Zelený_Drak komentáře u knih

Pekelné město a Pán duší je pro mě jeden román ve dvou svazcích, takže dohromady jsem jim nakonec jednu hvězdičku dala, ale pekelné to tedy bylo a dočetla jsem jen proto, že od Keyese jsem v minulosti četla Vodní rod a ten si pamatuji jako velmi dobrý. Tady jsem tedy stále čekala, zda není problém jen v mé neznalosti The Elder Scrolls a postupně se to nezlepší. A ono se to postupně zlepšilo, ale jen proto, že mě nakonec aspoň trochu zaujalo, že se autor rozhodl použít vaření jako superschopnost. Nakonec to bylo i trochu napínavé, protože Keyes umí psát, a to se přeci jen projevilo i na tomto podprůměrném výtvoru. Už se k tomu vracet nebudu a Pekelné město bude hledat nového šťastného majitele. Hned po tomto strašlivém zážitku jsem se pustila do autorovy "tetralogie" Věk nerozumu, která je podle mě ve skutečnosti také spíš jeden román (s přimhouřeným okem dva), a to je zase povedená originální práce. Určitě doporučuji více než toto.

13.04.2024

Štvanice je první kniha od Briggs, kterou jsem četla. Vím, že je autorka dost oblíbená, ale přesto jsem měla značné obavy, že pod líbivou obálkou půjde o tuctovou fantasy pro dámy. A moje obavy nebyly tak docela neopodstatněné. Přesto bych řekla, že to díky autorčině stylu patří v této kategorii k tomu lepšímu. Četla jsem mnoho mnohem horších knih podobného typu, takže kdyby po mně někdo chtěl doporučení na vlkodlaky s romantickou zápletkou bez milostného trojúhelníku, tak tohle by určitě byla volba číslo jedna. Zvlášť, kdyby to měla být kniha do nemocnice, nad kterou člověk neusne nudou, ale zase kvůli ní nezanedbá odpočinek a ani se nebude smát tak, aby si potrhal stehy.

Kdybych měla Štvanici srovnat s jinou knihou tohoto typu, kterou jsem četla nedávno (před rokem), tak budu srovnávat s Na půl cesty do hrobu a jeden z důvodů proč se mi Štvanice zdá lehce nadprůměrná, je, že vztah hlavních hrdinů aspoň není totálně toxická záležitost plná manipulace a násilí. Věkový rozdíl hlavních hrdinů je náhodou docela podobný, ale Briggs propast zkušeností překlenula tím, že Charlese s dobrým vysvětlením popsala jako v dlouhodobých vztazích zcela nezkušeného. Dále dost pomohlo, že je zde do nějaké míry oddělený vlk a člověk. A vlk, který se v podání Briggs ve vlkodlacích silně prosazuje a není nějakou nemyslící stvůrou, co přemůže člověka jen za úplňku, si s lidskými problémy příliš neláme hlavu. Když si dva vlci padnou do oka, lidská složka si s tím budemusí nějak poradit.

Jinak je to na můj vkus místy moc okecávaní toho samého dokola a kniha mě ničím neohromila, ale ani neurazila a další díl si přečtu.

13.04.2024

Po Řádu kraje světa jsem nutně potřebovala znovu přečíst Popel a prach, protože mě zaujalo, že tento spisovatelský manželský pár je evidnentně posedlý astrálním cestováním a motorkami. Pamatovala jsem si Popel a prach jako docela dobrý kousek, o který jsem ale v průběhu čtení postupně ztrácela zájem až se konec rozplynul v nic a v mé paměti nezanechal stopy. A přesně totéž se opakovalo i podruhé. Po třetí už se do toho tedy nepustím. Víc mi sedla povídka. Má hlavu, patu, něco mezi tím a podle mě je v ní obsaženo vše, co o Pomezí potřebujete vědět. Následující román už mi přišel jako taková horrorová nástavba. Největší mínus je ten rychlý konec a hned pak to, že je to všechno takové okoukané. Tajemná smrt mnicha. Už zase? I ty nejlepší scény s vdovou, jízda vlakem apd., vše působí jako kdybychom to už několikrát viděli jinde. Jako nechci říct, že to nemůže souviset s tím, že už jsem knihu jednou četla, ale u kolika scén si člověk řekne "tak to jsem nečekal" a ne "klasika"? Úplně tedy nechápu z čeho je většina čtenářů tak nadšená (a to jsem četla velmi rychla vůbec jsem se nesoustředila na případné rozpory a díry v logice). Přesto ještě váhám, zda si knihu nenechat jako ukázkový vzorek té záhrobní "klasiky".

13.04.2024

Zcela výjimečně hodnotím román ve dvou svazcích různým počtem hvězdiček. Dvě pro první svazek, tři pro druhý. Rozjezd je dlouhý. Hlavní nápad pracuje se šamanismem a astrálním cestováním do parazitického světa Mistrů Záře (nebo jak se to psalo), ze kterého se cestovatelé (zloději, lupiči a jiní, dle toho, jak se zrovna nazývají) snaží ukrást něco užitečného, co by mohli přenést do našeho postapokalyptického světa. To je samo o sobě docela zábavné. Bohužel, po prvním svazku, který je jen vleklým úvodem k cestě tam a nikdy zpátky, se této kratochvíli už téměř nedostává prostoru. Přesto je druhý svazek, který už není jen o tom vykopat hlavního hrdinu z jeho pohodlného pelechu, čtivější. Je to pak už úplně klasický příběh z kategorie "vyvolený na cestě za naplněním proroctví nebo poslání překonává náhodné překážky". Bohužel, úplný závěr je sice optimistický, ale velmi otevřený. Nemám ráda, když se nedozvím jednoznačně, zda ten a ten dopadl tak a tak nebo ne. Příběh by snesl ješte jeden díl o konečném zúčtování. Autorka už ho ale nenapíše. Leda, že by se toho ujmul její manžel. Mají docela blízký styl a asi spolu o svých knihách dost diskutovali, mohl by to docela dobře trefit v podobném duchu. Ani pro mě to ale není příběh, který bych potřebovala číst vícekrát (a překlad je vážně místy příšerný), takže oba svazky pošlu dál do světa.

13.04.2024

Zcela výjimečně hodnotím román ve dvou svazcích různým počtem hvězdiček. Dvě pro první svazek, tři pro druhý. Rozjezd je dlouhý. Hlavní nápad pracuje se šamanismem a astrálním cestováním do parazitického světa Mistrů Záře (nebo jak se to psalo), ze kterého se cestovatelé (zloději, lupiči a jiní, dle toho, jak se zrovna nazývají) snaží ukrást něco užitečného, co by mohli přenést do našeho postapokalyptického světa. To je samo o sobě docela zábavné. Bohužel, po prvním svazku, který je jen vleklým úvodem k cestě tam a nikdy zpátky, se této kratochvíli už téměř nedostává prostoru. Přesto je druhý svazek, který už není jen o tom vykopat hlavního hrdinu z jeho pohodlného pelechu, čtivější. Je to pak už úplně klasický příběh z kategorie "vyvolený na cestě za naplněním proroctví nebo poslání překonává náhodné překážky". Bohužel, úplný závěr je sice optimistický, ale velmi otevřený. Nemám ráda, když se nedozvím jednoznačně, zda ten a ten dopadl tak a tak nebo ne. Příběh by snesl ješte jeden díl o konečném zúčtování. Autorka už ho ale nenapíše. Leda, že by se toho ujmul její manžel. Mají docela blízký styl a asi spolu o svých knihách dost diskutovali, mohl by to docela dobře trefit v podobném duchu. Ani pro mě to ale není příběh, který bych potřebovala číst vícekrát (a překlad je vážně místy příšerný), takže oba svazky pošlu dál do světa.

13.04.2024

(SPOILER) Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem.
*
A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.
*
Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.
*
"Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš.
"Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi."
"A co jste vyučoval?"
"Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem."
"Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?"
"Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu."
"Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života"
Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?"
*
"Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže."
*
Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.
*
V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.
*
Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech.
*
Vojáci seděli v horké přeplněné cele.
Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?"
"Já si myslím, že to mohli být předkové."
"A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej."
"Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky."
"Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?"
"Co kdyby nás zaslechli?"
"Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné."
"Výborně."
*
"Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?"
"Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna."
"A koho?"
"Myslím, že tebe."
*
"Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl.
"Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!"
"Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?"
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
"Dlouho."
*
Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.
"Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus."
*
Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.
"Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech."
"So to?"
"Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?"
"Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb.
Cohen zaváhal.
"Ne? Starej Voltan?"
"Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky."
"Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni."
"Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej."
*
"Jak je to tady velké?"
PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ.
"Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy."
TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.

Tyl není můj oblíbený dramatik. Nelíbil se mi jeho slavný Strakonický dudák (na papíře ani v Národním), nelíbili se mi ani jeho slavní Kutnohorští havíři. Je pochopitelné, proč to napsal i proč se hra ujala, ale nebavilo mě to proto o nic víc.

1 11.03.2024

Skvěle zpracovaná přehledná kniha bez zbytečné omáčky. Některé části by klidně mohly být i podrobnější (třeba nevím, co to je ta "klaunská bota", podle mínění nebarefootové populace je to každá barefootová bota, ale tady to asi znamená něco jiného). Doporučuji.

27.02.2024

Další čtenářský přešlap v tomto roce. Kniha má dobré rozuzlení, ale dostat se k němu přes všechnu vatu je zdlouhavé. Ponurý příběh, u kterého se mi nepodařilo určit, jaké věkové skupině je určen a který působí spíš jako kdyby se odehrával ještě v 19. století. Konec je pro zkušenějšího čtenáře celkem předvídatelný, ale jak to bude jsem neuhodla až tak dlouho dopředu hlavně kvůli čtení v originále, který byl dost náročný (přímá řeč je v nějakém šíleném britském dialektu). Jedna z pozoruhodných věcí na příběhu je, že je to jeden z mála příběhů, kde jsou hybateli děje ženské postavy. Všechny tři mužské postavy jsou ve vedlejších rolích a všechny jsou úzce spjaty s hlavní hrdinkou. Ale jen kvůli tomu to za čtení nestojí. Kdyby kniha byla o 100 stran štíhlejší, byla by poutavější.

27.02.2024

Po dvou přehmatech konečně kniha, která mě velmi příjemně překvapila. Četla jsem v originále, nevím zda je překlad stejně dobrý. Ale je to přesně jedna z těch knih, které bychom si v 5. třídě s kamarádkou velmi užily, kdyby tehdy už byly napsané. Vtipné, ve 12 letech vtipnější. I vedlejší postavy jsou dobře vymyšlené a každý má v příběhu své místo. Určitě "Popelku" schovám pro další generace. Jediné, za co knize strhávám body, je nedostatečné vytěžení "daru" hlavní hrdinky. Chybí mi nějaké větší pokusy s tím ji daru zbavit vhodně zvoleným příkazem (a jejich případné výsledky a následky).

1 27.02.2024

Z Verneovek, které jsem přečetla až v dospělosti, je tato první, kterou si možná nechám pro děti. Verne se konečně dostává k rovnováze mezi vzdělávacími a dobrodružnými pasážemi a když to srovnám s knihou Pět neděl v balóně, tak se to nedá vůbec srovnávat. U knih Robur Dobyvatel a Pán světa jsem usínala nudou. Patnáctiletý kapitán je mnohem atraktivnější dílo. Ani jsem si tentokrát skoro nestihla všimnout, že všechny vedlejší postavy jsou stejně placaté.

4 27.02.2024

Knihu jsem četla anglicky a dočetla jsem jen ze zvědavosti na keltské mýty (které mě nakonec nezaujaly). Další díly číst nebudu. Nezaujal mě hlavní hrdina (byl mi až nesympatický) a konstrukce příběhu je podivuhodně neatraktivní. Neuzavřené linky (nejdřív se musí honem vrátit, aby se něco zlého nestalo, a pak to najednou nespěchá bez dalšího vysvětlení), nedotažené vztahy, nepochopitelná neznalost strašně zodpovědně studujícího hlavního hrdiny, který potřeboval potkat jakéhosi profesora, aby ho po několika letech keltských studií poučil o základních věcech z jeho oboru. Velmi pomalý rozjezd. Nejlepší část byl pobyt v bojové škole. Knihu bych asi doporučila hlavně těm, kteří nikdy nic na téma "průchod kamenným kruhem" nečetli, protože jako "jen jedna z mnoha" knih s tímto tématem, které jsem četla, na mě tato žádný dojem neudělala. Ale i poměrně nenáročná německá série Elfové nabízí více napětí.

27.02.2024

Knihu jsem koupila, protože se mi líbil název a nápad. Přečetla jsem ji, protože se mi ten nápad opravdu dost líbil. Neměla jsem ji dočítat, čtvrtina by mi byla stačila. Magie je zde jako programování. Dokonce je tu více magických jazyků a každý se hodí na něco jiného. Když sešlete kouzlo s chybou, objeví se bug. Dokud to nespustíte, nevíte, zda to bude fungovat... Nejméně reálná je tu představa, že mistrům to funguje na poprvé. Zajímavá je také kakografie, "dis" porucha hlavního hrdiny, která zásadně ovlivňuje jeho život. Bohužel, tím to končí. Vše ostatní na knize je ordinérní a nenápadité. Autorův styl mi neseděl. A když se konečně na konci začalo něco zajímavého dít, děj najednou skákal o celé měsíce. Příběh končí tak, že čtenář očekává, že příště se hrdina pustí do záporáků, ale podle všeho je v druhém díle částečná obměna postav a ve třetím pak skočíme o 30 let vpřed a sledujeme potomka hrdinů druhého dílu. Pokud jste přečetli můj komentář, už o Čarotepci víte vše zajímavé, takže už prakticky nemá cenu ho číst. Pardon. Přečtěte si místo toho třeba Tamir Velikou od L. Flewelling.

31.01.2024

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.

3 31.01.2024

Kromě Olivera Twista jsem od Dickense četla jen pár povídek. Zlé časy jsem vytáhla, protože jsem potřebovala do výzvy knihu, která má na obálce hodiny. Čtení mě překvapilo. Příběh je možná "normální Dickens", ale styl, jakým je kniha napsaná mi přišel jako velký krok stranou. Na to období mi to přišlo až neuvěřitelně svižné a okleštěné od košatých popisů a odboček. Kniha se mi líbila dost na to, abych přemýšlela, zda se rovnou nemám pustit do dalšího Dickensova díla, ale ne zas tolik, abych to opravdu udělala. To, co mi chybělo byla možnost některé postavě nějak více držet palce. Ve srovnání s Oliverem Twistem je toto méně dobrodružství a více satiry. Tomu odpovídají i (velmi dobře napsané) charaktery.

31.01.2024

(SPOILER) Nejlepší díl série. Medúza se podobá Kerberovi. Je to technologicky vyspělá totalitní společnost. Jen se zde mění těla místo toho, aby si lidé měnili těla. Občana je proto potřeba vychovávat a sledovat neustále, aby byl udržován spokojený a nevědomý. Protože když vás "wardeni" přizpůsobí zimě, proč by vás nepřizpůsobili i jiným podmínkám? Ale rozený Medúzan na takovou možnost nepomýšlí.

Tarin Bul byl jednou z uvěřitělnějších variací na tajného agenta. Jeho mise je nejzajímavější. Autor tentokrát rozvíjí myšlenku, že proměnlivost těl by vedla ke změnám pohlaví, protože v drsných podnebních podmínkách potřebuje společnost více žen než mužů. Logicky tak neexistuje zvýhodňování jednoho pohlaví, protože nemalý počet žen se jako muži narodil a i v dospělosti mohou lidé opakovaně prodělat změnu pohlaví dle aktuální potřeby rodinné jednotky. Přesto je společnost v konečném důsledku patriarchátem, protože jí vládne nejoplzlejší chlap v systému wardenova diamantu.

Po relativně svižném ději mise se dostáváme k rozřešení celé hlavní linie, což je část, na kterou celou dobu čekáme a za kterou zvedám hodnocení. Rozuzlení se mi líbilo. Úplný závěr mi pak přišel poněkud nedotažený. Ráda bych věděla, co se stalo s Tarinem a zda byly změny udělané na Ching Lu Kor doopravdy nezvratné. Všem ostatním dala kniha aspoň lehký náznak "a jak to bylo dál", jen zde nic. Zkusili to nebo si mám si myslet, že jistý agent si nechal Ass i Ching a všichni žili šťastně až do smrti? Přesto, kdybych si měla znovu přečíst půlku série, byl by to právě Kerberos a Medúza.

31.01.2024

Nejslabší díl série. Úvod jsem přeskákala. Pravidla planety mají relativně blízko k Lilith, takže se mi už po krátkém čase od přečtení tyto dvě planety trochu pletou. Děj mi také přišel dost podobný a ještě více na sílu odehraný, akorát tady tedy wardenův organismus dělá tu "magii" echt magickou. Pro mě se tak třetí díl stal jaksi nadbytečnou variací prvního.

31.01.2024

(SPOILER) Technické prostředí Kerbera mi bylo o něco bližší než feudální ráj na Lilith. Měla jsem náladu spíše na sci-fi než fantasy a Lilith se fantasy nebezpečně blížila. Na začátku mě docela zarazilo, že se autor rozhodl, že musí nutně udělat stejný úvod. Bylo mi ale jasné, proč to udělal a že to tedy udělá i u zbylých dílů, kde už to přeskáču. Jakmile se děj posunul na Kerberos, už to bylo dobré.

Nejzajímavější na Kerberu není výměna těl jako taková, ale její společenské důsledky v dlouhodobém horizontu. Výměna těl umožňuje být skoro nesmrtelný. Ale má to odvrácenou stránku. Někdo nakonec vždy získá staré tělo, které už má poněkud krátkou životnost, že? Logicky se nabízí, že takový osud bude určen zločincům. Ale budete mít dost zločinců, kteří si zaslouží trest smrti nebo se to "zaslouží" bude nenápadně posouvat, až z toho bude skvělý nástroj k udržení diktatury? A bude těm zločincům mezi 15 a 30, aby jejich těla byla něčím, co chce řádný občan získat? A tak tu máme mateřství jako práci. Ale jakmile se pro něj jednou rozhodnete, už nikdy vám nedovolí dělat nic jiného. Každý rok jedno dítě, po roce odevzdat státu, když splníte kvóty, dostanete v době menopausy nové mladé tělo a pokračujete. Donekonečna. 40 % dětí je jen materiál na čerstvá těla. Rodina neexistuje. Lidé by zbytečně trpěli dilematy, zda přijmout nové tělo nebo ne, když by si více uvědomovali, že takové tělo nevyrostlo někde na stromě. A to by z nich dělalo horší občany Kerbera. Pěkná čistá dystopie. Důvod, proč knihu nehodnotím lépe je, že dějově je prostě příliš podobná prvnímu dílu.

30.01.2024

(SPOILER) První ze čtyř dílů mě vcelku příjemně překvapil. Kniha za 43 let nezestárla úplně nějhůř. Základní zápletka je docela dobrá. Velké mezihvězdné impérium (pardon konfederace) je ohroženo neznámými mimozemšťany. Je potřeba někoho poslat k pravděpodobným zrádcům lidského druhu, aby zjistil úplně všechno. Hrdina je klasický případ "jsem úplně nejlepší agent s povolením zabíjet", který už všude byl, všechno dokázal a nikdo ho nezlomí. To se dá číst, pokud vás zrovna tento typ hlavního hrdiny neskutečně neirituje. Bohužel, právě první díl nejvíc evokuje fantasy meče a magie. A autor tahá postavy po světě sem a tam tak, aby se mu to hodilo. Navíc jsem hned na začátku uhodla, kdo je vládce. Dojem tedy autor vylepšil až tím, že mě překvapil jednou událostí v závěru. Vlastně tím skóré vylepšil docela významně, protože čtenáři opakovaně naznačil, co se chystá a stejně jsem to přehlédla. Body dolů hlavně za to, že perfektní cvičený a pro svou úlohu zrozený superagent nejedná nijak nadprůměrně chytře a je autorem vláčen (chytré postavy jsou vždy problém... proč aspoň něco neprokouknul, když je tak chytrý, hm?).

Po dočtení celé série jsem koukala i na zahraniční komentáře (čtu zpravidla jen nejnižší hodnocení) a přemýšlela jsem, proč mi (na rozdíl od jiných čtenářů) nevadilo, že na agenta s povolením zabíjet se vždy záhy přilepí nějaká krásná domorodka a nevadilo mi to ani u první knihy, kde dívku v nesnázích zaujalo především jeho nadprůměrné mužství. Normálně mi tato linka ve starších sci-fi jde pěkně na nervy, ale tady mi to nevadilo ani v jednom díle. Dospěla jsem k závěru, že to je tím, že dokonce i v Lilith, kde je počátek "romantické" linky nejvíce otázkou fyzické přitažlivosti, to nepůsobí nijak nuceně. Ani Ti, která z jistého důvodu nejvíc ze všech hlavních ženských postav série působí jako sexy doplněk, není napsaná tak pramizerně, jak tyto postavy obvykle bývají. Autor také poměrně obratně přidává do Diamantu téma rovnoprávnosti (nejen mužů a žen). Na Lilith jde o šlechtitelský projekt, kdy jsou dívky s určitým "magickým" talentem vybírány pro projekt "poroď mága". To je ovšem poměrně běžné téma ve sci-fi a fantasy, proto jsem to přešla téměř bez povšimnutí.

30.01.2024

Knihu odkládám nedočtenou. Od tématu jsem dle anotace očekávala buď více humoru nebo více dramatu, ale nedostalo se mi ani jednoho. To by ještě tak nevadilo. Co mi dělalo větší problémy, je to, že kniha je vydaná po roce 2000 a jednoznačně zasazená do období nejdříve po roce 1989, ale postavy se chovají jako kdyby se odehrávala spíše před revolucí. I ilustrace tomu často odpovídají. Ještě tak první polovinu 90. let bych považovala za možné období děje, ale děj určitě nemůže být zasazen do nového tisíceletí. Budiž, řekněme tedy, že je to první polovina 90. let. Nevím, proč by mě měla zrovna 90. léta zaujmout, větší čast jsem jich prožila a nijak zvlášť se mi po nich nestýská. Umím si ale představit, že pro řadu lidí to bylo vzrušující období plné příležitostí. Z mého pohledu je to kulturně a technologicky prakticky pravěk. Postavy by musely být sakra propracované, aby mě udržely u knihy "o vztazích v 90. letech". Podobně jako u jiných děl dříve narozených autorů na mě ale mezilidské vztahy popisované v knize působí podivně odlidštěně. Další kámen úrazu byl, že tady o ženě-matce píše někdo, kdo nemá zrovna aktuální informace o tom, jak takový život ženy-matky vypadá. Bylo bezesporu zajímavé se dozvědět, že v době autorova dětství se možná ještě nosili novorozenci z porodnice domů v tašce vystlané osuškou, ale nikdy jsem neslyšela, že by to někdo udělal po roce 1989. Myslím, že kdyby to někdo zkusil teď ve 20. letech, personál porodnice by podal podnět na OSPOD. Dnes se děti odnášejí v autosedačkách, v nosítkách, v šátcích, odvážejí v kočárcích. Že doktor přinesl mamince miminko v tašce jsem považovala za puritánské vysvětlení přírůstku v rodině, ne za něco, co se v nějaké podobě opravdu praktikovalo. Ale asi se to fakt dělalo. Kdysi. Podobně zvláštní je představa, že by v naší kultuře nějaká matka dala dítě na prso nějaké bezdětné ženě. Nepotkala jsem mnoho žen, kterým se nehnusí možnost, že by jim dítě nakojila jiná matka, natož aby nechaly dítě olizovat nějakou cizí paní jen tak bez mléka. Idea, že by ta bezdětná "prožívala své nejčistčí vteřiny" a "poprvé si naplno uvědomila, jak krásné a jasné je poslání ženy" je taky spíše neinformovaná. Jistě se mnoho bezdětných žen opravdu těší až budou kojit to svoje miminko, ale reálný prožitek, když to dítě pak mají, je pro mnohé stresující a bolestivý. Novorozenec saje silně, pro řadu žen je to vyloženě nepříjemné a dlouze si na to zvykají. Někdy za doprovodu ošklivých a špatně se hojících ran. Autorem popsaná scéna je naivní idealizací ranného mateřství. Při náhodném listování dál jsem narazila na další nevhodné chování vůči dítěti, kdy doktorka (!) Zuzana překryla ze slušnosti košík s dítětem županem. To musela být ale mimořádně náruživá doktorka, když byla ve jménu jakési slušnosti či čeho ochotná riskovat, že se dítě zadusí. Tak přesně takhle rodičovský život standardně neprobíhá. Možná, že někde hlouběji v knize je nějaká pěkná myšlenka nebo překvapivá pointa (linka z minulosti byla mnohem zajímavější, kvůli té jsem se do knihy pouštěla), ale opravdu nevydržím číst příběh ze současnosti (nebo nedávné minulosti), kde je s živým miminkem nakládáno jako s panenkou. Neseděl mi ani autorův až příliš stručný styl. Např. věta: "Našlapovala zlehka; cítila pod sebou zvětralé klenby." Tedy já mám také potíže s chodidly, ale tak drsný výraz ve vztahu k mým klenbám ještě žádný odborník nepoužil.

Knize příliš nepomohla ani ilustrátorka. Je to již starší dáma a její ilustrace ne vždy odpovídají době, ve které se odehrává děj. Manipulace s novorozencem na str. 12 rozhodně nevypadá jako něco, co by současná zdravotní sestra dělala, pokud by nestála o TO za pokus o ublížení na zdraví. Na str. 36 to vypadá, že vzdalující se násilník odhodil cestou vycházkovou hůl. Za celý život jsem viděla asi jen jednoho muže, který chodil s holí, i když nebyl důchodového věku. A to byl fiktivní muž Lucius Malfoy ze světa Harryho Pottera, kde muži nosí hábity s půlměsíci a tak. Na str. 40. má mimino polštářek a peřinku, to už je dnes celkem rarita. Z bezpečnostního hlediska se doporučuje, aby děti do 3 let věku spaly ve spacích pytlích. V 90. letech tedy možná. Taky má zavinovačku a čepici na mašličku, i když je podle popisu v bytě. No asi v tom bytě hodně táhne. Může být. Ale klasické (v 90. letech ještě běžné) zavinovačky jsou dnes už také rarita. A kdo drží hlavičku? Str. 47 takový košík s nákupem jsem nikdy v Praze neviděla. Méně praktické ženy nakupují potraviny s taškou, praktičtější s batohem, bohatší s autem nebo online. Zánovní kočár na str. 55 je také pěkně retro. Vůbec tím ale nehodnotím kvalitu ilustrací nebo osobu ilustrátorky, jde pouze o to, že ilustrace podtrhují dojem, že se kniha odehrává mnohem dříve než text určuje. Možná k tomu ale ta 90. léta sedí a moje paměť je vidí přeci jen o něco blíže dnešku než objektivně byla.

Vypočítala jsem, že aby jakž takž seděly reálie, musel by se děj trefit někam mezi roky 1991 (víceletá spolupráce s někým z USA předpokládá jako minimum 2 roky po revoluci) a 1997 (někdy tou dobou se zkracovala doba pobytu v porodnici a Zuzanka je v porodnici dlouho, i když tady by to částečně mohl měnit náznak, že má určitou protekci). Do odhadu zahrnuji i to, že internet ještě v ději nehrál prakticky žádnou roli (a snad ani nebyl zmíněn). Tak jestli náhodou tato část 90. let skutečně vypadala tak, jak ji autor popisuje a lidi ještě vážně nosili děti domů v tašce s ručníkem, tak to knize přidává nějaké body, ale jaksi to ve mně nevzbuzuje o nic větší chuť ji číst.