ZÓNA komentáře u knih

Netřeba Bukowského znát předem. Stačí se nechat ovinout jeho roztodivnými příběhy a hned víte, s kým máte tu čest.
Nejlépe na mě působí jeho vulgární básně. Mají žár a břit a nebudu snad příliš drzý, když jej přirovnám k našemu Krchovskému.
Nejlépe se mi pan Bukowsi čte, když cítím, že jeho slova mají reálný základ. Když vnímám běh času jeho očima. K srdci mi nepřilnuli snové básně, ani rozvleklé příběhy.
Bukowski píše upřímně. Přesto si nechci domýšlet svět, kde by každý z nás konal a přemýšlel zcela upřímně.
Byl by potom svět ještě lidský?

101 06.01.2019

Beznaděj, bolest, smutek a nekonečný zármutek.
Proč se lidé nepoučí z takových knih, jakou je také Cesta?
Svět je civilizovaný, ale okrádáme ho každý den o život. Zabíjíme jeho i sebe.
V knize naleznete pravdu a odpovědi. Na stránkách i mezi řádky je podstata lidského života.
Láska k blízkým a mír, úcta a věrnost.
Z knihy se line zmar. Zbytečnost a smrt.
Přesto lze nalézt odhodlání. Je zakořeněné v člověku. Možná poháněné strachem ze smrti a ze ztráty.
Knížka hodně bolí. Ale bolest bude ještě větší, pokud knihu zaklapnete a řeknete si, mě se jejich osud netýká. Já žiji lepší život.
Ne, nežijete. Pokud nemilujete, nejste ochotni zříci se luxusu a marností, pak opravdu nežijete.
Kniha je geniální. Tato kniha je smutnou budoucností lidstva a zároveň jeho současnou zkázou...

189 05.01.2019

Nenaladil jsem se tentokrát na Skácelovy verše.
V doslovu jsem se dočetl, že jsou tyto básně jeho posledními. Snad ještě neučesané, přesto vydané.
Sbírka má lákavý titul, přesto jsem nebyl s to proniknout do líbivosti a dychtivosti slok. Závěrečné básně byly bohatší a pro mne melodičtější, nenašel jsem nicméně klenot, který by zazářil vášní a touhou. Poselství mají básně bezpočet. Přesto se přikloním k nižšímu ohodnocení, protože dřívější Skácelova tvorba mě vzala za srdce mnohem přímočařeji.
Přesto ho považuji za velkého básníka.

105 03.01.2019

Nostalgické básně, loučení se s ženami, Prahou a životem, jejž Jaroslav Seifert nade všechno miloval.
Poslední sbírka, poslední vyznání se k hlavnímu městu, kráse žen a lásce, kterou považoval za vrchol lidského bytí.
Kéž by bylo více lidí takových, kéž by se našel nový Seifert.
Jeho čeština, skladba slov, moudrost a lidskost v nich, to vše v dnešní době tolik povzbudivé a potřebné.
Ač tyto básně nemají rým, jsou krásné, plynou a hladí naše srdce, naše smysly a podněcují k dobrotě a pokoře.
Pro citlivou duši není lepšího dárku, než-li sbírka krásných básní. Závěr roku tak prožijete ve společnosti kouzelných slov a myšlenek, ve stínu něhy a poznání, že láska je víc, než cokoliv jiného na tomto světě...

120 25.12.2018

Důležitější než slova, která indická autorka používá, je forma sdělení jejích pocitů, bolestí, ztrát a smutků. V textu (záměrně nepoužiji slovo báseň) je pramálo zamilovanosti a skutečné lásky, bez pocitů naplněnosti a úplnosti.
V doslovu je nám objasněno, jak těžkým životem spisovatelka žila. Přesto si myslím, že její mládí, ač si prošlo útrapami a bolestmi, které mnozí z nás považují za abstraktní, nedokáže popsat pravou tvář všeho, co musela vydržet.
Krátké texty na mě působí poměrně nesourodě, i když jsou rozčleněny do smysluplných kapitol.
Na jedné straně tupý pohled na znásilnění, otcovská láska a zklamání z prvních schůzek, na straně druhé první sexuální zkušenosti, rozčarování z nich, ale i touha po dalším fyzickém kontaktu.
Kniha navíc negraduje, rozpouští se a odpuštěním ve vás doutná pocit nenaplněnosti.
Technicky jsou texty dobré, mnohdy šťavnaté a lkavé.
Je tu absence jakéhokoliv rýmování, byť ani náznaku po něm.
Ale uznávám, že příběh, který nám Rupi Kaur předložila, verše primárně přinést nemusí.
Dojem z knihy, která se dá číst roky, ale i jen pár desítek minut, má každý svůj.
Vcítí se do textu jinak zamilovaný, mladý, starý, opuštěný, nešťastný.
Chybí poetičnost. Větší cit. Je možné, že autorka trpkým životem o tuto vlastnost přišla. Nevyčítám. Jen toužím po jiných básních...

121 16.12.2018

Až obstarožní poezie z pera našeho předního básníka, spisovatele a politika.
Z jeho básní lze vypozorovat, že byl silný muž, zřejmě charakterní osobnost naší minulosti.
Veršuje rytmicky, spousta básní je čtivých a zajímavých. Najdou se i klenoty, které jsem doposud neměl možnost poznat, jako je např. SESTŘIČKA STAROST, NEOBRATNÉ RUCE, STŘEVÍČKY, nebo až mystická báseň SOUMRAK U MOŘE.
Viktor Dyk překvapil moji romantickou duši, i když smrti je v jeho básních někdy přespříliš. Ale neobtěžuje, je příkrá, smutná a ambiciózní, jakou smrt někdy dovede býti.
A zda Viktor Dyk předpověděl svoji smrt? Pokud ano, nevěřme již v poklidný život na této Zemi.
Zneklidňující poselství Dyka nám naznačuje, že bychom měli být obezřetní... )

101 15.12.2018

Touto knihou se lze poučit. Otázka zní, co je v životě vlastně důležité? Jako odpověď lze použít slovo láska.
A přesto lidé dělají chyby. Jsou mladí a příliš závislí na vlastních potřebách. Takový je osud Edwarda i Florence.
McEwan použil netradiční způsob vyprávění, jádro příběhu prokládá minulostí, která nám přibližuje hlavní aktéry příběhu.
Nicméně, právě tyto pasáže ubírají románu na tempu a snižují jeho čtivost.
Přesto nám autor předložil zajímavou zápletku, která je vzrušující a zároveň smutná. Hloubka textu je závratná. Přemýšlejte a zjistíte, jak lze zahodit lásku, pro jedno - malé - řekněme nedorozumění...

128 12.12.2018

Z básní Wolkerových na mě dýchá život. Jeho široký záběr témat, různorodá paleta nálad, skvostné rýmy i některé složitosti, které do svých básní Wolker vložil.
Měl v sobě nesmírný talent, který mu nebylo dovoleno rozvinout. I tak jsou jeho básně dotažené, úplné a nezpochybnitelně aktuální i v dnešní době.
Některé úryvky z nich zná téměř každý člověk v této zemi.
Wolker byl hodně zpolitizován, ale můj dojem z jeho tvorby takový není. Dovede vyprávět a skvostně veršovat, jeho vidění světa v jeho mladosti je takřka bezchybné.
Básně obsahují hodně smutku, pochyb, ale i naději, lásku a víru v lepší život...
Nebojím se napsat, že Wolker je dokonalý...

140 02.12.2018

Novodobá korejská poezie je jako vlak bez lidí.
Cítím z ní energii, ale nejsou v ní přítomny lidské emoce.
Je chladná jako porcovací nůž v uzenářství.
Záblesky něhy lze spatřit za závojem slov. Ale neodhrnou jej.
Možná jsou Korejci natolik jiní. Nebo jsem "jiný" já sám.
Snad by v rodné řeči zněla jinak. V češtině vyznívá nikterak....
Snažil jsem se v básních najít alespoň kousek melodie a poetiky.
Básně jsou v Korei velmi populární. Píše je spousta lidí...
Nejsou však pro mne...

95 17.11.2018

Možná bych neměl ani hodnotit.
Ale jako příznivec Jaroslava Seiferta jsem Ludvíka Kunderu přečíst musel. On je totiž nositelem Ceny Jaroslava Seiferta.
A podivuji se nad tím, jak někdo tak jiný může toto ocenění získat. Surrealismus ve své nejzazší podobě.
Básně těžké, myšlenkové, snové, složité a těžkopádné.
Určitě se obtížně skládají a klobouk dolů před mistrovstvím tohoto typu.
Nicméně, do mého života nepatří a subjektivně musím hodnotit velice nízko... Je mi líto...

94 17.11.2018

S velkým podivem vkládám první komentář k tomuto krásnému průřezu básnickým životem našeho Jaroslava Seiferta.
Očarován jeho básněmi budu pokaždé. I když jsem je četl již tolikrát. Vábí mě svou volbou slov, melodií a zpěvem. Nemohu odolat.
Výbor začíná básničkami z MAMINKY a pokračuje dál, až k MOROVÉMU SLOUPU...
Je tu spoustu básní o smrti. O obavách z její krutosti, o smutku, když potkala někoho z přátel a milých lidí.
Naproti tomu Seifert postavil opěvování krásy žen a dívek. Co více říci k úryvku...
" Lekl jsem se, jak se lekne ten,
kdo se prvně octl vedle krásy,
jak se lekáš vůně nahých žen,
když si rukou upravují vlasy.

Proč si ženy upravují vlasy?
Je to nejkrásnější gesto žen..."

Seifert něžné pohlaví velebí velice jemným způsobem. Způsobem jaký mu náleží.
Pro mě velice krásná sbírka, krásná vzpomínka na našeho nejlaskavějšího básníka, na jeho lásku i strach. A v těchto dvou slovech prochází se jeho poezie.
I když nejsem příznivcem hrobů, jemu osobně se chci poklonit a poděkovat květinou. Děkuji, Jaroslave Seiferte...

117 17.11.2018

Uvěřil jsem slovům, které opěvovaly autora povídek. Že se bude jednat o horory bylo jen plus.
Zpočátku jsem při jeho příbězích dýchal. Ale postupně se musel rozdýchávat, až jsem knihu dočetl se sebezapřením.
Pokud je toto talent současného hororu, mám o jeho budoucnost strach.
Nenaplněná atmosféra, nevýrazné postavy, vysněné zápletky, a ani literárně mi Barronův styl příliš nesedl. Některé povídky byly příliš rozvláčné, kratší zase překotně hnané k pointě.
Mistrovství dobrého hororu tkví v děsivé atmosféře, tajuplnosti děje a mistrně popsaných postavách. Ani jednoho se mi nedostalo. A možná právě kvůli tomu, že napsat něco takového je setsakramentsky těžké...
A jedno postesknutí navíc. Marně jsem mezi názvy povídek hledal tu, kterou skýtá obálka. Možná právě ona měla jistý potenciál. Škoda, že autor pouze navnadil čtenáře...

96 15.11.2018

Fenomén mezi knihami se sportovní tématikou...
Pokažená představa o sportovci, který psal novodobé dějiny cyklistiky?
Z mého pohledu nikoliv. Armstrong byl nejlepší mezi cyklisty, kteří považovali doping za samozřejmost. Cyklistika je krutá a obzvlášť v třítýdenních závodech, kdy tělo dostává zabrat nad rámec představ obyčejného člověka.
Kniha je dobře napsaná, zřejmě je třeba poděkovat Sally Jenkins, protože sám pan Armstrong by zřejmě nic podobného nevytvořil... Ale nepodceňujme... )
Nedělám si žádné růžové představy o novodobých ikonách současné cyklistiky. Ať už se jedná o Frooma, či Sagana. Nehodnotím nikoho z nich jako člověka, ale jako sportovce.
A Armstrong byl, a určitě ještě je, sportovec par excellence. Jeho osud byl krutý, přesto dokázal povstat a porazit všechny okolo sebe.
Jen jednomu nerozumím... A to je otázka, která po přečtení na čtenáře dýchá zcela otevřeně... (Musíte tedy znát pravdu)
Nebál se Armstrong užívat doping v návaznosti na svoji onkologickou minulost? Šokuje mě jeho odvaha a touha být nejlepší... Za každou cenu...
O tomhle by měl vyprávět... Teď, po všech přiznáních...

104 04.11.2018

Věra Kopecká působí na poli básnickém velice plodně.
Nicméně, některé sbírky působí nemelodicky a tím pro mě ztrácejí na půvabu.
Přesto i v této knize nacházím několik líbivých a zajímavých básní, témata jsou mi blízká, ale pojetí působí cize.
Schází mi více rýmů, více poetiky, intimity.
Možná bych doporučoval i selekci básní, protože někdy méně znamená více.
Každý básník je jiný.Nemohu a ani nechci srovnávat jména a sbírky. Je jen na nás samotných, nakolik podlehneme síle, kterou na nás básník naloží.
U této sbírky jsem se snažil, ale plný počet bodů nemohu udělit.

94 28.10.2018

Seifertovo mistrovství v jeho plném rozsahu. Básně o lásce, o touze po ženách, opěvující jejich krásu, ale i tajemství, smutné básně, které mám nejraději. Je jich tu tolik, že vyzdvihnout některé by se rovnalo hříchu.
Obdivuji lehkost, s jakou píše Jaroslav Seifert. Jemnocit v tématech lásky mu byl dán zřejmě od Pána Boha, zda-li to mohu takto přirovnat. Obdivuji jeho hravost, s jakou popisuje dívky a ženy, drží míru touhy na prahu slušnosti, ale zároveň balancuje nad její propastí...
Několik básní je bezpochyby geniálních. Seifert je klenotem české poezie...
A navíc... V těchto dnech plných deště a vláhy se jeho verše vnímají o to silněji. Kapky na oknech symbolizují lásku víc, než sluncem zalitý svět...

123 27.10.2018

Zprvu mnou projela hrůza, že své oblíbené básnířce nerozumím, že se mi vzdaluje...
Ale provlékáním se mezi básněmi vzniklo jakési vzduchoprázdno, kde mi bylo dobře.
Bylo mi dobře v básních tesklivých a zároveň milých mému srdci, které lásku staví nejvýše ze všech možných hodnot. Paní Kopecká mnohdy ve svých básních skrývá podstatu, ukrývá pointu pod stavbou slov. Některé básně jsou ovšem přímé. Některé jsou nádherné....
Za všechny musím jmenovat básně MÁMA, ŽEBRÁCKÉ MILOVÁNÍ a SAMÁ VODA.
Především kvůli těmto básním dávám nejvyšší hodnocení...

94 26.10.2018

Jako malý chlapec neznalý krás šachů jsem dostal od rodičů tuto knihu a podle jejich krásných obrázků jsem se naučil tuto báječnou hru.
Ještě dnes, když do ni nahlédnu, pociťuji silnou nostalgii ke hře, kterou neskonale miluji. Vidím šipky, které určovaly tahy jednotlivým figurám a já se jimi nechal vést. Vzpomínám na svoje první tahy, na první přehranou partii podle šachového zápisu. Bylo vše tak milé a jemné.
Chtěl bych, byť opožděně, poděkovat manželům, nebo sourozencům Veselým, kteří tuto knihu napsali a obohatili tak spoustu začínajících šachistů.
Myslím si, že stylem a půvabem je dosud nepřekonaná a v šachovém nebi mají tito dva čestné místo mezi ostatními autory šachových knih...

123 12.10.2018

Podzimní večery svádí k šachovnici a jedné notně ohmatané knize... :-)
Provází mě po celý život a dojímá nejen šachovými partiemi, ale především textem o šachistech, kteří tvořili historii této hry.
Vše je krásně podáno a věřte nevěřte, listuji si v této knize již bezmála 45 let.
Kdo nepoznal šach skrze přehrávání partií od šachových velmistrů, byl o spoustu ochuzen.
A pokud to chce napravit, nechť sáhne po tomto skvostu české šachové literatury...

108 30.09.2018

Nezlobte se na mě, ale takhle ne. Básně ve mně mají vzbudit emoce a ne nic neříkající pocity. Jest-li mi má tato sbírka sdělit, že poezii nerozumím, tak se jí to povedlo. Básně byly ploché, bez výrazu, lásky a třeba i prostořekosti. Jen jediná -ZÁMKY- od Jiřího Brože obstála v mém subjektivním hodnocení. Prý si naše poezie stojí dobře.... To je napsáno uvnitř sbírky.
Kdyby taková měla být poezie, přestal bych ji číst. Poezie je pro mě hra se slovy, krásno na řádcích a něha mezi nimi. Možná jsem úzce zaměřený, ale podstata básníků je v jejich jemné duši, kterou bez rozmyslu vkládají na papír...

95 29.09.2018

Tolik vzácných básní... Tolik opravdového života v nich.
Bolest, strach, ale i obyčejné radosti, z kterých na vás dýchá složitost bytí, nicméně podaná formou, která osvěží a zraje ve vašich srdcích.
Jan Skácel již není mezi námi, nezanechal po sobě potomky, ale vynahradil vše básněmi, které se mohou směle řadit po bok Seifertových a dalších géniů české poezie.
Člověka chvílemi jímá hrůza, kterou nahradí prostá radost a někdy i dojmutí; to když pan Skácel uspává děti, nebo skládá básně o smrti.
Dodatkem sbírky je básníkův životopis poskládaný z fotografií. Je smutné, že se Jan Skácel nedočkal svobody, zemřel pár dnů před listopadem 1989.
Jeho básně si budu číst ještě dlouho po dočtení knihy. Věřte, že donutí člověka přemítat nad každodenním životem a hledat v něm okamžiky, které nikdy nechce zapomenout...

112 26.09.2018