BabaJaga11 přečtené 437

Poslední operace 1988, Václav Gruber

Nemocniční prostředí je vděčné téma. Nabízí pohledy na základní otázky lidského žití a nežití, zdraví a nemoci, ale i viny a mezilidských vztahů. Poslední operace je příběhem starého muže a mladého chirurga, kteří se jako pacienti sejdou na jednom nemocničním pokoji. Obyčejný příběh obyčejných životů, dalo by se říct – jenže i ten nejobyčejnější život se někdy dovede pěkně zamotat. Mohlo být něco jinak, kdyby... ? Tuto otázku kladou oba hrdinové nejen sobě navzájem, ale hlavně se jí oba obírají ve svém nitru. Asi si ji někdy položil každý z nás. Stejně jako otázky po tom, kdy má život ještě smysl, stojíme-li tváří v tvář těžké nemoci. Zda můžeme odpustit sobě, druhým – a oni nám – zklamání, zradu, nebo prostě jenom chybu. Poslední operace stojí za přečtení i kvůli realistickým detailům z lékařského prostředí (autor je lékař), byť se vztahují k úrovni chirurgie před více než 30 lety a dnes již je vše trochu jinak.... celý text

Vedlejší pokoje 2015, Radovan Menšík

Nemůžu říct, že by mě kniha chytla a nepustila, až dokud jsem ji nedočetla. Naopak jsem v průběhu čtení stihla proložit ještě dalšími dvěma knihami :-). Místy byla tato kniha jazykově trochu moc vyumělkovaná, alespoň na můj vkus. Myslím, že autor ještě musí dozrát k poznání, že jednoduchý až syrový jazyk ke sdělení zásadních otázek lidského života nejen dostačuje, ale často je i vhodnější. Snáze se pak taková kniha rozvíjí vlastními prožitky a myšlenkami čtenáře. Navdory výtkám, za které jsem strhla jednu hvězdu, si myslím, že jde o zajímavé a originální dílko, které lze doporučit každému, kdo se u četby nemusí pokaždé skvěle bavit, ale nebojí se přemýšlet. A zde to přemýšlení spolu s postavami příběhu může zejména čtenáře středního a staršího věku i trochu bolet - plynutí času, přemýšlení o tom, kým jsme byli kdysi, kým jsme teď, kým (snad) budeme za pár let a kým už se - možná bohužel - nikdy nestaneme...... celý text

Moje Pacifická hřebenovka 2019, Monika Benešová

Knížku jsem si obstarala kvůli letošní Čtenářské výzvě (kniha poprvé vydaná v roce 2019). Četla se dobře a rychle. Co oceňuji, je celý příběh autorky Moniky Benešové a upřímnost, s jakou jej vypráví, včetně různých nepříjemností a životních selhání. Líbila se mi i závěrečná kapitola - Osobní přání - dokládající, že autorka během své dlouhé a v mnohém strastiplné (ale zároveň krásné a inspirativní pouti) přece jen vyspěla z ufňukánka v mladou, dostatečně sebevědomou ženu. Ti, kdo by se o podobnou cestu chtěli pokusit, jistě ocení seznamy zastávek na cestě, kde bylo možné opatřit jídlo či jiné základní potřeby, osprchovat se apod. Stejně tak i seznam věcí, které se osvědčily - ten může posloužit i při cestě do jiných zapadlých končin. Co mě zklamalo, je literární hodnota knížky. Chápu, že autorka není spisovatelka, jak v úvodu sama předesílá, ale vystudovala žurnalistiku a jako novinářka se několik let živila. Čekala bych tudíž, že text bude kvalitnější. Dost mě rozčilovaly spousty různých hovorových a expresivních výrazů. Pokud se vyskytnou v přímé řeči, případně v popisech momentálních myšlenkových pochodů autorky, je to příjemné oživení, ale ve vyprávění to vadí. Kniha pak působí, jako kdyby ji psal nějaký teenager, kterému je spisovný jazyk úplně fuk. Také několikeré opakování vět ve stylu "už nejsem ta rozmazlená holčička" není příliš přesvědčivé (totiž ve chvíli, kdy už nečím nebo někým nejste, o tom obvykle přestanete přemýšlet), byť jak už jsem uvedla výše, závěr mě přece jen přesvědčil, že Monika prošla velkou vnitřní změnou :-). V knize toho najdete spoustu o lidech, městech, silnicích, cestách stopem, kempech, zkrátka o civilizaci, ale mnohem méně o divočině, až má člověk občas pocit, že Pacifická hřebenovka musí být docela zalidněná a v pohodě. Chápu, že setkání s lidmi, zvláště když byli ochotni pomoci, byla krásným zážitkem, ale relativně málo zážitků z divočiny (a nemusí jít přitom o setkání s pumou nebo jiným nebezpečným zvířetem - všude jsou rostliny, ptáci, hmyz, anebo aspoň skály různých barev...) celé putování dost zkresluje. Nemůžu dát víc než tři hvězdy, škoda. Každopádně autorka má můj obdiv - teoreticky mohla trávit život léčbou svých neduhů pod dohledem lékařských kapacit, ale navzdory jejich doporučením se vydala na cestu, která ji nakonec zachránila, a ještě o té cestě napsala knížku (ať už je kvalita jakákoli, napsat knížku není legrace a stejně jako vydat se na obtížnou cestu chce i psaní a vydání knihy dostatek odvahy a pevné vůle). Jen mě trochu mrzí, že autorka po návratu neřekla lékařům, že právě její CESTA jí pomohla, a nikoli jejich léky. Vím z vlastní zkušenosti, že oni by si s tím sice nevěděli rady a nejspíš by si to ani nenapsali do dokumentace, ale dokud se lidé budou bát vydávat podobná svědectví, budou lékaři pacientům stále doporučovat takovou léčbu chronických nemocí, která je nejen neúčinná, ale často i zbytečně zatěžuje dosud zdravé orgány.... celý text

Vzpoura oceánů 2006, Frank Schätzing

Asi nejdelší kniha, co jsem kdy přečetla, můj obvyklý rozsah knih je tak 3x-5x kratší. Vlastně vědět dopředu, jak je dlouhá, asi bych si ji nikdy neobstarala :-). Teď vidím, že by to byla škoda. Obdivuji znalosti autora z biologie i mnoha jiných oborů, že dokázal něco takového napsat. Ano, jde o fikci, ale důmyslně vycházející z mnoha ověřitelných fakt. Přes velké množství informací se mi kniha četla moc dobře. Dokonce jsem se ani neztrácela v množství postav, spíše v názvech různých zainteresovaných organizací. Děj byl pro mě tak napínavý, že jsem neváhala tahat s sebou knihu neustále v batohu, abych si ji mohla číst cestou do a z práce - při čtení v MHD jsem občas přejela o zastávku dál :-). Mimochodem, kniha je sice velmi objemná, ale celkem lehká, což přece jen dost usnadňuje čtení v "šalině", třeba i "na stojáka". Jen se musím přiznat, že mě z knihy dost mrazilo. Ani ne tak z toho, že většina postav se nedožila konce knihy - a já měla vztek na jiné postavy, které na tom měly podíl - ale hlavně z toho, kolik pravdy v knize je. Ať už holých fakt o ničení světových oceánů - ale i jiných ekosystémů - námi lidmi, tak i poselství o vztazích mezi národy, touze po moci a slávě, lidské obětavosti i sobectví, inteligenci i omezenosti, hrdinství i zbabělosti a vypočítavosti. Popis toho, jak funguje lidská společnost, co se děje v případě ohrožení, to má bohužel také do fikce daleko. Snad nám zbývá ještě naděje, stejně jako několika hrdinům příběhu.... celý text

Kniha líných radostí 2012, Tom Hodgkinson

Toto knížku jsem teď přečetla asi potřetí. V prvních dvou kolech jsem volila kapitoly na přeskáčku, buď podle momentální nálady, anebo otevřením na náhodné stránce. A ty krátké kapitoly pro mě byly nezapomenutelným zážitkem. Proto jsem si knihu zapsala i do Čtenářské výzvy a tentokrát četla popořádku, aby mi náhodou nějaká kapitola neunikla. Pokud máte rádi život a obyčejné věci, tohle se Vám skutečně neomrzí. Ač autoři leckde zmiňují, že knížka vznikla vlastně pro lenochy, není to tak docela pravda. Naopak, je to návod pro přepracované lidi, jak alespoň na chvíli vypnout, a že i ta malá chvilka má smysl. Hlavně se za "nicnedělání" nesmíte stydět. Záměrně dávám do uvozovek, protože v takovém rozpoložení mozek obvykle přijde na ty nejlepší nápady - tak jaké potom nicnedělání?!? Některé z věcí popsaných v knize, třeba házení žabek, dělám odjakživa, ale na některé mě kniha navedla, třeba takové čtení poezie. I když i tato knížka je z těch, které můžete vzít do kapsy, a přečíst si kousek třeba při čekání ve frontě na cokoli.... celý text

Pí a jeho život 2004, Yann Martel

Ke knížce jsem se dostala díky Čtenářské výzvě - a rozhodně je to jedna z knih, na které budu dlouho vzpomínat! Líbila se mi jako celek. Úvodní kapitoly o životě chlapce Piscina (který si říká Pí) a jeho rodiny v Indii, vyprávění o škole, rodině, jejich zoologické zahradě i náboženství líčí vcelku šťastné dětství hlavního hrdiny. Zvláště mě zaujala debata představených tří náboženství - hinduismu, křesťanství a islámu - jež se Pí rozhodl vyznávat všechna najednou, protože miluje Boha. Žádný problém pro Boha, ale velký problém pro církve - divoká argumentace, proč to nejde, ani u těch náboženství, která tvrdí, že Bůh je jen jeden. Plavba po moři a ztroskotání - dramatické chvíle, ztráta všech a všeho, kromě trochy vybavení v záchranném člunu a kapky naděje. Plavba se čtyřmi zvířaty ze ZOO na palubě, kde nakonec vítězí ten nejsilnější - tygr - přičemž ostatní zvířata poslouží jako potrava, není zrovna idyla, kterou by si člověk přál zažít. Když se ale v závěru knihy dočtete, že to mohlo být i jinak, s lidskými hrdiny namísto těch zvířecích, asi by každý zvolil raději příběh se zvířaty. U zvířat tak nějak předpokládáme, že predátor se zařídí podle své přirozenosti. Krutost a násilí u příslušníků našeho druhu, jež vyústí až v kanibalismus, jsou však příliš děsivé. Největší část knihy zahrnuje líčení každodenního života na moři očima Pí Patela. Co dělat, aby se člověk udržel při životě. Úspěchy po mnoha neúspěších - v chytání ryb a želv, získávání vody, výcviku tygra Richarda Parkera. Co dělat, abyste se nezbláznili... Zdá se to nudné, ale zhltala jsem to. A v noci se mi zdálo, že se plavím ve člunu nebo na voru... Ač příběh je fikcí, jak je v závěru naznačeno, nemyslím si, že by byl tak nedůvěryhodný, jak naznačuje v doslovu překladatel a jak tvrdí vyšetřovatelé z námořní společnosti vlastnící potopenou loď. Život totiž přináší nejneuvěřitelnější zážitky a situace. A i když masožravý ostrov asi Tichém ani jiném oceáně nenajdete, světové oceány jsou jistě plné ještě mnohem tajemnějších forem života - aspoň zatím, dokud jsme je nezvládli všechny vyhubit.... celý text

Žil jsem na Čukotce 1956, Tichon Zacharovič Sjomuškin

Knížka se mi moc líbila. Samozřejmě těžko soudit, jak to bylo doopravdy, zda například přesvědčování Čukčů, aby posílali děti do škol a nechávali se ošetřit v nemocnici, probíhalo tak nenásilně, jak autor popisuje. A i kdyby to byla pravda, stejně se najde dost lidí, kteří budou tvrdit opak. O tom, že staré Čukče jejich dospělé děti uškrtily, aby je nemusely dále živit, jsem četla ve více knihách. A identita neidentita, nepřipadá mi to jako něco, co by se mělo dít ve 20. století, tím méně pak ve století 21. Samozřejmě, existuje vždy možnost nechat původní národnosti být, nepřibližovat se k nim, aby si zachovaly původní kulturu i se vším, co k tomu patří. Jenže Čukčové nebyli "netknutí" civilizací, již dávno prodávali bílým osadníkům cenné kožešiny a dostávali za ně zaplacenu směšnou cenu. Nemyslím si tudíž, že by mezi ně negativní jevy jako alkoholismus přinesli teprve šiřitelé socialismu. Mimochodem, asi nejvíce propagandistická je na celé knize výše uvedená anotace. Jinak kniha popisuje jednak boj za zlepšení životních podmínek Čukčů, jednak jejich zvyky a obrovskou lásku rodičů a jejich dětí, malých školáků v internátní škole. Bohužel to je v ostrém kontrastu s pozdější brutální euthanasií starých rodičů.... celý text

Dějiny kláštera a města Žďáru na Moravě 2014, Bedřich Drož

Knížka je ke čtení obtížná, alespoň pro mě byla, ale obsahuje spoustu faktografických údajů, pro které byste jinak museli do archivů. Historie kláštera a města Žďáru nad Sázavou byla velice pohnutá - v době založení odlehlý kraj, těžké živobytí kvůli drsným přírodním podmínkách, okolní hluboké lesy, v nichž nacházeli úkryt váleční zběhové, lupiči a lapkové... Klášter přispěl k rozvoji města, ale i ten byl nejednou vypleněn a mnichové rozprášeni. A když se zrovna kraji vyhnuly války a podobné pohromy, přišla pohroma v podobě nařízení z olomouckého arcibiskupství - například to, že mniši dobře vycházeli s civilním obyvatelstvem, měli tendenci odpouštět chudým různé poplatky a další povinnosti bylo chápáno jako špatné plnění jejich povinností či dokonce odpor vůči vyšším instancím, a obvykle následovala výměna představeného kláštera, či dokonce přesun "vzpurných" mnichů do Vyššího Brodu v jižních Čechách (a díky tomu mniši proslulého cisterciáckého řádu osídlili i vyšší polohy krajiny jižně od Českých Budějovic a podobně jako v okolí Žďáru nad Sázavou, i ve svém novém působišti vystavěli řadu rybníků). Knihu doporučuji všem milovníkům historie, krásného kraje Vysočina i těm, kdo se zajímají o dějiny rybničního hospodaření. Je sice trochu nepřehledná, doporučuji proto při čtení kvůli informacím mít po ruce záložky nebo lepící papírky a příslušná místa si zakládat, ale informace v ní obsažené jsou neocenitelné.... celý text

Příběhy domů a vil 2012, Ladislava Horňáková

Útlá, ale krásná a užitečná knížka. Koupila jsem si ji před lety během svého lázeňského pobytu v Luhačovicích. Nejsem zrovna lázeňský typ a tak jsem do lázní (na doporučení lékařů) jela dost nerada. Abych se mezi lázeňskými procedurami nenudila, nebo se jen neválela na pokoji, vyrážela jsem objevovat krásy Luhačovic i blízkého okolí. Kniha mi byla věrným průvodcem - rozhodla jsem se navštívit postupně všechny luhačovické vily v knize uvedené. Stála jsem pak vždy před vilou, četla si o ní v knize, hledala na budově příslušné architektonické prvky a přemýšlela, jak se tam asi kdysi, v dávnějších dobách žilo a jaké je to tam dnes. Nejednou pod deštníkem, protože můj lázeňský pobyt se odehrál v listopadu a počasí bylo hodně nevyzpytatelné. Až na jedinou vilu, kterou jsem kvůli mému špatnému orientačnímu smyslu v poslední den před odjezdem nenašla, jsem skutečně navštívila všechny vily a moc ráda na to vzpomínám. Myslím, že ty procházky přispěly k mému zotavení stejně významnou měrou jako procedury :-).... celý text

Zápisky z lochu 2006, Ken Kesey

Tuhle knížku jsem si opatřila kvůli Čtenářské výzvě. Říkala jsem si, že to bude zase trochu něco jiného, než "seriózní literatura", kterou obvykle čtu. Bude to zábava! Knihu jsem získala přes DK bazar a když jsem v ní zalistovala, spadla mi čelist. Každá stránka plná obhroublých výrazů, podivné obrázky... to mám fakt číst? Najdu si pro výzvu něco jiného! Našla jsem, jenže jak přejíždím z místa na místo, stalo se, že tu druhou knihu jsem měla v bodě A, kdežto já jsem se nacházela v bodě B a se mnou tam byly i Zápisky z lochu. Tak co třeba to zkusit? Nakonec nelituju. Nemůžu říct, že by to bylo nějaké super čtení, což ale z velké části souvisí s tématem - líčení deliktů autora i jeho spoluvězňů, každodenní život ve vězení a poté i v nápravném pracovním táboře kdesi v divočině. Je to něco jiného, než když čtete třeba příběh z koncentračního tábora, kde uvěznění "spáchali" pouze to, že se narodili jako příslušníci určitého, pro nacisty nepohodlného národa. V Zápiscích z lochu víte, že všichni jsou vězněni po právu, byť někdy se může zdát trest neadekvátně vysoký, ale rozhodni ti muži nejsou žádní beránci. Nevíte, zda jim máte držet palce, protože jejich cílem samozřejmě není se napravit, ale nějak tím vším proplout, ti, co sedí za přechovávání drog, i ti, co sedí za něco jiného, ale s drogami mají zkušenost (skoro všichni), vynakládají značné úsilí na to, aby se k "něčemu" dostali. Jsou 60. léta, nikdo ještě neví o AIDS, pár "krystalů" a "nádobíčko" stačí ke štěstí... na chvíli. Nakonec zjistíte, že všichni ti muži se zas od nás "počestných" občanů na svobodě zase tolik neliší. I oni touží být se svými rodinami. Je pro ně důležité pravé přátelství a nesnášejí podrazy. Chtějí dělat něco užitečného, potřebují pracovat, ne se nudit. Nejsou svatí - to my taky ne... A Keseyův deník a "divné obrázky"? Mrzí mě dvě věci - některé notesy, do nichž si psal poznámky a kreslil obrázky, v podstatě takové komiksy z vězení, mu byly zabaveny a nikdy je nedostal zpět. A ta druhá věc - chtělo to ještě větší formát knihy a ještě víc obrázky zvětšit. Teď je písmo v originálních ilustracích mnohde příliš malé a špatně čitelné. Každopádně má to něco do sebe, hlavně, když se dočtete, jak bylo obtížné uhájit si pro sebe pár barevných tužek a kus papíru či notesy (dozorci ty věci Keseymu opakovaně zabavovali). Bez ohledu na to, zda jednotlivá výtvarná dílka vznikala pod momentálním vlivem drog, nebo jen autorovy bujné fantazie, mnohá z nich jsou nesmírně propracovaná a nápaditá - a nebýt vězení, nikdy by nevznikla.... celý text

Ve víně je sranda 2007, Milan Kocmánek

Kreslené vtipy známého jihomoravského autora, které se věnují vinařství - tj. nejen pití vína, ale celému procesu jeho výroby, od vysadby a ochrany vinic (proti mrazu, nemocem, škůdcům - zejména často zde vystupují špačci, zlodějům i zlovolným úřadům) až po sklizeň a výrobu vinného moku. Vtipy jsou to jadrné, jak je zvykem na jižní Moravě, a zejména pro kavárenské intelektuály možná nepochopitelné nebo nechutné, ale to jim nic neubírá na půvabu. I toto je jižní Morava, přátelé, v celé své až děsivé upřímnosti :-).... celý text

Bílý Bim 1988, Gavriil Nikolajevič Trojepolskij

Silný, i když velmi smutný příběh. Viděla jsem film, ještě jako dítě, a to minimálně dvakrát, nedalo se na závěr nebrečet. Knihu jsem četla poprvé na prahu dospělosti, i tehdy mně vlhly oči – a nejinak i teď. Přesto, kniha v sobě skrývá i naději - ne všichni lidé, s nimiž se Bim setkal, byli zlí a krutí. Bohužel, ti zlí tentokrát zvítězili a věrný Bim za to zaplatil životem. Láska k Bimovi však propojila několik lidských osudů - starý muž Ivan Ivanyč získal mladé přátele, dva hochy, kteří Bima poznali v době, kdy Bimův pán musel do nemocnice. Ivan Ivanyč nezatrpkne a pořídí si nové štěně. Život jde dál, musí jít, ale na starého přítele nikdy nezapomene... Já tuto knihu doporučuji všem, i dětem. Plakat je lidské. Není slabost truchlit pro přítele, byť by to byl "jen" pes. Není slabost vynaložit všemožné úsilí pro to, abychom ztraceného přítele - ať psího nebo lidského - našli. Statečnost pak je postavit se zlu, byť by tím zlem bylo "jen" týrání zvířete. Děti by měly být připravené na realitu každodenního života a světa, který není ideální a nikdy nebude. A k tomu patří i vědět, že krutosti páchané na zvířatech se dějí - i tady a teď - a že jim můžeme zabránit, pokud nebudeme lhostejní. Příběhy, jako je tento, z nás pomáhají vychovat citlivé lidské bytosti - a myslím, že především o to autorovi šlo.... celý text

Muž se železným sobem - Arktická odysea cyklisty Travina 2009, A. A. Charitanovskij

Krásná knížka o nezdolnosti mladého cyklisty, který se rozhodl objet na kole celý bývalý Sovětský svaz, přičemž nevynechal ani arktické oblasti. Naopak, v porovnání s jižními oblastmi země, se zónou polopouští a stepí, kde bojoval s vedrem a žízní, se na cestu severními oblastmi mnohem více těšil a užíval si ji, i přesto, že musel vzdorovat úsekům ledových ker, ledovému vichru a dalším extrémům arktického počasí. V takových místech je obtížné pohybovat se i pěšky a na kole je to pro nás nepředstavitelné. Přestože kolo bylo vyrobeno na zakázku, speciálně pro tak extrémní cestu, vybavení Gleba Travina bylo v porovnání s vybavením dnešních expedic více než skromné. Jeho cesta proběhla v letech 1928-1931, tedy v době, kdy mnohé dnes samozřejmé součástky výbavy jako GPS navigace, speciální hi-tech materiály a další vymoženosti ještě neexistovaly. Dlouhé úseky musel Gleb kolo nést nebo vléct. Utrpěl těžké omrzliny, přišel o několik prstů na nohou, ale přesto se nevzdal a s podporou okolí, díky notné dávce štěstí, ale hlavně svojí nezdolné vůli šťastně dorazil do cíle.... celý text

Na Řece 2011, Josef Hejzlar

Knížka předčila moje očekávání. Úvod mi připadal neuspořádaný a chaotický, ale uvážíme-li, že se v něm popisuje začátek války Japonska proti Číně, není vůbec divu. Čím déle jsem četla, tím více se mi kniha líbila, a to i přesto, že v ní byla líčena válečná utrpení. Hlavní dějová linie sleduje životní osudy dívky Skořicové od jejích pěti do třinácti let, tedy po celou dobu války. Ona a její rodina se nejdříve po Dlouhé řeče přesunou stovky kilometrů do zdánlivého bezpečí Horského města, kde naleznou nový domov. Život je i tak nesmírně těžký - neustálé bombardování, nedostatek peněz a jídla, stísněné podmínky a navíc po většinu let faktická absence otce v rodině, který dává přednost životu s konkubínou. Přesto Skořicová a její rodina dokáží prožívat každodenní drobné radosti a vděk za nejobyčejnější věci - špatné počasí (nedá se bombardovat), střechu nad hlavou, něco dobrého k snědku, výhled z pavláčky, vůni zralých mandarínek, chuť čisté vody... Dokáží držet pospolu za každé situace, starají se jeden o druhého, byť někdy přitom riskují i život - a snad i proto se celé rodině daří válku přežít. Následuje loučení s Horským městem a návrat domů - co je tam čeká? To už se čtenář nedozví a možná je to tak dobře. Jen z náznaků vidíme, že návrat domů pod taktovkou otce rodiny nemusí být zdaleka tak šťastný jako roky strávené v Horském městě. Nejvíc se mi na knížce líbila schopnost autorů vystihnout atmosféru míst, kde se děj odehrával. Detaily o městech a krajině vůbec, o lidech a zvycích, to vše viděné očima Skořicové mě vtáhly do děje tak, že jsem měla ke konci pocit, že jsem někdy i já chodila po schodech Horského města a že mi bude chybět. A další věc byla ta obrovská soudržnost rodiny (otce v to nepočítám) a krásné, čisté emoce.... celý text

Země zamyšlená. II. díl 1959, Ladislav Stehlík

Stejně jako první díl Země zamyšlené je i tento naprosto úžasným průvodcem po jihočeské krajině, městech i vesnicích, kostelících, hřbitůvcích, návsích s lipamy, rybnících a blatech... Má však daleko do současných strohých turistických průvodců. Stehlík je básník a proto je jeho líčení krajiny básnicky lyrické a vyzařuje z něj láska k rodnému kraji a jeho lidem. V knize zmiňuje desítky svých rodáků - malířů, sochařů, básníků, hudebníků, spisovatelů, učitelů, vynálezců, ale i sedláků, šlechticů a vojevůdců, i takových, jejichž jméno nám dnes mnoho neřekne. Vzpomíná na obrazy, sochařská díla, knihy a básně i lidová říkadla a písničky, mnohde uvádí i jejich ukázky. Země zamyšlená je pestrou směsicí všeho jihočeského. A ač je krásná, nečte se vůbec snadno - kupodivu nestačí mít otevřené srdce, ale je nutné i plné soustředění, protože informací je v knize tolik, že není jednoduché je vstřebat. Ale stojí to zato. Jen trochu závidím autorovi pěší chůzi jihočeskou krajinou v době, kdy žil. Dnes už je leckde putování po svých hazardem, protože polní cesty nahradily frekventované asfaltové silnice a turistické cesty jsou jen v nejaktraktivnějších oblastech. Ještě štěstí, že dosud existují i zapadlé kraje, kam se ani motoristé nehrnou - a v jižních Čechách se jich najde nemálo. Mým snem je vzít tu knihu a projít se aspoň po některých z těch cest, hezky v klidu, beze spěchu...... celý text

Z jabkenické myslivny 1976, Běla Čapková

Moc krásná knížka, ze které se dozvíte spoustu zajímavostí o životě Bedřicha Smetany a jeho širší rodiny, přátel a známých. Mimo jiné je zde uveden i rodokmen rodiny, takže z něj zjistíte, o jak početnou rodinu šlo; bohužel, mnozí členové zemřeli předčasně, často již v dětském věku, jak bylo v 19. století běžné. Líbí se mi, jak je příběh rodiny zasazen do venkovského prostředí přelomu 19. a 20. století, popisují se práce na zahradě, lidové zvyky a svátky během roku, trávení času o prázdninách - který ale i pro děti byl z velké části vyplněn prací. Rodina si na nic nehraje, nedělají ze sebe nafoukané "celebrity" jako je tomu velmi často dnes u umělců, kteří několikrát vystoupí v televizi. Ač jsou Smetanovi-Schwartzovi hrdi na to, že jejich manžel, otec a dědeček je známý hudební skladatel, který směl dokonce jako jeden z vybraných synů českého národa poklepat na základní kámen Národního divadla v Praze, prožívají to všechno tak nějak soukromě, v kruhu nejbližších. Stejně, jako s B. Smetanou sdílejí jeho onemocnění - naprostou ztrátu sluchu a psychické potíže, čemuž předcházely profesní problémy a útoky jiných umělců na jeho osobu. Důležitým členem rodiny je klavír, který se do Jabkenic "přistěhoval" spolu s B. Smetanou a má dokonce jméno – Ullrich. Umělec na něj hrával, komponoval – a po něm i jeho dcery a vnoučata. Ač se jméno klavíru objeví jen na několika místech knihy, často se zmiňuje, kdo a co hrával a jak i děti měly velmi rády, když hrál dědeček nebo některá z tet. Myslím proto, že tahle knížka skvěle splňuje jeden z úkolů čtenářské výzvy 2019 - kniha, kde důležitou roli hraje hudební nástroj. Rozhodně stojí za přečtení, přestože literárně nejde o žádné veledílo - ale tento nedostatek je vyvážen laskavostí, kterou je kniha prodchnuta. Smetanova vnučka Běla Čapková napsala za celý život tuto knihu jako jedinou, a to ve svých 80 letech. Myslím, že už to zasluhuje obdiv!... celý text

Nefritový pás 1984, Anatolij Kim

Tato knížka, získaná z nádražní knihovny, se rozhodně nečte snadno, alespoň pro mně byla dost těžká, ale rozhodla jsem se dočíst ze dvou důvodů. Jednak má lichý počet stran, tedy se mi hodila do čtenářské výzvy, jednak obsahuje velmi důležitá poselství. Tvoří ji tři novely. V novele Nefritový pás se mladá žena a její manžel smiřují s ženiným těžkým onemocněním ledvin. Každý bojuje sám, prožívá úzkost z možného konce - žena na nemocničním lůžku, muž doma, venku pod okny nemocnice, v práci... Žena navíc prožije duševní otřes, když jednoho dne najde jednu ze spolupacientek v nemocničním pokoji mrtvou. Konec novely je otevřený, ale skýtá naději, že i když vše nebude jako dřív – nemůže být! – život mladé ženy i manželství obou mladých lidí, procházející kvůli nemoci krizí, se podaří zachránit. Tato novela se četla celkem dobře, možná proto, že prostředí a postavy nám mohou být povědomé. Zbylé dvě novely se odehrávají v exotičtějších destinacích, dostaneme se díky nim do širých stepí, na pobřeží oceánu, do krajů s dlouhými a mrazivými zimami. I mentalita obyvatel je jiná, než na jakou jsme zvyklí. To ostatně dobře popisuje i druhá novela, Utopie herce Gurina, jež je příběhem muže středního věku, který se rozejde se svojí manželkou a chce začít nový život v krajině kdesi na Sibiři (alespoň dle popisu, oblast v knize zmiňovaná je prý vymyšlená). Rozjede se za přítelem, aby u něj získal práci a bydlení, ale dlouho v těch končinách nevydrží. Střetává se se světem drsných lidí, takových, jako sama příroda celé oblasti. Novelu vyplňují rozhovory a myšlenky obou hlavních hrdinů, v nichž se dotýkají takových témat, jako je život a životní štěstí, práce, která může být rutinou, způsobem obživy, ale také radostí, láska k ženě a bolest, která může pramenit z nerovného a nenaplněného vztahu stejně jako ze smrtelné nemoci, jíž je milovaná bytost vystavena. V novele se objevují i různé fantazie, jak ostatně napovídá už její název, stále ale lze dobře rozeznat, co se odehrává jen v hlavách hrdinů a co se skutečně dělo. Zcela jinak je tomu v poslední novele s názvem Lotos. Základní osnova příběhu je jednoduchá - syn, uznávaný malíř žijící v Moskvě, přijíždí na Sachalin po dlouhé době navštívit svoji matku, těžce nemocnou a umírající. V příběhu se mísí nekonečné hodiny, které syn prosedí u lůžka matky, pozoruje její dech a její prohlubující se agónii, s dávnými vzpomínkami matky na léta mládí, kdy ztratila prvního manžela a s malým synem na rukou prchala před postupující německou armádou daleko na východ. Se synem se setkáváme i v době, kdy je sám již starý a navštíví po dlouhé době matčin hrob. Zemřelá matka k němu v různých podobách promlouvá. Útržky jednotlivých dějových linií a fantazií se mezi sebou mísí, takže chvílemi jsem si skutečně nebyla jistá, kdo z postav a o čem zrovna mluví. Zvláště závěr knihy ukazuje, že šlo zřejmě, přinejmenším zčásti, o autorův vlastní životní příběh, ale jistotu v tom čtenář nemá. Každopádně to, jak autor popsal umírání, pocity syna - od viny a ošklivosti nad umírajícím starým tělem přes zármutek až po usmíření, uvolnění a krásné prosluněné vzpomínky, myšlenky dalších lidí - lékaře, zdravotní sestry, posledního matčina manžela je asi nejzávažnějším sdělením z celé knihy. Dnes jsme přivykli tomu, že se od smrti - a zejména od umírání - svých blízkých odřízneme zdmi nemocnic či hospiců. Možná, že se tím zčásti ochráníme před bolestí, ale náš život tím nejspíš ztrácí něco ze své plnosti. Vždyť bolest je příznak života... Kniha by si jistě zasloužila více čtenářů. Není to oddechovka ani zábavná četba, to opravdu ne. Ale pro někoho, kdo je na rozcestí a řeší závažné životní otázky je jako stvořená. Zjistíte díky ní třeba, že za sebebláznivější myšlenku se nemusíte stydět, že vše tu už v nějaké podobě bylo, tedy nejste nenormální, ani zbabělí, ani hloupí... někdy stačí vědět, že v tom nejste sami a můžete se posunout dál...... celý text

Kočičí host 2016, Takaši Hiraide

Tuto knížku jsem kdysi našla v jedné nádražní knihovně – a zasáhla mě natolik, že jsem si ji ponechala a přinesla místo ní několik jiných knih. Příběh je jednoduchý, dalo by se říct každodenní – ale právě v tom tkví jeho kouzlo. Drobné události na nás mají často větší vliv, než si myslíme. A pokud do našeho života náhle vstoupí zvíře, zejména pak kočka, platí to dvojnásob. A co teprve když nás opustí... Manželé z našeho příběhu už nikdy nebudou takoví jako v době, než poznali Čibi...... celý text

Chlapec na dřevěné bedně 2013, Leon Leyson

Až neuvěřitelný příběh malého židovského chlapce Leona Leysona a jeho rodiny z období holocaustu. Patřili k lidem, kteří za záchranu života vděčí Oskaru Schindlerovi, poněkud kontroverznímu nacistickému továrníkovi. Leonova nejužší rodina měla štěstí - kromě Leona se zachránili i rodiče a další dva sourozenci. Dva nejstarší bratři a členové širší rodiny však do jednoho zahynuli. Kniha, v níž L. Leyson vzpomíná na dětství prožité v letech nacistických hrůz, popisuje zoufalství, ztrátu naděje i jiskřičky informací o průběhu války, které přinášely naděje nové. Věděli však, že v okamžiku se vše může změnit. Že je třeba nejen štěstí, ale i obrovské opatrnosti, vynalézavosti a v jistých chvílích i odvahy. Malý Leon několikrát riskoval vše, když se v pracovním táboře snažil nalézt své blízké, od nichž byl oddělen, když přesvědčoval stráže, že měl při dalším přesunu přijít do skupiny, kde již byla jeho matka... po letech přiznával, že někdy bylo až nepochopitelné, že se mu podařilo proklouznout. Nejsmutnější na celé knize jsou myšlenky chlapce o tom, proč nežidovští polští občané, obyvatelé Krakova, jejichž život zdánlivě plynul ve starých kolejích jako před 2. světovou válkou nic neudělali proti vraždění Židů krakovském ghetu, proč byli k tomuto utrpení svých někdejších sousedů a přátel zcela lhostejní. Autor však nihoho nesoudí - jak příznačné pro lidi, kteří prožili ty největí hrůzy. Pro současného člověka je asi nejdůležitějším vzkazem právě autorův osobní příklad: nesuďme, ale nebuďme lhostejní. Važme si svého života, ale postavme se i za životy jiných lidí, když je to třeba. Dojem z knihy mi poněkud kazil ne úplně dobrý překlad (místy chybné skloňování, kostrbaté věty i patrně chybným překladem vzniklé faktické chyby). Chápu, že když jde o bestseller, je snaha jej rychle přeložit a vydat i v jiných jazycích, ale zvláště takové téma by si zasloužilo trochu pečlivější práci. Také nechápu tak široké řádkování v knize (jako pro školáky) - pokud by byly mezery mezi řádky užší, kniha mohla být útlejší. Ne, že by to bylo až tak zásadní, na druhé straně mi plýtvání stránkami připadá přinejmenším podivné, v kontrastu s tím, co se dočítáme: lidé v ghetu a pracovních táborech trpěli hladem a nedostatkem všech základních potřeb.... celý text

Náhrdelník z motýlků 1987, Marie Kubátová

Na začátku jsem se na knihu nemohla pořádně naladit. Je taková zasněná a plná fantastických představ, popisuje pocity a myšlenky malé Klárky, jejích rodiče se rozvádějí a matka krátce poté předčasně umírá. Dívku vychovávají její prarodiče a babička, známá tvůrkyně obrázků z paličkované krajky, se snaží vnučce předat svoje řemeslo. Od té doby dívka vše, co prožívá a o čem přemýšlí, "chytá do vláken krajky". Dnes bychom řekli, že se nehodí pro praktický život. Když jsem přijala uvažování a snění hlavní postavy za vlastní, nemohla jsem se již od knihy odtrhnout. Kniha krásně odhaluje charakter jednotlivých postav, to, jak jsou ti, co vyčnívají z řady, tlačeni k tomu, aby byli "normální", i to, jak na to reaguje okolí. Příběh nakonec končí optimisticky, zdá se, že i bláznům bude dopřáno přežít, pokud mají kolem sebe dobré lidi. Zaujalo mě vnímání přírody očima hlavní hrdinky a překvapily podrobnosti o rostlinách a živočiších; to se v beletrii často nevidí. Ozřejmil mi to životopis autorky - vystudovala farmacii v Hradci Králové a žila v Podkrkonoší, tudíž se jí dotýkala i problematika ochrany přírody. Styl knihy mi tak trochu připomíná styl Bohumila Hrabala - byť hlavní hrdinky prochází těžkými zkouškami a ne každý ji chápe, spíše naopak, přesto o ostatních lidech mluví s laskavým porozuměním.... celý text