BabaJaga11 přečtené 437

Tabáková cesta 1988, Erskine Caldwell

Dost úděsná kniha, nemyslím tím, že by byla špatně napsaná, ale to, co nám sděluje, je hodně smutné a nakonec tragické. Na rozdíl od některých lidí, včetně autora české anotace a doslovu, v ní v podstatě nejsem schopna najít nic vtipného. Ano, hrdinové byli evidentně hloupí – a to je velmi slušně řečeno – ale lze se tomu vůbec smát? Nejsou to přitroublí, ale přitom v podstatě hodní prosťáčci, s jakými se setkáváme v české literatuře. Tihle lidé jsou vůči ostatním bezcitní, chápou i členy své rodiny jen jako prostředek k dosažení nějakých výhod (peníze, jídlo, sex, auto...) a nic víc je nezajímá. Rodiče mají 17 dětí, z nichž většina se jim rozutekla po světě, nevědí ani, zda všechny děti ještě žijí, natož kde bydlí a co dělají, dokonce si ani nepamatují jména všech dětí, ale to jim nebrání v úvahách, že by jim děti mohly posílat nějaké peníze. Děti, které se odstěhovaly, nepřišly své rodiče už nikdy navštívit. Tchán okrade zetě o pytel vodnice, který zeť koupil a nese ho svojí ženě, tedy dceři zloděje. Pokud se tchán nějak dostane k penězům, projí je nebo jinak utratí, aniž by pomyslel na to, že jíst potřebuje i jeho žena či jedna z dcer, která dosud bydlí doma. Na starou matku, která živoří, ač s rodinou bydlí pod jednou střechou, nebere ohledy nikdo. Ze společného jídla nedostává takřka nic a chodí si sbírat kořínky. Když babičku nejmladší syn přejede autem, které koupila jeho o 25 let starší žena za peníze z pozůstalosti po manželovi a které za týden zvládli úplně zničit, nikdo se ani nejde podívat, co se babičce stalo, zda by jí nebylo možno pomoct. Celou dobu čekali, až zemře - a teď se konečně dočkali a nechali ji umřít v bolestech na dvoře, ležící v prachu. Je snad chudoba omluvou pro takové jednání? Rozhodně není. Spíše mě napadá, že je-li někdo takový, asi si nic jiného než chudobu nezaslouží. Otec rodiny neustále plánuje, co udělá, aby rodině pomohl z největší bídy, ale zároveň není ochoten provést žádnou změnu ve svém životě a ani z vážně míněných plánů obvykle nezůstane nic. Nakonec zůstane u toho, že se co chvíli modlí a spoléhá na to, že mu Bůh pošle semena bavlny a guáno a mulu, aby mohl obdělat a oset pole, anebo prostě rovnou peníze. Že Bůh člověku nadělil ruce, nohy a mozek, aby se o sebe mohl postarat, to už takovému člověku nedocvakne. Bohužel podobně natvrdlých lidí je dost a dost i v dnešní americké společnosti. Modlí se, aby za ně Bůh vyřešil znečištění životního prostředí odpadem, globální oteplování a podobné problémy, ale jsou líní používat hlavu a ruce, aby aspoň trochu přispěli k nápravě. Bohužel se zdá, že epidemií blbosti a lenosti už jsou zasaženy všechny národy. Proto knihu doporučuji k přečtení, protože vede k zamyšlení. Nenajdeme se v některé z postav, například tím, jak stále plánujeme důležité okamžiky svého života, na které nakonec nikdy nedojde?... celý text

Lidé od vody 1955, Jan Morávek

Kniha "ukořistěná" v nádražní knihovně v Č. Budějovicích, vydání z roku 1970 s ilustracemi V. Plocka. Upoutal mě na obálce obrázek šmele okoličnatého (mokřadní rostlina s krásnými růžovými květy), a tak jsem si knihu vzala na přečtení, i když děj povídek se odehrává převážně v Praze na Vltavě i jinde ve středních Čechách, tedy ne v mých milovaných vodách jihočeských (byť i o nich se kniha místy zmiňuje). Jsou to příběhy vlastně úplně obyčejné, ale právě tím pohladí po duši. Lidé v nich mohou leckomu připadat jako blázni - ano, ale krásní! Dnes je o rybářích a rybaření záplava nových knih, které líčí daleké cesty, lovy na všechny možné ryby, ale líčení prostých přírodních krás se leckdy příliš prostoru nevěnuje. Tady je to naopak. Dopuručuji pro rybáře - ale nejen pro ně - jako návrat ke kořenům, do dob bez technických vymožeností, kdy se k řece chodilo pěšky a s obyčejným bambusovým prutem.... celý text

Konečná diagnóza 1991, Arthur Hailey

Kniha patří k žánru, který běžně nečtu. Koupila jsem ji za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji dám do nádražní knihovny nebo do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec jsem v ní zalistovala a řekla si, že si ji nejdřív zkusím přečíst – a byla jsem příjemně překvapena. I když je děj zasazen do doby vzdálené několik desítek let, mnoho problémů, o nichž se v knize pojednává, je stále aktuálních, dalo by se říct věčných. Například profesní čest, schopnost přiznat chybu, poznat, kdy dát prostor mladším kolegům a kdy odejít do penze. Anebo smíření se a život s hendikepem či se smrtí dítěte. Doporučuji k přečtení!... celý text

Dlouhá bílá přerušovaná čára 1965, Ladislav Mňačko

Nemůžu říct, že by mě kniha extra bavila, nedat si ji do Čtenářské výzvy jako knihu od slovenského autora, asi bych nedočetla. Jistě to zčásti bude tím, že k fascinaci dálnicemi, kterou autor popisuje u sebe a v extrémní podobě i u jednoho člověka, s nímž se setkal v dálničním bistru, mám skutečně daleko. Ovšem to neznamená, že by mi knížka nic nedala. Dlouhé, jakoby uspěchané věty evokují rychlost a nekonečnou cestu po dálnici. Musím říct, že mi chvílemi bylo z toho čtení fyzicky špatně, asi jako ze skutečné jízdy po dálnici, je to napsáno neobyčejně sugestivně. Zajímavé jsou i myšlenky - byť probleskují jen sem tam - zda je cestování po dálnici (a vůbec existence takových vymožeností jako jsou dálnice a rychlá auta) symbolem svobody, anebo je tomu naopak. Zda pak člověk není chycen do pasti vydělávání peněz na nová, ještě lepší auta, zda je svobodou stát v mnohakilometrové koloně. A kam to všechno povede, až přestanou existující dálnice stačit. V tomto smyslu je knížka víc než aktuální. Dříve narození čtenáři si pak mohou zavzpomínat, jak to bylo dříve a porovnat s tím, jak je to dnes. Na otázku, co je svoboda, si ovšem musí každý odpovědět sám.... celý text

Doba jedová 2011, Anna Strunecká

Podle mého názoru nesmírně přínosná kniha, čtenář by ovšem měl disponovat alespoň základními znalostmi biologie, jinak spoustě věcí buď neuvěří, anebo naopak bude zděšen do té míry, že na jakékoli užitečné změny ve svém životě rezignuje. Bohužel úroveň biologických znalostí je i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi jiných oborů tak nízká, že vůbec není divu, když lidé sednou "na lep" farmaceutickým firmám a různým šarlatánům a nevědí, co si počít s vlastním zdravím – anebo nemocí. Kniha se ovšem mnohým jaksi "nehodí do krámu". Vemte si třeba takové umělé sladidlo jménem aspartam. V knize se dočtete, že když byla látka objevena a podrobněji prozkoumána, na základě dvou vlastností – vysoké sladivosti a nepříznivého vlivu na nervovou soustavu se rozhodovalo, jak tuto látku využít, zda v potravinářství, anebo jako bojovou látku. První možnost zvítězila – a tak když si půjdete koupit do lékárny šumivé tablety s obsahem hořčíku či vitamínů skupiny B, přičemž obojí se doporučuje při různých poruchách nervové soustavy (patří tam i migrény, snížená nebo naopak zvýšená citlivost některých orgánů a tkání, stavy po mrtvici, operacích páteře, apod.), přinesete si v nich i aspartam. Alespoň u hořčíku prý varianta bez aspartamu neexistuje. Podobných absurdit, které jsou běžné a jichž si kniha všímá, by se našla celá řada, třeba hliník v zubní pastě, kosmetice a jako adjuvans v očkovacích vakcínách. Role hliníku při vzniku Alzheimerovy choroby a jiných nemocí sice nebyla dostatečně dobře objasněna, ale nebyla dosud ani vyvrácena. Co naopak víme, je to, že hliník, ač je přítomen ve velkém množství v zemské kůře, nepatří mezi biogenní prvky, na rozdíl od některých jiných kovů, např. zinku a mědi, naopak je považován za toxický, stejně jako např. olovo či rtuť. Z mého pohledu je kniha napsána střízlivě a informace a rady v ní obsažené lze určitě dobře využít. I kdybyste změnili jen jednu jednotlivost, je to lepší než nic. Já od té doby sleduju, kde je obsažen aspartam, a vyhýbám se mu (hliníku, např. v antiperspirantech, jsem se vyhýbala již dříve). Není to nic složitého.... celý text

Zrození horského pramene 1979, Vladimír Körner

Přečteno asi před třemi lety. Jedna z knih, na kterou se nedá zapomenout. Vlastně šlo o moji první knihu od V. Körnera, kterou jsem přečetla, a nestačila jsem se divit, že i tento skvost se octl mezi vyřazenými v knihovně. Protože je třeba, aby takovéto knihy lidé četli, poslala jsem ji dál, tuším prostřednictvím českobudějovické nádražní knihovny. Nám, co jsme 2. světovou válku nezažili, může občas připadat, že osvobození mávnutím kouzelného proutku vše změnilo a všechno bylo "v pohodě". Ale opak byl pravdou a nemuselo jít jen o válečná traumata v podobě ztráty nejbližších. Stěhování za prací či ve snaze zapomenout, snaha vytvořit si nový domov, začít někde znovu... nic z toho často není jednoduché ani dnes, a což teprve krátce po válce v pohraničí, kde se dosud střílelo, odsunutí Němci nechali nově příchozím ve svých někdejších domovech nějaký ten "dáreček" v podobě nevybuchlé munice a život byl celkově velice tvrdý. Vdova se dvěma malými chlapci plahočící se po kopcích a za deště i spalujícího žáru sázející stromky na rozsáhlých planinách, které před válkou byly lesem, je toho výmluvným dokladem. Myslím, že dnes si sotva dovedeme představit, co všechno musela válečná generace v životě překonat. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení – různé své každodenní problémy pak člověk vidí v docela jiném světle.... celý text

Doba jedová 2 2012, Anna Strunecká

Řada věcí se opakuje z 1. dílu, ale opakování je matka moudrosti – a tady to rozhodně není na škodu. Možná si řekněte, jak si mohu být tak jistá, že autoři mají pravdu. Za prvé, autoři dávají čtenáři dostatek prostoru pro vlastní úvahy. Spousta věcí se fakt neví. Ověřit bezpečnost nějaké látky trvá roky - a to nevíme, zda se účinek nemůže přenášet do další generace. Ovšem není-li vůle něco pečlivě ověřovat, protože je to tak dobrý byznys... DDT bylo také kdysi považováno za neškodné a dokonce za podrobné prozkoumání jeho vlastností byla udělena Nobelova cena (bohužel až poté se zjistilo, že se DDT hromadí e tkáních). A zdaleka nejde o ojedinělý případ, na světě je každoročně syntetizováno několik tisíc nových chemickýchh látek a u těch, které projdou testy akutní toxicity, je vždy riziko, že se problém objeví později, např. při společném a dlouhodobém působení s jinými látkami. Budu-li se dívat na svoje zdraví a zdravotní problémy + zdraví a zdravotní problémy mojí rodiny, kolegů a přátel očima "klasické" medicíny, spousta věcí mi nebude dávat smysl. O mnoha věcech jsem přemýšlela dávno předtím, než se mi dostaly do rukou knihy ze série Doba jedová. O lecčem jsem se dočetla i jinde, včetně odborných článků. O tom, že existuje silná lobby, která články s určitým typem výsledků neumožní publikovat, anebo je přinejmenším zdrží, autory zdiskredituje, apod., nemám žádné pochybnosti (taky pracuji ve vědě a jestli si myslíte, že zde vládne poctivost a čestnost, tak bohužel musím říct, že to tak není, byť většina lidí, alespoň u nás, se snaží toho držet). Když jsem si přečetla díly 1 a 2 Doby jedové, najednou mi spousta věcí do sebe začala zapadat. Ještě k tomu, že dostala prostor i druhá strana s opačnými názory. Velmi jsem to uvítala, bohužel někteří z oslovených prokázali, že žijí v uzavřené skořápce a vůbec netuší, co se kolem děje. Jeden z oponentů se např. oháněl naprostou bezpečností všech u nás vyráběných i k nám dovážených potravin. Připustil ale, že je pravda, že chléb brzy zplesniví. No, proč asi? Hlavně že měl "dokonalý přehled" o tom, jak za minulého režimu "všichni" na vesnici kradli z JZD barvy s PCB a doma jimi natírali výběhy pro slepice, díky čemuž se PCB dostalo do vajíček. Tak takovouhle blbost vymyslet, na to musí být velká fantazie! Přemýšlela jsem, zda dotyčný odborník někdy nějaký výběh pro slepice už viděl. Ono tam totiž většinou není co natírat. A když někdo suverénně prohlašuje, že "všichni kradli", tak si říkám, že má nějak podezřele moc zkušeností...... celý text

Hormony 2014, Sherill Sellman

Vlastně mě ta kniha až tak nepřekvapila. Spoustu věcí jsem tušila dávno, případně jsem na ně narazila i v další literatuře. Nejhorší je, že většina lékařů o těchto věcech buď vůbec neví, nepřemýšlí, anebo je ignorují. A farmaceutický průmysl nám vyloženě lže. Proč asi? Protože je to pro ně obrovský a výnosný byznys, proto! Pak se "marně" bádá nad tím, proč ztřeba v posledních letech tak prudce přibylo případů rakoviny prsu, a to i u mladých žen. Nejdůležitější je nenechat se oblbnout a o věcech přemýšlet. Pohodlné a jednoduché řešení se za pár let může projevit jako obrovský omyl a cesta návratu není. Rozhodně doporučuji k přečtení. Každý má jiné možnosti, ale každý může něco změnit, když opravdu chce!... celý text

Země zamyšlená 1 1986, Ladislav Stehlík

První díl, v němž autor putuje po rodném Blatensku, dále po Horažďovicku, Klatovsku, Strakonicku a příslušných částech Pošumaví, jsem dočetla tento týden. Jsem nadšená a brzy se pustím do dalšího dílu. Je neuvěřitelné, kolik rozmanitých informací dokázal autor do knihy vtěsnat - o krajině, lidech slovutných jmen (spisovatelé, básníci, malíři, stavitelé, vědci,...) i "obyčejní" mlynáři, faráři, učitelé, dělníci a mnozí další. Vesnice s jejich kostelíky, hřbitůvky a lipami na návsích. Hladiny rybníků s rozmanitým rostlinstvem a živočišstvem. Pradávná historie mytických míst, báje a pověsti, příslušníci šlechtických rodů, jejich sídla a role v běhu našich dějin. A mnoho a mnoho dalšího. Ze všeho pak vyzařuje láska autora k rodnému kraji, který prochodil pěšky. To mu tak trochu závidím - dnes není čas a není ani kudy chodit, kdenevedou turistické cesty, tam se pěšky chodí špatně, polňačky jsou rozorané, na silnici vás ohrožují auta. Není to jednoduchá četba a už vůbec ne odpočinková - musíte se soustředit, abyste z ní něco měli. Ovšem odvděčí se vám. Zjistíte třeba, kolik existuje zajímavých, ale málo známých knih od regionálních autorů a zatoužíte třeba si je také přečíst. A navíc, splníte tím jeden z úkolů Čtenářské výzvy - kniha, která byla zmíněna v jiné knize :-).... celý text

Jen moře a nebe 1970, Francis Chichester

Zlatá ústřice 1970, Donald Gordon

Útlá knížka, ale na delší cestování vlakem ideální. Je tam napětí a dobrodružství i milostná zápletka, budete cestovat po moři i vzduchem a dokonce i pod vodou. Ačkoli příběh sám je smyšlený, alespoň dle tvrzení autora, popisované historické události (potopení lodi s Rommelovým pokladem, pokusy o jeho vyzvednutí) jsou pravdivé. Kniha končí šťastně, i když jste napínáni až do poslední chvíle, zda hlavní hrdina, vdovec a otec tří dětí, vůbec přežije. Řekněme, že někde je to až trochu moc přitažené za vlasy, proto dávám čtyři hvězdičky, ale kniha se mi celkově líbila. Dala jsem ji do nádražní knihovny v Českých Budějovicích, takže budete-li mít štěstí, můžete si ji tam půjčit :-).... celý text

Zloději slonů 1971, Vladimír Šustr

Opravdu krásná kniha, jako ostatně většina knih, které nacházím v nádražních knihovnách. Příběh končí smutně, ale jako každý takový příběh obsahuje i naději. Slonice Sinuata zahyne, ale zůstává po ní slůně, sameček Nanuk. Přátelství lidí, kteří chtěli slonici zachránit, trvá dále, a dá se říct, že zlo bylo po zásluze potrestáno, i když si asi nikdo nepředstavoval, že se to stane zrovna takto.... celý text

Šumavský deník 1976, Petr Pavlík

Po knize jsem sáhla v nádražní knihovně, protože byla útlá a zdálo se, že ji zvládnu přečíst během delší cesty vlakem. To se mi i povedlo a celkově jsem za knihu vděčná, i když musím říct, že mě trochu rozčilovalo přeskakování mezi dějem v přítomnosti, kdy autor vypráví o svém příteli, starci Jakubovi ze Šumavy, a událostmi v minulosti, kdy Jakub svému příteli z města vypráví své osudy během druhé světové války a krátce po ní. V mnoha knihách mi tento způsob nevadí, ale tady to bylo trochu násilné v tom, že autor během dějů v přítomnosti hodnotí i to, jak ochotně či neochotně mu Jakub o svém někdejším životě vypravoval a co říkal na to, když mu P. Pavlík předčítal to, co napsal. Autor se totiž Jakubovi se záměrem napsat knihu svěřil. Je to sice originální, ale na druhou stranu to dost nabourává obě dějové linie a vytváří to linii třetí, v níž se autor snaží nějak prezentovat sám sebe, jenže to mně osobně připadalo nejméně zajímavé.... celý text

Život na lednici 2009, Alice Kuipers

Když jsem tu knížku v českobudějovické nádražní knihovně vzala do ruky, připadalo mi to spíše jako něco pro teenagery. Ale cestovala jsem jen kousek a tahle kniha se zdála na to zrovna vhodná, navíc v batohu moc nevážila. Překvapilo mě, kam až mě příběh zavedl, jak skončil. Přitom možná stačilo málo a vše by bylo jinak. Podobné životní situaci, jaká je v závěru popsána, jsem totiž před lety čelila jak já, tak (o několik let dříve) má matka. A myslím, že kdyby se naše komunikace odehrávala pomocí vzkazů na lednici, ani jedna z nás by tu dnes nebyla. Jestli v některých rodinách vztahy skutečně fungují takto, je to bohužel důkaz, jak je současná společnost zvrhlá a že je opravdu na čase vzít rozum do hrsti, přestat umlčovat svá srdce a vydat se trochu jiným směrem.... celý text

Bílá kánoe 1983, Farley Mowat

Knihu jsem získala zdarma, byla vyřazena z obecní knihovny. Jedna z těch, kterou jsem po prolistování podcenila. Vzala jsem si ji na cestu vlakem na služební cestu, s tím, že ji pak nechám v nějaké nádražní knihovně. Dovezla jsem ji ale zpět. Příběhy Eskymáků, zejména popis jejich myšlení, hodnoty, které vyznávali, jejich láska k rodné krajině – to vše mě vzalo za srdce. Tím spíš, že většina příběhů končí smutně. Prolíná se v nich již vliv bílých lidí, bohužel velmi destruktivní. Mowat byl jedním z těch mála bělochů, kdo Eskymáky považovali za sobě rovné.... celý text

Jak voní tymián 2009, Marcel Pagnol

Boží koně ze Sidi Moumen 2014, Mahi Binebine

Četla jsem už před několika lety – knížka za dvacetikorunu z Levných knih, kterou jsem si vzala do vlaku. Styl vyprávění je sice netradiční a příběh místy i dost drsný, ale určitě stojí za přečtení. Tím spíše, že byl inspirován skutečnými událostmi. Na klíčové momenty, nad nimiž jsem musela dlouho přemýšlet, asi nezapomenu už nikdy. Například na to, jak islamističtí "verbíři" poskytli klukům z chudinské čtvrti práci, peníze, pěkné oblečení, dobré jídlo a ještě slíbili postarat se o jejich rodiny, až noví "boží bojovníci" položí život ve "spravedlivém boji" (tj. při teroristickém útoku). Ti hoši do té doby neměli k náboženství žádný zvláštní vztah. Ale stačilo, aby se o ně někdo zajímal, postaral se o ně – a pak je systematicky školil. Byli by udělali cokoli... Autor líčí počáteční nadšení, ale později i strach a nechuť hlavních hrdinů úkol splnit. Váhají. To, co nakonec zvítězilo u vypravěče knihy, byl jakýsi vděk a pocit, že musí splnit slib... vždyť jeho učitelé se o něj postarali, nemůže je zklamat... vždyť mu slíbili, že se za to dostane do nebe. Seděla jsem a přemýšlela, co by bylo, kdyby se k hlavním hrdinům podobně laskavě zachoval někdo jiný, někdo s počestnými úmysly. Kdyby je někdo najal na to, aby konali dobro – jaký by asi mohl být svět? Peněz je na světě dost – ale za jaké nesmysly bývají mnohdy utraceny... Přepadal mě nejasný pocit, že jsme možná měli udělat něco, na co už je dnes pozdě...... celý text

Ruská sága 1987, Boris Borisovič Kolokolov

Překvapující kniha, ke které jsem se dostala až teď, v dospělosti. Ostatně, připadá mi, že pro dětského čtenáře by to byla i poměrně obtížná četba. Kniha obsahuje řadu historických reálií (ověřovala jsem i v jiných zdrojích, nakolik přesně je autor uvádí - ale zjevně vycházel z ověřených historických faktů) a popisuje komplikované vztahy mezi veliteli expedice na Aljašku, Vitusem Beringem a Alexejem Čirikovem. Zatímco první jméno je známo každému školákovi, druhé je neprávem opomíjeno. A to i přesto, že Bering zdaleka nebyl tak skvělý mořeplavec, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak, při plavbě lodi sv. Petr udělal až příliš mnoho začátečnických chyb, za které ke konci plavby zaplatil životem.... celý text

Dopis Alexandrovi 2010, Renata Laxová

Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).... celý text

Je čas metat kamení 1977, Jean Anglade

Jedna z nejlepších knih, co jsem poslední dobou našla v jedné z nádražních knihoven. Je to něco, co by na sklonku života mohl napsat každý z nás. Jakési živé dějiny, promítané v osudech obyčejných lidí. Děj knihy se odehrává od období před 1. světovou válkou až do 70. let 20. století ve Francii. Ústředními postavami jsou členové rodiny Humbertů, uzenářů z města Montferrand. Jejich životy poznamenají dvě světové války i poválečná politika Francie, směřovaná nejprve k udržení zámořských kolonií, později k bouřlivému rozvoji země, v němž pro drobné živnostníky, jako jsou Humbertovi, přestává být místo. Je až neuvěřitelné, jak se mnohé omyly v dějinách různých států opakují. Mnohé z toho, čím si Francie prošla na přelomu 60. a 70. let, čekalo na nás v letech 90. - obrovský rozvoj automobilové dopravy, stavby supermarketů a s tím spojený zánik menších obchodů, nerovné pracovní podmínky živnostníků a zaměstnanců (trvají dodnes). Kniha je z tohoto pohledu nejen příběhem jedné rodiny, ale i sociologickou studií, která mimo jiné vypovídá o tom, jak rozhodnutí několika málo lidí (politiků) může tragicky poznamenat život milionů těch, kdo jim důvěřují.... celý text