JP
přečtené 1005
Chrám Matky Boží v Paříži
2014,
Victor Hugo
Ono to má svůj půvab, ta velkolepost, ta rozsáhlost, jako byste tam byli a dýchali ten vzduch. Hugo to uměl vážně neuvěřitelně popsat. Ale i já už to ke konci nevydržel a musel přeskakovat. Nedalo se to vydržet. Dnes už ne. Pochopitelně šlo o hold městu Paříži, ale kdyby autor trochu víc upřednostnil linii okolo Quasimoda, která měla podle mého tvořit základ příběhu a díky ní jediné jsem knihu chtěl přečíst, určitě by udělal lépe. On totiž Quasimodo je velmi smutná postavička, která mě už odmalička fascinovala (Disneyovka), tak trochu se v něm vidím, zavřený sám ve své zvonici, milující někoho, kdo mě nebude schopen milovat zpátky. Tragédie, smutek.... celý text
Tso
2002,
Samuel Beckett
S odstupem času se snažím chápat 'Tso' jinak, ale nejsem schopen jej vidět jako nic víc, než jeden velký žert vůči všem čtenářům. Otázkou je, zda Beckett byl až tak zákeřný a nebo jen sám pro sebe experimentoval s tím, jak moc slov a aspektů můžete napsat a rozebrat v co nejbanálnějším příběhu. Ve zkratce: Příběh o sluhovi (Tso), co přijde sloužit do domu pana Nitze (dialog: -Co? -Nic.) a po chvíli služby a podivných interakcích, odtamtud zase odejde. Neustále se tu mluví o alternativách, postavy se chovají jako vystřižené z nějakého experimentálního filmu, což je mi blízké, ale nikoliv takto ubíjejícím způsobem. Kupříkladu čtyři strany rozebírat, jakým způsobem a jak rozestavěno mohlo sedět tucet chlapíků na židlích, to byla i na mě příliš silná káva (minimálně v době čtení určitě). A i přesto je Beckett definitivně jeden z nejpozoruhodnějších spisovatelů nejen 20. století, což dokládá tím, že nad jeho dílem musím soustavně přemýšlet. Odér "všeho" v banalitách. Něco jako když da Vinci zkoumal přírodu a kloubil ji dohromady s vědou. A i u 'Tsa' vane nadále zajímavý, zvláštní, neopakovatelný odér. Škoda, že jsem se knihy tak zbrkle zbavil, přemýšlím totiž, že bych si ji přečetl v blízké budoucnosti znovu.... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Vztek rezonuje! Jak jinak si vysvětlit to zdejší doslova urážející hodnocení, než tak, že dnešní mládež, která tu rozumuje nejvíc, zkrátka není s to pochopit nic okolo téhle knihy. Jedinou věc. Chtějí mít vše hezky naservírované. Chtějí tam nebezpečí. Něco, co bortí pravidla. A právě ta akce a zachraňování Světa je to, co podle dnešních čtenářů definuje děj a to, že je kniha o něčem. Smutné. A hlavně lidé nechtějí, aby to bylo z míst, které znají, v kterých bydlí, protože to by přece byla taky nuda, že? Paradox je, že Hrabalovo vyobrazení naší země má od té stávající podoby dost daleko. Hrabalovou poetikou bych začal a válečným obdobím, které si už pomalu ani tři generace nepamatují, končil. Je to krásná kniha, ukázka psaveckého řemesla, o kterém by si současní děvko-autoři mohli nechat jenom zdát. A jestli tu krásu nevidíte, nemusíte to číst, protože vás k tomu nikdo nenutí. Zevrubě to tu prohlédnu a vidím nejčastěji slova "povinná" a "četba". Mám dojem, že v tom byl ten problém, že to tu hodně lidí (převážně pak mladých dívek v mém věku) takhle cítí, už proto, že je pan Hrabal v osnovách, jako něco, k čemu vás někdo nutí. Někdy si říkám, je přeci fajn, že lidé pořád čtou, jenže někdy mi zase dochází, obvzlášť, když vidím někoho, kdo tu knížku drží coby pouhý pozér a ještě vzhůru nohama (zveličené, ale opravdu jsou takoví), že je lepší mu ji omlátit o hlavu. Nemám nic proti konstruktivní kritice, ale hovořit o Ostře sledovaných vlacích jako o knize, které je "o ničem, nuda a hlavnímu hrdinovi jde jen o jeho erekci", to je na mou, nikoliv národní, ale estetickou hrdost až moc silná káva, obvzláště vidím-li, kolik dalších jedinců tomu přikyvuje jak zdegenerovaní datlové, pardon, pouze datlice, jak vidím. Je mi pak líto těch slepičích mozků, co se musejí babrat pouze v literárních zbytcích. V povinné četbě je toho na výběr mnohem více, nikdo vás do toho nenutil a vy se stejně chováte, jak kdyby ano. Ale co chtít od dětí, jejichž literární úroveň vystoupala nejvýš čtením braku. Jedinci s hlavou v oblacích, bez starostí, konzumující, co je zrovna in. Tohle já třeba nikomu neberu, ať si to čtou, ale ať neříkají o Hrabalovi "svůj názor", když absolutně nerozumí tématice, souvislostem, době a dívají se na to jako na další nudnou pohádku. Příběh má být řádně silný a mít význam. A ten Ostře sledované vlaky mají, vy nány pitomý! ...takže jste si měli vzít ke čtení něco jiného, nebo radši sedět doma, "na prdeli..." (...Hrabal by nad těmito komentáři asi jen stydlivě koukal někam dolů k zemi a usrkával to svoje pivo.) Tohle se nedá tak nějak úplně přesně vyložit, jako spíš cítit. Škoda. Škoda. ------------- (a perlička na závěr, uživatelku nebudu jmenovat): Pěkný den, dovolím si reagovat na Váš komentář k Ostře sledovaným vlakům. Ráda bych Vás vyvedla z omylu, že si studenti mohou v povinné četbě vybírat - mohou, ano, v některých případech. Bohužel zdaleka ne vždy. Mluvím z pozice člověka, kterému přiřadili seznam konkrétních titulů na příští dva roky; přečíst musíme se třídou všecko bez výjimky. Takhle jsem byla natlačena do Směšných lásek (a abyste znal můj názor, který Vás jistě zajímá, nelíbily se mi a nekritizovala jsem je jen proto, že mi za takto strávený čas nestály), Máje (ten nebyl špatný) a čeká mne asi tucet dalších, včetně Ostře sledovaných vlaků (a bohužel ještě jednoho Kundery, už předem mi je blivno). Prosím tedy, neosočujte lidi, s jejichž situací nejste obeznámen. Třeba si mohli vybrat, třeba ne. Vy to skrz monitor těžko posoudíte. (podpis) Dámo, já to beru z pozice, kterou jsem sám zažil, v době, kdy jsme dostali x titulů (cca 50-60) na výběr, nevím, jak je to teď a je mi to úplně jedno, zkontrolujte si datum mého komentáře a soudobé okolnosti - s těmi zase nejste evidentně obeznámená vy. Vy tu mluvíte o roce 2018-2019 a reagujete na komentář z roku 2011, to je jako kdybyste dnes lidem co potkáte na ulici říkala "soudruhu", věci se mění)... ale za mě řada lidí sáhla po 'Ostře sledovaných vlacích' čistě z důvodu, že je to krátká knížka a stejně krátké a povrchní byly i názory na ni, většinou od pubertálních a prázdných osob, bez špetky konstruktivní kritiky a názoru (upřímně nevěřím, že se cokoliv změnilo). Vše jen ukazuje snahu si ušetřit čas, práci (to předně) a nulový zájem o jakýkoliv rozměr titulu. Takže ty lidi klidně osočím (je to literární ekvivalent rány pěstí) pro ty, kteří čtou, co patrně tvoří i 90% vašeho naivního výběru. JP P.S: Ten 'Pěkný den' na začátku mě v kontextu zbytku zprávy pobavil. A bonusové body za to blivno z Kundery, jsem si jistý, že ho vaše kritika zasáhla ve Francii přímo u srdce.... celý text
Misery
2003,
Stephen King
Asi nejlepší King, jakého jsem četl (taky byl první). Bohužel, ať napíše cokoliv, je to zkrátka "jednohubkový autor", tudíž u mě nehrozí, že bych si to přečetl znovu. Zajímavé je, jakou formou se King vyrovnává se svou popularitou - o tom totiž Misery je.... celý text
To
1993,
Stephen King
Slepí obdivovatelé Stephena Kinga nešetří chválou nad touto knihou. Slepí obdivovatelé jsou ovšem banda klaunů bez fantazie. A já nejsem klaun bez fantazie. Stephen King si zasluhuje uznání za to, že dokázal stvořit něco takového, tak monstózně dlouhou vizi sepsat a poskládat do téhle podoby, to je bez debaty výkon výkonů (já zápasím už u 30 normostran). A teď trochu otravně odbočím... možná, že kdybych na tomhle příběhu vyrůstal jako můj kamarád, jehož otec je fanouškem Kingova díla, psal bych jinak. Možná, že bych byl naplněn hrůzou a nekreslil Pennywise, abych s těmito kresbami svého přítele, kterého Pennywise odmalička děsí, strašil, ale stejně jako on bych v tiché hrůze jako přikovaný seděl a kulil oči... ale to se nestalo. Kingovy obrazy, jak jsem o něm již psal, je z velká části jen zcela nepodstatná vata, neděsilo mě to, spíš literárně nakrmilo. Stephen King zamlada četl Lovecrafta a to je podle mě král hororu, velekněz hororu, rovněž Kingův hlavní inspirační zdroj, jenže on k téhle inspiraci přidal jen vatu, americkou popkulturu, vlastní vzpomínky a lidi mu to žerou a oslavují ho, i když je základ jeho děl přejatý. Proto bych u Kinga velmi brzdil s těmi velkopochvalami. Určitě to má spád a ke konci to hltáte, nemůžete se odtrhnout a v případě knihy TO je přítomen i jakýsi jiný Kingův prvek, jež dává něco navíc, ale nikdy mě žádná jeho kniha nesebrala natolik, abych jí mohl hodnotit pětihvězdím. Nechápejte to špatně, nejsem Kingův odpůrce, jen nerozumím těm oslavným řečem, protože jsou přehnané. Je tu mnoho autorů, kteří zasluhují více pozornosti. Kdybych napsal, že King je brak, bylo by to hodně provokativní a pozérské, šahat desítkám, ne-li stovkám zdejších hltačů literatury na jejich krále... to by mě netrápilo, jako spíš, že by to bylo neuctivé vůči grafomanovi Kingovy samotnému. Potažmo celé jeho dílo je jaksi tuctové, laciné, lidi přitahuje strach a ono to k té době zkrátka patří. A to je asi tak celý problém. Určitě stojí za přečtení každá z těch 1 090 stran, ale jít do toho napodruhé - dlouho bych váhal.... celý text
Betonová zahrada
2002,
Ian McEwan
V zásadě se nabízí fakt, po nekonečně dlouhé době mého dumání, že Betonová zahrada je vnitřně jakási prázdná. Nebo to je jen experiment, jak napsat hezky a ospravedlnitelně téma incestu? Pochybuji. Přesto se mi líbil ten nádech a lehkost, s jakou je kniha napsána. Velmi snové, nostalgické... a do toho bratříček a sestřička.... celý text
Piknik u cesty
1985,
Arkadij Strugackij
Kniha, ke které mě přivedla neméně úžasná filmová adaptace Andreje Tarkovského. O to víc je zvláštní, že obojí má společné jen ten název. Bratři Strugačtí se víceméně zaměřili na zvláštnosti samotné Zóny (popřípadě Pásma), která dala prostor jejich představivosti, zaměřili se na setkání s jinou civilizací. Bohužel si už pamatuji víceméně jen některé obrazy. Ale až si knihu opět přečtu, určitě zde informace doplním. Oproti tomu Tarkovskij v podstatě udělal symbolické filozofické dílo, plné hledání, hloubání a ač Zóna hraje roli velmi zásadní, není zde tím, o co ve filmu jde. Navíc podle mě vyvrátil i téměř veškeré sci-fi prvky a Zónu udělal spíše jako oblast jaderné katastrofy, kde se dějí podivné věci. Obě média mají ovšem své nezaměnitelné (a nejen ruské) kouzlo. "Ve Stalkerovi jsem se snažil přenést těžiště problémů vnějších na problémy vnitřní, na věci spojené s věrností člověka sobě samému, svému duchovnímu ideálu. Zajímal mě problém víry jako problém sounáležitosti osobnosti s lidským ideálem. Domnívám se, že člověk se ocitl v bezvýchodné situaci, jelikož zatoužil všechny své problémy řešit fyzicky." (Andrej Tarkovskij)... celý text