woodward komentáře u knih

Komentář nemám, jen tenhle nesmrtelnej citát:

“Pane, já kdybych byl ve Vašich botách, já bych se teď obrátil a uháněl bych z lesíka a z háječka, pěšinkami běžel bych i úvozem a přes potůčky skákal bublavé a po kolena ploužil bych se rozkvetlými lukami blatouch neblatouch směrem odtud, až vběhl bych pod Šumavou do vesničky malé, kde v dálce kostelík září a dírkou v mraku sluníčko naň pálí.

A tam hned pod sadem dole u studánky zurčivé malá chaloupka jest, a tam bych běžel, vrátka bych přeskočil, aby nevrzla. Neb maminka moje - Vaše tedy, v případě onom, by tam kolem plotny skákala a já bych jí zezadu ručičkama svýma vočíčka připlác a pravil bych:

"Maminko moje stověžatá, hádej kdo to je!" A ona by řekla: "To jsi ty, synáčku!" A já bych řekl: "Běžím k tobě z lesíka, kde jsem viděl dva krvelačné lupiče, jak spali, a já je, matinko, nebudil."

Vona by měla radost a dala by vám buchtu, VY VOLE!”

12 23.07.2018

Geniální detektiv amatér, který si vrchního padoucha hned na začátku uklidí na bezpečné místo a věnuje se jiným věcem..., báječná sranda! Tento Jirotkův smělý konstrukt lze nepochybně postavit na roveň inspektoru Trachtovi, který si na svého Dešťovku počkal dvacet let v Hospodě na mýtince. A že to není Saturnin? No... není. A co?

Je to pěkný příběh o mudrci, který se nechoval tak, jak si troubové kolem něj představovali, že by se měl mudrc chovat. Souhlasím s Atuin, že to byl provokatér. Ale to nevysvětluje ani jeho moudrost, ani jeho smrt.
Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak to doopravdy je s tou Xantipou? Byla to hnusná zlá satorie, jak o ní praví lidová tradice, nebo pěkná, veselá, chytrá ženská, jak ji vylíčili autoři této knihy?

12 10.02.2016

Bije čtvrt, bije půl,
bábo, dědek sebou hnul.
Bije jedna, bije druhá,
bábo, dědek sebou trhá.
Bije třetí, bim, bam, bim,
dědek letí, honem s ním!

Tma a ticho v okolí,
tma a jenom svíčka bliká,
na políčku, na poli
roste řepa převeliká...

Tohle byl můj první thriller, bylo mi asi pět.

12 16.01.2016

Nejlepší nakonec! "Statečnost" učitele národů, Babička a vajíčka, praotec a jeho modly, sv. Václav telefonuje věřícím, že "nedá", Hus fanatik, Havlíček, nepolepšitelný kuřák, "sporťák" Tyrš a lampasák Radecký se svým maršem. Nic lepšího nám Cimrman zanechat nemohl a proto je asi správné, i když smutné, že je tím jeho dílo uzavřeno. Děkujeme, Mistře!

12 28.11.2015

A.C. Clarke je můj scifi autor č. 1. Naprosto chápu posádku Apolla 8., která prý se Clarkovi přiznala, že při prvním obletu odvrácené strany Měsíce zápasili s pokušením ohlásit do Houstonu, že spatřili velký černý kvádr... I já pořád ještě věřím, že se v rovníkové oblasti Marsu vyskytují pásy porostlé vegetací, jež čerpá z půdy kyslík, a že pod ledem Europy bují život. A pokud jde o to, že na Měsíci jednou budou vyhlídkové jízdy pro turisty - to je jistá věc, jenom jsem si v létě roku 1969 představoval, že to nastane dřív.

12 21.11.2015

Přátelé, smekněte, tohle je příběh, který odstartoval sérii Podivuhodných cest a do Čech ho jako první Verneovo dílo přivezl osobně Jan Neruda.

12 18.08.2015

Je to sranda při které mrazí - ovšem obávám se, že ti, kdo nebyli na vojně, se nasmějí mnohem míň.

12 18.08.2015

Občas si říkám, co paní Agatha proti ubohému Poirotovi měla, když toho velevzora všech peciválů a bábovků pořád honila po všech čertech peklech. Egypt, Rhodos, Mezopotámie - samé horko a prach, co si tam ten chudák posedlý pořádkem a pohodlím mohl užívat?
Je ovšem pravda, že šedé buňky fungují bezchybně za každého počasí a v každém prostředí, dobrodružství na Nilu nevyjímaje. Pět hvězdiček.

12 17.08.2015

Ta kniha je přecpaná k prasknutí třeskutými fóry, utroušenými jen tak na půl úst; než je člověk stačí vstřebat, je už autor jinde a předkládá nám další nádhernou ztřeštěnost. Pro mě je asi nejúžasnější moment, kdy Marvin zachrání celou partu před útočícími agenty tím, že počítači jejich lodi vyloží svůj názor na život a vesmír, a počítač spáchá sebevraždu. Je opravdu těžké začíst se do "opravdové" vážné sci-fi, pokud vám ještě zurčí v hlavě Douglas Adams.

Příběh lidství. Nezlomný duch ve věčném sváru s tělesností. A člověk ještě pořád nedosáhl dokonalosti bohů nebo třeba vládců vesmíru, o nichž píše Arthur C.Clark, že se svých tělesných schránek zbavili a naučili se uchovávat své myšlenky a vědomosti v samotné struktuře prostoru. Tak daleko ještě ani náhodou nejsme. Dr. Larch to ví a učí tomu i Homera. Boží dílo, ďáblovo dílo... užitečné názvy. Homerovi se ovšem celá pravda se všemi myslitelnými důsledky zjeví až v okamžiku, kdy se dozví, že jeho učitel zemřel. V té chvíli se také ukáže, že Wilbur Larch jako učitel téměř dosáhl dokonalosti. Jemu samotnému se podařilo překonat omezení smrtelné tělesnosti. Je vševědoucí, všemohoucí a postará se, aby jeho dílo nezemřelo s ním.

"Vy se bijete s tímhle pánem, Athosi? Ale s tím se přece biju já!" Scéna v klášteře bosých karmelitánů, kde tři souboje musí ustoupit čtvrtému a D'Artagnan si zvolí své přátele a nepřátele, patří nepochybně k tomu nejsilnějšímu ve Třech mušketýrech i v celé francouzské, neřku-li světové literatuře. Vyprávění o přátelství, věrnosti, milostných pletkách a politických intrikách; řinčící meče a krásné dámy - kdo by na to kdy mohl zapomenout? Čaroděj Alexander Dumas starší napsal román, v němž velikán francouzských dějin kardinál de Richelieu obdržel úlohu padoucha a je v ní bohužel ztvárněn tak dokonale, že ho dnešní veřejnost (pod vlivem většinou dost přihlouplých filmových verzí příběhu) považuje za opravdového zlosyna, jímž ve skutečnosti vůbec nebyl, a to ani podle Dumase. Tři mušketýři jsou nádherní, dokonalí, věční a já se k ním budu věčně vracet.

12 23.06.2015

Autor se víc jak třicet let věnoval své profesi a celá ta léta nasával vzácnou esenci yorkshirského kraje, kterou na nás pak v pěti dílech svých zvěrolékařských pamětí vychrlil, jako když bůh Izraelitům v poušti sypal manu nebeskou. Historky jsou to veselé i jímavé, tragické i třeskuté, jako život sám.

12 23.06.2015

V době, kdy tahle knížka vyšla, byla pro běžného obyvatele České kotliny cesta do Itálie jen o málo představitelnější než cesta na Měsíc. Hltali jsme ji s dychtivostí, kterou už dneska nikdo nepochopí. Werich je vypravěč par excellence, takže dám všechny hvězdičky.

12 22.06.2015

Tahle mnohobarevná freska, zobrazující českou verzi nábožensko-politického běsnění, jež postupně v té či oné podobě již od 12.-13. století propukalo v různých částech evropského kontinentu, rozhodně nepatří k dílům, o nichž tu někteří komentátoři tvrdí, že se čtou sama. Právě naopak: Je třeba ji přečíst pokud možno důkladně, beze spěchu. A kdykoliv uznáte za vhodné na chvíli se zastavit a popřemýšlet, učiňte tak. Protože to, o čem se tu vypravuje, na mou duši není jednoduché. Křesťanští biskupové si po zániku Západořímské říše vydobyli nehynoucí zásluhy za zachování kontinuity západní civilizace, jenže toto jejich bohulibé úsilí je vtáhlo hluboko do vírů a proudů světské politiky, z nichž už (žádná) křesťanská církev nikdy tak docela nevyvázla. Výsledkem byly kompromisy, kšefty s úřady a prebendami - a čím dál větší nespokojenost věřících. Valdenští, Kataři, Husité, Hugenoti, Viklef, Kalvín, Luther... těch učení a hnutí, která brojila proti rozežranosti prelátů a proti kupčení se svátostmi, byla celá řada. V každé době a v každé zemi se to projevovalo trochu jinak, protože nikdy nešlo jen o otázky víry. Vždycky v tom byla nějaká ta politika a nějaké ty hmotné statky. Kromě toho, jakmile se uvolnila pevně vytyčená náboženská doktrína, vždycky se našli tací, kteří to uvolnění chtěli dovést dál, než kam sahalo učení toho kterého vůdčího myslitele. A postoje k takovým nuancím se odvíjely od společenského postavení. Duchovní a příslušníci vysoké šlechty se na věci určitě dívali jinak, než zemanstvo a prostý lid. Leckde hrály úlohu i otázky národnostní, i když mám pocit, že v tomto ohledu se autor nechává trochu unést národovectvím své doby. Jeho současník Sienkiewicz to dělal taky tak. Dá se ovšem věřit tomu, že přivedl-li si císař Zikmund do českých zemí cizineckou armádu, jejímž příslušníkům bylo řečeno v kostce: jeďte do Čech a zabíjejte kacíře, tady máte odpustky, ti vojáci si rozhodně nelámali hlavu s tím, jestli každej, koho zamordujou, je kacíř. A těžko se lze divit, že v tom případě si místní vyvodili, že cílem kruciaty je vyhlazení národa.

Zdá se, že na Jiráska musí člověk dospět. Zvlášť pokud jde o ta jeho díla, na která padlo nejvíc kradeného školního inkoustu, jak připomínají cimrmanologové. Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem. Pět hvězd.

11 27.02.2018

V záplavě nejrůznějšího balastu, tvářícího se jako "historické" detektivky, jakých je dneska všude plno, jsem objevil tuhle prima sérii od autora, který očividně ví o čem píše, umí psát, a má k tomu i vzdělání nejen historika, ale i právníka. Jindřich VIII. byl zlostný tyran, který si svou neschopností ukočírovat vlastní život, nemluvě o životě celé země, které měl vládnout, nadrobil spoustu problémů, při jejichž řešení používal praktiky odpovídající jeho povaze. Právník Matthew Shardlake pracuje ve službách jednoho z těch, jimiž se neurvalý panovník obklopil, a kteří pro něj vykonávali "černou", často velmi špinavou práci, jíž si vyžádaly závažné následky, jež postupně vyplynuly z Jindřichova rozhodnutí zapudit Kateřinu Aragonskou. Lord Cromwell, Matthewův šéf, je historickou postavou a je dost pravděpodobné, že Sansomovo vyprávění, pokud jde o postupy používané při likvidaci anglických klášterů, víceméně odpovídají skutečnosti. Sám Matthew však je i přesto postavou vcelku sympatickou - víc neřeknu, abych se nedopustil spoileru. Dávám pět hvězd a těším se na další díly.

11 07.05.2016

Je to kniha o válce, o které se jinde než ve Finsku moc nemluví. Rusové neradi vzpomínají na to, že ve válce obra s trpaslíkem ztratili milion mužů. Pro západní velmoci je ta vzpomínka nepříjemná, protože jejich projevy "podpory a účasti" na adresu zoufale bojujících Finů se nijak nepromítly do konkrétních činů. O Finsku sice nebyla uzavřena žádná Mnichovská dohoda, ale výsledek byl podobný. U nás se samozřejmě o téhle válce dlouho nemluvilo skoro vůbec, protože je to příběh, v němž Sovětský svaz, jeden čas "náš vzor a přítel nejvěrnější", vystupoval v roli sprostého agresora, který navíc v zimní válce názorně předvedl, kam vede šlendrián a neschopnost.
Už vůbec by nebylo myslitelné prezentovat tehdejší československé veřejnosti některé "úlety" sovětských vládců, rozzuřených tvrdým odporem finských obránců, jak na ně ve svých pamětech vzpomíná třeba v knize citovaný Nikita Chruščov:

Stalin se na vedení armády a Vorošilova vztekal...Jednou se Stalin velmi rozzuřil a začal Vorošilovovi nadávat. I Vorošilovovi tekly nervy. Vyhoupnul se z křesla a odsekl Stalinovi: "Vy sám za to můžete! Vy jste nechal pozabíjet naše nejlepší generály!" Stalin ho vykázal a Vorošilov se chopil podnosu s pečeným seletem a mrštil jím o stůl.

Kromě toho se v té útlé knížce člověk dozví i některé zajímavé drobnosti - například to, že výraz "molotovův koktejl" vymysleli finští vojáci. Říkali tak zápalným lahvím, které produkoval "Alkohooliliike" - finský státní lihový monopol. Původní recept na molotovovův koktejl je jednoduchý: surový kerosin, benzín a dehet.

11 30.03.2016

Jsem už ve věku, kdy bych se takovým věcem asi neměl moc smát, ale pět hvězdiček dám.

11 20.03.2016

Eréš piklóš neméči huňád cépeň kámoš!

Z toho je třeba vycházet

11 11.02.2016

Nádherný příběh. Drsná země, legrace, romantika i smutek. Mám pocit, že skandinávští autoři (zejména ti současní) by měli povinně jezdit do Walesu na ozdravné pobyty, aby ty svoje úhledné, civilizované zemičky přestali prezentovat v tak temných barvách. Přečetl jsem kdysi Zimu v horách, v některých případech bratra Cadfaela se o Walesu taky hodně mluví a začíná mě to ponoukat, abych se tam aspoň jednou zajel podívat.

11 07.01.2016