Apo73 přečtené 1034

Milostné rošády 1982, Roald Dahl

To je učebnice pointy! Na tom lze demonstrovat mistrovství pointy, která má vycházet z příběhu, ale má být překvapivá a nečekaná. To pan Dahl umí dokonale. To oceňuji nejvíc. Jinak jsou to čtyři vlastně rozverné povídečky, ve kterých jde vždycky o to, jak získat nějakou ženu do postele, což ale, jak se ukazuje, není vždy vítězství. Lehké čtení k moři (taky je to v edici Čtení na dovolenou), úsměvné, ale dynamické a vzrušující.... celý text

Veliké theatrum 1980, Václav Kaplický

„Prosit o milost není hanba. Hanba je obrátit se na obrtlíku.“ Touto větou z románu by se dalo toto skvělé dílo charakterizovat. Na půdorysu bělohorské bitvy a následných událostí se Václavu Kaplickému opět (podobně jako v Kladivu na čarodějnice) podařilo rozehrát lidské drama, odehrávající se v morálním bahně. („Čas plynul jako řeka po prudké bouři, odnášeje s sebou úrodnou prst, domy, mosty a těla utopenců. Voda již poněkud poklesla, na březích se usazoval písek a bahno, ale co všude bylo vyvrácených stromů, zničených lidských příbytků a nezakopaných zdechlin. Tak vypadal svět v těch dnech,“ s. 209) Kromě toho, že je text napsán opět záživně a čtivě, strhujícím způsobem se v něm stahuje smyčka českého národa, resp. nekatolíků a českých zemí jako takových. Nápad, že hlavní figurou je (skutečně existující) lékař, je výborným prostředkem pro zobrazení jak nejvyšší šlechty, tak obyčejných pražských měšťanů, a je tak možné ukázat, že kterákoliv vrstva obyvatelstva nebo příslušníci jakéhokoliv společenského stavu jsou „jenom“ lidé, tedy lidé chybující, hamižní, intrikářští, prospěchářští, stejně jako stateční, tvrdohlaví, čestní a poctiví. Lidské vlastnosti tu defilují v plné své hrůze i lesku a je to požitek číst. Autor při tom není na žádné ze stran, jen skrze hlavní postavu na straně humanismu, pevnosti víry a charakteru. Některé věty by se daly tesat („Kdo prosí, sám se obviňuje! Prosit může, kdo se proviniltvůj manžel smí se dožadovat jen odměny, s. 90), některé jsou výstižnými metaforami („Kníže často připomíná kancionál bohatě zdobený obrázky, ale listy v něm svými tlustými prsty obrací právě Michna“, s. 99). Knihu lze číst jako strhující příběh, přitom vyprávěný poměrně střídmě, a nebo jako paralelu s jakoukoliv politickou změnou, která nechává prostě pravou podobu lidských charakterů vybublat na povrch. Kaplický má přitom smysl pro psychologické prokreslení nejen hlavních postav, popisem, situací nebo v dialogu ukáže motivaci jejich jednání a přitom nechá mnohé nevyřčeno, zkrátka a dobře, je to radost, že česká literatura má takové romanopisce! Jsem nadšen a doporučuji.... celý text

Sedmkrát v hlavní úloze 1998, Egon Hostovský

Po přečtení Nezvěstného a nyní Sedmkrát v jedné úloze jsem pochopil, jak byl Egon Hostovský vykořeněný a zoufale hledal pevný bod. Není divu, židovský původ, dvě emigrace, a především permanentní představa (asi až obsese) o celosvětovém nebo i lokálním spiknutí. V Nezvěstném (už z názvu je zřejmé) se stahuje kolem hlavního hrdiny smyčka konspirátorů a je nucen se rozhodovat v době komunistického puče, a zde stojí všech 7 hrdinů na prahu druhé světové války. Když si člověk uvědomí, že to napsal v roce 1942, kdy zdaleka nebylo vyhráno, ba naopak, je to vlastně pronikavá vize nástupu spletité sítě vládců o jedné myšlence, maximálně totalitní a autoritářské, které se musí podrobit vše a pokud jde o takové drobnosti, jako česká řeč nebo český národ, ty zhynou v první linii. Nechci spoilerovat, proto k ději nemohu mnoho říci, ale i tady se stahuje smyčka (nacismu) a každá z postav na to musí nějak reagovat. Oproti Havlíčkovi nebo Řezáčovi, kteří v té době byli také mistry psychologického románu, se u Hostovského objevuje i rozměr určitého tajemna, magie a nevysvětlitelna (u Havlíčka také, ale vždy se pak racionálně vysvětlí), které je jakousi přirozenou součástí života, některá z postav je magičnem fascinována, případně zde je spoustu nevysvětlených prvků, které z jedné z postav (spisovatel Kavalský) vytváření obdivuhodnou, ale vlastně neproniknutelně tajemnou auru. Nedávám tomu všechny hvězdičky, protože vedle výše zmíněných literárních souputníků to není román, který Vás strhne, má skutečně mnoho vrstev, kterými je třeba se intelektuálně "prokousat" a není to tedy strhující čtení. Nicméně se mi to líbilo jako nápad, jako princip stupňování napětí i onoho nevysvětlitelna, a zejména oceňuji ten skvěle vyjádřený pocit naprostého zmaru v době kolem Mnichova. Přikládám dvě ukázky pro ilustraci pozoruhodného stylu: "Při prvním úderu, ať přijde odkudkoliv, se zhroutíme. Celé světadíly se zhroutí. jsme nemocní, strašně nemocní a nenávidíme zdraví. Prožijeme zrady, jakých dosud nebylo v dějinách. Připadá mi často, že sám jsem obraz světa. Nenapadlo tě nikdy, proč mě mají lidé rádi? Proč mi tolik odpouštějí? Protože skrze mne milují svět. A já jsem nemoc sama, nevíra sama, bláznovství a marnost. Nemám v těle srdce, nýbrž hnisavý bolák! A jsem svět v kostce, věř mi! (s. 136) "Ano, dnes už čerti nepotřebují úpisy, tak klesla naše počestnost, a tak stoupla jejich pýcha, a z kotlů vědy a umění už se dávno nevaří." (s. 163) "A zatím hluboko, hluboko pod blankytnou nadějí v kamenných štolách měst a v listových úkrytech vesnic rojili se lidé, vyplašeni otřesy země. Naděje se v nich prala s beznadějí. Neposlušné nohy je hnaly do houfů, nedočkavé ruce hledaly zbraně, vytřeštěné oči pátraly po znameních věrnosti, zmámené uši čekaly na výzvy zvonů, sirén a trubek; strašlivé rojení a hučení pulsovalo pod příkrovem napjatého ticha. Veliká věrolomnost ještě nedozrála, ale už ti ležela na prsou, už dýchala všemi póry zdiva, už se hotovovala k triumfálnímu vjezdu do bran z puklých štítů a mezi zástupy, jež budou lomit rukama za chrčení tlampačů a víření bubnů. Ptáci strachu s krhavýma očima a širokoprsí dravci nevěry kroužili již nad naší otčinou. Větřili hostinu." (s. 167)... celý text

Na kohouta si vyskočím 2022, Jan Králík

Skvělá kniha! A nejen pro milovníky velocipédů, a jízdních kol. Pečlivá, plná dobových fotografií, velmi precizně zalomená, fotky vyčištěné, domyšlená do detailu (viz na závěr razítka jednotlivých cyklistických klubů v Čechách). Napsaná svižně, prostě bible cyklistů. Škoda, že takovouhle knihu musí autor vydat vlastním nákladem (v tiráži je uvedeno: Z rozmaru vydal Jan Králík), to by byla ozdoba například Národního technického muzea. Krása!... celý text

Za časů našich prababiček a pradědečků: Život na přelomu 19. a 20. století 2023, Hana Kneblová

Knížka se pohybuje tak na hraně povrchnosti, ale naštěstí na její spodní hraně. Takže je to dostatečně podrobné, aby to nebylo úplně plytké, ale nejde to do velkých detailů, což by zase zbytečně zdržovalo. Je to přehledový "funkční" popularizační informační text, jehož hlavní vlastností je, že je "nehluboký" ve všech kapitolách stejně. Škoda, že není nijak koncepčně uchopen, je to výčet, ale přitom je fakt, že na nic podstatného se nezapomnělo. Každá část je napsaná zajímavě se smyslem pro opět "funkční" detail. Autorka skutečně sesbírala nejrůznější drobnosti ze života na přelomu století, je to vlastně v celku barvitý obraz, i když napsaný tak informačně. Jako literatura je to text bez vůně i zápachu, ale musí se autorce přiznat široká rešeršní činnost v sekundární literatuře. Pro základní představu o životě u nás na přelomu století to bohatě stačí a kdo chce vědět víc, musí sáhnout jinam. Takže to oceňuji jako určitý "přelom století u nás v kostce", což je dostatečná kvalita. Typická popularizační, ale dobrá kniha. Vidím, že autorka ještě napsala totéž o první republice a o české šlechtě, myslím, že to stojí za to si přečíst.... celý text

Náš dědek Josef 1983, Jaroslav Matějka

"Pití je dobrá a zdraví prospěšná věc. Jen kdyby nebylo to, co přijde potom," píše Matějka na str. 137. A nebo dál: "Když se totiž chcete upít k smrti, musíte mít železné zdraví." (s. 141) A takovýchto mouder je kniha plná, ba dokonce na nich stojí. Přistupoval jsem ke knize, o níž jsem si přečetl, že patří k nejlepším dílům autora, s velkou rezervou. Jak může dlouhodobý pracovník Ústavu marxismu-leninismu a autor zkreslujících (až lživých) Rodáků napsat něco dobrého? Fajn, je Moravan každým coulem, snad ze své původní prapodstaty vykřeše když ne diamant, tak alespoň pěknou broušenou vázu. Četl jsem velmi ostražitě, kde na mě vykoukne nějaká demagogie, kde budu obelháván bodrostí, jako tomu bylo v případě Jana Kozáka a jeho pokřiveného Adama a Evy. A musím upřímně uznat, nebyl jsem obelhán. Zemitost, s jakou je epizodický text napsán, působí věrohodně. Už po druhé kapitole jsem totiž rezignoval na umělecký zážitek a nechal se jenom nést rozličnými situacemi vesnického/maloměstského života, které jsou líčeny svérázně, je to vlastně kaleidoskop legrácek a zemitých pravd. Nakonec jsem to leporelo přijal a docela mě to bavilo. Že bych se smál, to ne, je to taková nostalgie odcházejícího světa, do kterého se už dere kolektivizace a zakládání družstev, čemuž tato vesnice odolává, ale je jasné, že i autor se raduje, že se to nakonec všechno zkolektivizovat podaří. Dobrá. Tři hvězdičky jsou docela pěkné ocenění, že to nebyl ztracený čas a mělo to svůj rukopis a svéráz. Přidávám ještě pár ukázek: "Máš recht, Honzo, páni só páni. A cgudé abe to dycky vodsral," uzavřel Chroust (s. 41) "Každý marodění je ze zaraženyho pití." (s. 43) "Teda na Ščedré den mně bode šestadevadesát. Ale stár néso." (s. 48) "Kulis býval u esenbé. V šestačtyřicátém mu banderovci na Slovensku prostřelili břicho. Dostal řád, malý důchod a žízeň. Věčnou, velkou, nekonečnou." (s. 57) "Matka láteřila, že si nedá pooj s ženskými ani o hodech." ... Dědek: "A gde to má honit, deš né vo hodech. Nech ho bét. Je holt mladé. Co mo přinde do rane, mosi vobslóžit. Na stary kolena bode litovat všecko, co venechal..." (s. 65) "Ženské po něm šly jak divé. Když je v šestnáctém na italskou frontu, zapomněl se u jedné Tyrolačky. Než tam u ní dojódloval, měli jsme republiku." (s. 74) "Velebné pán povidal, že pré umřel v Rakósko náš bévalé barón", oznamoval Huňáček. "Dé mo pánbu věčnó slávo, to bela pěkná potvora," zavzpomínal náš dědek. (s. 79) "Pan hejtman s poštmistrem začínali (v hospodě) vysokou politikou a končili obyčejně pod stolem." (s. 96)... celý text

Všecky krásy světa 1999, Jaroslav Seifert

"V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života," říká na str. 272 v tomto vydání Jaroslav Seifert, který by mohl být "podezřelý" z poetického a růžového pohledu na svět. Jakkoli celá kniha vyznívá opravdu poeticky a nadějeplně, tone v permanentním zamilování do žen a do světa, které občas přechází ve vášeň, je to všechno pohled člověka, který zároveň ví, jak je život těžký. Vědí to i čtenáři a proto takováto nálož radostnosti, a touhy vznášet se alespoň chvíli na perutích krásy, je pravou medicínou pro život v tomto našem současném světě. Musí se ale dávkovat v malých kouskách, přesně tak, jak to Seifert chtěl. Jeho kapitolky vypadají jako nesouvislé útržky, ale každá je zakroužena do pointy, někdy je příběhem, někdy zachycením těkavého a pomíjivého okamžiku, velmi často jde o vyjádření detailu, který ale říká nejvíc o celku. Velmi doporučuji všem si přečíst toto vydání z roku 1999, které je očištěno od všech cenzurních zásahů 80. let. Liší se totiž od něj zásadně tím, že kapitolky jsou zcela jinak řazeny, a to tak, jak to chtěl sám Seifert (v prvním vydání to seřadili jakoby chronologicky od dětství po dospělost a strašně to zploštili). Vazba je mezi nimi volná, ano, přesto je kniha celkem propojeným pavučinovou jemňounkou sítí a drží pohromadě. A pak doporučuji toto vydání také proto, že je tu 9 nových kapitol, které v prvním vydání nenajdete. Seifertovo přemítání je plnotučným a mnohovrstevnatým procházením se po loukách české kultury 20. století. Líčí své vztahy k velikánům, kteří však byli tehdy jeho současníci (Teige, Nezval, Toyen, Štýrský, Šalda, Vančura, Biebl, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Mahen, S. K. Neumann, Olbracht, Wolker, Bezruč, Čapkové, Zrzavý, Tichý, Jacobson, Majerová, Kuba, Medek R., Sova...) a je k nim milý, ačkoliv je dokáže i autenticky shodit. A sám sebe ovšem také. Kniha je zároveň sebepřiznáním k nejrůznějším slabostem, okamžikům, za které se dtydí, a zejména k milostným a erotickým vzplanutím, které podle tohoto textu jsou u něj na denním pořádku. U koho nejsou? Seifert své útržky vzpomínek píše jemným jazykem, kterým jakoby se dotýkal oné pavučiny a nechtěl ji potrhat, není vuglární ani ve svých nejsexuálnějších pasážích. Ctenáře permanentně kultivuje krásou jazykovch prostředků. Vůbec nevím, proč jsem se k tomuto opus magnu dostal až po padesátce. Možná k tomu člověk musí dospět, asi k tomu, aby neviděl v návalu všech krás světa jen nějaké laciné (v horším případě sentimentálně stařecky mlsné) nebo romantické vzpomínání starého pána, jehož už všichni opustili, ale aby si člověk naplno užil pronikavé vidění světa se všemi jaho valéry. "Krása nás smiřuje se světem", píše Seifert a já mu dávám za pravdu. A jsem neskonale šťastný, že ji je on schopen vidět a já mu rozumím, tedy snad ji (taky trochu díky němu) taky trochu vidím. Doporučuji tedy všem, pro mne je to zásadní, vpravdě iniciační zážitek. A na závěr ocituji z Teigovy stati Umění dnes a zítra: "Krása nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění ... je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa."... celý text

Prostor k rozlišení 1965, Věra Linhartová

"To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíc zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Ještě okamžik dříve, než jsme začali psát, nebylo nic." (s. 41) ..."Až potud má naše vyprávění přirozený spád. Nyní jej porušíme tím, že uvedeme na scénu novou postavukterá zde nebude mít jiný úkol než promlouvat Marine do svědomí." (s. 45) ... "Mohlo by se zdát, že jsme nyní chyceni, že, zatímco doposud jsme osudy svých postav pracně vršili před sebe, nyní jsme s nimi splynuli a ony, vázány už jen svou minulostí a tím, co o nich bylo řečeno, dokončí saym svůj příběh jediným nevyhnutelným možným způsobem...."(s. 59) To jsou tři ukázky z jedné části souboru textů, které byly prvotinou autorky, s názvem Povídka nesouvislá. Nesouvislost je daleko podstatnější vlastnost, než povídkovost textu a je to vlastně princip. Věra Linhartová je pronikavá v jednotlivých myšlenkách a situacích, ale úmyslně nevypráví, je to permanentní zcizování postav, jejich jednání, směs autorčiných úvah nad možným dějem, občas ji napadne nějaká souvislost, pak se vrátí k jakémusi ději....Lihnartová touto knihou zlikvidovala příběh jako vyprávění odněkud někam, nutí se k tomu, a na proud slov a myšlenek navěšuje různé úvahy a esejistické odbočky. Je to originální, souhlasím, ale jedním dechem dodávám, je to nesnesitelné. Původně jsem byl nadšený, že někdo k textu přistupuje jinak. Ale pak následoval pocit, že jsem oklamán, až podveden. Je to denarativizace jako intelektuální hra, jako póza, která sice umožní autorce cokoliv, ale nevím, jestli tím autorka podvádí čtenáře, slovo, nebo text. Možná všechno. A nebo jestli se mi vlastně nesměje přímo do obličeje. A přitom ji nemohu upřít upřímnou snahu myslet textem, ale sebezajímavější myšlenky se tu rozplývají v proudu nesouvislostí, zcela mimo jakékoliv žánry a zůstává chumel na hranici srozumitelnosti. Ano, možná nejsem ten správný čtenář a intelektuálně nedostačuji. To uznávám. A také uznávám, že Povídky o čemkoliv (zejména Skladatelé, Pokoj, Cesta do hor, Zápas s andělem) nebo kafkovská Povídka k obrazu a ještě kafkovštější Pan Lancelot neboli Východ z nouze v sobě mají zajímavou atmosféru, jsou to definované stavy nebo absurdní situace, s nimiž si autorka před čtenářovýma očima prostě pohrává a že to má určitou přitažlivost. Nezajímavější pro mne bylo Rekviem za W. A. Mozarta, které má různé vrstvy, ačkoliv končí opět poznamenáno jakýmsi netečným nezájmem autorky o své postavy a vlastně i o čtenáře. Zkrátka a dobře, potýkal jsem se permanentně s tím, jestli čtu geniální autorku, kterou všude opěvují (na internetu i v doslovu), a nebo potměšilou intelektuální hráčku literárního pokru, jíž žádný čtěnář nemůže být rovnocenným partnerem. A protože mi to nakonec přišlo jako povýšená hra, odkládám paní Linhartovou a už se k ní nebudu nikdy vracet. Nakonec ona sama můj pocit definovala přesně na straně 69: "Tak dlouho jsme marně bušili na vrata slov, až najednou, když se nám pootevřela, se nám zdá, že nemáme proč do nich vstoupit. Vystoupili jsme s námahou na vrchol hory v domění, že se nám odtud naskytne nezapomenutelný pohled, ale kolem nás je mlha a každý krok hrozí zřícením." To se právě stalo mně a paní Linhartové.... celý text

Dějiny ráje: Zahrada rozkoše 2003, Jean Delumeau

To se autor opět vyznamenal. Četl jsem jeho skvělou dvodílnou knihu Strach na západě a teď jakoby v opozici tohoto tématu je tu Ráj a jeho středověké hledání. I když by se mohlo zdát, že nebude o čem psát, díky neuvěřitelné heuristické práci s prameny vykresluje proměňující se představy o ráji, ale i o ostrovech blaženosti od Babyloňanů až na počátek "věku rozumu", kde tato mytologie fakticky padla. Na jedné straně je neuvěřitelné, jakých podob ráj v různých dobách a v různých kulturách nabýval (zejména neustále hledání království kněze Jana), jak jej zakreslovali do map, jakou měli lidé "informace" o prvotním hříchu a na straně druhé je opravdu znepokojující, jak zcela vážně je brali, jaké hádky, ale i války se o interpretaci vedly. Rozhodně se tu nechci z pozice po-osvícenského člověka střední Evropy vysmívat předkům, kdo ví, kdo se bude vysmívat nám, ale ta bezbřehost možností, svazovaných Genesis, podporovaná ještě "fantastickými" krajinami objevovanými v Kolumbových dobách (např. krása Latinské Ameriky), je opravdu úsměvná. Zlatý věk, ráj jako místo očekávání (ve vztahu k apokalypse), ráj mimo zemi a nebo naopak někde za oceánem a zahrady rozkoše jsou jedním velkým přáním, ke kterým se lidstvo upírá, až během 16. a 17. století se začne pohled "zesmutňovat" a s přibývajícím poznáním zahalovat mlhou nostalgie po rádji, kterého vlastně není. Velmi zajímavá je kapitola o Adamovi a Evě a různé teologické interpretace času, kdy byli stvořeni a jak, jestli Adam rozuměl přírodě a pojmenovával zvířata nebo ne a jak to bylo s Eviným hříchem. (Podle mě na to ale vždycky musejí být dva.) Sv. Bonaventura dokonce mluví přímo o pohlavním aktu: "Otevření ženské závory, vášeň, která je cenou za hřích, a hanebná rozkoš. To první je ve shodě s přírodou, to druhé trestem a to třetí chlípnou zkažeností na poloviční cestě mezi trestáním a hříchem. Pojal-li by ve stavu, kdy lidstvo bylo nevinné, muž ženu, došlo by k otevření brány, nikoliv však k vášni-trestu nebo k nedůstojné rozkoši. Plodná síla by tak nebyla poškozována ani nakažena a orgány by naslouchaly rozumu, jak praví sv. Augustin, stejně tak, jako to dělají ústa, ruce a jazyk. Jako se dlaně a ústa otevírají a zavírají, aniž by do toho zasahovala vášeň a nějaká pochybná rozkoš, tak to mělo být s těmi orgány (pohlavními). V porovnání s orgány ostatními mluvit o nich by tedy nebylo méně vkusné nebo nechutné. Dnes je zahanbující mluvit o tom, co se příčí přírodě. Avšak tento akt vyvolává stud z důvodu ošklivosti, která je mu vlastní." (s. 213). Půvabné jsou rozpravy o tom, jakým jazykem Adam a Eva hovořilo (například vlámsky) nebo kolik jim bylo let. Evě "bylo podle Cajetana padesát, podle Pereiry čtyřicet a podle Suareze dvacet čtyři let" (s. 197) Na závěr ještě ukázka, jak Eva vypadala: "Eva byla středního vzrůstu, nebo o něco vyšší. Obličej neměla ani kulatý, ani ostře řezaný, nýbrž mírně protáhlý v teplém tónu pleti, světlé vlasy, klenuté a spíše tmavé obočí, pronikavé oči se zornicemi mírně dozlatova a skoro olivové barvy, pěkně tvarovaný nos, rty jako květ, vydávající líbezná slova. Ruce a prsty měla jemné. Celým svým vzezřením byla Eva vznešená a vážná, podobná budoucí Matce boží." (s. 198). Zkrátka a dobře - není to úplně lehké čtení, protože je plné citátů a odkazů, ale jako celek je kniha jakousi komplexní zprávou o představách lidstva o ráji. Kniha dokazuje, že to je jeden ze základních mýtů, který prostupuje lidstvo nejen v čase, ale také hranice nejrůznějších lidských činností. Člověk by se měl k něčemu vzpínat. To platí i dnes.... celý text

Umírala mladičká 1969, Frans Eemil Sillanpää

Vkus se poněkud proměňuje a určitě bych této knize nyní nedal Nobelovu cenu, jako se stalo autorovi. Nicméně mu ji přeju. Je to autentická a upřímná snaha vylíčit osud mladé dívky, jejíž smrt tu není překvapující katarzní událostí, naopak je jakýmsi rámem. Krajina je někdy posmutnělá, někdy plná letního slunce, na jezeře bývá slabý led, který hrozí propadnutím, vlaštovky si po střechou komůrky vedle chléva dělají hnízdo a hlavní hrdince Silje děají společnost. A sedláci a hospodáři jsou vrostlí do země, přivázání rodově ke svým statkům, až do okamžiku, kdy se zemí nejprve proženou rudí a pak bílí. Silja pochází také z rodového statku, ačkoliv je poslední z dětí, která přežila. Sleduje úpadek jejich rodového sídla, po smrti matky i otce odchází do služby a vystřídá několik různorodých služeb jako "děvečka". Nedá na sebe dlouho čekat i láska a dál nebudu spoilerovat. Tohle všechno připomíná Glazarové Advent, Čapkův Hordubal, Waltariho Cizinec přichází, Klostermanovy knihy a nebo spíš Bjørnsonovu Synnøve ze Slunečného návrší a ještě spíše Gulbranssenovu trojdílnou ságu Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jné cesty. Ten pocit velké severské země, stojící na prahu modernity, s lidmi srostlými s půdou, kteří dýchají s přírodními rytmy a prožívají své radzosti i rány osudu, to je radost ke sdílení. Někdy při čtení takových knih mám až stesk nad tím, jak tady v Čechách jsme už právě tenhle vztah pozapomněli a dnes je všechno post-postmoderně bezhodnotové. Takže takové čtení je velmi líbezné, nostalgické, jakkoliv tragické. Dávám tomu jen tři hvězdičky, protože ostatní výše zmiňované knihy jsou silnější. Tady je krásná ženská postava vsazená do své země, trochu naivní, ale dychtivá života. Ale způsob, jakým je kniha vyprávěna, mě trochu rušil - nejen, že je jasné z názvu, že hlavní postava zemře, ale i v textu samotném se neustále předbíhá k tomu, co bude a pak se zase vrací, díky čemuž podle mě nemá kniha ten tah, který by měla mít a který třeba Gulbranssenova trilogie ma. Ale jsem rád, že jsem si ji přečetl.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2015, Ray Bradbury (p)

Tak předně je neuvěřitelné, jak Bradbury odhadl v roce 1953 svět po roce 2022 co se týče technologií. Jemu se musely malé obrazovky, které si lidé předávají z ruky do ruky, malé "mušličky" v uších díky nimž slyšíme daleké zvuky, obrovské telestěny, které tvoří v podstatě bez nábytku všechno vybavení obýváku a z nichž neustále "teče" seriál Rodinka a nebo cokoliv, hlavně veselé apod. V tom byl tedy určitě vizionář. Naštěstí nebyl vizionář v tom naprostém duchovním marasmu, který všechny postavy v jejich světě obklopuje. Otupělost ze všudypřítomné zábavnosti a bezstarostnosti naštěstí ještě u nás úplně nenastala a požárníci ještě nedostali naštěstí pokyn místo hašení požárů je zakládat a likvidovat zejména knihovny. Ale blížíme se, bohužel. Celý román je postaven na této groteskní absurditě, která je nejprve úsměvná a teprve postupně si člověk uvědomuje důsledky hluboké totality, v níž hrdinové žijí. A nabývá to obludných rozměrů. Je to svět, kde není možné být individualitou, kde není možné si něco myslet, a kde se naprosto podařilo zlikvidovat jakékoliv knihy, které by vedly k samostatnému myšlení. Je to neskonale smutný život, kde lze jen stěží zažehnout jiskřičku vědomé radosti, a to i ve vztazích. Vše je nějak mechanizováno, vyřešeno, na všechno je odpověď a televizní proudy zábavy mají narkotický účinek. Dystopie tady spočívá v tom, že v tomto světě se najde jeden pochybující a hledá, komu by se svěřil. Nebudu spoilerovat, ale konec je téměř magický a jakous takous naději přináší, i když právě proběhla kraťounká, zato naprosto ničivá válka. Strašně se mi to líbilo. Na to, že nemám rád sci-fi (asi ne takové ty vesmíry, ufony apod.), tak tohle je na úrovni McCarthyho Cesty. Je to napsané neběžně, ve mně se mísily všechny druhy pocitů - od úsměvu, přes tuhnoucí úsměv až k civilizačnímu znepokojení, a ta naděje, která se objevuje na konci, je opravdu jako plamínek hoodně daleko. A taky se mi moc líbil překlad Josefa Škvoreckého. Na str. 88 je krásná definice různých typů spisovatelů, kterou říká jedna z postav a která podle mě platí i na celou Databázi knih: "Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají."... celý text

Skleněný pokoj 2012, Simon Mawer

Doporučuji nejprve zajet do Vily Tugendhat a hned na to si tuto knihu přečíst. Myslím, že hlavní síla té knihy funguje ve spojení s prostorovým a vizuálním zážitkem skutečně mimořádné stavby. V románu si její prostory člověk okamžitě "zalidni" a poněkud studený, ale vytříbený styl domu ožije. Tomu dávám o hvězdičku víc, než bych dal knize. Otázka je, co tato kniha může říci bez tohoto propojení s realitou. Je to spotřební čtivo, které využívá peripetie Československa k tomu, aby zahraničnímu čtenáři představilo dynamiku malé země uprostřed Evropy, takže klouže po povrchu a banalitách. (V tom dost připomíná knihy A. Morštajnové.) Kniha nemá žádné výraznější roviny, které by se propojovaly, má několik oblouků, ale všem postavám ve všech dobách jde v podstatě jen o sex a jsou si navzájem nevěrní/é. To je trochu laciné. Ale chápu, že autor Angličan nemohl proniknout do "mentality" místa, musel zůstat u jednoduchoučkých schemat jako Němec-Žid-Čech-okupace apod. Paradoxně nejživější je pro mne postava Hany, která není sice hlavní postavou, ale je jako jediná vícevrstevná. Nechci románu ubližovat, napsaný je čtivě, důmyslně a je postaven na výborném nápadu. Podařilo se do něj dostat vždy něco zajímavého z dané doby (neříkám podstatného). Občas mě to ale svádělo k rychločtení, protože se člověk nemá myšlenkově o co opřít. Jsem rád, že ve spojení s životním zážitkem vily samotné, kterou jsem s rodinou teď v pátek navštívil, jsem si mohl tento román přečíst. Během dvou dnů.... celý text

Svět včerejška. Vzpomínky jednoho Evropana 2019, Stefan Zweig

Tak jestli opravdu doporučuji něco všema deseti, pak Zweigovy vzpomínky. Podle mě by si to měl přečíst každý, kdo se chce ztotožnit s Evropou, kdo cítí její kontinuitu a hlavně ten, kdo žije ve střední Evropě. Už jen proto, že pohled rakouského Žida je úplně jiný, než z jaké perspektivy vnímáme Rakousko-Uhersko a jeho rozpad, resp. naši první republiku my. To je skutečně osvěžující. Na to, že tyto vzpomínky psal v Argentině, když neměl k dispozici vůbec žádné materiály, vše lovil z paměti, tak je to neuvěřitelné. S jakým smyslem pro detail, atmosféru, situace, byl schopen ne popsat, ne vylíčit, ale VYJÁDŘIT onu proměnu, onen přechod z 19. století ("zlatý věk jistoty," s. 9; "Neboť století, do kterého jsem se narodil a byl vychován, nebylo století vášní. Byl to spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, svět bez kvaltování...," s. 26) do světa nového. Ten vznikl podle něj zhroucením starého světa Velkou válkou, pak následovaly naděje rodící se v bahně degradovaného zbytku Rakousko-uherské monarchie ve stát, který prostě tak zbyl a nedokázal najít sám sebe. Pak se podle něj svět jakoby vznesl do určitého kosmopolitismu, z Zweiga se stal světoobčan, kterému nakonec Hitler vzal všechno. Přiměl ho k emigraci, až se v Argentině se svou druhou ženou zasebevraždil. Zweig je ve svých pamětech poctivý, není pózista, nezlepšuje svůj obraz, spíše se sám tak trochu stydí, že se zde "musí" takto exponovat, uvádí spoustu historických kontextů, které opravdu pomáhají POCHOPIT dynamicky se proměňující dobu, ve které žil. Fascinující samozřejmě plejáda osobností, se kterými se potkal a přítelil (Hugo von Hofmannstahl, Rainer Maria Rilke, Theodor Herzl, Emil Verhaeren, Auguste Rodin, W. B. Yeats, William Blake, Walther Rathenau, Romain Rolland, Maxim Gorkij, Thoman Mann, Richard Strauss, Sigmund Freud...), všechny tu uvádí nikoliv, aby se chlubil, ale z důvodů, aby ukázal duchovní bohatost doby. Velmi se mi líbilo, s jakou poctivostí charakterizuje konec 19. století. Dokládá to na své výchově na škole ("...právě pro onu přesnou plánovitost a suchopárný schematismus se naše hodiny stávaly strašlivě nudnými a umrtvujícími," s. 30; nebo "Zpytuji-li svůj život, nacházím v něm několik šťastných chvil, mezi něž patřila má první univerzitní léta bez univerzity..." s. 78) a odsuzováním pokrytecké morálky ve vztahu například k sexualitě ("Celé devatenácté století bylo v zajetí klamné představy, že člověk může všechny konflikty vyřešit rozumem, a čím více potlačuje přirozenost, tím více zmírňuje její anarchistické síly: jestliže se tedy mladým lidem existence sexuality nebude připomínat, zapomenou na ni" s. 58). Vzpomíná, jak se všichni báli, jakou pohlavní nemoc například dostanou, jak bujela z toho neustálého zamlčování prostituce apod. Krásně jinde charakterizuje, jakou "kulturní institucí" byla vídeňská kavárna ("Nic nepřispělo k intelektuální dynamičnosti a mezinárodní orientaci Rakušana tolik, jako že se mohl v kavárně informovat o všech událostech ve světě a současně o nich v přátelském kruhu diskutovat," s. 37) a jak tolerantní a kosmopolitní byla Vídeň v umělecké oblasti. Ale není to jen vychvalování, je to charakteristika i určité sociální bubliny, jak je známe dnes. A taky vzpomíná, jak krásná léta, plná plodů a zvláštního světla a tepla byla léta roků 1914 a 1938. Daří se mu neustále střídat mikrodějiny s makrodějinami. Díky tomu najednou čtenáři na stránkách vtrhnou všechny ty umělecké směry, ale také Velká válka, na kterou nebyly elity 19. století absolutně připraveny a nepočítaly s ní. A pak tu defiluje nová generace, která poučena válkou boří hodnoty 19. století a přináší vlatsní. Zweig sám se ocitá "ve starém železe", ale zároveň je na vrcholu slávy, kterou si dokáže užít, sbírá vzácné rukopisy, cestuje a dokonale charakterizuje jednotlivá města, jejich nálady - za všechny Paříž ("A přece nikde, nikde člověk nemohl tu naivní a přitom nádherně moudrou bezstarostnost bytí pociťovat blaženěji než v Paříži..., s. 101 nebo "Paříž, město se širokým srdcem..., s. 113) a Londýn ("Londýn na mě po Paříži zapůsobil, jako když člověk v horkém dni náhle vstoupí do stínu; v prvním okamžiku vás zamrazí, ale oči a smysly si rychle přivyknou...", s. 121). Zcela přesně detekuje počátky projevů nástupu fašismu, s odstupem a zkušeností promýšlí kontexty toho, co se fakticky změnilo a proč se "musel" Hitler stát kancléřem. Zajímavá informace je pro nás i ta o atmosféře po Mnichovu, kdy Zweig v Anglii také věřil, že Chamberlain zachránil mír. A takových detailů je kniha plná. Co v ní chybí, je rodinný život - to si člověk musí zjistit jinde... Zkrátka takový lidský rozměr, poctivého humanisty, který je zásadně proti válce, se jen tak nevidí. Není divu, že k jeho hlavním přátelům patřil Rolland, Rilke nebo Mann. Jeho dílo, prostoupené psychologií a strhujícím způsobem vyprávění, je skutečně gigantické - tady jsem vděčný za strany 241-246, kde líčí, jak tvoří a jak hlavně škrtá a zhutňuje text. To by měl číst také každý, kdo se pokouší psát. Toto laudatio zakončím větou, která uvozuje kapitolu Uncipit Hitler: "Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají možnost rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samotném jejich počátku." (s. 271) Nemysleme si, že se nás to netýká.... celý text

Třicátý pátý a další roky 1991, Anatolij Naumovič Rybakov

Byl jsem tak nadšený z Dětí Arbatu, že jsem se nemohl doslova dočkat, až seženu pokračování. A nezklamal jsem se. Na rozdíl od prvních dvou knih (v jedné), kde je vždycky Sovětský svaz nahlédnut přes jednu dominantnější postavu, je tady jednou z hlavních postav Stalin a celá ta jeho mašinerie, resp. jeho bezostyšně kruté taktizování směřující k uchování jeho vlastní osobní vlády. Hlavním motivem je zde proces se Zinověvem a Kameněvem, a je neuvěřitelné, že Rybakov to líčí snad jako by to sám zažil nebo byl těsně u toho. Je v tom samozřejmě vypravěčská licence, ale celé "vyšetřování" a manipulace směrem k procesu je vylíčena nesmírně plasticky. Ano, v tomto díle může být člověku líto, že je upozaděn příběh hlavní postavy, Sašy Pankratova, ale on odklizen do vyhnanství zase tolik vzruchů ani mít nemůže. Snaží se dožít dokončení "trestu". Každá z postav zažije nějaký posun a proměnu, jsou mi jako čtenáři blízké, až intimně. Je velká škoda, že autor nestačil svoji pentalogii dokončit - kdyby byl došel až do 1956 k sesazení kultu osobnosti, stal by se z toho opravdu páteřní román sovětských (stalinských) dějin. Na druhou stranu jak Děti Arbatu, tak i tato kniha končí tak, že takto skončit může a člověk nemá pocit nedokončenosti. Končí otevřeně, ano, otevírají se další možnosti, ale to už je na čtenáři, aby si domýšlel dál. Musím říct, že na rozdíl od Čevenguru (Platonov), který líčí víru v komunismus jako absurdní surrealistickou grotesku, tak Jeden den Ivana Děnisoviče (Solženicyn), který je mikropříběhem zobrazujícím celek, tak Souostroví Gulag (také Solženicyn), který je veřejnou obžalobou mocenských praktik režimu, je mi tento přístup je sympatický živostí postav a prorostlostí všemi vrstvami režimu. Je skvělé, jak se mi podařilo představit plastičnost a složitost doby, i když jeho osobní stanovisko je zjevné. Ale bez linie "nahoře" (Stalina) by podle mne nefungovaly ty příběhy "dole". Klade spoustu otázek, se kterými se čtenář musí vyrovnat - jeho milé postavy upřímně věří v socialismus, a ač jsou permanentně režimem zrazovány, jejich láska zdá se nemá hranic. Někudy tudy vede cest k pochopení těchto let. Je to příběh postupné ztráty ideálů a to na všech úrovních. Tedy tento román doporučuji každému, kdo by chtěl pochopit "naivitu" sovětského lidu a nebezpečnost tyranie moci, která s touto důvěrou lidí tak krutě naložila.... celý text

Grandhotel 2006, Jaroslav Rudiš

Tak to je opravdové zklamání. Asi jsou jiné Rudišovy knihy, které jsou překládány a je to slavný spisovatel, ale toto byla jeho první kniha, kterou jsem vzal do ruky. Řeknu Vám, slabota. Miluju Ještěd, chtěl jsem ocenit to, že ho tehdy autor udělal hlavní postavou, jistě ho pomohl zpopularizovat, Ondříčkův film to jistě potvrdil. Asi nejvíc mi na příběhu vadil způsob, jakým byl vyprávěn - je to samá slovní manýra ("K tomu se ještě dostanu" a "kdyby Vás to zajímalo"), která mě vytáčela do nepříčetnosti. Přihodilo se mi, že jsem se neztotožnil ani s hlavní postavou, a to je co říct - přesto, že jsem její generace a všechny tyhle věci jsem paralelně v jiné podobě také zažil. Nevěřil jsem ji Rudišovi - celé to vypráví jakoby v křečovité póze, póze uvolněného, mírně mimózního chlápka, který ale zažil ty "správné" věci a "správně" (dědeček s tankem na libereckém náměstí 1968 apod.), která je ale absolutně nepřesvědčivá. Je to intelektuální hra autora se čtenářem. Není v tom špetka autenticity. Doporučuji Rudišovi si přečíst Lavríkovy Nedělné šachy s Tisem, to je jiná káva. Tam to vypráví pronikavě myslící osoba, kterou všichni považují za mimoňku a je to osobité, autentické a taky se dotýká "velkých" dějin. Tady se hlavní postava dotýká maximálně různých situací v Grandhotelu, které nemají dohromady žádný přesah, žádné poselství, je to kaleidoskop vzpomínek "Husákova dítěte", která se jen tváří, že od někud někam vede. Nevede. Chtěl jsem knihu dvakrát odložit, vydržel jsem to kvůli Ještědu jako takovému. Ale jestli se někdy dostanu k nějaké další Rudišově knize, to se budu muset hodně přemlouvat.... celý text

Netrpělivost srdce 2006, Stefan Zweig

Další mistr literatury. Už jsem jinde doporučoval Amok nebo Opojení z proměny, a budu v doporučování pokračovat. On ten příběh rakouského poručíka, knemá jiné terý se postupně zaplete do vztahu s postiženou dívkou by mohl být docela obyčejný a není na tom vcelku nic dramatického - nicméně u Zweiga je to mistrná psychologická studie a filozofická úvaha (skrze děj) o tom, co znamená v životě soucit, kde jsou jeho meze, co znamená oběť a jakou má cenu. A protože nahlíží skrze postavy do hlubin lidské duše, odhaluje skryté zoufalství, hrdinství i naprostou zbabělost, sledujeme, jak se osidla zaplétají a jak nakonec hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se pokusit páchat sebevraždu. (To nespoileruji, to je jen směr, kterým to Zweig vede.) A navíc je tam kontext jak doby těsně před první světovou válkou, tak před druhou, kde se právě hrdinství a zbabělost projevují nejjasněji. Zkrátka jako v české literatuře miluju Havlíčka, mistra psychologické prózy, tak Zweig je Havlíček světového formátu.... celý text

Na břehu dnů 1966, Karel Čapek

Nádherný ediční počin. Nejen tím, že je to chronologicky seřazený výběr, ano velmi vybraný váběr Čapkových novinářských textů, ale vlastně esence minimálně poloviny jeho tvorby - vždyť Čapek byl "civliním povoláním" hlavně novinář, ta jeho denní práce je dnes přes jeho přesahující díla neviditelná, a přitom to nebyla jen tzv. "chlebařina". Zaloužil a rozvinul osobitý žánr sloupku, jeho glosy, komentáře, ale i bajky a dalšá útvary jsou zde vybrány velmi pěkně, reprezenativně a ještě k tomu je celá kniha nádherně zalomena. Připomíná noviny o 442 stranách. Je to svěží chumel různorodých textů, které ukazují Čapka tak, jak ho známe, pozorovatele života, optimistu s vírou v dobrého člověka, ale zároveň patetika, který se dokáže na stránkcách novin i pomodlit veřejně za český národ v obodbí po Mnichovu. Je možné nahlédnout do jeho občanských půtek (polemiky s Emanuelem Moravcem nebo Rudolfem Medkem například) nebo do jeho divadleních, filmových a literárních kritik, tu a tam je možno nahlédnout do nekrologu, vzpomínky, dokonce i do rozhlasové tvorby. "Někde Čapek o sobě vypravuje," vzpomíná František Langer, "jak musel vyplnit daňové přiznání pro berní úřad a že v něm byla rubrika: "Po kom jste převzal živnost, kterou provozujete?" A Čapek že dotyčnou rubriku vyplnil: "Po Janu Nerudovi"" To je úvod pěkného doslovu knihy od Ivana Klímy (s. 426). To je velmi výstižné a myslím, že právě vedle jeho dramat a románů a povídek velmi nedoceněná činnost. Jakkoliv je Josef Čapek jako umělec hlubší a vícevrstevnatější, Karel je přímočařejší, lidovější a přesto intelektuál, který se nebojí ani "plakátu", když je třeba jej vyvěsit. (Např. hra Matka.) Jeho filozofie pragmatismu a občanské odpovědnosti a obrany první republiky je mi velmi sympatická, je to určitě jeden z lidí, které bych rád, kdyby to šlo, někd yv životě potkal. Považoval bych za životní štěstí si s oběma bratry sednout na jejich zahradě alespoň na hodinku. Oba jsou totiž podle mě géniové, a přitom bytostní a svými činy upřímní. "Věc je totiž ta," píše v článku Národ nás nepotřebuje v roce 1934. "že my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. .... Nikdo se nestává spisovatelem, nikdo se nestává jazykovým tvůrcem a básníkem bez nesmírné duchovní lásky k národu, neboť jazyk je duší národa; bez té inspirující lásky, jaké je schopen jen málokdo, zůstává spisovatel pouhým pisálkem, který pokaňhá papír, aniž tvořil....." (s. 321). A jinde odpovídá na otázku o novinařině: "Svou službu v novinách považuji za velkou výhodu: nutí mě, abych se zajímal o všechno na světě, o politiku, hospodářství, sport, aktuality atd.; je to hodně široký styk se životem, jenž dělá dobře člověku žijícímu denně svých šest, osm hodin u psacího stolu. Pak cením si na žurnalistice té nutné pohotovosti; nečekej na inspiraci, příznivou náladu a jiné subjektivní dispozic; musíš psát hned a hledět dát své nejlepší, i když nemáš té chvíle chuti. Nutnost je krásná, pane." (s. 7) Podepisuji a jen konstatuji, že je škoda, že taková žurnalistika už dneska neexistuje.... celý text

Zánik městečka Olšiny (12 povídek) 2023, Jaroslav Havlíček

I když Havlíčka miluji, musím uznat, že tento výbor není na 5 hvězdiček. Ale podle mě za to nemůže ani tak Havlíček, jako nakladatelství Carcosa. 1. Už jsem napsal u jiných Havlíčkových výborů, že nazvat to Zánik městečka Olšiny, když stejně se jmenuje jiný výbor s jinými povídkami, vydaný v roce 1944, je podle mě podpásovka. To se prostě nedělá. Navíc si myslím, že pro edici Tajemnosti by se hodil daleko spíš název podle jiné ze zařazených povídek Amorek smrti. 2. Vybírat povídky z díla jakéhokoliv autora jen podle toho, jestli v nich je nějaký nádech tajemna nebo hororu znamená vybrat nejen ty "notoricky známé", ale i slabé, slabší i nejslabší. A tím autorovi ublížit. Každý z výborů, ze kterého byly tyto povídky vybrány (viz Ediční poznámka), má jistě také své slabší i silnější kusy, a takto podmíněným výběrem se nemusí nutně sem dostat to nejlepší. Takže výsledkem je, že tento nový výbor místo aby ukázal Havlíčka v nejlepším světle, ukazuje kvalitativní různorodost a tím ho trochu sráží. (Pro porovnání výbor Smaragdový příboj z roku 1966 je koncipován daleko lépe a je to soubor povídkových vrcholů.) Jinak co se jednotlivých povídek týče, nesouhlasím s witikem, že Zánik městečka Olšiny je slabou prvoplánovou alegorií, je to podle mě mistrně vylíčený den pod ni morální zánik malého města, jehož poslední okamžiky jsou vyloženě filmovou scénou. U Faustovy smrti jsem si jist, že je to (na rozdíl od Kamenného orchestru jinde) alegorie nacistické okupace, postavená na podobné fantaskní situaci jako "Olšina". Třeba si nemyslím, že by zde nutně musely být povídky Vítr, Vše pro dítě nebo Svatá noc, které mi přišly slabší, jakkoliv je to pronikavé obrazové vidění. Naproti tomu osvěžením byla Past, Přicházející z pekel a Černá paní, které jsou skvěle vystavěny a je až vlastně škoda :-), že vždycky končí takovým civilním vysvětlením. O Hodinkách pana Balabána a Smaragdovém příboji jsme psal jinde, to jsou skvosty. A ještě se zastavím u Doslovu pana Petra Bočka, chrudimského archiváře. Je to doslov plný zajímavých informací, a to jak ze života Havlíčka samotného, tak jeho rodiny a příbuzných - to beze sporu. Ale pan Boček neví, jestli píše doslov k tomuto výboru a snaží se ho nějak odůvodnit, nebo napsat zcela separátní studii o Havlíčkově tvorbě. Není to ani jedno ani druhé. V prvním případě píše o dalších jeho povídkách, které s výborem nesouvisejí, nesnaží se nějak definovat onen pohled edičního výběru, a odbíhá k jiným povídkám, které tu nejsou a jen je spoileruje. V druhém případě to je velmi selektivní, není jasné, proč vybírá právě tyto povídky, které spoileruje, a proč se nesnaží definovat Havlíčkovo dílo v jeho větší celistvosti. A jeho "Tady si musím trochu přihřát polívčičku, inu vždyť jsem chrudimský archivář" (s. 271) je vyloženě komické a nepatřičné. Škoda.... celý text

Smaragdový příboj - novely 1962, Jaroslav Havlíček

Nedám na Havlíčka dopustit. Po skvělém Neviditelném, skvělých Petrolejových lampách a Helimadoe, pěkném a rozverném Muži sedmi sester a slušném Synáčkovi jsem vzal k ruce tento výbor jeho povídek. Je to skvělý výběr. Zaprvé na něm oceňuji, že je pojmenován po nedokončené povídce (nemate totiž tak, jako to udělalo nakladatelství Carcosa, které v roce 2023 nazvalo nově sestavený výbor strašidelných povídek Zánik městečka Olšiny, čímž zcela zmátlo čtenáře, protože takto se jmenuje výbor jiných Havlíčkových povídek z roku 1944, který obsahuje kromě té titulní úplně jiné texty - to považuji za zhovadilost). Nedokončená titulní povídka naštěstí ani nedokončeně nepůsobí, v doslovu se píše, jak ji Havlíček dál zamýšlel, že se zachoval náčrt dalšího děje. I to by bylo působivé, trochu patetické, ale takto to končí (nechtěně) vícevýznamově. Každá z povídek je jiná, přesto mají společné rysy. Zánik městečka Olšiny je rozkošnou studií maloměšťáctví, kde člověk žasne nad Havlíčkovou obrazotvorností. Její konec je nádherný, poetický, mrazivý a téměř filmový. Komtesa Camilla je plná vášně, a navíc ne vždy se shoduje to, co je, s tím, jak to vypadá. Útěk z civilizace je o zoufalém hledání své identity, ať už kdekoliv na světě. Kamenný orchestr je pražské mikrodrama, opět plné obrazotvornosti - v doslovu se píše, jak je to protiokupační povídka - no mohla by být, ale nepřeháněl bych to s těmi paralelami. (I když rok vzniku by tomu nasvědčoval.) Kde je ta hranice, kam se ještě může zajít? - to je podle mne jejím tématem. A Smaragdový příboj je civilním příběhem povýšeným na mysteriozní psychodrama, kde zejména postava Alberta až nahání hrůzu a vzdáleně připomíná Cyrila z Neviditelného. Společné mají povídky skvělý jazyk, cit pro situaci, její vystavění do absurdity, notnou dávku sarkasmu a hlavně havlíčkovské průniky do psychologie. Každá postava je něčím zvláštní, prožívá nějaký vnitřní boj, často se jím dotýká právě hranic neuvěřitelna, které se často vysvětlí velmi civilně. Jeho postavy svůj děj velmi prožívají a strhávají s sebou i čtenáře. Takže já, stržený čtenář, jen tleskám!... celý text

Zánik městečka Olšiny (6 povídek) 1944, Jaroslav Havlíček

Opět vynikajicí Havlíček. Toto je původní výbor, který vyšel v roce 1944 a kde titulní je poslední povídka Zánik městečka Olšiny. (Letos, v roce 2023 vyšel jiný výbor s jinými povídkami, nazvaný stejně, což si myslím, že je od nakladatelství Carcosa zhovadilost. Proč to nepojmenovalo podle jiné povídky? - jako to udělali editoři Smaragdového příboje?) Na těchto povídkách je vidět, že se Havlíček teprve sebíral ke svým velkým románům. Jsou to vlastně taková mysteriózní stylistická cvičení - například Pes je vyloženě etuda, a to i délkou. Jak Čert na zdi tak Ubohý čert jsou povídky zdánlivě pohádkové, které vytvořenou situací nahánějí hrůzu, ale vždycky se vše vysvětlí zcela logicky a velmi civilně. Ale je to hra, kterou Havlíček se čtenářem - i s postavami - hraje a je to skvělé. Jasnovidka je nečekaně o pomstě a Hodinky pana Balabána jsou skvělým předchůdcem Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona (2008), a Zánik městečka Olšiny je o 13 dnech naprosté mravní zkázy malého městečka, ve kterém se nezapře Havlíčkova rodná Jilemnice. Mimochodem jsme se byli v Jilemnici podívat na jeho rodný dům a přestože ho tam oslavují (např. místní knihovna se jmenuje podle něj), tak z rozhovoru s pracovníky Muzea jsem vyrozuměl, že Havlíčka považují "za trochu zvláštního člověka"....No aby ne, když v Neviditelném, Helimadoe, Petrolejových lampách i Synáčkovi - a i v městečku Olšiny to své Jilemnici nedaroval. To jsou všechno kritické sondy do maloměstských způsobů uvažování, do hamižnosti, nepodložené pýchy, nadřazenosti a v podstatě ubohosti, kterou jeho městečko asi trávilo už za jeho života dost těžko. A Zánik městečka Olšiny to jen korunuje. Závěrečná scéna s andělským peřím je vrcholem imaginace, vpravdě filmová scéna. Klobouk dolu!... celý text