Vironey komentáře u knih

Povinné četbě jsem se vždy vyhýbala a četla si své věci, tudíž Čapkova Bílá nemoc (a jiná jeho díla) mě doposud míjela. Rozhodla jsem se tedy vyplnit jisté mezery ve vzdělání a i když obsahově jsem dopředu věděla, o čem Bílá nemoc je a jak skončí, rozhodla jsem se ji i přesto přečíst.

Jaké bylo mé nesmírné překvapení, že je kniha příběhově nejen velmi banální až dětinská, ale dokonce i literárně je to, ve vší úctě řečeno, docela slabota. Pokud by tam nebyly ty velice dramatické výjevy utrpení malomocných, zařadila bych to do dětské literatury vedle Káji Maříka a Starých pověstí českých. Dílo je stejně hloupaté a naivní jako samotná postava dr. Galéna, který tedy zjevně má být představitelem absolutního dobra a mravní síly... Za mne ale patří spíš někam mezi přitroublost Karkulky a otravného soudružství Ferdy Mravence... Postavy těch "zlých" (Maršál, Krüg, Sigelius) i těch vzorových bez tváří (Otec, Matka atd.) jsou velice jalové a ploché karikatury, kterým nelze věřit jedinou repliku. Dialogy jsou trapně povrchní a demagogické vzhledem k tématům, která se řeší. Za mě neskutečné zklamání a nepochopení, že toto je považováno za velké dílo...

1 18.06.2020

Skvělá kniha, málokdy člověk dnes narazí na "pohádku", která je inteligentní, vtipná, nápaditá a neklouže jen po povrchu, která prostě není pouhou pohádkou, ale kouzelným příběhem, který by se snad někdy někde mohl v té čí oné podobě klidně stát. :-)

1 17.02.2016

Zatím jsem to nedočetla, což bohužel také o něčem svědčí, jelikož Ságu o zaklínači a příslušné povídky znám téměř nazpaměť. Na knihu jsem se moc těšila, ale zatím je to takové nijaké. Sapkowski ani Geralt už nejsou, co bývali.

Těžko lze ohodnotit a stručně okomentovat knihu, která je s přehledem nejcitovanější publikací v odborných pracích anglo-amerického prostředí. Situaci ztěžuje i sám Kuhn, jehož vágní a mnohovýznamový způsob psaní čtenáře často zavádí a mystifikuje. Jenom pojem "paradigma" Kuhn užívá v tolika významech, že se z toho posléze v Postskriptu pokusí neobratně vybruslit zavedením pojmu "disciplinární matice", aby alespoň ten obecnější a širší význam paradigmatu odlišil. Knize rozhodně nepřidává Jeníčkův překlad, jehož naprosto chybné překlady určitých fyzikálních termínů jsou přinejlepším úsměvné, nicméně jakákoliv odborná kniha stojí a padá s českým překladem - a v tomto případě padá až na samé dno žumpy. Opravdu těžko hodnotit tuto knihu - originál je bezesporu na mnoha místech geniálním počinem, který má ovšem své mušky a někde i mouchy přímo sloní... Český překlad je krkolomný a nesouvislý blábol. Takže nehodnotím.

No nevím, kniha má možná pro kyberpunkovou subkulturu kultovní status, nicméně z literárního hlediska je to dost děs. Myšlenky obsahuje nicméně velmi zajímavé, kvůli jejich obsahu stojí za to se tou příšernou formou prokousat. Gibsonův slang ani chaotický popis situací mi nepřišel ani nijak převratný ani kůl, jen tak rozpačitě pozérský...

2 24.06.2014

Gilles Lipovetsky se ve své nejnovější knize zabývá koncepcí "nové moderní společnosti", která vykrystalizovala z jeho předchozích úvah (velmi znatelná návaznost na Éru prázdnoty a Soumrak povinnosti). Tuto modernitu druhého řádu označuje jako hypermodernitu, která podle něj stojí na třech pilířích: demokracii, lidských právech a trhu. A to je v podstatě celá koncepce. Ač mi jsou myšlenky tohoto francouzského autora velmi blízké a často z nich ve svých odborných pracích čerpám, tak tuto jeho hypermoderní koncepci považuji za hanebnou generalizaci, neboť postavit filozofickou koncepci na třech principech, z nichž první dva již pozbyly svého významu a smyslu a poslední z nich ho nikdy neměl, je dosti zjednodušující a jedná se dle mého soudu o nelegitimní myšlenkový konstrukt, jenž není podložen žádným adekvátním argumentem. Lipovetského hypermodernita je jen novým hyperpojmenováním jeho starých myšlenek, není tedy ani hypernová, ani hyperpřesná. Jediným přínosem (přesto poměrně zásadním) je dle mého názoru jeho explicitně krajní tvrzení, že již nežijeme v postmoderní době. V současnosti, kdy se ještě téměř všichni "odborníci" pitvají v hnijící mrtvole postmodernismu, vycházejí z jejích bezmála půl století starých myšlenek, považuji Lipovetského Hypermoderní dobu za převratnou. Nikoliv jako představení nové "hyperkoncepce", nýbrž jako hlas, který se navzdory zarputilým akademikům nebojí říci, že jejich slavná postmoderna je tatam.

3 13.03.2014

Enderova hra je oprávněně jedno z nejlepších sci-fi, které v 80. letech vzniklo. Překvapuje mne, že většina kritiky se na tuto knihu snáší především kvůli "nudnému ději" a tomu, že hlavními postavami jsou malé děti. Ani jedna z těchto kritik podle mého názoru není oprávněná. Samozřejmě nudnost či zajímavost knihy jsou ryze subjektivní pojmy a co člověk, to krajní názor, ovšem můj názor je ten, že kniha má velmi zajímavý, hluboký a zneklidňující příběh - alespoň tedy pro toho, kdo je ochoten se nad ním hlouběji zamyslet. Myšlenka, že malé děti jsou geniálními stratégy se sice může na první pohled jevit poněkud absurdní a scestnou, nicméně tomu tak není. Nechci zabíhat do blábolů vývojové psychologie, ale děti s výrazně nadprůměrnou inteligencí se učí extrémně rychle a dobře, mají fotografickou paměť, dokáží se až s paradoxní "omezeností" zaměřit na jeden úkol a ten v určitém spektru vědomostí vyhodnotit a adekvátně splnit - to není žádné sci-fi, to je fakt. Přesto, zde se jedná o knihu z žánru sci-fi, proto nerozumím moc oné kritice některých, že takhle malé děti nemůžou přemýšet jako dospělí. Proč by nemohly? Jednak je to sci-fi, jednak existují případy (a ne ojedinělé), kdy se děti naučí číst ve třech letech, ve čtyřech už počítají zlomky a v pěti píší vlastní pohádkové příběhy. Proč by tedy v šesti nemohly ovládat strategické myšlení? V praxi to dnes nevidíme, protože učivo na základních školách je přizpůsobeno těm nejslabším, nejhloupějším žákům, pro inteligentnější žáky je tudíž zcela nedostatečné a zbytečné. Pokud by ale ty nejinteligentnější děti světa podstoupily studium a výcvik jako Ender, nepovažuji jejich domnělé "dospělácké" myšlení za něco nemožného či absurdního. Tolik k nejčastější kritice, teď ke knize samotné. Až mne trochu šokovalo, s jakou brilantností autor odhaluje psychologii hlavních postav, především tedy Enderovu a Graffovu - jejich vztah-spor zde vidím jako jednu z hlavních dějových linií, od které se odvíjí "fyzický" děj, tedy Enderův postup z obyčejného řadového vojáka až na admirála celé flotily. Značně zneklidňujícím prvkem je zde především role bratra Petra a sestry Valentiny - na jejich detailnější příběh v dalších dílech ságy se velice těším. Samotný příběh knihy ovšem lze v obecné rovině brát jako alegorické zpracování konvenční vojenské strategie prolnuté s filozofickou a etickou reflexí. Zásadní otázkou, s kterou kniha poněkud kontroverzně pracuje je tato: Co všechno jsme ochotni obětovat, abychom zachránili něco většího než jsme my sami? V lidských dějinách nalezneme mnoho případů, kdy byly obětovány lidské životy pro "něco většího" - náboženství, ideologii, stabilitu, pokrok, přežití - vlastně tedy tím "něčím větším" byla ve finále vždycky jen moc nějaké elity nad masou, nad davem. A Enderův svět se v tomhle nijak neliší. Zničení falešné hrozby termiťanů bylo jen upevněním sjednocené lidské moci, což bylo v knize krásně stvrzeno okamžitou občanskou válkou, která na Zemi po vyhlazení termiťanů propukla. Takže klasická hierarchizace, jakmile byla cizí hrozba zničena, ihned je třeba získat moc nad starým nepřítelem ze sousedství. Etický a filozofický přesah, který kniha nepochybně má, je podle mne tím hlavním důvodem, proč si Enderův příběh přečíst. Pokud hledáte pouhou zábavu, tak Vás kniha patrně mírně oprudí.

15 16.02.2014

Kniha je to dobrá, roztomilá, vtipná, chytrá, ale přesto tak nějak prázdná a roztříštěná. Těžko říct, kdo za to může víc, jestli Pratchett se svými kudrlinkami a tisíci odbočkami, které víc zdržují než cokoliv jiného, nebo Gaiman se svou urputnou snahou o "inteligentní" příběh, který by svou velikostí usadil všechny na prdel. Prostě to dohromady příliš nefunguje, nemůžu si pomoct. Přesto hodnotím poměrně vysoko, neboť některé pasáže jsou vpravdě geniální (a konkrétně na nich poměrně snadno poznáte, kterou kdo napsal...).

5 11.08.2013

Z knihy mám trochu rozporuplný pocit, kvůli kterému váhám mezi třemi a čtyřmi. Na jednu stranu se jedná o úžasně propracované fantasy, ve kterém vystupují originálně vykreslené charaktery z panteonů celého světa. Na stranu druhou je tam ale všeho trochu přespříliš, až to v člověku budí dojem eklektického bizarního panoptika, kde je vše strašně umělé a laciné (což byl ovšem možná Gaimanův záměr), ve kterém se pohybuje hlavní postava Stín, který svým charakterem (paradoxně?) připomíná "stín" - nevýrazný, nevyhraněný, plochý, opomenutelný a nudný. Za tohle mě možná ukřižujete, ale všemi opovrhovaný vyprázdněný vzor průměrné puberťačky v podobě Belly z "tvajlajtu" se mi při popisování Stínova charakteru trochu vybavil - do Stína se také může promítnout kdokoli, jeho jedinou konkrétní vyhraněnou vlastností je totiž to, že je hromotluk, jinak je stejně neurčitý jako stín prasete, jemuž na hřbetě sedí želva s cylindrem.

Přestože je celý příběh poměrně kompaktním a propracovaným dílem, tak jeho jednotlivé části mi občas přišly do příběhu křečovitě napasované, jakoby chtěl Gaiman jejich prostřednictvím předat nějakou velkou multi-kulti "indie" myšlenku - viz. například intermezza s (ehm) "queer" tématikou (obecně řečeno). Právě tyto ne příliš souvsející odbočky od hlavní příběhové linie mi přišly až příliš strojené, dávající jasně najevo Gaimanovo nezdolnou toleranci ke všem a ke všemu, a tudíž dost otravné. Hlavní příběh ovšem stojí za to, i když od začátku víte kdo je kdo a pokud se trochu vyznáte v severské mytologii, tak patrně budete tušit i to velké rozuzlení na závěr, přesto si myslím, že stojí za to si knihu přečíst. Gaimanův zkratkovitý a roztříštěný styl mně sice občas vadí, ale je to holt už jeho takový "trade mark", který v záplavě současné unifikované románové tvorby ostře vyniká.

6 22.07.2013

Obrovské zklamání, kniha se na obalu ohání čtenáři Terryho Pratchetta, Neila Gaimana a Raye Bradburyho a fanoušky filmové tvorby Tima Burtona - patřím mezi všechny čtyři, takže vás s klidným svědomím mohu ujistit, že ani jednomu z těchto čtyř rozhodně není kniha určena. Plytký příběh s rozverně komickými postavičkami, které jsou stejně rozverné jako ploché a prázdné. Celý příběh ve mně budil dojem "surrealistického leporela" (autorův výraz, asi jediný skutečně vtipný), kde celek rozhodně není víc než suma částí. Některé prvky tohoto slepence jsou samy o sobě poměrně podařené - sem tam vtipná hláška, bizarní situace, rozdovádění zombíci - ovšem celek působí naprosto lacině a nesourodě jako by ho dávalo dohromady rozjívené dítě, které neví co dřív, tak to nahustí všechno na jednu obří hromadu. Přímočarý a ve své podstatě těžce neoriginální příběh ovšem není důvodem k takto nízkému hodnocení, jsem si jista, že i z takového příběhu by šlo vytvořit podařenou knihu. Hlavním důvodem, proč hodnotím takto, je absence jakékoliv psychologie postav, respektive zde chybí plastické vykreslení charakteru - to, že autor napíše, že daná postava ja taková a maková a lidé se jí bojí, mi tedy k vystižení podstaty charakteru vážně nestačí. Všechny postavy jsou jako ti přísloveční prázdní zombíci, kterým je vkládána do úst jedna hláška za druhou a kteří jsou naprosto zaměnitelní. Osobně mě také neskutečně nasírala autorova až hysterická snaha o vtipnost a rozdováděnost - působilo to tak falešně a křečovitě, že jsem chvílemi uvažovala, že tuhle eklektickou slátaninu snad ani nedočtu. S trochu cynickým úšklebkem lze konstatovat, že knize něco důležitého chybí, že by duše?

1 25.07.2012

Triumfální pocit po zdolání této obludné bichle se pomalu rozplynul do nervózního pocitu, jak tohle může být překonáno. Uvidíme. Něco k obsahu: Děj se konečně po rozvleklém Střetu králů rozhýbal trochu svižnějším tempem, nastalo několik velkých zvratů, některé potěšili, jiné oprudili, ale vcelku lze mluvit o (mé) spokojenosti. Osobně mě nejvíce potěšila dějová linie Sansy a Jaimeho - postavy, které mě v předchozích dílech extrémně iritovaly. Naopak mé oblíbené postavy Arya a Daenerys se vyvinuly dosti zneklidňujícím směrem - z Aryi se pomalu ale jistě stává bezcitná zrůda, z Daenerys zase melodramatická dobyvatelka. Jejich sympatičtí ometáci Gendry a ser Jorah je opustili nebo byli odehnáni, což mne docela zamrzelo. Jon je pořád stejně dementní a privilegovaná figurka jako v předchozích dílech, ale tentokrát mě citelně nasíral - a už ani nepomohlo si říkat "Je to jen kniha, nerozčiluj se, prdne ti cévka, brašule". Vývoj za Zdí nicméně nepokračoval směrem, jakým jsem doufala, že bude, čekala jsem něco trochu hutnějšího, ale tak snad v příštích dílech. SPOILER Joffreyho konec taky nebyl tak krvavý a bolestivý, v jaký jistě mnoho čtenářů doufalo, ale aspoň, že už čuchá kytky zespodu. Přestože mám poprvé v této sérii nutkání napálit plný počet, neudělám to, protože jsem přesvědčena, že nás čeká ještě něco většího a dramatičtějšího, co otřese celým Západozemím i samotnou Zdí. Musí.

1 10.07.2012

Moje hodnocení nevyplývá z významu, jaký Derridovy koncepty differänce, hry a dekonstrukce mají pro současnou filozofii - na takové hodnocení si netroufám. Ovšem hodnotím způsob, kterým je to psáno, a ten je, vážení, otřesný. Ne z hlediska jazykového, jazyk používá Derrida vytříbený, tak typický pro všechny Francouze (Lyotard, Baudrillard), ale z hlediska "rozluštitelnosti". Jsem toho přesvědčení, že i složité myšlenky lze podat způsobem srozumitelným pro většinu lidí, ne jen pro "intelektuální elitu". A ač jsem se v textu dobrala nějakých odpovědí, tak mi dalo obrovskou (obrovskou!!!) práci se tímhle hnusem prokousat. Vylámala jsem si pár zubů, sedřela dásně a natrhla koutky úst - a to nemluvím o těch boulích na hlavě od zoufalého mlácení hlavou do zdi. Dílo je to po obsahové stránce ovšem ojedinělé, pro postmodernismus a poststrukturalismus zásadní (prý), takže průměruji na 60%.

A pták pravil: "Nikdy víc!"

5 12.06.2012

Bezpochyby zásadní dílo filozofie výchovy současnosti. Autor se zde zamýšlí nad možnostmi vzdělávání a výchovy v podmínkách pluralitní společnosti, ve které došlo ke zhroucení a relativizaci všech obecně platných hodnot. Příčinu současné rozkolísanosti a nestálosti vidí ve ztrátě víry, v postupné dekatolizaci společnosti. Na můj vkus je náboženství přisuzován příliš velký význam, obecně platné morální hodnoty lze přeci nalézt i jinde než v Bibli. Ovšem pokud odhlédnu od tohoto jednoho aspektu, stále se jedná o názorově velmi zajímavé dílo.

4 23.05.2012

Autor se zde na poměrně malém prostoru zabývá otázkou vývoje poválečné Evropy z pohledu politicko-filozofického. Kniha je to rozhodně čtivá, plná zajímavých úvah, ovšem její ryze negativistický ráz může někoho trochu otrávit. Nicméně pokud rádi čtete jízlivé obžaloby evropské zkaženosti, dekadentního stylu života a postmoderního rozkladu, rozhodně doporučuji. Na druhou stranu nelze Sloterdijkovi upřít, že argumenty má celkem pádné.

2 23.05.2012

Autor zde velmi jasně udává své stanovisko, které je vůči jiným filozofům poměrně konfrontační. Postmoderní pluralitu vidí velmi optimisticky, je zastáncem skutečného postmodernismu, ovšem vymezuje se proti "bezbřehému postmodernismu", který vnímá jako negativní fenomén, jako "cynický pluralismus" a libovůli. Kritiky postmodernismu obviňuje z neznalosti věci, tvrdí, že se ve své samolibosti stávají nástroji této libovůle, tohoto "špatného" postmodernismu, který skutečně není ničím jiným než módní vlnou, která se uplatňuje převážně "fejetonistickou" formou. Dále argumentuje tím, že pluralita je nutným důsledkem skutečné demokracie, novověká moderní touha po jednotě a celistvosti se nutně musela rozpadnout, aby se v postmodernismu naplnily ideály avantgardní moderny. Postmoderna tedy není anti-moderní, jak se mnoho jiných autorů domnívá, nýbrž její požadavek plurality lze vysledovat právě do modernismu počátku 20. století, tedy ho naplňuje. Jak uvádí sám autor: "Tímto způsobem je postmoderna onou modernou, která se tak zbavila svých novověkých příměsí." Významným přínosem je též koncepce transverzálního rozumu, který zde důkladně rozpracovává. Problematiku plurality forem racionality nelze prý řešit heterogenitou racionalit, nýbrž "je třeba rozvinout zcela novou koncepci rozumu, která ani neignoruje míru skutečné diference, ani se zbytečně nevzdává nároků na komunikaci, nýbrž ukazuje i zachovává hranice rozdílných forem racionality a umožňuje přechody a střetávání mezi nimi..."

Bez debat se jedná o stěžejní dílo filozofického postmodernismu, které není jen dalším bědováním nad současnou lidskou zkažeností a nad ztrátou všech hodnot ve prospěch laciného eklektismu. Naopak se snaží vyzdvihnout pozitivní aspekty plurality, díky níž máme možnost volby, svobodu a demokracii. Složité myšlenky a koncepty zde autor podává překvapivě čtivou a lehkou formou, která není vyumělkovaným verbálním průjmem jako jiné filozofické publikace, i proto dávám nejvyšší hodnocení.

5 07.05.2012

Moje první (a poslední) kniha s andělskou tématikou aneb jak si snížit IQ o jeden řád během několika hodin. Čte se to vskutku rychle, což ovšem není zásluhou proklamované čtivosti knihy, nýbrž lišácky zvolenou sazbou, jejíž "normostrana" má o několik set znaků méně než obvykle mívá. Jazykový projev autorky soudit nemohu, nečetla jsem originál, ale v tomto překladu je to taková chvalitebná slohovka ze střední. Toliko k formální stránce knihy. Obsahově je to čistá demence. Nemám co dodat. Ale jo, vlastně mám: zlatý upíři!

Nekompromisní a krutě pravdivá reflexe současnosti. Extrémní individualismus a atomizaci, které charakterizují postmoderní společnost, líčí Lipovetsky s nadhledem a velmi čtivě. Ač je kniha stará dvacet let (některé eseje i více), nijak jí to neubírá na aktuálnosti, spíše naopak. Ústřední myšlenka personalizace jako nové formy socializace vedoucí k naprostému zlhostejnění vůči všemu a všem je totiž dnes mnohem více zneklidňující než bychom si možná chtěli připustit. Nadbytek informací, podnětů a zboží valící se na nás ze všech stran způsobil malátnou apatii, ve které si spokojeně hovíme jako v bublině, ale přesto nejsme pasivní, právě naše lhostejná angažovanost pomáhá tuto "pustinu" dále rozvíjet. Doporučuji přečíst všem, kterým jejich lhostejnost není lhostejná.

13 17.04.2012

Jedná se o brilantní sondu do života jedné z nejvyspělejších civilizací své doby. Staří Mayové byli obdivuhodně zdatnými astronomy, matematiky a filosofy, jejich rozkvět a následný záhadný zánik fascinují archeology od počátku 20. století. Thompsona kniha je dodnes ceněnou "biblí" pro všechny zájemce o tuto pozoruhodnou kulturu, je velmi dobře uspořádaná a přehledná. Jistě, mnohé poznatky jsou dnes již dávno překonané a některé teorie i vyvrácené, ovšem stále se jedná o stěžejní literaturu latinskoamerické archeologie. A ano, četba to opravdu není vzrušující, nicméně to není až takový div, jelikož se jedná o literaturu odbornou a úzce specializovanou, beletrie to vskutku není.

08.04.2012

Přehledný souhrn teorií vzdělávání, který představuje ty nejvýznamnější směry a koncepty vzdělávání dvacátého století. Velmi dobře a srozumitelně napsané, určitě využitelné pro studium pedagogiky či filozofie výchovy. Jediným nedostatkem je orientace na severoamerické a hlavně kanadské prostředí, což je samozřejmě vzhledem k původu autora naprosto logické. Pro doplnění informací z evropského prostředí doporučuji knihu Jiřího Prokopa Škola a společnost v kritických teoriích druhé poloviny dvacátého století.

2 06.01.2012

K této trilogii (tetralogii i s Hobitem) již netřeba něco dalšího dodávat, jen pro zajímavost a pobavení přidávám bizarní recenzi knihy z roku 1977 otištěnou v Rudém právu (jak jinak) ;)

Pán Prstenu aneb Prsten socialismus nezničí!

Jde o další útok proti socialistickému zřízení. Říše zla, z níž se valí popel a dým, je průhledně umístěna na východě, obrazem dělnické třídy, která jednotná v potu tváře buduje těžký průmysl, mají být odporní a zlí skřeti. Samozřejmě, že synáček z buržoazní rodiny nemůže vidět na těžké práci nic krásného a povznášejícího. Obyvatelé západu - zemí oplývajících mlékem a strdím - elfové (neboli aristokracie), lidé (buržoazie) a hobiti (statkáři) žijí naopak v blahobytu (aniž je vysvětleno, odkud jej získávají) a jediné, co je trápí, je „hrozba" z východu. „Síly dobra" zde představuje sbírka představitelů těchto reakčních kruhů, jejichž ruce se nikdy nedotkly pořádné práce. Jejich vůdcem je Gandalf, šiřitel zpátečnické ideologie, s jejíž pomocí udržuje obyvatelstvo v nevědomosti a strachu před pokrokem (...). Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a přítel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků. Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestán hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocností Gondorem. (.. .) Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně. Drž se, Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy!

44 12.12.2011