vlkcz komentáře u knih

Moje třetí setkání s Viktorem Fischlem a opět skvostné.
Pomalým tempem vyprávěný příběh, který je tvořen vzpomínkami hlavního hrdiny na jeho dětství. Vzpomínky na otázky, které se rodily v dětské hlavě při pozorování světa kolem sebe. Otázky o lásce, dobru a zlu, spravedlnosti a milosrdenství, Bohu či jeho neexistenci. To vše v prostředí malé židovské obce.
Navíc se nad vyprávěním jako temný mrak táhne tušení neblahého konce většiny zmiňovaných osob během II. sv. v.
Hluboce lidské a moudré.

10 04.09.2023

Z toho štítku reportážní román jde spíš o reportáž než o román. I když se můžeme seznámit s myšlenkami zločince, jsou to myšlenky tlumočené při rozhovoru s autorem, takže žádná fikce. Za knihou stojí obrovská práce, tuny nastudovaných spisů a přesto je to čtivé. Jen u přeskakování mězi časovými rovinami se člověk občas na chvíli ztratí.
Při čtení se mi občas vybavovaly Kmentovy knihy, ten se taky věnuje takhle podrobnému studiu materiálů, aby pak čtenáře srozumitelně provedl vybranou kauzou.
Přes značný časový odstup od Ausoniova šílení musí člověka zamrazit, když si uvědomí, že ty postupy, které používala tehdy švédská krajní pravice zabírají i dneska, podpořené moderními technologiemi mnohem účinněji.
Jen škoda toho obrovského množství chyb a překlepů, to si autor nezasloužil.

6 02.09.2023

Uznávám, že jde o nesmírně silnou knihu, jenže mě prostě Lustigův styl, jak se opakovaně přesvědčuji, nesedí.
Tady jsem navíc měl problém i s logickými lapsy (tisíc kilometrů do Hamburgu za sedm hodin, do Švýcarska ještě rychleji) a neskutečnou naivitou postav. I když ona naděje umí být někdy pěkná svině. Užvaněný Brenske mi občas připomínal Rudišova Winterberga, ale ten měl už svůj věk, Brenske je jenom odpudivá kreatura.

16 31.08.2023

Škoda, že jde o 30 let starou knihu, protože poslední zdroje, ze kterých autorka vychází jsou z roku 1993. Docela by bylo zajímavé, zda by v současné situaci viděla nějaký posun. Plné zajímavých myšlenek, v době vzniku určitě ještě kontroverznějších než dnes, některé jsou asi daleko aktuálnější teď než v době vzniku (např. polemika s feminismem či směřování k androgynitě).
Ale celkově hodně náročné čtení.

7 30.08.2023

Původně jsem ke knize přistupoval s tím, že půjde o mysteriózní příběhy. Postupně jsem zjistil, že to tajemství v názvu opravdu odkazuje spíš k něčemu skrývanému. K těm mysteriózním se dají bez výčitek zařadit ty od Neffa a Šabacha. Přítomnost ďábla (anděla) z protirasistického textu Ivy Pekárkové tajemný příběh ještě nedělá. Když jsem tedy změnil svá očekávání, dostal jsem sbírku většinou hodně kvalitních povídek, ze kterých vyčnívá Život plný krás a Kašja. Naopak mě, kromě zmíněné Pekárkové povídky zklamala i úvodní Vieweghova Záhada.

5 26.08.2023

Formou otázek a příběhů z dopisů autor ilustruje teze ze svých předchozích knih. Bez jejich znalosti se člověk bude ztrácet, s nimi leccos zapadne na své místo.

6 19.08.2023

Knížka, která se musí číst pomalu. Ono to tedy ani rychle moc nejde. Text, ve kterém jako na japonských obrazech záleží na detailu. Úvahy robotky Kláry provokují otázky do jaké míry je, i přes omezení ve své konstrukci a vnímání, lidská, a nakolik my svou lidskost ztrácíme. O potřebě mýtu v životě, objevování transcendence.
Vlastní příběh plyne velmi zvolna, v okamžiku, kdy hrozí nuda přijde překvapivý posun.
Mistrovské dílo.
Za zmínku stojí i doslov překladatelky, která zasazuje knihu do kontextu ostatních podobných děl.

21 11.08.2023

Nechávám bez hodnocení, protože nemám potřebnou praxi k tomu, abych byl schopen posoudit úspěšnost předkládaných cvičení a postupů. Ale protože ke mně téma kabaly v poslední době přichází nejen v knihách, asi se jí budu muset začít věnovat soustavněji.
Přišlo mi, že kniha je psána pro čtenáře, kteří něco málo o kabale ví, ale nemají v těch informacích systém. Pro ty je, myslím, dost prospěšná, protože přesně toto poskytuje. Úplně nepolíbení budou mít asi trochu problém, už jen proto, že ten systém jde mimo naše navyklé myšlení.

Topol psát umí, umí překvapovat a pořád jsem si myslel, že to je jasných 5*. A najednou, nějakých 50 stran před koncem se ze mě stal nasycený roztok a už se ve mně další slova nerozpouštěla. Možná můj problém, ale nejsem kritik, tak si subjektivitu můžu dovolit.

11 29.07.2023

"Snad nás někdo miloval. Nebo tedy děti byly milovány i dříve. Ačkoliv po pravdě, v mém dětství prožitém v oblacích cigaretového dýmu a bez bezpečnostních pásů nic nenasvědčovalo tomu, že by mou generaci dospělí chtěli zachovat naživu. Láska se mění."
Finští spisovatelé mají asi tu smůlu, že pro zbytek světa jsou jejich jména divná a obtížně zapamatovatelná. Proto je asi jediný obecně známý finský spisovatel Mika Waltari. Přitom konkrétně Nousiainen, resp. jeho Kořeny, jsou nejméně tak dobří jako Švéd Backman.
"Láska se zas tolik neliší od čištění kořenových kanálků. Cílem je udělat druhému dobře. Občas to bolí, občas přináší odměnu, je třeba jít do hloubky a vydat něco ze sebe."
Kořeny v názvu neodkazují jenom ke kořenům zubním, které jsou osudem pro dvojici hlavních hrdinů. Pro jednoho pracovním, pro druhého zdravotním problémem. Během náhodně objevené příbuznosti se oba bratři pouštějí do hledání svého otce, objevují další příbuzné, mění svůj přístup ke světu a díky různorodosti nově objevovaných příbuzných zjišťují, jak obohacující je nepředpojatost a tolerance. Například.
Nousiainen v Kořenech umně balancuje na hranici kýče, ke kterému by téma svádělo. V okamžiku, kdy by to hrozilo, shodí patetické prohlášení sarkasmem, když hrozí, že si k nějaké postavě vytvoříte nekritický postoj, nechá ji provést něco, co vás vrátí zase na zem.
Ale nakonec všechny postavy když už ne přímo milujete, tak pro ně máte pochopení.

"Jak se švédsky řekne čištění kořene?"
"Rotbehandling."
"A jak pacient se zánětem dásní jako já?"
"Idiot."

"Tohle je Pasi, Stojan, Miguel a Muhammed."
Kluci se zdvořile představí plynnou švédskou švédštinou a vrátí se rychle do pokojíků k tomu, co zrovna dělali.
"Tvůj syn je určitě Pasi, co?"
"Všichni jsou mý."
"Nějak mi v tom výčtu jmen uniká červená nit."
"Žádná tam neni, každej má jinýho otce. Pasiho otec byl finskej ožrala, uchlastal se k smrti, a eště že tak. Stojanův byl podvodnej srbskej vykuk, Miguelův zas utek z Chile před perzekucí a Pinochetem, a když o tom ex post přemejšlim, asi by bylo lepší, kdyby tam zůstal. Muhammedův otec je takovej línej Somálec. Asi i teďka chrápe někde v centru na tržišti. Že si kruci jedna ženská dokáže tolikrát vybrat za chlapa ňákýho hajzla. Jedinou útěchou je, že nemám ani jedno děcko se Švédem, ty nesnese nikdo."
... A o pár vět dál....
"Uběhlo dost roků, než jsem pochopila, že i když můj život stojí za hovno, tak to eště neznamená, že za to hovno stojím i já."

Prostě jak píše nefernefer.

Navíc velký obdiv překladateli.
Za mě velká spokojenost a jdu hledat Fazónu.

14 26.07.2023

Těch aktuálních 71 % asi odpovídá. Přeci jen je vidět, že jde o školní práci. Graficky výborné, příběh by chtěl vypilovat a roztáhnout klidně na dvojnásobný rozsah. Takhle trochu nedotažené a zkratkovité.

5 19.07.2023

Ušmudlané 4*, hlavně za závěr. Zdlouhavý úvod, možná díky anotaci nic nového nepřinášející. Vážně jsem uvažoval, jestli má cenu číst dál. Naštěstí asi v polovině si člověk začne klást otázku, co ještě ten člověk vymyslí. Ale pořád to je spíš intelektuální zvědavost než požitek ze čtení, co čtenáře u knihy drží. Až ten ne úplně happy-endový konec dojem zvedne.
Kromě nezáživného stylu mě rozčilovala nelogická místa (např. hotel plný detektorů kouře, který spustí jedna cigareta, ale v pokoji plném doutníkového kouře mlčí...) a ignorance jednoduchých řešení, aby pak všechny problémy vyřešila na poslední chvíli náhoda.

7 17.07.2023

Tohle mi tedy nesedlo. Tím nechci nikoho přesvědčovat, že kniha nestojí za přečtení. Ale Danu Brownovi sahá tak někam po kolena. Strhující rozhodně není, a i když se vyložených anachronismů nedopouští, balancuje k nim tak blízko a tak často, že to prostě působí nevěrohodně (všudypřítomná snadná dostupnost papíru, dámy houfně čtoucí rytířské romány, anatomické znalosti vyžadující provádění pitev, které ale nebyly ve 13. století nábožensky přijatelné, i když ne oficiálně zakázané...).
Navíc některé věci jsou očividně nelogické. Na jednu stranu pro lidi evidentní přítomnost ďábla po jednom výstřelu, ale při inscenovaném zjevení Panny Marie, kde proběhlo mnoho odpálení petard sirný pach nikomu nevadil. A i ten důvod, který stojí za hlavní zápletkou je hodně přitažený za vlasy.
Prostě o Da Vinci kód rozhodně nejde a přirovnání ke Jménu růže je už úplně mimo.

7 14.07.2023

Pokud člověk nečeká space operu, tak jde o moc fajn čtení. Heinlein opět využívá sci-fi kulisy k tomu, aby se vyjádřil ke své současnosti (a překvapivě občas i k naší). Vypadá to, že těžkopádnost státní mašinerie, její ochota vyhovět silným a občasné pohrdání běžnými lidmi je asi přímo v genetické výbavě každé vlády. K tomu Heinleinovo klasické téma osobní svobody a (ne)rovnoprávnosti (ať už rasové nebo věkové ve vztahu rodič-dítě).
Všechno podané s autorovým osobitým stylem a humorem.

8 11.07.2023

Wow, ta se musela při psaní sjíždět na hustym matroši, poněvač bez vlastních zážitků by to napsala těžko.
Ale jenom jako experiment, protože jinak by celou knihu nemohla udržet takhle pohromadě. A že v ní těch rovin je požehnaně. Drogy, hledání vlastní identity, vlastenčení, všudypřítomnost církve v životě, honba za penězi a postavením (v Polsku v devadesátkách podobně jako u nás). Tohle všechno autorka zvládla napsat v 19 letech nezvyklým jazykovým stylem (což může některé čtenáře popuzovat), s lehkým odstupem, zdánlivě nezúčastněně. Přesto člověk s jejími postavami žije, a i když s nimi zhusta nesouhlasí, vlastně je chápe a svým způsobem jim fandí.
Klobouk dolů. Stejně tak před překladatelkou.

7 09.07.2023

Pár drobných výhrad bych našel, taky nemůžu tvrdit, že jsem úplně všechno pochopil (většinou je na vině asi moje tupost, ale v několika případech jsem si téměř jistý, že nesrozumitelnost padá na vrub překladu), přesto jde o mimořádně inspirativní knihu.
Autorka se sice na několika místech vymezuje proti Jungovi a zejména Freudovi, ale jí předkládaný postup do určité míry odpovídá Jungově metodě aktivní imaginace, i když Její tradice je starší a asi i propracovanější. Na druhou stranu mi přišlo trochu zbytečné, když se distancuje od pojmu nevědomí, kvůli jeho nejasnosti a zprofanovanosti, aby používala pojem podvědomí, který je stejně zprofanovaný, navíc zavádějící, protože ve skutečnosti většinou mluví o nevědomí. Ale to jsou jen hnidopišské poznámky levé hemisféry.
V knize popisovaná metoda má za cíl "synchronizovat" svět, který vnímáme v bdělém stavu se světem snění. Nepřistupuje k tomuto úkolu ovšem analytickou cestou (nebo ne jenom jí), ale sbližuje oba světy tím, že zvědomuje snové obsahy a na druhou stranu snovou kreativitu přivádí do bdělého života.
V částech, ve kterých vysvětluje svůj přístup často používá mýtických příběhů ať už z řeckých bájí nebo Talmudu. Většinou tak činí velice poetickým jazykem, který samozřejmě "vědeckou mysl" dráždí, ale zároveň čtenáře svádí na kýženou cestu imaginace (při čtení jsem si často vybavoval Ženy, které běhaly s vlky, i s těmi překladatelskými problémy).
Nejlépe snad knihu vystihuje obrat, který autorka na několika místech používá. Cílem je udělat z vědomé mysli a snivé imaginace partnery, kteří dokonale tančí tango.

6 04.07.2023

Tady s 5* vůbec neváhám. Přestože nejde vlastně o klasickou detektivku, všechno je jasné téměř hned na začátku, napsané je to výborně. Studie o pomstě, osobních démonech, ale i o společnosti, o tom, jak pochybnosti o tom, zda funguje tak, jak si představuji, že by měla, postupně vedou k rozhodnutí vzít spravedlnost do svých rukou.

26 29.06.2023

Na tohle už asi musí mít člověk něco za sebou. Obsahově skvělé, ale přišlo mi, že v některých momentech se Tolle opakuje, dokonce se mi několikrát stalo, že jsem listoval zpátky, jestli jsem stejnou pasáž už nečetl jinde.
Pozitivní je, že Tolle čerpá ze svých zkušeností a upozorňuje na to, že podobné myšlenky jsou i v základech křesťanství či budhismu, jen často špatně chápané.
Bohužel mi úplně nesedl autorův styl, třeba dalajláma mluví o stejných věcech mnohem přístupněji.

10 27.06.2023

Skutečně pro začátečníky. Jazyk je velice jednoduchý, příběh velice zestručněný tak, aby si vystačil se základními gramatickými prvky.
Graficky příjemné, bohužel ne vše ze španělského textu je přeloženo do češtiny, což může být pro čtenáře motivací hledat i samostatně, ale u zrcadlového textu mi to přijde divné. Obdobně i chyba v překladu.

6 24.06.2023

Skvělá kniha ke ztišení, zpomalení. Autor jako poutník prochází Novohradskem a své dojmy vkládá do slov. Někdy poučných, zhusta se pokouší vcítit do minulých časů. Často obviňujících a připomínající křivdy, kterých se Češi dopouštěli na Němcích. Ukazujících, jak se tyto křivdy projevily v krajině a myslích novousedlíků. Ale nejčastěji poetických, oslavujících melancholickou krásu tohoto zapomenutého koutu pohraničí, skomírajícího vedle šumavského a lipenského Disneylandu v těsném sousedství.

11 22.06.2023