zlovlk komentáře u knih

Běžně se na mém hodnocení knihy překlad až tak nepodepisuje, neboť nechci, aby pro hříchy chabých následníků svatého Jeronýma trpěla dobrá pověst autorů. U Charlese Kingsleyho, u nás poněkud opomíjeného anglického klasika, to ale musím učinit - ne proto, že by překladatel byl neobratný, ale spíše proto, že je až příliš obratný. Řečená obratnost se ovšem týká zacházení s odstavcořezem. Mnoho skvělých a zajímavých míst, které se najdou v anglickém originálu, zde prostě chybí - nejspíše proto, že by satira byla pro děti příliš krutá nebo proto, že některé slovní hříčky je obtížné přeložit, a tak je raději vypustíme. Nebo je snad problém v tom, že se překládalo zkrácené vydání pro umouněná dítka školou povinná? Nevím, nechci vědět. Ale smutek mě zakrývá jako saze kominíčka.

Považte: setkáváme se zde se situacemi, kdy dojde k podivuhodnému začátku dobrodružství (například: řekne se, že hrdina je odpálen na kusu země na gejzíru - malý čtenář řičí radostí a očekává věci příští) a ihned poté dojde k jeho ještě podivuhodnějšímu brutálnímu konci (například: řekne se lakonicky, že během letu zažil "mnohá dobrodružství", až se "konečně dostal k jakési budově" - a dále se již hovoří o něčem novém a malý čtenář řičí zklamáním).

Běda, milý Charlesi, ty anglikánský kněžíku se sklonem k rasismu a obdivování Darwina! Jak ti bylo ukřivděno! Dokonce i ony slavné pasáže o afrických goriloších byly vystřiženy! Křičím hanba a doufám, že časem se objeví nový a úplnější překlad. Po sedmdesáti letech od toho předchozího by už bylo načase.

6 19.01.2017

Saidův Orientalismus je jedna z těch knih, které jsem v představách opatřoval aureolou vědecké klasičnosti a až marnotratnou opulentností nabízených myšlenek; když jsem snil o tom, co všechno by se dalo o pohledu na Orient, měl jsem představu přebohaté perské hostiny, jež mě okouzlí, zahltí a utopí v sladkém nektaru ducha. O to více mě mrzí, že teď, když se mi dílo konečně dostalo do ruky, mé očekávání ani zdaleka nenaplnilo; místo toho jsem se setkal se zarputilým, úzkoprsým fanatismem, jenž se jako seriózní bádání jen maskuje.

Jistěže je evropský obraz Orientu asi více dokladem o dobovém evropském myšlení té doby než skutečným svědectvím o Východě, to napadne asi každého, kdo se nad problematikou na deset bolestných vteřin zamyslí. Výhrady pak nemám proti tomu, že autor kolem této ideje postavil celou odbornou monografii - koneckonců shromáždil pěknou hromádku zajímavého materiálu - jako spíš proti tomu, že je jí naprosto nezdravě a dogmaticky posedlý. Vlastně je to častá (a badatelům vyloženě vnucovaná) chyba současného humanitního vědeckého myšlení vůbec - vše se musí vztahovat k základní teze a vše ji musí potvrzovat. Skutečně přínosná práce by měla - podle mého - spíše uvažovat nad tím, co a jak moc z dobových pramenů vypovídá o Evropě a co vypovídá skutečně o Orientu; ale taková práce by byla asi obtížnější a méně obdivovaná než rázné shrnutí všeho na jednu hromadu.

Nejvíce mi ovšem asi vadí ublíženecká politizace; Said se, coby palestinský rodák, vidí jako nebohý utlačovaný Orientálec (ač upřímně pochybuji, že jím byl) a jako vykořisťování interpretuje prakticky úplně vše, co v Evropě na adresu našich opálenějších sousedů zaznělo. Ať už se kdokoliv ze Západu jakkoliv vyjádří o Orientu, třeba i kladně, obdivně, soucitně nebo s hlubokým vhledem do problematiky, chápe to Said jako výraz imperiální dominance a rasistické nadřazenosti, protože Zápaďan si přece "věděním" Orient podřizuje. Kdybychom tuto myšlenku dovedli do absurdna: není náhodou Said imperialista, který se snaží podřídit si Velkou Británii, Francii a USA tím, že o nich něco tvrdí?

Dějiny evropského myšlení je prolezlé všelijakými namyšlenými a rasistickými pablby, to bezpochyby - ale připadne mi, že Said - sám dosti extrémní nesnášenlivec - slepě plive úplně po všech a veškerý Západ rozděluje na zjevné rasisty a skryté rasisty, kteří jsou tím nebezpečnější. Řekl-li někdo například na počátku minulého století, že Egypťané jsou schopni tvrdit i vzájemně si odporující věci a "při křížové výslechu se zhroutí", znamená to podle mě, že východní kultura je mnohem méně než evropská posedlá vytvářením dokonale racionálního a na prosté pravdy redukovatelného obrazu světa. Orientálec je pak nešťastný, když někdo bere jeho tvrzení, pracuje s nimi podle pravidel přísné výrokové logiky a bere jim jejich krásu a pohádkovost. Jistě to neplatí pro každého, kdo v Orientu vyrostl, ovšem já sám jsem si této tendence všiml i dnes, když už je východní kultura z nemalé části "westernizovaná". Co však řekne Said? Tvrdí, že když se řekne, že "Orientálec se zhroutí při křížovém výslechu", je tím vyjádřeno jeho podčlověčenství a implikuje to až kriminální vinu - podle Evropana je Orientálec vinen tím, že je Orientálec. Hm.

Jednu hvězdičku dávám za různorodé, rozměrné a půvabné ilustrace. Kdyby se kniha sestávala jenom z nich, nacházelo by se mé hodnocení na opačném konci osy; ovšem text Václava Cílka tuhle publikaci zadupává do země způsobem, o jakém mohlo francouzské středověké rytířstvo jen snít; a asi ani přirovnání k moderní tankové rojnici není dostačující.

Nedovedu posoudit Cílkovu geologickou a přírodovědeckou erudici, ale co se týče lidských dějin a kultury, působí dojmem dryáčnického výrobce horoskopů: cucá si z palce tak, že bych se divil, kdyby se již neprocucal ke kosti. Spoustu věcí nepřiměřeně zjednodušuje, jindy tvrdí vyložené nesmysly. Představte si, že by vyšla popularizační kniha o astrofyzice a vycházela by z geocentrického modelu - tak zhruba toto provádí Cílek historiografii. Když hovoří například o raném novověku, dělá klasickou chybu těch, kdo o období nic neví - představují si, že existovalo jen pár autorů, kteří se navzájem inspirovali. Přitom mu nedochází, že o nespočetných zástupech myslitelů a spisovatelů se prostě jenom nemluví, protože jsou tak trochu pohřbeni časem, ale že přesto existovali a utvářeli svou dobu a i dnes se o nich lze leccos dozvědět; summa, že i sedmnácté století mělo rozsáhlou a spletitou kulturu, tak mohutnou, že není v silách jednotlivce ji pojmout - a každé vynášení soudů musí být proto opatrné. Opatrnost je přitom dokonalým protikladem Cílkova postupu: pravděpodobně si něco najde v podezřelém internetovém zdroji, pak něco zaslechne od paní v masně, spojí si to... a šup s tím na papír!

Všemožné cílkoviny je samozřejmě možné dost snadno vyvrátit pomocí odborné literatury. Proti tomu se autor pojišťuje horlením proti knihám (jimž, jak praví, současné Evropané a hlavně Američané věří, i když by neměli) a opěvováním "intuice". K tomu si připočtěte banality coelhovského rázu (opakující se snad v každém odstavci!), hranou bodrost žoviálního mudrce, který vypráví "o životě", a tuze úpornou lásku k lidovým představám, které jsou stejně hloupé jako zažrané. Ušlechtilí divoši žijící v souladu s přírodou v této knize vesele obcují s propagací vyhroceně konzervativních představ (co je staré, to je dobré) a jakési podivného luddismu. O hrdinně stachanovské práci na utváření stereotypů (mezi nimiž asi vévodí "anglosaská krutost a touha po majetku") ani nemluvě.

Prostě fuj. Neuvěřitelná opojenost sebou samým a absence kritického myšlení. Od Cílka raději ruce pryč, je silně toxický.

15 26.03.2016

Připadá mi, že je-li řeč o Gertrudě Stein a Vlastním životopisu Alice B. Toklasové, citují všichni ze zuřivého Chalupeckého pajánu v doslovu. Jako by ta slavná americká modernistka byla jakousi hrůznou oživlou modlou, které je záhodnou pouze zdálky a tiše uctívat o občas krvavě obětovat nějaké to dítě nebo pannu. Pokusil jsem se proto číst co možná nejnepředpojatěji, jako bych nečetl slavnou autorku, ale nějaký nově objevený rukopis. A musím tedy přiznat, že právě ohromen jsem nebyl, spíše naopak.

Rád jsem se přenesl do atmosféry Paříže a Londýna před Světovou válkou (a během ní a po ní), líbilo se mi pozorovat mumraj všech těch slavných jmen korzujících po stránkách knihy, aby mohli vyjádřit údiv nad neuvěřitelnými literárními schopnostmi paní Gertrudy - od Picassa a Matisse až po Hemingwaye a Pounda. Tolik ke kladům životopisu. Nyní pár slov o záporech - o muškách a mouchách a švábech a štěnicích a dalším hmyzu. Předně: vše v tomto životopise je naprosto ohyzdně steinocentrické. Na každé druhé či třetí stránce jsem se znovu a znovu dočetl, že Gertruda Stein je jedním z mála geniálních lidí. Nepochybuji o tom, že si to opravdu myslela, že to není jen plané vychloubání či póza - ale tím možná hůře. Také je přinejmenším tucetkrát zdůrazněno, že jejím dílem začala moderní literatura. U každého textu, obrazu, události nebo člověka je rozhodující, zda se Gertrudě Stein líbil. Pokud ne, pak je zatracen a již se o něm nehovoří. Pokud ano, je zařazen mezi nepominutelné zázraky dějin. Snad nejhorší byla její předpojatost vůči národnostem - Němci jsou například špatní, kupečtí, upracovaní a válkychtiví (co na tom, že sama autorka mohla žít v pohodlí zejména proto, že pocházela z "německy se chovající" rodiny). Němec není v podstatě schopen vytvořit umělecké dílo. Naproti tomu takový Španěl má vždy polobožský status, byť by byl třeba hlupákem a zlodějem.

Text životopisu na mnoha místech vypouští čárky. Jak odvážné a revoluční! Čtenár si je musí sám domyslet, neboť nedokáže-li to, není čtení hoden. Považte, jaký nápad! V jistém protikladu k tomu stojí jistá průzračnot stylu, snaha o použití co nejjednodušších slov a obratů: "Bylo to krásné. Gertruda Stein s tím byla spokojená. Později se to ale Gertrudě Stein již nelíbilo". Inu. Paní Gertruda věřila, že dnes jsou již slova okoralá a setřelá a literární, zatímco v časech Homérových a Chaucerových bývala ještě spjata s označovanými věcmi, a básník proto mohl hovořit o světě přímo - zatímco dnes musí poeta slovům vracet jejich živost všelijakými experimenty. Zamlouvá se vám to? Mně ne. Ta myšlenka je skoro stejně líbivá jako nesmyslná; slova byla ve skutečnosti setřelá a unavená od počátku věků. Žádný zlatý věk neexistoval. A se sebevědomím takřka steinovským mi dovolte věřit, že pánové Chaucer a Homér by se ke mně při tažení pro jednoduchým frázím jistě rádi připojili.

2 19.12.2015

Škola duchaplné satiry! Kdyby chtěl Rafael namalovat novou verzi svého Parnassu, do které by zahrnul i pozdější výhonky spisovatelského plemene, měl by Jonathana Swifta nejspíše zobrazit jako zarputilého šotka s bičem, který s krutou kadencí šlehá všechny a všechno kolem sebe. Nejsou to však šlehy záštiplné, nebo přinejmenším ne v první řadě - v první řadě jsou to šlehy náramně vtipné. Nejvíce si Swift dělá legraci z chyb křesťanských církví - především tedy katolické a kalvínské, luterány a anglikány spíše cudně šetří a švihá bičíkem jen tu a tam. O kolik je lepší chytrý britský humor než zuřivost francouzských antiklerikálů, kteří mají rudo (doslova!) před očima? Nu, o hodně!

Všechno, co Swift napsal, jsou texty vysokého standardu, ovšem Pohádka o kádi ještě o něco vyčnívá. Jonathan je znám schopností udělat takzvaně z prdu kuličku - ale v tomto případě se postaral o výrobu pořádné koule. Kdyby byl Swift hovniválem (vím, že není, ale zkuste si představit, že by byl), ani by tu kouli neutlačil, tak pořádná koule to je. A o čem vlastně kniha pojednává? To je těžké. Máte-li z názvu představu, že půjde o káď, naprosto se mýlíte, o kádi to vůbec není. Ani v nejmenším. Už jen to dokazuje Swiftovu bohorovnou drzost! Ke kádi se dostaneme jen v jedné krátké poznámce, že káď slouží k uklidnění velryby, nechtějí-li loděplavci být sežráni. Samozřejmě je to zchytralá alegorie, jako ostatně téměř každé Swiftovo slovo. Než jsem si Pohádku o kádi přečetl, vždy jsem si představoval, že je to o vánočním prodeji kaprů - tak alespoň ty vodní živočichy jsem tak nějak trefil...

Celou první třetinu svazku tvoří všelijaké předmluvy, věnování a úvody, což je už samo o sobě neklamným znamením, že máme v rukou velkou literaturu. Nemáte-li všelijaké předmluvy, věnování a úvody rádi, bude se vám kniha číst asi těžko, ale takto morálně závadní lidé se už snad ani nevyskytují, nebo ano? Nemít rád předmluvy, věnování a úvody! Považte! Ve zbývajících dvou třetinách rozvíjí Swift převážně jistou alegorii o bratřích a jejich kabátech, s kteroužto součástí oblečení oni bratři různým způsobem laborují. A zatímco bratři laborují, vsouvá Swift naprosto nesouvisející vložky o naprosto nesouvisejících tématech.

Na závěr musím podotknout, že kniha vyšla v českém překladu jen jednou, na začátku minulého století; a překlad je to rozhodně značně podivný. Téměř bych řekl, že výstřední. Místo židovského rabína se v něm objevuje rabbi Jewish a tak podobně. Není tedy dost dobře možné číst bez neustále konzultace s originálem - ale to je možná dobře, protože si člověk aspoň vychutná tu krásnou a říznou angličtinu s raně novověkým přídechem.

8 25.03.2015

Denis Diderot je znám, když pomineme Encyklopedii, zejména jako autor vcelku geniálního Jakuba Fatalisty. Po přečtení několika dalších Diderotových děl, již spíše polozapomenutých, jmenovitě Rameauova synovce a Jeptišky, jsem ale začal o Diderotových spisovatelských schopnostech dost pochybovat - skoro mám dojem, že Jakub Fatalista je tak skvělý, protože je inspirovaný (ještě o mnoho geniálnějším) Tristramem Shandym.

V Rameauově synovci si Diderot vyřídil účty se svými světskými protivníky (a to už dnes nezajímá opravdu nikoho), v Jeptišce brojí proti svým církevním sokům (a to v českém materialistickém prostředí budí přece jen větší zájem). Jeptiška ovšem, když čtete pozorně, docela smutným způsobem dokazuje, že takzvaní osvícenci ve skutečnosti příliš "osvícení" nebyli - dobře si všimněte, jak je řevnivec Diderot ostrý vůči dosti moderním a reformním jezuitům, přestože od nich měl vzdělání, pravděpodobně proto, že je považoval za konkurenci. Naproti tomu hodně konzervativní františkány a podobné staré mnišské řády nekritizuje ani v nejmenším, ačkoliv by si to - alespoň z mého pohledu - zasloužily více.

Je rozhodně zajímavým faktem, že Jeptiška vlastně vznikla coby jedna z prvních literárních mystifikací za účelem pobavení na účet konkrétního individua, v tomto případě markýze de Croismare. Nebohý markýz si opravdu myslel, že si píše s dívkou! Což je ku podivu, vzhledem k tomu, jak neobratně je text stavěn - a to i přesto, že Diderot původní "krásné" texty přepisoval tak, aby zněly naivně, husičkovsky a "pravdivě". Zjevně to ale nedělal dost důsledně, protože mezi řádky ve stylu "jsem mladičká a nevím nic o světě" se náhle objevují úvahy o přirozenosti člověka, spravedlnosti, státu a všech těchhle "rousseauovských" otázkách. Markýze jsi možná oklamal, milý Denisi, ale mě ne, já hned viděl, že to nepsalo něžné děvče, nýbrž zpruzený dědek v zatuchlé pařízské pracovně, co ví nejlépe, jak řídit svět, ale nikdo ho neposlouchá.

Dalším Diderotovým problémem, že se snaží jet na dvou koních současně, přičemž každý z koní cválá opačným směrem - kláštery jsou v jeho podání na jednu stranu příliš změkčilé, zhýralé a bezbožné (a vůbec je v nich moc pohodlí, což svádí k nectnosti), na druhou stranu příliš drsné a přísně vedené (takže řeholníci zahodí život, který by měli žít v pohodlí). Uvěřit obojímu by vyžadovalo značný doublethink; nicméně, jak vidím v některých ostatních komentářích, až tak velký problém to asi být nemusí - lidský mozek dokáže uvěřit vskutku kdečemu, když věřit chce.

Hodně věcí je nedotaženo. Když hrdinku, jeptišku Zuzanu, šikanují ostatní jeptišky, působí to - obzvláště ve srovnání se skutečným mistrem vynalézavé krutosti, to jest s markýzem de Sade, kterého čtu moc rád - značně nedomrle, občas až absurdně a směšně ("zamkly dveře na záchod, abych tam nemohla" nebo "nažhavily kleštičky a čekaly, že až půjdu kolem, pokusím se je zvednout a popálím se"). Chudák starý Diderot byl nakonec asi přece jen něžnou duší a vlastně ho ani nenapadlo, co je člověk schopen udělat jinému člověku - a co jinému člověku také zhusta dělá, kdykoliv má příležitost (opravdu si, na rozdíl od Diderota, nemyslím, že je to specifikum klášterů; ke zneužití moci dochází všude tam, kde je někdo nadřízený a podřízený).

Za jedinou alespoň trochu realistickou postavu považuji "lesbickou" představenou z druhé části novely; přestože některé pasáže, ve kterých vystupuje, působí spíše jako Diderotovy sexuální představy, je její láskyplná a téměř mateřská hebefilie zachycena velmi přesně. Dokladů o mužské pederastii (starší muž a mladší chlapec nebo chlapci) v dějinách máme spoustu, ženy bývají v tomhle ohledu spíše stranou, což je škoda. Zdá se ale, že u něžného pohlaví to mohlo fungovat dost podobně a Diderot o tom asi něco věděl (ale jak se to, holomek, dozvěděl?!).

O to hůř pak ovšem vypadá, když jsou veškeré ostatní postavy (včetně vypravěčky) naprosto ploché a nepsychologizované. Snad nejslabším místem díla je pak vypravěččin "odpor ke klášternímu životu", který není sebeméně zdůvodněn. Spíše vypadá jako vlastnost, kterou autor své hrdince prostě dal, aniž by přemýšlel, jak ladí se zbytkem její povahy a jak přesně si ji mohla vypěstovat.

Zároveň je poněkud zvláštní, s jakou vervou Diderot odsuzuje fakt, že některé ženy musely do kláštera vstupovat nedobrovolně (a to jistě odsouzeníhodné je!), ale zároveň by chtěl dobrovolné jeptišky nutit "pro jejich vlastní dobro", aby se ústraní zřekly a pilně plodily nové občánky pro stát (tehdy vlastně ještě poddané). Novověk byl ve skutečnosti dost krutá doba; a - zjevně na rozdíl od Diderota - bych se já osobně nedokázal rozhodnout, jestli chci celý život bydlet a pracovat v relativní nudě kláštera, nebo jestli se chci v osmnácti vdát, porodit deset dětí a při posledním porodu umřít. Snad je příčinou Diderotova nadšeného volání "množte se!" jistý bezbřehý optimismus a víra v to, že lidé jsou v zásadě dobří a že moudrý panovník se svými byrokraty se o vše postará - a čím víc nás bude, tím lépe, protože tím více budeme mít vojáků. Dnes už víme, že to tak nefunguje, spíše naopak.

Markýz de Sade prostě viděl lépe, dále a silněji!

14 09.02.2015

Chaloupka strýčka Toma ve mně zanechala, přiznám se, poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu příjemnou náladu z čtivého, hezky rozvrženého a občas v tom nejlepším smyslu dobrodružného románu, který se dotýká vážných témat a na některých místech dokáže vzbudit emoce. Na stranu druhou nemůžu popřít trpkou pachuť přehnané sentimentality, cukrkandlovitosti, snad až kýčovitosti a onoho nesprávného druhu patosu - všichni stále pláčou, omdlévají, pronášejí melodramatické deklamace a s velebnými posledními slovy umírají. Jak na divadle! A to ani nemluvím o takzvaných moralizujících kecech, jež tyto okamžiky často doprovázejí. Srovnám-li to s romány například Dickensovými nebo Turgěnovovými - které koneckonců také poukazují na nepravosti své doby - je Chaloupka strýčka Toma napsána o dvě úrovně hůř. Nikterak nechci paní Beecher Stowe upírat historický vliv (i když Lincolnův výrok o ní je samozřejmě smyšlený), ale jako literátka mezi smetánku tak docela nepatřila.

Je zvláštní, jak moc se liší zpracování bělošských a černošských postav. Někteří běloši jsou pozoruhodně plastičtí a vyvedení v mnoha odstínech,pomineme-li tedy některé čistě záporné otrokářské "obry lidožrouty". Objevují se hrdinové v zásadě dobří, ale zároveň zbabělí, nerozhodní nebo požitkářství, popřípadě puritánsky upjatí - zkrátka hrdinové z masa, kostí, chrupavek a dalších zcela přirozených součástí lidského těla. Docela citlivě je tím vystižen fakt, že k velkému utrpení je potřeba nejen činné zlo, ale často i mlčící a stranou hledící, zpohodlnělé dobro. U postav tmavé pleti ovšem autorka na jakékoliv snahy o povahokresbu živého člověka zcela rezignovala - všichni černoši jsou zkrátka nesmírně dobří, hodní, laskaví, citliví a ušlechtilí; a pokud se náhodou objeví výjimka, pak je k tomu ten nešťastník donucen dlouhou a tvrdou bělošskou výchovou ke krutosti. Dokonce ani Karel May, který si podobným způsobem idealizoval Indiány, nesklouzl k takovémuto až nábožnému uctívání. A kdyby si náhodou čtenář nevšiml, že se černoši chovají výhradně citlivě a čestně, vypravěčka jej na to neopomine upozornit, někdy dokonce i několikrát na jedné stránce ("toto skvělé, citlivé, nenásilné plemeno" a tak dále). Na některých místech do žel přerůstalo až v docela vyhrocený rasismus, jako by snad černoši byli lepší než jiní lidé - a to je, myslím, stejně špatné (a stejně podivné) jako tvrdit, že jsou horší, není-liž pravda?

19 03.02.2015

Román sobectví a vyprázdněné touhy. Připadne-li vám Emma Bovary nesnesitelná, vězte, že Edna Pontellier je její mladší, zkaženější a ještě daleko obratněji na harfu čtenářských nervů hrající sestrou. Nedivím se, že kniha na konci 19. století vzbudila takový poprask - nebylo to tím, že by obsahovala něco vyloženě nepřístojného, ale zmíněná paní Edna jistě přivodila nemálo odpadlých nehtů, zubů, vlasů a všemožných dalších částí těla, které se uvolňují v důsledku četbou předrážděné nervové soustavy. Zároveň ale působí Ednino sobectví dostatečně přirozeně a nenápadně, takže budí dojem vcelku uvěřitelné a živoucí slepice, a nikoliv jen kulisy pro předvedení zla v člověku. Tleskám!

Edna Pontellier je typickým zástupcem onoho lidského typu (zdaleka to nejsou jen ženy!), který něco chce, ale není si jistý, co vlastně, a tak své touhy stále mění a jaksi bezděky se za jejich nenaplnění - nebo za jejich naplnění, to je pro tenhle typ vlastně jedno - mstí na svém okolí. Docela mě fascinuje, že by si tento typ neurotické, ba nejspíše i psychotické osoby chtěl někdo brát za vzor, ale nadšené ohlasy feministek, které tento román opět vynesly na výsluní zájmu, napovídají, že k tomu skutečně dochází. Pozoruhodné. Ale plyne mi z toho, že otázky, kde začíná a končí svoboda a kde začíná a končí zodpovědnost, jsou v podání téhle prózy živé i dnes. Tleskám!

Za pozornost stojí i to, že se román odehrává na americkém Jihu, mezi černochy, kreoly a dalšími podezřelými existencemi - jako ostatně nemalá část klasické americké produkce. Skoro jako by měla voda Mississippi probouzela v tamějších usedlících záchvěvy kreativity...

6 24.01.2015

Jedna z nejpodnětnějších a nejobjevnějších a zároveň nejčtivějších knih, na které jsem v odborné literatuře narazil, a to nejenom v historiografii (nebo folkloristice či do kýho čerta to zařadit). Postava upíra je představena jako jakási houba, která se zručností vampýrům vlastní nasává vlastnosti jiných strašidel, neboť sama se zpočátku ničím zvláštním nevyznačuje: nejvíce si toho bere z vlkodlaka, pití krve krade čarodějnicím a běhání po nocích zase heretikům. Také se dozvíme, že nosit upíry (či vrykolaky) na řecký ostrov Santorini je stejné jako nosit sovy do Athén a dříví do lesa. Také čtenář se - zejména díky neuvěřitelně lehkému peru, jímž byla publikace napsána - začíná postupem času podobat houbě a během hltání textu jaksi mimochodem nasává množství zajímavých informací, jež by vzhledem ke svému množství mohly vydat i na nepříliš zábavnou učebnici. Na druhou stranu si zde moc nepočtete o rodině Cullenových, ačkoliv s nimi má - paradoxně - folklorní upír možná v něčem víc společného než s hrabětem Draculou, neboť folklorní upír jí ovoce, souloží se svou ženou a bubnuje si na břicho. Vážně!

Na rozdíl od zde zmíněných Gévaudanských nestvůr, které obsahují mnoho odvážných, avšak ve skutečnosti ničím pevným nepodložených hypotéz (a jsou vlastně spíše beletrií), je Archeologie upíra vědeckou prací v tom nejlepším slova smyslu. Prakticky ve všech názorech, se kterými Braccini přichází, jsem se s autorem nakonec ztotožnil. Připadne mi, že opravdu nejprve poctivě nashromáždil vše možné, co se k tématu vztahuje, a teprve poté začal uvažovat, co by z nashromážděného mohlo vyplývat. Jaký to rozdíl oproti běžné praxi, kdy se nejprve sesmolí rádobyšokující rozuzlení pavědeckého dramatu a teprve pak se hledá, co a jak by mohlo ono vykonstruované rozuzlední podpořit! Ty řídké případy, kdy je hypotéza sice pravděpodobná, ale nepotvrzená (a nepotvrditelná), jako například u otázky, proč se vlastně spojují upíři a psovité šelmy (které jsou v některých podáních největším nebezpečím pro upírstvo, jindy zase alternativní podobu zlaté vampýří mládeže), si Braccini nehraje na vševědoucího, i když jisté možnosti vysvětlení nabídne. Jaká pokora! Jaká prostota!

Jsem tuze rád, že tuhle knihu u nás Argo vydalo a nezůstala na univerzitní půdě, kde by ji našli jen ti největší čmuchalové. A musím říci, že touha v podstatě cenzurovat odborné knihy, protože jsou "příliš odborné" a je tam "moc poznámek" patří mezi nejbizarnější věci, co jsem letos zatím viděl.

6 23.01.2015

Upřímně řečeno mi připadne, že Úvod do fantastické literatury toho vypovídá mnohem víc o strukturalismu než o fantastické literatuře. To samozřejmě nemusí být úplně na škodu, ale upřímně: upíři a ďáblové jsou prostě zajímavější než "úplný teoretický happening" (toto krásné sousloví přebírám z doslovu).

Nelze zpochybňovat Todorovovu erudici; i když převažují francouzské knihy, dá se asi říci, že se ve fantastické literatuře zejména devatenáctého století vyzná. A občas má hezké postřehy. Negativ je ale také dost - nemohu si pomoci, ale připadne mi, že si nejprve usmyslel, že určitou část literatury označí za fantastickou, a pak si to s vynalézavostí sobě vlastní zdůvodnil. Fantastické je podle něj jen to, u čeho postava (a potažmo implicitní čtenář) váhá, zda jde o jev přirozený či nadpřirozený, jinak fantastično přechází do podivuhodna, respektive do zázračna. Fantastično se podle něj psalo jen od konce osmnáctého století do konce století devatenáctého; a většina děl je fantastická jen při prvním čtení. To je fascinující, že se žánr může měnit podle toho, pokolikáté knihu čteme, ne? Možná bych si měl přečíst Úvod do fantastické literatury ještě jednou, třeba zjistím, že je to pornografie pro maminy. A nebo taky ne.

Todorov si tak trochu vyřizuje účty s recepční estetikou, ale sám padá do jámy, kterou na ni kope, i když se tomu důsledným slovíčkařením snaží vyhnout. Nápad, že by fantastično (nebo strašidelno) mohlo být definováno tím, jaké pocity vzbuzuje v čtenáři, zavrhuje jako naprostý nesmysl... protože by to znamenalo, že žánr knihy závisí na čtenáři, a to by přece nebylo správně strukturalistické! Přitom sám při své definice vychází z "váhání čtenáře mezi přirozeným a nadpřirozeným". Jistě, obhajuje si to tím, že on mluví o implicitním čtenáři, zatímco ti ostatní, ti hloupí mluví o čtenáři empirickém. Implicitní, ideální čtenář je přitom součást díla, takže panenskost strukturalismu zůstává netknuta. Ale cítíte asi sami, že tahle argumentace má nohy pevné asi jako pijan po druhé láhvi skotské.

Občas si Todorov počíná jako poněkud podivný pokoutní inkvizitor a hledá ve fantastických tématech mystické prvky - prolomení hráze mezi duševním a tělesným (dualista jeden škaredý) srovnává s psychózou, perverzní sexualitou, drogovým omámením nebo kojeneckým myšlením. Domnívám se, že ideálním autorem fantastiky by byl perverzní nadrogovaný kojenec trpící schizofrenií. Hned bych si to zkusil experimentálně ověřit, ale od konce devatenáctého století už nelze fantastično psát, takže mám smůlu.

Ne, neměl bych si z toho utahovat, ta kniha vlastně není až tak špatná. A autor za své úchylky nemůže, byl k nim předurčen myšlenkovým směrem, jejž si zvolil. Na jednom místě v knize se sám Todorov zařazuje do marxisticko-freudovské linie uctívačů abstraktna, zatímco konkrétno vyhrazuje Bachelardovi a jiným. On je to hodný kluk, ten Bachelard, říká tam, ale my na to prostě jdeme líp. Přitom tvrdí, že "uměleckost je záležitostí textu, ne jeho abstraktní struktury". Příště si tedy možná přečtu něco umělečtějšího.

10 04.05.2014

Je bezmála k neuvěření, že jedno z nejslavnějších romantických děl, Byronův Don Juan neexistuje v kompletním českém překladu. Tu a tam se najde nějaký snaživý překladatelský pidižvík, který do češtiny převede jeden zpěv, ovšem to je málo. Nejúplnějším pokusem tak stále ještě zůstávají první čtyři zpěvy, do češtiny převedené V. A. Jungem na počátku věku dvacátého. Ne vždy jazyk za sto let zastará, ovšem v tomto případě tomu tak došlo - snad i proto, že musel znít archaicky a vyumělkovaně i v oné době, kdy Čechy dosud obcházelo strašidlo Vrchlický.

Jamb je považován za tuze vznešenou prozodickou stopu, snad proto, že činí verše téměř nemožnými na psaní a nesnesitelnými ke čtení; každý řádek musí nutně začínat bezpřízvučným jednoslabičným kníknutím, většinou nějakým tím gramatickým prvkem typu "a" nebo "kol", popřípadně obligátním a již od dob čackého Beowulfa oblíbeným "hle!". Po pár stovkách strof to trochu omrzí, věřte mi. Na druhou stranu je hlasitý přednes velmi snadný, pokud se tedy smíříte s tím, že ztratíte-li dokonalou pozornost, nemáte ani tušení, co vlastně čtete.

Ale nešť. I přesto, že zuřivá snaha o zachování metra vede k občasné méně snadné srozumitelnost, uchovává si náš oblíbený Španěl vtipnost originálu. Uvádí se, že Byron od narození napadal na jednu nohu. V této mohutné epické poémě napadá i další věci, například všechny své umělecké vrstevníky a předchůdce, muže, ženy, děti i domácí zvířata. Zkrátka - nebere si servítky a je politicky nekorektní. A nebojí se ani scén, které by pravděpodobně byly necudné, kdyby nebyly tak strašlivě zábavné. Ó, ten anglický cvalík, jak byl šikovný! (a nejen při psaní: podařilo se mu přeplavat Hellespont, jak neopomene zdůraznit v sebevychvalovačských pasážích Dona Juana)

Na závěr trochu dryáčnické reklamy na toto dílo: Tři v jedné posteli! Láska! Zrada! Nahý šermíř! Syfilis v plném květu! Milostné dopisy! Pití krve! Sex na pláži! Kanibalismus! Jambický verš! To vše a mnohem více najdete v prvních dvou zpěvech Dona Juana! (a bojím se téměř uvažovat, co přijde v těch dalších)

2 20.04.2014

Víte, že v šesté epizodě Hvězdných válek nahradili hlavu jisté postavy (Anakina Skywalkera), v tomto díle zpodobněné jakýmsi dědulou, hlavou herce, který dotčeného chlapíka hrál v druhé a třetí epizodě? Herec se jmenuje křestním jménem Hayden a tato kniha na tu skutečnost takřka magickým způsobem naráží - už jen proto, že byla napsána o dvacet let dříve, než k tomu stříhačskému kousku došlo.

O panu Haydenu Christensenovi ale Haydnova hlava nepojednává. Leb, jejíž strastiplý život po životě je tu popisován, patří Josephu Haydnovi, slavnému skladateli, který do světa vypustil hrůzu zvanou symfonie a nahluchlého pekelného psa jménem Beethoven. Necháme-li stranou mou preferenci barokní hudby nad čímkoliv novějším, pak musím uznat, že pan de Vries si za téma svého románu vybral skutečnou lahůdku. Kolik lidí tuší, že se před dvěma staletími kradly pod rouškou pavědy slavné hlavy? (A Haydn není tak zlý, jak ho líčím - pusťte si od něj hymnus Gott erhalte Franz den Kaiser!)

Není to detektivka, alespoň ne klasická, spíše by se dal použít pojem "krimi". Pokud se chcete rochnit v nejistotě, kdo je padouchem, přečtěte si Agathu Christie; u Haydnovy hlavy je jediným trochu matoucím elementem fakt, že se za celou dobu vyšetřování neobjeví falešná stopa. Antagonisté jsou odhaleni takřka na začátku knihy - ale protože jsme ve Vídni devatenáctého století, musíme si ještě předtím, než je chytneme za límec, zatančit valčík, zakorzovat si kolem Dunaje a pořádně se nacpat sekanou - ja, ja, Faschirtes mit Sauerkraut und Schweinknödel.

Téma je sice skvostné, avšak zpracování spíše průměrné. Některé nejpikantnější věci jsou úplně opomenuty, což je trochu škoda. V jedné chvíli například jistá postava ženského pohlaví ukrývá Haydnovu hlavu v posteli, kde leží a předstírá, že ji sklátila vysoce nakažlivá chřipka. Jak jsem se ale dočetl z jiných zdrojů, ta záludná dáma předstírala, že (radostně) menstruuje. Tak vida, ve skutečnosti to ze strany vyšetřujícího policisty byla obyčejná hemofobie!

6 19.04.2014

Skoro mám pocit, že zatímco práce historiků je popisovat dobu, která odešla, prací literátů (myšleno těch geniálních) je říkat zásadní věci o časech, které teprve přijdou a kterých se nejspíše ani sami nedožijí. Franz Kafka ve svém díle vyjádřil základní pocit dvacátého století. Asi bych se neměl pokoušet to nějak sám shrnout, neboť za to jistě sklidím jen posměch a skřípění zubů, ale aspoň naznačím, kterým směrem hledět. Tím základním pocitem je jistá shrbenost, ustrašenost, strach z moci úřední - a vede k tomu, že nakonec vždycky "přistoupíme na hru". A potom už není cesty zpět. Necháme se vtáhnout do soukolí a v konečném důsledku z nás zůstane jen masokostní moučka.

Zapomeňte na Saurona, Azathotha a Darth Vadera. Není strašlivějšího antagonisty než nedosažitelný Zámek. Specifikum zla v naší době není to, že vás umučí, ztrápí a zbaví života - to koneckonců dělalo vždycky. Na moderním zlu je nejhorší to, že vás naprosto drze osobně napadne a zasype vás výčitkami. Vlastně si za všechno, co špatného se vám děje, můžete sami. Příkazy, zákazy, nařízení a hrůzovládná slova OBČAN JE POVINEN. Školní docházka v tomto ohledu každého řádně vytrénuje; jako děti jsme zkrátka v podřízené roli a spravedlnosti není možné se dovolat - dítě přece nikoho nezajímá. A v dospělosti taktéž zvednu hlavu jen málokdo, i když by mohl, protože tuší, že by to dopadlo špatně - jednotlivec přece nikoho nezajímá. Ne každý se bojí byrokracie, ne každý se bojí státu, ale snad každý má hrůzu z nějaké té autority.

Určitě znáte ten pocit, když vás v nějaké diskusi o zcela neosobních problémech někdo osočí takzvaně "ad personam". Stačí jedno slůvko na vlastní obhajobu a už jste v defenzivě. A je jedno, že jste měli skvělé a pravdivé argumenty, najednou je spor osobní a malicherný a nelze zvítězit - každou další větou se dostáváte hlouběji a hlouběji. Není cesty ven. A je snad anabáze zeměměřiče K. něčím jiným? Alespoň teoretickou naději na úspěch má jen na počátku; v okamžiku, kdy se pokusí do Zámku a jeho kanceláří proniknout přes nižší úředníky, příštipkářením a upoceným bojem o každou píď.

Jak už tady bylo řečeno, to, že Zámek nemá konec, je vlastně tím nejpřesnějším zakončením. Jakmile se jednou vtáhneme do soukolí, jsme mleti a mleti, dokud nás nevysvobodí zubatice. O tempora, o mores! O Kafka!

Angličtí puritáni sedmnáctého věku neměli rádi zábavu a pokládali ji za cosi hříšného, za něco, co člověka odvádí od života naplněného prací a bohabojností. Bunyan tedy na začátek svého příběhu klade veršovanou obhajobu, v níž dokládá, že Poutníkova cesta vlastně vůbec není zábavná. Ale nás, zkušené literární harcovníky, tenhle barokní kazatelík jen tak neoblafne. Ono to totiž zábavné je. Až překvapivě hodně. Jsou tam strašlivá nebezpečí a zrada, běsnící démoni, intriky a hrůzná nebezpečenství. A to všechno je napsáno čirým, nevyumělkovaným stylem. Vlastně je docela smutné, že dílo ze 17. století je zajímavější než nemalá část současné populární produkce - byli oni tak dobří, nebo jsme my tak špatní?

V Poutníkově cestě je cosi z románu, to jistě, občas některé pasáže naznačí, že o půl století později budou na Ostrovech psát takoví borci jako Defoe nebo Swift. Ale jinak je to v zásadě "středověké" dílo. Veškeré inspirační zdroje pocházejí z Písma z religiózní literatury; a v těchto oblastech, jak známo, přichází změna velice, velice pomalu. Část roztomilosti díla vychází tedy i z toho, že ve Městě zkázy nikdo netuší, že by jejich domov mohl být vbrzku zničen, a že z Bažiny malomyslnosti nepomůže hrdinovi nikdo jiný než statný rek zvaný Pomoc. Přes až neuvěřitelnou přesycenost alegoriemi dokáže Poutníkova cesta ovšem říci mnohé i o dobové krajině střední Anglie. Putování po rozbahněných cestách sevřených plůtky, za nimiž se táhnou zelené pastviny! A pasoucí se ovce a močály a rozvodněné řeky! Není to nádhera?

12 10.04.2014

Shodou okolností vyšly v roce 1996 hned dvě knížky o bretaňských smrtných legendách, tato ve výboru Anděly Muzikářové a druhá ve výboru Zdeňka Hrbaty. Alespoň je vidět, jak kulturně nespoutaná a divukrásná byla léta devadesátá; dneska by se něco takového dostalo na trh jen s obtížemi, zmlsaný čtenář si žádá trochu jiný druh revenantů, než s jakými se setkáváme tady.

Příběhy (i když byly tu a tam bretonskými vypravěči převzaty odjinud a pouze upraveny) vystihují ducha oblasti velmi přesně: země mlh, lesů, hřbitovů a malými rozdíly mezi šlechtou a prostým lidem. A samozřejmě hluboký katolicismus, ten dýchá ze všeho. Bretaň byla (společně se slavnou provincií Vendeé) výspou šuanismu a heslo "Feiz ha Breiz" (víra a Bretaň) mluví za vše. Keltské národy mají ke zbožnosti vůbec překvapivě blízko - byli to koneckonců právě Irové a Skoti, kteří prostřednictvím svých mnichů kulturně kolonizovali Evropu po raněstředověkém zhroucení.

Svébytnost a půvab Bretaně se krásně demonstruce v amalgámu křesťanství a pohanství - tak to bylo u méně vzdělaných vrstev samozřejmě vždy a faráři se po stovky let marně snažili vykořenit pozůstatky různých nadpřirozených představ. Ne, že by to tak do jisté míry nebylo všude, ale v Bretani je to spojení obzvláště přirozené a samozřejmé. Moje oblíbená legenda vypráví o duších nekřtěňátek, které se proměnily ve veverky a rozsápaly matku vražednici.

S keltským folklorem má kniha společné to, že to keltský folklor samozřejmě je - příběhy si vyprávěly osoby žijí na keltském území, s keltskými geny a mluvící keltským jazykem. Nevidím důvod, proč bychom za "pravé a nefalšované" lidové vyprávění měli považovat jen to, co kolovalo mezi lidmi před dvěma tisícovkami let. Stejně to byla už pošpiněná verze příběhů starých tři tisíce let, nebo ne? Písmo dorazilo až s příchodem křesťanství a i tak nikdo neviděl velkou potřebu zapisovat pověry, pohádky a strašidelné historky - ty si přece všichni pamatovali. Le Braz to zachránil na sklonku 19. století, kdy už vypravěči pomalu vymírali. Kromě toho asi není pochyb o tom, že se v předkřesťanské i křesťanské době folklor mnohokrát proměnil, koneckonců ani starci to nevyprávěli pokaždé stejně. Nebyli to Indové, aby si pamatovali všechno zpaměti. V orální lidové tvořivosti neexistuje žádný originál, jen změť mnoha různých, neustále se proměňujících verzí. Takže buďme rádi alespoň za to, co zachytil Le Braz.

3 07.04.2014

Erotická literatura se (pravděpodobně, moc se v ní nevyznám) dělí do dvou hlavních proudů. Ten první, pornografický, si chce chce čtenáře omotat kolem prsu (sic!) a přivést ho k malé smrti. Vzhledem ke konkurenci audiovizuálních děl a skutečného milostného života je dosti ubitý, pošlapaný, zneuctěný a mrtvý. Druhý proud nechce ani tak vzrušit, jako spíše podráždit, znechutit a fascinovat. To je případ slavného pana markýze a je to i případ Jedenácti tisíc prutů.

Tam, kde je de Sade drsný a důmyslně krutý, překvapují Apollinairovy fantazie vynalézavostí v oblasti slizu. Našlapuj zlehka, čtenáři, neboť zde je rozprostřena bažina. Tu a tam se z tohoto mokřadu slizkosti a odpudivě hnilobných praktik vynoří jakási krutá hadí hlava, která kousne - občasný záblesk vražedného sadismu je stejně efektivní jako markýzova spirála zrůdnosti; celé to pak působí poněkud literárněji a méně encyklopedicky.

Oslizlé linie se přidržuje i podařený překlad, který obohatil můj slovník o takové poklady jako například "kejklovat sedínkou". To jsou věci, které je dobré znát, neboť pak můžete snadno ohromovat vyšší společnost. Jakkoliv se to může zdát jako klišé, jsou i nechutné romány docela zásadní výpovědí o určitých aspektech světa. Takže... ať žijí prdící koně!

1 13.01.2014

Zdá se, že i zdejší komentáře jsou hřbitovem: jsou tady zakopány ambice přečíst tuto knihu. Upřímně řečeno, znám spoustu komplikovaných, nečitelných a do sebe zahleděných autorů, v moderní literatuře je jich koneckonců plno, ale Eco mezi ně nepatří. Přinejmenším v Pražském hřbitově určitě ne. Naopak, připadne mi, že každý další jeho román je přístupnější a čtivější. Až mu bude sto dvacet, vrhne se na leporela... a jak ho znám, budou i ta geniální.

Když to srovnám s šíleností, kterou bylo Foucaultovo kyvadlo, je josefovský krchov skoro dobrodružnou prózou určenou pro chvíle zábavy a oddechu. Jako bonus pak přichází ona grácie, se kterou je chycen za ocas duch doby; v tomto případě oné doby, kdy se umění mystifikace pomalu přeneslo z aristokratických dvorů a intelektuálských komůrek a takříkajíc zlidovělo. Asi je lepší trochu znát historické pozadí, aby si člověk vychutnal různé vtípky, ironické šlehy a šťouchy, ale není nutné být expertem nebo mít mozkovnu větší než patnáct set centimetrů krychlových. A i ten, kdo strávil posledních dvě stě let na Měsíci a netuší, že na Zemi proběhlo nějaké devatenácté století, se pravděpodobně bude bavit - stačí jen přistoupit na hru a odhodit předsudky typu "každá věta, která není holá, musí být nudná" nebo "každý popis večeře musí končit exitem čtenáře vinou příliš dlouhé chvíle". Umberto je totiž rozený bavič; skoro by se chtělo napsat šašek. Pražský hřbitov považuji za možná nejvtipnější knihu, kterou jsem za posledních pár let četl - utahuje si úplně ze všeho, z Němců, Čechů, Francouzů i Italů, když máme zůstat u národností.

Nejchvályhodnějším důsledkem Ecova psaní je ovšem to, že do ruda rozpaluje jistý typ lidí; respektive rozpaloval by je do ruda, kdyby už dávno rudí nebyli. Jde o všelijaké žrouty vší moudrosti světa s hlavou ukrytou v lesklé alobalové přilbici (za účelem odstínění telepatického odposlouchávání CIA a Mossadem). Tito lidé, kteří ve všem vidí spiknutí Židů, Američanů, papežských nunciů, Mormonů, zlotřilých spisovatelů, zvrhlých vysokoškolských studentů a dalších odpudivých složek společnosti, jsou v některých zemích rozšířeni více než jinde - a promoření České republiky bude pravděpodobně patřit k nejvyšším na světě. Za všechno vždy mohou ti ostatní, ti jiní, a proto je potřeba s těmi ostatními, s těmi jinými zúčtovat! Pražský hřbitov je tak trochu reportáží z kuchyně, ve které se pro tyhle bojovníky za světový mír vaří.

31 12.01.2014

Tyhle sebrané spisy jsou báječná věc. Tak by se to mělo dělat, a ne vydávat neustále výbory "toho nejlepšího" (rozuměj: nejslavnějšího). Škoda jen, že chybí dílka, která napsal Lovecraft v kolaboraci s jinými osobnostmi své doby, ale chápu, že tam by byla potíž s právy. A dají se dohledat ve starších zlatokoňských vydáních.

Někdy se i mezi téměř neznámými kousky dají najít překvapivé perly - dost často se to, kterým tovarem se autor proslaví, zakládá jen a pouze na náhodě - začne se o něm psát, začne se číst, začnou se dělat studie, začnou se točit filmová a televizní zpracování roztodivné kvality... a už to je. Zkrátka efekt sněhové koule kutálející se ze svahu.

Než zpátky k šarlatové ozdobě knihovny! Již zde se projevuje trojjedinost Lovecraftova génia.

Zaprvé narazíme na povídky, jež z nedostatku lepších termínů označím jako gotické - například eponymní Hrobka. Děs a pitvornost v nejlepším slova smyslu; šílenství, melancholie a degenerace, co víc si člověk může přát? Jistě, jsou to dvacátá léta, ale zároveň je z toho cítit pocit fin de siécle, který nám od konce století dospěl a zbytněl a dostal chuť na lidské maso.

Zadruhé tu máme povídky spojené s Prastarými. Třeba Dagon. Poznají se podle toho, že se vždy vyznačují pyramidální majestátností a číst je znamená zažívat pocity, jež má osoba pohřbená pod kamennými bloky milionů tun a bezejmennými eóny milionů let - a takové pocity jsou dost zřídkavé, pokud zrovna nejste mumifikovaný živočich hnusné a zapovězené rasy z dob před úsvitem člověka.

A konečně zatřetí se objevují první tápavé krůčky ve Snových říších. To je třeba Bílá loď nebo Ultharské kočky, skvostná a neuvěřitelně lyrická záležitost, tolkienovsky poetická, wildeovsky smutná a neodolatelně prchavá. Nakonec se ukáže, že všechny tyhle povídky spolu nějak souvisejí a vyvrcholí (o dva svazky později) Snovým putováním k neznámému Kadathu. Ponor do hlubin hrůzy imaginace, hrůzy mytologie, hrůzy historie: vlastně takový návrat do doby, kdy se ještě dalo skutečně cestovat, kdy vycházely cestopisy jako Milion a Mandevilla a kdy se vymýšlely divukrásné hagiografie (nebo se jim ještě stále alespoň trochu věřilo). Reálný svět je procestován, ale zprávy o stavu věcí ve Snových říších jsou přinejmenším stejně zajímavé.

Najdou se i povídky stojící trochu mimo. Čím dál v Lovecraftově díle půjdeme, tím méně jich bude. Některé ale stojí za to... i když takové Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona ocení jenom vzdělanci, lidé se zálibou v literatuře a Britové (ti ostatní se pak po demaskování své nedostatečnosti buď strašlivě naštvou na autora, nebo vstoupí do jedné ze jmenovaných skupin; první možnost je značně pravděpodobnější). Jediný příběh, který mě příliš nenadchl, byl Starý poděs - ten myslím dost zjevně ukazuje, jak nepostradatelnými katalyzátory byly pro Lovecraftův talent věci snové, nadpřirozené, hrůzné a... prostě das Ungeheimliche. A zároveň je zjevné, že sebedůkladněji promyšlená zápletka je ničím proti povídkám bez výraznější pointy, zato však s atmosférou.

22 04.09.2013

Pablo Neruda? Spíše Pablo Rudá. A co? Přece hvězda!

Dost děsuplné svědectví o jednom nebezpečném blouznivci chilských hor. V roce 1961, když byl tento výbor vydán, měl asi posloužit oslavným a propagandistickým účelům... ale doba se změnila, čas trhnul oponou a dnes je z této pečlivě vybrané mozaiky fanatických skřeků cosi jako kniha hanby. Kniha hanby Pabla Nerudy.

Mám-li parafrázovat návod na dadaistickou báseň, pak vězte, že tu nerudovskou (přinejmenším v této sbírce) stvoříte snadno tak, že rozstříháte pár článků z Rudého práva a náhodně je zase slepíte. Ale není to žádná normalizační selanka, tyhle verše jsou tvrdé, slizké, kruté a na první pohled zlé.

Západní svět je zde označován jako "hnojiště", "smetiště" a semeniště veškeré špatnosti - to vše je zpodobňováno strašlivými figurami zbohatlíků, rasů, žoldáků a novinářů, kteří musejí být pro blaho lidu fyzicky zničeni, protože nepodávají ty správné informace.

Koho vyděsilo 1984, ten by Semena bouře raději neměl brát do ruky. Tohle je totiž skutečný svět a skutečný člověk. A neuvěřitelný zápal pro krvavou diktaturu. Každý, kdo není komunista a kdo nevěří, že Sovětský svaz je ráj na zemi, je v těchto "básních" označován za zaprodaného podčlověka a ztroskotaný živel, který musí být urychleně zbaven života. Neruda se dokonce divoce ukájí nad představou destrukce všech severoamerických měst. Genocida ve jménu míru.

Pablo prý napsal i jiná díla. Nepolitická. Snad dokonce hezká. Ale tenhle výbor mi odkryl cynické myšlení tohoto člověka (?) s takovou vervou, až mě vybavil dokonalou štítivostí vůči čemukoliv dalšímu. Je mi líto.

Vrcholové dílo současné fantastiky. A to zejména proto, že není ustrnulé v žádném extrému: není to sbírka klišé, ale na druhou stranu se nebojí některé klišé vzít a přetvořit ho pro své účely.

Pokud něco umí Bakker popsat opravdu dobře, pak je to zlo. Nebo spíše Zlo. Vítaný oddech po všech těch "morálně šedých" dílech, v nichž musí každý zloduch chovat přinejmenším ošatku roztomilých štěnátek, aby čtenář viděl, že děsuplný pán zla je ve skutečnosti láskyplným tvorem a baží po zničení světa jen proto, že měl těžké dětství. V Princi ničeho působí Nepřítel velmi metafyzickým, takřka až starozákonním dojmem. Trochu to připomíná Tolkiena, ale místo jazyka mýtu si zkuste představit velmi naturalistickou řeč naší současnosti, která již ztratila všechny zábrany. Tady se mluví opravdu o všem. Na lidi (i nelidi) v Trojmoří (i jinde) se chystá dopadnout okovaná pěst zkázy... a čtenář skutečně trne a obává se o osud světa, jakkoliv odporný a zhýralý ten svět je. To se nevidí tak často.

Je to těžká kniha, doslova i přeneseně. Ve všech významech toho slova. Hodně váží, mnohé pasáže se nečtou snadno a houstnoucí temnota tíží při čtení v duši jako čerstvě ztuhlé olovo. Bakker zjevně nepovažuje jazyk za překážku, kterou je nutné co nejvíce zjednodušit, aby byla pologramotná dítka naší doby schopná vnímat - právě naopak, zatěžuje ho až k neúnosnosti a nechává ta největší dramata, aby se odehrávala v něm. Žádné slovo samo o sobě nepopíše Apokalypsu - ale některá slova jsou dostatečně stimulující na to, aby ji svým zvukem a konotacemi nechala vyvstat v duši čtoucího.

Pochvalu si zaslouží i způsob, jakým autor využívá filosofii, kterou studoval. Nesnaží se nic zdlouhavě vysvětlovat nebo používat nějakou důkladně promyšlenou konstrukci. Spíše využívá jednotlivé pojmy, dojmy a nápady a obratně je svařuje v peci uměleckosti. Nečekejte Kritiku čistého rozumu, tady přichází ke slovu rozum poněkud ušpiněný. Tím pochopitelně nechci říci, že bychom při čtení Prince ničeho neměli přemýšlet... ale kromě suchého přemýšlení bychom měli také přistoupit na hru a vnímat krásu skvostně napsané knihy. Pokud to ovšem ještě někdo dovede.

11 02.09.2013