Smrt v Benátkách

16 05. srpna

Podmanivý, ale smutný příběh člověka, který upřednostnil duchovní život před tím opravdovým, aby ho s o to větší silou zasáhla hloubka nečekaného citu na sklonku života. Milostné poblouznění, které ho pohltí, a kterému nedokáže čelit, spolu s úzkoprsostí a strachem před odsouzením vnějšího světa ho nakonec dovede k záhubě. Skvěle vykreslená atmosféra, krásný, byť těžký jazyk.

3 06. května

„Samota plodí původnost, odvážnou a udivující krásu, báseň. Plodí však také věci zvrácené, neúměrné, absurdní a nedovolené.“

14 30. dubna

Velice zvláštní kniha. Chápu obě krajnosti v hodnocení: bezpodmínečné nadšení i zavržení. Nemůžu říct, že by mě „bavila“ tak jako třeba — kulisami spřízněné — „Listiny Aspernovy“. Vlastně jsem ty hodiny čtení protrpěla; vyčerpávaly a napínaly moji pozornost. Asi osm stránek před koncem mě pak zaskočilo zjištění, že se mi ta novela (svým bizarním způsobem... možná...) líbí.

Odhaduji, že „Smrt“ se skládá asi z 80 % popisu, 15 % děje a 5 % úvah. Když vezmu jednu složku po druhé: oceňuji drobnokresbu Benátek (méně už postav nebo hudební produkce). Zato v úvahách o kráse, tolik vyzdvihovaných, jsem nepostřehla nic překvapivého nebo hlubokého, co by bylo skutečně Mannovo, a ne Platonovo. Po dějové stránce mě upoutal fantaskní motiv epidemie, kterou Benátčané před návštěvníky tají, aby z letoviska neuprchli. Mrazilo mě z vědomí, že po celých Benátkách se vskrytu odklízejí zčernalé mrtvoly, zatímco děti cizinců si dál hrají na Lidu. Mannova autobiografického Aschenbacha jsem docela chápala a bylo mi ho líto. Což je zvláštní, jelikož autora mám jako člověka nerada a důrazně bych odmítla sedět s ním u jednoho stolu.

Sloh ve mně vzbouzí podobně rozporuplné dojmy. Nevadí mi číst každou větu přinejmenším dvakrát, ale tady mi připadalo, že složitost souvětí diktuje spíš bezohledná manýra než nutnost. Jazykové mistrovství textu zpochybnit nelze. Jenže se mi zdá, že hodnotím spíš geniálního Pavla Eisnera, jehož překlady nezřídka předstihují originál, než Thomase Manna. Ať tak či tak, vrchol dílka vidím v Achenbachovu dionýském snu — to je přímo triumf slovní i obrazové mohoucnosti.
Svým způsobem mám k té knize, prosycené morovými výpary nad lagunou, odpor. Svým způsobem obdivuji její uměleckou stavbu. Každopádně „Smrt v Benátkách“ není tragická ani tak svým koncem jako spíš vším, co mu předcházelo.

13. února

Nebylo to špatné čtení, pasáže nudné se střídaly s těmi zajímavějšími, celkově průměr.

6 11. ledna

Povinné čítanie pre ľudí rozjímajúcich nad podstatou krásy, podstatou umenia, podané krásnym, umeleckým spôsobom. Jedno z diel, o ktorých sa dá písať a debatovať donekonečna, no lepšie si je ho znova prečítať. Fantasticky opísaný benátsky genius loci.

4 08.11.2021

Po této knize jsem sáhla už podruhé a byla jsem zvědavá, jestli na mě bude mít stejný vliv jako před lety. Nadšení trochu pokleslo, ale přesto mě opět okouzlilo Mannovo vypravěčské umění.
Příběh o poblouznění starého von Aschenbacha (baví mě část, kdy se zkrášluje), jeho platonické lásky, zbožňování mlaďoučkého Tadzia, popis města Benátek, nic se nevytratilo, spíše s věkem získalo přesnější obrysy.
Shodou okolností jsem zrovna v té době naplánovala cestu do Benátek a vlivem knihy jsem nemohla vynechat ani nedaleký ostrov Lido, na jehož plážích von Aschenbach pozoruje a touží po Tadziovi.
Deset minut po opuštění ostrova Lido jsem dostala zprávu o smrti kamaráda. Kniha i místo získaly až děsivě reálnou podobu :-(

7 28.09.2021

Příběh sám je docela banální, slavný básník přijede jako turista do Benátek a zamiluje se zde do mladého pohledného chlapce. Pokud jste ale v Benátkách byli, musíte ocenit jak přesně Thomas Mann vystihl jejich atmosféru ("past na cizince"), která se ani po sto letech příliš nezměnila. A doporučuji i poslech audioknihy, kde přednes ještě umocňuje krásný jazyk této novely.