FemmeFragile
přečtené 231
Dlouhý pochod
2012,
Stephen King
Myslím, že po dlouhé době mi při psaní recenzí došla slova. Nedokážu vyjádřit, co ve mně tato kniha zanechala, přesto že je tak prostá a vlastně o ničem - dobře, banda kluků, co se bůhvíproč přihlásila k dobrovolné smrti, jde, jde po silnici - prostě nuda - a postupně umírá. Banalita. Přesto z děje, který je tak absurdní, až je nezajímavě jednotvárný, King alias Bachman udělal knihu, na kterou nikdy nezapomenu. Postavit děj jen na monotónnosti a sporadickém pološíleném dialogu je nesmírnou odvahou a ukazuje to pouze, že King je v současné době jedním z nejlepších spisovatelů, jací po světě chodí a snad i kdy chodili... Mám za sebou několik z jeho knih a myslela jsem, že už nic nepřekoná jeho Zelenou míli, ale spletla jsem se. Tahle kniha se jí zařadila rovnocenně po bok. Obě knihy se vyznačují brilantním zobrazením nepřekonatelné vůle k životu, ale také okamžiky smíření se s ním... Jestli bych měla jednu knihu ze všech na světě někomu doporučit, nedokázala bych si jednu jedinou vybrat. Ale tahle by rozhodně patřila k těm, mezi kterými bych se rozhodovala.... celý text
Madisonské mosty
2015,
Robert James Waller
Těžko říct, co je na této knize tak výjimečného. Na první pohled se příběh zdá jako kardinální pitomost - potulný zpocený fotograf od National Geographic zabloudí a zeptá se na cestu ženy farmáře, jejíž manžel a děti se víc zajímají o prase, které později prodají na porážku, než o ni. A odtud se pak rozvíjí milostný příběh zvíci čtyř dní. Milenci se pak už nikdy neuvidí, ale jejich láska trvá po celý život - a nakonec i po smrti, když se potkávají na symbolickém místě. I průměrný čtenář by každou takovou knihu po pár stránkách zahodil jakožto klišé nad klišé. Ale Madisonské mosty ne. Něco na nich je nesmírně naléhavého, co čtenáře magicky popouzí do čtení. Je večer, skoro půlnoc, a vy už chcete jít spát. Tak dočítáte odstavec. Do tečky na konci stránky. Další kapitolu. A nakonec je skoro ráno a vy máte přečtenou celou knihu a věříte každé řádce v ní napsané. Ačkoli jste celý život přísnými realisty, najednou víte tak jistě, jako že země je kulatá a točí se, že láska na první pohled existuje a že stačí pouhá vteřina v životě, kdy celá vaše životní cesta dostane smysl a směřovala sem, právě do tohoto okamžiku, stejně jako Francesca cestovala z Itálie až do Ameriky a Robert přes celý svět, aby se setkali na verandě farmy jejího muže, a prožili spolu něco výjimečného, co jiné lidé nenajdou za celý život. A stejně tak se jejich cesty nakonec rozdělí, aby za mnoho let dospěly až k řece pod Rosemanovým mostem. A tohle je zřejmě kouzlo Madisonských mostů. Není to příběh o lásce, nýbrž o osudovosti, a v tom spočívá důvod, proč tuto knihu čtenář nedokáže i přes zjevnou nesmyslnost odložit. Na osud a jeho křížení s osudy jinými totiž svým vlastním způsobem věří každý z nás, kdo se alespoň jednou v životě doopravdy zamiloval.... celý text
Balada o ptácích a hadech
2020,
Suzanne Collins
Na tuhle knihu jsem četla samé báječné recenze, že to vůbec nijak neukazuje Coriolana Snowa v lepším světle, než v jakém se ukázal v HG – naopak, že je v ní krásně vysvětleno, jak se z něj stal tvrdý, bezcitný prezident Panemu. Tak jsem se těšila... a byla těžce zklamána. Přesně to, o čem jiní psali, že v knížce není, tam bylo. Coriolanus je vykreslený jako sebestředný, ukňouraný a zbabělý fracek, což ani v nejmenším nevysvětluje jeho pozdější vzestup na samý vrchol krutosti. Vyniká akorát tím, jak vysoké smýšlení o sobě má, ale pochybuju, že mu na post prezidenta stačilo mlít hodně pantem. To, co bylo na Hunger Games skvělé – tedy Hladové hry – je v Baladě upozaděno. Hry jsou v jakémsi embryonálním stádiu, v němž tvůrci úplně v pohodě nechají splátce ještě před vstupem hladovět, takže hlavní myšlenka Her – totiž nechat splátce, aby se navzájem v rivalitě povraždili a získali slávu a bohatství a tedy naději, která je jediná udrží na uzdě, aby nedošlo ke vzpouře – se úplně ztratila. Splátci na pokraji smrti si s vražděním ostatních nemusí dělat moc hlavu, protože o to se postará jejich bídný zdravotní stav. A pokud tu a tam někdo někoho zařízne, jenom tím asi tak o dvě minuty urychlí děj... Celou dobu jsem si říkala, že snad autorka nezopakuje to brutální klišé, aby nechala znovu v Hladových hrách excelovat totální outsiderku z Dvanáctého, leč bohužel, nejhorší obavy se naplnily, a Lucy Gray, která to na rozdíl od Katniss neumí ANI s tím lukem nebo s čímkoli, co by mohlo alespoň trochu vysvětlovat její úspěch v aréně, se rázem od prvního momentu stává hvězdou Her... Hry nicméně nikdo nesleduje, protože nikdo nemá televizi a nikoho to nebaví (a to včetně Kapitolanů), na což tedy Coriolanus v průběhu sice dokonce i přijde, ale ne že by se pak někdo namáhal s tím něco pořádně dělat. Proč se tedy Hry vůbec pořádají, v této podobě navíc už několikáté, mi po celou dobu četby Balady nebylo jasné... Úplně nejsměšnější ze všeho ale bylo Coriolanovo zamilování se do Lucy Gray – do jedné ze splátců, nad kterými celou dobu tak strašně ohrnuje nos, pohrdá jimi a vnímá je jako něco ještě méně než zvířata. Jeho láska je tak neuvěřitelně vynucená, že zdaleka předčila i Katniss a Peetu. Pokud jsem při četbě měla vůbec nějaký dojem progresu, tak jedině v tom, že od „krajně nesympatické“ se postava Coriolana proměnila ke „krajně nepochopitelné“. Jeho jednání v celé knize je zkrátka proti vší logice, a kdyby v příběhu nějaká logika přece jen fungovala, musel by Coriolanus v Hunger Games skončit ne v prezidentském křesle, ale v blázinci, kam by nicméně rozhodně z postav v této knize nepatřil sám. Snad jediná postava, která v příběhu dávala smysl, byla doktorka Galová – ta aspoň byla narušená od začátku do konce. Vývoj ostatních postav jsem ale absolutně nepochopila, natožpak abych si nějakou oblíbila. Celý závěr pak jen dovršuje celkový dojem z Balady – nepochopíte ho. Autorka vůbec nenabízí vysvětlení toho, co se na konci stalo, kde se tak najednou vzal obrovský zvrat v chování postav (až se k tomu pročtete, pochopíte, o čem mluvím), a jediným vysvětlením, které vás napadne, je to, že se opravdu všichni museli zbláznit. Jak potom dojde na to, aby na Baladu o desítky let později navazovaly Hunger Games, na to zkrátka už nikdy nepřijdete, leda by autorka vydala dalších tak pět sequelo-prequelů. Ale ani tak bychom se možná vysvětlení nedočkali, když tak přemýšlím nad tím, kolik odpovědí na otázky vlastně poskytla Balada o ptácích a hadech… Slabé dvě hvězdy knihy dostala jen za to, že se styl Collinsové dobře čte, takže i když je obsah slátanina šitá horkou jehlou, četbu jako takovou si víceméně užijete. A taky vám to nezabere moc času – což je v tomto případě rozhodně plus.... celý text