vandalka komentáře u knih

Tahle kniha je naprosto geniální. A krásná. Když jsem četla jeden zdlouhavější lyrický popis a říkala si, jestli to už děti nenudí, šestiletý syn ke mně obrátil rozzářené oči a radostně řekl: "Maminko, já to úplně vidím!". No vidíte to :)

5 06.08.2016

Knihu už mám přečtenou tři dny, ale pořád se nemůžu přimět k ní napsat komentář. Takže alespoň stručně, ať to máme za sebou ;) Jako dítě jsem milovala Tajuplný ostrov, Dva roky prázdnin a další robinzonády, kdy jedinec či několik málo trosečníků využívají svůj důvtip a um, aby se zachránili, takže Marťan mě v podstatě potěšil. Je to kniha napínavá, vtipná, samozřejmě v řadě ohledů mírně přitažená za vlasy, ale co už, o tom to přece je, ne? Protože jsem ale antitechnický talent, Markovy vylepšováky jsem raději brala jako dané a různými spletitými popisy jeho inženýrských výkonů jsem proskotačila bez jediné hlubší úvahy. První půlka byla zajímavá velice, pak se začala nevyhnutelně opakovat – na Marsu se toho zas tolik neděje, takže Mark musel prostě znovu prožívat situace typu nápad na záchranu – pokus o realizaci – skorosmrt – vítězství.

Když jsem Marťana četla, byla jsem nemocná, třeštila mi hlava a na nic jsem se nedokázala soustředit. V tom mi Weir skutečně pomohl, konečně jsem se začetla a dokonce mě to bavilo! Ale teď, po několika dnech, jsem z toho nějaká rozpačitá, aniž bych věděla proč, takže usuzuji, že taková pecka to zas nebyla. Jistým způsobem mi asi připomínala Heinleina a jeho nezlomné, optimistické a vynalézavé postavy, které vesele vtipkují i hrobníkovi na lopatě (čímž mě iritují :)) Dávám ale tři hvězdičky i tak, v rámci žánru je to docela fajn kniha.

2 06.08.2016

Ursula se rodí znovu a znovu. 11.2.1910. Pokaždé. A v každém jejím životě se “něco” stane trochu jinak. To je samo o sobě fascinující představa, ale ze začátku jsem měla skutečně problém se do knihy začíst. Série jejích dětských úmrtí byla deprimující, jakkoli jsem se mohla utěšovat jejím nevyhnutelným “restartem”, a i malý prostor, který byl zákonitě těmto epizodám věnován, neumožňuje čtenáři se s postavami dostatečně sžít. Když se ale Ursula konečně dožila dospělosti, z velké části i díky změnám, k nimž ji dohnala narůstající řada jejích déja vu a fóbií, začal být příběh skutečně zajímavý. Manželství s Derekem na mě silně zapůsobilo, ale nejvíc ze všeho mě zaujaly opakované prožitky válečného Londýna, mám díky knize velikou chuť se o těchto událostech dozvědět víc. Myslím, že snad v žádném jiném románu jsem ještě nečetla tak výstižně zachycené pocity bolesti a žalu, v tom mě autorka naprosto zaskočila, vtáhla a emočně vyčerpala. Ale jak byla opětovná zrození v Ursulině dětství úlevou, postupem času mě začala vyloženě frustrovat, obzvlášť když přihlédnu k faktu, že hrdinka knihy pociťovala stále silnější ataky paniky, vzpomínala na budoucnost, nenacházela věci tak, jak by “měly být” či naopak selhávala ve snaze to tentokrát udělat lépe. Ursula neví, co se jí to děje, ale postupně dochází k poznání, že její život není had zakousnutý do vlastního ocasu, ale stále znovu a znovu přepisovaný pergamen. Svým způsobem noční můra, snažit se změnit věci, které jsou mimo náš dosah a které nám visí nad hlavou jako Damoklův meč, nepoznané zlo, nevyřčená výčitka. Nicméně “practice makes perfect” a naděje tu je. Rozhodně zajímavá kniha, která se ne vždy čte snadno, místy jsem s ní neuvěřitelně zápasila, ale za ten bombardovaný Londýn a fantastické zachycení tehdejšího života mi to skutečně stálo.

4 06.08.2016

Kvítek karmínový a bílý jsem četla dlouho. Tak dlouho, až se stal součástí mého života a každý den jsem se nemohla dočkat těch ukradených chvilek, kdy se kolem knihy obtočím, ponořím se do viktoriánského Londýna a doprovázena magneticky přitažlivým hlasem vypravěčky se vydám sledovat životní příběhy Sugar, Williama Rackhama, jeho ženy Agnes, paní Foxové (moje zdaleka nejoblíbenější postava) a řady dalších. Takhle výborně napsanou a přeloženou knihu potkáte málokdy, četba byla skutečně požitek a postupný vývoj událostí byl dílem přirozený, dílem nečekaný, přesně v tom správném poměru, aby vás přikoval do křesla a knihu jste měli chuť bránit vlastním tělem. Protože jsem měla to štěstí se s autorem osobně setkat a pohovořit s ním ještě předtím, než jsem Kvítek dočetla, místy mi vrtalo hlavou, jak tak křehce a zranitelně působící muž mohl dokázat stvořit tak přímou, leckdy i brutální knihu, která nic nezastírá a zároveň nádherně košatým jazykem vábí čtenáře stále hlouběji do temného srdce života ani ne tehdejších prostitutek, jako spíš Společnosti a jejích Pravidel a Požadavků (jak by možná napsala Agnes). Je úžasné sledovat, jak exoticky tehdejší Londýn působí a zároveň si uvědomovat, že lidská povaha je neměnná a jen si teď nachází trošku odlišné cestičky. Když jsem nakonec vyplavala na hladinu příběhu a odpotácela se na břeh, necítím žádné vysvobození, cítím se .. podivně prázdná a opuštěná. Tento román jsem určitě nečetla naposledy. Rozhodně si jej nenechte ujít.

26 06.08.2016

Výborná napínavá sci-fi. Představte si vzdálenou planetu, která sice oplývá (ne rozumným) životem, ale je na první pohled tak nebezpečná a nehostinná, že si vnější pozorovatel nedovede představit, že by zde nevybavení lidé přežili déle než několik hodin. A přesto tu je - Osada trosečníků ze Země, hrstka zbídačených, sešlých a malomyslných dospělých, několik více odolných dospívajících, kteří už nic jiného než tento svůj domov neznají, a děti. Postupně se vyjevuje, jak se sem vlastně dostali, ale úplné vysvětlení je až prakticky na konci druhé části. Bulyčovova divoká planeta se mi nesmírně líbila - tedy ne jako místo na dovolenou, ale její fantastická promyšlenost, nádherně matoucí způsob, jakým se zde lidé vyrovnávali s cizostí místního prostředí a lokálním životním formám přidělovali jména známých pozemských tvorů a rostlin, jen aby se pro nás, neznalce, chovali naprosto neočekávaně a oplývali fyzickými atributy, které by u "kozy" či "medvěda" nikdo nehledal.

Po patnácti letech strávených v této zoufalé situaci, v místě, kde sněží i v létě, jedlé houby před vámi utíkají a kousnutí blechy vám způsobí dočasnou smrtící nepříčetnost, se osadníci z posledních sil drží zbytků civilizace. Mladší generace se může stát nositeli lidské kultury a nebo se může dokonale přizpůsobit planetě a vyšší ambice zahodit. A nebo je skutečně možné obnovit spojení se Zemí a nevyhnutelnému sžívání s místním ekosystémem uniknout?

Druhou polovinu románu jsem prostě nedokázala odložit. Je to moje první setkání s Bulyčovem a tak jsem netušila, co všechno je svým postavám schopen provést a byla jsem jak na trní. No a teď je mi jasné, že to setkání nebude zdaleka poslední, Bulyčov je zjevně báječný autor :)

8 06.08.2016

[zasněné] Hmmmmmm.....

Smrt múz má k dokonalému románu daleko. Dokonce i dokážu pochopit, že někomu nesedne, já s ním místy taky zápasila. Nicméně když jsem měla dočtenou knihu odložit, zjistila jsem, že vůbec nechci, že se od ní nechci odloučit a že ji mám prostě ráda. I když mě tam štvaly některé zkratkovité skoky v ději, i když ten vtípek s Lawrencem bych si raději odpustila a navzdory suchopárné povaze vypravěče, příběh mě vtáhl a já postupně začala mít ráda jeho protagonisty, cítila jsem s jejich žalem, obdivovala jejich živelnost a citovost a toužila se projít po břehu Tweedu.

Smrti múz jsem se hrozně bála a dlouho jsem ji obcházela obloukem. Hlavním důvodem bylo zřejmě to, že jsem tak moc chtěla, aby se mi líbila. Protože už od pohledu Smrt múz vypadala jako kniha přesně pro mě, kniha o Skotsku, o spisovatelích, básnících, legendách. A když jsem jednou konečně sebrala odvahu a otevřela ji, nedostala jsem se moc daleko. Asi třikrát jsem to zkoušela a pokaždé selhala hned na začátku. Nějak jsem si ne a ne sednout s tónem románu (jen abych později zjistila, že právě ten tón je to, co mi na knize bude chybět snad nejvíc), zpočátku mi připadal prostě příliš vtipný, i když je pravda, že o popisovaných skutečnostech by se jinak prostě psát nedalo – ty události byly humorné, ať už byste je popsali jakkoli. Ale postupně jsem začala odhalovat další a další podtóny a časem zjistila, že jsem se v té symfonii úplně ztratila a že mě unáší mohutný proud, aniž jsem si toho všimla, a že jsem hluboce začtená do naprosto báječné knihy. Jsem tomu velmi ráda, protože Smrt múz je všechno to, v co jsem doufala, a ještě víc. Mé posedlosti historickou přesností nesmírně lahodila jistota, že drtivá většina popisovaných událostí, které se přímo osobně netýkají Johna Smithe, se zakládá na pravdě. Dokonce i některé fantasticky znějící citáty Johna Gibsona Lockharta jsou skutečné! Samozřejmě výřez příhod, které román zachycuje, je výrazně ovlivněn pohledem Johna Smithe, fiktivního “nejslavnějšího spisovatele na světě”, který se stýká s řadou vynikajících osobností své doby. V konečném důsledku tak není hlavním hrdinou vypravěč Smith ale spíše Sir Walter Scott, John Gibson Lockhart, James Hogg, lord Byron a v epizodních rolích řada dalších spisovatelů a umělců viktoriánské Anglie. A je to vyprávění báječné, živé a chytré. Díky, Marie!

8 06.08.2016

V poslední době jsem nějak nebyla spokojená s žádnou knihou. Tím spíš pro mě byli Zvířetovi lidé zjevením na poušti, je to skutečně výborná kniha, i když její téma je značně depresivní.

Slyšeli jste někdy o “nehodě” v Bhópálu? O tom, jak v prosinci 1984 z chemičky, kterou si americká firma Union Carbid postavila v milionovém indickém městě, unikly desítky tun látek ohrožujících lidské zdraví, desítky tisíc lidí zabily, statisíce na ně doplatily svým zdravím, a ta nefunkční a zamořená továrna tam beze změny stojí DODNES? O tom, jak si Američané raději najali za drahé peníze právníky, podplatili indické soudce a úředníky a obětem přiznali nějaké to menší odškodnění, protože to všechno jim přišlo jednodušší, než ten svinčík po sobě prostě uklidit, takže tam lidé dodnes pijí kontaminovanou vodu a sem tam se narodí někdo s větším počtem údů či hlav? A indická vláda na to hledí zpod přimhouřených víček, lidé protestují, drží hladovky, sepisují petice a ono je to všechno stejně k ničemu? Tak o tom všem je tento vynikající román, jehož autor, Indra Sinha, ví o Bhópálu své a přes polovinu života se snaží šířit povědomí o těchto událostech a dosáhnout pomoci lidem, kteří s jejich důsledky žijí dodnes.

Sinha svůj příběh přenesl do fiktivního města Khaufpuru, z Union Carbid se stala Kampani, ale jinak vše více méně odpovídá skutečnosti. Autor původně sepisoval příběhy jednotlivců a rodin, které v důsledku katastrofy utrpěly rozmanité ztráty, aby se je nakonec rozhodl stmelit hlavní postavou Zvířete – dospívajícího mladíka, kterému se v raném dětství v důsledku působení chemikálií zkroutila páteř a je nucen běhat po čtyřech. Zvíře žije na ulici, z ruky do úst, všechno vidí, všechny zná, o všem nám vypráví. A tak se jeho prostřednictvím dozvídáme, jak to tehdy bylo, seznamujeme se s idealisty, kteří se pokoušejí dosáhnout omluvy, odškodnění a nápravy, pozvolna začínáme chápat, proč je v Khaufpuřanech tak hluboko zakořeněná nedůvěra ke komukoliv, kdo tvrdí, že jim chce pomoci a jak se jejich nevýslovná ztráta nakonec stává jedinou silou, která jim ještě zbývá. Zvíře svůj příběh namlouvá na kazety pro jakéhosi australského novináře, vlastním jadrným jazykem, vtipně, bouřlivě, popisuje tragédii téměř jako nějakou zajímavou historku, zatímco si v nitru hýčká své zmarněné naděje a bolesti. Sinhův jazyk je fantastický, a třebaže je na můj čtenářský vkus vyznění celé knihy možná až příliš měkkosrdcaté, jako člověk mu tleskám.

5 06.08.2016

Trochu jiný příběh než jsem čekala, chvíli jsem byla nadmíru zavalena socialismem, proletariátem a buržoazií, ale co se dá dělat, tohle je Finsko na počátku 20. století. Normálně bych na tu přemíru reagovala jako býk na červenou, ale Linna pohlíží na většinu svých postav s tak laskavou ironií, že těm socialistickým hranám ohlazuje ostří. To je prosím, možná pocitově, tak dobrá polovina knihy. Politické proslovy, debaty, články, schůze. No a předtím a potom je ta část, která mě u románu nejen udržela, ale prostě mě plnila radostí z četby. Jussi a jeho rodina se v textu sice objevují častěji než ostatní obyvatelé Pentikulmy, ale za hlavní postavy bych je tak úplně nepokládala, ona prim vede skutečně celá vesnice, se všemi svými socialisty, bezzemky, statkáři, buržousty a pobudy. Je to román VELCE zabydlený, o každém se dozvíme něco, sledujeme řadu postav už od kolébky (zatím, v prvním dílu, do dospělosti). Od problematiky sociální nerovnosti (která je v dané době a na daném místě víc než pochopitelná) poskytují úlevu kapitoly zachycující život nepolitický, všední. Jussi doslova vyrve torppu (půdu, kterou má dočasně v držení a ještě za její používání platí prací na panském navíc) z nehostinné bažiny, dozvíme se, jak finští rolníci dřeli přes den robotně a za svitu měsíce na svém, čteme o zemědělských pracech, zábavě, námluvách, vztazích, sporech, obrozenectví, prostě o všem, co se v tomto malém výseku Finska odehrává. Není to zatím typická sága jedné rodiny, spíše jedné vesnice.

4 06.08.2016

Kdybych měla hodnotit samotnou detektvní zápletku, moc vysoko bych nešla, nicméně mně šlo stejně především o to Mongolsko, takže jsem spokojená. Jerúldeger je ukázkovou snůškou všech možných klišé nevyrovnaných detektivů, zločin se nám proplétá a náhody vrství, ale nad tím vším vane svěží stepní vítr a už mám lepší představu, jak se chovat v jurtě.

4 02.08.2016

Tahle kniha se četla úplně sama. Nicméně když si položím otázku, zda dávám přednost knize, která se přečte sama, nebo bych raději nějakou, kterou budu muset přečíst já, anžto se do ní budu muset nějakým způsobem investovat, volba je jasná. Po dočtení tohoto odpočinkového kousku jsem ale sáhla po „opravdové“ knize a to je prostě tak zásadní rozdíl, že by se to snad nemělo dovolovat. Když vezmete do ruky knihu, která má již od prvního odstavce svůj rytmus, která vás úplně nenásilně vtáhne a podmaní si vás, a to jen čtete o tom, jak někdo okopává pole, je to čirá radost. Román, o kterém píši teď, mezi takové bohužel nepatří.

Výjimečná je autorčina prvotina, takže se pokusím si svou zdrcující kritiku nechat od cesty. Rozhodně se nejedná o prvoplánovitou romantiku (na rozdíl od třeba Stmívání, které za fantasy nebudu považovat, ani kdyby do něj přitáhli hejno draků a regiment elfů), vidím tu snahu o vytvoření vlastního (klasického á la středověkého) fantasy světa s vlastní „magií“. Když si představím, co by s postavou hlavního záporáka, s jeho nadáním a hlavně jeho rozsahem a dopadem, mohl udělat již rozepsaný autor, je mi líto, že jej autorka držela tak zkrátka, že jsou její postavy tak nedotažené, nevyužité. Příběh ve zkratce může působit stejně prostě, jako jakákoliv jiná fantasy záležitost, není tu nic zásadně překvapivého, žádný odklon od kánonu, žádná novinka, a zpracování bohužel rovněž celému dílu nijak výrazně nepomáhá. V konečném důsledku neškodná a vcelku zábavná vata.

1 02.08.2016

O existenci Jiřího Arvéda Smíchovského jsem se dozvěděla před přesně dvanácti dny. Díky románu Jana Poláčka na něj ale do smrti nezapomenu. Pořád sice nemám v podstatě tušení, co byl Smíchovský zač, ale je mi to úplně jedno :))

Tak jinak. Malostranský ďábel je moje druhé setkání s tvorbou Jana Poláčka a mně se prostě nesmírně líbí, jak ten člověk píše. Jeho smysl pro detail, schopnost vás vtáhnout do příběhu, který vypráví, obklopit vás houstnoucí atmosférou a jako blikající lucerna vás provést na druhou stranu. Podtitul „Život a smrt mága dr. Smíchovského“ není úplně přesný, protože román zachycuje různé zlomové či jinak významné okamžiky odehrávající se spíše ke konci Smíchovského života – v zásadě od začátku druhé světové války do jeho smrti ve věznici na Mírově. Mám dojem, že se autorovi skutečně povedlo to, oč usiloval – předvést Arvéda jako nejednoznačného a neuchopitelného člověka, jehož hlavní motivací byla touha po vědění (které mělo vést k moci), a který „ďábel“ ho zrovna mrskal, tomu sloužil, jen když mu to pomohlo na cestě za poznáním. Byl ale jen amorální oportunista a nebo měl i světlejší stránku? Dozvíme se sice, že udělal i dobré věci, ale už nikdo neví, co k nim Smíchovského vedlo, zda se jednalo o kalkul nebo prostý projev lidskosti. Po dočtení mi v hlavě zůstalo veliké množství otázek, tím dobrým způsobem. Jsem ráda, že ve Smíchovském nemám jasno.

Struktura románu je cyklická, prokládaná shrnutím společenských a politických dějů z období, které vždy zachycuje následující kapitola. A obloukem se nám tu vrací i ďábel, který mění tvář podle toho, kdo je zrovna u kormidla. Byla to zmršená doba, válečná i poválečná, a plodila zmršené lidi. Otázka, jestli byl Smíchovský zmršenější než ti ostatní, zůstala nezodpovězena, ale už to je vlastně úspěch – pokud si po přečtení částečné biografie „toho kolaboranta a udavače, který doma ve sklepě vyvolával ďábla“ říkáte, že třeba nemusel být skrz na skrz špatný, je to dobře odvedená práce.

9 18.06.2016

Do tmy mě lákala od okamžiku, kdy jsem zjistila, že vyšla. Lákala mě do té míry, až jsem se bála, že to bude zase průšvih, prostě těšit se na knihu je dost ošemetné. Ani si nejsem úplně jistá, co jsem vlastně čekala, mám dojem, že příběh nějaké staré bylinkářky, které už odchází rozum. Tož tak. No a teď Do tmy :) Ta je totiž úplně jiná. A výborná. Anna Bartáková rozhodně není žádná bylinkářka léčící všechny neduhy světa sušenými květy. Problém je v tom, že my vlastně vůbec nevíme, co je Anna zač. Hned v první větě na čtenáře vychrstne proud Anniných myšlenek, jejího vědomí, jejích vzpomínek. To není vypravěčka, která by se spořádaně představila, vysvětlila vztahy k postavám, které zalidňují její příběh a postupně nám s patřičným odstupem vyjevila příběh svého života. Tohle je vír, o to překvapivější, že Annino vědomí se věnuje z velké části rozkoši ze sběru bylin a jakkoli ji to bere, čekala bych, že já se budu nudit. Nemám představu, jak to autorka zaonačila, ale byly okamžiky, kdy byste mi knihu o téhle potrhlé ženské z rukou vyrvali jen stěží. Nesbø hadr. Tápání v Annině světě bylo prostě neodolatelné a ona sama jako Siréna čtenáře láká stále hlouběji do svého nitra. Kudos autorce za napsání tak sugestivní knihy.

19 26.05.2016

Hodně divná kniha. Na jednu stranu výborná satira, něco jako kdyby Fay Weldonová napsala román o domě Garpovy matky. Ale doufala jsem, že to prožité utrpení protagonistky Alice-Blumy, ze kterého čiší autorčiny vlastní zážitky, bude mít poněkud odlišné vyústění a tenhle aspekt mě zklamal. I nadějná linie s teroristkou (či teroristickou organizací) Jennifer, která svým působením začíná New York postupně proměňovat v místo opačných genderových stereotypů, nakonec chabě vyšumí do ztracena. Ale některé pasáže románu jsou fantastické a neskutečně trefné, většinu knihy jsem se dobře bavila.

2 19.04.2016

To máte jako se všemi těmi knihami z koncentračních táborů. Když už se tu nepředstavitelnou hrůzu někomu podařilo přežít a měl vůli o tom cokoliv sepsat, byla síla jeho sdělení tak ohromná, že šla všechna ostatní kritéria stranou. Podobně je tomu i se svědectvími ze Severní Koreje, jednoho velikého koncentráku, jehož osazenstvu vtloukli do hlav, že vnější svět je ještě nešťastnější, bídnější a nebezpečnější místo než jejich domovina a že mezi nimi a konečnou zkázou stojí pouze Kim. Ten či onen. Já jsem se tématu Severní Koreje dlouho úspěšně vyhýbala, takže toto bylo mé první osmělení a musím říct, že popisovaná realita zdaleka předčí moje nejhorší představy. Kangovo vyprávění je psané prostým jazykem, popisuje vše, co viděl během dospívání, dětskýma očima, je výborně strukturované a čtenář si postupně udělá přehled o všech základních aspektech každodenního života Severokorejců. Já se s tím, co jsem se dočetla, nedokážu pořád ještě nijak vypořádat.

6 16.04.2016

Kniha je to samozřejmě šokující. Co mě osobně ale šokovalo nejvíc, nebylo samotné svědectví o životě v korejském gulagu, ale srovnání s knihou Tady je ráj, kterou jsem četla bezprostředně předtím. Kang Čchol-hwan popisuje, jak je učitelé v lágru Jodoku bili, nutili žáky pracovat odpoledne v zemědělství, jak lidé umírali hlady a udržovali se při životě jen díky krádežím, popisuje bezpráví, násilí, bezmoc, bídu a smrt. To samo o sobě zní strašlivě. Nejhorší ale je, že prakticky totéž popisuje Hjok Kang o deset let později jako každodenní život Severokorejců MIMO převýchovné tábory, prostě takhle žili běžní občané, takhle v Severní Koreji vyrůstaly děti. Mohu jen doufat, že se jednalo o extrém v jedné ze zapadlejších oblastí a více na jihu byla situace lepší, ale moc veliké naděje si nedělám.

Na rozdíl od Hjoka Kanga, který popisuje všední život Severokorejců v devadesátých letech, Kang Čchol-hwan byl jedním z prvních, kdo podrobně popsali život a dění v největším severokorejském převýchovném táboře Jodoku. Do něj se autor dostal již jako chlapec, protože v Severní Koreji za chybu jednotlivce pyká celá rozšířená rodina a Kang Čchol-hwan zde strávil deset let - celé dospívání. Dozvídáme se i jak se žilo lidem propuštěným z tábora, jejichž život už měl být navždy svázán s touto černou kartou, jejíž moc se měla táhnout dál napříč dalšími a dalšími generacemi. Kang Čchol-hwan velmi otevřeně popisuje svoje pocity, když se nakonec odhodlal k útěku ze země a dostal se poprvé do "svobodné země" Číny, a dál, jak na něj působil ten kulturní šok, informace naprosto protiřečící všemu, co mu celý život vtloukali do hlavy. Velmi působivé a lidské svědectví.

3 16.04.2016

Výborná sbírka vietnamské slovesnosti zahrnující pohádky, povídky a pověsti. Myslela jsem, že po pohádkách toho necháme, protože ty etiologické pověsti a poněkud bizarní vietnamská mytologie nebude děti bavit, ale chyba lávky! Museli jsem dočíst všechno a tak jsme se dozvěděli, jak vznikli komáři, jak dopadl boj duchů či proč je Rudá řeka rudá. Pohádková část byla vcelku klasická, kdy dobro vítězí nad zlem (třebaže jsem si všimla, že řada těch pohádek byla zvláštně duální, tj. když už jedna zápletka skončila a v evropské tradici by bylo po pohádce, vše dobře dopadlo a mohl by být konec, nějaká postava se zvedla a začala kout pikle, které daly vzniknout pohádce navazující, se stejnými postavami, ale v zásadě jiným motivem), kdežto mýty a pověsti už byly méně radostné, koneckonců proměna v arekovou palmu asi happyend nebude. Vietnamská božstva a duchové jsou stejně rozmarní jako ti infantilní obyvatelé Olympu, takže si to dovedete asi představit :) Děti to ale bavilo všechno a mě snad ještě víc, takže vřelý dík kamarádce, která si na nás při návštěvě Tábora vzpomněla a knihu mi koupila a přivezla!

3 02.02.2016

Capricornia je termín, který se někdy používá pro označení severní Austrálie (nad obratníkem Raka), a právě ten si autor zvolil jako název svého románu. A není divu, v příběhu se objevuje široká paleta postav, některé jen na okamžik, jiné vydrží déle, ale v konečném důsledku příběh nemá jednoho hlavního protagonistu, ale zachycuje spíš odraz stavu země a jejích obyvatel té doby. Do Capricornie, dlouho bělochy neosídlené oblasti, nehostinné, tropické, zákeřné, přijíždí roku 1904 dva bratři, Oscar a Mark Shillingsworthovi, aby zaujali v tomto zapadákově prestižní místa úředníků. Na jejich osudech, osudech jejich potomků, sousedů, přátel i nepřátel, se před námi rozvíjí příběh tropické Austrálie a její zaostalosti, rasové nesnášenlivosti a příkoří, o chybách, nehodách a šťastných náhodách, které tvoří život.

Přestože působí autorův tón při popisování neradostných životních osudů postav poněkud odtažitě, právě tento odstup přiměje čtenáře se zamyslet, jak by asi vypadal jeho život podobně shrnutý do jedné kapitoly. Jenou zajímavou postavou je chovatel dobytka Andy McRandy. Na rozdíl od ostatních protagonistů se v příběhu vyskytuje pouze sporadicky a o jeho životě nevíme prakticky nic, ale je to právě jeho hlas, který je hlavním nositelem poselství románu a vyjadřuje autorovy názory k rasové problematice Austrálie. Xavier Herbert byl na svou dobu odvážný spisovatel, svou knihu napsal již v roce 1932 (třebaže tiskem vyšla až o šest let později), v době, kdy se vláda i obyvatelé chovali k domorodým Australanům absolutně hanebně a leckdo je nepovažoval za inteligentní lidské bytosti. Herbert pracoval jako Ochránce domorodců (Protector of Aborigines) v severoaustralském Darwinu, a nebál se vyslovit na danou situaci svůj nepopulární názor. Jeho postavy jsou živé, jejich pohnutky jsou pochopitelné a jejich osudy podobně neveselé napříč rasových spektrem. Přečetla jsem po dočtení Capricornie ještě další (výbornou) knihu, ale stejně na Rajské peklo stále vzpomínám, uvízlo mi v hlavě. Rozhodně si musím od Herberta přečíst ještě Poor Fellow My Country.

3 06.12.2015

Mušle něžně zaryla své pařáty do mé ulity a jala se ke mně dobývat. Řeknu vám, nebyl to úplně příjemný pocit, ale na druhou stranu, ty vize, které ke mně během toho vysílala, ve mně vzbuzovaly nejasnou touhu, že by nemuselo být tak marné se jí nechat pohltit. Je to přesně tak, jak se píše v anotaci, která je tentokrát výborně napsaná, dodat už jen můžu snad pár euforických výkřiků, ale momentálně vě mně převládá spíš dojem, že si celou knihu budu muset brzy přečíst znovu a nějak udatněji se s ní popasovat. Pro mě jedna z letošních perel.

4 01.12.2015

Dvě a půl hvězdičky, docela zklamání. Anotovaný děj mi připadal velmi slibný, tak jsem se s očekáváním pustila do četby. Nejdřív nás Anežka (vypravěčka, nejmladší dospělá generace) seznámí s pozadím příběhu své rodiny - popisuje manželství a osudy babičky, matky a řady dalších příbuzných a známých. Pořád jsem čekala, kdy ten úvod skončí a konečně začne jádro vyprávění, až mi někdy na 40% došlo, že TOHLE je ono.. že je to celé psané takovým vyprávěcím tónem, který po mně sklouzne jak voda po skle, ale hlubší stopu nezanechá. Že je to takové rádoby ženské, ale tak nějak plytké. A že mě vypravěčka šíleně štve. Což, uznávám, může být čistě můj problém :) Pokud nebudete mít příliš vysoké očekávání, s chutí do toho, ale buďte varováni.

15 27.11.2015

Nedokážu se přimět k té knize něco napsat, tak alespoň stručně, než se mi vykouří z hlavy úplně. Koupila jsem si zajíce v pytli - knihu autora, o kterém jsem v životě neslyšela - a tentokrát to tedy nevyšlo. Za prvé, Michie neumí psát. Je skutečné utrpení tohle číst, časem člověk sice otupí a přestane si to tak brát, ale počátky jsou velice krušné. Někdo v komentářích psal, že je třeba vytrvat a že to konec člověku vynahradí. Bohužel opak je pravdou, ta kniha je čím dál tím méně povedená a příběh vás do křesla taky nepřikove: slibný britský yuppie před našimi zraky řeší lásku, profesní výzvy, stěhování, no má toho chudák moc. Číst o nanotechnologiích (o kterých skoro nic nevím) od člověka, který o nich skoro nic neví, zato je dokáže nepřesvědčivě promíchat s karmou a dharmou (o kterých ví možná mnohé, ale to podání to spolehlivě zabije), skutečně není dobrý nápad. No a aby nám to autor vynahradil, střídá současnou linii s Tibetem z dob počátků čínské okupace a píše o třech mniších, kteří pěšky prchají přes Himaláje. Jo, a nesou svitky. Tajné. Tak tajné, že nikdo ani netušil, že existují! No a jak to spolu všechno souvisí? Věřte mi, to nechcete vědět ;)

3 24.11.2015