Lenka4 komentáře u knih

Pěkná detektivka zalidněná svéráznými postavami. Lesní skřítci nemají chybu.

Tento návod na zbohatnutí sice pochází z Číny, ale jeho použití je zcela univerzální. Stačí pilně krásti (muži), pilně prostituovati (ženy), pilně podpláceti (všichni). Peníze dělají peníze, pomáhají získat funkce a moc, což přináší další bohatství. Ovšem na vrcholu je málo místa a silnější (ozbrojenější) vyhrává. Relativně. Pokrok si bere oběti od všech. Zaujmou i pasáže o přeměně rostlinstva. Jen nevím, jestli mají v čínské kultuře nějaký metaforický smysl, nebo jsou jen ozdobným lyrickým prvkem.

Forma textů je na hranici mezi poezií a prózou. Obsah levituje mezi realitou, snem a jinými dimenzemi. Přitom světy pavučin, nachlazených knih, hvězd, či zimy nejsou tak vzdálené, aby se jich nebylo možno dotknout.
Měli jsme doma strašidlo
a to bylo mrzuté,
protože ho každý přehlížel.
A tak dělalo všechno možné,
aby na sebe upoutalo pozornost.
Vrzalo trámy, vřískalo ve sklepě,
nebo chodilo zabalené v bílém prostěradle.
Ale vůbec nic z toho nepomáhalo.
Středem našeho vesmíru
byl displej telefonu.
Odpojit proud nezabralo,
vždyť telefon má vlastní baterii.
Dělat hluk také ne,
měli jsme na uších sluchátka.
A vlézt do zorného pole?
Brali jsme to jako zajímavý filtr.
Neexistoval žádný lék,
a tak strašidlo odešlo.
Teď, když si občas sundám sluchátka,
je v domě tíživé ticho,
z kterého jde strach.

Zatímco pro vyšetřovatele někdy mohou být výslechy větším utrpením než pro podezřelé, jako čtenář je považuji za nejlepší část knihy. Na rozdíl od konce. Ale proč by mělo vždycky všechno dobře dopadnout?

Jednotlivé případy detektivní kanceláře jsou vtipné a krátké, ideální čtivo na cestu z práce domů.

Autorka se evidentně snaží čtenáře poučit, Nepodařilo se jí však dosáhnout stylové jednotnosti, takže například části textu budí dojem, že jsou opsané z turistického průvodce. Jako zcela nesmyslná se zdá epizoda s koupí prstenu. Kdo by jen tak pohodil peníze v parku a pak důvěřivě čekal na doručení poštou?

Jestli podobně vypadala třetí Adamova kniha, není divu, že zcela propadla.

Schéma tří příběhů, které se v závěru protnou, není nijak objevné. Postavy nevzbuzují sympatie a děj v mysli na dlouho neutkví. Na rozdíl od ponaučení z kurzu tvůrčího psaní o tom, kdo nesmí být padouchem.

Kupovat starý dům je vždycky riskantní. Kdo ví, jaké otisky v jeho zdech zanechali dřívější obyvatelé. A pokud ještě ke všemu stojí na samotě, není to nic pro lidi poučené četbou detektivní a hororové literatury. Meluzína je strašidelná hned od začátku. Postupně se k napjatým nervům přidává zvědavost, zda rozuzlení bude v racionálním duchu, nebo zvítězí duchařina. Kupodivu se podařilo skloubit obě možnosti.

Dva jednodušší dívčí románky v jednom. Oba působí nepřesvědčivě. V Evině příběhu se nepodařilo vychytat všechny chyby v dobových reáliích. Myšlenkový svět Natálie je poněkud nepochopitelný.

Pod maskou hororu se skrývá řada témat k zamyšlení. Odpovědnost člověka za to, co dělá. Škodlivost předsudků. Devastující osamělost života na okraji společnosti. Vrozené dobro měnící se vlivem vnějších okolností ve zlo. Msta smyslem života.

Dostupnost tohoto titulu svědčí o tom, že EU ještě nezavedla seznamy zakázaných knih, což je potěšitelné. Dříve se slibovaly růžové zítřky, dnes se budoucnost líčí v temných barvách. Nejspíše oprávněně. Škoda, že je kniha zaměřena jen na velmi bohaté, kteří mají i jiné možnosti, než stavět opevněné hrady. Příručka pro přežití běžných lidí by na tolik set stran nevydala.

Jak se vymotat z bludného kruhu beznaděje a strachu, když je ve vztahu stejně nebezpečné zůstat, jako z něj utéci? Bez obětí to nejde, ale život za to stojí.

Slibný začátek, postupně však vyvstává nepromyšlenost všech zásadních aspektů chování oživlých i živých. Ti první se sice jen šourají, ale u případné kořisti se náhle vyrojí ve velkém počtu. Jestli se vrhají i na jiné tvory, zda spí, kde odpočívají a další podrobnosti jejich existence autorka ponechává na fantazii čtenářů. Stejně tak si můžeme tipovat, jak dlouho ti druzí zůstanou na ranči poté, co snědí poslední konzervu ze zásob.

Oko pláče nad chudinkou želvou, ale duše se tetelí blahem ze čtenářského požitku.

Po stylistické i obsahové stránce se rozhodně o vrcholné dílo nejedná, zůstává na úrovni základního tábora. Leviatani a živí mrtví jsou spíše nudní než děsiví, výjev na vrcholu hory směšný. Vnořit se do příběhu se mi nepodařilo. Odváděly mě neodbytné myšlenky na to, zda zcela netrénovaní lidé mohou lézt na velehoru v mrazech, s těžkým nákladem na zádech a ještě u toho řešit vědecké záležitosti. Záhadou také je, jak se kovový obytný kontejner dostal až do prvního tábora, kam vrtulník nemůže vystoupat. Obsahově zajímavější bylo jen líčení soužití hlavního hrdiny s jeho adoptivním synem.

Příběh se dobře čte. Závěrečné odhalení pachatele je překvapivé, stejně jako záchrana obrazu Myšky ze spáleniště.

Osudy členů rodiny bych se zájmem sledovala i nadále, ale chápu, že napsat takové dílo je velmi těžké a časově náročné. V této třetí části kroniky se ukazuje ošemetnost snahy o historickou přesnost postavenou na interpretaci dobových dokumentů. Jejich nedokonalé skloubení s ryze beletristickými úseky vede k narušení plynulosti děje. Jistý ostych je znát i v zapracování osudů skutečných postav, které tak působí nepřirozeně ploše a černobíle.

Snaha přiblížit život estonského skladatele prostřednictvím komiksu se příliš nezdařila. Smutně působí už samotné šedo-černobílé provedení. Autor se soustředil na tvůrčí život Arvo Pärta. Jeho osobní vlastnosti a rodinné záležitosti tak zůstávají v pozadí, v náznacích, či jsou zamlčeny. Z kreseb je místy obtížné vydedukovat pointu některých příhod.

Z literárního hlediska jde o směsici různých žánrů. Asi v polovině se začne více prosazovat absurdní groteska, což vede k znejistění čtenáře, který dosud žil v přesvědčení, že jde o vážně míněný psychologický román s tajemstvím. Z počátku je náročné zorientovat se mezi velkým počtem rázovitých postav. Domnívám se, že jejich předobrazem jsou skuteční lidé, s nimiž si autorka takto s gustem vyřizuje účty.