zanetkov77

Příspěvky

SmrtholkaSmrtholkaLucie Faulerová

Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.

29. dubna


Druhé městoDruhé městoMichal Ajvaz

Na tohle dílko jsem se chystala už dlouho, ale pořád jsem ho odkládala, protože jsem si chtěla nejdřív pořídit (těžko sehnatelnou) fyzickou knihu. No, osud tomu chtěl jinak a já potřebovala přečíst knihu na seminář, takže mi nezbývalo, než sáhnout po čtečce. Po přečtení tohohle skvostu jsem se teda jen utvrdila v tom, že potřebuju mít tuhle knížku v knihovně. Ajvaz stvořil neskutečně podmanivý příběh plný magického realismu (co si budem, na to já slyším) zasazený do pražských reálií, čímž vytvořil naprosto nový koncept tzv. Prahy magické. Nečekejte legendy o Golemovi a alchymii, čekejte neskutečnou jízdu po okrajových, zapomenutých částech našeho světa. Co se skrývá za knihami v naší knihovně, jaký tajný průchod se nachází za stěnou staré skříně, kdo žije v prázdném kufru a co se v noci vysílá na vypnutých obrazovkách televizorů? Druhé město, které obývá okraje toho našeho, je tak trochu Říše divů, absurdnost, nonsens... anebo je to právě prasmysl všeho, kdo ví...

10. března


Česká dekadenceČeská dekadenceHana Bednaříková

Krátká, ale poměrně hutná a vyčerpávají studie o české dekadenci. Musím říct, že i když už se v literárním odborném diskurzu trochu orientuji, tak se mi tahle publikace zdála psaná dost náročně, dle mého názoru možná až zbytečně moc. Vždycky mě překvapí, jak v anglo-americkém akademickém psaní je většinou vše jednoduše a pochopitelně sděleno, ale u nás se pořád tolik dbá na terminologii, až z textu často vzniká jen směs odborných názvů, které mnohým jen stěží dávají smysl. Pro potřebu zpracování závěrečné práce mi tedy Česká dekadence sice něco dala, ale stálo mě to velkou dávku pozornosti a ještě mě to bude stát velkou dávku snah o to, informace odtud nějakou schůdnou cestou interpretovat a využít, protože bych se tomuhle přemrštěně intelektuálnímu akademickému úzu ve své práci ráda vyhnula.

04. března


Modlitba pro Kateřinu HorovitzovouModlitba pro Kateřinu HorovitzovouArnošt Lustig

Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.

23. února


SekyraSekyraLudvík Vaculík

Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.

20. února


SlastSlastMaría Hesse

Krásné ilustrace a velmi důležitý, byť nedlouhý text o hledání vlastní sexuality, o ženském těle a ženské slasti. Kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou pár let zpátky, hodně by mi pomohla. Bohužel se v tu dobu ke mně nic podobného nedostalo. Nicméně i tak, nyní, když už si jsem vědoma většiny věcí, kterými se autorka zaobírá, to bylo velmi příjemné a obohacující čtení, které mi pomohlo opětovně utišit přetrvávající pochybnosti a nejistoty. Kromě toho jsem nalezla i dostatek tipů na další zajímavé knihy, které si musím přečíst, a filmy, které si musím pustit. Nadto je obsah nádherně a láskyplně ilustrovaný a potěší vás tak, i pokud vám obsah samotný již není schopný moc nového nabídnout.
Jedinou výtkou by snad byla možná až příliš jednostranně vnímaná Nabokovova Lolita a potom z čistě formálního hlediska špatně zredigovaná bibliografie. Ale to jsou vzhledem k celku spíše detaily.

30.12.2020


ZřídloZřídloAkwaeke Emezi

To, co začínalo jako velmi povedená ne-západně pojatá variace na duševní chorobu, skončilo úplně jinak, vlastně si netroufám přesně říct jak. V každém případě je to impozantní souhra nigérijské (igbošské) mytologie a hledání sebe sama skrze duše usazené ve vlastním těle a jejich boji o nadvládu. Je to taky příběh o zkoumání svého nebinárního genderu, a takové téma v literatuře vidím moc ráda. Doporučuju všema jedenácti. Je to požitek literárně, jazykově, antropologicky, prostě po všech stránkách.

„Původ veškerého šílenství, všech zaslepujících případů do jednoho, lze vystopovat k branám. K oněm vyřezávaným obludnostem, jílovým a křídovým portálům, jež existují všude a nikde a všechny naráz. Otevřou se, něco se narodí zavřou se. Otevírání je snadné — zatlačení, roztažení, nádech: poprašek božskosti vypuštěný do světa. Musí se však jednat o průchod otevřený dočasně, takový, který se posléze zapečetí, brány totiž páchnou po vědění a nemohou zůstat dokořán jako povolené čelisti a svévolně propouštět. Nakonec by se zamořil lidský svět, těla si přece z druhého břehu nemají nic pamatovat. Pravidla by tu tedy byla. Tady ale mluvíme o bozích a ti na své okolí působí jako ohřátá voda, a tak pravidla měknou a vytahují se. Bohům na tom nesejde. Oni koneckonců nebudou ti, kdo to odnesou.“

17.12.2020


MezipřistáníMezipřistáníMatěj Hořava

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

07.11.2020


Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I/2Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I/2Jaroslav Hašek

Dočteno do poloviny druhého dílu, potom už jsem vzdala snahu se s tím dál trápit. Mám ráda klasiky, mám ráda kvalitní literaturu a tohle je asi první taková knížka, která mě neoslovila. Neupírám Osudům jisté kvality, neupírám jim ani vtipnost. Ale. První díl by bohatě stačil. Nevím, jestli si od Haška ještě někdy něco přečtu, celkově mi humoristický žánr příliš nesedí.
Když si nějakým dílem nejsem jistá, většinou mně pomohou studie a kritiky, které mi nabídnou širší pohled, ale u Švejka mě nakonec nepřesvědčily ani ty. Dokážu vzhledem k době pochopit, že se jeho dílo proslavilo a dostalo se natolik do nejen kulturního povědomí, že má své vděčné publikum i dnes; ono i z toho důvodu, tj. aby se lidem líbilo, bylo v první řadě napsáno. Já si odbyla, že ho jako bohemistka mám (aspoň částečně) přečteného, ale tím s Haškem asi končím.

10.07.2020


Americká modlitební příručkaAmerická modlitební příručkaLucius Shepard

Tahle knížka ve mně zanechala spoustu super dojmů. Je to žánrově těžko zařaditelný příběh, ale šmrncnutý magickým realismem, a na to já slyším. Zvlášť s tím, jak děj graduje, se tahle složka ozývá víc a víc. Konec je snový a strhující. Skvěle vykreslená atmosféra na hranicích USA a Mexika – ještě teď cítím za nehty pouštní písek. Jemná, ale jasná narážka na nejen americký materialismus, povrchnost. Filozofický přesah. Prostě radost číst.
Bonus: dvojí verze obálky, nahlédněte pod přebal.))

05.03.2020


Spisovatel a jeho přízrakySpisovatel a jeho přízrakyErnesto Sabato

„Lidé píší fikce, protože jsou tělesní, protože jsou nedokonalí. Bůh romány nepíše.“

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato sestavil krátké fragmenty, ve kterých se zabývá zajímavými otázkami a úvahami, souvisejícími především s literaturou, a to argentinskou i jinou, románem, spisovatelem a jeho postavami, fikční realitou, literárními přístupy i filozofickými úvahami. Soustředí se vpravdě hlavně na román, jeho proměnlivost a nemožnost přesné definice, jeho pojetí pravdivosti a proměny jeho vnímání. Pokud rádi rozjímáte nad literaturou trochu metafyzicky, určitě tu, tak jako já, najdete spoustu myšlenek a materiálu k přemýšlení. A taky se třeba začnete více zajímat o argentinskou literaturu, pokud jste tak ještě neučinili.

30.01.2020


ADAADAJan Těsnohlídek ml.

„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”

Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.

„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“

22.10.2019


Stopařův průvodce po galaxii jazykůStopařův průvodce po galaxii jazykůYens Wahlgren

Jste lingvista a zajímají vás umělecké jazyky? Nebo jste nadšení fanoušci popkultury a chcete se dozvědět víc o jazycích ze Star Treku, Her o trůny, Tin Tina, Středozemě nebo dokonce Pingu? Anebo obojí? Stopařův průvodce po galaxii jazyků je k tomu skvělou příležitostí. Celá kniha je psána velmi přívětivě pro kohokoli, takže i pokud o lingvistice zrovna moc nevíte, tak nebudete nijak tápat, autor hned na začátku jednoduše vysvětlí základní termíny jako co to je konlang, artlang nebo rozdíl mezi apriorními a aposteriorními jazyky. Následně, po krátkém historickém ohlédnutí se za prvními konlangy, se pouští do širokého spektra jazyků od fantasy, přes sci-fi až po dystopie, a to jak z literárního, tak z filmového a seriálového prostředí. Vzhledem k tomu, že rozpětí jazyků je opravdu široké, nevěnuje se žádnému opravdu do hloubky, spíše jde o základní charakteristiku a popis toho, jak daný jazyk vlastně vznikl, jak se ujal a dál rozvíjel. Pokud vás některý jazyk zaujme, můžete si vyhledat víc, třeba s pomocí literatury, na kterou mnohdy odkazuje. Mně knížka, kromě spousty zajímavých informací, přinesla i pár tipů na nové knihy, nutkání napravit své popkulturní resty a podívat se konečně na některé filmy a seriály, a v neposlední řadě učit se jazyky, kterými se sice domluvíte tak na Comic Conu a v životopise nikoho nepřesvědčí, ale zase kolik lidí kolem vás umí klingonsky?

21.09.2019


Sunstone 1Sunstone 1Stjepan Šejić

Otevřme spolu jedno další společenské stigma — tzv. sexuální „úchylky“. Tenhle komiks může na první pohled působit jako jednoduchá lesbická romance, okořeněná trochou lehčího BDSM. Ale není to úplně tak. Bude se vám nejspíš líbit, i když zrovna zastánci BDSM nejste, protože v tomhle zůstává jen velmi málo explicitní a vůbec nepůsobí vulgárně. Hlavní věc, která se mi na něm líbí, je ta, že za tou na pohled jednoduchou erotickou romancí se skrývá docela slušně propracovaná psychologie postav s náhledem do myšlenek a pocitů protagonistek. Zároveň se autor snaží odstranit některé mylné představy, třeba že lidé, co mají rádi BDSM, mají nějaké trauma z dětství a tak teď potřebují někoho ovládat/někomu se podřizovat. Jde mnohem hloub než jen k sexu, ukazuje, že BDSM je především o důvěře, bezpečnosti a zodpovědnosti, že zdaleka nejde jen o zábavu. V neposlední řadě ilustruje na životech hlavních hrdinek to, jak jsou sexuální odlišnosti od většinově chápané „normy“ stigmatizovány a zavrhovány, takže mnohdy nutí jedince, aby tuto svou identitu skrýval. Tohle dílko mě vážně moc překvapilo (očekávala jsem opravdu jen tu erotickou romanci) a rozhodně ho doporučuju všema deseti (nejen) pro rozšíření obzorů.

18.09.2019


Něžný barbarNěžný barbarBohumil Hrabal

Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!

„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“

12.09.2019


SběratelSběratelJohn Fowles

Po delší době jsem sáhla po knize, která tak úplně nezapadá do mých obvyklých žánrů – po (psycho)thrilleru. Musím však říct, že Fowles si vskutku zaručil moji pozornost od první stránky. Zajímavá psychologická sonda do přemýšlení muže – sběratele motýlů, který uvězní dívku, do které je zamilovaný, ale přestože ji drží zavřenou, bere ji jako svého hosta, chce se na ní pouze dívat, promluvit s ní, to je vše, poskytne jí všechno, co chce, kromě toho jediného, co od něj požaduje ona – svobodu. Tím se odkrývá zajímavý pohled na vztah těchto dvou osob a na věznění, ve kterém se od vás ale vlastně očekává vděčnost, protože dostanete vše, co chcete, nikdo vás nezneužívá... a přitom by mohl! Protože jste mu vydaní na milost a nemilost. Kniha je psána z vícero pohledů, čímž poskytne kvalitní vhled do prožívání této situace z pohledu obou protagonistů. Příběh mě stále držel v napětí, co bude dál, takže jsem knihu zhltla během dvou-tří dnů a těším se, až si od autora přečtu něco dalšího.

10.09.2019


Romány tří mágůRomány tří mágůJiří Karásek ze Lvovic

Romány tří mágů jsou prodchnuty dekadencí až do morku kostí. Všechny příběhy protíná několik leitmotivů, které činí všechny příběhy něčím společné, a přitom každý z nich zůstává originální. Obětní, nešťastná láska mladého, neobyčejně krásného hocha ke staršímu, okouzlujícímu muži-mágovi, odpor k ženám a k soudobé společnosti, útěk do dob minulých, s čímž souvisí fascinace magičnem a alchymií, život spíše v představách a fantasii, než v obyčejném, přízemním a povrchním životě, jaký ho dekadenti vidí. To vše na vlnách úžasně tajemné, záhadné, místy až hrůzné atmosféry, brilantního popisu prostředí i postav... a vůbec popis celkově Karáskovi opravdu jde. V celé knize je nespočet krásných myšlenek a popsaných situací, vytříbená gradace děje a způsob autorova vyjadřování je opravdu efektní. Jsem okouzlena a moje dekadentní část duše byla tímto kouskem vrní blahem.

Co je zlé, je vydání, které je sice krásně graficky zpracované, ale ruka korektorova jím zjevně neprošla. Nechci to promítat do hodnocení knihy, ale rozhodně je to nepřehlédnutelné vzhledem k množství chyb a zjevných překlepů.

28.08.2019


Naše planetaNaše planetaAlastair Fothergill

Dechberoucí a děsivé. Dva hlavní pocity, které ve mně po přečtení a prohlédnutí téhle knihy rezonují. A stejné pocity, možná ještě intenzivnější, vyvolává stejnojmenný seriál. V přehledném rozdělení kapitol na základní ekosystémy se dozvíte základní ekologické a klimatické problémy 21. století. Dozvíte se o vymírání tisíců živočišných a rostlinných druhů, o znečišťování vod, mizení pralesů i tání ledovců. Je snad nevyhnutelné, aby si čtenář po tomhle uvědomil, jak velkou škodu jsme napáchali my, jako lidstvo. Že téměř všechny ekologické katastrofy má na svědomí lidská bezohlednost a sobeckost. Nadměrný rybolov, pesticidy, plýtvání zdroji, lov ohrožených zvířat, oceány plné odpadků, kácení a vypalování lesů a deštných pralesů... Je nutné si uvědomit, že takhle to už dlouho dál nepůjde a po tom, co zničíme všechno kolem, nezvratně vyhubíme i sami sebe.
Na druhou stranu není celá publikace jenom výčtem katastrof, v každé kapitole se autor věnuje i vyzdvižení toho, co se nám daří zase napravit, jak se snažíme obnovovat půdu a vytváříme chráněné rezervace, díky kterým se opětovně navyšuje populace ohrožených druhů zvířat.
Je to zatím ale pořád jen kapka v oceánu toho, co všechno musíme změnit, abychom naši planetu opravdu udrželi zdravou a prosperující. V první řadě se ji musíme naučit zase milovat, abychom se o ni mohli starat, nehledět jenom na svoje zájmy a zvrátit tak to, do čeho se pomalu řítíme. Stihneme to?

27.08.2019


Krev je můj chlebaKrev je můj chlebaLaird Barron

Díky Barronovi a postavě Izajáše jsem se asi poprvé setkala s tímto žánrem literatury, který obvykle nevyhledávám. Musím ale říct, že netrvalo dlouho a byla jsem vtáhnutá do děje. Postupně jsem si k nezničitelnému Izajášovi vytvářela zvláštní vztah plný sympatií, Barron ho bravurně vykreslil jako mafiána, co dokáže pozabíjet kopu lidí, ale zároveň drží ochrannou ruku nad nevinnými a bezbrannými, ať už lidmi nebo zvířaty. Mytologické prvky celé to mafiánské počtení příjemně ozvláštnily, no a mně teď nezbývá než se těšit na další jeho příhody.

09.08.2019


Vířící bludištěVířící bludištěAdam Foulds

„Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa.“

Náhodně nalezený skvost. Foulds dechberoucně vmíchává básnický jazyk do prózy, která tím ale neztrácí na čtivosti nebo na ději. Propojuje historická fakta s vlastní fantazií a rozmazává hranice mezi duševní střízlivostí a šílenstvím. Líbí se mi pojetí kapitol jako ročních dob, ve kterých skvěle pracuje s popisem přírody. Autor vystihuje některé znaky tehdejší raně viktoriánské Anglie, například na začínajícím velkém přesunu anglické literatury od poezie k románu; a to především na odmítaném vesnickém, pozdně-romantickém básníkovi Johnu Clareovi, té doby chovancem ústavu, kde se celý příběh odehrává; nebo na viktoriánském poetovi Alfredu Tennysonovi, který sem dovezl svého bratra a sám ještě sklízí ostré hodnocení kritiků, protože jeho doba slávy má teprve přijít. Nejvíc mě na tom baví – možná je to jen tím, že obvykle nečtu historické romány současných autorů – ten způsob psaní, ze kterého jsem měla pocit, že čtu prózu, která snad nemohla vzniknout příliš dlouho po tom, co se vše událo, že čtu autora maximálně raného 20. století a vůbec ne prózu poprvé publikovanou až v roce 2009.

„Jak sám víte, vkus publika se přesunul k praktickým příručkám a k románům. Ale poezie přežije. Civilizace se bez poezie nikdy neobešla. Nebude přinášet zisky, ale přežije.“

06.08.2019


Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženáchOd přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženáchAngela Saini

Jak se věda mýlila v ženách? Proč bychom neměli k vědeckým výsledkům vždy přistupovat jako k něčemu nutně objektivnímu a neomylnému? A. Saini ukazuje na základě mnoha výzkumů, že vnímat ženu jako „biologicky podřadnou“ není správné, že žena není nutně od přírody slabší, emotivnější nebo cudnější než muž. Ukazuje nové pohledy na věci, které byly dlouho vnímány příliš jednostranně, klade proti sobě vzájemně si konkurující výsledky výzkumů a snaží se přijít na pravou podstatu historického vnímání vrozené podřadnosti žen a nabídnout jiná řešení. Knížka je napsána populárně naučnou formou, porozumět jí tedy může každý, je čtivá, zajímavá a poskytne vám nové úhly pohledu a taky nové argumenty, pokud budete chtít někoho přesvědčovat, že ženy opravdu nejsou od přírody podřadné.

11.07.2019


Příběhy z vnitřního městaPříběhy z vnitřního městaShaun Tan

Tohle je neskutečné. Neskutečně nádherné, dojímavé, ač často taky smutné a znepokojivé. Ke čtení jsem se chtěla i nechtěla vracet, každý jeden příběh mě hluboko zasáhl a dojal. Tanovy úžasné poetické příběhy spojující lidská a společenská témata s fantaskním, až snovým světem. Příběhy o (ne)soužití lidí a zvířat v městském prostoru. A ty úžasné surrealistické ilustrace dokonale podtrhly atmosféru jednotlivých příběhů. Myslím, že tuhle knihu můžete číst dvakrát, desetkrát nebo padesátkrát, a pokaždé tam naleznete něco nového k zamyšlení.

01.07.2019


VyprávěníVyprávěníUrsula K. Le Guin

Moje první setkání s autorkou, kterou jsem vlastně vůbec neznala. Vyprávění je takovým dystopicko-mytologickým sci-fi. Na jiné planetě, ovládané takzvaným Korporátním státem, jehož praktiky připomínají takový mix 1984 a Brave New World, lingvistka-historička pátrá po minulosti tohoto národa, objevuje jeho starý jazyk a knihy, jež jsou dávno zakázané. V malých vesnicích a divoké přírodě stále zůstávají stopy dřívější civilizace, kterou novodobý stát (ne)úspěšně potlačuje. Celá kniha je prodchnuta tajemnem a filozofií, dávnými příběhy a vyprávěním, kterým se zachovává lidská historie, věděním skrytým a tajně předávaným. Dýchne na vás magickou atmosférou a odnese do světa mimo novodobou civilizaci, jejíž klid a zvyky jsou ale právě touto civilizací neustále narušovány, takže jste ve stále konfrontaci s magií, historií a nepřátelskou realitou světa výrobců-spotřebitelů.

01.07.2019


Svatá hlavaSvatá hlavaHana Lehečková

„proč je život takový
a ne jiný
proč já vidím svět
a ne někdo jiný
proč moje hlava bolí
myšlenkami
přemýšlel jsem proč vidím před očima
věci takové
a ne jiné”

Silné, hodně silné. Současná česká próza je něco, do čeho se příliš nepouštím, ale jsem moc ráda, že jsem udělala výjimku a vybrala si zrovna Svatou hlavu. Za mě je tohle brilantní počin, nesmírně silný a deprimující, ale úchvatný, a zároveň často také ironický a humorný. Život chlapce ze sociálně slabé rodiny, směs jeho zážitků, myšlenek a fantazie; někdy ani nevíte, co je co.
Neskutečná typografie – chápu, že pro někoho možná velké mínus, ale mně stačilo pár stránek, abych si zvykla, a později jsem čím dál intenzivněji vnímala, jak je ten způsob psaní – téměř úplná absence interpunkce, různě velké písmo apod. – v harmonii s obsahem, jak tahle technika 'proudu vědomí' dotváří atmosféru textu.
Vážně skvělý literární počin.

„ M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í ”

28.06.2019


ČarodějČarodějVladimir Nabokov

Připomněla jsem si, proč mě tenkrát Nabokov se svou Lo-li-tou tolik uchvátil. Jeho psaní je místy čistá poezie, která vás naprosto ochromí. Ačkoliv Nabokov stojí mimo morální úvahy, čtenáři může přinést čtení Čaroděje velmi rozporuplné pocity – ani já se nedokázala úplně oprostit od etického hlediska, ale zároveň jsem neodolala podlehnout tomu vzrušení, vycházejícího jednak z představ hlavního hrdiny (tak dechberoucně krásných jako znepokojivých), jednak z autorova precizního popisu (a působivého použití kontrastů).
Je „úchvatně krásný popis amorálnosti sám špatností”? – za mě rozhodně ne. Tahle „Lolita na sto stranách” – jak je tu často nazývána – mě naprosto pohltila a okouzlila.

„Tak tedy budou žít – smát se, číst knihy, podivovat se světluškám, hovořit o kvetoucí temnici světa, a on jí bude vyprávět a ona bude poslouchat, jeho maličká Kordelie, a nedaleké moře bude dýchat pod lunou... A neobyčejně pomalu, zpočátku s veškerou citlivostí rtů, potom celou jejich tíhou, až na doraz, stále hlouběji, jen tak, napoprvé, do tvého zaníceného srdce, tak, prodírat se, tak, pohružovat se, mezi jeho tající okraje...”

24.06.2019


BroučciBroučciJan Karafiát

„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“

Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.

18.04.2019


Výlety pana BroučkaVýlety pana BroučkaSvatopluk Čech

Výlety pana Broučka jsou povedeným satirickým pohledem na českého člověka 19. století (který vlastně není nepodobný tomu ze století našeho). Autorova kritika nemíří jen na samého hrdinu (pakliže mu tak můžeme říkat). Ve výletu pana Broučka do Měsíce se velmi jasně setkáváme s tím, co si vybral S. Čech za svůj hlavní cíl kritiky – samotného Matěje Broučka, představujícího jakýsi prototyp moderního člověka a Pražana. Je to člověk velmi sebestředný, materiálního založení, hledící si především velkého zisku a plného břicha, a zároveň, napříč tomu, že to nebyl zrovna žádný chudák a měl se dobře, neustále si na něco stěžujícího a cítícího se jako oběť společnosti. Na druhou stranu zde kritiky neujdou ani éteričtí Měsíčané, kteří zase naprosto odmítají vše „mrzké” pozemské a tělesné, a staví na odiv svou domnělou oduševnělost a uměleckost, nad kterou dle nich nic není (a přesto postupně poznáváme, že mají stejné špatné vlastnosti jako pozemšťané).
Přesto mě mnohem více bavil druhý Broučkův výlet, ve kterém se dostal do 15. století, do dob husitských. Zde kritika cílí především na morálku novodobého člověka, kterou staví do ostrého kontrastu s odhodláním za pravdu a morální sílou člověka středověkého. Druhý Výlet měl mnohem dynamičtější děj a lepší vyvrcholení, jakož i sympatičtější postavy (Měsíčané mě začali brzy otravovat). Oba příběhy jsou značně popisné, což jsem ale především u druhého ocenila, byť nevím, s jak velkou historickou přesností je zde středověká Praha vykreslena, nicméně pro čtenářovu představu to bylo velmi imaginativní.

22.03.2019


Fantómová Ada a myší duchFantómová Ada a myší duchChris Riddell

Miluju ilustrace Chrise Riddella, primárně pro ně mě tahle knížka zaujala. Ale ani samotný příběh nezaostává, jde o velmi milou, vtipnou a dětsky strašidelnou pohádku o malé Adě a velkém hradu plném nejrůznějších rozmanitých bytostí, i když s klasickou zápletkou odhalování něčích nekalých úmyslů dětmi. Příběh je ale plný slovních hříček, jinotajů a aluzí, které celý příběh obzvláštní dospělému čtenáři, takže si ho může užít ještě z jiné perspektivy než děti.

16.03.2019


Kříž u potokaKříž u potokaK. Světlá (pseudonym)

Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí.
Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.

10.03.2019


Druhé pohlavíDruhé pohlavíSimone de Beauvoir

„Člověk se nepozdvihuje nad zvíře tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu, které zabíjí.“

Beauviorová se pouští do detailního náhledu do historie postavení žen a mužů a hledá důvody, kvůli kterým na ženy bylo od prvopočátků (až na výjimky) pohlíženo jako na podřadné - jako na ty druhé. Zabývá se různými mýty, které lidstvo mělo o ženském pohlaví, o menstruaci, o panenství, o sexuálním styku. Sleduje vývoj a význam manželství a vliv jeho (ne)dobrovolnosti na psychologii ženy i muže. Kromě toho vyzdvihuje, že velkou roli sehrává markantní rozdíl ve výchově chlapce, jenž je podporován k rozvoji své osobnosti, a dívky, která je chystaná na svou největší kariéru - výhodné manželství.
Říká, že ženy často samy volí toto nečinné místo a nechávají se vydržovat, ale je důležité pohlédnout na důvody tohoto rozhodnutí - na výchovu a okolnosti ve společnosti, které nejsou svobodné ženě příznivé.
I přesto, že ženy postupem času získaly stejná práva jako muži, nelze očekávat, že toto je konečným cílem, pokud se nezmění i přístup ve společnosti a rodinná výchova.

Ačkoli je kniha pár desítek let stará, některé feministické otázky v naší společnosti zůstaly stejně důležité doposud, některé se zmírnily a nové vyvstaly. A myslím, že tato kniha je důležitým nahlédnutím do historie soužití ženy a muže, abyste pochopili situaci, jejíž důsledky stále nejsou zcela vymýceny, a fakt, že tím, že žena byla zrovnoprávněna s mužem, neznamená, že už není společností diskriminována.

26.02.2019


1