Devatenáctka se opatrně posouvá kupředu a konečně dochází k setkání mezi hlavními postavami. Mozgus a jeho chátra ukazuje drápy a to čeho je Inkvizice schopná. Kresba místy dokonalá, místy tak detailní, že se člověku obrací pajšl. Na každý pád to vypadá, že dvacítka bude ultimátní mlýnek na maso, protože se mi nechce věřit, že s Věží to bude vyřízeno enszwei. P.S. S mangou mám problém. Člověk ji čte tak rychle, že pokud nemá další díl, byl by schopný ohryzat futra od dveří, jak by nutně potřeboval další část skládačky.
Intermezzo. Autor rozkrývá pozadí božstva, s lehce satanskou tématikou. Vcelém sešitu se děj zaměřuje na vícero postav, a nepatrně se roztahuje do stran, aby v závěru byl opět smotán do jednoho celku a po vzoru Skullknightovi polemiky směřován do dalšího zlomového bodu, který pro většinu zůčastněných zvěstuje pořádný průser. Sem s dalším dílem. P.S. Ta tenze, kterou Miura vytvořil a drží jí čtenáře v šachu, je hodně pozoruhodná a připisuje body nahoru.
Miura rozvíjí příběh fanatické víry, čti inkvizice, a háže do ní postavu mladé velitelky, která hadám příchází na rozcestí, které se po událostech s démony a posedlým Šemíkem, stoprocentně přijde. Jak dokazuje následují díl s Věží. Miura dá se říct stvořil sociálně kulturní sondu, protože v každé části Gutsova příběhu se rozebírá určitý úhel lidského chování, uvažování. A polemika o Víře v současném bodě příběhu bude hrát velkou roli. P.S. Část s koněm a "broušením" Gutsova meče na mě byla už trochu za hranou.
Dovětek s elfy byl dost smutná a krutá záležitost, o výplňovce si čtenář může nechat zdát. Přijde mi, že Miura nepsal jen proto, aby se uživil jako x dalších tvůrců, Berserk má myšlenku. Na scéně se objevují zfanatizovaní rytíři a Guts se tu po delší době projeví i jako člověk. Místy opět kresba hodná rámu.
Guts pokračuje ve své temné cestě, a za mě patnáctka rozhodně není výplňovkou, ale naopak výbornou satirou na výchovu, pohled na dětství s dospělostí a jde opět trochu do hloubky. Puk výborně sekunduje, a doplňuje Gutsovi zbytky lidskosti a zdravého rozumu. Miura si polemiku o dobru a zlu neodpustí ani v téhle části. Rozmluva o dětské hře na válku je skvělá.
Po událostech při Zatmění by přeskočilo asi každé postavě. Ale Gutsovi ne. Miura mu sice i tady přichystal další ránu, která mu hodí další důvod k tomu mít stoprocentní PTSD, ale jeho charakter se nevzdává a je hnaný pořebou zabít vše nesvaté v jeho cestě za pomstou. Protože co může ztratit chlap, který, dá se říct ztratil vše, na čem mu kdy záleželo? Po událostech z třináctky hádám, že Gutse čeká pořádný mlýnek na maso při likvidaci všech apoštolů, než se dostane ke dni zúčtování s Pánem Temnot. P.S. Poslední kapitola je příjemné překvapení, v podobě ukázky asi jednoho z prvních příběhů s Gutsem, který Miura vytvořil, když byl na univerzitě.
Promyšlený, depresivní, sobecký, pochmurný, smutný... Třináctý díl je ultimátním mlýnkem na maso, který útočí na jednu z nejintimnějších věcí, co mezi lidmi existuje. A Miura do toho šlape ocelovýma galošema, aby dal postavám uvědomit si, že některá rozhodnutí, můžou mít fatální následky. A že věřit člověku, který celý svůj život zasvětí jedinému cíli, který se vztahuje jen k němu, prostě nemůže skončit dobře. Pro nikoho ze zúčastněných. Osobně jsem vnímal Peklo, které otevřelo své nitro, a požíralo jednoho za druhým, ale pořád to pro mě byla druhořadá záležitost. Emoce, které sem vložil Miura přebily kresbu na plné čáře, a já jako čtenář vnímal zmatenost, agresi, strach a smutek s nenávistí. Berserk je emoční jízda, která nakládá všem zúčastněným. Tahle série je výborné téma k diskuzi. Mnohavrstvé vyprávění, které autor vymyslel si totiž zaslouží každou minutu svého času, a každé slovo, které by kvůli němu bylo vyřčeno. P.S. Pro všechno svaté, existuje něco nesvatého. P.P.S. Osobně by mě velice zajímal životopis Kentara Miuri. Nechce se mi totiž věřit, že by si takový příběh člověk vytáhl jen z vlastní fantazie, a neměl tam něco ze své práce, života a situací, které v jednom nebo v druhém zažil.
Téměř dokonáno... Miura dvanáctkou a třináctkou završuje jednu část svého těžkého vyprávění o lidských cílech, potřebách, o sebenaplnění, o vnitřních démonech, o štěstí, lásce... a to vše halí do deště zmaru, deprese, komiksového krveprolití a téměř totální bezmoci. Genialita dvanácté a třinácté části jestřábího putování spočívá v dokonalé kompozici kresby a celkového konstruktu vyprávění, který vrcholí šílenou katarzí lidské nenávisti se sobectvím. Čistokrevné emoce ve stoprocentní síle, které absolutně nechápu, kde Miura vzal a dokázal tak živě vsadit a oživit v kresbě. Buď musel prožít velkou bolest, nebo je to velmi citlivý člověk, který dokázal lidské emoce v té nehorší i nejlepší formě přenést do svých postav. Voidův prolog s Griffithem je neúprosný a zároveň dokonale vymyšlený. Všechno do sebe zapadá, a zároveň se dokáže měnit. Jak jednoduché je zaměnit úctyhodnou myšlenku, za sebezničující sobeckou věc, která přinese v závěru jen zmar.
Nadpřirozeno se hlásí o žezlo. Démon Wyald, co se objevil na konci desítky je tu představen v plné polní, a prakticky celý díl je o souboji mezi Pekelnými psy/Wyaldem a zbytkem tlupy Jestřábů. Děsivé proroctví z pátého dílu se začíná přibližovat, Miura brutalitou nešetří a vyvraždění vesničanů je pěkně nechutné. Jeden z dílů, kdy jsem si při čtení uvědomil, že jsem knihu otevřel a najednou bylo 30 minut pryč. Teď nezbývá, než z knihovny pučit zbylých 9 dosud vydaných dílů (počítám i dvacítku, co vyjde česky začátkem března).
Temnota se začíná prohlubovat. Surovost se dostává do popředí, a démoni začínají vylézat ze svých temných koutů. Kdyby jen ti pekelní. Pán démonů se chystá k návratu. Guts projednou opět vypustí svůj berserk mód a na scénu se dostává Skullknight. Sláva upadá v zapomnění, Griffithova pýcha předešla pádu a jeho osud je téměř zpečetěn. Vazba mezi Cascou a Gutsem je víc a víc silnější, a Miura jim opravdu vdechl život. Dlouho se mi nestalo, abych se do příběhu tak propadl.
Propojení, problematika a následky sexuálního zneužívání celým příběhem je tu opět znatelné. A opět to jsou občas konkrétní momenty, které čtenáře rozpolcují a nutí ho k zamyšlení, "mám já tohle fakt zapotřebí?!" Miura podává různé formy lásky a smutku, zahalené do vášně, vzteku, bezvýchodnosti a zároveň do prvních dojmů, opatrnosti, která jde ruku v ruce s nezkušeností a něžností. Jo, je to koktejl, který je divoký, extrémní, (ne)vyvážený, a zároveň uvěřitelný, úsměvný a v neposlední řadě šokující a zvrácený. Všechny tyhle pocity jsou přinejmenším jen v tomhle díle, upozorňuju v různých situacích, v různých časových momentech a mezi různými charaktery. Namíchanost emocí, kterou jsem tu popsal... řekl bych, že je to Miurův standard, který je i tak na hodně vysoké a silné úrovni. Fakt se začínám děsit Zatmění. S tím, jak uvěřitelným způsobem autor vypracoval vazby mezi Jestřábi bude pár následujících dílů asi pěkně decimujících. Pocity vzteku má i čtenář,... Slovo otec tu snad ani nebudu používat. Protože v konkrétních momentech měl člověk hroznou potřebu tenhle díl zavřít a strašně silně s ním praštit o zeď. Podobně, jako v závěru třetího a v počátku čtvrtého dílu. Miura je Ďábel.
Griffith je jednou z literárních postav, která v žádném případě není černobílá. Postava, která se tváří vznešeně, vznešeně mluví, a zároveň se otevřeně nebojí poukázat i na svou temnou stránku. Nebojí se zařídit si špinavou práci, nebojí se jít při cestě za svým přes mrtvoly, využívat lidí kolem sebe, nemá problém s tím, co si okolí myslí o jeho jednání, účel přece světí prostředky. Charakter, který naoko působí jako čestný rytíř, který ve své podstatě páteř postrádá a přitom se dokáže profilovat jako polobůh. Griffith je miurův tragický hrdina, který od prvního momentu svého bytí v příběhu dává čtenáři najevo, že tohle nemůže dopadnout dobře. To elektrizující napětí, atmosféru plnou adrenalinu a očekávání, autor zvládá na výbornou.
Miura se rozjíždí ve filozofování nad smyslem bytí. Poukazuje na cíl každého chlapa/rytíře, a že by si to měl velice rychle uvědomit, kam dotyčný směřuje, a jaký život žije, protože život, dokáže být kurva krátký. Stejně jako v anime, je pasáž nad nočním táborem pod hvězdnou oblohou hodně působivá. Moment, kdy najdou zkrvaveného Gutse v lese po boji proti přesile je hodný wallpaperu na plochu čehokoliv, co člověk doma užívá. Miura se toho nebojí a svoje filozofické bomby prokládá každým dílem. Cascu si nejde nezamilovat, autorovi postavy jsou čím dál živější.
Po nadpřirozenu je tu na pár dílů vale a z dark fantasy, se stává dark medieval drama. Miura ve své mistrovské práci dokazuje a zachovává ženu ženou, ve všech jejích ohledech a z chlapů zároveň dělá citlivé bytosti, které nemají jen pár mozkových buněk a z toho jednu, která zabírá hned několik pozic. Šestka má dokonalou kresbu, kdy některé ze stránek by byly hodné zarámování. Prohlubuje vztahy mezi postavami a dává divákovi naznat, že Guts má v Jestřábech rodinu. O to víc jsou pak ty vtipné "rodinné" momenty intenzivnější. Tady se na pár dílů s hodnocením asi udržím hodně vysoko. Můžu říct, že Berserk by neměl minout žádného fandu temných středověkých fantasy příběhů.
Miura přitáhl sadistické otěže a do popředí se víc dostává jeho scénáristický um v podobě delších dialogů, kde člověk poznává propracovanost jednotlivců. O Gutsovi jsme se toho dozvěděli dost, na scénu přicházi Jestřábi, Griffith a... Casca. S romantickou linkou, s netradičním trojúhelníkem, a formou hate to love vztahu Miura pracuje velice decentně, o tom ale v pozdějších dílech. Forma, jakou je psaný tenhle díl je míň adrenalinová, zato v přítomnosti Nosferatu Zodda má příběh temnou atmosféru, ze které osudovost a náznaky kolosálního průseru vystrkují růžky, a dávají čtenáři naznat, že Peklo opravdu čeká. A Miura si ten chodník dláždí krvavou, a dost nekompromisní cestou.
Gutsovo dětství se uzavírá krvavou kapitolou, která ho poznamená, jako jedna z mnoha věcí, které ho ještě čekají. Na scénu přichází Griffith a Jestřábi. Zlatý věk v jeho počátcích. Miura totiž s psychologií pracuje na jedničku a pokud ten chlap neměl doktorát z tohoto oboru, tak to byl jedním slovem velmi hloubavý a citlivý člověk. Protože základy, které položil pro Gutsův charakter jsou silné a pevné jako židovská víra. A pro pochopení toho, proč se Guts chová jako cynický, bezcitný stroj na zabíjení, jsou v prvních čtyřech dílech vyloženy víc, než konkrétně. Pro teď se brutalita odkládá, Miura se potřeboval nadechnout, a v následujících přinejmenším 7-8 dílech rozehrává půdu v armádě, mezi šlechtou a na královském dvoře. Půdu, za kterou by se nestyděl ledasjaký autor klasické beletrie.
Kdybych ve slovník hledal pojem bolest, určitě bych někde v definici našel Gutsovo jméno. To, co Miura čtenáři přichystá v závěru třetího dílu a v začátcích čtvrtého bohužel z hlavy nedostanu. Pro hypersenzitivní lidi, je Miurův Berserk dokonalost a Peklo v jednom. Na jednu stranu si člověk užívá emoce, které z příběhu čiší, opravdovost a život, který pulzuje v žilách jednotlivých postav. Na druhou stranu Miura vyobrazuje bolest, zvrhlost a temnotu tak radikálním způsobem, až to člověku obrací pajšl. Samozřejmě, 13.díl je opředený legendami, kde jsou situace údajně dost za hranou. Kdo viděl anime, ví o čem mluvím. V prvních třech dílech, ale Miura rozjíždí příběh s inkvizicí a pasáž s démonem a masakrem v kobkách hradu je taky jedna z věcí, které čtenáři mimo jiné utkví v paměti. Té temnoty, zvrhlosti a brutality začíná být hodně. Nevidět anime, a nefandit tak Gutsovi, asi tuhle sérii odložím.
Návaznost je prakticky filmovým prostřihem, kde se míchá kresba mangy se "statickými" záběry, které přemosťovali tvůrci jednotlivé díly devadesátkového anime. Do budoucna nevím jaké přídavné jména budu používat. Miura se totiž explicitního násilí nebojí a už ve dvojce přitvrzuje v už tak dost zvrhlé a surové brutalitě, ať už způsobené démony lidem, a nebo lidem lidmi samotnými. Berserk je prolnut fyzickým, sexuálním a psychickým násilím. Do protiváhy mu jde ale propracovanost postav, které na základě prožitých bolestí, které jim autor uštědřuje, ožívají na jednotlivých stránkách a dostávají reálné základy, kdy chemie mezi čtenářem a charaktery jednotlivců, Gutse primárně, navazuje hmatatelný kontakt. Nic podobného jsem dlouho nezažil. P.S. Komentáře k jednotlivým dílům můžou být trochu pomíchané, některé události mi v tempu čtení splynuly v jednu knihu a ne dvě po sobě jdoucí.
Brutální a temné čtení. To, co v prvních pár dílech vypadá jako brak, se od trojky šine k shakespearovskému čtení. Miura mistrně pracuje s brakovými tématy a kombinuje to s dokonale promyšlenou psychologií. Kdo je otrlý, užije si rytířský a velmi, velmi procítěný příběh o hodnotách. Ať to zní, jak chce, Berserk mi pomohl pochopit a překonat dost těžké období. Pro mě hodně silný příběh o naději.
Sugestivní cesta jednoho muže, za smyslem života a zvládnutí existenční krize, do které autorka vložila pro mě neznámou kapitolu, jak katolické církve, tak Irska samotného. Keeganová nepotřebuje šokovat, sází na drobné detaily a jejich doznívání v hlavě čtenáře. Asi těžko sem četl něco podobného, ať už stylem psaní, nebo výpovědní hodnotou. Tahle práce mi asi bude delší dobu rezonovat v uších. Doporučuju.
