Vojta komentáře u knih

Follet nestvořil pokračování Pilířů země, ale jeho dvojče, které se akorát odehrává o dvě století později. Koncept knihy je velice podobný prvnímu dílu série, autor tak trochu vykradl sám sebe. Kdyby jeho knihy byly kratší, asi by to nevadilo, ale když má každá kniha 900 stran, člověka už to prostě nebaví. Najednou mu věci, které předtím považoval za klady, začnou připadat otravné, už je unavený přeháněním a vyhrocováním emočních situací, natahováním čtenáře na skřipec za každou cenu. Přímočarost a lehká podbízivost textu, kterou dříve považoval za vtipnou a sympatickou, mu najednou připadá především laciná. To víš, že jo, dej tam další sexuální scénu, další hysterický výlev, ať je z toho čtenář znova a znova na větvi! Jenže to nejde opakovat pořád dokola to samé a čekat stejný výsledek.
Nechci však autorovi ubírat jeho literární um, je to bombarďák, ale obě jeho knihy o středověku jsou příliš podobné a příliš dlouhé, a proto jsem u té druhé dostal ponorkovou nemoc. Když zkejsnete někde dlouho i třeba se skvělým člověkem, po dlouhé době ho nakonec stejně přestanete mít rádi. Já jsem s Folletovou verzí středověku strávil 1800 stran, a i když byl na začátku skvělej, na konci jsem byl rád, že jsem se ho zbavil. Měl jsem si dát mezi knihami větší pauzu (nejlépe dvě století).
Z výše uvedených důvodů strhávám tedy * s tím, že kdybych knihy četl v obráceném sledu, hodnotil bych také nejspíš obráceně.

7 25.01.2014

Komunismus v Československu je moje zamilované téma, a proto jsem se na tuhle knížku hodně těšil. Naplnila moje očekávání? Z části ano, ale přece jenom bych si jenom představoval trochu jinak.
Přečetl jsem několik recenzí tohoto románu, mnoha recenzentům zřejmě ještě pije krev autorova rudá minulost a příběh Jana Soukupa považují za snahu autora vymluvit se z dřívějších chyb. Snahu ukázat, že to tehdy bylo tak snadné a že Kohout jako člověk vlastně nějak zvlášť nepochybil. Toto vysvětlení se nabízí, ale mně nepřijde zcela správné, vždyť v tom případě by poslední strany příběhu nebyly takové, jaké jsou. Ať už je pravda jakákoliv, ve vztahu ke knize je mi celkem lhostejná.
Jestli má Smyčka nějaké nedostatky, pak jsou to především nedostatky literární. U několika dějových zvratů v knize jsem si říkal, to už jsem někde viděl, četl, slyšel, zkrátka často jsem nebyl vůbec ohromen v místě, kde to autor zřejmě zamýšlel. A ten konec – kromě toho, že autor vehnal své postavy do několika smyček, vehnal do jedné také sebe, když si vytvořil situaci, která dost těžko mohla skončit opravdu originálně a taky, že neskončila. Je skvělé, že to nebyl trapný happy end, vlastně to byl docela zajímavý konec, ale že by byl skvělý to zrovna ne.
Nerad bych však vytvářel dojem, že Smyčka je špatná kniha – je to rychlá, chytrá a pravdivá četba, která podává svědectví o podivné poválečné době, absurdních intrikách KSČ a o lidské naivitě. Ale možná šlo z tak silného tématu vytěžit víc.

8 15.11.2013

Ragtime je pozoruhodný román, ve kterém se prolínají osudy několika bizarních postav, skutečných i vymyšlených a to takovým stylem, že člověk špatně rozlišuje, co je pravé a co ne. Za nejzajímavější z osudů považuji osud černého pianisty a jeho boj za spravedlnost. Příběh ukazuje, co se může stát, když je člověk za každou cenu pevný ve svých názorech a postojích. Máme ve zvyku tyto vlastnosti obdivovat, ale mohou snadno vést k tragédii. Někdy je možná lepší spolknout své ego, i když je člověk v právu, aby zamezil dalšímu šíření zla.
Ostatní příběhy jsou také celkem zábavné i podnětné. Ragtime stojí za přečtení, ale řekl bych, že příběhy v knize fungují spíš jednotlivě než jako celek. Jde o několik povídek z jedné doby, které jsou propojené, ale nepřijde mi, že by dohromady dávaly nějaký vyšší smysl nebo že by podávaly nějak zvlášť komplexní obraz začátku 20. století v Americe. Ale možná mám trochu přehnané požadavky. Zachytit určitou historickou dobu, takovou jaká opravdu byla, je skoro nemožné. Někdy mívám pocit, že lépe než knihou se to může podařit hudbou. Třeba je nejlepší vstupenkou do tehdejší doby poslechnout si nějaký Joplinův ragtime, třeba v tu chvíli člověk pochopí jaká byla doba doopravdy a to aniž by věděl fakta.

6 03.11.2013

Král Krysa. Název, který mi pořád zní v hlavě. Ale pochopitelně důležitější je příběh, velice strohý a autentický, nepotřebuje řeči navíc, aby zapůsobil. To se cení. Zajímavé také je, jaké dva hlavní prvky román kombinuje. Za prvé prvek vězení neboli co s muži udělá uzavřenost v malém prostoru, nedostatek jídla, nedostatek žen, vedro, nemoci a ponižování. Za druhé – prvek člověka vůle (který je typický například pro Londonovy romány), člověka, který umí vybočit z řady, postarat se o sebe v každé situaci a dokonce svou vůlí ovládat ostatní.
Ale asi největší zbraní knihy je už zmíněná opravdovost – při čtení cítíte autorovu přímou zkušenost. Která aspoň reprodukovaně přechází na vás a vy si připadáte jako součást tábora.
Král Krysa. Hmm, příběh, který se těžko dostává z hlavy.

12 25.10.2013

Ne že bych Rakovinu považoval za nějakou geniální sbírku, ale … Spousta lidí určitě řekne, to je tak triviální, že bych to napsal taky, ale není tak lehké psát básně o současné společnosti a nepůsobit jako trapák nebo naopak starozákonní mravokárce. Je pravda, že styl, který je zde použit je jednoduchý, možná až polopatický, ale autor s ním umí dobře zacházet. Umí svým minimalismem zapůsobit, navodit atmosféru, vypointovat báseň … Je to dobrej básník, i když jeho úvahy o společnosti nejsou nějak zvlášť inovativní. To, že naše konzumní společnost míří do pekla, už jsem slyšel hodněkrát a už mi to trochu leze krkem. Nicméně způsob, jakým tuto informaci Těsnohlídek sděluje, se mi líbí. Jak tady píše kolega, je asi lepší nechat se strhnout tou energií a nějak se v tom nenimrat.

9 17.10.2013

Příjemný western, který má vynikající atmosféru i vtip, a dokonce i pár prvků vzrušujícího nadpřirozena. Kdokoliv má bratra a je bratrem musí také ocenit vztah sourozenecké dvojice, (který mi mimochodem nejvíce připomněl vztah dvou medvíků z animovaného veledíla Pojďte, pane, budeme si hrát). Bohužel ale knize k dokonalosti něco chybí... Chybí jí schopnost strhnout čtenáře, ukrást ho reálnému světu a ponořit ho hluboko do řeky příběhu.
V knize je řada vtipných a neobyčejných nápadů, ale není tam něco, co dooopravdy chytí… Nějaké silně emočně vypjaté momenty, nějaké opravdu neskutečné dobrodružství, nějaký závan tajemna… Náznaků by bylo hodně, ale žádný nemá tu schopnost vyrážet písmenky dech, kterou jsem párkrát zažil díky několika velkým vypravěčům. Tady si vyprávění tak poklidně pluje, často pobaví, zaujme, ale nezasáhne. Uznávám, že to je pouze můj subjektivní názor založený na subjektivním pocitu a že si možná vymrzuju. Ale já to tak vidím.

Nicméně mám-li autorovi jako literární červ radit, tak by měl u žánru i stylu zůstat, poněvadž tam se skrývá potenciál napsat něco bombastického, něco jako filmy Sergia Leoneho v knize, jen to chce lepší konstelaci hvězd nebo tak něco.

6 09.10.2013

Dan Simmons je vlastně schizofrenik. Jedna jeho část je učenec zabývající se seriozními vědeckými tématy a druhá část je nadšený milovník braku. Hladové hry jsou důkazem téhle rozpolcenosti, na některých stranách jsou řešeny vážné otázky holokaustu, morálky, neoddělitelnosti násilí a člověka… A na dalších jenom vystřelit/nevystřelit, utéct/neutéct … Těch „jednodušších“ scén je podstatně víc, což by nevadilo, bohužel některé zavání laciností a jsou obtížné uvěřitelné - zkrátka otravné.
Naštěstí kniha obsahuje i velkou porci skvělých nápadů (týkajících se přímo děje), jako je například ústřední motiv duševních upírů nebo třeba „živého šachu“. Jak jsem ale předtím naznačoval, někdy to dobré trochu zapadá na úkor špatného nebo ne tolik zajímavého. A proto se nabízí otázka, neměl Simmons napsat něco kratšího a méně ambiciózního, co by ale mělo vyrovnanější kvalitu jednotlivých částí? Možná ano, stalo se však něco jiného – Simmons stvořil obrovské devítisetstránkové monstrum. Ale jak už to tak v hororech bývá, měl trochu problém ho zvládnout.

5 04.10.2013

Pavel Kohout si v době normalizace vybral tu těžší cestu. Jeho konflikt s mocí nebyl možná tak krvavý, jako ty o dvacet let dříve, ale pořád byl velice krutý a nakonec stejně skončil vraždou. Ale snad nejvíc mě z celého příběhu zaujala ta absurdnost situací, do kterých se autor dostával. Je zarážející, jakých trapných až ubohých kejklí se Státní bezpečnost dopouštěla. Přestože byl Kohout lovená zvěř a nakonec skončil v emigraci, vyšel z celé hry jako vítěz.
Jeho story opravdu doporučuji, i když je možná ze začátku trochu těžší zvyknout si na dva proudy vyprávění, které jsou si velmi podobné a trochu se pletou. Ale jinak je to dílo, která dokáže ve čtenáři vyvolat široké spektrum emocí od vzrušení z kriminálního případu, po dojetí ze smutného údělu hlavního hrdiny. A také je dobré přečíst si knihu jenom díky historickému období, které kniha popisuje, neboť má doteď vliv na současnost.

4 09.09.2013

Zdá se mi, že dnes na naší planetě existuje jen velmi málo spisovatelů, kteří by dokázali napsat, tak bohatý a propracovaný historický román jako je Pražský hřbitov. To ale ještě nemusí být výhra. Jak už tady někdo psal, Eco nabízí spoustu pokrmů, ale člověk pomalu někdy neví, co si má vybrat. A navíc některé z nich jsou řekl bych chutné jenom pro jejich autora. Mám na mysli takové ty jeho osobní vtípky, které jsou pro čtenáře často rušivé. Otázka je, jestli je to hloupostí čtenáře nebo ne. Nedivím se však lidem, kteří radši než po Pražském hřbitovu sáhnou po něčem jednodušším a jednoznačnějším. Ecův takzvaný „ideální čtenář“ může být pouze Eco z jiné dimenze, který se ale nerozhodl stát spisovatelem beletrie.
Ale zase se nenechte zmást mojí kritikou, Ecova kniha má nesporné klady, které už tady popisovali ostatní. Nicméně je trochu divná a leckdy působí trochu nepřirozeně a to je člověku nepříjemné.
Každopádně podle mě Hřbitov Růži nepřekoná, z jednoduchého důvodu, je prostě méně působivý. A to i přesto, že má hrdinu, který je mi charakterové bližší (vtip) a také lepší konec.

4 11.08.2013

Jeden den je román psaný spíš pro ženy, ale taky si myslím, že si ho bez obav mohou přečíst i muži. Je to sice romantika, ale celkem střízlivá a realistická. Je to sice kniha o jednom vztahu mezi mužem a ženou, ale také o vztazích mezi lidmi obecně a obecně o životě lidí na přelomu tisíciletí. Nicholls je v první řadě trefný a přesný, lidi a jejich osudy popisuje s detaily (naštěstí jenom s těmi důležitými), osudy jeho hrdinů jsou možná trochu holywoodsky upravené, ale ve své podstatě jsou skutečné a uvěřitelné. Jednoduchost a pravdivost, to mi k téhle knížce nejvíc sedí. Hodně autorů se pokouší být objeviteli nových literárních galaxií, Nicholls takové ambice nemá, nevím, jestli z důvodu skromnosti nebo proto, aby prodal.
Kdybych mě jmenovat moji nejoblíbenější část, tak je to asi kapitola Chemie. Popis neopodstatněné euforie z večírků a deprese, co se na člověka druhý den lepí, na mě opravdu zapůsobil, dokonce mi způsobil lehkou fyzickou nevolnost, neboť jsem si vzpomněl na své vlastní zážitky. Ale konec byl také pěkný, takový si kniha zasloužila. Jeden den je sice bestseller, ale na úrovni.

3 18.07.2013

Salinger se stal fantómem opředeným mnoha tajemstvími, ale zase bych v jeho povídkách nehledal něco, co tam prostě není. Podle mě, částečnou odpověď na otázku proč na nás jeho povídky působí tak podivně lze najít v samotném textu a to konkrétně v Teddym.

„Neříkal bych jim ani to, že je tráva zelená. Barvy jsou jenom jména. Já jen jako, že když jim člověk řekne, že je tráva zelená, tak pak začnou čekat, že tráva bude vypadat tak a tak – po jejich – místo nějak jinak, což může být stejně správné a možná mnohem lepší… Já nevím. Já bych je měl k tomu, aby vyzvracely do posledního kousku jablko, do kterýho je jejich rodiče a ostatní přinutili kousnout.“

V minulosti do nás byly vloženy jakési předpoklady, jak má vypadat povídka a my se od nich nedokážeme oprostit, cítíme pocit jakési nepatřičnosti, když se Salinger odchyluje. Možná kdybyste čtenáři neřekli, že čte povídky, tak by mu na tom nepřišlo nic divného. V tom případě by se celá kniha mohla jmenovat „9 krátkých prozaických textů“, i když to by se asi nějak zvlášť neprodávalo. Ale kdo ví.

Salinger píše zlehka a tak nějak lidsky nebo jak to říct. Z dětí a dospívajících dělá hlavní hrdiny, protože se ještě nestali součástí falešně suverénního světa dospělých. Děti jsou pro něj nejlidštější lidé… A vrcholem je dítě, které má sice už dospělý intelekt, ale stále je pořád dítětem, to je snad Salingerův ideál. I když do autora nikdo nevidí a do Salingera už obzvlášť.
Samozřejmě se chystám přečíst ostatní Salingerova díla. Možná je opravdu škoda, že toho nenapsal víc, ale nemá smysl rvát si vlasy nad nevyužitým talentem, třeba to tak mělo být (a to už v jakémkoliv smyslu téhle fráze).

5 29.06.2013

Martinova práce s napětím je něco jako Messiho práce v pokutovém území. Je o krok před vámi a prostě ho nestíháte. Už dlouho se mi nestalo, abych přečetl knihu za jeden jediný večer! V případě Nightflyers je možná trochu nesympatické, že si toho autor zřejmě dost vypůjčil od Vesmírné odysey, nicméně celkové vyznění je samozřejmě úplně odlišné.
Domnívám se, že nejlepší Martinovou vlastností je to, že do čtivých a zábavně imaginativních žánrů sci-fi a fantasy přidal chytrost, filozofickou, psychologickou, sociologickou a jakoukoli-tam-najdete nadstavbu.

6 07.04.2013

Jsem zvyklý si vypisovat na záložku místa v knize, která mě zaujala. U Nesmrtelnosti by bylo skoro lepší si vypisovat pasáže, které jsou nezajímavé, protože se zde autor zabývá takřka výhradně zajímavými věcmi.
Je jasné, že někomu může vadit autorovo zvláštní pojetí románu. Roztříštěnost dějů, časté vkládání esejistických pasáží do děje, propojení autorova světa s literárním a tak podobně. Nesmrtelnost je někdy nemálo nepříjemná neobvyklostí a nejednoznačností. A taky tou pochmurnou mlhou, která se kolem celého díla vznáší. Kundera sice jenom popisuje děje a neříká jestli je to špatně, ale čtenář si to podvědomě vyloží negativně. A potom na něj padá taková zvláštní tíseň...
Jak už jsem předtím naznačoval, Kundera se rozhodl jít tak trochu jinou cestou. Nežene své postavy (a vlastně i čtenáře) "bičem úzkou ulicí" k závěrečnému rozuzlení. Jedná se spíš o líný bulvár, kde je spousta obchodů, ve kterých si můžete nakoupit. A žádný není větší než ostatní. A když dojdete nakonec bulváru, nic se nestane a jdete domů. Ústup od tradičních postupů možná něco bere, ale zase něco dává. Někomu se líbí ta klasická honba za poslední kapitolou. Mně se líbí obojí, když se to umí.

P.S. K dispozici jsem měl svazek z knihovny, který kdosi popsal vlastními poznámkami. Připadal jsem si trochu jako Harry Potter v Princi dvojí krve, škoda, že ty čmáranice nešly moc přečíst.

17 06.04.2013

Dočteno cestou k babičce. Byla celkem překvapená, když jsem od ní po příjezdu požadoval k večeři medvědí tlapu jako první chod, antilopí střeva jako druhý chod a morek z mamutí kosti jako zákusek. Dostal jsem svíčkovou. A místo sobí krve, kterou jsem se chtěl osvěžit, kofolu… Ještě pár dní po dočtení jsem kradl hlínu z babiččiných květináčů a kreslil lovecké výjevy na zeď, případně vytvářel sošky prehistorických žen… Lovci mamutů jsou opravdu strhující četbou. Obsahují pouze děj a nic navíc, ale ten stejnak vyvolává v člověku spoustu vzrušujících otázek a představ.

18 16.03.2013

Nečetl jsem snad dílo, kde by lidé a jejich společnost byli popsáni tak přesně. Chápu , že se někomu na téhle knize nemusí leccos líbit, ale otázka je, jestli to není o tom přiznat si, jací my lidé opravdu jsme. Popravdě, řekl bych, že nejsme úplně milá stvoření. V bezpečí své civilizace si o sobě myslíme bůhvíco, ale když dojde do tuhého, tak všechny morální zábrany mizí. To bych nikdy neudělal, můžeme si říkat stokrát, ale dost pravděpodobně je to jenom sebeklam.
A proto se mi tolik líbí Merleho pragmatické pojetí celé věci – na nic si nehraje a říká všechno tak, jak to je. Jeho hlavní hrdina si brzy uvědomí, že je třeba přežít a podle toho se začne chovat. Snaží se zároveň udržovat nějaký morální řád, ale některé jeho části už prostě zmizely se starým světem.
Další věc, která mě na celé knize zaujala, je to, že ačkoliv se příběh odehrává ve zničené a divoké zemi po obrovské katastrofě, máte kolikrát při čtení touhu se tam přenést. Jde sice o dost jednodušší a pomalejší svět, ale se silnějším prožitkem. V každém z nás je podle mě skrytá touha, vrátit se zpět o pár století. Já sám, mám například obrovské uspokojení z manuální práce, která byla dřív středobodem lidských životů, bohužel jsem už natolik degenerovaný, že výsledky často za moc nestojí.
Nevím popravdě, jak Malevil shrnout, abych se neopakoval... Jednoduše řečeno – Robert Merle má zkrátka lidi prokouklé a v téhle knize to potvrdil.

21 09.03.2013

Krátké náhledy do duší dnešních lidí. Jejich touhy, vzpomínky, zklamání, pocity samoty, pocity nepatřičnosti. Celá kniha vzbuzuje dojem, že na naší společnosti je něco nezdravého. Lidé jsou nemocní, většinou však vevnitř, navenek se tváří jako pánové situace. I když to možná trochu zevšeobecňuji. Je však jisté, že melancholie a smutku je kniha plná. A že je nesmírně inspirativní, nehledě na formální kvalitu textů, která může být vnímána subjektivně. Jinými slovy, přemýšlíte o tom, i když je vám způsob napsání textu vzdálený.
Těším se na dalšího Balabána. Zde mi občas něco nesedlo, prostě mě to nezasáhlo, povídky jsou krátké a když vás nezaujme hlavní motiv, tak už tam nic víc není, možná jen nějaká vtipná průpovídka. Ale když si vzpomenu na některé pasáže těch povídek, které mi sedly... Cítil jsem něco mimořádného, doufám, že aspoň jedna z dalších Balabánových knih je tvořená jenom z takových textů.

6 11.01.2013

Tato kniha je ptákovina (i když tím možná urážím některé ptáky). Literárně víceméně chudá, co nejvíce přizpůsobená čtivosti. Nepřináší vůbec nic nového a není ani nijak zvlášť vtipná nebo zábavná. Vůbec nejhorší však na této knize jsou neskutečně otravné postavy – zejména bývalý agent CIA, který je správně tvrdý, ale zároveň sociálně cítící nebo pan prezident, který se jako vždy objeví ve chvíli, kdy je jeho země nejvíce v ohrožení. Jediná sympatická postava byla snad čínská vědkyně (kterou jsem si podle popisu představoval asi jako asijskou Claudii Schifferovou), ale pouze do té chvíle než se prokázala jako americká patriotka.
Četba této knihy = mírná ztráta času. Přečteno velice rychle, ale příliš mě to neobohatilo, snad jen o některé vědomosti z astronomie. Jinak v knize není skoro nic, co by nějak extra stálo za pozornost.

1 04.01.2013

Moje máma tvrdí, že celý život se skládá z malých kravin. Když tenhle názor vysloví, tak se před ní většinou zavřu do pokoje, ale jinak musím přiznat, že má docela pravdu. Tahle kniha je přesně o těch malých kravinách, o každodenních drobných problémech, úskalích a absurditách, o kterých ve velkých románech není většinou ani zmínka a přitom jsou regulérní součástí života. A proto je taky tahle kniha tak oblíbená, popisuje to, co všichni dobře známe. A vůbec největším pokladem je pro ty, co někdy byli se svými neschopnými kamarády na výletě.

17 30.12.2012

Tajemný Etrusk a Egypťan Sinuhet jsou knihy podobné a přece o dost jiné. Etrusk je alternativa pro lidi, kteří mají rádi alternativy. Kteří radši zkoumají tajemnou Etrurii než by se vydali do profláklého Egypta, kam chtějí všichni. Kteří skousnou to, že hlavní hrdina zabil možná desítky lidí bez mrknutí oka a potom brečel kvůli malichernostem, kteří se vyrovnají s tím, že hrdinova milenka má stejně světlých stránek jako temných stránek. Kterým nevadí jinakost a rozporuplnost a jsou jim bližší věci originální a nové než věci staré a osvědčené. Těžko říct jestli se řadím k této skupině, obě knihy se mi velmi líbily, Sinuheta beru jako klasiku, Etruska jako neobvyklou záležitost.

9 12.12.2012

Až do včerejšího odpoledne jsem od Seiferta žádnou knihu nečetl, a proto je trochu bizarní, že jsem se pro začátek vrhl zrovna na tuhle. Je to jeho poslední básnická sbírka, kterou psal v takřka kmetském věku. Zatím to vypadá, že Seiferta budu číst obráceně. Od toho nejmoudřejšího a nejklidnějšího k tomu nejnaivnějšímu a nejprudšímu.
A jaké to tedy je býti básníkem? K zodpovězení této otázky si musíte tuto knihu přečíst, neumím ji dostatečně reprodukovat. Ale kdybych měl říci jediné slovo, které by ji charakterizovalo, byla by to zřejmě "jednoduchost", ale pozor - v tom nejkladnějším možném smyslu slova. Seifert užívá kouzla prostoty, píše jednoduše to, co zažil a cítil během života a nevyjímá ani svou současnost, kdy je starcem ponořeným v sentimentu vzpomínek. Odpustil si většinu básnických tríčků a kliček(dokonce i rýmy), ale přesto skóruje s velikou elegancí. Není v tom ani náznak urputnosti, snahy někoho ohromit, snahy ukázat všechno, co umí. A to je mi opravdu sympatické.

Nej. básně: Retranslační věž, Kašmírový šál, Už nikdy, Bachův koncert, Pocta Vladimíru Holanovi, Pohled z Karlova mostu

8 30.11.2012