flanker.27 přečtené 115

Drak Jeho Veličenstva 2007, Naomi Novik

Když jsem se poprvé doslechl, že jakási Noviková klidně vypouští draky nad hlavy mých oblíbených armád a loďstev Napoleonských válek, ihned jsem se osypal a s přesvědčením, že něco takového je lépe obcházet přes sousední galaxii jsem se snažil tento poznatek zapomenout. Pak jsem zjistil, že ona Noviková kromě jiného pracovala na mých oblíbených Neverwinter Nights. Inu, že by na tom přece jen něco bylo? Pak jsem si přečetl její poměrně vtipnou (i když pochopitelně zcela mylnou) verzi boje jejího okřídleného miláčka a našeho jednorukého borce (ne není to Žižka, říkám jednorukého). Tak jsem si řekl, že by to dokonce stálo za zaznamenání... Řeknu vám, že mě máloco dokázalo tak vytočit, jako Drak jeho veličenstva. Kniha by mě nejspíš neuspokojila ani co dvanáctiletého hocha, pro které je tak svou úrovní určena, ale v mém dospělém věku číst příběh, kde hodná Anglie (cože, ten zkostnatělý archaický zaostalý stát pod vládou dementního Jiřího III. má být za kladnou stranu?) vzdoruje hrůzné Francii pod vládou démonického Napoleona, který, byť v příběhu nevystupuje, nabývá rozměrů takřka Darth Vaderovských? Naomi je holka šikovná, takže si vygůglila, že byly nějaký bitvy na Nilu (pětka pro překladatele, u nás se říká u Aboukiru), u Marenga a Trafalgaru, jejich začlenění do vyprávění o světě s draky ovšem postrádá logiku. Draky se to ostatně v knize jen hemží, až tak, že to přestává být zajímavé, spíš si člověk s ťukáním na čelo říká, kde se pořád berou ty nekonečná stáda, kterýma je krmí. O autorčině porozumění vojenství, dobové morálce a charakterům nemluvě. Ale no tak, je to přece alternáč, jako jinej svět, né, jako bych už slyšel. Houbeles. Vybrat si takovéhle prostředí a zaplnit ho dívčími představami o gentlemanech řízlých správně genderově vychovanými ženami a muži (no muži, prakticky všichni muži kolem draků - ostatní moc nepoznáme - se chovají jako 14letá slečna nadšená z prvního hříběte) je trestuhodné. Kde je jakej alternativní svět? Hodně zajímavá je struktura vyprávění, v níž se dle mého jasně otiskuje práce na rpg hrách. To znamená, děj se posunuje nějakým hovorem - promluv si s někým, dostaneš první informaci, tím se posuneš k dalšímu, tamhle můžeš splnit postranní quest, to ti získá přízeň tamtoho... Anebo dalo by se to odbýt větou, že je to strašně naivní, přímočará, jednoduchá vyprávěnka.... celý text

Pilot bombardéru 2009, Vasilij V. Rešetnikov

Obsahově i literárně velmi kvalitní kniha, kterou bych s klidem zařadil mezi pětku nejlepších knih vzpomínek válečných letců. Popisy bojových letů, vylíčení opravdu tragické situace v prvním období války, způsob zacházení s těmi, kterým se podařilo po sestřelu nebo havárii nad nepřátelským územím dostat k vlastním, jen aby je začala vyšetřovat NKVD (což paradoxně vytvářelo někdy až dobrodružně humorné situace, kdy třeba velitel eskadry jednoho svého letce musel doslova z tábora NKVD unést letadlem), to všechno je podáno velmi čtivě a zajímavě. Zajímavé je, že autor létal vlastně celou válku na Il-4, což byl na začátku války relativně moderní, na konci však už dost zastaralý stroj. Dozvíme se i něco o autorově poválečné službě v sovětském letectvu a o jeho názorech na nasazení sovětské armády při různých akcích (včetně odsouzení obsazení Československa v r. 1968).... celý text

Bombardér T-2990 sa odmlčal 1967, Vilém Bufka

Svého času jsem přečetl spoustu vzpomínkových knih našich letců a jiných zahraničních vojáků, jména jako Fajtl, Osolsobě, Šiška, Vild nebo Zdráhala mi byla blízká a byli to hrdinové mého dětství. Ale jedna kniha a jeden autor je překonávali. Bufka se zde předvedl nejen jako zdroj vzpomínek, ale dle mého i jako brilantní autor a je opravdu smutné, že právě jemu nebylo dopřáno napsat toho více. Už celé pojetí knihy jako dialog s otcem je poměrně netypické a jedinečné, dodává to knize velice osobní ráz a takovou posmutnělou atmosféru. Čeho se vlastně tihle lidé museli vzdát, když odešli přes Polsko či Rumunsko do zahraničí, aby pak ve Francii, Británii nebo SSSR bojovali proti nepříteli, který hrozil zničit celý svět. Navíc se od autora člověk dozví hodně o mentalitě Čechoslováků, Francouzů, Britů, těch nahoře i těch dole. A přesto zbude místo i na humor, jaký se může odehrát snad jen za války. Mám na mysli epizodu na lodi přepravující letce z Gibraltaru do Anglie, kdy po různých rozmíškách jeden z letců vypoví vznešenému pasažérstvu, za které nastavuje krk, co si o něm myslí takovým způsobem, že se člověk chytá za břicho a zároveň tleská.... celý text

Země je příliš daleko 1988, Kir Bulyčov (p)

Nečetl jsem bohužel první díl, ale i tak mě tahle kniha na pomezí dětské a dospělé knihy (což mám hodně rád) moc oslovila. Hlavně se mi líbí Bulyčovův mimořádně lidský přístup k postavám. On je vystaví nebezpečné ba i nervy drásající situaci, ale ne proto, aby hrdiny týral nebo proto, aby si vypomohl lacinou atrakcí nebo akční scénou, ale aby dal vyniknout povahám, odvaze nebo naopak strachu (ta skvělá scéna, kdy kosmonautka z bezpečí lodi sleduje pronásledovaného chlapce a nedokáže mu pomoci, což pak málem způsobí střet mezi trosečníky a zachránci). Je to už drahně let, co jsem to četl, přesto ve mně dodnes dobrý pocit z ní nevymizel.... celý text

Dobrodružství v zemi nikoho 1990, Jaroslav Foglar

Tohle byla vůbec první kniha, kterou jsem přečetl. Asi ve druhé třídě jsem lezl do postele se Čtyřlístkem a maminka usoudila, že už bych mohl číst něco onačejšího, tak mi vrazila do ruky tohle. Já to nedůvěřivě vzal a už neodložil. Tyhle pozdější foglarovky nejsou tak slavné jako třeba Rychlé šípy nebo Chata v jezerní kotlině, ale podle mě jsou lepší - realističtější postavy, propracovanější psychologie, někdy drsné aspekty života (jako tady Křiklárna), v některých (třeba Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se objevuje drsná šikana, zrada od postav, u kterých by to čtenář nečekal a podobně. Přitom Foglar nijak nerezignuje na ideály a tím, že je staví proti tvrdému prostředí, o to víc vyniknou.... celý text

Warleggan - Nad propastí 2017, Winston Graham

Winston Graham zvládá dialogy a jemné nuance ve vyjadřování postav jako málokdo. Nejen že má zvládnuté prostředí (popis hornických technik, chování různých společenských tříd), ale navíc to doplňuje skvělou psychologií. Dokáže roztáhnout dialog na deset stran, aniž by to bylo nudné, aniž by se postavy opakovaly, aniž by to bylo mlácení prázdné slámy. Během dialogu postavy skutečně mění své postoje a názory, někdy jedna věta či slovo dokáže zhatit to, o čem druhý prvního celou dobu přesvědčuje a podobně. Tvrdím, že knihy jsou čím dál lepší, bohužel seriál naopak na konci druhé série (a nejspíš začátku třetí - tam to ještě nemohu porovnat s předlohou, ale tipuji, že si to tvůrci příliš upravují) začíná jet vlastní cestou (celé to usmíření Rosse s Demelzou je v knize zcela jiné a asi tak stokrát lepší) a obávám se, aby to neskončilo jako třeba Hra o trůny, u níž se tvůrci evidentně rozhodli předlohu zcela zničit.... celý text

Sedm dcer Eviných 2004, Bryan Sykes

Jedna z nejlepších a nejzábavněji napsaných naučných knih, kterou jsem četl. Autor navíc projevil značnou míru fantazie a literárního umu při popisu původu oněch sedmi evropských matek.... celý text

Bílý prapor nad Kefalonií 1965, Marcello Venturi

Řada lidí bude znát tuto událos díky románu či filmu Mandolína kapitána Corelliho. Vlastně i já jsem se tak o této knize dozvěděl. Když jsem se kdysi vrátil z kina a bavil se s tátou o Corellim, táta mi vyprávěl, že kdysi četl tuto knihu. Našel jsem ji v knihovně a pln zájmu jsem si ji přečetl. Nejde o úplně klasický román, kniha střídá několik přístupů, částečně románový, částečně reportážní, částečně jde o literaturu faktu. Stylem bych ji asi přirovnal k Binetovu HHhH, i když jde o mnohem osobnější a křehčí výpověď o jedné tragické události druhé světové války, kterou místním Řekům připomene jeden Ital pátrající po minulosti svých blízkých. Sympatické je i střídání pohledu italského, řeckého a německého. Celkově se mi kniha velmi líbila a jednou se k ní nepochybně vrátím.... celý text

Británie 2017, Simon Scarrow

Poměrně ponurý díl. Smrt tu nečíhá jen na válečném poli, ale zasáhne i tam, kde by to Cato a Macro nečekali. Spoiler: Ale popravdě řečeno, nejsem moc spokojen s tím, jak je to podáno, nechat odejít důležitou postavu ze scény takhle mimo vyprávění se mi pranic nelíbí. I když právě proto chovám naději, že nás ještě čeká nějaké překvapení.... celý text

Šarlatové zrnko 2006, Edith Pargeter

Víceméně bych zde mohl zrecyklovat komentář ke druhému dílu, ostatně ve starém vydání z 80. let, které jsem měl v ruce, byly oba díly spojené dohromady. Má to jistou logiku, protože třetí díl na druhý bezprostředně navazuje a v zásadě jde o pokračování stejného vyprávění stejnými prostředky. Oba díly se oproti tomu liší od prvního, díky čemuž jsme ostatně v rodině dlouho považovali trilogii za dilogii. Každopádně ke komentáři ke druhému dílu není mnoho co dodat, jak už jsem napsal, Harry je zde konečně trochu snesitelnější, ale hlavní díl mé čtenářské pozornosti a obliby si získal Isambard. Beran jako já a postavy jeho typu mám prostě rád. Škoda, že jeho syn nebyl ze stejného těsta, což je také důvod, proč velký hrad nepřežil svého velkého pána.... celý text

Zelená ratolest 2005, Edith Pargeter

Oproti prvnímu dílu druhý a třetí díl oplývají nelineárnějším dějem s méně jednoznačnými charaktery postav. Také je zde méně autorčiny osoby samotné (Benedetta se objevuje jen okrajově a větší úlohu má až v závěrečném rozřešení na konci třetího dílu). S Harrym juniorem jsem měl takřka stejný problém jako s jeho otcem (což se ve třetím díle o něco zlepšilo), zato Isambard mi vyloženě přirostl k srdci :). Ale opravu, když nechám stranou jednoduchou narážku na konec prvního dílu, o lidech jako Isambard je zajímavé číst. Nejsou to klasičtí představitelé kladných charakterů, leč jsou to lidé, kteří mají vlastní žebříček hodnot a pravidel a podle nich žijí vlastně neobyčejně poctivě, byť někdy za cenu tvrdých opatření dopadajících však nikoli jen na ostatní, protože stejně tvrdí, ba tvrdší, jsou sami na sebe. Kvalitní historická četba u mne vždy získá pozornost.... celý text

Richard III. 2003, Jiří Kovařík

Troufám si tvrdit, že Kovaříkovy exkurzy do středověku jsou možná ještě zajímavější než vyprávění o Napoleonských válkách. Každopádně klasické atributy, tedy historická fakta předestřená čtivě jako román, jsou přítomny i zde měrou vrchovatou. Shakespearův Richard III. je sice krásný záporák, nicméně právě v tomto případě jde zřejmě o jednu z velkých historických křivd vůči skutečné osobě, podobně jako třeba u Macbetha. Nicméně ani pozdější vykladači Thomasem Morem počínaje nevzali Richardovi jeho statečnost. Mimochodem, zajímalo by mě, jestli někdy autor neplánuje novější vydání, které by zohlednilo nález Richardovy kostry v roce 2012 (v roce 2013 pak definitivně potvrzeno, že jde skutečně o Richarda).... celý text

ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů 1979, Ivan Hrbek

Jak je tu již psáno, i já jsem jako malý rád listoval stránkami této knihy a prožíval s mořeplavci a cestovateli jejich strasti i úspěchy a dozvídal se, jaké bylo poznávání Země všestranné dobrodružství. Vlastně to dělám dodnes :)... celý text

Nebeský strom 2005, Edith Pargeter

Těžko hodnotit. Myslím, že pro autorku šlo o hodně osobní věc. Podle toho, co vím o jejím osudu, bych řekl, že Benedetta byla jejím alter egem. S tím bych problém neměl, problém však mám s hlavním "hrdinou" Harrym. Na začátku je to, slovy Františka Ringo Čecha člověk neklidný, nervní, nepostojí, no prostě kre-mladý člověk jsem chtěl říci. Jeho úvahy a vnitřní svět působí hodně žensky, i kdybych nevěděl, že autorkou je žena, z jeho popisu by to bylo jasné. Např. v přístupu k přátelství s Adamem se vyloženě zračí ženský pohled na důvěrnost a blízkost, není to reálný muž. V druhé části je pak zase tak moc nad věcí, tak moc ponořený do svého vidění světa, že nepůsobí uvěřitelně. Nejde mi o to, že bych kritizoval jeho morální rozhodnutí, jenže on to rozhodnutí neudělá z pozice lidské bytosti, která se k němu musí dopracovat, zvážit, co to přinese nejen jemu, ale i lidem, na kterých mu záleží. Téměř u něj nenalezneme pochybnost, strach, potřebu dodat si odvahy. Proto působí opravdu nelidsky. Láska ke Gilleis, která se u něj vyvine na základě vzpomínky na desetileté dítě někdy po devíti letech v době, kdy sám je dospělý, taky nepůsobí příliš věrohodně, zvlášť v situaci, kdy vedle něj stojí Benedetta a nabízí mu "vše". Ale to asi opravdu je stopa autorčiny nešťastné lásky (a přílišné idealizace muže, kterého milovala). Jinak příběh dobrý a dobře zasazený do historických reálií. Dám tedy čtyři hvězdy, ale s tím, že postavy a jejich jednání mi nesedělo.... celý text

Jessie a Morgiana 1982, Alexandr Grin (p)

Román stojící na pomezí romantiky, hororu a psychologického dramatu. Osobně jej řadím mezi knihy s nejlépe zpracovanými a popsanými charaktery ústředních postav vůbec. Nechtěl jsem tomu kdysi věřit, ale pak jsem se jednou nechal přemluvit a přečetl to prakticky na posezení. Od té doby se Grin zařadil mezi mé oblíbené autory, jak už jsem uvedl v komentáři k Nachovým plachtám. Ještě se ovšem musím zmínit o Herzově filmové adaptaci, o které je tu téměř v každém komentáři zmínka. V tomto však budu zřejmě výjimkou, protože navzdory velmi malebné výpravě, za kterou stojí slavná výtvarnice Ester Krumbachová, se mi film vůbec nelíbil. Ten se s předlohou jen sem tam potkává v některých uzlových bodech děje, ale samotné vyprávění, dialogy a celkové vyznění příběhu jsou kompletně jinde. Co komu sedne víc je záležitost vkusu, já ovšem knihu vnímám jako oslavu radosti ze života vzpírajícího se smrti. Herz naproti tomu ve filmu kladl důraz na hororové prvky, na vyprávění z pohledu zlé sestry. To by samo o sobě nevadilo, ale když k tomu ještě navíc většinu postav pojme spíš jako karikatury, které velmi rychle mluví a mezi sebou se vlastně neposlouchají, začne to celé působit příliš nepřirozeně. Je zajímavé, že Herz, který ve filmu Panna a netvor a dalších pohádkách ukázal, že mu romantika vůbec není cizí, právě v příběhu podle jedné z nejromantičtějších knih vůbec na romantiku téměř úplně rezignuje a spíše ukazuje dekadenci a nesympatické lidi, aby vedle nich vynikla postava zlé sestry.... celý text

Stráž u mrtvého 1969, * antologie

A pak že je horor pokleslý žánr. A přitom Hawthorne, Scott, Dickens. Ano, až na výjimky vlastně nejde o hororové povídky v dnešním slova smyslu, spíše o pochmuré příběhy, mnohdy s nějakým moralizujícím obsahem (např. Co vyprávěla stará chůva nebo Neodbytný duch - v Zeleném děsu je tato povídka pojmenována jako Pronásledovatel). Ovšem právě jejich důraz na svědomí bývá velmi silný a účinný nástroj k tomu, aby se po jejich přečtení člověk necítil příjemně (rozhodně účinnější než laciné prvky většiny současných hororů - opět až na výjimky). Díky tomu, že autory jsou většinou literáti první kategorie, nechybí kvalitní psychologická propracovanost postav a zajímavý obsah, včetně svědectví o své době.... celý text

Rudý úsvit 2016, Pierce Brown

O knize bych neměl tušení nebýt kamaráda, který již celou trilogii přečetl v originále, protože jí velice propadl, u mně se až takové nadšení po prvním díle nedostavilo, což neznamená, že by se mi kniha nelíbila. Navzdory mírné kostrbatosti musím autorovi přiznat, že je tato kniha napsána velice čtivě. Na druhou stranu mne trochu mrzelo, že na začátku se prostředí Rudých odbude tak rychle. Pokud mám jako čtenář více Darrowovi přát úspěch v jeho snažení, asi by mi měla kasta, za kterou bojuje, více přirůst k srdci. Takhle autor emocí dosahuje hlavně díky Darrowovým vzpomínkám na Eo a připomínáním jejího snu. I když předpokládám, že nás v dalších dílech čeká ohledně tohoto ještě nějaké to překvapení aneb vše je trochu jinak. Naopak Část se hrou, která zabírá více než polovinu knihy, mi přišla až příliš dlouhá na úkor reálií skutečného světa, kterému se autor příliš nevěnoval. Zkrátka už už se třásl na boj dvanácti kolejí. Na to, že jde o knihu řazenou do žánru young adult, je to příběh poměrně drsný, neučesaný a hlavního hrdinu nemám chuť zabít. Takže vyjadřuji víceméně spokojenost, byť zatím tomuto fenoménu nepropadám tak jako jiní.... celý text

Zelený děs 1970, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Díky tomu, že jsem nedávno viděl staré české televizní zpracování povídky Hostinec u létavého draka, připomněl jsem si celou tuto knihu. Poprvé jsem ji četl někdy ve 14 letech a i když už tenkrát se mi nejvíce líbily poslední dvě povídky, tak za nejhororovější a nejvíc husí kůži nahánějící považuju Pronásledovatele.... celý text

Uloupený život 1973, Karel Josef Beneš

Román s velmi dobře a věrohodně zpracovanou psychologickou stránkou hlavní hrdinky. Ta se musí vypořádat s otázkou, co dělá člověka jedinečným. Co tvoří rozdíl mezi dvěma na pohled stejně vypadajícími sestrami. Jedna žije ve stínu druhé, snaží se zachytit tu část její povahy, která k ní přitahuje pozornost víc než k ní samotné. Když se pak však stane tou druhou, zjistí, že žít v cizím životě jí samo o sobě nepřinese radost, ve kterou doufala. Místy poměrně ponuré, bezútěšné, teprve konec přináší Martině jistou naději, když se konečně dokáže zbavit Sylvina stínu a přijde na to, že cestou ke spokojenému životu je odvaha být sama sebou, kterou celou dobu sbírala.... celý text

Královna ohně 2016, Anthony Ryan

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé). Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země. Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy. Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující). Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené). A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo. Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.... celý text