učtese komentáře u knih
Kniha mě hodně překvapila. Koupil jsem jí v knihovně v bazaru za dvě koruny a získal za ně příval pozitivní energie a čistý výtažek z dušehojky královské.
Takhle má vypadat "oddechová literatura". Skvěle napsáno, skvělé postavy, výborná zábava, co víc si přát.
Tohle se podle mě nepovedlo.Kniha zcela prohrává jak na úrovni románové-vypravěčské tak na úrovni vědecké. Působí to na mě jakoby autor vzal článek o mozku z nějakého časopisu a naplácal okolo román. Aby mohl uplatnit načerpané znalosti o fungování mozku, musí nechat hrdiny zabředat do bizarních událostí. Nedostatek nápaditosti při tvorbě děje se pak snaží zamaskovat dvěma časovými rovinami vyprávění což celou situaci ještě zhoršuje.Celé to na mě působilo lacině, odfláknutě.
Mě Simmons "povídkový" příliš nesedl. Jestli se o některých knihách, románech dá říct, že by potřebovali proškrtat, zredukovat na povídku, tak pro Simmonse platí pravý opak.
Byla chyba, že jsem to neodložil hned po pár stranách. Knihu jsem vůbec nepochopil a těžko bych někomu dokázal říct o čem to je. Hlavní důvody nepochopení vidím dva. Kniha je prošpikována odkazy na kulturní a společenský život USA šedesátých let, tudíž oblast, která mi je vzdálenější než povrch měsíce.(Jako kdybych Američanovi řekl, že se děj knihy nebo filmu odehrává u nás v padesátých letech. Nebo ještě lépe " za Čepičky." Co mu to řekne ? My budeme vědět, aha komunisti, tuhej režim, likvidace nepohodlných, strach atd.,ale cizinci se nic z toho vybavit nemůže.) Těžko pak můžu vnímat nějakou satiru nebo symboliku, když mi nic neříká posedlost konspiračními teoriemi, LSD, psychoterapeuty atd.
Druhým a možná hlavním důvodem je překlad. Musel jsem číst některé věty znovu a znovu pátraje po jejich smyslu a významu. Až po přečtení knihy, když jsem si hledal nějaké informace jsem zjistil, že tenhle překlad Rudolfa Chalupského je brutálně domršenej. Nepochopené vtípky a slovní hříčky, často převrácený smysl vět atd.
Proto knihu hodnotím jako odpad a nedoporučuji nikomu toto vydání číst.
Na závěr musím poznamenat že bohužel příliš nechápu ani komentáře uživatelů frenchie a strougy. Hlavně tedy poslední větu strougyho příspěvku o marasmu a plácání po zádech v souvislosti s touto knihou.
Tak s tou aktuálností mám u knih těchto klasiků trošku problém.Tehdejší morálka a uspořádání společnosti jsou mi cizí, neznámé.Často se pak divím a nechápu chování a jednání postav. Kniha prý v době vydání vzbudila rozporuplné reakce hlavně kvůli postavě mladého nihilisty Bazarova, ale co to komu říká dnes? Nevěřím, že by dnešní čtenář mohl být Bazarovem šokován nebo pohoršen. Kvůli té neznalosti tehdejších poměrů nám myslím uniká další, možná dost podstatný rozměr díla. Mě nezbývá než obdivovat schopnost tehdejších lidí komunikovat, vést rozhovor. Dokážete si představit návštěvu v cizí rodině nebo společnosti kde téměř nikoho neznáte, není televize, internet, nemáte po ruce smart foun a vše závisí na vaší schopnosti duchaplné konverzace?
Simmons mi dokáže perfektně navodit atmosféru místa, kde se děj odehrává a při tom se nejedná o žádné sáhodlouhé popisy míst. Jestli jsem se u Terroru klepal zimou, tady jsem se potil a cítil ten bahnitej smrad.
Kniha je nepochopitelně v "modrých" číslech, takže vy co máte Simmonse rádi neváhejte, Píseň Kálí si přečtěte, ať je brzy v "červených".
Nemůžu jinak. Chtěl jsem to vzdát už po padesáti stranách, vydržel jsem ještě dalších šedesát, ale víc se trápit nebudu. Je to prostě nuda o ničem. Záplava slov. Připomíná mi to styl Michaela Chabona, který se stejně jako Carey v této knize vyžívá v popisech podružností a využívá veškeré příležitosti k odbočkám od hlavního děje až mi tento nějak uniká. Jako by jim oběma šlo o to popsat co nejvíc papíru, protože 500 stran, tam už nějaká hodnota musí být, né?
Dezertér Andrej, jeho žena Nastěna v jiném stavu (s ním), maličká ruská víska, konec války se snad už blíží....
Тo e tэды cиtуaцэ....
Mě tady ta hlavní myšlenka (no vlastně i ty vedlejší) nějak unikla. Za pár měsíců si vzpomenu jen na homosexuální zápletku.
Prvních padesát stran mě nadchlo, vtip, nadhled, skvělý styl. Pak se ale kouzlo začalo vytrácet, příběh nějak negradoval, začal připomínat jízdu na Kainově oslu.Není to však kniha špatná a za přečtení stojí. Pro mě z toho vyplynulo, že ten hospodin je pěkná svině, až jsem zalitoval, že nejsem věřící.
Postavy v knize téměř nemají jména, nebo nejsou příliš používána, což přispívá k atmosféře té jejich obyčejnosti. Vyjadřuje to podle mě jejich postavení malých součástek velkého stroje, který se řítí dějinami.
Nějak mě to nezasáhlo, neoslovilo. Kdyby se mohl R.P. Warren seznámit s politickou situací dnes, třeba u nás tak by si asi musel poopravit názory na to ce je hrůzovláda a demagogie....Mě ten jeho Stark vyznívá jako skutečně téměř ušlechtilý člověk, který pochopil, že bez úplatku a vydírání by nedosáhl ničeho. Postavu Jacka Burdena jsem asi nepochopil, neviděl celou dobu co se děje? Nebo mu to bylo jedno? K jakému poznání tedy nakonec došel?
No, mě se Chabonův styl nelíbí. Nudil jsem se u Židovského klubu a i když tohle bylo rozhodně lepší, nemůžu se zbavit pocitu zbytečně přečtených stránek. Podle mě je to (podobně jako u Žid.pol. klubu) banální příběh (rozejdou se a pak po letech se zase sejdou) zabalený do zvláštního, nezvyklého kabátku, který má zakrýt nahatou mrtvolu uvnitř.
Další skvělá kniha od Jana Křesadla i když trochu slabší než Fuga Trium a Zámecký pán (které jsem zatím četl). Křesadlo se v Kravexu trefuje do spisovatelů, kteří si zřejmě podle něj svojí slávu a věhlas nezaslouží hlavně asi proto, že píší líbivé texty podle aktuální literární módy. Zato Jan Křesadlo se s tím nemaže, jak dokazuje hlavně v popisu erotických scén. Myslím si, že těm slavnějším autorům trochu závidí, ale že si to uvědomuje a proto také v Kravexu mocně karikuje i sám sebe.
Čtení to není špatné, ale musím přiznat, že bych nedokázal říct o co v jednotlivých případech vlastně šlo. Je tam na mě příliš postav, pátrání se rychle přesunuje od jedné ke druhé, někdy jsem měl pocit že jsem se vlastně nic nedověděl a případ už byl vyřešen. Detektivky nejsou můj oblíbený žánr, chtěl jsem jen poznat Phila Marlowa a v tomhle ohledu nejsem zklamán.
Film se mi líbí, viděl jsem ho mnohokrát, ale kniha moc ne. Asi bych ji ani nedočetl a nepochopil, kdybych při čtení neviděl scény s Abrhámem, Hanzlíkem, Hrušínskými a Hartlem.
Vydržel jsem jen 200 stran. Nechápu za co ta ocenění. Podle mě to není sci-fi a ani to není zábavné čtení. Autorka mě nedokázala vtáhnout do děje. Atmosféra napětí je tvořena tím, že postavy neustále opakují stejné věty, což nefunguje.Děj je předvídatelný a pokusy o oddalování momentu, který vyprávění posune dál (směrem kterým očekáváte) působily uměle, vykonstruovaně.
Nevím jestli tak málo čtu zahraniční autorky, ale přechýlení jména na obálce (Connie Willisová) mě zarazilo.
Ale možná je to běžné.
Komentář k bilingvní verzi, která obsahuje povídky: Příběh o mladíkovi se smetanovými dorty, Příběh o lékaři a lodním kufru, Fiakrové dobrodružství. Četl jsem kvůli tréninku angličtiny, což se moc nepovedlo. Tohle není čtení pro mě, to je pro čtenáře z počátku dvacátého století, kdy nebyla televize internet a lidé byli vyjukaní ze všeho. Když hrdina vstoupí do pokoje "do doupěte neřesti a ďábelské peleše" což znamená, že tam chlapi hrají ruletu tak je to k smíchu. Ten poněkud archaický styl vyjadřování mě odrazuje učit se a pamatovat si podivná anglická slova.Nerad bych aby to vypadalo, že zatracuju tyhle "starý" autory, jde o ten žánr, o ty hrátky na tajemno a nebezpečí, to na mě působí spíše komicky.
Tohle mě nějak neoslovilo, k zamyšlení nepřimělo. Hlavně jsem neuspěl co se angličtiny týče. Tohle vyžaduje skutečně velkou slovní zásobu.