Smrt v Benátkách
kniha od: Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38706/bmid_smrt-v-benatkach-Nct-38706.jpg
3.7
588
Novela z r. 1913, která eticky a esteticky končí jedno údobí autorova vývoje, řeší problém harmonie ducha a smyslů, krásy mravní a estetické. Stárnoucí spisovatel, který se ve svém díle dopracoval k vybroušené, avšak prázdné profesionální dokonalosti a který pěstuje umění odtržené od života, se na zájezdu do Benátek setkává s mladým chlapcem podmanivé svěžesti a toto setkání s kypícím životem vyvolá v něm tvůrčí krizi, jež přechází v jeho smrt duchovní i fyzickou.... celý text
Literatura světová , Novely
Vydáno: 1973 , Odeon
Originální název:
Der Tod in Venedig , 1912
více info...
Komentáře (101)
Komentáře 101 Recenze 3
Poetický pedodědo.
Nádherný jazyk, popisy míst, atmosféra, hniloba. Na začátku je frajer znechucen starcem, co si hraje na mladíka, a sám se jím později stane.
Celý život očividně nežije život, jenom pracuje, a musí si to kompenzovat ve stáří. Na úkor chudáka kluka, kterej si tam zatím s kamarády staví hrady z písku. Roztáčející se kolotoč šílenství a obsese.
Až poeticky laděná audiokniha. Myšlenky, které hlavního hrdinu napadají. Má cestovat či ne? Nakonec ho cesta zavede do osudných Benátek, kde vzplane vášní a láskou. Vše spěje do velmi zvláštního konce.
Nemohu říci, že to byl můj šálek dobré kávy.
Ospalé benátské lido v mezisezóně. Platonické okouzlení měnící se v obsesi. Hořící ohně upomínající na přítomnost cholery. Melancholické, pomalu plynoucí, snad až dekadentní. Mistrovské dílo! Film je rovněž překrásný.
Pro tentokrát jsem se rozhodl, že si nebudu hrát na intouše. Prostě, až na pár závanů starých časů, mě to nijak zvlášť neoslovilo.
50%
Dokonalé, skvělé. Člověk přijme ten jazyk "klasiků minulého století" a pak jen pozoruje úpadek "německé měšťácké" dokonalosti poblázněné božskou krásou mladého chlapce. Už dlouho jsem nedal knize 5*, ale tady s klidem.
Každá věta je symfonie. Celek pak slovy nepopsatelná dokonalost, která bere dech.
Gustav si sám vybere, vymaže své staré já, aby získal...dokonalou krásu. Ta jeho odvaha je imponujíci. Každý člověk se touží v nějakém ohledu dotknout dokonalosti. Každý z nás hledá své náplnění jinak. Životní krize prověřuje možná mravní sílu, možná celý smysl existence. Umíme si jistě představit to pokušení, okouzlil- li ho dokonaly obraz mladi, sily, energie..Navíc Giustav ze svého prázdného života nemá co ztratit, snad jen život samotný? Zápletka je celkem triviálni. Zato ta atmosféra! Mann je mistr metafory a v tomto díle se opravdu dorknul nebe i pekla. Úžasná kniha.
Dobrá knížka, sice se čte těžko, ale nabízí spoustu zajímavých úvah. Je to krátké a i tak, se to na dnešní dobu "vleče". Myšlenky v knize mohly kdysi budit rozruch, dnes jsou spíše "normální". Chválím za celkové vyznění a konec.
Znova som sa po rokoch vrátil k tomuto textu a znova musím uznať, že to je masterpiece. Príbeh a jazyk je jedna vec, ale tá metafora nad tým všetkým, to je veľká vec teda!
(SPOILER)
Jeden z vrcholů Mannovy tvorby. Útlá novela zachycující cestu spisovatele Aschenbachera do Benátek, kde nalézá mimo své duševní a morální katarze i svoji smrt. Ovšem to je jen formální obsah - bohatství díla spočívá v jeho formě a výrazném (dalo by se říct, že až skoro faustovském) filozofickém přesahu.
Řetězení metafor (např. Benátky jako metafora duševního stavu hlavní postavy), mnohovýznamností a myšlenkových přesahů dělá z díla dle mého jednu z nejvýznamnějších próz 20. století.
Formálně podmanivé. Nejednou jsem se tak nějak ztratil v momentu reality, kterou Mann tvořil. Aschenbach přijede do Benátek, aby, znuděn svou perfektní uměleckou tvorbou, okusil skutečný život. A okusí jej, jen ne tak, jak by asi čekal.
U této knihy se dá s klidem konstatovat, že forma vítězí nad obsahem. Kniha není silná ve svém příběhu. Ten je v podstatě jednoduchý a předvídatelný. Čekala jsem příběh mnohovrstevnější a propracovanější. Nedočkala jsem se. Čeho jsem se ale ve velkém dočkala byly popisy míst a duševních pochodů stárnoucího muže, zaslepeného nečekaným citem k mladičkému polskému chlapci. Neocením popisy míst téměř v žádné knize a ani tato nebyla výjimkou. Chápu, že je tato kniha ceněná právě pro svou formu, ale já ji ke svým oblíbeným nezařadím.
Přestože normálně nejsem zrovna obdivovatel vyšňořeného a opentličkovaného literárního stylu, tak tady mi to vyloženě zahrálo do noty. (Podobně jako v případě Mária a kouzelníka, na rozdíl od Kouzelného vrchu.) Byl to jeden z těch případů, kdy jsem se těšil z každé věty a s každou větou – na každou větu jsem se pokoušel soustředil, i když jsem tušil, že mi stejně spousta významů, náznaků, symbolů a analogií uteče. Ale to vlastně tolik nevadí. I tak to byl silný zážitek: s atmosférou velmi podmanivou, skoro až hypnotickou.
Předzvěst budoucí tragédie nám dá pocítit už scéna na lodi: Gustav se s opovržením dívá na starého člověka předstírajícího kvůli svému přijetí společností mladistvou rozjívenost; Gustav si před tím zakrývá oči, ani se na to dívat nemůže – aniž by tušil, že o pár desítek stran později se sám dobrovolně nechá na kadeřnickém křesle zbavit zbytků své identity důstojného člověka. Pro mě to bylo nejvýmluvnější vyjádření toho, jak Gustav podlehl pokušení: ze seriózního předvídatelného muže se stal ... přezdobený tajtrlík.
Měl se Gustav své posedlosti bránit? A mohl vůbec odolat? Nepochybuji o tom, že nabídka, kterou od osudu dostal, byla falešná. Faustovská. Vzdej se toho, kdo jsi, a dostaneš podíl na dokonalé kráse – ne, takovou smlouvu mohl Gustavovi předložit jen ten Zlý. A Gustav podlehl. Podlehl, protože nemohl nepodlehnout. Protože když zahazoval to, co byl dřív, nezahazoval nic opravdu cenného, jen slávu, prestiž a prázdný obraz domnělého společenského uznání. Svůj život neprohrál ve chvíli, kdy si zvolil Tadzia. Svůj život prohrál mnohem dřív, už tehdy, když stavbu svého předchozího já nepostavil na něčem pevném a opravdu cenném. Svůj dosavadní život neopustil tak snadno proto, že by Tadzio byl neodolatelná nabídka. Svůj předchozí život opustil tak snadno proto, protože vlastně nebylo proč v něm setrvávat.
Z použitých alegorií mě nejvíc oslovilo funkční propojení vnějšího a vnitřního – Benátky vypadají tak, jak vypadá Aschenbachova mysl. Zataženo, vítr, hniloba, laciná zábava za účelem rozptýlení – to vše má odraz ve vnitřním Gustavově světě. A nezájem vedení města o cokoli jiného, než vlastní zisk se dobře zrcadlí v Aschenbachově rozhodnutí nedbat při svém rozhodnutí na nikoho jiného než sebe a uspokojování vlastní touhy.
Smrt v Benátkách - klasika, na kterou jsem potřebovala správné načasování. Kdysi jsem ji pouze rozečetla a vzpomínka byla mlhavá. A pak přišla audioverze v podání Jiřího Hromady. Ach, to byla nádhera! Bylo to jako usrkávat dobré víno a vychutnávat život. Opravdu atmosferické dílo, pochmurné Benátky, krása mladosti a destrukce jednoho dosud klidného života...
Sú knihy, kedy forma prevyšuje dej. A v tomto prípade niet lepšieho príkladu ako Smrť v Benátkach. Dielo chudobné na dejovú líniu, avšak vo vnútri nabité. Je doslova mytologické, pričom jeho hodnotu si uvedomíte neskôr. Niekto po dočítaní poslednej vety, niekto až po pár dňoch.
Gustav von Aschenbach cestuje do Benátok na letné prázdniny, kde stretáva mladého, len štrnásťročného poľského chlapca Tadzia. Aschenbach až fanaticky obdivuje Tadziovu krásu, zvádza vnútorný boj, bojí sa ho vôbec osloviť a len z diaľky ho pozoruje. Je tu znepokojujúco vykreslená až ťaživá atmosféra dovolenkového miesta, kam sa pomaly blíži nákaza cholery, ktorú si nikto z miestnych nechce priznať, a zároveň Aschenbachov vnútorný nepokoj a strach.
Posadnutosť staršieho úspešného spisovateľa len štrnásťročným chlapcom mi pripomínala Nabukovu Lolitu. Ale len z časti. Mann hovorí o láske duševnej, nie fyzickej. Síce sa kochá jeho krásou, no nevidí v ňom objekt túžby. Jeho pozorovanie prerastá do posadnutosti. Je to téma kontroverzná, ktorá bude pre veľa čitateľov dôvodom prečo knihu ani neotvoriť. Ak ju však otvoríte, prisahám, že neoľutujete.
Všade prítomná je téma smrti. V postavách, ktoré stretáva (tzv. poslovia smrti) a v miestach, kam chodí – vypuknutie cholery v Benátkach, tajomný muž pri cintoríne, predavač lístkov, falošný mladík na lodi, gondolier s čiernou gondolou ktorý pripomína Charona, pouličný spevák. Všade sú prepojenia na antickú mytológiu.
Vzťah, ktorý si vo svojom podvedomí Gustav vytvára znamená jeho vnútorný prerod. Mann vystupuje cez hlavnú postavu ako cez svoje alter ego a mnoho z jeho života dáva na povrch prostredníctvom jeho postavy. Vyplavuje zo seba to, čo dlhé roky v sebe potláčal, je to ako keby honba za prízrakom vlastnej mladosti. Hoci bol ženatý a mal rodinu, mal homosexuálne sklony, ku ktorým sa nepriznal.
„Milujeme a vážime si druhého, kým ho nemôžeme posudzovať. Pretože túžba je iba výplodom nedostatočného poznania.“
Tahle kniha mne dlouho míjela, protože mám zbytečně přehnanou averzi ke všemu populárními a hromadně omilanemu. Druhým důvodem odporu byla anotace- eroticka láska staršího intelektuala k malému chlapci. Nakonec mi byl impulsem k přečtení naduty vedoucí literárního semináře na jedné fakultě, který mne sarkastickky odsoudil za Svatou knihu vlkodlaka v mém seznamu četby a začal se intelektuálně rozplývat právě nad touto knihou T. Manna. Čekala jsem ponurou intelektualstinu s perverzními prvky kterou nejdyl v polovině opustím. Při čtení jsem nebyla nijak nadšená, ale zas docela zaujata dějem a popisem zvláštni vnitřní atmosféry tehdejších Benátek a na celém vztahu literata k chlapci jsem stale nic vysloveně odsouzeni hodného nenašla. Časem po přečtení mi postupně začalo docházet jak dobré dílo to je, ve smyslu zachycení podrobnosti i symboliky celého vztahu umělce a ideálu. Jak se zde podarilo vystihnout všechny momenty působení ideálu /nebo archetypu/ včetně hranice, kdy se objekt zaujetí stává pro umělce zhoubným a kdy je ještě možné tuto zhoubnost pozitivně kreativne obrátit. Take je tu možné vnímat a polemizovat proč /a pro koho/ je jaký ideál vlastne zhoubný. Tedy předmět zbavený lidskosti, přirozenosti. Připomíná to let do slunce, drogovou zavislost atd. Hodně toho doslovil i film, který celou nosnou myšlenku zvýrazňuje tím, že /jako film obvykle/ dej zjednodušuje. Dále lze v této souvislosti třeba uvažovat, že každý má nějakou slepou skvrnu a bůh mu buď milostiv, pokazde, když na ni natrefi. V každém případě mám dojem, že se tu skutečně jedná o kultovní i přelomove dílo.
Podmanivý, ale smutný příběh člověka, který upřednostnil duchovní život před tím opravdovým, aby ho s o to větší silou zasáhla hloubka nečekaného citu na sklonku života. Milostné poblouznění, které ho pohltí, a kterému nedokáže čelit, spolu s úzkoprsostí a strachem před odsouzením vnějšího světa ho nakonec dovede k záhubě. Skvěle vykreslená atmosféra, krásný, byť těžký jazyk.
„Samota plodí původnost, odvážnou a udivující krásu, báseň. Plodí však také věci zvrácené, neúměrné, absurdní a nedovolené.“
Velice zvláštní kniha. Chápu obě krajnosti v hodnocení: bezpodmínečné nadšení i zavržení. Nemůžu říct, že by mě „bavila“ tak jako třeba — kulisami spřízněné — „Listiny Aspernovy“. Vlastně jsem ty hodiny čtení protrpěla; vyčerpávaly a napínaly moji pozornost. Asi osm stránek před koncem mě pak zaskočilo zjištění, že se mi ta novela (svým bizarním způsobem... možná...) líbí.
Odhaduji, že „Smrt“ se skládá asi z 80 % popisu, 15 % děje a 5 % úvah. Když vezmu jednu složku po druhé: oceňuji drobnokresbu Benátek (méně už postav nebo hudební produkce). Zato v úvahách o kráse, tolik vyzdvihovaných, jsem nepostřehla nic překvapivého nebo hlubokého, co by bylo skutečně Mannovo, a ne Platonovo. Po dějové stránce mě upoutal fantaskní motiv epidemie, kterou Benátčané před návštěvníky tají, aby z letoviska neuprchli. Mrazilo mě z vědomí, že po celých Benátkách se vskrytu odklízejí zčernalé mrtvoly, zatímco děti cizinců si dál hrají na Lidu. Mannova autobiografického Aschenbacha jsem docela chápala a bylo mi ho líto. Což je zvláštní, jelikož autora mám jako člověka nerada a důrazně bych odmítla sedět s ním u jednoho stolu.
Sloh ve mně vzbouzí podobně rozporuplné dojmy. Nevadí mi číst každou větu přinejmenším dvakrát, ale tady mi připadalo, že složitost souvětí diktuje spíš bezohledná manýra než nutnost. Jazykové mistrovství textu zpochybnit nelze. Jenže se mi zdá, že hodnotím spíš geniálního Pavla Eisnera, jehož překlady nezřídka předstihují originál, než Thomase Manna. Ať tak či tak, vrchol dílka vidím v Achenbachovu dionýském snu — to je přímo triumf slovní i obrazové mohoucnosti.
Svým způsobem mám k té knize, prosycené morovými výpary nad lagunou, odpor. Svým způsobem obdivuji její uměleckou stavbu. Každopádně „Smrt v Benátkách“ není tragická ani tak svým koncem jako spíš vším, co mu předcházelo.
Nebylo to špatné čtení, pasáže nudné se střídaly s těmi zajímavějšími, celkově průměr.
Povinné čítanie pre ľudí rozjímajúcich nad podstatou krásy, podstatou umenia, podané krásnym, umeleckým spôsobom. Jedno z diel, o ktorých sa dá písať a debatovať donekonečna, no lepšie si je ho znova prečítať. Fantasticky opísaný benátsky genius loci.
Po této knize jsem sáhla už podruhé a byla jsem zvědavá, jestli na mě bude mít stejný vliv jako před lety. Nadšení trochu pokleslo, ale přesto mě opět okouzlilo Mannovo vypravěčské umění.
Příběh o poblouznění starého von Aschenbacha (baví mě část, kdy se zkrášluje), jeho platonické lásky, zbožňování mlaďoučkého Tadzia, popis města Benátek, nic se nevytratilo, spíše s věkem získalo přesnější obrysy.
Shodou okolností jsem zrovna v té době naplánovala cestu do Benátek a vlivem knihy jsem nemohla vynechat ani nedaleký ostrov Lido, na jehož plážích von Aschenbach pozoruje a touží po Tadziovi.
Deset minut po opuštění ostrova Lido jsem dostala zprávu o smrti kamaráda. Kniha i místo získaly až děsivě reálnou podobu :-(
Příběh sám je docela banální, slavný básník přijede jako turista do Benátek a zamiluje se zde do mladého pohledného chlapce. Pokud jste ale v Benátkách byli, musíte ocenit jak přesně Thomas Mann vystihl jejich atmosféru ("past na cizince"), která se ani po sto letech příliš nezměnila. A doporučuji i poslech audioknihy, kde přednes ještě umocňuje krásný jazyk této novely.
Nejspíš to patří k základům vzdělání a je škoda, že jsem se k textu nedostala zamlada. Nyní za téměřstara je té imprese na mě nějak moc a místo, aby mi to jitřilo mysl až k uvzdychání, mě to nudilo až k uzívání.
Literární skvost, který pomalu a postupně demonstruje ideál platónského pojetí krásy, jež v reálném životě vede ke smrti. Novela vyžaduje trpělivost a ochotu nespěchat.
Námět není špatný, ale kniha se neskutečně vleče a ty dlouhatánské úvahy jsou dost únavné.
Smrt v Benátkách bylo mé první přečtené dílo od Thomase Manna a už prvních pár stránek mě přesvědčilo o mistrovství jeho spisovatelského umu. V popisu stárnoucího Aschenbacha a jeho pocitů šel Mann hluboko pod povrch, a šílenství, které zde nastává, lze snadno připodobnit k Nabokovově Lolitě nebo Čaroději.
Štítky knihy
homosexualita umění zfilmováno 20. století německá literatura rozhlasové zpracování Benátky láska neopětovaná středoevropská literatura LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Kniha Smrt v Benátkách je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 881x |
| Čtenářské výzvě | 107x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 185x |
| Chystám se číst | 223x |
| Chci si koupit | 34x |
| dalších seznamech | 7x |