zanetkov77

Příspěvky

Pýcha a předsudekPýcha a předsudekJane Austen

Pro někoho je Pýcha a předsudek zajímavým románem o lásce, pro někoho povrchním příběhem řešícím jen to, jak si sehnat manžela. Mně se na Austenové nejvíc líbí její ironie, její kritika soudobé společnosti a údělu dívek ze středních vrstev. Vyzdvihuje ženu, jejíž hlavní předností není krása (byť u Elizabeth nechybí), ale chytrost, vtipnost a charakternost. Vyzdvihuje ženu, která se vyrovnává muži a jedná s ním na stejné úrovni, nikoliv podřízeně. Odsuzuje vyhledávání partnerů na základě majetkových poměrů, výhodnosti svazku a krásy na úkor vztahu bez lásky a vzájemného respektu. Její postavy jsou více realistické, nejsou jen bouří emocí. Je to dílo, které v její době neodpovídalo romantickým ideálům, ale stalo se oblíbeným. A oblíbeným zůstává zaslouženě dodnes.

26.11.2018


Hrdinové kapitalistické práceHrdinové kapitalistické práceSaša Uhlová

Něco takovýho jsme tu potřebovali. Tuhle knížku jsem přečetla pomalu jedním dechem a postupně si z vlastních (byť chabých brigádnických) zkušeností připomínala náročnost manuálních prací, jejich slabé ohodnocení (chvíle, kdy jsem zjistila, že beru víc než lidi, co tam pracují několik let na plný úvazek) a hlavně všechny ty lidi - stěžující si, smířené i relativně spokojené. Knížka vyvrací některá jednoduchá odsouzení typu "tak proč si nenajdou jinou práci?" a my zjistíme, že to pro všechny není úplně tak jednoduchý anebo že by to dokonce jejich situaci ani moc nevyřešilo, ne-li dokonce ztížilo. Saša Uhlová zachycuje skvělými reportážemi smutné osudy lidí - lidí opuštěných, zadlužených a unavených. Lidí akceptujících špatné pracovní podmínky ze strachu, že kdyby se ozvali, přišli by o práci nebo i jen z nevědomosti, že se zákony porušují. Lidí i dobrovolně pracujících neustále přesčas, na nočních směnách nebo o víkendech, protože jsou za to příplatky a dostanou víc peněz a díky tomu vyžijí.

Hrdinové kapitalistické práce je opravdovým svědectvím o zločinech proti lidskosti. Jsem ráda, že se něco takového dostalo mezi veřejnost a pevně doufám, že i samotní zaměstnanci těchto pozic jednou dostanou víc odvahy se postavit za svoje práva, vyšší mzdu a lepší pracovní podmínky, protože díky tomu (jak nám už i dějiny ukázaly) se může opravdu nasměrovat současná situace k lepšímu.

Jo, a taky už si nebudete stěžovat až budou fronty v supermarketu.

„Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy), nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu, čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, cizinci, Češi, staří, mladí, ženy, muži, prostě všichni jsou strašně milí a ohleduplní. Kromě malého procenta hulvátů, samozřejmě.” Pod to se podepisuju.

08.08.2018


Modlitba pro Kateřinu HorovitzovouModlitba pro Kateřinu HorovitzovouArnošt Lustig

Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.

23. února


Černobyľská modlitba (kronika budúcnosti)Černobyľská modlitba (kronika budúcnosti)Světlana Alexandrovna Alexijevič

Velmi silná kniha se silnými příběhy lidí, kteří zažili Černobylskou havárii na vlastní kůži. Příběhy žen, které se staraly o své umírající muže a nemocné děti. Příběhy mužů, kteří se snažili likvidovat následky havárie. Hlavně ale osobité příběhy Bělorusů, ze kterých můžeme nahlédnout do jejich způsobu života, který se tolik liší od toho západního. Můžeme nahlédnout do jejich duší a srdcí, které se nehodlají vzdát svého domova a žijí v zamořených oblastech přes všechna varování a příkazy k evakuacím. Lidí, pro které je problém pochopit, co se vlastně stalo. Protože se nikdy nic podobného nestalo předtím. Protože vědí, jak se mají chovat, když nastane válka, ale nevědí, jak se zachovat v takovém případě - když to vypadá, že se vlastně nic neděje, nikdo neútočí, nikdo nestřílí. Ale lidé najednou nesmějí jíst vlastní plodiny, trhat květiny nebo ležet v trávě, mají opustit vlastní domovy... A nikdo jim nevysvětlí příčinu. Protože komunistický režim zachovává vše přísně tajné, protože moc a stát je důležitější než lidé v něm. Hlavně nešířit paniku. Ale nikdo neví, jak se chránit a nikdo neví, jak je ochrana důležitá a jaké mohou být následky.

Skvělá kniha sestavená z těchto příběhů, ve které, jak jsem zmínila, nevidíme jenom obraz reality Černobylské tragédie očima přímých účastníků, ale také politickou situaci a postoj státu, ve který velká většina lidí bezmezně věřila; lidé se dobrovolně hlásili na pomoc a nikdo nelitoval ničeho, co pro to udělal, nikdo se nevzepřel, ne ze slabosti nebo strachu, ale proto, že to všichni brali jako svou povinnost. S čímž souvisí třetí "linka" příběhu, a tím je náhled do způsobu uvažování, myšlení a cítění místních lidí, kteří nejsou tak ovládáni konzumní společností, záleží jim na vlastním domovu, rodina je u nich na prvním místě, mají velký vztah k přírodě...

Černobylská modlitba je kniha, kterou by si měl každý přečíst předtím, než se bude chtít účastnit zájezdu do Černobylu. Možná o tom začnete trochu víc přemýšlet.

„No a celkom na záver cesty ponúkajú milovníkom extrémnej turistiky piknik s obedom z ekologicky čistých potravín a červeným vínom. A ruskou vodkou. Nasľubujú vám, že za deň strávený v zóne dostanete dávku menšiu ako pri vyšetrení röntgenom.
...
Navštívte jadrovú Mekku... za dostupné ceny...”

30.05.2018


Marťanská kronika / 451 stupňů FahrenheitaMarťanská kronika / 451 stupňů FahrenheitaRaymond Douglas Bradbury

Sci-fi nepatří mezi žánry, které bych obvykle vyhledávala, nicméně z Bradburyho jsem nadšená. Jeho dystopické příběhy mají hloubku, zabývají se psychologií a společností, fantastické prvky tam jsou skoro mimochodem, ale zároveň dodávají celému příběhu skvělou atmosféru, která je v dnešní době zase mnohem méně budoucí než tomu bylo v době vzniku těchto děl.

Marťanská kronika je skvělou charakteristikou nás - lidí, kteří chtějí mít všechno pro sebe a všechno podle sebe, a zatímco dovedli ke zkáze vlastní planetu, přesouvají se na jinou, zabírají ji a začínají devastovat nanovo.
Moc se mi líbila kapitola o muži, co si nechal postavit na Marsu dům Usherů. Dokonalost.

451° stupňů Fahrenheita mi zase v mnohém připomněl Orwellův román 1984.

30.05.2018


Tereza RaquinováTereza RaquinováÉmile Zola

Zola mě jen utvrdil v tom, jak mistrně zvládá naturalistickou psychologii postav a Tereza Raquinová ve mně vyvolávala podobné pocity jako kdysi Zabiják. Od začátku ponurá atmosféra a postupně gradující děj, který ve čtenáři zanechává směsici pocitů od šoku, přes znechucení po zlost a smutek. Na dvou set stránkách se odehrává urputný boj Terezy a Laurenta, které straší v myslích jejich zločin, kterým si chtěli přivodit vlastní štěstí a spokojenost. Byť si zpočátku myslí, jak jsou chytří, že unikli bez nejmenšího podezření komisařům a gilotině, jejich trest na sebe nenechá dlouho čekat, nakonec snad v mnohem horší podobě, která je postupně dovádí k šílenství a příběh nemůže skončit jak jinak než tragicky.
V příbězích E. Zoly nemůžu hledat oblíbené postavy, ale přesto jeho romány přitahují právě svou surovostí a bezostyšným líčením utrpení, nízkosti a sobectví lidí. Právě sobectví je tu jedním z ústředních motivů, které zasahuje snad každou vystupující postavu.
Kromě toho mi společně s G. Orwellem nabízí pohled na Francii a Paříž z pohledu chudých lidí, zločinu a utrpení, která nadobro zadusí představu Francie tak, jak ji známe dnes, tolik turisticky atraktivní.

„Výstaviště mrtvol v Morgue je divadlem, které si může dovolit každá peněženka, je zadarmo pro chudáky i pro boháče. Dveře jsou otevřené, kdo chce, přijde. Jsou nadšenci, kteří si klidně zajdou, jen aby nezmeškali žádné z představení smrti. Když je dlažba márnice prázdná, odcházejí lidé zklamaní, jako by je někdo ošidil, cedí mezi zuby nespokojená slova. Když je ovšem dlažba dobře vybavená, když je tu pěkná výstavka lidského masa, tísní se tady návštěvníci, dopřávají si laciné emoce, děsí se, žertují, tleskají nebo pískají jako na divadle a pak odcházejí uspokojení a prohlašují, že dneska to v márnici stálo za to.”

29.07.2018


BroučciBroučciJan Karafiát

„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“

Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.

18.04.2019


Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědětVšem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědětJan Urban

Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?

Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.

Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.

„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”

30.05.2018


Příliš hlučná samotaPříliš hlučná samotaBohumil Hrabal

„...protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.“

Těžko hledám pro tohle dílo slova, přestože mě tak pohltilo. Anebo právě proto? Příliš hlučná samota je plná mezních „nešťastně šťastných“ pocitů a právě takové jsem prožívala i já během čtení. Hrabal ve mně vyvolal smutek nad lidmi, zvířaty a samozřejmě knihami, a zároveň svým způsobem nadšení pro jeho práci, jako jakési zachraňování všech krásných a kvalitních knih před zkázou, čtení všech těch velkých spisovatelů a filozofů a obohacování sama sebe. Kniha je dynamická nejen díky dlouhým souvětím, která na sebe však jednoduše navazují, ale také dějově, a rozhodně se zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy a má úcta k Hrabalovi jako Spisovateli je ještě větší.

13.06.2018


Rýmované komentářeRýmované komentářeKarel Kryl

„Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni...“

Krylovy komentáře k soudobým dějinám v předrevolučním až porevolučním období jsou skvělým úkazem jak samotných situací, tak jeho vlatních názorů a postojů v tomto období plném nadějí a velkých plánů, kdy jako jeden z mála zůstal kritický. A přestože mám ráda Havla právě pro jeho jisté snílkovství (které však šlo ruku v ruce s pokorou a rozvahou) a demokratické ideály, tak stejně tak mám ráda Kryla pro jeho kritický pohled a pragmatismus, který bohužel události předvídal mnohem lépe. Básně i písně jsou skvělé a úplně nejlepší je, když si potom všechny zhudebněné kousky zároveň i poslechnete, protože on sám, jeho styl a jeho hlas, tomu teprve dodá ten pravý zážitek z jeho tvorby.

Díky za Krylova slova, která nám stále mají co říct.

„Městem zní hymna. Národ místo nářku
v zástupu zpívá, jda si pro bolestné,
a v rohu zbrojnoš tluče květinářku:
neb v této zemi - jsou i květy trestné...“

25.06.2018


Sunstone 1Sunstone 1Stjepan Šejić

Otevřme spolu jedno další společenské stigma — tzv. sexuální „úchylky“. Tenhle komiks může na první pohled působit jako jednoduchá lesbická romance, okořeněná trochou lehčího BDSM. Ale není to úplně tak. Bude se vám nejspíš líbit, i když zrovna zastánci BDSM nejste, protože v tomhle zůstává jen velmi málo explicitní a vůbec nepůsobí vulgárně. Hlavní věc, která se mi na něm líbí, je ta, že za tou na pohled jednoduchou erotickou romancí se skrývá docela slušně propracovaná psychologie postav s náhledem do myšlenek a pocitů protagonistek. Zároveň se autor snaží odstranit některé mylné představy, třeba že lidé, co mají rádi BDSM, mají nějaké trauma z dětství a tak teď potřebují někoho ovládat/někomu se podřizovat. Jde mnohem hloub než jen k sexu, ukazuje, že BDSM je především o důvěře, bezpečnosti a zodpovědnosti, že zdaleka nejde jen o zábavu. V neposlední řadě ilustruje na životech hlavních hrdinek to, jak jsou sexuální odlišnosti od většinově chápané „normy“ stigmatizovány a zavrhovány, takže mnohdy nutí jedince, aby tuto svou identitu skrýval. Tohle dílko mě vážně moc překvapilo (očekávala jsem opravdu jen tu erotickou romanci) a rozhodně ho doporučuju všema deseti (nejen) pro rozšíření obzorů.

18.09.2019


Terapie sdílenímTerapie sdílenímEster Geislerová

Zbytečná kniha. Nechápu, proč se začíná rozmáhat trend cpát do knih pomalu úplně všechno, copak aspoň tam nemůže zůstat nějaká kvalita? Možná je to v základu fajn nápad, ale tak akorát pro ty sociální sítě, kde by to mělo i zůstat. V knize mi to přijde naprosto zbytečný a ta cena absurdně vysoká. Tohle vážně někdo koupí?

04.08.2018odpad!


Opuštěná společnostOpuštěná společnostErik Tabery

Začněme konečně myslet a nést odpovědnost. Přestaňme se vymlouvat a shazovat vinu na ostatní. Nespoléhejme se jen na slova politiků, dělejme si vlastní názory, diskutujme a buďme ochotní přijímat postoje ostatních, nestůjme slepě za svým s myšlenkou, že my jsme ti, co mají pravdu a ostatní jsou hlupáci.

To a spousta dalších poselství má tato kniha. Nemůžu říct nic jiného než: “Čtěte a přemýšlejte!”

Aktuální politická situace není příznivá. A o to víc jsou knihy jako je tato potřeba. Abychom se začali zajímat dřív, než právě takové knihy budou na zakázaném seznamu. A už bude pozdě.

Otevřme oči neboť to je jediná šance na změnu k lepšímu. Nedlážděme si další cestu k nesvobodě.

30.05.2018


Americká modlitební příručkaAmerická modlitební příručkaLucius Shepard

Tahle knížka ve mně zanechala spoustu super dojmů. Je to žánrově těžko zařaditelný příběh, ale šmrncnutý magickým realismem, a na to já slyším. Zvlášť s tím, jak děj graduje, se tahle složka ozývá víc a víc. Konec je snový a strhující. Skvěle vykreslená atmosféra na hranicích USA a Mexika – ještě teď cítím za nehty pouštní písek. Jemná, ale jasná narážka na nejen americký materialismus, povrchnost. Filozofický přesah. Prostě radost číst.
Bonus: dvojí verze obálky, nahlédněte pod přebal.))

05.03.2020


MezipřistáníMezipřistáníMatěj Hořava

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

07.11.2020


Druhé pohlavíDruhé pohlavíSimone de Beauvoir

„Člověk se nepozdvihuje nad zvíře tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu, které zabíjí.“

Beauviorová se pouští do detailního náhledu do historie postavení žen a mužů a hledá důvody, kvůli kterým na ženy bylo od prvopočátků (až na výjimky) pohlíženo jako na podřadné - jako na ty druhé. Zabývá se různými mýty, které lidstvo mělo o ženském pohlaví, o menstruaci, o panenství, o sexuálním styku. Sleduje vývoj a význam manželství a vliv jeho (ne)dobrovolnosti na psychologii ženy i muže. Kromě toho vyzdvihuje, že velkou roli sehrává markantní rozdíl ve výchově chlapce, jenž je podporován k rozvoji své osobnosti, a dívky, která je chystaná na svou největší kariéru - výhodné manželství.
Říká, že ženy často samy volí toto nečinné místo a nechávají se vydržovat, ale je důležité pohlédnout na důvody tohoto rozhodnutí - na výchovu a okolnosti ve společnosti, které nejsou svobodné ženě příznivé.
I přesto, že ženy postupem času získaly stejná práva jako muži, nelze očekávat, že toto je konečným cílem, pokud se nezmění i přístup ve společnosti a rodinná výchova.

Ačkoli je kniha pár desítek let stará, některé feministické otázky v naší společnosti zůstaly stejně důležité doposud, některé se zmírnily a nové vyvstaly. A myslím, že tato kniha je důležitým nahlédnutím do historie soužití ženy a muže, abyste pochopili situaci, jejíž důsledky stále nejsou zcela vymýceny, a fakt, že tím, že žena byla zrovnoprávněna s mužem, neznamená, že už není společností diskriminována.

26.02.2019


Naše planetaNaše planetaAlastair Fothergill

Dechberoucí a děsivé. Dva hlavní pocity, které ve mně po přečtení a prohlédnutí téhle knihy rezonují. A stejné pocity, možná ještě intenzivnější, vyvolává stejnojmenný seriál. V přehledném rozdělení kapitol na základní ekosystémy se dozvíte základní ekologické a klimatické problémy 21. století. Dozvíte se o vymírání tisíců živočišných a rostlinných druhů, o znečišťování vod, mizení pralesů i tání ledovců. Je snad nevyhnutelné, aby si čtenář po tomhle uvědomil, jak velkou škodu jsme napáchali my, jako lidstvo. Že téměř všechny ekologické katastrofy má na svědomí lidská bezohlednost a sobeckost. Nadměrný rybolov, pesticidy, plýtvání zdroji, lov ohrožených zvířat, oceány plné odpadků, kácení a vypalování lesů a deštných pralesů... Je nutné si uvědomit, že takhle to už dlouho dál nepůjde a po tom, co zničíme všechno kolem, nezvratně vyhubíme i sami sebe.
Na druhou stranu není celá publikace jenom výčtem katastrof, v každé kapitole se autor věnuje i vyzdvižení toho, co se nám daří zase napravit, jak se snažíme obnovovat půdu a vytváříme chráněné rezervace, díky kterým se opětovně navyšuje populace ohrožených druhů zvířat.
Je to zatím ale pořád jen kapka v oceánu toho, co všechno musíme změnit, abychom naši planetu opravdu udrželi zdravou a prosperující. V první řadě se ji musíme naučit zase milovat, abychom se o ni mohli starat, nehledět jenom na svoje zájmy a zvrátit tak to, do čeho se pomalu řítíme. Stihneme to?

27.08.2019


Něžný barbarNěžný barbarBohumil Hrabal

Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!

„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“

12.09.2019


Stopařův průvodce po galaxii jazykůStopařův průvodce po galaxii jazykůYens Wahlgren

Jste lingvista a zajímají vás umělecké jazyky? Nebo jste nadšení fanoušci popkultury a chcete se dozvědět víc o jazycích ze Star Treku, Her o trůny, Tin Tina, Středozemě nebo dokonce Pingu? Anebo obojí? Stopařův průvodce po galaxii jazyků je k tomu skvělou příležitostí. Celá kniha je psána velmi přívětivě pro kohokoli, takže i pokud o lingvistice zrovna moc nevíte, tak nebudete nijak tápat, autor hned na začátku jednoduše vysvětlí základní termíny jako co to je konlang, artlang nebo rozdíl mezi apriorními a aposteriorními jazyky. Následně, po krátkém historickém ohlédnutí se za prvními konlangy, se pouští do širokého spektra jazyků od fantasy, přes sci-fi až po dystopie, a to jak z literárního, tak z filmového a seriálového prostředí. Vzhledem k tomu, že rozpětí jazyků je opravdu široké, nevěnuje se žádnému opravdu do hloubky, spíše jde o základní charakteristiku a popis toho, jak daný jazyk vlastně vznikl, jak se ujal a dál rozvíjel. Pokud vás některý jazyk zaujme, můžete si vyhledat víc, třeba s pomocí literatury, na kterou mnohdy odkazuje. Mně knížka, kromě spousty zajímavých informací, přinesla i pár tipů na nové knihy, nutkání napravit své popkulturní resty a podívat se konečně na některé filmy a seriály, a v neposlední řadě učit se jazyky, kterými se sice domluvíte tak na Comic Conu a v životopise nikoho nepřesvědčí, ale zase kolik lidí kolem vás umí klingonsky?

21.09.2019


Bylo nás pětBylo nás pětKarel Poláček

Tuhle knížku jsem si naprosto zamilovala, především díky tomu úžasnému jazyku. Jazyku, na který většina mých spolužáků nadávala a já jsem mu propadla a s radostí četla dál a dál příběhy Péti Bajzy a jeho kamarádů.

20.06.2017


Farma zvířatFarma zvířatG. Orwell (pseudonym)

Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale zaujala mě, vtáhla do děje a donutila přemýšlet nad základní myšlenkou celého díla, a to je asi to hlavní.

20.06.2017


Válka s MlokyVálka s MlokyKarel Čapek

"Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi."

Velmi nadčasové, stále aktuální dílo. Právě tento fragment mi přijde značně vystihující naši aktuální situaci v naší zemi.

Válka s mloky je skvělým dílem, třebaže jsem ze začátku byla trochu rozpačitá a zdálo se mi, že se stále nic neděje, všechno se táhne... Až když jsem začala dospívat k tomu, kde všechno začalo nabírat na vážnosti, tak jsem si zpětně uvědomovala ten pomalý, ale neúprosný konec, který se nezadržitelně blížil od samého začátku. První intenzivnější pocity ve mně vyvolal už popis pokusů na Mlocích, zacházení s nimi a jejich hanebné využívání jako levné pracovní síly. Postupně se vše ale začne obracet, a najednou jsou to právě Mloci, kdo napadají pobřeží a souše. Z poslední části - války - jsem měla husí kůži, když jsem si něco takového představila reálně.

A přece... právě takové věci se dějí. Nejsou Mloci, ale jsou Lidi. Lidi, co vedou zbytečné války se zbytečnými oběťmi a obrovskými škodami. My hubíme nejen ostatní, ale zároveň i sami sebe. Každý by se měl nad touto knihou zamyslet a možná zjistí, že přestože je to sci-fi, tak náš svět vystihuje mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život."

"Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."

30.05.2018


Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školceVšechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školceRobert Fulghum

Velmi milé čtení, které mnohdy zahřeje u srdce a dojme, mnohdy přiměje k úsměvu a hlavně k zamyšlení. Jedna krátká úvaha nebo příběh vám dá podnět k přemýšlení, k jinému pohledu na spoustu věcí. A kromě toho mám neskutečně ráda přístup k víře a Bohu právě takový, jako má Fulghum sám. Tak neskutečně milý, upřímný a hlavně tak přirozený, že i nevěřícímu připadá v každém jednom příběhu víra tak jasná a prostá, že by to bez ní ani nešlo.

Myslím, že je to knížka, ke které se ještě mnohokrát vrátím a nad kterou se ještě mnohokrát zamyslím.

30.05.2018


Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osuduKapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osuduPavel Tigrid

Vlastně jsem původně ani nevěděla, co od téhle knížky očekávat, nicméně jsem z ní nadšená. A taky jsem si znovu uvědomila, jak moc špatně se učí dějepis. Tahle knížka (která rozhodně není jen pro ženy) mi dala krásně ucelený obraz na české dějiny 20. století. Všechny ty souvislosti, které mi chyběly, mi Tigrid pomohl dát dohromady, celý ten řetězec na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících událostí. Celým vyprávěním neustále vyvstávala také ošemetná otázka týkající se nás Čechů, charakteru našeho národa a míry naší mravní zkaženosti a lhostejnosti, a ovšem i její oprávněnosti či neoprávněnosti. A k tomu dostanete hromadu odkazů na další doporučenou četbu, na kterou se už moc těším.

09.08.2018


SpánekSpánekHaruki Murakami

Velmi zvláštní povídka, která, navzdory své zdánlivé jednoduchosti, v sobě má hlubší podtext. Vzhledem k krátkému rozsahu je nutné se o to víc zaměřit na samotné myšlenky „mezi řádky” nežli například na postavy, ke kterým si nelze vytvořit nějaký vztah nebo jistý postoj. Mě osobně se Spánek dotkl, protože mi přijde, že mládí hlavní postavy (knihy, studium literatury) se ztotožňuje s mým a zároveň její přítomnost je něco, co je mým strachem - strachem ze stereotypního života, z toho, že přestanu číst a hlavně z toho, že všechny ty knížky a příběhy zapomenu. To, že protagonistka začala trpět touto zvláštní nespavostí bez únavy, je vlastně skvělým prostředkem, který ji pomohl k tomu, aby si uvědomila, co ji kdysi naplňovalo, co má ráda, čemu se chce věnovat a že se nechce nechat konzumovat návyky. Uvědomila si, že má svou rodinu ráda, ale zároveň nevěnovala dost času svým potřebám a paradoxně si to uvědomila teprve když měla celou noc pro sebe. Ne všechno mi v té povídce dává smysl a z toho náhlého konce jsem byla poměrně zmatená, ale ta základní myšlenka mě poměrně zasáhla a přijde mi důležitá. (Mimochodem, půl-hvězdičku také za ty krásné ilustrace!)

„Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.”

02.12.2018


Povídky malostranskéPovídky malostranskéJan Neruda

Neruda jako básník prostého lidu. Jako poetu ho vnímám vlastně i v dílech prozaických a Povídky malostranské mají poetický nádech, který nám přiblíží na první pohled zdající se poklidnou čtvrť malostranskou druhé poloviny 19. století. Když nahlédneme ale pod povrch tohoto zdání, narazíme na život v samé jeho podstatě - na lid prostý a jeho žití plné upřímnosti, humoru, strastí i radostí. Seznámíme se se spoustou postav, některé si oblíbíme, jiné méně, u některých svůj vztah můžeme pozměnit ještě během příběhu, ale v konečném důsledku si vlastně všechen lid malostranský nelze nezamilovat. Líbí se mi, jak Neruda dokáže brilantně vykreslit atmosféru svého rodného místa i charakteristiku postav, které nejsou jen černobílé a často nás překvapí. Povídky jsou krásné, smutné, ironické i humorné, to je jedna ze skvělých schopností autora, vyvolat v čtenáři hned několik emocí naráz. A v neposlední řadě nejde nemilovat osobitý Nerudův jazyk, který je vždy pohlazením po duši.

17.02.2019


Kříž u potokaKříž u potokaK. Světlá (pseudonym)

Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí.
Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.

10.03.2019


VyprávěníVyprávěníUrsula K. Le Guin

Moje první setkání s autorkou, kterou jsem vlastně vůbec neznala. Vyprávění je takovým dystopicko-mytologickým sci-fi. Na jiné planetě, ovládané takzvaným Korporátním státem, jehož praktiky připomínají takový mix 1984 a Brave New World, lingvistka-historička pátrá po minulosti tohoto národa, objevuje jeho starý jazyk a knihy, jež jsou dávno zakázané. V malých vesnicích a divoké přírodě stále zůstávají stopy dřívější civilizace, kterou novodobý stát (ne)úspěšně potlačuje. Celá kniha je prodchnuta tajemnem a filozofií, dávnými příběhy a vyprávěním, kterým se zachovává lidská historie, věděním skrytým a tajně předávaným. Dýchne na vás magickou atmosférou a odnese do světa mimo novodobou civilizaci, jejíž klid a zvyky jsou ale právě touto civilizací neustále narušovány, takže jste ve stále konfrontaci s magií, historií a nepřátelskou realitou světa výrobců-spotřebitelů.

01.07.2019


Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženáchOd přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženáchAngela Saini

Jak se věda mýlila v ženách? Proč bychom neměli k vědeckým výsledkům vždy přistupovat jako k něčemu nutně objektivnímu a neomylnému? A. Saini ukazuje na základě mnoha výzkumů, že vnímat ženu jako „biologicky podřadnou“ není správné, že žena není nutně od přírody slabší, emotivnější nebo cudnější než muž. Ukazuje nové pohledy na věci, které byly dlouho vnímány příliš jednostranně, klade proti sobě vzájemně si konkurující výsledky výzkumů a snaží se přijít na pravou podstatu historického vnímání vrozené podřadnosti žen a nabídnout jiná řešení. Knížka je napsána populárně naučnou formou, porozumět jí tedy může každý, je čtivá, zajímavá a poskytne vám nové úhly pohledu a taky nové argumenty, pokud budete chtít někoho přesvědčovat, že ženy opravdu nejsou od přírody podřadné.

11.07.2019


Vířící bludištěVířící bludištěAdam Foulds

„Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa.“

Náhodně nalezený skvost. Foulds dechberoucně vmíchává básnický jazyk do prózy, která tím ale neztrácí na čtivosti nebo na ději. Propojuje historická fakta s vlastní fantazií a rozmazává hranice mezi duševní střízlivostí a šílenstvím. Líbí se mi pojetí kapitol jako ročních dob, ve kterých skvěle pracuje s popisem přírody. Autor vystihuje některé znaky tehdejší raně viktoriánské Anglie, například na začínajícím velkém přesunu anglické literatury od poezie k románu; a to především na odmítaném vesnickém, pozdně-romantickém básníkovi Johnu Clareovi, té doby chovancem ústavu, kde se celý příběh odehrává; nebo na viktoriánském poetovi Alfredu Tennysonovi, který sem dovezl svého bratra a sám ještě sklízí ostré hodnocení kritiků, protože jeho doba slávy má teprve přijít. Nejvíc mě na tom baví – možná je to jen tím, že obvykle nečtu historické romány současných autorů – ten způsob psaní, ze kterého jsem měla pocit, že čtu prózu, která snad nemohla vzniknout příliš dlouho po tom, co se vše událo, že čtu autora maximálně raného 20. století a vůbec ne prózu poprvé publikovanou až v roce 2009.

„Jak sám víte, vkus publika se přesunul k praktickým příručkám a k románům. Ale poezie přežije. Civilizace se bez poezie nikdy neobešla. Nebude přinášet zisky, ale přežije.“

06.08.2019


1