valda komentáře u knih

(SPOILER) Četl jsem první díl Souostroví Gulag. Solženicyn tam detailně a drsně popisuje realitu vězeňství v Rusku.
Tento příběh, jak název napovídá se odehrává v jednom dni. Odsouzený jej prožívá v Ruském gulagu. Dost mě překvapilo, jak je román střídmý vzhledem k syrové realitě, kterou popisoval Solženicyn v Souostroví. Vězeň schraňuje jídlo, získává co nejvíce času na spánek, společně s ostatními staví nový příbytek, snaží se ohřát, kde to jde. Ale vlastně si tak nějak žije a nic moc se neděje. Později jsem pochopil, že autor román napsal takto jemně, protože záměrem bylo vydat jej v Rusku a dokázat tak nastartovat diskuze nad tímto tématem. Autorovi se to nakonec podařilo a román opravdu na několik let vyšel, což je celkem neuvěřitelné, vzhledem k obrovské cenzuře.
Solženicyn je pro mě velký hrdina, ale musím říct, že tento román je důležitý spíše proto, co tím Solženicyn dokázal. Pokud chcete poznat realitu Ruského gulagu, tak bych sáhnul raději jinam.

5 04.02.2022

Jan Werich sedl do auta, přibalil dceru a valuty a vyrazil do Itálie, dokud ještě byla ta možnost. Napsal, co všechno zažil, koho potkal, nad čím se zamýšlel a co ochutnal. Nečekejte veledílo, ale jak už tady mnozí napsali, příjemný letní cestopis na jedno odpoledne. A tím, že ho psal Werich taky často zábavný a zároveň nutící k zamyšlení.

5 05.12.2020

Mladý Jim Hawkins získává mapu pokladu na ostrově. Vydává se tedy se známými baronem Trelawney a doktorem Liwesey a kapitánem Smolettem na strastiplnou plavbu poklad najít. Posádku se jim podaří najmout s pomocí vychytralého zkušeného námořníka Johna Silvera, známého pod přezdívkou Pečínka.
Robert Louis Stevenson prostě vzal veškerou esenci ze všech těch Robinsonů Crusoe a knih o pirátech a vydestiloval ji do jedné knihy. Myslím, že pokud bude kdokoliv vyjmenovávat pět knih o dobrodružství na moři, tahle v seznamu určitě nebude chybět. A není divu, všichni ti staří piráti jako Billy Bones, slepý Kostelnička, kapitán Flint, Morgan, rum, truhly s pokladem, sto let staří papoušci, kostlivci, děsivé písně a historky. Tohle je prostě jedna z knih, která definovala žánr.
PS: "Samé dukáty, samé dukáty! :-)"

5 16.04.2020

Upozorňuji, že jsem nečetl knihu, ale originální blog. Ten byl právě později zpracován jako kniha. Tzn. asi by mi u knihy dost vadilo, že tam nejsou fotografie.
PCT = Pacifická Hřebenová Tůra, jeden z nejdelších trailů na světě. Jakub ho šel v roce 2016 čtyři měsíce a z každého dne dělá zápis do deníku. Pokud má signál, tak ho rovnou dává na svůj blog. Je celkem stručný, takový civilní, nesnaží se nějak rozepisovat. Musí to být člověk s velkou vůlí, protože nejen prožívá každodenní těžkosti z takto velké tůry, ale je schopný ještě o tom každý den napsat. Řekl bych, že pokud chcete vědět o čem je thru hiking, tak tohle je jeden z nejlepších zdrojů.
Vydáním jako kniha, deník ztrácí jednu z nejsilnějších stránek a to, že blog čtete skoro každý den a jakoby online prožíváte situace s Jakubem: Podaří se mu dokončit trail? Jak si poradí s různými situacemi, atd. Proto a pro krásné fotografie, bych spíše doporučil blog než knihu.
PS: Jakub zrovna včera dokončil další, ještě těžší Continental Divide Trail.

5 01.09.2018

Podle Alexandera von Humboldta se jmenuje kdejaká část světa. Je to asi hlavně proto, že to byl jeden z prvních cestovatelů v moderním slova smyslu. Tedy nevydal se do Jižní Ameriky zotročovat indiány na plantážích. Ale jel tam podívat se na sopku Chimborazo, protože se tehdy věřilo, že je to nejvyšší hora světa, taky proto, že chtěl provést na jejím vrcholu určitá měření, a v neposlední řadě prostě proto, že je krásná. Kromě toho, že Humboldt rád cestoval a na svých přednáškách cestováním nakazil všechny znuděné aristokraty, které už nebavili ty věčně se opakující lovy a války, tak především to byl také horlivý vědec. A to ve všech možných přírodních disciplínách. Prováděl tedy mnoho pozorování, psal spoustu knih atd.
Tahle kniha mě mile překvapila svou čtivostí, a taky tím, že autorka si musela načíst nesmírné množství materiálů, aby dala dohromady, takhle ucelený pohled na člověka, který, jak sám název knihy napovídá, vynalezl moderní způsob nahlížení na přírodu. Nepřišel s žádným gramofonem, spalovacím motorem, nebo žárovkou. Ale jistě dopomohl k tomu, aby svět začal své okolí vnímat z více uceleného pohledu. Ne jako nekonečný zdroj energie, který je potřeba co nejvíce využít k zdokonalení lidských technologií. Místo toho se začaly objevovat zárodky ekologie, a lidé si začali uvědomovat, že přírodní rovnováha může být i velice křehká, a člověk v ní může zanechat nenapravitelné škody.

5 20.12.2017

Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.

5 29.10.2017

Posádka vesmírné lodi si myslí, že Mark Watney je mrtvý a tak ho nechá na Marsu a odletí. On je ale naživu. A navíc je to cool nerdy science motherfucker. Něco jako kdyby MacGyver vystudoval všechny nehumanitní obory vysokých škol. Tahle kniha je z větší části Watneyho deník z Marsu. Autor Andy Weir je klasický ajťák a geek, který se ve volném čase zajímá o vědu, např. o fyziku nebo biologii, hlavně taky o vesmírné lety s lidskou posádkou. A jeho nadšení z knihy přímo čiší a myslím, že se mu tím daří zakrýt i to, že není zase nějak skvělý spisovatel. Příběh je celkem komorní, nečekejte nějaké složité dějové propletence. Musíte mít rádi takový ten geekovský přístup: Chachá, vyrobil jsem bombu z cukru, a teď jsem separoval vodík. Kdyby se to dozvěděla NASA, tak by mi to asi zatrhla, atd... Myslím, že je to skvělá kniha hlavně pro teenagery, které při jejím čtení prostě musí napadnou, že zajímat se o vědu, nemusí být zase taková nuda.
PS: Nejdřív jsem viděl film, který na mě působil jako takový ten inteligentní blockbuster, takže jako oddychovku doporučuju.
PPS: Život na ISS v dnešní době vypadá jako celkem pohoda https://www.youtube.com/watch?v=SGP6Y0Pnhe4

5 29.12.2016

V pátem díle heptalogie se začíná situace vyostřovat. Rowlingová na způsob profesora Snepa připravila vysoce koncentrovaný lektvar připravený ze všech těch nepříjemných úřednic za přepážkou a panovačných učitelek a zhmotnila z něj Dolores Umbridgovou společně s neschopným ministrem kouzel Korneliusem Popletalem.
Harry nahlédne do fungování Fénixova řádu, který bojuje proti smrtijedům. A po jeho vzoru s Ronem a Hermionou založí vlastní spolek.
Tahle kniha je pro mě rozhodně o kousek lepší než předchozí díl. Ten mi přišel takový plošší. Tenhle díl je dost depresivní. Ale není tak temný, jako třetí, který mě bavil víc.
Film mě ale, podobně jako předchozí díl, moc nebavil. Přišel mi asi ještě slabší než Ohnivý pohár. Připadalo mi, že oproti knize neobsahuje nic zajímavého navíc. Spíš naopak nepůsobí tak drsně jako kniha. Navíc je tenhle díl snad nejobsáhlejší, takže ve filmu toho spousta chybí, nebo se musí vyřešit v pár vteřinách, aby měl snesitelnou délku do kin.

5 30.06.2016

Jack London je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Tohle je taková jeho autobiografie. Četl jsem ve verzi, kde vydavatel myslím lépe zvolil název. Oproti původnímu trochu bulvárnímu Démon alkohol, zvolil překlad z originálního John Barleycorn na Pan Ječmínek. Jack London Pana Ječmínka taky několikrát zmiňuje v ději. Tato imaginární postava je taky ústředním činitelem celé autobiografie. Láká Londona k pití alkoholu a provádění různých nebezpečných a podivných kousků.
Celá kniha působí trochu smutně v tom, že autor toho zažil opravdu hodně. Plavil se s ústřicovými piráty, hledal zlato na Aljašce, jezdil na dlouhé výlety s manželkou na koni, přeplul oceán, napsal spoustu skvělých a úspěšných knih, atd.. Ale celou dobu je pronásledován Panem Ječmínkem, který ho svádí na scestí.
Smutná myslím v tom, že můj názor je trochu opačný než autorův. Který vypráví, o tom, že si s Panem Ječmínkem nikdy neměl začínat. Myslím, že kdyby se London s Ječmínkem vůbec neznal, tak by jeho život zdaleka nebyl tak pestrý, a možná by nenapsal ani žádnou zajímavou knížku. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, Londonův život skončil dost brzo. Každopádně, kromě neuvěřitelného autorova života se taky jedná o dost dobrou studii nárazového alkoholika. Jenom pro to smutné vyznění, bych ho asi někomu, kdo se léčí z alkoholismu nedoporučil.
Taky jsem někde četl, že tahle kniha byla jedním z iniciátorů americké prohibice v roce 1920.

5 19.12.2015

Můj nevlastní děda bojoval v 2. československé paradesantní brigádě v SSSR. Takže jsem se rozhodl přečíst si něco o tom, jak ty české boje na východní frontě vlastně probíhaly. Ludvík Svoboda byl takový zakladatel a velitel československých jednotek a napsal o tom celkem podrobnou knihu. Zároveň to byl ale fanatik, takže Němce považoval, za národ, který by bylo nejlépe vyhubit. A taky to byl komunista, takže všechno, co se dělo na západě, tak bylo samozřejmě namířeno proti našim vojákům. Ingr s Píkou se snažili naši armádu rozpustit, západním jednotkám se Němci dobrovolně vzdávali, zatímco na východní frontě jsme museli bojovat o každý kilometr, jediný kdo nám vždy za všech okolností pomohl byl Sovětský svaz atd... Já postoj Ludvíka Svobody celkem chápu. Taky nesouhlasím s Mnichovem, i když je mi jasné, že bychom Němce neporazili, na rozdíl od toho co si myslel Svoboda. Chápu ale, že po Mnichovu dost klesla důvěra v západní mocnosti a Beneše. Asi bych v té době taky dost nedůvěřoval západu, a byl bych taky komunista. Zároveň chápu i fanatismus Svobody proti Němcům, vzhledem k tomu, co všechno od nich musel Svoboda vytrpět. Myslím si, že pokud by ale Svoboda nebyl takový blázen, tak by nikdy žádná československá armáda vůbec nebyla. Za to můžeme být Svobodovi vděční. I když Dukla asi nebyl úplně nejlepší nápad. Co ale nechápu je, že Svobodovi tento názor vydržel po celý život, protože minimálně od roku 1960, už muselo i celkem velkým idiotům docházet, že s tím naším krásným Sovětským svazem, asi není úplně všechno v pořádku.
Kniha je ale překvapivě čtivá, dovíte se různé historky z války, nebo použité chytré strategie. Obsahuje ale bohužel ze 2/3 naivní ideologii a překrucování dějin. Takže pokud si chcete přečíst něco o bojích českých jednotek na východě, tak bych doporučil podívat se jinam.

5 02.03.2014

Kompletní vydání komiksových Rychlých Šípů. Jeden z těch naprosto zásadních českých komiksů o pěti chlapcích, vždy čestném vedoucím Mirkovi Dušínovi, Jarkovi Metelkovi, Jindrovi Hojerovi, Červenáčkovi a někdy trochu zbrklém Rychlonožkovi. Nechybí ani pes Bublina později nahrazen Kuliferdou. Ti všichni zažívají spoustu tajemných i legračních dobrodružství, loví bobříky, pomáhají ostatním, pořádají udatné výpravy, bojují s Bratrstvem kočičí pracky ve složení Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš, apod. Je pravda, že některé příběhy působí hodně naivně, některé jsou příliš nuceně poučující, ale pořád je v nich obrovská dávka humoru a dobrodružství. Já jsem tyhle komiksy v dětství hltal asi jako většina ostatních a myslím, že i v dnešní době leckteré dítě po přečtení několika dílů získá silnou potřebu vyrazit ven na průzkum okolních lesů, podniknout šiškovou válku, přihlásit se na tábor nebo založit klub Potápníků.

5 09.06.2012

Pokud se chcete něco dozvědět o současném Slovensku a Slovácích, tak tohle je základní kniha. Obsahuje velké množství témat, některá znáte, o jiných jste ani netušili, ale o většině vám autor pomůže udělat si jasný názor. Myslím, že je za tím velký kus práce, objet každý kout a vyzpovídat kdejakého baču. Další hlavní silou knihy je ale skvělý vypravěčský talent a nadhled autora. Kniha je rozdělena na kratší jakoby fejetonistické úseky podle různých témat. Takovéto útvary zrovna moc nemám rád, vždycky mi připadá, že je z toho cítit takový ten nucený humor, když třeba nějaký autor píše o klobouku a na konci je nějaká vtipná, super inteligentní pointa. Připadá mi to jako takový spisovatelský exibicionismus: hele podívejte, jak si umím hrát s textem.
V téhle knize ale nic takového není, pro autora je základní téma, kterému skvěle rozumí, a píše o něm bez jakýchkoliv nudných odboček a podobně.

5 22.03.2012

Kasař Henri Charrière je na začátku 30. let 20. století odsouzen za vraždu pasáka na doživotí v trestanecké kolonii ve Francouzské Guayaně. V následujících letech se pokusí o mnoho více či méně úspěšných útěků a zažije spoustu neuvěřitelných a šílených situací, jak na pevnině, tak na strašných ostrovech Spásy, okolních státech, na moři apod.
Před četbou jsem se nijak moc nezajímal o to, jestli se jedná opravdu o autobiografický román, ale docela brzo mi začalo být jasné, že stejně tak, jako Henri hraje divadlo na svoje dozorce, aby se mu podařil útěk, tak mu nedělá problém si taky dost vymýšlet v knize. Ale i kdyby zažil jenom 10%, z toho o čem píše, tak stejně všechno působí natolik silně, že to musel minimálně několikrát slyšet od svých kamarádů spoluvězňů, takže na tom vlastně vůbec nezáleží. A obrovská síla knihy je právě v osobnosti autora, který je prostě skvělý vypravěč, který vše vypravuje velmi civilně, bez patosu, ale přitom vše zestručňuje právě na ty nejzajímavější části, tím má celý román velkou dynamiku a patří mezi ty knihy, které se čtou jedním dechem, i když má skoro 600 stran. Myslím, že je ten typ, že kdyby popisoval, jak strávil celý život v kanceláři, tak by stejně všichni poslouchali se zatajeným dechem. To je ta vypravěčská část osobnosti. Horší je to s Henriho charakterem, rozhodně není žádný andílek. Stejně jako působí jeho text, tak se asi s ničím nemaže, a prostě jde si za svým, a jeho snaha vysvětlit nějaké pochybnější činy často dost pokulhává. Stejně tak působí jako člověk, který se snaží prostě každého přečůrat ve svůj prospěch, já bych si s ním asi nerozuměl, ale právě takový charakter je asi potřebný, pro přežití v něčem takovém jako je třeba káznice na ostrově Svatý Josef. Jinak film je asi taky hodně populární, ale chyběla mi tam ta samozřejmost s jakou popisuje děj Henri, tady je to přece jenom Hollywood. A taky dvojce Hoffman (jako Dega, který mimochodem v knize je jenom na pár stránkách) a McQueen (Henri) je často nevím proč dost tragikomická a celkově mi připadala režie až na pár scén dost bezradná. Prostě myslím, že film může fungovat jenom u člověka, který nečetl knihu.

5 15.01.2012

Celá kniha je rozdělená na 4 základní kapitoly, ve kterých je několik zásad, a každá zásada, kterou Dale doporučuje dodržovat, je podložena příklady ze života.
Autor nepopisuje nějaké teoretické struktury, pravidla a podobně, ale vše je popsáno v konkrétních příkladech zábavnou a nenásilnou formou. Často jsou popisovány situace týkající se známých osobností, historické události a vždy je ukázáno např.: co udělal člověk špatně, nebo naopak jak správně situaci vyřešil. Těchto situací nashromáždil autor obrovské množství za dobu svého přednášení.
Kniha je napsaná velmi pozitivně, na mě možná až příliš, ale pozitivní pohled mi je sympatičtější než, aby kniha obsahovala pravidla, jako jak z „hlupáků sedřít kůži a zvýšit si tak ego.“
Autor popisuje zdánlivě samozřejmé věci, na kterých není nic nějak moc mimořádného, rozhodně nečekejte složité diplomaticko-psychologické konstrukce, které když budete denně pilovat, tak vám budou všichni zobat z ruky. Nemyslím si, že působím tak dobře na lidi, jak bych chtěl, v tom mám rozhodně hodně co zlepšovat. Ale myslím si, že dobře rozumím lidem a umím se vcítit do toho, co dělají a proč to dělají. Po tom, co jsem si knihu přečetl, jsem ale našel mnoho stránek lidského chování, které mi doteď byly prakticky neviditelné, toto poznání je velmi intenzivní a za krátkou dobu, co se mi tato část obrazu více zaostřila, tak můžu říct, že jsem schopen mnohem více dělat to, co se ode mě očekává, a naopak mít možnost více ovlivnit, to, kam se ubírají ostatní, to vše naprosto nenásilnou cestou. Proto knihu velmi doporučuji všem, hodí se skvěle k řešení životních situací, nejen těch, které se týkají byznysu.

5 17.04.2011

Deníky z cesty Che Guevary a jeho přítele po Jižní Americe.
Motocyklové deníky mě trochu překvapily. Čekal jsem dobrodružnou jízdu na motorce drsnou krajinou jihoamerického venkova, plnou divokých pitek, střílení a podobně. To vše proloženo politickými a sociologickými úvahami o vítězství proletariátu.
Tak hlavně, i když název zní Motocyklové deníky, tak na motorce se jede jenom asi prvních 80 stránek, potom se jde pěšky nebo na korbě náklaďáku. Překvapilo mě taky, jak obyčejné a svým způsobem banální jsou zážitky obou kamarádů. Myslím, že kdybyste si přečetli jakýkoliv cestopis od dvou možná trochu zbrklých a naivních studentů, kteří tento rok procestovali Jižní Ameriku, tak by vypadaly úplně stejně, spíš by tam těch zážitků bylo víc. Líbilo se mi zase ale, že Che vše popisuje bez nějakého patosu, jací jsou frajeři a hrdinové a podobně. Někdy je i dost vtipný a celou dobu rozhodně čtivý. A když Che sem tam napíše něco o útisku obyčejných dělníků tak to kromě konce na mě nepůsobilo vůbec násilně a asi bych si toho všímal úplně stejně jako on. Totálně mi celý text neseděl k osobě revolucionáře, válečníka a pomocníka diktátora Fidela, a jak ho na konci až možná trochu jednostranně nazývá jakýsi historik, sériového vraha.

5 10.04.2011

Rozsáhlý historický román, ve kterém popisuje v patnácti knihách svůj život Sinuhet, egyptský lékař ze 14. století před naším letopočtem. V době 18. dynastie, kdy na trůn dosedá faraón Achetaton a přichází s novým bohem Atonem, před kterým jsou si všichni lidé rovni. Tato moderní myšlenka se ale ve starém Egyptě nesetká s velkou přízní. V myšlenkách poněkud nepraktický Sinuhet procestuje společně se svým vychytralým otrokem Kaptahem a tvrdým vojevůdcem Haremhebem starověkou Sýrii, Babylón, Mitanni, Chettitskou říši a dostane se až do Minotaurova labyrintu na Krétě. Seznámí se s většinou vládců těchto říší a zároveň také farónů té doby, nechybí ani Tutanchamon.
Autor popisuje historická fakta, ke kterým přidává své fiktivní postavy a nápady.
Z knihy silně čiší atmosféra starověkého Egypta, starobylost, tisíciletá tradice je nadevše, provázanost se smrtí, královští otvírači lebek, … Je plná filozofických úvah a různých ponaučení, ale zároveň jsem měl pocit, že autor se při vypravování děje lehce usmívá, poprvé jsem to začal cítit, když svým úhledným jazykem, jako by se jednalo o hieroglyfy vytesané do skály, popisuje temné ulice Vesetu, a najednou si Ptahhor vylije pivo na hlavu… Celá kniha pak získá až takový forrestgumpovský nádech. Jinak je velmi rozsáhlá a střídá pasáže, které jsou dobré s naprosto výbornýma, jako je popis Haremhebovy války, nebo intrik u dvora. Je velmi čtivá a také popisované období dávného starověku je pro svou exotičnost dost zajímavé.

5 08.03.2011

Ladislav Zibura se prezentuje jako tak trochu matlal. Tohle je první kniha z jeho cest, kde se vydal z Istambulu do Jeruzaléma. Část cesty letadlem, protože je to jeho výprava a on si může jít jak chce. Je to ten typ cestopisu, kde se dozvíte, jak probíhala cesta, ale nedozvíte se skoro nic o historii, kulturních souvislostech, nebo památkách, protože "je to nuda" a autor tomu stejně nerozumí. Princ Ládík je v Česku velký fenomén, pokud vám sedne jeho humor ("jsem to ale nešika", "to jsem nedomyslel"), tak vřele doporučuju i další díly. Na to, v kolika letech byla kniha napsaná, tak působí spíš jako od autora, který píše 20 let. Líbily se mi některé úvahy na začátcích kapitol, které hodně vybočovaly ze standardních popisů dní: bylo horko, zapomněl jsem si vzít víc vody, bolí mě nohy, podivný týpek mě pozval na večeři, podivný týpek mě osahával v posteli, ehm.

4 14.04.2024

Moc komiksy nečtu, ale tohle mě celkem dost bavilo. Příběh je o tom, že hlavní hrdina žije se spoustou příšerek, kdy každá představuje nějaký strach, pochybnost, úzkost, trauma apod. Co která příšerka představuje, se dozvíte až na konci komiksu, takže máte prostor na to, se zamýšlet, které příšerky jsou vám nejbližší, než si je budete moct identifikovat. Půjčuju to kamarádům, dá se to do hodiny přečíst, a potom se ptám, které příšerky ve svém životě potkávají. Taky velké plus za to, jak je komiks nakreslený, některé kresby prostě totálně sedí. :-)

4 14.04.2024

Sektor knih o autech se mi celkem vyhýbá. Auta mám rád, ale prostě nejsem zase takový nadšenec. Proto nemůžu srovnávat s jinými podobnými knihami. Každopádně souhrnná encyklopedie aut východního bloku mě nalákala. Konečně se dozvědět, co se v Sovětském svazu všechno vyrábělo... Na knížce je určitě super, že obsahuje všechna ta auta. Osobně mě překvapilo, že ta rozmanitost byla celkem malá (většinou to byla nějaká kopie Fiatu, nebo Renaultu). Taky je tam hodně fotografií. Co mě ale dost zklamalo je text. Většinou se jedná o prosté pospojování parametrů vozů do vět. Nejvíc ubíjející bylo číst si všechny rozměry, rozvory apod. Celé by to šlo přece dát do tabulky. Taky na konci knihy taková tabulka je. V textu bych čekal spíš popisy různých zajímavostí kolem aut, jak co fungovalo, nebo co se všechno přihodilo, při výrobě. Toho je ale opravdu minimum.

4 04.08.2022

Pět jazyků lásky. Zní to jako nějaká ezo tantra červená knihovna. Většina mužů regál s takovými knihami asi obejde velkým obloukem, aby to na ně nedej bože nezaútočilo ničivou silou kombuchového cappuccina. Protože jsem ale z několika zdrojů zaslechl, že tahle kniha je naprosto úžasná a několika celkem rozumným lidem zlepšila život, tak jsem si ji musel přečíst.
Hlavní myšlenka knihy je, že to co vy sami považujete za projev lásky, ten druhý zase nemusí tolik ocenit, a pokud chcete mít úspěšný vztah, měli byste se naučit mluvit jazykem lásky toho druhého, aby se cítil milovaný.
Určitě na tom něco bude, někoho stačí obejmout, někdo chce být obdivován, někdo vyslechnut, atd. Takže myšlenka určitě fajn, pro každého asi ne úplně objevná, a asi bych se vším nesouhlasil. Každopádně stojí za přečtení.

4 04.08.2022