BabaJaga11 přečtené 437

Devět životů a další příběhy o kočkách 2002, Stella Whitelaw

Krásné příběhy, které si zamiluje každý, kdo má rád kočky. Doporučuji ale i těm, kdo ke kočkám zatím nenašli cestu - některé mohou být inspirací pro každého a přesvědčit, že život s kočkou sice nemusí být nuda, ale s kočkou získá zcela nový rozměr. Některé příběhy mají mystický až vyloženě pohádkový nádech, ale myslím, že to nevadí - vždyť kdo by se nechtěl na chvíli zasnít a vrátit se do dětství. V knize jsem našla o tochu víc překlepů, než je běžné, chtělo to asi lépe pročíst korekturu, ale i tak dávám 5 hvězdiček.... celý text

Křehké jistoty 1989, * antologie

Velice silné příběhy, celkem dvacet povídek, každá od jiné autorky. Všemi příběhy se silně prolínají mezilidské vztahy - rodiče a děti, muž a žena, mezigenerační problémy v rodinách. Tedy problémy staré snad jako lidstvo samo. Hrdinové některých povídek žijí své životy na pozadí dějinných událostí - 2. světová válka či osvobození - většina příběhů však není zasazena do konkrétního období, mohla by se tedy klidně udát i dnes. Některé mají nádech tajemna, jiné jsou z těch nejobyčejnějších... rozmanité jako samy autorky. Hodně se mi líbilo podrobné charakterové vykreslení postav v jednotlivých povídkách, včetně toho, jakým způsobem přemýšlely (jak často jsem se v některé hrdince nalezla!). Některé povídky mají velmi překvapivé rozuzlení. Doporučuji k přečtení nejen ženám, ale i mužům, kteří chtějí lépe porozumět ženské duši.... celý text

Dědicové bláznivého Maxmiliána 2007, Otomar Dvořák

Kniha se mi četla moc dobře a budu muset někde sehnat pokračování tohoto románu. Zvláště mě zaujaly detailní popisy řemeslných praktik provazníků – o této práci jsem dosud měla jen mlhavou představu a autor jistě musel vše pečlivě nastudovat. Knihou se prolínají některé dějinné události, zejména 1. světová válka, o níž se píše v závěru románu. Také se zmiňuje spousta lidových zvyků na vsi, hezky je vykreslená povaha jednotlivých postav, leckdy velmi zajímavých a rozporuplných. A tím vším se prolínají jakési záblesky tajemna a nadpřirozena – vzápětí ale krok zpět do reality, vždyť se nám to jenom zdálo... vlastně i dnes, v době internetu, můžeme zažít podobné momenty...... celý text

Mlýn na ponorné řece 1974, Alfred Technik

Krásná knížka, která předčila moje očekávání. Jde totiž o historický román, což není zrovna můj oblíbený žánr. Tady mě zaujalo jak líčení přírody, zejména temné a (v té době) nebezpečné krásy lesů a jeskyň Moravského krasu, ale i dramatické osudy hlavních hrdinů. Zajímavé je také zasvěcené líčení technických parametrů mlýna na ponorné řece. Příběh končí dobře, ale není to žádný laciný happy end - prostě chvilka štěstí v životě lidském, kdy nikdy nevíme, zda se přes něj za pár dní nepřežene nějaká pohroma. Kniha vychází z historických skutečností, např. existence starých mlýnů na řece Punkvě či prvního sestupu na dno propasti Macocha v roce 1723. Bohužel jména osad jsou asi smyšlená, neboť se mi je nepodařilo dohledat ani v mapách, ani v seznamech zaniklých obcí a osad. Ale to knize neubírá nic na její autentičnosti, spíše dráždí čtenáře k tomu, aby pátral, jak se ta místa jmenují ve skutečnosti.... celý text

Záhady divočiny 1996, Jaromír Tomeček

Krásná knížka kratičkých povídek, postřehů z přírody. Dost dlouho mi knížky J. Tomečka připadaly nudné, alespoň ve srovnání s jinými autory píšícími o přírodě. Měla jsem pocit, že zde chybí vzruch, pohyb, dobrodružství, a to i přesto, že na toulkách přírodou se dovedu potěšit i maličkostmi. Jenže každý má trochu jiné vnímání skutečnosti a naladit se na stejnou "notu" s autorem nemusí být jednoduché. Konečně se mi to podařilo - právě u této knihy - a jsem tomu moc ráda.... celý text

Suchý hadr na dně mořském 2015, Ivana Chřibková

Není to žádná "velká" literatura, ale jako odpočinkové čtení celkem fajn. Člověk si nad knihou může zavzpomínat na vlastní dětství a mládí, na to, co ho formovalo, jak se mu leckdy lecos zdálo být nespravedlivé... jenže život není vždy spravedlivý a ne každý z nás se hned na začátku stane zdravě sebevědomým a šťastným jedincem. Dost často je to přesně naopak - třeba tak, jak to popisuje autorka v této knize. Sice to trvalo, ale v závěru knihy hlavní hrdinka myslí více na druhé než na sebe, účastní se charitativního projektu a i její otec, který pro ni plánoval kariéru sekretářky s mnohem vyšším platem, než měla ve zvoleném zaměstnání, uznal, že dcera dělá něco užitečného a je na ni hrdý.... celý text

Voda! 1980, Jaromíra Kolárová

Tuhle knížku jsem si v nádražní knihovně vybrala podle názvu – jsem totiž vodomil :-). A taky jsem s potěšením zjistila, že děj se odehrává v Ostravě – jupíí, takže knížka pro Čtenářskou výzvu 2019 je tu! Snad ji tedy zvládnu přečíst… No, zhltla jsem ji, což jsem nečekala. Když jsem jí listovala, vypadalo to na dlouhé schůze závodních funkcionářů… asi jsem ale nalistovala špatné stránky. Knížka je neobyčejně dramatická. Osm havířů je uvězněno v dole, kam začne vnikat voda. Boj o jejich záchranu začíná. Spojení skupiny s lidmi na povrchu veškeré žádné. Vyděšené manželky dvou horníků přijíždějí na podnik, není síla, která by je přiměla k návratu domů. Nakonec je skupina nalezena, ale pro tři horníky již přichází záchrana pozdě. I když příběh se odehrál někdy v 50. nebo 60. letech 20. století a vybavení dolů technikou a záchrannými prvky je od té doby asi nesrovnatelné, knížka ve mně vzbudila obdiv a úctu k havířům, kteří pracují hluboko pod zemí, často s nasazením života, jen proto, abychom měli ve svých domovech teplo či aby bylo možno vyrábět nejrůznější věci denní potřeby.... celý text

Ohořelý strom 1982, Dymphna Cusack

Tahle kniha rozhodně stojí za přečtení. Děj se odehrává v Austrálii krátce po válce ve Vietnamu prolnou se v ní tři smutné osudy – bývalého australského vojáka z Vietnamu Paula, který po těžkých zraněních a znetvoření znovu hledá smysl života, mladé ženy Brendy, která byla hanebně podvedena mužem, jehož milovala a jehož dítě počala, a malého domorodého chlapce Kemmyho, který, aniž by to v té chvíli tušil, navždy ztratil oba rodiče. Všichni tři hrdinové se vrací ve vzpomínkách k životu, jímž žili ještě nedávno, a snaží se vyrovnat s přítomností. Kupodivu nejvíc bojuje a nejmíň si stěžuje chlapec Kemmy – snaží se postarat nejen sám o sebe, ale i o psa, který je zrovna tak opuštěný a k chlapci se připojil v lese. Kemmy kromě šatů, které má na sobě, a psa nemá vůbec nic, a tak se snaží opatřit si jídlo drobnými pochůzkami. Nikdo netuší, že jídlo které dostává za odměnu, je pro něj a pro psa jediným jídlem dne, že jeho rodiče již nežijí a nemohou se o něj tudíž postarat. Ač dospělí poukazují na to, že Kemmyho rodiče jsou jistě líní povaleči, kteří se o chlapce nestarají, skutečnost zjistí teprve ve chvíli, kdy chlapec těžce onemocní a několik dní se neobjeví. Brenda a Paul, kteří se do té doby starali jen o svá traumata z minulosti, spojí síly, aby Kemmyho zachránili, ale jejich pomoc přichází příliš pozdě… Konec knihy je smutný, ale dává naději, že dva lidé, kteří by byli bývali ještě nedávno raději nežili, paradoxně zachrání tragédie chlapce, jemuž oni sami pomoct neuměli. V knize jsou krásně vylíčeny úvahy a prožitky tří hlavních postav. Paulem zmítají děsivé vzpomínky na válku ve Vietnamu, na zlo, na jehož páchání se i on sám podílel, a to ve jménu demokracie a svobody pro obyvatele Vietnamu. To, co mu ve válce připadalo samozřejmé a o čem nepřemýšlel, ho teď děsí ve snech a nejde mu z hlavy, najednou vidí, že pravdu měli “blázni” z jejich jednotky, kteří se ptali, za koho vlastně bojují, když střílí po každém, i po ženách a dětech, když vietnamským rolníkům ničí jejich pole herbicidy a džungli, která je jejich domovem, spalují napalmem a fosforem. Kemmy mnoho věcí ze světa bílých nechápe, snaží se rozpomenout na to, co ho učili rodiče, ale zejména dědeček. Zjišťuje, že dědečkovy dovednosti by mu byly k užitku více, než to, co se naučil ve škole pro bílé. Přesto chlapec neztrácí naději a upírá se k tomu, že rodiče, které naposledy viděl “spící” v havarované dodávce, pro něj jednoho dne přijdou. Chlapec i jeho rodiče, kteří po nehodě ještě žili, bohužel doplatili na rasismum, který v Austrálii panoval ještě ve 2. polovině 20. století – jeho rodiče nemocnice odmítla přijmout kvůli barvě pleti. Zemřeli v sanitce. U chlapce se proto lékař o převoz do nemocnice, která je “rasově čistá”, ani nepokusil. Brenda je zatrpklá a straní se lidí. Zpočátku se zdá, že je to jen rozmazlená mladá dáma – vždyť kdo se někdy nešťastně nezamilovat. Postupně ale autorka odkrývá celou příčinu Brendiny zatrpklosti. Muž, kterého milovala, se s ní “naoko” oženil, aby se s ní mohl oddávat milostným vášním, kdykoli bude chtít. Jednoho dne však vychází najevo, že je “vzorným” manželem jiné ženy a šťastným otcem tří dětí. Brendě se zhroutí svět. Dítěte, které čeká, se vzdává, podstoupí nelegální potrat. Ač tělesně se rychle zotaví, její duše je křehčí, než si připouští – často k nenarozenému synovi zabloudí v myšlenkách, co by bylo, kdyby… Když nad knihou přemýšlím, bohužel mám pocit, že se toho do dnešních dní mnoho nezměnilo. Ve jménu svobody a demokracie jsou po celém světě vražděni další civilisté. Vojákům se o pravém důvodu jejich misí lže, něco vyjde najevo, až některá z nesmyslných válek skončí, něco se na veřejnost nedostane nikdy. Lidé, kteří sebe považují za “něco víc” a mnoho jiných lidí považují za občany “druhé kategorie”, existuje stále dost. Jen někdy tolik nerozhoduje barva kůže, ale výše konta, značka auta a jiné podružnosti. I v tzv. demokratickém světě lidé stále umírají na nemoci, jež dávno umíme vyléčit, a to jen proto, že nemají dost peněz nebo dost vysokou pojistku. “Láska” ve stylu “využít a zahodit” se pro mnohé muže stala standardem a kdo má jiný názor, stává se leckdy terčem posměchu… Na začátku jsem netušila, jak moc mě tato knížka zasáhne. Ač poprvé vyšla před zhruba 50 lety, je stále velmi aktuální a doporučuji ji každému, kdo má odvahu podívat se hlouběji pod povrch oficiálně předkládaných “pravd”.... celý text

Roky v kruhu 1951, Jarmila Glazarová

Úlovek z antikvariátu – akce 3 knihy za 10 Kč. Glazarová byla mezi nimi. Nemohla jsem se odtrhnout, ačkoli velkou část knihy zabíralo líčení různých podrobností – krajiny, domova a jeho vybavení, povahy služek v bytě… jenže to vše bylo proloženo příběhy lidí z okolí, případy z lékařské praxe Jarmilina manžela, úvahami právě panující hospodářské krizi. Jadrné ostravské nářečí k tomu. Úvahy o tom, jaké to je žít s mužem o mnoho starším a nalézání radosti v prostých věcech, v možnosti podpořit jej a i tak se podílet na zmírnění utrpení nemocných a zraněných. Je tu zkrátka všechno, i úvahy o politice, hospodářství a sociálních tématech. Mimo jiné je zde krásně ukázáno, že období První republiky nebyla taková idyla, jak si dnes leckdo myslí. Mnoho lidí těžce strádalo. Každá doba s sebou nese pozitiva a negativa a vždy jsou lidé, kteří pomáhají, a jiní, kteří vše obrátí jen ve svůj prospěch. Nejhorší ovšem je, když se později část pravdy – ať té příjemné nebo nepříjemné – raději zamlčí. Glazarová ve své knize nezamlčuje nic. Někdy je až děsivě otevřená. Svůj román napsala poté, co její muž předčasně zemřel a ona se snažila vyrovnat s jeho ztrátou. Původně ani nemělo jít o knihu, jen o její soukromé vzpomínky. Ač jde o autobiografický román, hlavní postavou v něm není sama autorka, ale její milovaný a obdivovaný manžel. Nejchudší pacienty ošetřuje zdarma. Vydává se za nimi v mrazech a vánicích i do odlehlých obcí. Do rodiny dochází dva chudí chlapci a jedna stará žena na jídlo, rodina podporuje i další potřebné alespoň o svátcích. Nemohlo mě nenapadnout, zda by se tak zachovali i dnešní lékaři, kdyby bylo třeba… moc jistá si tím nejsem.... celý text

Listopadový uragán 1990, Bohumil Hrabal

Po přečtení zhruba deseti stránek jsem myslela, že tuhle knihu nedočtu. Dostala jsem se k ní v jednom dobročinném bazaru a říkala jsem si, že ji raději odložím v nejbližší nádražní knihovně, než se s ní tahat dál. Vlastně jenom díky čtenářské výzvě jsem s tím odložením knihy ještě počkala a nakonec jsem byla ráda. Kniha stála za přečtení, byť jsem se musela trochu naladit na styl pana Hrabala (nějak jsem se k němu - alespoň v knižní podobě - dříve nedostala) a nečetla se mi úplně lehce. Tahle knížka je mimo jiné zkouškou umění nesoudit druhé. Já moc nemusím takové ty týpky, co vysedávají s cigárkem v hospodě, vedou tam hlubokomyslné úvahy, ale to je asi tak vše. Pan Hrabal si ale nehraje na celebritu, napíše, kdy, kde, jak a s kým se opil, přizná se i k tomu, co se stalo potom (třeba že pak na přednášce o svých knihách byl poněkud mimo, anebo že někomu lehce zdemoloval byt). Tahle až dětská upřímnost je na něm a na jeho knize sympatická. Stejně tak i to, že ve svém povídání nikoho neosočuje a neuráží. Přitom velká část knihy je o tom, jak se v listopadu roku 1989 "lámal" režim. Otevřeně přiznává, že on ani neemigroval, ani neprotestoval proti jeho režimu, protože mu záleželo na vydání jeho knihy. Popisuje věci tak, jak jsou (což je na celé knize snad nejcennější, je hodně zajímavé přečíst si, co koncem roku 1989 hlásali někteří politici), a nachází polehčující okolnosti pro každého. Můžete mít jasně vyhraněný názor a toho či onoho kritizovat, ale možná, že po přečtení této knihy se trochu zastydíte, že nedokážete být více shovívaví, velkorysí, schopní odpuštění. Alespoň já jsem se tak cítila a autorovi jsem odpustila i jeho okouzlení americkou společností.... celý text

Probuď se a zpívej 1995, Zdeněk Zapletal

Knížka se četla dobře a rychle, takové ideální čtení třeba do vlaku (výtisk, který jsem přečetla, jsem našla v nádražní knihovně). Má taky hezkou obálku, alespoň její přední stranu, se silnicí mizící kdesi v dálce. Samotná myšlenka knihy - cestovat bez peněz a bez zásob a zkoušet, zda to vůbec jde, je mi také sympatická. Ale to je asi tak všechno. Styl psaní mě příliš neoslnil. Jasně, snaží se tvářit jako deníkové záznamy, tedy bezprostřední zážitky (z tohoto pohledu mi trochu vadilo, že chybí datování), takže určitou malou propracovanost textu by člověk toleroval. Co mě ale vytáčelo, bylo každé kapitole několikrát opakovaná věta (v mírných obměnách) "Ale co na tom sejde", když už se autorovi nechtělo rozvíjet svoje úvahy. Taky mě pobavilo, jak se oba cestovatelé dle slov autora snaží neposuzovat druhé podle prvního dojmu a jednat i v jiných situacích v souladu s desaterem - a autor si nechá dát na zadní obálku text, v němž posuzuje dvě děti, které u silnice prodávají med, jablka a limonádu. Pasáž končí takto "Postávaly na chodníku a prodávaly. Učily se řemeslu. Učily se vžít do pocitů lokajů a kurev". Nad tím je fotka autora, který se snaží tvářit jako "velký borec". To celé mi připadá neskutečně trapné. Dost možná to řadu čtenářů odradilo od čtení, a proto byla kniha vyřazena z knihovního fondu a putovala do nádražní knihovny. Přesto jsem nechtěla hodnotit předčasně, navíc se mi kniha hodila do výzvy kvůli rozkazovacímu způsobu v názvu. Přečetla jsem ji celou a i když se uvnitř knihy doprovodný text snaží to celé poněkud "obalit" a zmírnit, autor mě prostě nepřesvědčil. Se svým společníkem si zakládali na tom, že jsou svobodní a putují jen tak. To by mohli skutečně být, pokud by byli schopni cestovat a živit se vlastními silami, tedy jít pěšky a jíst jen to, co najdou v přírodě. Ve skutečnosti byli závislí na ostatních asi jako bezdomovci, kteří se posmívají většinové společnosti, ale žijí přitom jen díky ní, díky tomu, co společnost vyhodí. Nejinak tomu bylo u našich dvou cestovatelů - přesunovali se převážně stopem. Pěšky téměř výhradně jen tehdy, pokud se jim nepodařilo nic stopnout. Byli tedy závislí na jiných lidech. Stejně tak jídlo. Občas někde něco ukradli (brambory a cibuli na poli) či si natrhali lesní plody nebo pláňata. Vybírali z odpadkových košů vratné lahve. Většinou se snažili najít nějakou práci na pár hodin denně, s tím, že budou pracovat za jídlo. Většinou moc úspěšní nebyli. Bylo to na začátku 90. let, mezi lidmi se rozmohla nedůvěra (není divu při všem, co se tehdy dělo), navíc byla vysoká nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten a našel odvahu svěřit jim práci, byť jen za krajíc chleba s máslem. Přestože se snažili, přesvědčovali, žebrali... To nejsou zrovna atributy svobodného člověka. Byli závislí na ostatních. Když sehnali dost jídla a peníze na lahváče (na těch byl závislý hlavně autor knihy), bylo dobře. Když se jim nevedlo, bylo zle. Pravda, krásná rána dovedla vylepšit náladu, i když zrovna neměli skoro nic. Večery ale byly často upocené, upachtěné, někdy i rozhádané. Ano, je to normální, takový je život, a já bych to brala, kdyby si dovedl autor odpustit některá rádoby moudrá prohlášení, jako to na zadní obálce. Bohužel mě ani neláká přečíst si od něj cokoli dalšího.... celý text

Ostrov Fulakona 2007, Eric Lambert

Válečná knížka z tak vzdálených končin, že jsem dosud o jejich roli ve 2. světové válce nevěděla vůbec nic. Získala jsem ji velmi levně v jednom dobročinném bazaru, v podstatě předem rozhodnuta, že až ji přečtu, pošlu ji dál. Zhruba prvních 20 stránek, které jsou věnovány popisu ostrova Fulakona a plánů Japonců na obsazení ostrova, o němž předem nevěděli, že se zde nachází misie věnovaná péči o malomocné, mě trochu nudily. Kniha si mě ale postupně získávala víc a víc tím, jak jsem se postupně seznamovala s hlavními postavami, ve své podstatě velmi rozporuplnými. Kněz a lékař v jedné osobě, který oplývá tak silným charismatem, že o mnohém přesvědčí i japonského (tj. nepřátelského) plukovníka. Plukovní Hakanato - krutý velitel, trestající sebemenší prohřešky smrtí. Postupně se však ukazují i pozitivní stránky jeho osobnosti a láska k domorodé ženě v něm cosi zlomí. Krásná domorodka Taluni, odvážná žena, která zachrání Hakanata před jistou smrtí. Příběh vlastně končí lépe, než bych u válečného románu čekala. Někteří z hlavních hrdinů se zachrání, ačkoli ostrov byl tvrdě ostřelován spojeneckými vojsky a mnoho obyvatel bylo zabito nebo zraněno. Jako tragédii vnímám spíše celkový přístup lidí k válce. Japonci měli plán na obsazení velkých území včetně severní Austrálie. Na dobytých územích se k zajatcům chovali velmi krutě a mnoho jich zabili. Etické otázky neřešili. Američané svrhli bombu na Hirošimu a běžní občané nad tím jásali. Stejně jako Japonci, ani oni neprojevili lítost nad osudem tisíců nevinných civilistů. Války nedělají ani tak vojáci, byť některé z nich, zvláště důstojníky, válčení baví. Válku dělají právě běžní občané svým všeobecným míněním, tím, koho si zvolí do politické reprezentace, i tím, jakou lhostejnost k okolnímu dění někdy projevují. Jinými slovy, těžko by mohly armády válčit, kdyby je v tom nepodpořil “hlas lidu”, anebo alespoň nedal souhlas k válečným krutostem svým zarytým mlčením.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

V knížce si každý najde něco – fakta z historie, národopisné tradice, poutavý příběh jedné "prokleté" rodiny i detektivní zápletku. Mimo jiné ukazuje, že nekonvenční jedinec to ve společnosti nemá jednoduché za žádného režimu. A že dobro i zlo mohou nabývat mnoha různých podob, které každý z nás vnímá jinak a oddělit jedno od druhého nebývá jednoduché. Ač má kniha přes 400 stránek, přečetla jsem ji jedním dechem. Cenu Magnesia Litera si plně zaslouží.... celý text

Tatér z Osvětimi 2018, Heather Morris

Kniha je čtivě napsaná, přečetla jsem ji během několikahodinové jízdy vlakem. Někde mě trochu rušily neobratné formulace, které přičítám překladu, který vznikal ve spěchu. Také si myslím, že jméno "Lale" není v knize správně skloňováno. Proto ubírám jednu hvězdičku. Kniha nás samozřejmě zavádí do největších hrůz 20. století. Co potřebujete k přežití? Odvahu, lásku bližních - a samozřejmě taky trochu štěstí. Lale se rozhodl jít štěstí naproti, polepšit si, když to šlo. Může se to zdát trochu nefér. Ale těžko říct, co bychom dělali na jeho místě my, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli. Sympatické je, že se snaží pomáhat mnoha dalším lidem. Přesto jej i jeho lásku Gitu, se kterou se po válce vzali, až do konce života trápí výčitky. A to je myslím cosi velice realistického. Mít štěstí - a vidět tisíce jiných, kteří je neměli, je kruté.... celý text

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

Nebýt Čtenářské výzvy, asi bych se k této knize nikdy nedostala. Sehnala jsem ji někde v bazaru a přiznám se, že se mi do ní ani nějak extra nechtělo, nevěděla jsem, co čekat, prvních pár stránek mě úplně nechytlo. Ovšem to se velmi rychle změnilo. Nejvíc napínavé bylo Vydřigrošovo čekání na jednotlivé duchy. Co mu provedou? Jaký bude příští duch? A chtě nechtě vás musí zajímat, zda se Vydřigroš polepší. Vlastně jsem mu začala fandit, aby to dobře dopadlo - a ono to dobře dopadlo :-). Je to knížka nesmírně lidská a stále aktuální. Vydřigrošové žijí mezi námi stále. A nemusí být ani skrblíky, pokud jde o peníze. Naše doba skrblí jiným důležitým statkem - nemáme na nic a na nikoho čas. Ani veselit se, smát a prožívat kouzlo Vánoc. Tahle knížka měla putovat dál, někam do nádražní knihovny - tak jsem se rozhodla, když jsem si ji opatřila. Mnoho knih se zajímavým poselstvím jsem tam už odnesla. Ale tady jsem rozhodla jinak - že to poselství sama potřebuju občas číst znovu. Takže pro knížku už hledám volné místo ve své knihovně :-).... celý text

Setba 1976, Pierre Gascar

Knížka, která vás vrátí do dětství. Nevadí, že to vaše bylo jiné, asi méně krušné, bohatší... jde o takovou tu poezii mladých let, která se později vytratí. O všechny bláznivé věci, které jste dělali a které vás později děsí - anebo vyvolávají úsměv. Hlavní hrdina žijící ve francouzském městečku neměl lehké dětství. Po smrti matky žil dva roky u tety a strýce, moc lásky se mu nedostalo a jídlo stačilo jen tak tak. S kamarády si snaží přivydělat různým bizarním způsobem - sbírá broskvové pecky pro obchodníky se semeny, pytlačí ryby, je ministrantem v kostele. Některé pasáže mohou vzbuzovat odpor, vše je popsáno až příliš výstižně. Ale přesto se mi tahle lehce zasněná knížka líbila, ráda jsem si ji přečetla a pošlu ji "do oběhu" prostřednictvím nějaké nádražní knihovny :-).... celý text

Břehy 1943, Vladimír Stuchl

Krásná knížka přírodní lyriky. O knížce jsem se dozvěděla v 1. dílu Stehlíkovy Země zamyšlené a usoudila jsem, že by to mohla být fajn knížka pro letošní Čtenářskou výzvu (kniha, která byla zmíněna v jiné knize). Už sehnat ji byla docela výzva :-). Nakonec jsem uspěla v kterémsi internetovém antikvariátě. Přiznám se, že první básně se mi četly trochu těžce. Autor používá různé typy rýmu, všelijak nepravidelně, takže jsem si každou báseň musela přečíst 2x po sobě, protože jsem o ty neobvyklé rýmy nějak "zakopávala". Přišla jsem však autorovi na chuť. Nakonec se mi ale nejvíc líbila Básnička pro mamku - tak prostá a tak výstižná...... celý text

Utíkám před láskou 1978, Aleksander Minkowski

Tato knížka si na mě počkala až do dospělosti. Získala jsem ji v dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl – a co s ní jiného, než přečíst a posunout dál, třeba do nádražní knihovny? Líbila se mi moc, je v ní dobrodružství a napětí, morální otázky (šestnáctiletý hlavní hrdina Jaroslav i další mladí lidé, s nimiž se seznámil, přitom jednají často až překvapivě dospěle - alespoň na dnešní poměry), mezigenerační vztahy, líčení polského venkova někdy v 60. letech 20. století... a samozřejmě i rodící se láska dvou mladých lidí.... celý text

Tanec lovců lebek aneb Proč bychom se nevrátili 2011, Zdeněk Šmíd

Knížka se mi celkem líbila, i když nemůžu říct, že bych ji "zhltla na posezení". Jenže totéž u mě platí i pro ostatní svérázné cestopisy Zdeňka Šmída. Zdaleka mě "netáhnou" tak, jako většinu čtenářů - a vlastně vůbec nevím, proč to tak je. Trochu mám pocit, že to může být kvůli hlavním postavám, které se mi pokaždé popletou, nevím, koho spárovat s kým (přestože celkem jich bylo v této knize 6 včetně autora-vypravěče a myslím, že v ostatních knihách je to podobně), a tak na mě pak knížka působí chaoticky. Každopádně, z výše uvedených důvodů jsem zatím přečetla z celé řádky těchto knih jen dvě další – "Za písní severu" a "Expedice k Čechožroutům" a nebýt toho, že se mi "Tanec lovců lebek" zrovna hodil do čtenářské výzvy (poslední kniha již nežijícího autora), asi bych se k ní vůbec nedostala. To by ale přece jen byla škoda, protože vedle specifického humoru (ne moc často, ale občas přece jsem při čtení vyprskla smíchy) mi připadají cenná i fakta o uvedených zemích, cestováním po nich, jídlem a pitím počínaje, přes zákony (většinou velmi přísné), společenské zvyklosti a ochranu přírody až po informace o domorodých národech, historii apod. Samozřejmě, od doby vydání knihy uplynulo již 7 let, od doby popsané cesty asi ještě o něco málo více, takže ledacos se mohlo mezitím změnit, ale i tak si myslím, že někomu, kdo se do těchto končin chystá, může knížka aspoň trochu napovědět. A že kniha není napsána s lehkostí, jako knihy předchozí? Mám tak trochu pocit, že autor snad už v době psaní pociťoval tušení blízkého konce... na posledních stránkách najdeme úvahy o tom, že s přáteli sice neviděli z navštívených zemí vše, co vidět chtěli, ale že se tam již nevrátí. Samozřejmě, že člověk tak může uvažovat už kvůli vyššímu věku. V době, kdy vyšla tato knížka, bylo Z. Šmídovi 74 let, tedy ne úplně ideální věk na cesty do náročných tropických podmínek. Ovšem věk přece jen asi na mysli neměl, když zemřel při potápění na Seychelách, tedy při aktivitě, na niž by si většina lidí jeho věku netroufla. Každopádně, i mně je líto, že žádná nová knížka Z. Šmída už nevyjde. Ač, jak už jsem řekla, tyto specifické cestopisy nebyly pro mě úplně to pravé, opak můžu říct o jeho knižních putováních po řekách (vydána tři - Mže/Berounka, Otava a Lužnice), která schraňuji jako poklad nejcennější.... celý text

Dívka a zlatý déšť 1979, Václav Suchý

Nemůžu uvěřit, že tuto knížku četlo tak málo lidí a zatím ji zde nikdo nehodnotil! Hezká a hluboce lidská knížka, kterou vřele doporučuji každému, kdo už má mládí za sebou, potýká se s problémy středního věku, možná stojí na rozcestí. Někdy se bereme až příliš vážně, někdy máme pocit, že ostatní kolem nás se mají mnohem líp - vždyť vypadají spokojeně a jsou stále veselí. Ale zdání někdy klame - a jak! O tom - a ještě o mnohém dalším - je tato knížka. Děj je přitom velmi prostý - několik mužů různého věku se sejde na jednom nemocničním pokoji. Jejich společný čas je vyplněn vzpomínkami na mládí a dětství, na jejich lásky, vyprávěním, vtipkováním... jeden z nich v závěru knihy nečekaně umírá na embolii a ostatní až teprve v té chvíli vidí, jak moc jim jejich spolubydlící chybí jako kamarád. Ten, který se tvářil vždy bezstarostně, žertoval se sestřičkami a vymýšlel blbinky, udělal pro ostatní víc, než v té chvíli tušili. Hlavní hrdina knížky, rozvedený pětatřicátník, díky kamarádovi ze "šestnáctky" najde novou lásku, založí rodinu a jeho život získá nový smysl. Je zvláštní číst to všechno dnes, v internetovém věku. Obávám se, že přátelství, která kdysi na nemocničních pokojích vznikala, jsou dnes nahrazena elektronickou komunikací s širým světem, jen ten pokoj do ní nějak nezapadá...... celý text