Apo73 přečtené 1034

Lady Fuckingham 1999, Oscar Wilde

Nic moc objevného k předchozím komentářům nepřidám. Čistá pornografie 19. století, bohužel bez náznaku literární kvality. Takovéhle povídky a sexuální situace jsem si v pubertě psal taky, proč by to nedělal Oscar Wilde? (To se s ním nechci srovnávat, probůh!) Já jen, že není proč se na něj zlobit. Je otázka, zda takovou věc vydávat. Protože už jsem tady komentoval Erotickou revue, Knihu o kundě, Knihu o čuráku a Irenu, tak musím konstatovat, že tohle je opravdu brak. Literární brak. Zmiňované publikaci mají určitý humor, nadhled, jsou prostě projevem určité umělecké pronikavosti, se kterou se dá sexuální akt také líčit, tady je to čistý popis. Říkám, proč ne, ale taky proč jo. Dodal bych k tomu: "Jen pro osobní potřebu." Pak je to v pohodě.... celý text

Liberec 2017, Robert Kvaček

Skvělá kniha! Celá edice měst je pěkná, a loni jsem tu hodnotil Turnov a nemohl jsem si to vynachválit. Ale musím přiznat, že Liberec je ještě lepší. Zaprvé ta neuvěřitelná podrobnost, která je ale stejná ve všech obdobích historie, to je tedy majstrštyk. Ta komplexnost, kdy kniha přináší i Komentovaný přehled pramenů a literatury podle kapitol, a celkový nezaujatý pohled na nejrůznější (i kontroverzní) události, to je opravdu radost. Nejzajímavější na knize je, jak z ní vychází Liberec jako zcela podstatné a nepominutelné město českých zemí, v určitých chvílích dokonce druhé po Praze, resp. první co do počtu německých obyvatel. A s tím je spojena určitá specifika tohoto horského/podhorského města, která se promítá do všeho. ty česko-německé zápasy o vzájemné prosazení a soužití, na všech úrovních a ve všech rovinách života, to jsou někdy skutečné detektivky. Není to kniha přehledová a popularizační pro běžné čtení, je tak hutná a hustá (včetně možná moc hustého zlomu), že to potěší srdce takových zapálenců, jako jsem já. Takže moc autorskému týmu děkuji, je to olbřímí práce, kterou každý občan Libereckého kraje musí mít doma!... celý text

Poutník světem fantazie 2018, Ondřej Slanina

Je to kniha, která chce být reprezentativnější, než je a než by musela. Myslím, že povaha obrazového doprovodu i rozmáchlý design je trochu nadbytečný. Uvítal bych sevřenější knihu, ostatně by si ji zasloužil i pan Hofman. Jinak je skvělé, že kniha přináší spoustu informací o skvělém scenáristovi a režisérovi, malé portréty i spolupracovníků a je tedy přehledným zdrojem informací, věřím, že autorizovaným rodinou. Rozmáchlost designu je podle mne plýtvání papírem a kniha se tak nevejde do normální knihovny....... celý text

Větrná setba. Rané prózy. 1989, Václav Řezáč (p)

Kdo si Řezáče spojuje pouze s Nástupem a jeho neblahou rolí ve svazu spisovatelů po roce 1945/1948, tak ano, ale je to necelý obraz. Šlo ve skutečnosti o velmi nadaného autora, zručného, nápaditého, se smyslem pro humor, sarkasmus, ironii, dramatičnost, zápletku a nečekanou pointu, což dokazuje právě výbor povídek. Tady je členěn do čtyř částí. V prvním jsou skutečně humoristické texty, psané do tehdejších "lifestylových" prvorepublikových časopisů a novin, plné překvapené. Jsou to takové miniatury, na kterých si patrně brousil ostrovtip a hru se zápletkou. Pro mne je ukázková Proměna, Milovník psů nebo Kuchařská povídka. Druhá část jsou detektivní zápletky, ze kterých bych vyzdvihl Novoroční přípitek z londýnské high-society, Třetí skupina jsou experimentální texty, velmi obrazotvorné, z nich Pole a Bez konce by klidně vydaly téma nebo i počinek na případný román. Byl by z rodu Čapkova Hordubala nebo Adventu od Glazarové. Poslední skupina jsou psychologické studie, spíš náčrtky, klidně by to mohl být čtenářský předstupeň Větrné setby, prvního Řezáčova románu, který jsem před tím četl samostatně a hodnotil samostatně. To mě jedině na tomto skvělém výboru překvapuje, že není seřazen opačně, tedy od povídek k románu, myslím, že Větrná setba je jakýmsi vyústěním autorova stylu a různých pokusů a experimentů. Jasně, chronologicky by to nesouhlasilo, ale vnímám tento výběr jako editorsko-autorskou kompozici, takže by podle mě toto porušení chronologie vzniku nevadilo. Bylo by tol od lehkého k nejtěžšímu, od hravého k závažnějšímu celku, od roztomilosti ke generační výpovědi. Ale i takhle je to pěkný doklad Řezáčových možností, palety autorských nápadů a zručnosti. Takže doporučuji, i když je to vše jen overtura k Černému světlu a Rozhraní.... celý text

Erotická revue 1–3 2011, Jindřich Štyrský

Tak to je lahůdka, ke které se, koukám, zatím nikdo neodvážil nic napsat. Stud stranou! Toto souborné vydání v Torstu, tedy reprint, je krásným dokladem určité zralosti (a samozřejmě nekonečné hravosti) kroužku kolem Jindřicha Štýrského. Moc hezky to popisuje Karel Srp ve skvělém odborném doslovu. Zaprvé to je revue, které umožňuje vytvořit žánrově bohatou skladbu a kompozici básní, citátů, kreseb, ukázek z reálných či fiktivních děl (v průběhu historie literatury), glos, odborných/pseudoodborných rozborů a pojednání, slovníků, výkladů, provokací....Takže je skutečně radost vzít prst a zabodnout (ano) na jakoukoliv stránku a čtenářovo i divákovo oko se potěší či rozesměje. Tato formální lehkost se samozřejmě projevuje i v nadsázce, s jakou jsou texty psány, nic není myšleno vážně, není to pornografická literatura, která má člověka urážet. Je to přelétání z květu na květ, z pozice na pozici, z poetiky do poetiky, je to gejzír forem i podob jak erotiky, tak sexu. Tomuto pojetí se blíží dvě novodobé výbory Kniha o kundě a Kniho o čuráku, které jsem hodnotil dříve. Za druhé je to dobový dokument, jak se surrealisté, a vpodstatě česká intelektuální elita bavila a jak nahlížela na erotiku a sex. Významným se mi v této věci jeví Bohuslav Brouk, který tam má krásná pojednání o onanii, a pro kterého také byla Erotická revue ve speciálním vydáním svatebním darem. Je zábavné číst texty od Nezvala, S. K. Neumanna, Halase, samozřejmě zahraničních jako Aragona, ale také Markýza de Sade či Sacher-Masocha, je povznášející se dívat na skvělé karikatury a ilustrace plné nadsázky a nejrůznějších proměn proporcí (čehokoliv) od Toyen, Hoffmeistera, Bidla, V. H. Brunnera, Pelce nebo E. Filly. Když si člověk uvědomí kontext, že na konci 20. let se ve filmu G. Machatého Extase objevila první nahá žena, a co to všechno způsobilo na cenzorských úřadech u nás i v Evropě, je potěšitelné, že teď už takovéhle esteticky hodnotné a zároveň vzrušivé texty a obrazy mohou být volně přístupné. A je možno se na to dívat skoro jako na roztomilost. Takže za mě čirá radost. Samozřejmě to není čtení a dívání pro zarputilé mravokárníky, ale ti by to naštěstí ani neotevřeli.... celý text

Větrná setba 1935, Václav Řezáč (p)

Souhlasil bych s kolegy, že "na Černé světlo to nemá". Vnímám to jako autorovu větší prvotinu a mám pocit, že se mu ještě nepodařilo udržet nejen tah vyprávění, ale ani téma. Ale je to spíš v nuancích. Protože jinak psychologie hlavního hrdiny, mladého kluka, který mj. čeká, že bude odveden do (1. světové) války a o které všichni doufají, že už brzy skončí, je velmi prokreslená a mnohovrstevnatá. Jeho vztah s matkou a otcem (píšu zvlášť a ne rodiči, protože to je v tomto příběhu něco zcela odlišného), jeho první milostné pokusy, vztahy ve třídě ke spolužákům, vůbec hledání sama sebe a místa ve světě - to je mnoho fazet, kterých se Řezáč dotýká velmi pěknými i dramatickými situacemi. Skoro bych řekl, že se tady rodí určitá základní Řezáčova situace, ze které pak vychází Černé světlo - ponížení, které je hnacím motorem msty, ať už konkrétní nebo celému světu. Ale je to tu jen jako zárodek, vrací se to, ale nepropuká to v té výbušnosti dalších románů. Sehnal jsem si ještě další vydání Větrné setby spolu s rannými prózami, krátkými povídkami, tak jsem zvědav. Ale určitě mě ještě čeká Svědek a Rozhraní. Řezáč byl opravdu nesmírně zajímavý autor, v psychologickém ponoru a umností vystavění situace připomínající Jaroslava Havlíčka.... celý text

Letí to pamětí 2023, Miloň Čepelka

Ač milovník DJC a obdivovatel poetiky pana Čepelky, musím říct, že kdyby tuhle knížku nedal dohromady, nic by se nestalo. Není bohužel intenzivní ani v poetice, ani v jazyce, ani ve vzpomínkách, je to takový pelmel staršího pána, co mu "letí pamětí" - to samozřejmě beru, ale přišlo mi to bohužel takové chuďoučké. Nejsilnější částí podle mne jsou jeho haiku, které se textem taky trochu proplétají. No nemusí být vždycky posvícení.... celý text

Smrtelná neděle 1967, Jaroslav Putík

Skvělá kniha. Napsaná lehce, vtahuje čtenáře do sebe (skoro bych řekl vcucává ho), a čte se skoro jako detektivka. Hlavní hrdina se od přísně vědeckého zájmu o jeden psychiatrický případ propadá do vlastních osidel citů, zmatků, podezřívání, dedukcí, nadějí a zklamání, pátrá ve své minulosti i minulosti pacientky, jde při tom na dřeň základních otázek viny, trestu, odpuštění. Všechny postavy nějakým způsobem žily svoji minulost (zejm. období Protektorátu), nějak se musely chovat, nějak se z toho poučili nebo ne, naplno se v takových mezních situacích vždycky zobrazí pravé charaktery. Kniha osciluje mezi vědou a uměním ve smyslu pohledu na svět (ten pohled kybernetiky mi trochu vadil a nudil), ale příběh i vnitřní pochody hrdiny vedou k poznání, jak je vše daleko složitější, než si věda myslí. Tuto dvojpólnost naznačují i skvělé ilustrace Václava Sivka, a nakonec i kapitolová intermezza, která jakoby z jiného světa vždy osvětlí nějaký iracionální, přesahující okamžik lidského života. Díky tomu je kniha vícevrstevnatá, bere nás s sebou k poznání sebe sama a složitosti života a proto si myslím, že je skvělá. "Člověk není stroj", opakovala Hoflerová. "Víme, jak se létá na Venuši, a má pro nás zůstat záhadou, proč pan Hanousek miluje slečnu Zázvorkovou?" "Všechno nemusíme vědět."..."Musíme uchránit nějaké rezervace neznáma." (s. 261-262)... celý text

Praha avantgardní 2014, Karel Piorecký

Dokonalá kniha! Miluju tohle období a tenhle směr české kultury a s touhle knihou bych nejraději chodil spát. Ačkoliv by to nesplnilo ten účel, pro který byla stvořena - člověk se má sebrat a vyrazit po stopách do terénu. Na konci je dokonce návrh některých procházek jako Teigovo teritorium, Anarchistický a devětsilský Žižkov, Wolkerův Smíchov, Noční chodec Vítězslav Nezval nebo S Vladislavem Vančurou z filmových studií na Zbraslav. Nádhera! I proto má kniha umělohmotný přebal, co kdyby v Černé ulici, kde bydlel Teige, Wolker a kdysi i Eliška Krásnohorská, začalo pršet? Pečlivě a graficky a fotograficky moc pěkně vypravený průvodce, prostoupený ukázkami z děl zmiňovaných autorů (majitelů, obyvatelů a návštěvníků), vyzobané vzpomínky z jejich po různu vydaných a roztroušených pamětí. Musela to být strašná piplačka. Texty jsou hutné, nosné, někdy jsou téměř na hranici samostatné studie. Gratuluji a jdu se s knihou dál mazlit.... celý text

Kulturní adresář ČSR 1936, Jan Dolenský

To je kniha, kterou by měl podle mě mít doma každý, kdo se zajímá o první republiku. Je to autentické svědectví doby, roku 1936. Podobně, jako v našich 90. letech vycházel Kdo je kdo, tak tady jsou zaznamenány stovky osob a osobností, které v danou chvíli nějak utvářely kulturní, politické, hospodářské a všelijaké jiné milieu. Drtivá většina z nich je naprosto neznámá, zato tady se o nich člověk dozví všechno možné, včetně jejich adres. Namátkou vybírám: "Josef Kořenský, PhDr., h.c. řed. ob. a měšť. školy v.v. - nar. 26. VII. 1847 Sušno. - Literárně činný zvláště v oboru přírodovědném a cestopisném. ...a teď následuje výčet jeho 17 knih včetně K protinožcům (1901), Amerika (1923-25), Ze všech končin světa (1930). Praha XVI. Smíchov, Arbesovo nám. 70." Nejdeme tu Andreje Hlinku; statkáře Metoděje Hlávku v Přerově; profesora fysiologie Silvestera Práta; Hugo Vavrečku, čsl. vyslance ve Vídni, nyní ředitele Baťových závodů; Jána Danka, ředitele stát. sirotčince z Liptovského Sv. Mikuláše, nakladatele Břetislava Kliku, který vydává Zátiší, knihy srdce a ducha; Jana Millera, rolníka a žurnalistu (napsal např. S českými dragouny na Moravském poli), Václava Štěpána, pianistu a propagátora české moderní hudby, nebo Jana Zrzavého, který žije střídavě v Praze a v Paříži na adresách Praha XIX. Bubeneč Na Magistrále 15 a Paris rue de la Cosarde - L´Haij les Roses (Seine). Zkrátka vynikající příručka, která přináší autentické dobové informace, které se už jinde člověk nikde nedozví. Radost!... celý text

Železný Brod v běhu času 2023, Petr Taranda

Pěkná, výpravná knížka o Železném Brodě, plná pohlednic a dobových fotografií a velmi zajímavého textu. Je škoda, že se autoři víc nedohodli, co kde bude, takže se některé informace zbytečně překrývají - to je ale moje jediná výtka. Z textu i vyobrazení vyznívá Brod velmi plasticky, se všemi úspěchy i problémy. Vystupují z něj výrazné postavy, a to nejen liberečtí továrníci Liebiegové, ale např. sklář a ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské Alois Metelák, který si mj. nechal postavit jednu z nejmodernějších funcionalistických vil a který bojoval proti zbourání staré radnice na náměstí - v tom bych s ním opravdu souhlasil. Je skvělé, do jaké podrobnosti autoři jdou, plastické je i líčení různých schůzí a různých okolností vzniku různých spolků, problémy při stavbě spořitelny, lesk, sláva a nacistická bída hotelu Cristal (dnes asi nejsmutnější budova Brodu), a pak je také dobrá připomínka i některých přilehlých obcí, které nikdy samostatnou knížku mít asi nebudou. Takže kdo je místní patriot, srdce musí zaplesat. Díky!... celý text

Fenomén Bauhaus 2019, Miroslav Zelinský

Velmi pěkná knížka přibližující fenomén Bauhausu od počátku až do koncem, resp. mapující (byť výběrově) i žáky této školy, kteří se po jejím zániku rozprchli do světa a kde co zanechali. Oceňuji, že kromě "příběhu" školy a proměn estetického smýšlení se text zaměřuje také na pedagogická specifika, která vlastně tehdy neměla obdobu a dodnes je málokde nalezneme. Velmi vhodné jsou kapitolky-medailonky o jednotlivých učitelích. Za největší klad lze podle mne označit zaměření značné části knihy na vztah Bauhausu s Českoslovenkem (nebo spíše naopak), velmi mě překvapilo, jak třeba Karel Teige byl se školou v častém kontaktu, velmi zajímavost postavou byl Zdeněk Rossmann a vůbec celá ta skupina kolem Školy uměleckých řemesel v Bratislavě a Školy uměleckých řemesel v Brně. Celému této kontaktu paradoxně prospěl odchod druhého ředitele Hannese Meyera do SSSR, kde se řada levicových intelektuálů z Československa s ním také mohla potkat (např. B. Václavek). Kapitolka o vztahu Bauhausu a československé fotografie je také objevná, protože přibližuje méně známé fotografy a fotografky, které tam buď studovali/y a nebo se prostě jen inspirovali. Není to převratná historická studie, je to popularizační text, který se snaží postihnout fenomén Bauhaus v kostce a navíc ve vazbě na Československo. Jako výtku bych měl malé písmo, které dělá knihu nepřehlednou, odstavce a grafická práce s textem někdy nedávají vnitřní logiku - na druhou stranu je kniha moc pěkně ilustrována a zalomena s takovou bauhausovskou grácií. A pak že tři autoři se mohli lépe dohodnout, co v kterém textu bude, myslím, že se zbytečně překrývají. Jinak jako první ochutnávka Bauhausu, než se člověk rozjede do Výmaru nebo do Desavy, je kniha dobrým předkrmem.... celý text

Jaro 1932, Sigrid Undset

Na to, že kniha vznikla na začátku 20. století, je to velmi moderní literatura. Psychologické vykreslení celoživotní lásky a snahy ji získat, nerovnosti v partnerství, vzlety a propady manželství, to vše je tu vylíčeno velmi plasticky. Je dobré, že autorka zbytečně nikam neodbíhá, drží se vztahovosti a klade si různé otázky typu: Může člověk změnit své chování nebo city, když má vzorce, které si nese z vlastní rodiny?; Jak vypadá vztah mezi mužem a ženou, když jeden miluje a druhý má sice rád, ale víceméně nakonec ustoupí bez vnitřního žáru? Jak se chovat k událostem, které se odehrály před vztahem? Jak může být poznamenán vztah dvou bratrů, když se zamilují do téže ženy? Je možné se v rozpadnutých vztazích vrátit? Zkrátka v kontextu tehdejší literatury to muselo být skutečně progresivní, až výbušné. Z dnešního hlediska za sebe musím říct, že to tak bombasticky nepůsobí, chvílemi je to trochu (až archaicky) uvzdychané a zavane tam odér Večerů Pod lampou. Ale jen chvílemi. Jinak uznávám, že je to důležité dílo nobelistky a jsem velmi rád, že jsem si knihu přečetl.... celý text

Zpověď farářky 2023, Martina Viktorie Kopecká

Je to asi nejlepší, nejživější, nejautentičtější a nejpřesvědčivější "PR", jaké může Československá církev husitská mít. (Katolická může jen závidět.) Paní Kopecká je ztělesněním svěžího větru, který by církev dnes měla mít, aby byla také atraktivní pro mladé a aby nezhynula na úbytě. A to pozor - to nemyslím to, že to je atraktivní žena, která tančí ve Stardance, maluje se výraznou červenou rtěnkou a má účes filmové sexy hvězdy. To je všechno vnějškovost - po přečtení rozhovoru se mi potvrdilo, že je to bytostně cítící žena, která dokáže i v "manželství" s Bohem být kritická k němu i k sobě, která má svá trápení a radosti, dokáže se o ně podělit a získat tak důvěru věřících, že jim porozumí. Musela si prožít evidentně řadu odmítání z různých stran, v knize popisuje, jak byla skutečně na dně. Přečíst si tedy takový rozhovor je motivační pro každého, kdo nechce nic vzdát a zároveň chce zůstat svůj.... celý text

Člověk tvůrce 1996, Daniel J. Boorstin

Původně jsem myslel, že je to životní dílo amerického historika. Pohledem na jeho životopis jsem zjistil, že tisícistránkové knihy jsou jeho běžným standardem, a že ještě napsal Člověk objevitel a Člověk hledající, a mnohé další. Pro některé čtenáře naopak může být životním výkonem takový špalek přečíst. Dále, když jsem před třemi roky začal tuto knihu číst (a po 160 stránkách jsem se zrovna zakousl do nějaké beletrie a dlouho jsem hledal čas na tuto bichli, kterou si nelze vzít ani na výlet ani do tramvaje), jsem se obával, že mnohomluvnost bude na překážku. Že to bude podobně efektní předvádění žonglování s fakty, jako to dělá popkulturní koktejlista pan Harari, kterého vřele nedoporučuji. Dnes, když jsem to dočetl, jsem šťastný - nemusel jsem nic přeskakovat, vůbec mě neiritoval autorův širokorozchodný přístup a naopak jsem ho velmi ocenil. Není to žonglování, je to zakořeněná znalost, kterou se před čtenářem ale nevytahuje. Za téměř geniální (a velmi odvážné) považuji samotné uchopení tématu. To nejsou dějiny umění, to není učebnicového typu. To je esejistické zamyšlení, které do sebe absorbuje všechny možné vývojové proudy, zlomové okamžiky, osobnosti, které tvůrčí proces jakkoliv posunuli, to vše v nálevu společensko-intelektuálně-duchovních souvislostí dané země a doby. Kniha začíná "hádankou stvoření" a sám tento prolog o 100 stranách, který představuje pohledy různých náboženství na stvoření jako takové (stvoření tedy jako prapůvod tvorby), je vlastně samostatnou knihou. A pak už autor jde skrze roli kamene, slova, obrazu, pohybu lidského těla, hudby, a nakonec i pohyblivého obrazu-filmu, tedy sleduje linii materiálů, jak umožnily, a jakou dimenzi tvorby přinesly. Zároveň paralelně sleduje člověka, jak chce zobrazovat svět, zda jej chce jen opisovat, nebo využívá různé prostředky k doteku magična, a nebo kde všude hledá dramatický prvek, jdoucí k lidské komedii. Od středověku už pak v Boorstinově pojetí přechází od řemeslníka k umělci, pak čaruje s časem a prostorem (zejména světlem), až dojde k vlastnímu já. Je to jakoby autor rozmáchlým gestem bral do ruky dějiny lidstva a nechával mezi prsty propadávat/protékat to, co se netýká tvorby jako procesu a zbytek pěkně hnětl a dával ho do souvislostí. Nejvíc se mi totiž líbily právě ty souvislosti. Ve stylu: zatímco Giotto dělal toto, Dante právě dělal toto. Člověk si najednou uvědomí, že to byli současníci. A nebo souvislosti napříč časem: zatímco Dante viděl peklo takto, Goethe ho viděl takto, a korunu tomu dal Joyce... To ale tady až ostudně velmi zjednodušuju... Zkrátka jsem rád, že jsem se nedal odradit a po dvouleté přestávce jsem se ke knize vrátil. Prožil jsem s ní mnohá prozření a uvědomění (zejména souvislostí), bavil mě způsob, jakým autor člověka ve víru dějin pojímá, a jak mu záleží na tom vystopovat meze tvořivosti a jejich překračování. Je to opravdu zážitek. Kdybych měl knize přeci jen něco vytknout, pak to, že končí filmem, který tam působí jako takový přílepek a moc do autorovy koncepce nezapadá - nevidí ho totiž příliš jako prostředek vyjádření světa, ale jako tvorbu pro masy, což je typický americký způsob. A tento americký aspekt se prolíná knihou na více místech, například ve výběru příkladů. Ale nezazlívám mu to. Nakonec je tam i jedna velká kapitola o Franzi Kafkovi, na které je krásně vidět, do jaké hloubky Boorstin jde, a to i v dalších případech. Každému, koho vzrušuje tajemství tvorby, nelze než doporučit.... celý text

111 míst v Praze, která musíte vidět 2020, Matěj Černý

Kdo chce trochu alternativního průvodce po Praze, zde ho má. Kdyby ho napsal pan Adam Gebrian, bylo by to ještě trochu osobnější, ale i takhle je to dokonalé. Opravdu. Oceňuji výběr míst, ale i fenoménů, skrze něž je možné Prahu zažít. Není to pro návštěvníky Prahy - začátečníky, kteří ještě nezakusili Pražský hrad, Karlův most nebo Národní divadlo, tohle je další vrstva Prahy. Když Kampa, tak ne Čertovka, ale Atelier Josefa Sudka; když Václavák, tak ne Národní muzeum, ale Dům Langhans; když Staré město, tak ne Klementinum, ale Idiom v Městské knihovně (socha z knih); když Betlémská kaple, tak ne ta na Starém městě, ale na Žižkově; když mosty, tak ne Karlův, ale Most Inteligence; když Hlavní nádraží, tak ne nádraží nebo Fantova kavárna, ale Pomník Nicholase Wintona atd. atd. A pak speciální fenomény jako pražské Páternostery, Chlebíčky, atmosféra parku Ztracenka, hudební klub na Strahově, komunistické reliéfy, kubismus v Praze, Stínadla apod. Zkrátka je to kniha, kde 111 výletů je možno realizovat s nadšením, každý přinese jiný typ zážitku. A navíc každý tip je podepřen všemi potřebnými informacemi, kontakty a polohou na mapě. Drobná poznámka pro odpůrce havlismu (viz Starývlk, který níže píše, že z knihy přímo "čpí" - viz níže): s Havlem a jeho rodinou jsou spojeny památky: 1. Barrandovské terasy, 2. Dům Václava Havla, 3. Libri Prohibiti, 4. Palác Lucerna a 5. Pražská křižovatka, což je přesně 5 tipů - takže pro Vás je to jen 106 výletů. Nám ostatním, kteří si projdeme všechno, zase může být líto, že není přístupná vila dr. Gustáva Husáka v Tróji. Snad bude v příštím díle.... celý text

Zdeněk Jerman osobně: Zapomenutý opavský novinář a spisovatel Josef Heller (1910-1971) 2023, Jiří Knapík

V tom, že Josef Heller alias Zdeněk Jerman je zapomenutý novinář a spisovatel, mají autoři pravdu. Všeobecně uznávaný historik Jiří Knapík, sám rodák z Opavy, se pustil do několikaletého projektu, jehož výsledkem jsou tři publikace zdánlivě regionálního charakteru. Nejprve rekonstruoval divadelní hru "Kaolin a Majolika", která byla ve stylu Osvobozeného divadla představena v Opavě v roce 1933 a jejímiž autory byli kamarádi Josef Heller a Rudolf Kristian (kniha: KNAPÍK, J.: Heller & Kristian aneb opavská Vest Pocket Revue, 2020). Skrze tyto dva "výtečníky" se dostal ke studentské tvorbě a podílu opavského gymnázia na tamní kultuře mezi válkami (KNAPÍK, J.: Cesta do hlubin opavského študáka. Mladá kultura Opavy ve "Studentském časopise" 1922-1938, 2022), kde se mu vyloupl Josef Heller jako velmi barvitá a pozoruhodné postava nejen opavského života, ale i české kultury vůbec. A díky kontaktu s jeho dědici a množstvím heuristického zkoumání korunoval tuto "regionální" edici právě touto hodnocenou knihou. Hellerův život je na román. Byl velmi plodným novinářem, pod pseudonymem psal do více než dvaceti deníků a různých periodik (zejména České slovo, Volnost, Telegraf, A-zet, Groš, Přísaha, ale také chvilku Lidové noviny a Rudé právo), nakladatelským redaktorem, je autorem několika knih, z nichž největší úspěch zaznamenaly cestopisy Cesta bez kompasu (1942) a Rozmarné putování (1944), také psychologické románu Ve znamení panny (1944) a novely Resignace (1945) a knihy tepající do poměrů v meziválečném světě nakladatelů, vydavatelů a žurnalistiky Odcházím z Oceánie (1949). Ta nebyla přijata dobře pro její schematismus a také proto, že z ní zřejmě příliš čpěla snaha o vyrovnání si osobních účtů. Jeho životní trajektorie se po roce 1948 stočila k podpoře komunistické diktatury, dokonce se sám přihlásil (ač nevoják) do armády, odkud byl později zase propuštěn. Jak píše Knapík, velmi složitě se vyvíjel i jeho vztah k rodnému městu. Kniha je excelentní biografií zapomenutého kulturního a literárního hledače. Tím, že byl nesmírně plodný (až chrlící) novinář, byl u všech důležitých událostí, napsal recenze na stovky knih, filmů, výstav a divadelních představení, s kdekým se znal, a celou dobu toužil. Toužil se stát členem Svazu novinářů, což se mu stále nedařilo, toužil se stát členem Svazu spisovatelů, toužil po určitém uznání a hledal i sám sebe. Tento hledačský příběh Knapík (spolu s T. Krömerem, který napsal jednu kapitolu o Hellerovi v Melantrichu) rozpracoval do největší možné podrobnosti, podložil studiem všech dostupných Hellerových textů, řadu z nich sám objevil. Zrekonstruoval dokonce Hellerovu rozhlasovou hru Slečna hromosvod, půvabně ilustrovanou Reginou Knapíkovou. Považuji knihu za objev pro českou literaturu a žurnalistiku. Zdánlivě regionální objekt zájmu je tu nahlédnut jako kulturní fenomén české kultury, s mnohými přesahy, které ohromují.... celý text

Boj o České Budějovice v letech 1618 - 1619 2019, Tomáš Sterneck

Je neuvěřitelné, že existuje celá edice, zabývající se jen Třicetiletou válkou. Když se dívám na různé její díly, jsou to ale jednotlivosti (Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620; Dobytí Plzně 1618; Bitva o Prahu v roce 1648, Bitva u Lützenu 16. 11. 1632...), které těžko dají dohromady onen obraz Útrap a hrůz třicetileté války - jak se celá edice jmenuje. (To je docela jednostranné pojmenování, stejně legrační asi jako kdyby se jmenovala propagandisticky Sláva a vítězství třicetileté války...) Nicméně jednotlivost, tato o Boji o České Budějovice, je roztomilým klenotem. Vznikla na základě značného historického materiálu a čím hlouběji se člověk noří, tím má pocit, že se celého boje nějak účastní. Už jen ty názvy kapitol (Nezamčená branka a teatrální zúčtování s kapitulantstvím, Přeplněné město a ostrý jazyk Doroty Aulnerové, Aféra Kristiána Weissbacha...) ukazují, že se jde v líčení skutečně krok po kroku a to do nejmenšího detailu. Nesouhlasím s předpisateli, že je to stručná kniha - je to velmi podrobné a detailní osvícení jedné epizody válečnictví, ze kterého vystupuje předmět konfliktu, konkrétní postavy, masakr v Záblatí nebo statečnost a zrada konkrétních českobudějovických měšťanů. Ano, na malém formátu textu i knihy (pečlivě graficky doprovozené a vyvedené), se odehrává drama o interpretaci Rudolfova Majestátu, katolická zanícenost a pevnost ve víře královského města, kterou se bránila stavovskému vojsku, a která se mu politicky "vyplatila", když se v rámci rekatolizace začaly rozdávat odměny. Stejně tak lze knihu číst jako příběh o zatvrzelosti a katolická zanícenosti, až slepotě města, která ale byla politickým kalkulem, protože tušilo, že po vítězství císařské strany se budou rozdávat prebendy - což se stalo. Takže já sice malou knihu, ale o velkém konfliktu, ve kterém jde o to, na kterou stranu se člověk postaví, velmi cením a jsem rád, že jsem si ji přečetl.... celý text

Máňa 1981, Jaroslav Havlíček

Tady mě Havlíček velmi překvapil. Zaprvé tím, jak je to osobní a tím, jak je to otevřené. Za slabinu bych viděl, že tím, jak je to jeho "beletristická" prvotina, nemá to ten jeho pozdější obvyklý tah a švih, a také trochu kolísá v tom, jak je ne-havlíčkovsky roztouženě poetizující. Je to až takový dokumentární záznam opakujících se vzplanutí a pohasínání citů k "Máně", plný náhlých zvratů, daných jak vnějšími okolnostmi, tak vnitřními rozpory a vzájemnými nepochopeními. Je zajímavé, jak je ke své "Máně" vlastně až krutý, co všechno na ni nemohl vystát, čím ho rozčilovala. Rekonstruuje v sobě vnitřní pochody a jistě si sám v sobě buduje svoji pózu, hledá důvody a ospravedlnění... Kniha je vlastně výtryskem emocí, které nakonec končí svatbou. (To není spoiler, to je každému, kdo knihu začne číst, jasné...). Velmi oceňuji, že paní Marie Havlíčková k tomu připsala svůj pohled, kde zaujímá až takovou obrannou pozici, částečně se za vyčítané vlastnosti omlouvá, zároveň poodkrývá velmi zajímavě Havlíčkovy inspirační zdroje k jednotlivým novelám nebo románům. Muselo pro ni být dost zvláštní (a opět od Havlíčka kruté), že se našla v hlavní ženské postavě Neviditelného, která nakonec končí tak tragicky. Zkrátka je to jiný Havlíček, než obyčejně. Je to dáno tím, že je to zcela specifický útvar i žánr (rozhodně to není povídka ani román, ale ani ne vzpomínky, ani ne deník), a pak tím, že to vlastně původně nebylo ani určeno k vydání. Je tedy principiální otázka, zda se takové věci po autorově smrti vůbec vydávat mají - ale tady jsem rád. Tady je sám sobě Havlíček zdrojem psychologie postavy/postav, která se promítá do velmi dynamického vztahu plného milostných vášní a naprostého odmítání jak na horské dráze. Jak já mu, při vzpomínce na vlastní léta zrání a prvních lásek, rozumím! Kdo ne?... celý text

Kočičí životy: Drama volyňských Čechů na Ukrajině 2023, Eda Kriseová

Věděl jsem, že paní Kriseová je dobrá spisovatelka. Ale nevěděl jsem, že vynikajicí! Román o třech generacích Volyňských Čechů/Češek je podle mne nedoceněným klenotem české literatury. Četl jsem ho v letošním novém vydání, a pod dojmy románů Kateřiny Tučkové (například) žasnu, že takové spisovatelky ženy tu máme už dávno před ní. Kriesová román napsala v roce 1997, ještě než Tučková nastoupila svoji hvězdnou kariéru. Je to strhující vyprávění, které je psáno velmi realisticky a zároveň se smyslem pro nevyřčeno a nepopsatelno, které ale prostupuje naše životy. Chtěl bych říci duchovno, ale aby to nepůsobilo příliš nábožensky. To v tomto textu není - spíš nalezneme odkazy na dobré a zlé víly, "andělky strážné", ale také na pověsti a báchorky, a na mrtvé vojáky na bitevních polích vylézajících ze svých hrobů, případně se jedna scéna odehrává na oživlém hřbitově. Postava Aňa má v sobě schopnost býti vědmou, kterou ale sama nechce a ke svému štěstí o ni přijde sňatkem se svým mužem. Jsou situace mezi nebem a zemí, které jí dají pochopit, dají ji impuls - například k okamžité evakuaci z Volyně do Čech prvním německým transportem. Není to ale žádná samoúčelná "duchařina", je to přirozené vnímání svého života jako celku s nejen racionálními a hmotnými (hmatatalenými) projevy. Tři generace Čechů, kteří se na Volyni ocitnou v epicentru válečných konfliktů a tak se vracejí do zaslíbené domoviny, aby tady zažili zklamání z Čechů jako takových, to je v kostce naše 20. století, ještě s koncem devatenáctého. Kniha pojednává o silných a slabých charakterech, o pospolitosti, vědomí kořenů a hledání identity, o životní naději a mezních životních situacích, přicházejících odkudkoliv. Styl Edy Kriseové je spíše věcný, píše až s lehkou samozřejmostí o situacích, které samozřejmé vůbec nejsou. Má nesmírný cit pro hraniční situace, například umírání, které pokud se odehrává u kladných hrdinů, je prodchnuto dokonce krásou - nemluvím o vraždění, ale o odchodu a odpojování těla a duše. Je to dojemné a ani to nemusí být smutné - i když plakat je nutné. Oceňuji, do jaké hloubky musela autorka prostudovat problematiku. Kniha je napsána jakoby snad sama Volyňskou Češkou byla, pamatuje na nejmenší detaily, aby přiblížila životní i mentální prostor Čechů na Volyni. Členění románu pomáhá volit různé perspektivy vyprávění, není to ale jen pro efekt, jak si na to pomalu zvykáme u současné české historické prózy (např. Morštajnová), je to zcela přirozené a takto nově nahlížený příběh se díky tomu může posunout. Krieseové se podařilo podle mě vtisknout svým postavám pravdivost, autentičnost a už na padesáté stránce mi bylo líto, že tento román jednou bude muset skončit. Napojil jsem se na tuto rodinu tak, jako bych s nimi žil. Myslím, že tato mnohovrstevnatost a přitom vypravěčská lehkost je autorčiným mistrovstvím. Klobouk dolů! Pár vět, které mi uvízly v paměti: "Nenarozené dítě je statečnější než my všichni, protože bere na sebe břemeno života a nese v sobě smrt." "Myslela, že bude plakat, ale copak pláčeme, když prožijeme vrchol svého života? Vrchol života je ve ztrátě sebe sama, v dávání, a ona dávala hned dvakrát..." "Aňa by byla nejraději rozpřáhla náruč slunci vstříc a volala: jsem šťastná. Zdálo se jí, že se dál nemůže nic stát, protože všechno už se stalo." "Budou ještě někdy lidé pokornější? ptávala se Líza, a co se jim všechno ještě bude muset stát, když dvě světové války na to nestačily?"... celý text