František Gellner

vyborný básnik první česky pankáč jeho básne jsou pořád aktuální

Moje krevní skupina - mistr Gellner byl prostě bourák, miluju jeho básně... inspirující.

Villon, Gellner a Hrabě. Svatá trojice básníků jistě nejen mého dospívání. Ještě si dobře vzpomínám, jak nám, šestnáctiletým študákům, naše mladá, blonďatá, sexy češtinářka na gymnáziu s potutelným úsměvem Gellnera předložila. Jistě věděla, že zapůsobí jako živá voda po tom lese nudných i protivných patronů, kterým jsme se museli - jistě nejen v 80. letech - prodírat. To oživení ve třídě, ta radost zjistit, že i mezi básníky jsou lidé vaší krevní skupiny! A je to zatraceně vzácná skupina, pomineme-li beatniky.

Na sofa zeleném

Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu,
kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,
líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů
a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.

Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně
ve svitech zjemnělých na sofa zeleném ---
Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně!
Ó zlaté paprsky na moři ztišeném!

(Po nás ať přijde potopa)

František Gellner je kapitola sama o sobě. Myslím, že ještě dlouho se k němu budu vracet. Pocity, které ve mně vyvolaly jeho básně, to se opravdu nestává často. Sbírka Po nás ať příjde potopa! není jen nejlepší poezií, jakou jsem kdy četl, ale možná i na mě nejsilněji působící dílo vůbec ... 33 let, škoda takových lidí ...

Františka Gellnera snad netřeba komentovat. Jeho básně mluví za vše.

Pro mě je básníkem, ke kterému se budu vracet a vnitřně se usmívat nad tou bolestnou ironií a humorem. Hořce a chápavě zároveň.

Chcete-li přivést pubescenta k poezii, není nic lepšího než mu včas podstrčit Gellnera. Aspoň na mě to kdysi zabralo. Dokonale.