Zánik městečka Olšiny (12 povídek)

01.10.2023

Rarita, Havlíček, jeho psychologická próza (a tady bych rád uvedl, že můj dojem je, že čím delší je Havlíčkův text, tím je obvykle propracovanější a lepší) a zejména romány jako 'Neviditelný', 'Petrolejové lampy', považuju za klasiky a děsně rád jeho práce poslouchám, když u toho něco dělám, ale jakmile je mám číst, to tempo je zkrátka pomalé, mátožné, těžkopádné, je to jako čekat v čekárně, bez šance se zabavit (a ve svěrací kazajce), Havlíček potřebuje čas, abyste se do něj začetli. Ale tady čekáte, že se vám kniha v rukách v prach rozpadne... nemáte čas tu Havlíčka číst jako Havlíčka, i hrdinové jsou často vyčpělí, umírají, ale přitom má autor neskutečný cit pro psaní, komponování vždy originálních motivů je přítomno snad v každém jeho textu (podobně je tomu u Fukse), ale on nikam nespěchá, což mě občas dohání k šílenství, protože hledám trochu dynamičtější psaní, za předpokladu že tu čtu dvanáctistránkové povídky zkrátka nemám prostor se začíst a nějaké BIM BAM pointa, jak to umí třeba Bukowski, to Havlíček neumí, to není jeho styl. Tahle sbírka má v sobě slušný výběr, řekl bych, rozličných povídek, některé trochu bizarnější, některé pochmurnější, až groteskní... a něco je holt slabší a chcete to mít z krku a něco je silnější, přičemž je sbírka orámována romanety 'Zánikem městečka Olšiny' a uzavřena nedokončeným 'Smaragdovým příbojem' a nebýt právě poslední jmenované práce, tahle kniha by byla průměr, při nejlepším, protože 'Smaragdový příboj" je možná nejlepší Havlíčkův text, co jsem kdy četl. Psal ho těsně před smrtí a jde o nedokončené torzo. Jakým způsobem jsou vykreslovány postavy, jak se propadáte do tohohle zvláštního příběhu, jak se odkrývají vrstvy, to je zkrátka mistrovské psaní. 'Smaragdový příboj' je utnut, jako když vám rodič vypne bednu o půl jedenácté večer a řekne "A spát!" ("Kur*a!") Zrovna, když jsem se do tohohle, bezesporu nejlepšího, textu sbírky začetl nejvíc, nořil se do temných vrstev... je konec. Ale i tak bylo v doslovu načrtnuto, jak příběh skončí, což už tak originálně nepůsobilo, ale kdoví jaké by byly dojmy a pocity v Havlíčkově zpracování, protože takhle mě od něj chytil a vtáhl svojí podivností už jen 'Neviditelný'. 'Smaragdový příboj' sám je za pět.

31.08.2023

I když Havlíčka miluji, musím uznat, že tento výbor není na 5 hvězdiček. Ale podle mě za to nemůže ani tak Havlíček, jako nakladatelství Carcosa. 1. Už jsem napsal u jiných Havlíčkových výborů, že nazvat to Zánik městečka Olšiny, když stejně se jmenuje jiný výbor s jinými povídkami, vydaný v roce 1944, je podle mě podpásovka. To se prostě nedělá. Navíc si myslím, že pro edici Tajemnosti by se hodil daleko spíš název podle jiné ze zařazených povídek Amorek smrti. 2. Vybírat povídky z díla jakéhokoliv autora jen podle toho, jestli v nich je nějaký nádech tajemna nebo hororu znamená vybrat nejen ty "notoricky známé", ale i slabé, slabší i nejslabší. A tím autorovi ublížit. Každý z výborů, ze kterého byly tyto povídky vybrány (viz Ediční poznámka), má jistě také své slabší i silnější kusy, a takto podmíněným výběrem se nemusí nutně sem dostat to nejlepší. Takže výsledkem je, že tento nový výbor místo aby ukázal Havlíčka v nejlepším světle, ukazuje kvalitativní různorodost a tím ho trochu sráží. (Pro porovnání výbor Smaragdový příboj z roku 1966 je koncipován daleko lépe a je to soubor povídkových vrcholů.)
Jinak co se jednotlivých povídek týče, nesouhlasím s witikem, že Zánik městečka Olšiny je slabou prvoplánovou alegorií, je to podle mě mistrně vylíčený den pod ni morální zánik malého města, jehož poslední okamžiky jsou vyloženě filmovou scénou. U Faustovy smrti jsem si jist, že je to (na rozdíl od Kamenného orchestru jinde) alegorie nacistické okupace, postavená na podobné fantaskní situaci jako "Olšina". Třeba si nemyslím, že by zde nutně musely být povídky Vítr, Vše pro dítě nebo Svatá noc, které mi přišly slabší, jakkoliv je to pronikavé obrazové vidění. Naproti tomu osvěžením byla Past, Přicházející z pekel a Černá paní, které jsou skvěle vystavěny a je až vlastně škoda :-), že vždycky končí takovým civilním vysvětlením. O Hodinkách pana Balabána a Smaragdovém příboji jsme psal jinde, to jsou skvosty.
A ještě se zastavím u Doslovu pana Petra Bočka, chrudimského archiváře. Je to doslov plný zajímavých informací, a to jak ze života Havlíčka samotného, tak jeho rodiny a příbuzných - to beze sporu. Ale pan Boček neví, jestli píše doslov k tomuto výboru a snaží se ho nějak odůvodnit, nebo napsat zcela separátní studii o Havlíčkově tvorbě. Není to ani jedno ani druhé. V prvním případě píše o dalších jeho povídkách, které s výborem nesouvisejí, nesnaží se nějak definovat onen pohled edičního výběru, a odbíhá k jiným povídkám, které tu nejsou a jen je spoileruje. V druhém případě to je velmi selektivní, není jasné, proč vybírá právě tyto povídky, které spoileruje, a proč se nesnaží definovat Havlíčkovo dílo v jeho větší celistvosti. A jeho "Tady si musím trochu přihřát polívčičku, inu vždyť jsem chrudimský archivář" (s. 271) je vyloženě komické a nepatřičné. Škoda.

05.08.2023

Skvěle vyladěná sbírka mého oblíbeného meziválečného spisovatele obsahuje dvanáct povídek. i když ne ve všech případech se jedná o povídky, protože velmi silná závěrečná novela Smaragdový příboj je spíše novelou, byť nedokončenou.
ne nadarmo je havlíček mistrem psychologické prózy, ale v jeho kratších textech můžeme najít i výrazný hororový akcent spojený mnohdy s až hrůznou groteskností a pitvorností.
jo, tohle byl rozhodně můj šálek kávy!

27.07.2023

Výbor je zaměřený na hororovější rysy Havlíčkovy povídkové tvorby a tím je tematicky zdánlivě ucelený, ale co do kvality hodně nevyrovnaný, v rozpětí od sotva dvou hvězdiček až po všech pět. Pro mě osobně je Havlíček nejsilnější v psychologickém realismu (Černá paní, Amorek smrti...) s náběhem do fantaskna (Hodinky pana Balabána) a přeludného až mrákotného rozhraní mezi sněním a bděním (Svatá noc), normalitou a vyšinutostí (Smaragdový příboj, Pes). Naopak nuceně symbolické a silně stylizované alegorie (Zánik městečka Olšiny, Faustova smrt) mě ukrutně nebavily a připadaly mi svojí lacinou metaforikou plnou andělů, ďáblů a umrlců vyčpělé jak písničky Karla Kryla, což jen občas zachraňuje smysl pro absurdní humor a pitoresknost. Havlíček umí vždy skvěle vystavět napětí (Past), i když v jednom případu (Přicházející z pekel) je to silně na úkor pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Celkově na mě kniha působí na 75%, nicméně některé povídky jsou zcela nezapomenutelné. Je zajímavé, že titulní novela je jednou z těch podle mého názoru nejslabších, naopak nejdelší novela, která výbor uzavírá (Smaragdový příboj) je asi úplně nejsilnější a nelze než litovat, že ji už autor nestačil dokončit (byť její zamýšlené vyústění se dochovalo v Havlíčkových poznámkách). Ta totiž obsahuje čistou esenci Havlíčkova mistrovství a literární jedinečnosti. Závěrem bych rád pochválil zajímavý doslov, který sbírku pěkně vřazuje do širšího kontextu Havlíčkovy tvorby.