JP
přečtené 1011
Strach a svrab v Las Vegas
2006,
Hunter Stockton Thompson
Stejně jako film je tato kniha líčena naprosto zběsilým tempem, podtrhující Thompsonovu osobnost (stačí se s ním podívat na několik rozhovorů a dokumentů) a možná proto mě tak neuvěřitelně bavila. Vyloženě to na mě, jako filmová adaptace, dýchá dobou, dýchá tím odérem, tou náladou, jaká byla, Slunce svítilo, vy jste násali do nozder čerstvý vzduch a pak si dali drogu, která vám způsobila to, že jste prožívali následujících několik hodin šíleně divoké dobrodružství. Rád se k tomuhle příběhu vracím, ať literárně, či filmově, prostě to ve mě evokuje něco, co si nejsem schopen spojit k určité asociaci, ale vím, že mě silně láká a navždy to budu mít spjato s určitým obdobím, respektive 2008/2009. Holt nostalgie na entou. Doufám, že tomu geniálnímu šílenci, co si nakonec ustřelil palici, u nás vydají i jeho další výtvory, ačkoliv počítám s tím, že tomuhle se už asi nic z jeho dalších kousků nevyrovná, Thompson byl i tak velmi zajímavá osobnost a rozhodně bych s čtením dalších knih neváhal.... celý text
Poštovní úřad
1996,
Charles Bukowski
Asi ten nekrystaličtější Bukowski, stejně jako Hrabalova Příliš hlučná samota, nedokáže tohle dílo být chápáno jen samo o sobě, ale v kontextu celé autorovy tvorby. S Bukem si musíte projít sbírkami a sbírkami povídek, abyste v pozdější fázi ocenili něco, jako je tohle. (8.1.2017) (...) - níže můj první komentář z roku 2011, když jsem knihu četl poprvé, někdy mezi lety 2009-2010 "Ráno bylo ráno a já byl stále na živu. Mohl bych napsat román, napadlo mě. A tak jsem ho napsal." To byla parádní tečka, Hanku. Úderná a ostrá. Pamatuju si, jak jsem se usmál. Aneb jak se Buk prožil do věku starého pardála a podal o tom zprávu. Bukovo úřadování na poště trvalo jedenáct let, takže očekávejte anarchii mezi obálkami - vévodící scéna, kdy Bukovi chytne od doutníčku koš plný dopisů, což způsobí revoluci. (...) druhý komentář, březen 2014 Mizerná práce je taková, kde se ocitne individuál, co potřebuje peníze, ale není za ně ochotný se posrat z nadřízených (pro ně jste jen dobytek). A zaměstnanec jako byl Buk je takový černý býk. Dost jsem poslední dobou přemýšlel o Bukovi a pravdě, jak byla jeho problémem, démonem, i silnou stránkou. Taky o tom, jak jsem dřív psal - že je všude zbytečně moc slov - tady není žádný tuk, nic nadbytečně, je to čistý a přesný. Začínám tuhle knihu vážně doceňovat, protože jsem ji chytil ve správném období (respektive si ji znovu přečetl, protože Argo udělalo konečně dotisk, 11. kniha v edici po 9 letech, ale i tak, díky - je to navíc jediná kniha, kterou jsem přečetl jako ebook) a taky je to taková Bukova nejčistší věc, něco ve stylu těžkýho diktátu (je to tak, jak to je) a de facto jde o jedinou věc, která se vůbec netočí kolem něj jako básníka nebo spisovatele, což je příjemná změna, ale i unikum. Nemá ani smysl tu zase dokolečka psát, lidi, když se vám to tak nelíbí, nebo vám to připadá tak špatný - tak to nečtěte. Vážně mě fascinuje přístup, zejména ženské obce, která si přečte něco od Buka, zkritizuje to... ale jejich podvědomí se to vlastně líbí a tak stejně jdou a koupí si další knihu, aby ji zase mohly zkritizovat a udržet pro své vědomí čistý obraz konzervativní dámy tím, jak to tomu natřou tady na databázi. Střípky: "Někdo se mi snažil nahnat strach. Nuda. Seděl jsem na zadním sedadle a liliput si myslel, že jsem zlatokop, co se proprcal k milionům. Nevěděl, že je to všechno jenom náhoda a já jsem bejvalej pošťák, co má v kapse pětasedmdesát centů." "Potom jsem se z ní odvalil. "Ježišikriste!" vydechl jsem "Ježišikriste!" Ani nevím, čím to, že se do toho vždycky nasere Ježíš." "Popadl jsem ty modrý šaty a natrhl jí je až k pasu. neměla podprsenku. Ta mrcha ji nepotřebovala." "Bylo mi blbý ji nafackovat, když má šediny, tak jsem se odebral do koupelny a dal napouštět vanu." "Víte, jaká je norma na přepravku?" "To nevím." "Jak dlouho už tady pracujete?" "Jedenáct let." "Vy jste tady jedenáct let a neznáte normu?" "Přesně tak." "Holt, jak se říká, do práce se chodit musí. A tak každej bral, co bylo. Moudrost otroků." "Jednoho večera jsem si dokonce přiložil k hrdlu řeznický nůž, ale pak jsem si řek - hoď se do klidu, chlape, co když bude malá chtít do zoo."... celý text
Zničený muž
2009,
Alfred Bester
Zčásti to zestárlo a zčásti je to dodnes neuvěřitelně originální a aktuální. Námět pro sci-fi thriller jak vyšitý, co zřejmě bude chtít přečíst znovu, mimo trochu několika zastarale vykreslených věciček mi vadilo především, že magnátův plán byl na budoucnost přecijen nepromyšlený, chci říct, už dnes jsou nájemné vraždy takřka nevypátratelné, i obyčejný člověk ví jak ji zamasakovat a má dost velkou šanci, že ho nevypátrají, takže v budoucnosti člověk s velikou mocí nepřijde na nic lepšího, než na tohle? Sice souhlasím, že člověk, je člověk, chybující tvor a o tento prvek tam asi šlo a že díky oněm telepatům je vražda prakticky nemožná, ale nějak mi to celé není pochuti. Když však v příběhu zmizely hvězdy, měl jsem z toho zvláštní nepopsatelný pocit, jen z té představy, to Bester vážně trefil. Nicméně příběh muže, který se rozhodl prosadit svou vůli navzdory celé společnosti - no nezní to mocně? Někdy se k tomu určitě zase dostanu, ale na plný počet to nevidím, palce jsem držel záporákovi.... celý text
Chvalozpěv na Leibowitze
2007,
Walter M. Miller
Náboženský pohled je přítomen jednak pro samotné sdělení, ale i proto, že Miller byl věřící. Potom je kuriózní, že spáchal sebevraždu. Věřící člověk napíše takovouhle knihu, něco s nadějí, a pak se zabije. Znám několik křesťanů a proto mi to nejde do hlavy. U takového Huntera S. Thompsona jsem sebevraždu chápal, byla zcela konkrétně opodstatněná, ale netřeba se v tomhle dál hrabat, kdo ví, jaký život Miller měl a co ho k čemu vedlo. Kniha se dělí na tři části, tři etapy - nejvíc mě samozřejmě bavila ta první a ta poslední, ale buď jsem to zhltnul příliš rychle, nebo mi něco zásadního uniklo, protože 'Chvalozpěv na Leibowitze' je obdobně filozoficky obsáhlý jako třeba filmové Vláčilovo Údolí včel, Markéta Lazarová, Bergmanova Sedmá pečeť či Tarkovského Andrej Rublev, až na ty sci-fi kulisy. Jde o dílo velmi symbolické a hluboké. Kdyby tak každý spisovatel mohl napsat jen jednu knihu, myslím, že by vše hned bylo lepší, protože ta kniha by byla autorem samotným, ve své podstatě.... celý text
Umírat v nitru
2009,
Robert Silverberg
Něco málo postřehů, co mě zpětně napadly ohledně 'Dying Inside': Identifikace s hlavním hrdinou Davidem nebyla v době čtení tak silná, ale teď je, jelikož strávil celý život nevyužitím svého potenciálu, spíše držením se stranou a přežíváním... něco s čím sám silně zápasím. Většina dobré sci-fi, pro mě, je psychologická studie, něco hluboce lidského, zasazené do pouhých žánrových kulis, skoro jako kdyby ani nebyly nutné, jen to autorům přišlo příhodné a to jim svého času naroubovalo nálepku béčkového žánru (a tenhle text je toho nejlepším příkladem). A ještě jedna věc... eventuelně bych k němu našel cestu, ale jde o to, že jsem ji k němu našel ve správný čas - tahle kniha mě přivedla ke Kafkovi.... celý text
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
2009,
Cormac McCarthy
Kniha mi připomíná stav, kdy vás rozpálené Slunce přivádí k šílenství. Motiv řádění gangu na texasko-mexické hranici v letech 1849-1850 hlásá skrze násilí a brutalitu pravdu o podstatě lidského druhu. McCarthy tomu dává doslova biblické rozměry, jeho výjevy jsou apokalypsou. Syrové a živé, bez debaty násilím nejvíce prošpikovaná kniha, jakou jsem kdy četl. Co by ostatním zabralo několik stránek, McCarthy zvládne v jednoduchých větách a i tak je to relativně dlouhá kniha. Soudce Holden je definitivně jedna z nejvíce fascinujících postav literatury, na kterou jsem narazil, ale trochu mě mrzí, že v jejím stínu stojí vůdce gangu, Glanton, který mi místy připadal snad ještě šílenější (a na rozdíl od soudce skutečně existoval a má reálný předobraz). Banda vraždících mašin a nespoutané zabíjení, čekejte spousty krve, skalpování, vraždění (připomnělo mi to, když jsme zabíjeli krávy a ovce na Islandu, všude bylo tolik krve, vnitřnosti, hlavy, člověk začne vidět rudě, začně být zvláštně hypnotizovaný a posedlý, pokračovat v tom dál). Ohromně se těším, až si tohle budu číst v průběhu let znovu a znovu, protože nevěřím, že tohle autor u mě čímkoliv překoná. Tohohle McCarthyho bych doporučoval číst velmi pomalu. A samozřejmě nemůžu nezmínit už roky odsouvanou filmovou adaptaci, mezi jejíž ideální sestavu by patřil Sam Peckinpah na režijní sesli, za kamerou bratři Coenové, kteří by se snažili nenásilně ovlivňovat Peckinpahův úsudek, v roli Holdena Marlon Brando a v roli Glantona Tom Hardy. No, sakra, to by bylo něco. Vážně něco. 'Blood Meridian' je definitivně McCarthyho opus magnum a kdybych od něj měl doporučit jednu jedinou knihu, byla by to tahle.... celý text
Dítě boží
2009,
Cormac McCarthy
Něco jako předzvěst Krvavého poledníku. Vše v knize si můžete vyložit různě, ale fakta máte před sebou daná. Některé pasáže jsou doslova úžasné, magické, ale protože to je McCarthy, jsou tam obsáhlé i ty násilné a surové (ty mě fascinují), jako obvykle líčeny dost nezaujatě a chladně, to z mě neznámého důvodu u autorových próz nepůsobí špatně, ba naopak. Moc se mi líbilo, že skoro každý jiný spisovatel by tenhle příběh určitě pojal děsně dramaticky (ne-li to napsal rovnou v ich formě) a gradoval to do finále přitaženýho za vlasy, ale McCarthy si v klidu napsal svoji "smyšlenou nudu a fakta" a podle mě to funguje daleko lépe. Rozhodně se k tomuhle dílku budu hodně vracet, už jen proto, že McCarthy nebyl na začátku kariéry tak průhledný, jako je teď v pozdějších dílech (a tím myslím 'Cestu' a 'Tahle země není pro starý', kde jakoby musel lidem na ostro říkat, co tím myslí, protože to jinak nepochopí) a taky protože si myslím, že Dítě boží je klíčem, příručkou, k určitému druhu psaní. Představuju si celý ten příběh jako takový nezávislý experimentální film. A nakladatelství Argo si zasluhuje minimálně jehlou za nehet. Cena 260 kč za 180 stran, z nichž je textem vyplněno při zbytečném vynechávání tak 120, to je pro mě zlodějina.... celý text
Zoloe a její dvě pomocnice neboli Několik týdnů života tří hezkých žen
2008,
Donatien Alphonse François de Sade
Tahle země není pro starý
2007,
Cormac McCarthy
Věc se má takto: touhle knihou Cormac prorazil, sic na stará kolena, protože čtenářům vše naservíroval přímo pod nos, žádný hledatelný podtext, žádná skrytá narážka, pouze přímo odvyprávěná smršť stařeckého lamentování nad prohnilostí nastávajících časů. Vezměte si jeho starší díla a hned to ucítíte. Neříkám, že soupeření Chigurha s Mossem nebylo napínavé až do konce, nebo že by to bylo o ničem, ale přecijen, musím se smát té naivitě, když to tak řeknu, čtenářů, kteří jsou z téhle knihy "nadšení". Určitě se k tomu budu vracet, ale vrtím hlavou, Cormac napsal lepší kousky a nikdo po nich neštěkl, všichni byli a budou paf jen z tohohle a z Cesty, dvou nejprůhlednějších, a nechci říct, ale řeknu, nejnaivnějších, knih - protože McCarthy naivní není, ale něco tím směrem. Svého času jsem film i knihu doslova žral, ale svým způsobem jde o jednu z nejlacinějších věcí, co Cormac napsal, čímž myslím tu thrilleráckou napínavou linku á la Alfred Hitchcock, o vrahovi, co stíhá muže s penězi.... celý text
Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
2008,
Robert Louis Stevenson
Námět je to nepřekonatelný, to bezesporu, ale zpracování není zase až taková trefa. Takhle jsem formuloval svůj původní komentář a zrovna dnes v noci (26.11.2012) jsem si knihu pročítal a v podstatě jsem si řekl, že ta kriminální zápletka je jen navíc připlácnutá hmota, co má trochu nahustit obsah. Vše podstatné a důležité je řečeno v posledních 30. str, tedy ve vyprávění samotného Dr. Henryho Jekylla, kterým kniha končí, v tom je v podstatě ten obsah co udělal tenhle příběh legendárním. Předchozí stránky jsou víceméně holá zbytečnost, ve které se buduje jakási nefunkční atmosféra tajemného Londýna, jenže Stevenson tu atmosféru asi psal pro mentalitu lidí své doby, nebo to jednoduše neuměl. Nevím jak ostatní, mě to ale nudilo a nezlobil bych se za 40-ti stránkovou knížečku, vycházející čistě z poslední kapitoly, obohacenou třeba o spoustu ilustrací, jak se totiž říká: "stručnost - sestra talentu".... celý text
Proces
2003,
Franz Kafka
"PATRNĚ UČINIL NĚKDO na Josefa K. křivé udáni, neboť byl, aniž by se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen." - takto začíná kniha s patrně nejúžasnější první větou v literární historii! Jak tíživý a těžký Kafka je! Jedna velká paranoia na hranici lidského rozumu. Nemá jméno. Nemá důvod. Franz na mě měl velký vliv. Tohle si čtenáře vybírá a čtivo je to nadmíru těžké, ale když si s autorem sednete, ihned to poznáte. Čte se vám lehce, přikyvujete a cítite něco - neurčitého. A mimo to, že je to jeden ze základních kafkovských znaků, nedokončenost jeho děl má svůj důvod, ať už se bavíme o Procesu či Zámku (pro kohokoliv, kdo si stěžuje, že Kafka není "dokončený", protože takový člověk jeho dílo nemohl chápat a vnímat tak, aby mu byl schopen aspoň trochu rozumět). Pokud jde o věčně vedený střet Procesu a Zámku (čistě pro srovnání), nedá se než říct, že obsahem je Zámek patrně rozmáchlejší, nicméně síla Procesu je krom v jeho břemenité myšlence i ve větší propracovanosti, takže asi tak. Neopomenul bych i to, že je to zábavné. U Kafky, stejně jako u Bukowského jsem po přečtení první knihy ihned věděl, že to je to, co hledám.... celý text