zanetkov77

Příspěvky

KuňkadleníKuňkadleníJeff VanderMeer

Tohle byla tedy velmi zábavná a vskutku prapodivná roztomilost, teda jako na míru pro mě! Oficiálně to spadá někam do young adult, ale vlastně to z běžné produkce téhle kategorie hodně vybočuje a potěší to kdejakého dospělého (s přetrvávající troškou dětské naivity).
„Od první chvíle, kdy Jonathan Lambshead vkročil na dědečkův pozemek, se začaly dít podivné věci, a bylo to čím dál horší.” Hned první věta je trefa do černýho. Začne to starým domem plným nejroztodivnějších předmětů, které má protagonista se svými přáteli po dědečkově smrti zkatalogizovat na aukci. Jenomže mezi sbírkama stojanů na deštníky, lodních kufrů, ptačích klecí, všemožných součástek a podivných map, najdou i dveře vedoucí do jiných světů, v nichž se alternativní Aleister Crowley snaží dobýt Řím, zničit Anglii a ovládnout Prahu, přičemž jeho vrchním generálem je nesmrtelná obživlá hlava Napoleona. A vůbec v tomhle světě všechno funguje trochu jinak a magie tu není nikomu cizí.
V první části budete jen valit oči, cože se to tam sakra všechno děje a jakej to má krucipísek smysl, ale nenechte se odradit. V druhé části se tyhle dva světy začnou pomalu proplétat a všechno (aspoň v rámci možností nonsensu) začne dávat větší smysl. Od části tři se už rozbíhá i solidní napínavej příběh za záchranu světů (samozřejmě) před psychotickým Crowleym (nebo snad ještě někým jiným?). Potkáte mluvící sviště, špionážní chmýří z pampelišek i nestvůru à la demogorgona a mnoho a mnoho dalšího.
Jediný, co je trochu škoda, je, že je to jenom první část, která je useknutá v podstatě vprostřed děje a druhá kniha je tak pro kompletní zážitek naprostou nutností. Tak doufám, že bude brzy dopsaná!

07. července


Noční tango aneb Román jednoho léta z konce stoletíNoční tango aneb Román jednoho léta z konce stoletíJiří Kratochvil

Kratochvil je prostě mistr české postmoderny. Nechybí tu nic, je to skvělý zakončení jeho postmoderních her z předchozích děl a emblematická manifestace jeho vlastního „programu“, totiž Vyznání postmodernisty. Autor si zde pohrává s bohatými fantaskními dějovými linkami, metamorfózami postav, výrazně se tu uplatňuje Kratochvilův vypravěč lebedící si v metanaraci a neustálé hře se čtenářem. Nechybí ani pro autora charakteristický chronotop – tedy Brno, zde však ne již za normalizace, ale v soudobých událostech léta 1998. Právě četné posměšné a kritické reflexe těsně předvolebního léta konce století se textem prolínají. Pro mnohé tehdejší recenzenty tato aktuálnost byla kamenem úrazu, já ji však ocenila, její sobě vlastní bizarnost konec konců přirozeně doplňuje fantaskní grotesku čistě Kratochvilovu, realizující se třeba v podobě armády ocelových blanických rytířů na dálnici D1 nebo zmrtvýchvstalým dědečkem uneseným na Sibiř. Navíc tu autor zřetelně vyjadřuje pozdně devadesátkovou deziluzi politickou i pozdně kapitalistickou, a přestože ve Vyznání sám píše, že „literatura je jen hra na skutečnost a jen radost ze hry“, nepopírá, že se může objevit i to „něco navíc, co se spontánně přidruží k té radosti, moudrost příběhu, řád a katarze“. No, a podle mě tu je oboje, a navíc vysoce funkční a typicky postmoderně zábavné a hravé.

„Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.“

03. května


Příběh o baziliškoviPříběh o baziliškoviVáclav Kahuda

Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.

25. dubna


Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světěČtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světěMaryanne Wolf

Wolf se v téhle knize věnuje vlivu tištěného a digitálního čtení na mozek a jeho tzv. čtecí dráhy. Základním pojmem je zde tzv. hluboké čtení, které pro Wolf znamená pomalé, soustředěné čtení, při kterém jednotlivec vnímá text jako koherentní celek a chápe jeho hlubší významy a spojitosti. Tento druh čtení je podle ní zásadní pro kvalitní, kritické myšlení, které považuje za základ pro umění empatie, schopnosti zaujetí jiného úhlu pohledu a v posledku za základ samotné demokracie. Spojuje ho právě především s tištěným textem a klade si otázku, zda se vlivem digitálních textů, pro které je charakteristické rychlé přecházení z jednoho na druhé, povrchní přelétávání textu a rozptylující prvky, změní naše současné čtecí dráhy, a zda už nebudeme schopni číst složité texty, například romány (a jestli je budeme schopni takto psát). V druhé části se potom zamýšlí nad tím, jakým způsobem by rodiče a učitelé měli přistupovat k dítěti do 10 let v souvislosti se čtením tištěných knih a digitálními technologiemi (tuhle část jsem informačně oceňovala asi nejvíc).
Obecně si myslím, že Wolf prezentuje spoustu podnětných myšlenek, návrhů i oprávněných obav, a přitom oceňuju, že zároveň přijímá i pozitivní vliv digitálních technologií a že s ním dokáže pracovat tak, aby směřoval k eliminaci dopadů negativních.
Zároveň mi tu dost věcí ale vadilo nebo otravovalo, předně asi ten americký styl s důrazem na osobní příběhy s cílem „tohle na tebe má emočně zapůsobit“ – pojmenovala jsem si to jako „sentimentální vsuvky“ –, potom taky snad až nadměrné citování jiných výzkumů, kde mi místy scházely důležité informace. S tím souvisí i dle mého zbytečné opakování již řečeného. Forma dopisů mi přišla nevyužitá, protože neplnila účel, ale to je spíš drobnost. Co do obsahu mi nejvíce vadily některé generalizace týkající se mladých čtenářů (zvláště ty ve smyslu, že mladá generace vyrůstající na Twitteru není schopná ocenit Melvilla nebo Eliota, s. 101) a potom některé obavy, které mi přišly snad až příliš přehnané (např. že brzy „nerozeznáme krásu psaného slova“, s. 96), u některých jsem si zase říkala, jestli to nejsou takové ty typické generační obavy, které se historicky stále opakují (Postman se obával negativního vlivu televize a autorka sama zmiňuje obavy, které měl už Sokrates stran zapisování textu a jeho negativního vlivu na paměť).
Kniha je však rozhodně zajímavá a podnětná a stojí za pozornost, můj výsledný dojem je sice trochu rozpačitý, přečtení ale určitě nelituju a zvláště k části o dětech se třeba jednou i vrátím.

24. dubna


PrapsiPrapsiLenka Wimmerová

(+ SPOILER) Začínalo to slibně, ale... v podstatě je to patriarchální příběh, ve kterém jsou ženy jen skupina hysterických a nenaslouchajících předmětů, díky nimž jen ještě víc vynikne ten mužský, nebo dokonce i chlapecký rozum a vůdcovství (na tom se mi líbila jen ta poznámka k tomu, že jsou děti co do jejich rozumu a schopností dospělými podceňovány). Navíc očekávaný vztah člověka se psem na stejné úrovni se ihned změnil na antropocentrický přístup, kde z psa je nakonec jen služebník člověka poslouchající jeho povely. Dvě hvězdičky za slibný a zajímavý námět a krásné ilustrace, ale tam to pro mě končí.

30. ledna


S večerem přichází tíseňS večerem přichází tíseňMarieke Lucas Rijneveld

S večerem přichází tíseň. A ta se zmocňuje i čtenáře, od první stránky až do tý úplně poslední, je čím dál větší a těžší, jako obr, co si vám — podobně jako protagonistce — sedne na hrudník, odmítá se hnout a vy se můžete sotva nadechnout.
„Na hrudníku mi sedí obr.“
„A co tam dělá?“
„Prostě sedí a tíží mě.“
Diskomfort, nevolnost, nepohodlí, úzkost, tohle všechno jsou pocity, který proplouvaj tímhle textem, číhaj mezi písmenkama, aby se vás v nepozorný chvilce zmocnily. Na jednu stranu chcete tu knihu, co vám těžkne v rukou, někam zahodit, ale ona vás nechce pustit. Je totiž tak brilantně napsaná. Jazykově a metaforicky je hutná a nápaditá.
Nemůžu se ubránit srovnání v českém kontextu se Smrtholkou Lucie Faulerové, která byla podobně tíživá a zároveň jazykově skvěle zpracovaná; i hlavní hrdinky mají cosi společného — smrt sourozence, naprosto nefungující komunikaci v rodině, velkou znepokojující fantazii, jakési velmi osobité sebepoškozovací a násilné sklony...
Je to o hledání sama sebe v tom kritickém věku mezi dětstvím a dospíváním, touze po lásce a o potřebě porozumění v přísně protestantské rodině farmářů, kde jsou středobodem zájmu krávy a slovo boží, ale děti a jejich potřeby jsou tak trochu na druhý koleji.
Není to vůbec lehký čtení, je mi z toho na nic ještě teď, ale je to skvělý, takže pokud máte podobnou slabost pro temnou, psychicky náročnou literaturu, nemůžu než doporučit.

24.11.2021


Zkoušky, jež podstoupila Morrigan CrowováZkoušky, jež podstoupila Morrigan CrowováJessica Townsend

Morrigan a nikdyušský svět stojí někde mezi Harrym Potterem a dětskou fantastikou Chiny Miévilla (konkrétně narážím na úžasnou, opomíjenou knihu s ekologickým tématem Un Lun Dun), který stejně jako autorka Nikdyuše navazuje na tradici značně bláznivé, anything-is-possible, ale také temné fantazie sahající až k Lewisi Carrollovi.
Mně tahle knížka přinesla po letech opět onu neposednou, nedočkavou dětskou radost ze čtení, kdy jsem se od příběhu nedokázala odtrhnout a úplně se do něj ponořila. A to na tom oceňuju ze všeho asi úplně nejvíc. Určitě se k tomu, podobně jako k HP, budu vracet pravidelněji a s nejčistším svědomím doporučuju všem nadšencům kvalitní dětské fantastiky.

10.11.2021


Proč mají ženy za socialismu lepší sexProč mají ženy za socialismu lepší sexKristen R. Ghodsee

Gentle reminder why to revise socialism.
Tahle knížka je skvělým nenásilným připomenutím toho, že nic (ani socialismus) není černobílé; už jen ze slova socialismus má totiž hodně lidí hned osypky. Pokud řeknete, že jste na levici a že nějaká forma nebo nějaké aspekty socialismu jsou vám blízké, mnoho lidí z vás hned udělá stalinistu podporujícího perzekuce a gulagy (před lety jsem se svou pozici v politickém spektru bála ze strachu z nepochopení mezi neznámými lidmi vůbec přiznat). A i když zvlášť tady pro nás ve východní Evropě, kde jsme si ten režim na vlastní kůži zažili, chápu jisté obavy, myslím si, že je důležité se na to podívat objektivně. Už proto, že ten oslavovaný kapitalismus brzo ukázal, že to taky zdaleka není žádná výhra a teď nás neméně utlačuje a vysává, a nejen nás, ale třeba taky planetu, just sayin'. Jak autorka sama upozorňuje, nikdo se nesnaží smazat všechno to hrozné, co se během socialistických režimů ve 20. století stalo, ale poukazuje na to, že minimálně ženám byl a je socialismus nakloněn více v otázkách osobní svobody, rovnosti příležitostí i spokojenosti v osobním životě. A protože capitalism sucks, je podle mě načase udělat nějakou revizi socialistických konceptů, poučit se z toho, co dopadlo špatně, a pokusit se aplikovat to, co bude nakloněno nám běžným lidem, a ne bohatým a mocným. Protože socialismus není jenom utopie, ze které se v praxi stane opak, je ale potřeba k němu přistupovat střízlivě, bez předsudků, extrahovat to špatné, vzít si z něho to dobré a aplikovat to tak, aby to vyhovovalo společnosti 21. století (některé aspekty státního socialismu se dnes koneckonců praktikují, např. ve Švédsku, a je jasně vidět, že nefungují vůbec špatně).

15.09.2021


Básník (Román o Ivanu Blatném)Básník (Román o Ivanu Blatném)Martin Reiner

Tohle bylo fenomenální! Opravdu zaslouženě oceněné; dát dohromady veškerý materiál a sepsat z toho 600stránkovou knihu, která je napsaná tak kouzelně a citlivě, že si dokáže udržet vaši pozornost po celou dobu, a nakonec se vám zdá ještě krátká. Už dlouho se mi nestalo, že bych takový obsáhlý román přečetla tak lehce. Myslím si, že tohle je opravdu velmi inovativní a příkladný způsob toho, jak by se mohly psát literární biografie bez toho, aby se topily v suchých faktech a odborných deskripcích. A nejde tu jenom o Blatného, kterého vám kniha ukáže vskutku v mnohem jasnějším světle než jenom jako básníka-blázna, který prožil většinu svého života v psychiatrických ústavech. Způsob, jakým autor dává celý Blatného život do širokých kulturně-politických kontextů, dělá z téhle knihy velmi srozumitelného a zajímavého průvodce českou (domácí i exilovou) literaturou druhé poloviny 20. století, kterou autor mozaikovitě, a přece koherentně vyskládal tak umně, až se zdá, že Blatný (ač většinu let daleko v Anglii) byl páteří celého kulturního života, který se mezitím v Československu a exilu odehrával. Pokud máte chuť dozvědět se něco nejen o tomto vskutku význačném a mýty opředeném básníkovi, ale také o obecnější situaci v české kultuře za války a během následného komunistického režimu, tohle je skvělá příležitost, jak toho dosáhnout, a neumřít u toho nudou nebo to nezavřít po pár stranách, protože je to pro neliteráta nesrozumitelné (jako mnoho odborných literárněhistorických publikací).

„Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný.”

09.09.2021


ZastaveniZastaveniAlžběta Johanka Petrová

Útlá sbírka, ve které se prolínají básně s fotografickým doprovodem a která citlivě a originálně reflektuje život v době pandemie. Teď byste mi mohli říct, že na to už je teď trochu pozdě, no já ohledně vývoje situace zdaleka tak optimistická nejsem, takže je pro mě pořád dost aktuální.

Básně jsou jakási krátká poetická zamyšlení, (po)zastavení se v zastavené době, formulující pocity samoty, strachu a nejistoty v době karantény, ale zároveň (dle mého) vyjadřující i obecnější situace a pocity člověka, které jsou aktuální i mimo tento konkrétní, časově vymezený kontext.

O poezii odborně mluvit neumím a většinou odborným řečem o ní ani moc nerozumím (kdyby tohle četla moje komise z bohemistické státnice, asi by mi vzali titul, hh), takže musím spoléhat na dojmy a pocity, které jsem z této sbírky měla moc dobré. Jednoduchý, ale propracovaný a sympatický baby pink design a šedesátkově laděné fotografie jsou krásným doplněním (byť fotografie zde vnímám sémanticky na stejné úrovni jako básně, kterým dokreslují nebo i přidávají významy).

Celkově velmi sympatické a povedené dílo talentovaných žen.

25.08.2021


Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelkyBibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelkySusan Hawthorne

Koncept nezávislých nakladatelů je mi velmi blízký, v této sféře se pohybuji a pohybovat nadále chci, dává mi to smysl. Nezávislé vydávání knih mi v době, kdy knihkupeckým pultům vládnou korporátní firmy skupující další a další původně nezávislá nakladatelství a vydávající v první řadě knihy takzvaně ziskové, které jsou však ve většině případů pouze spotřební (tedy prodají se ve velkých nákladech krátce po vydání, ale za pár měsíců na ně všichni zapomenou a jejich přínosu bychom mohli polemizovat), připadá navýsost důležité, byť v kapitalistických podmínkách poměrně těžce udržitelné. S autorčiným názorem na důležitost a morální poslání nezavislých nakladatelů a knihkupců se ztotožňuji, souhlasím, že feminismus zde (jako ostatně ve všech sférách života) hraje důležitou roli; pouze se neztotožňuji s jejím odmítavým názorem na pornografii a prostituci, ale to už je trochu vedlejší. Rozhodně zajímavá a podnětná knížečka, nejen pro wanna-be nezávislé nakladatelky a nakladatele.

22.08.2021


SmrtholkaSmrtholkaLucie Faulerová

Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.

29.04.2021


Druhé městoDruhé městoMichal Ajvaz

Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...

10.03.2021


Česká dekadenceČeská dekadenceHana Bednaříková

Krátká, ale poměrně hutná a vyčerpávají studie o české dekadenci. Musím říct, že i když už se v literárním odborném diskurzu trochu orientuji, tak se mi tahle publikace zdála psaná dost náročně, dle mého názoru možná až zbytečně moc. Vždycky mě překvapí, jak v anglo-americkém akademickém psaní je většinou vše jednoduše a pochopitelně sděleno, ale u nás se pořád tolik dbá na terminologii, až z textu často vzniká jen směs odborných názvů, které mnohým jen stěží dávají smysl. Pro potřebu zpracování závěrečné práce mi tedy Česká dekadence sice něco dala, ale stálo mě to velkou dávku pozornosti a ještě mě to bude stát velkou dávku snah o to, informace odtud nějakou schůdnou cestou interpretovat a využít, protože bych se tomuhle přemrštěně intelektuálnímu akademickému úzu ve své práci ráda vyhnula.

04.03.2021


Modlitba pro Kateřinu HorovitzovouModlitba pro Kateřinu HorovitzovouArnošt Lustig

Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.

23.02.2021


SekyraSekyraLudvík Vaculík

Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.

20.02.2021


SlastSlastMaría Hesse

Krásné ilustrace a velmi důležitý, byť nedlouhý text o hledání vlastní sexuality, o ženském těle a ženské slasti. Kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou pár let zpátky, hodně by mi pomohla. Bohužel se v tu dobu ke mně nic podobného nedostalo. Nicméně i tak, nyní, když už si jsem vědoma většiny věcí, kterými se autorka zaobírá, to bylo velmi příjemné a obohacující čtení, které mi pomohlo opětovně utišit přetrvávající pochybnosti a nejistoty. Kromě toho jsem nalezla i dostatek tipů na další zajímavé knihy, které si musím přečíst, a filmy, které si musím pustit. Nadto je obsah nádherně a láskyplně ilustrovaný a potěší vás tak, i pokud vám obsah samotný již není schopný moc nového nabídnout.
Jedinou výtkou by snad byla možná až příliš jednostranně vnímaná Nabokovova Lolita a potom z čistě formálního hlediska špatně zredigovaná bibliografie. Ale to jsou vzhledem k celku spíše detaily.

30.12.2020


ZřídloZřídloAkwaeke Emezi

To, co začínalo jako velmi povedená ne-západně pojatá variace na duševní chorobu, skončilo úplně jinak, vlastně si netroufám přesně říct jak. V každém případě je to impozantní souhra nigérijské (igbošské) mytologie a hledání sebe sama skrze duše usazené ve vlastním těle a jejich boji o nadvládu. Je to taky příběh o zkoumání svého nebinárního genderu, a takové téma v literatuře vidím moc ráda. Doporučuju všema jedenácti. Je to požitek literárně, jazykově, antropologicky, prostě po všech stránkách.

„Původ veškerého šílenství, všech zaslepujících případů do jednoho, lze vystopovat k branám. K oněm vyřezávaným obludnostem, jílovým a křídovým portálům, jež existují všude a nikde a všechny naráz. Otevřou se, něco se narodí zavřou se. Otevírání je snadné — zatlačení, roztažení, nádech: poprašek božskosti vypuštěný do světa. Musí se však jednat o průchod otevřený dočasně, takový, který se posléze zapečetí, brány totiž páchnou po vědění a nemohou zůstat dokořán jako povolené čelisti a svévolně propouštět. Nakonec by se zamořil lidský svět, těla si přece z druhého břehu nemají nic pamatovat. Pravidla by tu tedy byla. Tady ale mluvíme o bozích a ti na své okolí působí jako ohřátá voda, a tak pravidla měknou a vytahují se. Bohům na tom nesejde. Oni koneckonců nebudou ti, kdo to odnesou.“

17.12.2020


MezipřistáníMezipřistáníMatěj Hořava

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

07.11.2020


Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I/2Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I/2Jaroslav Hašek

Dočteno do poloviny druhého dílu, potom už jsem vzdala snahu se s tím dál trápit. Mám ráda klasiky, mám ráda kvalitní literaturu a tohle je asi první taková knížka, která mě neoslovila. Neupírám Osudům jisté kvality, neupírám jim ani vtipnost. Ale. První díl by bohatě stačil. Nevím, jestli si od Haška ještě někdy něco přečtu, celkově mi humoristický žánr příliš nesedí.
Když si nějakým dílem nejsem jistá, většinou mně pomohou studie a kritiky, které mi nabídnou širší pohled, ale u Švejka mě nakonec nepřesvědčily ani ty. Dokážu vzhledem k době pochopit, že se jeho dílo proslavilo a dostalo se natolik do nejen kulturního povědomí, že má své vděčné publikum i dnes; ono i z toho důvodu, tj. aby se lidem líbilo, bylo v první řadě napsáno. Já si odbyla, že ho jako bohemistka mám (aspoň částečně) přečteného, ale tím s Haškem asi končím.

10.07.2020


Americká modlitební příručkaAmerická modlitební příručkaLucius Shepard

Tahle knížka ve mně zanechala spoustu super dojmů. Je to žánrově těžko zařaditelný příběh, ale šmrncnutý magickým realismem, a na to já slyším. Zvlášť s tím, jak děj graduje, se tahle složka ozývá víc a víc. Konec je snový a strhující. Skvěle vykreslená atmosféra na hranicích USA a Mexika – ještě teď cítím za nehty pouštní písek. Jemná, ale jasná narážka na nejen americký materialismus, povrchnost. Filozofický přesah. Prostě radost číst.
Bonus: dvojí verze obálky, nahlédněte pod přebal.))

05.03.2020


Spisovatel a jeho přízrakySpisovatel a jeho přízrakyErnesto Sabato

„Lidé píší fikce, protože jsou tělesní, protože jsou nedokonalí. Bůh romány nepíše.“

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato sestavil krátké fragmenty, ve kterých se zabývá zajímavými otázkami a úvahami, souvisejícími především s literaturou, a to argentinskou i jinou, románem, spisovatelem a jeho postavami, fikční realitou, literárními přístupy i filozofickými úvahami. Soustředí se vpravdě hlavně na román, jeho proměnlivost a nemožnost přesné definice, jeho pojetí pravdivosti a proměny jeho vnímání. Pokud rádi rozjímáte nad literaturou trochu metafyzicky, určitě tu, tak jako já, najdete spoustu myšlenek a materiálu k přemýšlení. A taky se třeba začnete více zajímat o argentinskou literaturu, pokud jste tak ještě neučinili.

30.01.2020


ADAADAJan Těsnohlídek ml.

„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”

Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.

„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“

22.10.2019


Stopařův průvodce po galaxii jazykůStopařův průvodce po galaxii jazykůYens Wahlgren

Jste lingvista a zajímají vás umělecké jazyky? Nebo jste nadšení fanoušci popkultury a chcete se dozvědět víc o jazycích ze Star Treku, Her o trůny, Tin Tina, Středozemě nebo dokonce Pingu? Anebo obojí? Stopařův průvodce po galaxii jazyků je k tomu skvělou příležitostí. Celá kniha je psána velmi přívětivě pro kohokoli, takže i pokud o lingvistice zrovna moc nevíte, tak nebudete nijak tápat, autor hned na začátku jednoduše vysvětlí základní termíny jako co to je konlang, artlang nebo rozdíl mezi apriorními a aposteriorními jazyky. Následně, po krátkém historickém ohlédnutí se za prvními konlangy, se pouští do širokého spektra jazyků od fantasy, přes sci-fi až po dystopie, a to jak z literárního, tak z filmového a seriálového prostředí. Vzhledem k tomu, že rozpětí jazyků je opravdu široké, nevěnuje se žádnému opravdu do hloubky, spíše jde o základní charakteristiku a popis toho, jak daný jazyk vlastně vznikl, jak se ujal a dál rozvíjel. Pokud vás některý jazyk zaujme, můžete si vyhledat víc, třeba s pomocí literatury, na kterou mnohdy odkazuje. Mně knížka, kromě spousty zajímavých informací, přinesla i pár tipů na nové knihy, nutkání napravit své popkulturní resty a podívat se konečně na některé filmy a seriály, a v neposlední řadě učit se jazyky, kterými se sice domluvíte tak na Comic Conu a v životopise nikoho nepřesvědčí, ale zase kolik lidí kolem vás umí klingonsky?

21.09.2019


Sunstone 1Sunstone 1Stjepan Šejić

Otevřme spolu jedno další společenské stigma — tzv. sexuální „úchylky“. Tenhle komiks může na první pohled působit jako jednoduchá lesbická romance, okořeněná trochou lehčího BDSM. Ale není to úplně tak. Bude se vám nejspíš líbit, i když zrovna zastánci BDSM nejste, protože v tomhle zůstává jen velmi málo explicitní a vůbec nepůsobí vulgárně. Hlavní věc, která se mi na něm líbí, je ta, že za tou na pohled jednoduchou erotickou romancí se skrývá docela slušně propracovaná psychologie postav s náhledem do myšlenek a pocitů protagonistek. Zároveň se autor snaží odstranit některé mylné představy, třeba že lidé, co mají rádi BDSM, mají nějaké trauma z dětství a tak teď potřebují někoho ovládat/někomu se podřizovat. Jde mnohem hloub než jen k sexu, ukazuje, že BDSM je především o důvěře, bezpečnosti a zodpovědnosti, že zdaleka nejde jen o zábavu. V neposlední řadě ilustruje na životech hlavních hrdinek to, jak jsou sexuální odlišnosti od většinově chápané „normy“ stigmatizovány a zavrhovány, takže mnohdy nutí jedince, aby tuto svou identitu skrýval. Tohle dílko mě vážně moc překvapilo (očekávala jsem opravdu jen tu erotickou romanci) a rozhodně ho doporučuju všema deseti (nejen) pro rozšíření obzorů.

18.09.2019


Něžný barbarNěžný barbarBohumil Hrabal

Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!

„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“

12.09.2019


SběratelSběratelJohn Fowles

Po delší době jsem sáhla po knize, která tak úplně nezapadá do mých obvyklých žánrů – po (psycho)thrilleru. Musím však říct, že Fowles si vskutku zaručil moji pozornost od první stránky. Zajímavá psychologická sonda do přemýšlení muže – sběratele motýlů, který uvězní dívku, do které je zamilovaný, ale přestože ji drží zavřenou, bere ji jako svého hosta, chce se na ní pouze dívat, promluvit s ní, to je vše, poskytne jí všechno, co chce, kromě toho jediného, co od něj požaduje ona – svobodu. Tím se odkrývá zajímavý pohled na vztah těchto dvou osob a na věznění, ve kterém se od vás ale vlastně očekává vděčnost, protože dostanete vše, co chcete, nikdo vás nezneužívá... a přitom by mohl! Protože jste mu vydaní na milost a nemilost. Kniha je psána z vícero pohledů, čímž poskytne kvalitní vhled do prožívání této situace z pohledu obou protagonistů. Příběh mě stále držel v napětí, co bude dál, takže jsem knihu zhltla během dvou-tří dnů a těším se, až si od autora přečtu něco dalšího.

10.09.2019


Romány tří mágůRomány tří mágůJiří Karásek ze Lvovic

Romány tří mágů jsou prodchnuty dekadencí až do morku kostí. Všechny příběhy protíná několik leitmotivů, které činí všechny příběhy něčím společné, a přitom každý z nich zůstává originální. Obětní, nešťastná láska mladého, neobyčejně krásného hocha ke staršímu, okouzlujícímu muži-mágovi, odpor k ženám a k soudobé společnosti, útěk do dob minulých, s čímž souvisí fascinace magičnem a alchymií, život spíše v představách a fantasii, než v obyčejném, přízemním a povrchním životě, jaký ho dekadenti vidí. To vše na vlnách úžasně tajemné, záhadné, místy až hrůzné atmosféry, brilantního popisu prostředí i postav... a vůbec popis celkově Karáskovi opravdu jde. V celé knize je nespočet krásných myšlenek a popsaných situací, vytříbená gradace děje a způsob autorova vyjadřování je opravdu efektní. Jsem okouzlena a moje dekadentní část duše byla tímto kouskem vrní blahem.

Co je zlé, je vydání, které je sice krásně graficky zpracované, ale ruka korektorova jím zjevně neprošla. Nechci to promítat do hodnocení knihy, ale rozhodně je to nepřehlédnutelné vzhledem k množství chyb a zjevných překlepů.

28.08.2019


Naše planetaNaše planetaAlastair Fothergill

Dechberoucí a děsivé. Dva hlavní pocity, které ve mně po přečtení a prohlédnutí téhle knihy rezonují. A stejné pocity, možná ještě intenzivnější, vyvolává stejnojmenný seriál. V přehledném rozdělení kapitol na základní ekosystémy se dozvíte základní ekologické a klimatické problémy 21. století. Dozvíte se o vymírání tisíců živočišných a rostlinných druhů, o znečišťování vod, mizení pralesů i tání ledovců. Je snad nevyhnutelné, aby si čtenář po tomhle uvědomil, jak velkou škodu jsme napáchali my, jako lidstvo. Že téměř všechny ekologické katastrofy má na svědomí lidská bezohlednost a sobeckost. Nadměrný rybolov, pesticidy, plýtvání zdroji, lov ohrožených zvířat, oceány plné odpadků, kácení a vypalování lesů a deštných pralesů... Je nutné si uvědomit, že takhle to už dlouho dál nepůjde a po tom, co zničíme všechno kolem, nezvratně vyhubíme i sami sebe.
Na druhou stranu není celá publikace jenom výčtem katastrof, v každé kapitole se autor věnuje i vyzdvižení toho, co se nám daří zase napravit, jak se snažíme obnovovat půdu a vytváříme chráněné rezervace, díky kterým se opětovně navyšuje populace ohrožených druhů zvířat.
Je to zatím ale pořád jen kapka v oceánu toho, co všechno musíme změnit, abychom naši planetu opravdu udrželi zdravou a prosperující. V první řadě se ji musíme naučit zase milovat, abychom se o ni mohli starat, nehledět jenom na svoje zájmy a zvrátit tak to, do čeho se pomalu řítíme. Stihneme to?

27.08.2019


Krev je můj chlebaKrev je můj chlebaLaird Barron

Díky Barronovi a postavě Izajáše jsem se asi poprvé setkala s tímto žánrem literatury, který obvykle nevyhledávám. Musím ale říct, že netrvalo dlouho a byla jsem vtáhnutá do děje. Postupně jsem si k nezničitelnému Izajášovi vytvářela zvláštní vztah plný sympatií, Barron ho bravurně vykreslil jako mafiána, co dokáže pozabíjet kopu lidí, ale zároveň drží ochrannou ruku nad nevinnými a bezbrannými, ať už lidmi nebo zvířaty. Mytologické prvky celé to mafiánské počtení příjemně ozvláštnily, no a mně teď nezbývá než se těšit na další jeho příhody.

09.08.2019


1