Malostranský ďábel

od:


KoupitKoupit eknihu

I ve své druhé knize v nakladatelství PLUS Jan Poláček mapuje osudy člověka, jehož život pro nás zůstává opředen tajemstvím. Jiří Arvéd Smíchovský byl navíc postavou velmi rozporuplnou. Na jedné straně vzdělaný a nadprůměrně inteligentní potomek váženého pražského rodu, který se zabýval okultními vědami, a dokonce se snažil v domě U Zlaté lodě vyvolávat ďábla, na té druhé zbabělec, kolaborant, udavač (a to během druhé světové války i v éře po ní)… Kde je však pravda a lze ji vůbec najít? Jan Poláček ve svém „dvojportrétu“ Malostranský ďábel nehledá definitivní odpověď, ale osobitým způsobem skládá jednotlivé střípky tvořící obraz života této nejednoznačné osobnosti české minulosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/295847/malostransky-dabel-K8i-295847.jpg 4.224

Žánr:
Literatura česká
Vydáno:, Plus
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Přidat komentář
adramelech
04. srpnaodpad!

Předností knihy je, že se z velké části opírá o historické skutečnosti. Jejím nedostatkem je, že autor tyto skutečností doplnil podle své fantazie. Více bych uvítal seriózní historickou studii. U beletrie navíc hrozí nebezpečí, že naivnější čtenáři zamění autorovy fikce za skutečnost a budou se domnívat, že to tak „doopravdy bylo“. Daleko více bych ocenil, kdyby autor, pokud na to má, vymyslel nějaký příběh vlastní hlavou, místo aby parazitoval na příběhu skutečné osoby. To je ovšem problém žánru životopisné beletrie jako takového. Upozorňuji na některé pasáže, které mě při čtení z různých důvodů poněkud iritovaly.

Strana 144: Začátek formule „Osoba mica...“ je špatně. Správně má být „Osola mica...“ Ono to přepisovače k tomuto překlepu dost svádí. Také když má člověk zapnuté automatické opravy, tak mu to mrcha počítač takto zkoní.

Strana 145 a dále: Popis evokace odpovídá tomu, jak si ji představuje laik. Zvláště mě rozesmála věta: „Kruh obklopily nahrbené postavy pomocných duchů.“

Strana 179: „Pronesl by zaklínadlo – to nejsilnější ze všech –, to, na které se každý jen trochu zkušený mág obává byť jen pomyslet.“ Existence nějakého „nejsilnějšího zaklínadla“ je mýtem, jemuž věří pouze laikové. Magie je záležitostí vůle a imaginace. Všechno ostatní včetně tzv. zaklínadel má až druhořadý význam. Použité formule sice mají značný vliv (třeba na podobu manifestovaných entit), ale nejsou rozhodujícím faktorem. Lze předpokládat, že Smíchovský tyto elementární skutečnosti na rozdíl od autora znal.

Strana 244: „Kdybych si jen vzpomněl, jak to bylo dál... Kéž bych měl u sebe tu knihu... Je vázaná v kůži. Má prasklý hřbet. Stojí v horní polici až u zdi. Stačí se pro ni natáhnout. Namalovat kolem sebe ochranný kruh. Přečíst zaklínadlo.“ Obdobným mezi laiky rozšířeným mýtem je víra v existenci nějaké extrémně mocné knihy, která obsahuje nějaká zvláště účinná zaklínadla. Kromě toho je nepravděpodobné, že by Smíchovský při své fotografické paměti neznal důležité formule zpaměti.

Strana 278: „Pokoušel jsem se alespoň představit si zažehnuté svíce, pochodně na stěnách. Muže v černých pláštích. Nakuřovadla. Bílý kruh na podlaze.“ Říká se vykuřovadla nebo kuřidla, amatére. Nakuřovadla se používají v lidovém léčitelství. Smíchovský si nechodil do sklepa léčit revma, ale chodil tam vyvolávat démony, při jejichž evokacích je zvykem vykuřovat.

Strana 288. Autor popisuje svoji návštěvu u Smíchovského sestry v roce 1975. Dotyčná mu nabídla, že si může z dochovaného torza knihovny vybrat nějaké knihy. On však při prohlídce knihovny náhle propadl strachu, „utekl jako malý kluk a zmizel bez rozloučení“. Jednoznačně nejsmutnější místo celé knihy. Dostat takovou jedinečnou šanci a takhle to podělat, tomu říkám výkon.

Strana 300 a dále. Autor uvádí, že při své další návštěvě u Smíchovského sestry od ní přece jenom na památku dostal jednu knihu sepsanou ve „staroaramejštině“. Že by v biblické aramejštině? Nebo v aramejštině, kterou je napsaný Talmud? Autor praví, že se jedná o grimoár, a že po řadě pokusů a nezdarů dokáže správně odříkat zapsaný text. Bohužel nesděluje, jestli tomu textu i rozumí. Hlavně však postrádám údaj, o jakou knihu jde. Knihy, byť by i byly napsané aramejsky, totiž mívají nějaký titul a mnohdy i autora. V případě grimoáru ovšem bývá autorovo jméno často fiktivní nebo chybí. Kromě toho naučit se litery kvadrátního písma plus punktační znaménka a přeslabikovat (bez porozumění obsahu) aramejský text je záležitost tak na týden. Že by to autorovi trvalo čtyřicet let? Rovněž v knize, jinak bohatě fotograficky vypravené, postrádám snímek zmiňované knihy, snímek její titulní strany a aspoň stručnou charakteristiku jejího obsahu. Autor, pokud tu knihu opravdu má a není jazykově vybaven, se mohl obrátit třeba na doc. Bedřicha Noska, který napsal mluvnici aramejštiny. Takhle to působí dojmem, že autor mlží.

Seriózní a informativní studii o osobě J. A. Smíchovského lze najít v knize Novodobý český hermetismus od Milana Nakonečného.

Tomas@S
09. července

Uz ani nevim proc jsem si poznamenal, ze bych si mel precist tuto knizku, asi na zaklade nejake recenze v casopise. Po delsi dobe jsem ji nasel ve verejne knihovne a uz jsem nevedel o cem to bude a netusil jsem co cekat. Ze zacatku mne pribeh o Alvezu Smichovskem nijak zvlast nezaujal, ale postupne, jak jsem se prokousaval k smutnemu zaveru, mne pribeh vice a vice strhaval, az jsem z toho byl uplne nameko :-) Opravdu neuveritelne zivotni drama v dobe silenych zmen a udalosti v nasi zemi. Je to pribeh o cloveku, ktery je dost mimo beznou populaci a snazi se nejak zapadnout do systemu, ale vybere si spatnou stranu a i kdyz se snazi neskodit tak ho to nakonec semele se vsim vsudy. Jsem rad, ze touto knihou pan Polacek vystavel panu Smichovskemu takovy maly pomnicek, aby se na tohoto vyjimecneho cloveka uplne nezapomelo. A slibuju, ze se nekdy pokusim najit rodinou hrobku Smichovskych na Olsanech a taky zkusim nakouknout do domu U zlate lode.

milamarus
21.12.2017

Prý existují díla, při nichž čtenář zapomene sám na sebe. A proto, že zapomene, neuvědomí si blížící se nebezpečí a nechá tvůrce, aby ho shodil do propasti. Tak nějak to bylo. Zde jsem si na tuhle myšlenku vzpomněla. Perfektní kniha! Dávám jí maximum a jsem ráda, že jsem mohla padat.

boticelli
30.10.2017

Roman na hranici literatury faktu. Prijemna forma jak se dozvedet neco zajimaveho z historie jednoho stoleteho domu co jeste stoji. Pri pristi navsteve Prahy - dum Malostranskeho dabla - cil c. 1!

Vesmich
31.12.2016

Knihu jsem objevila za výlohou píseckého antikvariátu u Putimské brány. Zaujala mě obálka, název i podtitul. Začala jsem jí číst hned a četla a četla. Náramný příběh! Napínavý, tajemný. Génius vystavovaný pokušení, z nichž některá nechal ležet a jiným neodolal. Jakmile jdu přes Klárov, nikdy se nezapomenu podívat na Dům u Zlaté lodě a vzpomenout na doktora Smíchovského.

PAVEL z BRNA
05.12.2016

O mágovi Smíchovském jsem věděl už dřív neboť jsem se zajímal o české okultisty první poloviny 20. století a tak jsem si s nadšením přečetl tuto knihu. Trochu mě zklamalo, že
jsem se nedověděl moc o jeho magickém životě, kromě černo-magickém útoku na Hitlera ale kniha byla tak poutavá, že mě to záhy moc nevadilo. Líbilo se mi, že autor tohoto výjimečného knihomola nesoudí a jen prostě popisuje těžkou dobu a kriminály, kterými osudem zkoušený mág, kabalista, zednář a satanista ale i dvojitý agent procházel. Asi nejsilnější pro mě je scéna z cely, kde Smíchovský pobýval s katolickým farářem, kterého se ptal, proč jím neopovrhuje jako všichni ostatní, proč s ním má soucit. Dostává odpověd, že je jen trpící člověk.

vandalka
18.06.2016

O existenci Jiřího Arvéda Smíchovského jsem se dozvěděla před přesně dvanácti dny. Díky románu Jana Poláčka na něj ale do smrti nezapomenu. Pořád sice nemám v podstatě tušení, co byl Smíchovský zač, ale je mi to úplně jedno :))

Tak jinak. Malostranský ďábel je moje druhé setkání s tvorbou Jana Poláčka a mně se prostě nesmírně líbí, jak ten člověk píše. Jeho smysl pro detail, schopnost vás vtáhnout do příběhu, který vypráví, obklopit vás houstnoucí atmosférou a jako blikající lucerna vás provést na druhou stranu. Podtitul „Život a smrt mága dr. Smíchovského“ není úplně přesný, protože román zachycuje různé zlomové či jinak významné okamžiky odehrávající se spíše ke konci Smíchovského života – v zásadě od začátku druhé světové války do jeho smrti ve věznici na Mírově. Mám dojem, že se autorovi skutečně povedlo to, oč usiloval – předvést Arvéda jako nejednoznačného a neuchopitelného člověka, jehož hlavní motivací byla touha po vědění (které mělo vést k moci), a který „ďábel“ ho zrovna mrskal, tomu sloužil, jen když mu to pomohlo na cestě za poznáním. Byl ale jen amorální oportunista a nebo měl i světlejší stránku? Dozvíme se sice, že udělal i dobré věci, ale už nikdo neví, co k nim Smíchovského vedlo, zda se jednalo o kalkul nebo prostý projev lidskosti. Po dočtení mi v hlavě zůstalo veliké množství otázek, tím dobrým způsobem. Jsem ráda, že ve Smíchovském nemám jasno.

Struktura románu je cyklická, prokládaná shrnutím společenských a politických dějů z období, které vždy zachycuje následující kapitola. A obloukem se nám tu vrací i ďábel, který mění tvář podle toho, kdo je zrovna u kormidla. Byla to zmršená doba, válečná i poválečná, a plodila zmršené lidi. Otázka, jestli byl Smíchovský zmršenější než ti ostatní, zůstala nezodpovězena, ale už to je vlastně úspěch – pokud si po přečtení částečné biografie „toho kolaboranta a udavače, který doma ve sklepě vyvolával ďábla“ říkáte, že třeba nemusel být skrz na skrz špatný, je to dobře odvedená práce.

TIP: Máte rádi Databázi knih? Podpořte ji v Křištálové lupě (Zájmové weby) - hlasujte zde.

Autor a jeho další knihy

Jan Poláček

Jan Poláček
česká, 1957

všechny knihy autora

Uživatelé mají knihu

v Právě čtených1x
v Přečtených28x
v Čtenářské výzvě4x
v Doporučených3x
v Knihotéce6x
v Chystám se číst16x
v Chci si koupit3x