woodward komentáře u knih

Tenhle Kedrigern jde občas člověku trochu na nervy. Nemám nic proti domáckému životu, ale vysedávat v chalupě uprostřed hor jak je rok dlouhej, to je vážně přehnaný. Naštěstí si pořídil tu princeznu a ta už se postará, aby neobrůstal mechem, jak už to ženské umějí.

8 06.04.2019

Dost dobře pojaté vyprávění o velevýznamné bitvě občanské války. Dobrá znalost faktů doplněná poučenými vhledy do úvah některých protagonistů - fakt zajímavé čtení, a velmi poučné, zvlášť pro čtenáře, který nevyrůstal v USA.

8 02.04.2019

Dočetl jsem celou ságu o bratrstvu Volavek a komentář k prvnímu dílu věnuji celé sérii. Celkový dojem je jednoznačný: není to špatné, ale Hraničářův učeň je lepší; tahle druhá, paralelní série mi prostě připadá jako "druhák", jak by řekli moravští vinaři. Nevím, jaké má autor s rozvíjením svého světa další záměry, není vyloučeno, že dojde k nějakému pevnějšímu propojení obou sérií a vznikne jakási "nová rovina" s novým ústředním motivem. Další a další příběhy o dobrodružných eskapádách protagonistů obou sérií rychle ztrácejí přitažlivost. Lapidárně řečeno, je to čím dál víc na jedno brdo a pokud pan Flanagan nepřijde s nějakou mohutnější nosnou zápletkou, která by uživila další díly, buď v nejbližší době skončí - anebo přijde o část čtenářstva. Sedmi dílům Bratrstva dávám po čtyřech hvězdách.

7 27.01.2019

Velmi zajímavý vhled do vývoje událostí a také Churchillova uvažování v době, kdy se Francie hroutila pod německým náporem a hlavní síle britského pozemního vojska hrozilo zničení nebo zajetí na kontinentu. Celý příběh se vlastně točí kolem úvah válečného kabinetu o tom, zda se pokusit o vyjednávání s Německem, s Mussolinim jako prostředníkem. A také kolem přímého střetu mezi Churchillem a dvěma hlavními "šampiony" politiky appeasementu - Nevillem Chamberlainem a lordem Halifaxem. Je vcelku pochopitelné, že v nastalé situaci se i tak vehementní odpůrce Hitlerova režimu, jako byl W. S. Churchill, zamýšlel nad možností dosáhnout míru za cenu jistých ústupků. Autor upozorňuje, že o tomto "zakolísání" se nezmiňuje nikdo z autorů, líčících události těch dnů, ani sám Winston ne. Otázkou je, jak dalece je oprávněné autorovo tvrzení, že "Churchill vážně uvažoval o možnosti mírové dohody s Hitlerem." Pozorně jsem přečetl autorovy argumenty, soustředěné především v epilogu, a nemůžu tvrdit, že mě přesvědčil. Jak říkám, za dané situace - pod tlakem válečných událostí i pod nátlakem "mírové kliky" Chamberlain-Halifax, bez nichž válečný kabinet v tu chvíli nemohl politicky existovat, je pochopitelné, že na čas (asi na tři dny) poněkud slevil z nesmiřitelné válečnické rétoriky. Ale o tom, že by "vážně uvažoval o mírové dohodě" podle mého soudu nemůže být řeč. Je to trochu škoda. Autor si dal práci se shromážděním faktů, která většinou předkládá a interpretuje nezaujatě a se znalostí problematiky. Jeho očividná snaha "udělat díru do světa" tvrzením, že až po překonání oné kritické chvíle, kdy uvažoval o míru, se "Winston Churchill stal Winstonem Churchillem" je mírně řečeno přehnaná.

7 10.01.2019

Inu, kdo jiný než básník by měl psát o krásách světa?

6 03.01.2019

Tenhle příběh mě potěšil. Je to detektivka i fantasy. Je to velmi anglické, prosvětlené lehkým humorem, i když se tam každou chvíli mluví o příšerných, krvavých skutcích. Má to šmrnc a originální "setup". Žádnej americkej velkovýrobce čarodějných krváků by nejspíš nic podobného napsat neuměl. Dávám pět hvězd a těším se na další díly.

19 28.12.2018

Staletí trvající střety křesťanů s muslimy se poté, co se pod prapory islámu postavili osmanští Turci jako nový hegemon muslimského světa, staly pro křesťany dlouhou sérií porážek a zoufalých ústupových bojů. Předznamenáním zvratu tohoto nepříznivého vývoje jsou dvě důležité porážky Osmanů, které učinily definitivní přítrž jejich pokusům o expanzi do západního Středomoří. O prvním z těchto mezníků, porážce tureckých sil obléhajících Maltu, vypráví velmi fundovaně kniha Luboše Taraby, který sepsal i příběh druhého z oněch dvou slavných křesťanských vítězství, zkázy osmanského loďstva v bitvě u Lepanta. Došlo k ní šest let po zahnání Turků od břehů Malty, v roce 1571.
Historie obléhání Malty je velký, drsný, hrdinský příběh a očividně není náhodou, že hlavní město Malty dodnes nese jméno statečného velitele obránců ostrova, velmistra řádu maltézských rytířů Jeana de la Valette.
Autor odvedl skvělou práci, ale totéž už nelze říci o kvalitě redaktorů či korektorů, kteří v textu ponechali celou řadu překlepů a jiných nepřesností. Je to škoda, ale z úcty k autorovi dávám pět hvězd.

12 24.12.2018

Náčelník Líná huba (Holé neštěstí)
Pygmejka Malá dává
Huron Skákal přes oheň, až si propálil mokasíny

To se zase Mistr vyřádil! :D

7 05.12.2018

Henry Kissinger toho v životě spoustu zažil, hodně dokázal a nasbíral hromadu zkušeností. Jako patnáctiletý židovský kluk, fotbalista z Fürthu nedaleko českých hranic, utekl s rodiči před nacismem přes Británii do USA, kde se po létech stal poradcem prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a později ministrem zahraničí . Je třeba připomenout, že od doby jeho působení v těchto vrcholných funkcích do vydání této knihy uplynulo skoro 40 let. Ale nezdá se, že by mentální schopnosti starého pána s věkem jakkoliv ochabovaly. Hluboká erudice, rozsáhlé zkušenosti a pronikavý úsudek čiší z kažého slova, i když to vůbec není lehké čtení. Některé úvahy a dedukce člověk musí přelouskat několikrát, než porozumí jejich logice. Autor navíc ponechává spoustu věcí nedořečených nebo vyslovených jen v náznaku – počítá s poučeným čtenářem s dobrými základními znalostmi historie a politiky.
Nezabývá se však jenom věcmi minulými. V závěru upozorňuje na úskalí a rizika, plynoucí z prudkého tempa rozvoje nových technologií, za nimiž znalosti a schopnosti politiků (a nejen jich) jen těžkopádně pokulhávají. Říká o tom mimo jiné:

„V důsledku toho, jak snadno jsou informace dostupné a jak okamžitá je komunikace, klesá schopnost posoudit jejich význam anebo vůbec stanovit kritéria toho, co je významné. Tato dynamika může politiky vybízet k vyčkávání, až určitý problém vyvstane, namísto aby jej předjímali, a vést je k tomu, že okamžiky rozhodnutí vnímají jako sérii izolovaných událostí, nikoliv jako součást historického kontinua. Jakmile k tomu dojde, přestává být hlavním nástrojem formulování politiky úvaha a stává se jím manipulace s informacemi.“

A o pár řádků dál dodává:
„Hrozí, že komunikační technologie zbaví člověka schopnosti vnitřního hledání, protože zvýší jeho závislost na technice jakožto nástroji, jenž usnadňuje a zprostředkovává myšlení.“

To jsou opravdu zlatá slova – ale trochu z nich mrazí, žejo?

18 08.11.2018

Autor rozhodně dostal neotřelý nápad. Spolek "kriminologů" řeší záhadu, na které si Scotland Yard vylámal zuby - a to s požehnáním samotného Scotland Yardu. Asi má pravdu Naias, když to označila za parodii. Potíž je v tom, že čtenáři je od začátku jasné, že skutečného řešení se dočká až na konci. Tím pádem je poněkud únavné sledovat všechny výklady jednotlivých kriminologů i když víte, že pravdu bude mít až ten poslední. Ale je to hezky napsané, "po anglicku" s lehkým humorem. Dám čtyři hvězdy.

7 03.10.2018

Není to špatná detektivka, ale řešení záhady signalizuje autor dost dlouho předem. Dá se to číst, ovšem 380 stránek je zbytečně moc. Čtyři hvězdy.

2 26.09.2018

Čekal jsem příběh o životě Karla Velikého, o zrodu říše, možná i o tom, jak se majordomové z rodu Arnulfingů zbavili svých merovejských pánů a stali se franskými králi a také o tom, jak obtížné pro velkého císaře bylo ve svém odkazu rozbít, co celý život budoval. To všechno je v tomhle románu zachyceno jen pohledem zvnějšku, očima levobočka bavorského vévody v císařových službách. Není to špatné, ale místo příběhu velkého císaře je tu jen vyprávění o pestrém životě jednoho z jeho služebníků. Dám čtyři hvězdy.

3 23.09.2018

O "dějinném směřování" k bitvě národů u Lipska, o politických souvislostech, motivacích, stojícími za činy vládců bojujících zemí, i o tom, co a proč si o tom všem myslí obyvatelé Saského království, se v téhle knize člověk doví hodně - ale ne dost. Na můj vkus se paní autorka až příliš zaměřuje na příběhy a zážitky jednotlivců. Věřím, že, jak tvrdí v doslovu, to všechno jsou autentické momenty doložené a zdokumentované - jen se třeba staly jiným osobám než které si autorka vymyslela. Jen se mi zdá, že v historickém románu o slavné bitvě by autor neměl své ambice omezit na sdělení, že válka je zlá, špinavá, krvavá záležitost a válčící panovníci se ve svých rozhodováních řídí jen vlastní ješitností a svými sobeckými zájmy. V bezmála sedmisetstránkovém románu bych očekával, že autorka mnohem důkladněji seznámí čtenáře s celkovým pohledem na situaci politickou i vojenskou, do kterého pak lze vkládat jednotlivé linie lidských příběhů, ať už fiktivních nebo historicky potvrzených. Za to jí ovšem všechno to válčení nestálo. Podle mého soudu o utrpení lidí postižených válečným běsněním, pokud autor nechce čtenáři sdělit nic jiného, se dá napsat zajímavě (a dojímavě) i na nějakých 150 stránkách. Historický román by měl zachycovat historii a pod tím si doopravdy nepředstavuju vyprávění o tom, jak to tenkrát měli lidi ve válce těžký. Těžký to mají lidi ve válce vždycky; to není historie, to je permanentní skutečnost.

6 21.09.2018

Vyprávění o mimozemských "rozsévačích", kteří rozvážejí na domovské planety geneticky vylepšené potomstvo bytostí posbíraných po celém vesmíru, se nijak zvlášť nevymyká z podobných clarkeovských vizí publikovaných v minulosti a bylo by fajn, kdyby zůstalo jen při tom.
Ale násilně "implantované", zbytečné "dojemné" vhledy do minulosti lidských protagonistů příběhu mě mírně řečeno otrávily. Nejsem si jistý, ale tuším v tom souvislost s tím, že tahle kniha má amerického spoluautora. Americké publikum si na "lidský aspekt" příběhu potrpí. Clarke napsal s Američany spoustu knih a musím konstatovat, že ty z nich, které jsem přečetl, mě nijak neuchvátily - s výjimkou Posledního teoremu, na kterém s ním ovšem spolupracoval Frederick Pohl, což je Pan spisovatel. Nevím, co Clarka vedlo k tomu, že si v pozdějších letech začal zvát spoluautory z USA, snad za tím byla jen snaha přilákat ve větším počtu americké čtenářstvo a to zřejmě takové dojáky vyžaduje. S velkými klasikami typu série Odyssea, Světlo země, Písky Marsu atd. se tahle díla nemůžou rovnat.
Nojo, je to Clarke, dám čtyři hvězdy, ale pochybuju, že bych to někdy chtěl číst znovu.

6 18.09.2018

Je to překrásná sci-fi klasika. Já si jinak na Lema moc nepotrpím, ale tyhle Pirxovy vyprávěnky miluju. Mimochodem, zjistil jsem nedávno zajímavou podrobnost. Závěrečná povídka, "Vyprávění pilota Pirxe", kde je řeč o setkání s mimozemským vrakem, je námětově prakticky totožná s (asi o 11 let starší) povídkou Arthura Clarka "Kolemjdoucí", i když rozhodně nelze hovořit o plagiátu. Clarke napsal v podstatě kratičkou anekdotu, zatímco Lem to téma uchopil, rozvinul a zasadil do zcela jiného kontextu. Ale dovolím si předpokládat, že jako zdroj inspirace mu Clarkova povídka posloužit mohla...

9 16.09.2018

V komentáři k prvnímu dílu jsem odmítal stížnosti některých komentátorů na složitost a nepřehlednost příběhu. Za tím si v zásadě stojím, pokud jde o Měsíční zahrady jako takové. Jenže co platí o jedné knize už nemusí platit o deseti. Pamatovat si všechna jména lidí, bohů, národů, zemí, míst, nosit v hlavě vztahy mezi nimi a co se mezi nimi v minulosti odehrálo – to všechno není těžké si zapamatovat, pokud jde o jednu knihu zvíci nějakých 560 stránek. Ale pokud autor předpokládá, že čtenář všechny tyhle věci udrží v hlavě přes cca 10 000 stran příběhu, v jehož každé části ta jména, názvy, události, vztahy přibývají (i když v každém dílu na začátku je uveden aspoň částečný přehled osob), tak na to by podle mě neměl ani Archie Goodwin, který o sobě tvrdí, že mezi ním a magnetofonem je rozdíl jen v tom, že magnetofonu nelze klást otázky.
Dohledávat to, co člověk zapomněl nebo si na to vzpomíná jen matně, když na vás vybafne postava nebo část příběhu, kterou jste potkali o dva-tři tisíce stran dříve (často jenom ve zmínce bez dalšího rozvádění, v jedné, dvou větách), je prakticky nemožné. Neříkám, že to není k přečtení. Přečetl jsem, ale tam, kde mě paměť zradila, jsem se rozhodl ty „díry“ ignorovat. Někdy se podařilo časem je vyplnit díky dalším připomínkám a novým událostem v příběhu, jindy moc ne, ale tak či onak, nakonec jsem celou tu záplavu spolykal.
Je to těžko přehledné, ale je to ke čtení; autor vyprávět umí, umí čtenáře překvapit, je to napínavé, postavy a dialogy jsou živé, „skutečné“. Ale trochu to připomíná Faulknerův první román z prostředí amerického jihu, Prapory v prachu, který mu dlouho nikdo nechtěl vydat, protože ve své dychtivosti povědět čtenářům o své zemi všechno, co měl na srdci, tam nacpal těch dějových linií nejmíň o jednu víc než bylo zdrávo.
Vzhledem k té – podle mého soudu zbytečné a přehnané - složitosti a „přeplácanosti“ dávám tedy za celou sérii Malazská kniha padlých jen čtyři hvězdy.

3 25.08.2018

Každé impérium, které svět poznal, nejspíš zažilo šok podobný tomu, co zažili Římané v Teutoburském lese. Vždycky to bylo trochu jinak, ale pokaždé je to v podstatě stejné: Dobyvatelé mají za to, že dobytou zemi ovládli, všude jsou jejich posádky, místní s nimi spolupracují, někteří se dokonce dávají do služeb jejich vojsk. A pak se najednou stane, že se ti místní zvednou a dají dobyvatelům pecku do čumáku. Ne, že by to něco řešilo; říše se stala říší, protože je silná a bohatá a většinou nakonec stejně (aspoň načas) zvítězí. Jádro pudla je ale v tom, že ti dobyvatelé vždycky SAMI SEBE přesvědčí o tom, že ti podrobení akceptují jejich převahu a uznávají, že jim dobyvatelé přinesli pokrok a civilizaci. Pak dobyvatelé dostanou přes držku a říkají tomu zrada. Příběh o zmasakrování Varových legií mi mj. připomněl, jak mi kdysi v Německu jeden strejc vyprávěl o svých zkušenostech z války, jak se těm Jugošům nedá věřit, protože "oni se s váma v hospodě nalejvaj a smějou se a pak vám někde za rohem píchnou kudlu do zad." Co na to říct? Já jsem tenkrát radši mlčel.

6 16.08.2018

První díl mě zaujal, tak se pustím do dalších. Rozhodně to není tak složité a nepřehledné, jak si tu někteří komentátoři stěžují. Oceňuji, že si autor s vymýšlením a budováním svého světa dal práci. Má to hlavu a patu, autor svůj příběh vypráví vcelku přehledně - na tom že se střídají místa děje a střídavě sledujeme osudy jednotlivých protagonistů neshledávám nic nepatřičného. To třeba takovej Silmarillion co do zástupu postav, různých míst a zemí vyžaduje mnohem víc pozornosti, hledání v mapách apod.
Je to napínavý, chytrý; poctivě odvedený řemeslo. Pět hvězd.

6 04.08.2018

Komentář nemám, jen tenhle nesmrtelnej citát:

“Pane, já kdybych byl ve Vašich botách, já bych se teď obrátil a uháněl bych z lesíka a z háječka, pěšinkami běžel bych i úvozem a přes potůčky skákal bublavé a po kolena ploužil bych se rozkvetlými lukami blatouch neblatouch směrem odtud, až vběhl bych pod Šumavou do vesničky malé, kde v dálce kostelík září a dírkou v mraku sluníčko naň pálí.

A tam hned pod sadem dole u studánky zurčivé malá chaloupka jest, a tam bych běžel, vrátka bych přeskočil, aby nevrzla. Neb maminka moje - Vaše tedy, v případě onom, by tam kolem plotny skákala a já bych jí zezadu ručičkama svýma vočíčka připlác a pravil bych:

"Maminko moje stověžatá, hádej kdo to je!" A ona by řekla: "To jsi ty, synáčku!" A já bych řekl: "Běžím k tobě z lesíka, kde jsem viděl dva krvelačné lupiče, jak spali, a já je, matinko, nebudil."

Vona by měla radost a dala by vám buchtu, VY VOLE!”

12 23.07.2018

Velmi stručně bych shrnul to hlavní, co mi autor sdělil a s čím se v zásadě odjakživa ztotožňuji: Vědec by měl být - jak samo slovo napovídá - člověk zvídavý. Pročež by neměl vytěsňovat z oblasti svého zájmu a zkoumání předměty a jevy, o nichž současná věda neví nic moc anebo vůbec nic a to zejména proto, že někteří "velikáni" to či ono označili za nemožné, za fantasmagorii atp. a každý, kdo by se takovému bádání věnoval, riskuje, že se stane terčem posměchu a bude vyobcován z komunity "seriózních" badatelů.

Netvrdím, že souhlasím se vším, co se v té knize píše, ale nezaujatost a otevřenost mysli by měly patřit k základní výbavě každého vědce a myslitele. To je to hlavní, co jsem z té knihy vyčetl. Není to žádnej Daniken, Bergier nám nic nevnucuje, jen upozorňuje na události, skutečnosti, náznaky, možnosti, kterým příslušně erudovaní veleduchové nevěnují pozornost buď ze strachu, aby se nezesměšnili anebo proto, že je ani nenapadne požádat o radu odborníky z jiných vědeckých disciplín. Zejména "nepřekonatelná" propast mezi humanisty a přírodovědci působí v tomto ohledu škody možná nedozírné - to se nedozvíme, dokud se nějaká partička osvícených vědátorů z rozličných oborů neodváží naťuknout ten či onen problém současně, každý ze své strany.

16 20.07.2018