versusKnihy komentáře u knih

451 fahrenheita je stupeň při kterém začíná hořet papír, a přesně tuto práci má na starosti Guy Montag, který patří k jednotce požárníků určených k podpalování knih. Ale jako většinu požárníku i Montage dožene zvědavost, co se to v těch divných knihách píše...

Ray Bradbury zasadil svůj svět do budoucnosti, kde se z knížek stal nepotřebný artikl, neboť vše potřebné se dočtete z jednostránkového výtahu. Celý den koukáte na televizor, kde se nic pořádného nedávají – v podstatě jako když zapnete TV Nova.

Je to svět ze kterého vás bude mrazit, nikdo není skutečně šťastný, jen je tu taková iluze štěstí. Nikdo nezažívá reálné pocity, nikdo nepociťuje reálný strach, jenom strach o své hrdiny z nekonečných pořadů. Všechna moudrost z knížek se vytratila a při životě ji drží pár posledních jedinců.

Stejně jako u Orwellovského 1984 tak i u této knihy se nebezpečnou rychlostí blížíme světu, který je v nich popsán. Některé věci už nepůsobí jako sci-fi, ale jako realita, a proto je nesmírně důležité číst a připomínat si knihy jako je tato. Příběh Montaga je jen prostředek, kterým autor dosáhl svého cíle ukázat nám svět v daleké budoucnosti, který nakonec nemusí být tak daleko.

Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita 80%

Další recenze na http://www.mojeknizky.estranky.cz/

O této knize se v posledních měsících napsalo opravdu mnoho, mnozí ji zatracují jako naprosto zbytečné pokračování série od Stiega Larssona, zatímco druzí se již nemohli dočkat návratu Lisabeth a Mikaela.

Přiznám se, že jsem byl připravený se přidat do té víc cool skupiny, která o této knížce nemůže ani slyšet. V duchu jsem si připravoval věty jako „Nevím kdo byla ta super hackerka, ale Lisabeth to určitě nebyla“. Knihu jsem měl dlouhý půl rok ve své knihovně a furt jsem nedokázal sebrat dostatek energie, či spíše odvahy...

Lisabeth je pořád stejná drsňačka – jen tak se dostane do počítačů NSA, why not? Mikael zvažuje odchod z Milénia, když však ale dostane tip na další investigativní reportáž rozjíždí se klasické “Larssonovské“ vyšetřovní – Lisabeth pátrá, Michael Blomkvist pátrá a Jan Bublanski také pátrá.

Jak už jsme všichni zvyklí Lisabeth se chová jako Terminátor – všechny přepere a zabije. Místama její chování je až absurudní, i když ne tak absurudní jako u druhého dílu Milénia, ale přesto bych tuto knihu nedoporučil žádnému zaritému odpůrci feminismu.

Důlěžité je také zmínit je že v tomto dílu hrají velkou roli počítače(ještě větší než v předchozích dílech), takže pokuď byste nejraději všechny ty internety zakázaly tak knihu raději ani neotvírejte.

David Lagercrantz se snaží co nejvíce napodobit styl psaní Stiega Larssona (v tom dobrém i v tom špatném) a do jisté míry se mu to daří. Postavy se povětšinu času chovájí tak jako by je napsal sám Larsson.

Nemohu si pomoct, strašně moc rád bych na tuto knihu řekl hodně špatných věcí, jak je například špatné dojit každou knižní sérii, ale nejde to. Nejde to protože Lisabeth, Mikael, Milénium a Bublina jsou zpátky!

David Lagercrantz - Dívka v paoučí síti 75%

P.S.: názorná ukázka z knihy: „Pak testovací počítač napadla speciálním fuzzerem a později doplnila betaatacker s debuggerem a blackboxem." Ne také tomu vůbec nerozumím.

Více recenzí na http://www.mojeknizky.estranky.cz/

5 15.08.2016

Harry Hole je opět povolán z drogových orgií do služeb norské policie. Tentokrát nebojuje jenom s nebezpečným sériovým vrahem, ale také proti svým kolegům z útvaru Kripos, kteří chtějí monopol na vyšetřování vražd.

Levhart je již v pořadí osmá kniha o tomto svérázném policistovi, a v některých věcech se od svých předchozích dílů neliší. Nikoho asi nepřekvapí, že Harry opět zápolí se svými periodicky opakujícími se chutěmi na alkohol, převážně na Jima Beama. Bohužel vrahů v Norsku je více než by se mohlo zdát.

Sotva se hlavní norské město Oslo oklepalo z hrůzných činů sériového vraha přezdívaného Sněhulák, objevuje se jeho zdatný nástupce. Jeho obětmi jsou z velké části ženy, a až na výjimky jsou zavražděny pomocí děsivého nástroje, který se celkem nevině jmenuje Leopoldovo jablko. Policie i Kripos jsou v koncích a jediný kdo jim může pomoci je Harry Hole. Ten ovšem jako detektiv skončil, ale po krátkém přemlouvání k případu nastupuje.

Harry je jako vždy super, celou knihu táhne jenom on, zbytek jsou spíše takové nevýrazné osoby. Bohužel je to asi půl roku co jsem četl Sněhuláka a za tu dobu jsem úspěšně zapomněl všechny vedlejší postavy. Nepamatoval jsem si jaký úkol má určitá postava, a proč je někdo v blázinci ani, kdo je hodný, či zlý.

Knížka má přes 700 stránek, což je zatím nejvíc ze série. Případ je zase neskutečně komplikovaný, není zde nouze o nečekané zvraty a intriky. Zhruba od poloviny knihy jsem se začal v případu ztrácet, nedocházeli mi souvislosti a nechápal jsem ani postup vyšetřování. Naštěstí ke konci do sebe vše zapadá, ale rozhodně se nedá říci, že by mi kniha dávala větší smysl. Hlavní pointa, jestli jsem ji pochopil správně, mi přišla neskutečně hloupá a dementní, ale to je jen můj subjektivní názor.

Mimo vyšetřování je zde také více vedlejších zápletek, zejména Harryho otec a Harryho touha k alkoholu. Zatímco první bych klidně vynechal, s opilým Harrym je daleko větší sranda, než se střízlivým. Jo Nesbo tohle asi pochopil a přijde mi, že v knize hledal záminky, proto aby Harry smočil jazyk v bourbonu.

Levhart je knížka, která rozhodně neurazí, myslím, že ale oproti předchozím dílům v ničem nevyniká a řadí se spíše do průměru, což je škoda protože od Sněhuláka měl Nesbo velmi dobře nakročeno. Jediné co z knihy dělá zapamatovatelnou detektivku je Harry, ten by zachránil jakkoliv špatnou knihu a díky němu dávám 80%.

Jo Nesbo – Levhart 80%

Další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

4 10.12.2016

Smrt jednoho je tragédie. smrt milionů je statistika. Román Josepha Hellera se snaží na válku nahlížet trochu jinak.

Dne 6. června 1944 se spojenecká armáda vylodila na březích Normandie. Největší vojenská akce všech dob si vyžádala tisíce obětí na obou stranách. Ani po několika dnech nebylo jasné zda boj o svobodu byl úspěšný. Tato kniha ovšem vypráví úplně jiný příběh 2. světové války.

Hlava XXII je o jedné americké letecké jednotce kdesi v Itálii. Sledujeme zde Yossariana a další letce v jejich každodením boji o svůj život. Nejenže musí přežít proti Němcům, ale musí si poradit i s ještě nebezpečnějšími veliteli a jejich nařízeními.

Yossarian je v podstatě Benjamin Franklin Pierce ze seriálu M*A*S*H, akorát místo sešívání lidí dohromady, na ně shazuje z nebe bomby. Svůj úděl nesnáší zrovna nejlépe, a přemýšlí jak se co nejrychleji dostat zpátky do USA. Bohužel je tu Hlava XXII – nařízení, že každý kdo je blázen má nárok na návrat domů, ale sám osobně musí předložit, že je blázen a že chce odejít z války. Jenže každý kdo nechce válčit, je považován za naprosto normálního, protože má pud sebezáchovy a tudíž se domů nikdo nikdy nedostane.

V době vydání byla kniha určitě revoluční, jako jedna z prvních dala pohled na válku jako na něco zbytečného a vojáky nevykreslovala jako hrdiny ochotné umírat za Sryčka Sama. Ovšem z dnešního pohledu se nejedná o nic výjimčného a kniha za ty léta od vydání ztratila podstatnou část svého kouzla.

Příběh zde takřka neexistuje a více méně se jedná o nahodilé anekdoty z vojenského prostředí. Některé histoky a situace jsou opravdu vtipné a dokazují autorův smysl pro humor. Jiné jsou, ale zbytečně dlouhé, a humor postrádají. Naštěstí těch prvních je více. Vtipné přběhy občas střídají vážnější situaci, které jakoby nám chtěli připomenout, že válka je zlá, ale hned v další kapitole se většinou přesuneme do vyjetých kolejí.

První polovina knihy, kdy všechny absurudní situace jsou pro nás nové, je velmi podařená. Bohužel postupem času si zvykneme na autorův styl psaní a začneme očekávat jak se postavy zachovají (pokuď možno co nejvíce debilně) a víceméně víme co bude následovat.
A to jsem se ještě ani nezmínil o množství postav. V knize vystupuje zhruba polovina spojenecké armády, nebo alespoň mi to tak přišlo, protože v těch mnoha a mnoha podobných jmen vojáků jsem dokonale ztratil a našel jsem se až ke konci.


Joseph Heller – Hlava XXII 65%

Další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

4 28.09.2016

Sonny strávil podstatnou část svého života ve vězení Staten, kde si užíval heroinu kolik chtěl, a kdo chtěl tomu poskytnul zpověď a rozhřešení. Jedná se o nejlepší vězení v Norsku, ze kterého nejde uprchnout a jednoho dne z něho uprchne a vydá se soudit živé a mrtvé. Na druhé straně je tu policista Šimon Kéfas, který se snaží řešit vraždy a jen tak mimochodem to byl nejlepší kámoš Sonnyho otce, který se za divných okolností zastřelil.

Jo Nesba považuji za celkem dobrého autora, ale nikoliv geniálního. Jeho knihy jsou dle mého názoru celkem obstojné a průměrné detektivky, kde všechny mají stejně zapomenutelný děj a stejně nezapomenutelného detektiva (Harry Hole).

V této knize však Harry není a místo něho tu je Šimon Kéfas – detektiv a trochu hajzl (nečekaně), který se nechová podle policejních nařízení, a musím říci, že mě z celé knihy přišel jako nejlepší. Poté tu je Sonny, kterého jsem už od první kapitoly ze srdce nesnášel. Bylo mi naprosto jedno, jak dopadne, protože většinu věcí měl naprosto pod kontrolou. Jestli znáte Milénium od Stiega Larrsona tak Sonny je v podstatě jako Lisbeth, až na to že neví nic o počítačích, mobilech a o všem moderním. Ale jeho suverénní počínání v jakékoliv situaci až moc připomínalo Lisbeth Salanderovou.

Ani náhodou se nejedná o klasickou detektivku, čteme zde o vyšetřování z pohledu policistů a zároveň o vraždách z pohledu vraha. A právě toto nám může pomoci knihu odlišit od miliónu jiných detektivek. Ale přesto se bojím, že za pár měsíců si už nebudu moci vzpomenout, co co se v této knize jednalo.

Na co také doufám rychle zapomenu je milostný trojúhelník, nechci spoilerovat a proto neřeknu mezi kým, jen musím říct, že to byla nejvíce klišé milostná zápletka, jakou si dovedete představit.

Knihu naštěstí zachraňuje její konec, kde se konečně dozvíme, kdo byl celou dobu ten špatný, ale vy i bez dlouhého přemýšlení to budete vědět od poloviny knihy a jenom doufáte, že se k závěru dopracují co nejdříve.

Jestliže nemáte přehnané očekávání, věřím, že si knihu oblíbíte, ale jestli znáte Nesba trochu více, budete většinu věcí očekávat a nic moc vás neudiví. A až na pár náhodných a naprosto geniálních stránek, kde je osud některých postav vylíčen tak srdceryvně, že se vám skoro bude chtít brečet, jedná o průměrné čtení bez překvapivých situací.

Jo Nesbo - Syn 65%

„Zemřeš, ale duše hříšnika, jemuž byly hříchy odpuštěny, bude přijata do ráje. Ámen."

www.mojeknizky.estranky.cz

4 01.09.2016

Pierre Boulle napsal v roce 1952 válečný román - Most přes řeku Kwai. Před druhou světovou válkou žil v Indočíně a utekl z ní až po obsazení Japonci. Nakonec byl však zajat a odsouzen doživotním nuceným pracím. Ze zajetí se mu podařilo v roce 1944 uprchnout. Všechny tyto události mu zřejmě byly inspirací pro sepsání této knihy.

Na začátku války prohrávali Angličané, kde se dalo. Situace nebyla jiná ani v Asii, kde se anglické vojska vzdávala po tisících. Proti nim stály jednotky Japonců, kteří se řídili heslem, „Smrt je lepší než se vzdát“. Proto se ke všem vojákům v zajateckých táborech chovali bez respektu, a nedalo by se říci, že se chovali podle Ženevských úmluv.

Stejná situace je i v táboru u řeky Kwai. Byl sem přesunut celý oddíl (pluk, armáda, rota, četa...opravdu netuším co je správně) pod velením plukovníka Nicholsona. Mají za úkol postavit most přes řeku. Hned po příchodu, jim vedoucí tábora plukovník Saitó oznámil, že nemá rád Brity a ať nečekají žádnou flákárnu, a ke konci svého projevu ještě párkrát zmínil, že nemá rád Brity. Bohužel netušil jak je plukovník Nicholson zásadový a začíná mezi nimi hra o psychologickou nadvládu nad táborem.

Ve stejné chvíli o pár stovek kilometrů dál, si pár chytrých hlav uvědomí, že Japonci staví důležitou železniční tepnu, a že by bylo dobré, kdyby se jim ji podařilo zničit. Za cíl útoku zvolí nově vznikající most přes řeku Kwai. K této akci jsou vybráni tři vojáci speciálních sil.

Příběh je rozdělen na dvě části, a daleko zajímavější pro mě bylo číst o přípravách k zničení mostu a operaci samotné, než o stavbě. Největším problém pro mě byl Nicholson, který představuje vše, proti čemu bojoval Hawkeye Pierce ze seriálu M*A*S*H. Plukovník je naprostý zelený mozek, sice má rád své vojáky, ale je mu úplně jedno jestli trpí nebo ne, většinu času se chová jako naprosté „pako“, a díky němu mě část z tábora moc nebavila.

Pierre Boulle sám zažil krutosti války a rozhodně se nebojí psát o Japoncích to, co si myslel. Z dnešního pohledu by to i někdo mohl považovat za rasismus. Jsou zde popisování jako opice, zaostalý a necivilizovaný národ. Na druhou stranu Evropané, a především Angličané, jsou zde vylíčeni jako nadřazená rasa.

Knížka je opravdu krátká a má zhruba 170 stránek, a v mém vydání je zde i pár obrázků. Ilustrace provedl slavný český umělec Václav Boštík. Musím říci, že u většiny obrázků mi unikl smysl, a nepochopil jsem jejich význam, což je pravděpodobně dáno tím, že nerozumím umění.

Za část o přípravách ke zničení mostu bych dal 90% a za část z tábora 60%, průměrově za celou knihu to vychází na 75%.


Pierre Boulle - Most přes řeku Kwai 75%

„Ten zasranej most eště nestojí, doktore. Ta zasraná dráha toho zasranýho mikada eště nevede přes tu zasranou řeku tohodle zasranýho kraje. Náš zasranej plukovník má pravda a ví, co dělá. Když uvidíte, řekněte mu, že všichni za ním stojíme a že ta zasraná opice eště nevyřídila zasranou anglickou armádu.“

další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

3 03.11.2016

Všichni lidé bratry, kniha od německého autora Johannese Maria Simmela, je dle mého názoru dokonalé dílo. Proč si to myslím, zjistíte v mé recenzi.

„Bratr se zeptal svého vraha, jak hodlá vraždu provést.“

Už podle první věty v knížce máte pocit, že vás čeká něco jiného, něco co se odlišuje od běžných detektivek. A tento pocit se ukáže být správným. Sledujeme zde osud Richarda Marka a jeho přátel sem tam nepřítel. Jedná se opravdu o komplexní knihu, kde se vracíme k událostem na počátku minulého století, do druhé světové války a poválečného Německa.

Nutno na začátek říci, že děj rozhodně není vyprávěn lineárně. Začátek se odehrává v roce 1966 a poté různě přeskakujeme do různých časových období. Na jedné stránce například čteme odstavec o událostech 30 let před dobou, ve které se odehrává hned následující odstavec. To vše bez jakéhokoliv varování a tak se občas stane, že čtete a najedou nechápete, co se děje a musíte si uvědomit, že autor si s vámi občas pěkně zahrává. Toto se naštěstí neděje moc často, protože jinak je vše geniálně napsané a světě div se, dává to i smysl.

Děj začíná v Egyptě. Richard Mark nám začíná vyprávět jeho příběh. Z nějakého důvodu se Markův bratr odhodlá spáchat sebevraždu. Pak ještě zjistíme, že náš hrdina odevzdal nějaké, zřejmě důležité, dokumenty pravděpodobně špatnému Američanovi (Ano začátek je opravdu hodně bizarní). Zprvu si říkáte, že to nedává vůbec žádný smysl a moc se nechytáte, a právě ta touha poznat, že vše do sebe musí krásně zapadat vás nutí číst dál a dál.

Už dlouho jsem nečetl knihu, kde by mi byl hlavní hrdina tak sympatický. Nejenže to není žádný terminátor bez emocí, ale dost často chybuje. Velice rychle se do něho vcítíte a budete si připadat, že je to váš vlastní bratr.

Kniha nemá žádné kapitoly, dělí se pouze na 4 části a vše co jsem napsal o ději, je zhruba čtvrtina první část, a až poté začne jízda, která z této knihy dělá mistrovské dílo. Najednou se ocitáme o 20 let dříve, dovídáme o osudu nějakého člověka s východoevropským příjmením, a pak zase čteme o jistém Řekovi, a o jeho celé rodině. Řek žije v Paříži, kde se seznámí s jistou německou dívkou, a také o dívce se dozvídáme úplně vše, včetně toho jak zemřel její děda a jaký je její otec hajzl. A takhle poznáme zhruba půlku Německa, ale přísahám, že je to opravdu úžasná kniha.

Z celého příběhu je cítit německý komplex z druhé světové války, která je zde hodně probírána. Dává na ní pohled i z druhé strany, než jsme z amerických filmů zvyklí, ale více než válka se zde řeší politika a poválečné vypořádání s nacistickými vrahy. Autor nahlíží na Německo opravdu kriticky, a skoro až se omlouvá za hříchy své vlasti a snaží se nám ukázat, že ne všichni Němci zvedali pravou ruku na pozdrav Führerovi.

Nezbývá mi než knihu doporučit a až půjde kolem nějaké knihkupectví či antikvariátu neváhejte ani vteřinu a kupte si ji. Na internetu jsem dokonce viděl tuto knihu za 29 korun což je za jednu z nejlepších knih co jsem četl, super cena. Mimochodem můj výtisk měl opravdu hodně překlepů, ale ani to mě nezkazilo zážitek ze čtení.


Johannes Mario Simmel – Všichni lidé bratry jsou 95%


„Člověk má málo štěstí“ - Albert Einstein

další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

Dnes si trochu odpočineme od všech těch vražd a intrik a podíváme se na trochu jinou knihu. Stručná historie času od Stephena Hawkinga se snaží co možná nejsrozumitelněji vysvětlit záhady nekonečného vesmíru.

Pokud jste milovníci všech dokumentů o vesmíru a při jejich sledování hltáte každé slovo, přemýšlíte nad smyslem existence a trochu rozumíte fyzice, pak jsem naprosto přesvědčen, že tato kniha je přímo pro vás. Ovšem pokud tak jako já, patříte do skupiny méně chytřejších budete se často ztrácet.

Stephen se na začátku knihy chvástá, že ji napsal, aby ji pochopil skoro každý blb, že ji několikrát zjednodušoval, ale nenechte se napálit. Při jejím čtení si budete připadat jako student při první hodině matematiky na vysoké škole, Hawking některé pasáže píše stylem – tohle je přeci samozřejmé, to všichni víme (což je pochopitelné, protože se nejedná o učebnici), a tak se budete občas vracet k odstavcům, které vyžadují nejedno přečtení.

Dočteme se zde, jak lidstvo nahlíží na vesmír. Od dob Aristotele se přes Koperníka, Newtona a další dostaneme do přítomnosti, na to co o vesmíru víme, či spíše ještě nevíme. Hawking je skutečný odborník a nepochybně jeden z nejchytřejších lidí světa. Možná proto některé pasáže jsou pro člověka, co nezná nic z fyziky a jeho matematické vědomosti končí u Pythagorovy věty, více než složité, ale určitě mnoho chytřejších lidí než jsem já, kniha zaujme.

Knihu naštěstí zachraňují jednodušší části, které jsou opravdu zajímavé a nepochybně se každý doví něco nového. Hawking, jako správný Brit, si díkybohu neodpustil i pár vtipů a legračních příhod z jeho osobního života.

Stephen W. Hawking – Stručná historie času 60%

(Těch 60% neznačí jen to, jak se mi kniha líbila, ale i kolik procent jsem z ní pochopil)

další recenze na www.mojenizky.estranky.cz

Nutno řici, že George R. R. Martin je naprostý mistr co se týká psychologie postav, nikdo se nechová jenom špatně (když nepočítáme bastarda Joffreyho). všichni se chovají podle jejich zájmu, které jsou pro další rody samozřejmě naprosto zvrácené a nebezpečné. Každý si tedy najde svoji oblíbenou postavu, které bude fandit a bude naprosto pohrdat jinými kteří si vybrali postavu z jiného rodu.

Drobnou nevýhodou může být až přehršel postav, takže po pár stránkách už si nebudete pamatovat kdo za koho kope, jaká postava přinesla jehličíčko další a kdo koho vlastně chce zabít. Jenže nemusíte zoufat, když knihu otočíte (což je díky skoro 950 stránkám docela náročný proces) tak tam najdete takový jmenný rejstřík, kde u každého rodu najdete kdo kam patří.

Nebudu ani vypisovat děj, který je tak náročný a komplikovaný, že jen jeho krátká sinopse by vydala na další knihu. Garantuji však, že při troše přemýšlení se nebude ztrácet a události zde popsané vás naprosto vtáhnou a nedokáže přestat číst. Budete doslava žít v tomto kraji, kde vládnou Lannisterové, kde Starkové se je snaží svrhnout, kde matka draků Daenerys spřádá plány jak získat železný trůn a kde za zdí na severu se dějí opravdu divné věci.

Tato "bichle" plná mordů, sexu, orálního sexu a dalších všemožných sexů vás naprosto pohltí - to vám garantuji!

Moje další "recenze" knih zde: www.mojeknizky.estranky.cz

První polovina knihy plyne celkem pozvolna, občas někdo zemře, ale nic výjimečného. Ovšem zhruba tak od 600 stránky se George R. R. Martin naprosto zbláznil, a rozpoutal neskutečnou jízdu, která trvá až do úplného konce. Nebudete se nudit ani vteřinu, a každou stránku budete vyhlížet s obavami, jestli se náhodou autor špatně nevyspal, a rozhodl se zabít vaši oblíbenou postavu. Trochu více o knížce jsem se rozepsal na www.mojeknizky.estranky.cz

2 02.02.2017

Geniální dílo, pasáže, při kterých Clarke popisuje naši sluneční soustavu a život na lodi Discovery, jsou nádherné. Ovšem nejlepší část je posledních 50 stránek, která knihu staví do kategorie legendárních. Kubrickův film je stejně kvalitní. O knize jsem se trochu více rozepsal zde: www.mojeknizky.estranky.cz

Salvatore Lombino, který měl pravděpodobně velký problém se svým jménem, tvořil své knihy pod pseudonymy Evan Hunter a Ed McBain. Jako první seznámení s ním jsem si zvolil detektivku Sníh.

Když je zavražděn obyčejný dealer drog nikoho to příliš nepřekvapí, ale když je stejnou zbraní zastřelena i úspěšná divadelní tanečnice, policie začíná hledat souvislosti. Steve Carella a jeho parťáci z 87. revíru tuší, že pojítko bude kokain. Když je totožnou zbraní zastřelen i překupník s diamanty, vyšetřování se komplikuje.

Příběh se odehrává ve fiktivním americkém městě Isola, které má připomínat New York. Každý zde ví, že když nastane zima, začínají krušné časy i pro místní policejní stanici. My sledujeme příběhy detektivů z 87. revíru.

Ani nevím, kolik dílů je před a po této knize, a je mi to upřímně jedno. Nenastala chvíle, kdybych nějakou situaci nechápal, nebo se v ději ztrácel v důsledku složité psychologie postav, která mohla být nastíněna v předchozích dílech.

Detektivní linka není moc komplikovaná, ale i přesto je zajímavé sledovat jak detektivové postupují případem. Podezřelých není moc, a my můžeme hádat, kdo je tím koho policie hádá. Ve většině případů se asi trefíte, ale to příběhu neubírá na zajímavosti.

Jak se snažím vymyslet, co bych ke knize ještě dodal, zjišťuji, že to není tak jednoduché. Knížka je lehce nadprůměrná detektivka napsaná zajímavých stylem, ale nic jí neodlišuje od záplavy jiných detektivních knih.

Přesně nerozumím pojmu „knihy na dovolenou“, ale kdybych měl Sníh někam zařadit, bylo by to asi do této kategorie. Jedná se o nekomplikované čtení, u kterého nebudete muset moc přemýšlet. Tak kdybyste náhodou za rok nevěděli co si vzít k moři, mám pro vás tip.

Ed McBain – Sníh 80%

1 04.12.2016

Mechanický pomeranč, dnes již kultovní dílo od Anthonyho Burgesse, které se stalo podkladem pro možná ještě kultovnější film od Stanleyho Kubricka.

Knihu i stejnojmenný film jsem měl ve svém seznamu přání hodně dlouho, a vždy jsem se snažil ignorovat každou informaci o ději, abych si nezkazil zážitek. Musím říci, že první kapitola pro mě byla naprostý šok, o většině slov, které zde jsou, jsem neměl ani ponětí, že existují. Naštěstí mě napadlo se podívat na konec knihy, kde je celkem užitečný slovník.

A věřte, že slovník budete potřebovat, Anthony Burgess vymyslel pro tuto knihu přibližně 50 nových slov, vycházejících z ruštiny. V českém překladu tyto slova byla nahrazena za směs anglicismů, rusismů a germanismů. Což někdy působí jako když si dvě 13ti leté holky píší přes facebook. Jsou zde výrazy jako drím (sen), fejs (obličej) nebo kečnout (chytit).

Díky tomu, že jsem tyto nové slova hledal ve slovníku, mě trvalo přečíst první dvě stránky 20 minut. Naštěstí když přežijete začátek a máte alespoň nějakou znalost Angličtiny, nebudete muset tak často pátrat nad významem slov, a budete si moci užívat tuto vynikající knihu.

Moje vydání z roku 2016 má zhruba 245 stran, přitom hlavní příběh zabírá jen zhruba 2/3. Zbytek knihy patří různým lidem, kteří se nám snaží toto dílo vysvětlit. Píší zde například co dané slovo a věta měla znamenat a na co autor narážel. Pro někoho možná zajímavé čtení, pro mě jenom nudná vata, kterou zde vydavatelé dali, aby si mohli odůvodnit cenu knihy.

Teď k příběhu. Alex je teenager a k jeho láskám patří mlácení lidí, vážná hudba, poflakování se s přáteli a už jsem zmínil mlácení lidí? Čteme zde o útrapách party, v jejímž je čele. K jejich hlavní náplni patří užívání drog (hlavně mléka) a přepadávání náhodných a zcela nevinných osob.

Příběh za těch necelých 200 stránek nemá šanci být zbytečně komplikovaný. Což je dobře, krásně odsýpá a nemusíme se prokousávat zbytečnými informacemi.
Anthony Burgess se rozhodně při popisování násilí nedržel zkrátka a vše je zde detailně vylíčeno. Opět jako v knize Útěk zde hraje velkou roli hudba, tentokrát především Ludwig van Beethoven a Wolfgang Amadeus Mozart.

Prvních pár stran byl pro mě opravdu boj, ale po nějaké době jsem si knihu začal užívat. Pokud nemáte rádi příběhy o morálních bohatýrech, tuto knihu si pravděpodobně zamilujete. Alex je antihrdina a za svoje činy se rozhodně nestydí.

Mechanický pomeranč 85%

„Vím co je správné, a souhlasím s tím, ale dělám to, co je špatné“

Další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

Peter May, autor ze skotského Glasgow si pro nás připravil další román, tentokrát s názvem Útěk. Musím se přiznat, že od tohoto slavného autora jsem nečetl ani jedno jeho dílo, takže jsem vůbec nevěděl, co mám očekávat a možná proto knihu hodnotím tak, jak hodnotím.

Nesuď knihu podle obalu. Otřepanější frázi asi nenajdete, přesto Útěk jsem si koupil jen díky té lebce z gramofonové desky. Můj mozek hned začal pracovat na plné obrátky o čem by kniha mohla být. Podle obálky jsem usoudil, že zde musí být vražda a samozřejmě se děj bude točit kolem hudby. Hudby z doby minulé, kdy ještě za něco stála. Knihu jsem bez otálení hodil do internetového nákupního košíku, aniž bych o ní něco více věděl.

Parta pěti kluků z Glasgow, kteří mají dost života ve svém městě se rozhodne vydat se na své největší dobrodružství. Jejich cíl je Londýn. Chtějí zde začít svoji dráhu muzikantů, protože je rok 1965, světu vládnou Beatles a Rolling Stones a nic není nemožné. O padesát let později se tři z nich vydávají na stejnou cestu, ovšem jejich sny vystřídala krutá realita života a jejich klukovský elán stařecké vrásky.

Děj se děli na dvě části, první se odehrává v roce 1965 a druhá v roce 2015 a pravidelně se střídají. V první kapitole (rok 2015) se dozvídáme o vraždě slavného herce, což vrhá nový stín na vraždu 50 let starou se kterou mají co dočinění, nyní již důchodci z Glasgow a vydávají se do Londýna. V druhé kapitole (rok 1965) je vylíčen jejich první útěk z rodného města. V knize jsou tedy popsány dvě cesty, obě do stejného místa, až na výjimky se stejnými lidmi, akorát v jiném časovém období.

Zajímavostí je, že zatímco část z dnešní doby je vyprávěna v er-formě, část z minulosti je v ich-formě. (děkuji ti wikipedie)

Kniha na začátku slibuje detektivní zápletku, kterou ale většinu knihy ignoruje, a čím dříve si to uvědomíte, tím lépe pro vás. Takže se rozhodně nejedná o detektivku. Ale slibovaná hudba z obálky tu je, zlatá šedesátá produkovala jednu skvělou skupinu za druhou a hodně velkých umělců je zde vyjmenováno. Při spoustě situacích je i konkrétně zmíněno, jaká hudba zrovna hrála z nedalekého gramofonu. Takže po nějakém čase se přistihnete, že místo čtení hledáte na Youtube zmiňovanou píseň, jen abyste lépe porozuměli situaci v knize.

Peter May jakožto Brit do knihy propašoval i pár názorů na politickou situaci v jeho zemi, neodpustil si rýpnutí do Margaret Thatcherové, ale jinak nejsou potřeba žádné britské reálie. Znalosti dobré hudby, kterou zde představují The Beatles, Rolling Stones, The Kinks a Bob Dylan, je v knížce vyžadována, a jestli je neznáte měli byste se stydět.

Někdo by mohl říci, že vzpomínání starých páprdů na dávné časy, na jejich chyby a první lásky, je jen brnkání na hodně lacinou strunu nostalgie, na mě to ale fungovalo. Kniha je relativně krátká a není zde prostor na zbytečné věci, proto se příběh odvíjí vcelku rychle. Přesto i za těch pár stran jsem si k hlavním hrdinům vytvořil silné pouto, a ke konci jsem měl pocit, že jsem na cestě s nimi.

Nepamatuji si, která kniha ve mně zanechala tolik pocitů. Je to jenom příběh o útěku z domu, ale přesto vás nutí přemýšlet o životě, o životě jaký je, jaký bychom ho chtěli mít, že dokonalý nikdy nebude a je jenom na nás jak ho prožijeme. A stejně na sklonku života budeme litovat pouze věcí, které jsme neudělali. Což je hlavní poselství této knihy.

Samozřejmě, že je zde hodně věcí, které bych mohl této knize vyčíst, ale neudělám to. Slibuji Vám, že za celých 400 stran se nebudete nudit, a když budete naladěni na stejně vlně jako autor, možná vám tento příběh dá i něco více, ale to nechám na vás :)

Peter May – Útěk 90%

Ti, kdo byli spatřeni při tanci, byli považováni za blázny těmi, kdo neslyšeli hudbu.

další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz

I přes poměrně pomalejší rozjezd se právem řadí mezi kultovní knihy. Capote případu věnoval velké množství času a zvláště pohled do života vrahu je pozoruhodný. Truchu více jsem se o knize rozepsal na www.mojeknizky.estranky.cz