1. Domů
2. Autoři
3. Marie Kubátová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 84
• Bazar 52
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 4

Populární knihy

/ všech 84 knih

Nové komentáře u knih Marie Kubátové

O Popelce

„Určitě jde o jednu z nejlepších verzí Popelky, na kterou jsem zatím natrefila. Jednak je psaná krásným bohatším poetickým jazykem a druhak má velkorysé dobově stylizované ilustrace, které opravdu utvářejí historický ráz pohádky. Kniha je celkově delší, ale trpělivý tříleťák už zvládne. Text na každé dvoustraně přitom není příliš dlouhý a doplněný vždy o velký obrázek. Má také pro rodiče takový srdceryvný úvod a epilog, ačkoli je teda zaměřený pouze na malé holčičky a existenci opačného pohlaví velkoryse opomíjí... Bohužel, jsou tam díry v logice děje - ale tam se obávám, že selhává většina verzí téhle pohádky. (Prostě scénář k Tří oříšky pro Popelku je z tohodle hlediska nejdomyšlenější, co naplat.) V téhle verzi sice Popelce neumřel tatínek, na druhou stranu je z něj naprosto zoufalý podpanfotflák, který si nechá před vlastními zraky zotročit dceru, i když samozřejmě drží rodinnou kasu. Nesoulad mezi tím, že některé šaty Popelka donese domů a ukryje a jiné zmizí, je taky pěkně divný... A princ, který je tak natvrdlý, že si nevšimne toho, že má Popelky nevlastní sestra amputovanou půlku nohy, za to ho z nějakého důvodu probere k hledání Popelky řvoucí kohout, je taky poněkud smutný nápadník. (To, že se za tři několikahodinové plesy jaksi opomněl zeptat na její jméno, už vůbec nekomentuju.) Tyhle věci bohužel jinak dost pozitivní dojem kazí... Jinak ale pokud chcete číst Popelku, doporučuju sehnat raději tuhle verzi.“... celý text
— maky.orel

---

Matka kopce

„Knihu jsem dostal od přítele s velkým doporučením. On ví, že mám rád knihy dotýkající se podstaty, místa a vztahu k němu, otázky tradice, vrostlosti a vykořeněnosti, hledání, určité autenticity. To všechno v knize je a já mu tímto za doporučení děkuji. Musím ho ale trochu zklamat, že kniha na mne nezapůsobila tak, jako asi na něj. Celou dobu jsem se snažil autorce věřit, že to směřuje k podstatě a zemitosti, ale věřil jsem jí to jen ze čtyř hvězdiček. Nemyslím tím, že bych jí podezříval z pózy, to určitě ne - vycvičená krkonošskými "poudačkami" a dokonalou znalostí prostředí, zvyků, obřadů, rituálů, tajemna atd. je kniha velmi autentická a uvěřeníhodná. Bába kopce (Anežka ze Zahouště) je vrostlá do svého místa se všemi vílami okolo, a kontrast mladého (skoro)inženýra z Prahy, který se trochu plácá životem a najde útočiště v jejím sousedství na podnikové turistické chatě jako správce, funguje velmi dobře. A navíc jejich vztah není jednostrunný, rozvíjí se i nečekaně. Ale v tom střetávání dvou světů, které se nakonec prolnou, jsem cítil druh umělosti, nucení, strašné touhy autorky tu opravdovost vyjádřit, což se pro mne destruktivně zhmotňuje ve spojení "krajina-balada". Takhle Kubátová označuje kraj, kde se děj odehrává, to ostatní je někde "za Pakou", tam je jiný svět, se kterým ona nemá co dělat (děti se jí tam odstěhovaly, "maj postavíno"), a ze kterého naopak přichází nový soused. Ta doslovnost spojení "krajina-balada" mne tak namíchlo, že jsem chtěl knihu dokonce odložit a z úcty k příteli a doporučení jsem pokračoval. Je to detail, ale je to přesné vyjádření toho, proč myslím, že Kubátová sklouzla úplně zbytečně do doslovnosti a tím pro mne tu křehce budovanou stavbu - budovanou vazbu na novou krajinu a možnost do ní vrůst trochu zhořkla. Vždyť já to přece cítím a chápu, paní Kubátová. Jinak ale je to klenot normalizační literatury, protože v tom není špetka politiky "zapomnění", je to naopak touha po rozpomínání. A za to si knihy vážím a děkuji příteli, že mi dovolil se s ní setkat.“... celý text
— Apo73

---

Příběhy z čarodějova receptáře

„S tématem lidového léčitelství v Podkrkonoší jsem se už setkal v postavě moudrého léčitele Lumáka v autorčině románu Matka kopce, a tak mě hned zaujalo, že této málo známé místopisné zajímavosti věnovala autorka i tento malý velký román. Krásně, hluboce a lidsky napsané, s typicky ženským porozuměním jemnému předivu lidské duše ("Má matka ztratila kolmé vrásky podél úst, jimiž se v tvář matek zapisuje starost, neboť řečiště starosti se paprskovitě rozvětvila v babičkovské vějířky."), ale i tomu, co je v životě opravdu důležité: "Na morovej sloup nepostavili sochu svatýho mučedníka, ale Panenku Mariji. Ta víc rozumí, co je to starost o děti, o lidi, a její přímluva prorazí nebes vrata!" Kniha, ač román, se čte velmi snadno jako série na sebe navazujících příběhů. Trochu jsem litoval, že je tak krátká a že mi autorka nedá u knihy spočinout trochu déle a hlouběji se začíst. Svým způsobem je tu střet staré, ústně předávané zkušenosti a lidové moudrosti s exaktním věděním nové doby jen zlehka nahozené, ačkoli by klidně vydalo na vícegenerační román aspoň třikrát tak dlouhý. Ale i ty kapky elixíru lidové moudrosti mají svou sílu a dopadají přesně tam a tak hluboko, jak mají: "Povím ti, v čem je moc čarodějů. Lék sestává z dvojího: z medikamentu a ze slova. Když medikament nepomůže, pomáhá slovo." V této malé velké knížce autorka otiskla nejen své lékárenské vědění a zájem o své lidové předchůdce, ale i léčitelské nadání uzdravovat slovem. Tím se literatura vrací ke svému nejhlubšímu a nejstaršímu zdroji.“... celý text
— witiko

---

---

Krkonošské pohádky

„Úžasné. Ten jazyk je fakt nádherný.“
— Veroniki

---

Pohádky pro rozcáplíky

„Tohle je úžasná knížka, moc jsem se u ní s dětmi nasmála. Doporučuji!“
— Veroniki