witiko komentáře u knih

Někteří čtenáři vyjadřují v komentářích mírné zklamání z toho, že kniha nepřináší k příběhu Beren a Lúthien, tak jak ho už známe, nic nového. S tím rozhodně nesouhlasím, protože to hlavní, co přináší, je básnická síla výrazu. Některé reflexivní pasáže, třeba ta, jak se Beren loučí s Beleriandem při pohledu na Anflauglith a v tušení smrti v Angbandu, jakož i mnohé jiné, jsou prostě skvostné. Skvostný je celý překlad básnické části, za to dlouhé čekání to opravdu stálo! Některé strofy jsem si četl nahlas a vychutnával jsem si je jako literární bonbónek. Škoda, že nemáme možnost rovnou porovnat s originálem, ale chápu, že by tím kniha neúměrně narostla. Druhou věc, kterou kniha přináší, je vývoj příběhu od v podstatě pohádkového Příběhu o Tinúviel, zarámovaného Ztracenými příběhy (kde se Tolkien pokusil pozoruhodně propojit své budoucí legendárium s anglosaskou Británií), přes básnický Zpěv Leithian a shrnutí v Quentě a v Quentě Noldorinwa až po verzi, jak ji známe ze Silmarillionu. Souhlasím s tím, že editor Christopher tuhle návaznost jednotlivých fragmentů občas nepodává dostatečně zřetelně a srozumitelně, nicméně vývoj je jasný. Jak řekl sám Tolkien, nemá tu jít ani tak o nahrazení a definitivní předělávky, jako spíš o rekonstrukci vývoje příběhu, jak se mohl odehrávat a předávat v mnoha lidských myslích a vyprávěních napříč generacemi (s. 11-12). S tím rozdílem, že zatímco v lidové slovesnosti se většinou hrdinské eposy časem zjednodušují v pohádky, tady je to přesně naopak. Od pohádky až k tomu nejsložitějšímu, nejvrstevnatějšímu a nejsilnějšímu příběhu, jak jej známe ze Silmarillionu. Ano, tato poslední verze je úplně nejlepší, ale i ta cesta k ní je nesmírně obohacující a oživující. A části, které se dochovaly ve verších, jí dávají o to větší sílu. Chybičkou na kráse knihy je absence mapy, nicméně použil jsem vloženou mapku ze Silmarillionu a s pomocí poznámek na konci, které vysvětlují občasné starší verze zeměpisných názvů, jsem se zorientoval. Jinak mám čím dál tím silnější pocit zklamání z toho, že nejslavnější Hobit a Pán prstenů tak trochu ukradly Tolkienův čas a pozornost nad dokončením Prvního a Druhého věku, a tedy díla, které bylo pro něj nejpodstatnější. Takže je velká škoda, že se musíme prodírat fragmenty, ale i tak má tato "literární archeologie" něco do sebe. Není to úplně zadarmo, chce to spolupracujícího čtenáře. A čím větší dřina, tím občas i dlouhodobější čtenářský zážitek. Nicméně teď už máme vše podstatné z Tolkienova legendária přeloženo a rád bych se těšil třeba i na jeho převyprávění Béowulfa, Bitvy u Maldonu nebo jiné další exkurzy do anglosaské literární historie.

7 31.12.2023

Zhruba do poloviny knihy, tedy před neolitem, jsem pořád uvažoval, jestli mám číst dál... Velmi jsem si chtěl přečíst právě takovou knihu, kterou to slibuje, ale tato je tak podivně napsaná, že místo aby mě vypravěč do svého ontologického a kognitivního experimentu vtáhl jak kořist do jeskyně, pořád jsem musel přemýšlet, proč to čtu tak těžce, jako bych se prodíral trnitým houštím. Autor píše podivně úsečným stylem s řadou narážek, zkratek, ironických vsuvek, ujetých nadsázek a přirovnání, takže často musím hádat, jak to vlastně myslí. Pozorování přírody, krajiny a evokace toho, co se v ní děje, také nic moc. Že by se uměl na přírodní svět dlouhodobým pobytem venku skutečně napojit, to se příliš nezdá. To, co mi na části o paleolitu vadilo asi nejvíc, je na jednu stranu autorův extremismus (např. nápad "paleoliticky" se živit už skoro se rozkládajícími zdechlinami sraženými na silnici), na druhou stranu nepochopitelná nedůslednost (takže si s sebou klidně vezme soudek cideru, protože přece "in vino veritas"). Vůbec nechápu, proč pobýval právě na těch lokalitách, kde pobýval (výslovně to nezdůvodňuje), když ve skutečnosti nejde o žádnou volnou přírodu, natož pak divočinu, jak slibuje anotace, ale o anglický nebo skotský venkov, takže pořád někde nějaké stodoly, farmy, silnice, vyzvánění zvonu z blízkého kostela, světla vzdálených měst, turisté a nebo traktorista, který když tak hodí, kam je třeba. Kdyby aspoň pobýval na nějakých významných archeologických nalezištích a popisoval změny krajiny tenkrát a dnes, když už se třeba nevydal na pár týdnů rybařit do kanadské divočiny (což je mi divné i proto, že v medailonu autora se popisuje, kde všude na světě byl, co zažil a podniknul). Nejsem si jistý, jestli i obyčejný český myslivec/srdcař nemá ke stavu paleolitické mysli daleko blíž... Tahle hra na paleolit je spíš výstřední úlet. Část o neolitu byla podstatně, podstatně lepší a autentičtější, především proto, že tady se už autor mohl opřít o řadu rozhovorů se soukromými zemědělci nebo o vlastní zkušenosti ze soudobého "zemědělského průmyslu". Poslední část věnovaná "osvícenství" (v pravém slova smyslu) mě řadou myšlenek velmi zaujala (např. mozek jako přijímač, jenž vědomí přijímá, modifikuje a dále vysílá, ale nevytváří...) a teprve tady se mi vyjevil pravý cíl celé knihy jako obhajoby toho úplně nejpůvodnějšího ("paleolitického") stavu mysli, v čemž se děje řada věcí úplně samozřejmě navzdory tomu, že podle zažitého vědeckého popisu by se dít neměla a není možná. A víra, že tento stav mysli ještě pořád pro nás není úplně ztracený. Autor má v celé knize hodně zajímavé postřehy, akorát je třeba se k nim občas prohrabat. A bezesporu má ta témata velmi dobře nastudovaná podle aktuálních poznatků a život dost intenzivně prožitý. Moc se mi třeba líbí manifest: "Jak být člověkem: mějte vztahy, a to ne pouze k živým lidem, ale i k mrtvým lidem a ne-lidem. Jak být člověkem: věřte, že vydržíte. Jak být člověkem: toulejte se." Dávám asi tak 70%.

7 02.03.2023

Zpočátku jsem byl nadšený, jak je to čtivá, chytře i vtipně napsaná kniha, ale postupně se začaly vkrádat rozpaky. Především v první části knihy, která chce čtenáře seznámit s lidskými dějinami, jak nám je vyprávějí naše vlastní geny, jsem začal nacházet chybné nebo překonané informace (např. že anatomicky moderní člověk se začal z Afriky šířit před více než sto tisíci lety – ve skutečnosti se dnes uvádí cca o polovinu kratší doba), vzájemně se vylučující tvrzení (např. v kapitole o tom, kdy jsme jako Evropané získali mutaci umožňující trávit mléko i v dospělém věku), občas uniká pointa (např. archeologické doklady o konzumaci medu jsou v kapitole věnované trávení mléka jen proto, aby kapitolu mohla zakončit oblíbená snídaně, nebo proč?) nebo nit výkladu zůstává jaksi nedotažená (v kapitole o bílé barvě kůže je nakonec jen letmá zmínka, že se do Evropy rozšířila z východu, ale kdy a proč právě odtud?)... Mojí důvěrou v kompetentnost autora na poli prehistorie značně otřásla věta, že Keltové, kteří osídlili západní pobřeží Británie (ve skutečnosti sem ale byli spíš zahnáni během anglosaské invaze), "jsou na severu známi jako Piktové, na východě jako Sasové". Co je to za pitomost? Výsledně se mi jeví, že zajímavost tématu, snaha o čtivost a určitou dávku humoru v první části knihy občas převažuje nad spolehlivostí a přesností. V tomto smyslu s informacemi o genetické prehistorii Evropy lépe zachází vědecká novinářka Karin Bojsová (viz Podobné knihy). Na druhou stranu, další kapitola o možnostech, ale hlavně limitech osobního genetického testování je výborná a trefně formulovaná. Stejně tak kapitola o identifikaci královských kostí Richarda III. a rozkrývání příbuzenských sňatků v habsburském rodokmenu pomocí DNA je nesmírně zajímavá. Druhá část knihy o nejrůznějších mýtech a stereotypech v souvislosti s genetikou (pro kterou máme, jak autor píše, přímo kulturně naprogramované nepochopení) je skvělá – např. kapitola o neexistenci "rasy" je mimořádně důležitá, protože spousta úplně obyčejných lidí to stále nechápe, aniž by nutně byli rasisté. Stejně tak důležitá je kapitola o složitostech a nejednoznačnostech hledání genetických příčin vloh, nemocí a psychopatických projevů. V kapitole o čtení celého lidského genomu jsem se moc nechytal, přestože se autor snaží o populární výklad. Genetika vyjadřovaná v písmenkách už přesahuje moji představivost. Takže celkově hodnotím asi tak na 85% přínosu. Závěrem si neodpustím jednu výhradu k nakladatelství – takovéto knihy z oblasti evoluce, genetiky a původu člověka, které stárnou (jak sám autor píše) už ne v řádu měsíců, natož pak let, ale přímo týdnů, by se měly přeložit a vydat co nejdříve, nikoli pět nebo šest let po vydání... Pro čtenáře z toho vyplývá jediná rada – přečtěte si co nejdříve, romány snadno počkají a jen tak nezestárnou, ale u této literatury je třeba aspoň běžet za vzdalujícím se vlakem, když už se nemůžeme vézt ani na zadním nárazníku. A nakonec ještě jedna drobnost – grafická podoba knihy je příjemná a zvolený font se hezky čte, ale opravdu by nešla vymyslet trochu nápaditější a chytřejší obálka?

7 03.03.2022

Zpočátku jsem byl z této druhé várky povídek stejně nadšený jako z první knihy, ale postupně začaly moje dojmy kolísat. Co bych zvlášť ocenil nad rámec toho, co jsem chválil už u první knihy, je obrovská lidskost, kterou autor dokáže ze všech svých, zdánlivě i hodně technických nápadů, dostat. Tady je to snad ještě nápadnější. První povídka o cestování časem a ne/možnostech napravit své činy mě vyloženě dojala. Také titulní "Výdech" mě naprosto usadil svojí filosofickou hloubkou. Pozoruhodná krátká povídka "Co se od nás čeká" mi se svým podivným udělátkem způsobujícím kognitivně-existenciální paralýzu opět připomněla Franze Kafku (konkrétně povídku "Starost hlavy rodiny"). Také "Pravda faktů, pravda pocitů" je výborná a skvěle napsaná. Naopak "Životní cyklus softwarových objektů" mě vyloženě nebavil a musel jsem se hodně nutit. "Pupek světa" byl zajímavý literárně, protože je psaný formou osobní modlitby, ale dost mi tu překáželo, že tu musíte přistoupit na kreacionistický nesmysl a jen sledovat, co dalšího bizarního z něj bude vyplývat. Poslední povídku už jsem vůbec nedokázal dočíst, protože to už se mi zdálo jako taková ptákovina, že jsem v tom nedokázal nacházet radost ani životní poučení. Takže abych to shrnul Ted Chiang je skvělý autor a budu se moc těšit na něco dalšího, jeho slabina je ale v tom, že ne na všechny své skvělé nápady dokáže své čtenáře účinně nalákat. Vždycky musíte spolknout obrovskou porci "co by bylo, kdyby" a ne vždy se to zcela povede. To je riziko, se kterým je asi nutné u vizionáře Chianga počítat.

7 01.02.2022

Už někdy v 80. letech jsem jako kluk se zatajeným dech hltal rozhlasovou četbu z této knihy na pokračování. Teď, když největší Lemovy "pecky" začaly konečně vycházet v pěkném novém vydání, jsem se do Planety Eden znovu pustil a musím říct, že dech se mi tajil i podruhé. Ano, je to "první schod" na cestě Stanisława Lema k jeho největším dílům (jak píše autor doslovu), ale v žádném případě nestojí v jejich stínu. Napětí, tajemství a rostoucí tíseň by se tu daly krájet. Někteří předchozí komentátoři si stěžují na popisnost, ale ta je tu podle mě naopak jednou z velkých předností. Pokud jste se ještě nikdy nedostali na žádnou jinou planetu, tak tady máte možnost, a to se vším všudy. Jiná krajina, jiné nebe, barvy, pachy, natož pak cizí formy života a nepochopitelná technologie. Autor tu vlastně detailně až hyperrealisticky (má to v sobě až snovou poetiku) popisuje něco, co se popsat nedá, protože nám k tomu chybí slova. A i když už nějaká vhodná slova najde, vznikne popis zcela se vymykající naší představivosti. A i když si to přeci jen představíme, stejně se to bude vymykat našemu smyslu a výkladu... Jak se potom s "těmi druhými" můžeme dorozumět a jak se k nim vztahovat? Právě o takových limitech našeho poznání a konání tato kniha je. Jistě, najde se tu několik technicky dnes až legračně zastaralých detailů (např. knihovna v raketě, natáčení na filmový pás, hvězdná mapa, která se nevejde na stůl, nebo nepochopitelná potřeba astronautů si občas zapálit) a vlastně je s podivem, že Lem jako autor sci-fi a futurologické literatury si ani v nejmenším nedokázal představit digitalizaci, na druhou stranu tu ale neuvěřitelně výstižně předpověděl mnohé současné fenomény, jako je riziko genetické manipulace, informační společnost a informační válka, síla dezinformací, sociální bubliny a rozpad společenského konsensu... V žádném případě tedy nejde o jakousi lacinou a době svého vzniku poplatnou alegorii, jak tu také někdo píše. Kniha je stále mimořádně nadčasová. Zajímavé je, že anonymní postavy astronautů představují různé směry lidského poznání, ale přitom vůbec nejsou typizované, naopak i zde významně prosakuje psychologie, ačkoli nestojí v prvním plánu. Jinak, pozor pro čtenáře nového vydání (2018), které zřejmě z předchozího vydání přebírá některé překlepy (jak jsem zjistil srovnáním s vydáním prvním): Na s. 110 si opravte "pět metrů pod zemí" na "pět metrů nad zemí" (tahle zdánlivá maličkost může způsobit docela velkou prostorovou dezorientaci) a na s. 132 místo "dlouhým, úzkým balkonům" má být samozřejmě "balonům". Jinak jde ale o velmi pěkný ediční a grafický počin (včetně výborného doslovu), který dává této nespravedlivě přehlížené staré Lemovce nový život, přitažlivost a aktuálnost. A pro ty, které by trápila obtížná představitelnost dobrodružství na planetě Eden, přidávám do Zajímavostí jednu zajímavost :-)          

7 31.05.2021

Vzdávám to, takže ani nehodnotím. Nedostal jsem se přes Kořeny. Vůbec ne proto, že by mě to nebavilo, příběhy jsou silné a moc by mě zajímalo, kam dospějí a kde se propojí, ale prostě mi ta kniha nedělá dobře. Je to pro mě úzkostné, zneklidňující až trýznivé čtení a myslím, že to nemám zapotřebí. Kromě toho mi nějak nesedí zvláštní způsob "rychlopsaní". Často padají věty, kterým vůbec nerozumím. Jako by autor psal s předpokladem, že všichni čtenáři jsou Američané a tudíž americké reálie stačí jen naťuknout a netřeba je vysvětlovat. Ale i metafory jsou občas tak zbrklé, že mi uniká jejich význam. Škoda, ne že bych nelitoval, že na tuto knihu nemám. Uvidíme, třeba někdy v budoucnu si dodám síly a odvahy.

Tak to je naprostý literární úkaz, ne-li zjevení. Už jsem četl řadu knih, ve kterých byly tvůrčím způsobem využity sny a jejich poetika (Kafka, Vaculík, Ajvaz...), ale tohle je podle mého názoru zcela nová literární metoda, která v naší, ale asi ani světové literatuře nemá obdoby. Je to moje opětovné setkání s autorkou po mnoha letech, už v rané dospělosti jsem četl její Tajemství dvou partnerů a dokonce jsem si na základě této skvělé příručky dlouho zapisoval sny. A musel jsem toho nechat, protože čím více jsem si je zapisoval a věnoval jim pozornost, tím delší, podrobnější a epičtější sny se mi zdály, takže jsem už neměl na jejich zapisování čas. Takže mám se sny dost bohaté zkušenosti a mohu potvrdit, že skutečně i takto románově lze snít. Trochu jsem se obával, že román bude šustit papírem a snové postavy budou sdělovat psychoterapeutická moudra, ale nic takového – kniha je skvěle a živě napsaná, autorka nenutí čtenáře do žádné teoretické interpretace a slovníček snových motivů (spíš než "symbolů") v závěru knihy je jen inspirací a obohacením o další či hlubší významy než jejich umrtvujícím rozpitváváním, které by čtenář musel rozklíčovávat a luštit jako slovník. Některé obrazy jsou tak strhující, že z nich mám trvalý pocit, jako by se zdály mě samému. Kniha je velmi napínavá, zcela ohromující svojí obrazností. Ačkoli se obrazy, situace, postavy a prostředí střídají rychle a často zcela nečekaně, nejde o surrealismus bez ladu a skladu, ale člověk za tím vším slyší probublávat hlubší smysl a velmi jasnou logiku odrážející nám všem společné hledání sebe sama. Právě to je na knize nejpřitažlivější a nejpůsobivější. Ačkoli mám často s ženskými literárními postavami potíž, tady jsem hlavní hrdinku naprosto chápal, cítil s ní a držel jí palce (a budu držet dál, protože její hledání není u konce a mohu se těšit na další dva díly). V předposlední kapitole se její zoufalství a prohry tak hromadí a vrství, až jsem se bál, kde to může skončit..., ale závěr je tak působivě uzdravující, že jsem byl až dojatý. Co říci na závěr, který je spíš dvojtečkou k dalším dvěma dílům? Snad jen tolik, že dávám 120%.    

7 15.11.2020

Srovnatelná kniha, která by byla tak nabitá srozumitelně a čtivě podanými informacemi o osidlování prehistorické Evropy, v češtině zatím není, to bez diskuze. Autorka zachází s fakty i hypotézami přesným způsobem a je to vědecká novinařina v tom nejlepším slova smyslu. Text je výborně strukturovaný a podává příběh Evropy ve třech hlavních kapitolách odpovídajících třem hlavním migračním vlnám – lovci a sběrači před 43 000 lety, zemědělci před 8 000 lety a Indoevropané před 4 800 lety. Jde vlastně o literaturu faktu obohacenou o osobní autobiografickou rovinu, která může sloužit i jako turistický průvodce po nejvýznamnějších archeologických a výzkumných lokalitách pravěké Evropy. Většina podaných informací je pořád ještě aktuálních, jen mě dost zklamalo, že autorka při mapování genetické prehistorie předindoevropské Evropy vychází jen z mitochondriální DNA (předávané po ženské linii), zatímco Y-DNA takřka opomíjí, protože (jak sama přiznává) v době vydání knihy bylo odebírání vzorků Y-DNA ze starých kostí ještě velmi složité a takových výsledků bylo jen málo. Dnes už je to úplně jinak. Díky tomu třeba víme, že po mužské linii se způsob šíření zemědělství dost lišil od toho, který autorka podává na základě mitochondriální DNA. Zemědělské genetické haploskupiny jsou v Evropě daleko častější na úrovni mitochondriální DNA, zatímco na úrovni mužské Y-DNA jsou spíš marginální. Skoro to vypadá tak, že muži z lovecko-sběračských skupin si velmi často brali ženy od zemědělců a tak se učili, jak obdělávat půdu, ale to je jen moje nepodložená hypotéza. Určitě však za putováním zemědělství nebyla jen migrace, jak tvrdí autorka, ale také předávání a šíření znalostí. Osobní rovina hledání autorčiných vlastních předků text zbavuje akademické suchopárnosti, možná je ale (hlavně v závěru knihy, kde mě autorčina osobní genealogie vyloženě nebavila a nedokázal jsem se na ni soustředit) až trochu předimenzovaná. To souvisí i s výraznou, i když zdaleka ne výhradní orientací na severní Evropu a hlavně Švédsko, což může být pro české čtenáře dost odtažité. Konečně mi v knize chyběla přehledná časová osa nejvýznamnějších vývojových milníků a také velmi citelně schází rejstřík. Přes to všechno chci ale vyzdvihnout jedinečnost celé knihy jako počinu a konceptu, všechny tyto pihy na kráse nakonec odpouštím a dávám maximální hodnocení.   

7 22.03.2020

Knížka, která mě zcela zásadně ovlivnila a provedla nelehkým obdobím mladé dospělosti. Ukázala mi, že podvědomí a snění není únikem z reality, ale naopak cestou, jak realitě a svému bdělému vědomí lépe a skutečně do hloubky porozumět. Je skvěle, srozumitelně napsaná, učebnicově návodná a přitom podmanivá.

7 21.05.2019

Mimořádně zajímavá, podnětná a skvěle napsaná kniha, která odkrývá "snovou", imaginativní rovinu evropské kultury. Pro každého, kdo se alespoň trochu (a třeba i laicky) zajímá o středověk, symboliku nebo dějiny evropské kultury obecně, nabízí opravdový požitek z čtení a poznání. Ačkoli jsme dědici středověké evropské kultury, autor ukazuje středověk v jeho dost zásadní jinakosti, která se nám jeví srozumitelnější teprve v postupném vývoji. Středověk se před námi otevírá jako kultura s bytostně jinou mentalitou a způsobem vnímání. Současně autor vytyčuje pole novému vědnímu oboru dějin symboliky tím, že klade celou řadu otevřených otázek a ukazuje na spoustu prázdných míst našeho zájmu a porozumění. A nastavuje přitom laťku zatraceně vysoko! Jsem zvědav, jakou odezvu bude mít kniha zejména mezi historiky (středověkého) umění. Mně osobně kniha ukázala evropský středověk jako "dobu snění" – tedy dobu, která snila o sobě samé, ale i dobu, o které se dobře sní. A přitom toto snění není na překážku historického bádání, ale naopak. Zvlášť bych ocenil velice čtivý a přirozený překlad, na druhou stranu mě poněkud dráždí, proč překladatel namísto "lidé" volí asi doslovné, ale v češtině podivně hyperkorektní sousloví "muži a ženy"... P.S. Pozor, na trhu jsou i vadné výtisky bez krásné ilustrační přílohy, tak se neochuďte!

7 07.02.2019

Hodnocení této knihy je obzvlášť těžký oříšek, protože je to knížka vskutku iniciační. Pokud vás dovede tam, kam chce, budete ji muset opustit. Na jednu stranu na mě v rané dospělosti silně zapůsobila, dovedla mě k zenu, japonské estetice a hlavně ke Garymu Snyderovi a odtud k antropologii. Takže přesně souhlasím s předchozím komentářem, že jde o knihu s potenciálem měnit lidské životy. Na druhou stranu mi právě odtud, kam mě dovedla, začala připadat jako dost naivní, neautentická, povrchní a tak trochu na efekt. Jenže o tom ta kniha je. O rozdílu mezi beatniky a Gary Snyderem, který k nim měl generačně a přátelsky blízko, ale nikdy se za beatnika nepovažoval. Kniha přesně vystihuje rozdíl mezi mladickým nadšením pro všechno, co je jiné, tedy nezralým hledání svobody za každou cenu, a opravdovým zaujetím, které už ví, co chce a jde si disciplinovaně za svým. Sám Snyder to vystihl slovy (nevím už, jestli je to v knize, nebo jsem to slyšel na jeho přednášce): "Jacku, ten tvůj buddhismus je jako šlehačka na narozeninovém dortu." Děkuji tedy Kerouacovi, že mě seznámil se svým přítelem, a současně se mu omlouvám, že jsem ho právě kvůli němu opustil a vydal se jinou cestou. A pro všechny ty, kterým se stalo něco podobného, doporučuji po přečtení Dharmovým tuláků Snyderovu knihu "Zemědům", která na ně vlastně navazuje, ale jde fyzicky i mentálně mnohem dál – tam, kam už Kerouac dojít nemohl.

7 25.01.2019

Putnova literárně-geografická hermeneutika čtenáře provází po nejrozmanitějších literárních krajinách Střední Evropy (která je tu vymezena šířeji, než se běžně chápe) a v tomto smyslu může kniha sloužit i jako literární místopis/cestopis či dokonce průvodce. Autorova erudice a rozhled jsou fascinující, jemné siločáry nečekaných souvislosti jsou trefně, originálně a mnohdy provokativně formulované, čtenář se opravdu hodně dozví, ať už z geografie, kulturní historie nebo literatury. Na druhou stranu je tu něco, co mě irituje a neumím to úplně přesně pojmenovat. Snad že autorův pohled je vyhraněný, výběrový a subjektivní, často podrobně zabíhá do témat jemu vyloženě blízkých (ač by se jistě nabízela i mnohá jiná). První části všech kapitol jsou věnované především kulturní geografii dotyčného území (ty jsou skvělé), druhé části pak tamní literatuře. A právě tady se autor občas noří do podrobností, které s vlastní geografií už souvisejí jen velmi vzdáleně, nicméně jde zjevně o jeho osobní, srdeční motivy, které nám tak dává znovu a znovu zakusit, protože prostě chce a baví ho to. Občas se musíte hojněji, než byste možná chtěli, věnovat hluboce náboženským prožitkům různých autorů a jejich vyrovnávání se s katolictvím, okořeněným tu a tam (s chutí vymlasknutou) vulgaritou, nejčastěji falickou. Zkrátka je v Putnově psaní určitá dávka exhibicionismu, který nemusí úplně všem čtenářům sedět. Ale i ti určitě ocení, že autor je charismatický, byť i trochu protivně úmorný průvodce, který vás donutí dozvědět se i to, o čem jste ani netušili, že byste mohli a měli vědět... Nicméně mě zklamal veledůležitý Závěr, kde na otázku po smyslu a dějinném údělu Střední Evropy autor odpovídá poněkud banálně – "být mostem západní modernity v její cestě na Východ". Nevím, ale nějak tuším, že Střední Evropa má i jiná specifika a zkušenosti – třeba v tom, jak vnímá a zakouší dějiny, národnost, jazyk, svobodu, domov i vyhnanství... Evropě by bez Střední Evropy přece chybělo něco daleko významnějšího než jen středoevropské prostřednictví. Doufal jsem, že mi to autor vyjeví a pojmenuje, což se nestalo. Nicméně si matně vzpomínám, že jsem o tom něco četl v jiné skvělé knize Josefa Kroutvora "Potíže s dějinami" (kterou autor bohužel nezmiňuje, což mě docela mrzí). Ale aspoň mám motivaci se k ní vrátit.

7 18.11.2018

Anička je prostě sympaťačka. Žádná povrchní fiflena, ale přemýšlivá, citlivá, občas trochu náladová, ale přitom zvídavá a nebojácná holčička, která má svoje zásady a ví, co chce a nechce. Myslím, že autorka dnešním děvčatům napsala skvělý vzor. A já jako tatínek jedné z nich jsem poznal, že holčičí svět vůbec není o nic méně dobrodružný než ten náš klučičí.

7 21.03.2018

Kafkovi málokdo rozumí už jen proto, že je na něm nabalena spousta stereotypů a literárně-vědních pojednání a interpretací. Až si člověk říká, že už to ani nemá cenu číst, když je to taková věda. Ve skutečnosti je třeba všechno tohle hodit za hlavu. Číst Kafku takového, jaký je – pro každého jednotlivého čtenáře. Teprve pak oceníte přízračnou snovost a současně oslnivě ostré vnímání detailů, existenciální vážnost a přitom všudypřítomný absurdní humor a odstup. Dokonale vystavěné drama hodné antické tragédie, jež ale zůstává nedokončené, otevřené a ne(do)vyslovené... Pro mě osobně je Josef K. vůbec nejoblíbenější románovou postavou. Zdaleka není pasivním kolečkem v soukolí nesmyslného sytému, jak se obecně tvrdívá, naopak je to velký bojovník, pokušitel a hledač smyslu. Prostě "svému Kafkovi" rozumím a sám zažívám v jiné podobě stejné pocity jako jeho románové alter ego. Pro mě jedna z největších knih, která kdy byla napsána!

7 13.06.2017

Jeden z nejsilnějších historických románů, které jsem kdy četl. Počátek třicetileté války je tu zobrazen ve vší syrovosti a absurditě, reálie jsou mistrovsky vykreslené, stejně jako hluboká psychologie postav. Nejvíc oceňuju, že předbělohorská historie tu vůbec není podána černobíle a pomocí ideologických klišé, ale ve vší složitosti a nejednoznačnosti. Autor nešetří tu ani onu stranu, píše padni komu padni, ale současně dokáže vystihnout palčivá náboženská dilemata, která v té době lidé prožívali. Velké dějiny se tu zcela přirozeně prolíbají s osudy jednotlivců. A to vše je postaveno na motivu cesty plné napětí a dobrodružství, u kterého se rozhodně nelze nudit. Některé situace jsou tak skvěle napsané, že zalezou pod kůži a už je nelze zapomenout. Jen varování pro citlivější povahy – čtení občas hodně bolí, je tu plno lidského zla a krutosti.

7 13.04.2017

Moje první kniha Jiřího Hájíčka. Přečetl jsem si ji s chutí a Jiří Hájíček je bezpochyby dobrý autor, současně si ale myslím, a toto kniha mi to potvrdila, že je trochu přeceňovaný. Mezi jeho velké přednosti patří výběr aktuálních palčivých témat (v této knize problém právního čachrování s půdou, ke které přitom už nikdo nemá vztah, jaký měli naši předci, a s tím související životní pocit vykořeněnosti), velmi dobře napsané dialogy a vystižení atmosféry venkovské krajiny. Na druhou stranu je Hájíček slabší v psychologii postav (motivace chování Zdeňka tu občas není úplně pochopitelná, také popisy jeho duševních stavů a nálad jsou spíš technické než empatické) a spousta věcí tu zůstává nedořešená. Proč třeba Zdeněk inklinuje k nejrůznějším konspiračním teoriím, když to s jeho až detektivním pátráním vůbec nesouvisí? Proč se román vlastně jmenuje Dešťová hůl? Kromě toho, že tu skoro pořád prší, je to snad i indiánské jméno, které Zdeněk v závěru přijme (řečené to však výslovně není), ale proč? Jaký symbolický význam měla dešťová hůl v indiánské kultuře, že se hodí k vystižení hlavní postavy a dokonce k názvu románu? Takových nedotažeností je tam víc, ale aspoň máme o čem přemýšlet.

7 27.03.2017

Protože jsem o husitství přelouskal už dvě pořádné, i když vynikající bichle (Čornejovy Velké dějiny zemí Koruny české 5. a Jana Žižku), trochu jsem se obával, jestli budu mít sílu i na tento více než sedmi set stránkový román. Ale protože Václav Kaplický si u mě získal obdiv jinými knihami, zakousl jsem se a... už jsem se nepustil. Román mě zcela pohltil a strhnul do víru dějin i lidských příběhů. Vše, co jsem od tohoto pana spisovatele četl, bylo vynikající, ale tady prokazuje svoje mistrovství zase úplně jiným a pro mě novým způsobem. Že dokáže přesně evokovat prostředí, vystihnout tehdejší způsob myšlení, vytvářet napětí, psychologizovat postavy, vést myšlenky v dialozích a pracovat se staršími jazykovými vrstvami... to všechno už vím z předchozích knih a nijak zásadně mě nepřekvapilo. Ale v tomto opus magnum je neuvěřitelné, jak dokázal tak obsáhlý historický materiál zorganizovat, aniž by tam byla hluchá místa, vázlo napětí nebo se čtenář ztrácel v událostech a postavách. Je to neskutečně čtivé a s úplývajícími stránkami víc a víc napínavé – což je obdivuhodnější tím víc, když ze základních znalostí dějin vlastně víme, jak to dopadne. Tohoto napětí autor dosahuje jednak důmyslným a poměrně častým střídáním perspektiv (postav a míst), schopností mísit velké dějiny s individuálními životními osudy a sledovat proměňující se tep doby ve skvěle vystavěných dialozích. I velké dějinné postavy (Jan Žižka, Prokop Holý, Oldřich z Rožmberka, Zikmund Lucemburský...) mají svoji psychologii, nejsou to jen papírové typy. O tom, kolik materiálu si musel Kaplický k tématu nastudovat, svědčí už jen vhodně zvolené citáty z dobových kronik a korespondence uvozující všech téměř padesát kapitol. Stejně jako předchozí komentátoři jsem i já upřímně udiven, jak tato kniha mohla v době ideologicky vykládaného husitství vůbec vyjít – je to totiž dost zřetelná demytizace jiráskovsko-nejedlovské linie. Vidíme tu časné štěpení husitských ideálů, to jak revoluce požírá své vlastní děti, postupný úpadek mravního étosu a vyprázdnění původní myšlenky ve prospěch kořistění, hrabivosti a prospěchářství. Ačkoli jsou tu katolická strana, císař Zikmund a umírněná Praha nahlíženy táborským radikalismem, nic tu není úplně černobílé a schematické, vše má svou odvrácenou stranu. Kniha nesleduje dějiny husitství do všech detailů, chronologické vyprávění je výběrové (tím pádem tu chybí třeba bitva u Malešova nebo Malého Boru), nicméně ohniskem vyprávění je město Tábor, ke kterému se vyprávění průběžně vrací a sleduje jeho stavební, politické i duchovní proměny a životní osudy klíčových postav. Toto město se tak stává lakmusovým papírkem všech těchto postupných proměn, vzestupů, pádů i úpadku celého husitského hnutí. Zvlášť mi dělá radost autorova práce s jazykem, kdy znovu oživuje mnohá dnes už nepoužívaná nebo zapomenutá slova nebo vrací slovům jejich původní starší význam (např. "kluk" ve významu neopeřený, tedy holý šíp; teprve od toho vzešel odvozený a mladší význam bezvousého chlapce). Na druhou stranu je skutečnou kuriozitou (ve vydání z roku 1985) doslov s výmluvným názvem "Táborská republika jako umělecký obraz zápasu o uchování a uhájení lidového obsahu revoluce", kde soudružka literární vědkyně pár let před rokem 1989 píše tak neuvěřitelné ideologické bláboly, že si čtenář upřímně klade otázku, jestli to vůbec četla, pochopila, nebo (a to by bylo mazané!) to takhle hloupě napsala právě proto, aby román mohl vyjít a nevzbudil přílišnou pozornost cenzorů a schvalovatelů. Nakolik sám autor tímto románem kriticky mířil na tehdejší současnost, toť otázka, která se nabízí ve všech jeho knihách. V každém případě Kaplického knihy o historii se zatím historií nestávají, protože nestárnou.

6 02.12.2023

Kniha je výborně strukturovaná a v jednotlivých kapitolách, které na sebe navazují jako otázky vyplývající z otázek předchozích, se postupně odvíjí křehká a ještě značně řídká nebo přímo děravá síť našeho porozumění. Nemohu tvrdit, že jsem vše pochopil, ale to přičítám sobě, nikoli autorovi. Líbí se mi i snaha o propojení vědy s odkazy na mytologii, filosofii a teologii, protože tím dostává kosmologie určitý díl smyslu, bez kterého se porozumění úplně neobejde. Zvlášť podnětné jsou autorovy úvahy tam, kde mu už nezbývá než se odvážit za hranice představitelnosti, jako je např. teorie bublinového multiverza nebo nicoty prožírající vesmír ze souhvězdí Eridanu. Natož pak fyzikálních zákonů měnících se v čase a prostoru... Podle mě je nejkrásnější vesmír ten, který nám umožňuje snít. A vědecké poznání nám posouváním hranic srozumitelného obzoru rozevírá horizonty tohoto snění.

6 07.08.2023

Výbor je zaměřený na hororovější rysy Havlíčkovy povídkové tvorby a tím je tematicky zdánlivě ucelený, ale co do kvality hodně nevyrovnaný, v rozpětí od sotva dvou hvězdiček až po všech pět. Pro mě osobně je Havlíček nejsilnější v psychologickém realismu (Černá paní, Amorek smrti...) s náběhem do fantaskna (Hodinky pana Balabána) a přeludného až mrákotného rozhraní mezi sněním a bděním (Svatá noc), normalitou a vyšinutostí (Smaragdový příboj, Pes). Naopak nuceně symbolické a silně stylizované alegorie (Zánik městečka Olšiny, Faustova smrt) mě ukrutně nebavily a připadaly mi svojí lacinou metaforikou plnou andělů, ďáblů a umrlců vyčpělé jak písničky Karla Kryla, což jen občas zachraňuje smysl pro absurdní humor a pitoresknost. Havlíček umí vždy skvěle vystavět napětí (Past), i když v jednom případu (Přicházející z pekel) je to silně na úkor pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Celkově na mě kniha působí na 75%, nicméně některé povídky jsou zcela nezapomenutelné. Je zajímavé, že titulní novela je jednou z těch podle mého názoru nejslabších, naopak nejdelší novela, která výbor uzavírá (Smaragdový příboj) je asi úplně nejsilnější a nelze než litovat, že ji už autor nestačil dokončit (byť její zamýšlené vyústění se dochovalo v Havlíčkových poznámkách). Ta totiž obsahuje čistou esenci Havlíčkova mistrovství a literární jedinečnosti. Závěrem bych rád pochválil zajímavý doslov, který sbírku pěkně vřazuje do širšího kontextu Havlíčkovy tvorby.   

6 27.07.2023

Moc rád chodím, ale tato kniha mě moc nebavila. Není to divné? Už jen z toho je jasné, že něco se tu nepovedlo. Souhlasím s předchozím komentářem v tom, že kniha je často překvapivě nudná. Z neustálých pokusů o velmi exaktní experimenty vědecky změřit to, co z vlastní životní zkušenosti sami cítíme, že funguje, chodec div nezačne usínat. Navíc je patrné, jak moc jsou taková měření a závěry z nich plynoucí občas banální, někdy nicneříkající nebo krutě zjednodušující – tak třeba teorie, že lidé mají sklon chodit ve větších městech rychleji z důvodu soutěže o žádané zdroje ve smyslu "kdo dřív přijde"... mi přijde až hloupá, protože z čistě osobní zkušenosti bych mohl nabídnout celou paletu různých důvodů pro rychlejší chůzi ve (větším) městě. Konečně se mi zdá, že kniha není úplně dobře napsaná, velmi často mi unikala nit výkladu a logika argumentace. V některých neurologických pasážích se čtenář může dost ztrácet, aniž by ale přitom o něco zásadního přicházel. Když to shrnu, jedinou podstatnou novou informací pro mě bylo, že mozek je v zásadě pohybový orgán a k záměrnému pohybu byl nejen evolučně utvořen, ale také jej pro své fungování potřebuje a po všech stránkách mu významně svědčí. "Třebaže chůze pochází z naší evoluční minulosti, představuje také naši budoucnost: neboť již víme, že chůze je nesmírně přínosná." To je důležitá a dobrá zpráva, ale určitě jsem od knihy s tímto názvem čekal víc.

6 07.02.2023