Doktor Faustus

1 31.10.2022

achjo... škoda, že teď budu trošku za blbce. Sám jsem skladatelem vážné hudby. Tomu, co se píše v románu samozřejmě rozumím. Těšil jsem se na knihu, že když je to z prostředí progresivně smýšlejícího skladatele, bude to pro mě přece strašně poutavé, ne? Ono to tak ale není. Hudební rozbory jsou sice odborné, ale kvůli tomu si nemusím, jako odborník, číst román. Podat modernistického skladatele jako někoho, kdo se zaprodal ďáblu je bullshit jak prase. Chápu, že se to leckomu líbí a vidí paralely, hodnotí kvalitu literatury (o tom se vůbec nepřu, takové to opravdu je). Mám prostě problém s tím, že místo toho, aby člověk četl ságu o nešťastném životě moderního skladatele, se akorát dozví, že takový umělec je zaprodanec. Děkuji nechci.

29.05.2022

Namáhavé, ale kvalitní čtení.

6 18.04.2022

Náročná, skvělá kniha se spoustou originálních myšlenek. Píši zde s pocitem, že když rozvedu jednu, ošidím tu, kterou jsem neuvedl. Nicméně není možno zde psát dizertační práce, takže skutečně jen několik dílčích poznámek k usnadnění a vysvětlení:
1. Dost důležitou podmínkou toho, aby si čtenář tuto knihu oblíbil je láska k hudbě, a asi vůbec nejvíc k Beethovenovi. Pokud nemáte rádi hudbu (myslím tu, které se dost nešťastně říká "vážná hudba"), budete zde mít velké potíže.
2. Do Karlachova překladu jsem jen nahlédl a zůstal jsem u Eisnerova, čili Karlachův překlad nemohu hodnotit. U Eisnera jsem totiž ocenil kapitolu, kde jsou popisovány dojmy z Beethovenovy hudby, konkrétně poslední klavírní sonáty op. 111. Tam totiž je dáván melodii druhé věty (Arieta) pomyslný text. Thomas Mann zde výslovností textu dodržuje rytmus Beethovenovy hudby, což v překladu Pavel Eisner respektuje (a pokud si vzpomínám tak Hanuš Karlach ne). Textem " luh i háj" skutečně můžeme podložit Beethovenovu melodii - rytmus hudby i slov je zde totožný. V autorově knize "Jak jsem psal Doktora Fausta" Thomas Mann uvádí slovo Wiesengrund - což má stejný rytmus, a toto slovo je v německém originále zde uvedeno. Jedná se o nepřímé poděkování hlavnímu Mannovu hudebnímu poradci při psaní této knihy, který se takto jmenoval.
3. Závěrečný dovětek, jakési P.S. o tom, že dvanáctitónová soustava je ve skutečnosti principem skladby Arnolda Schönberga, byl autor nucen dopsat právě z popudu Arnolda Schönberga, jinak by byl obviněn z plagiátorství. Hlavně kvůli tomu napsal Thomas Mann knihu "Jak jsem psal Doktora Fausta", kde tuto záležitost uvádí a okolnosti vysvětluje. Zde bych dodal, že tomu kdo slyšel dodekafonickou Schönbergovu hudbu by mělo být jasné, že Thomas Mann popisuje oněch dvanáct tónu chromatické stupnice jako čistě literární princip, který nemá s Schönbergovou dodekafonií nic společného. Neexistující hudba Adriana Leverkühna je líčena tak, že kdyby skutečně zněla, tak bude znít zcela jinak, než dodekafonické Schönbergovy skladby.
4. Pro reprodukční umění (hudba a herectví) podává kniha velmi důležitý pokyn - i ty nejsložitější hudební pasáže nebo dramatické texty je třeba interpretovat tak, že v reprodukovaném díle vyzdvihujeme prvky primitivismu. Čili i nejkomplikovanější Bachovu fugu hrát s podobným pocitem, jako kdybychom si zpívali tu nejjednodušší lidovou písničku. Skutečným interpretačním talentům je toto dáno, vůbec o tom nepřemýšlejí. Pro přemýšlivé hledače způsobu interpretace tento nedostatek primitivismu (Thomas Mann: "Nebylo jí dáno v oblasti primitivní...") může být hlavním důvodem jejich neúspěchu. Pro mnohé to může být dosti šokující informace, když se nad ní zamyslíme, tak s překvapením zjistíme, že vysoce pravdivá.
5. Z duchovního hlediska přináší tato kniha nesmírně optimistickou myšlenku: Kdo miluje, nedostane se do pekla, protože ďábel lásku nesnáší. Během celé knihy je Adrian Leverkühn líčen jako vysoce inteligentní člověk, který žije v oparu nadřazenosti, zaujat hlavně sám sebou a svým dílem. Ďábel si ho získá hlavně tím, že mu pomůže v jeho umělecké tvorbě rozřešit otázku rozpornosti mezi citovou a racionální složkou díla (co je emocionální bývá často primitivní a plytké, co je racionální postrádá emoce). Má ale podmínku, jeho "klient" nesmí milovat. Kdo pozorně knihu četl až do místa, kdy Adrian s ďáblem hovoří, tak ví, že s touto podmínkou nebude problém. Najednou se ale objeví postava chlapce Nepomuka (Echo) - nepochybně symbolická - evokuje malého dětského Ježíše - kterého si Adrian skutečně zamiluje. Více nebudu prozrazovat, snad jen to, že v málokteré knize je možno najít tak fascinující vyvrcholení, jako když krátce před závěrem knihy po ďáblovi Adrian doslova zařve.
6. Ve vydání překladu Pavla Eisnera z r. 1961 je v kapitole věnované hudebním přednáškám Wendella Kretzschmara vynechána důležitá stať Beethoven a fuga. (Dále jsem to z tohoto vydání nečetl, takže nevím, zda nechybí i něco dalšího.) Proto pokládám za lepší vydání z r. 1948, kde tato stať je - toto vydáni u nás vyšlo již rok po prvém německém vydání.

2 13.04.2022

Adrian Leverkühn je geniální muž. A tento génius představuje celý národ (Německo), který se skrze šílenství snaží "napravit" svět v krizi. Vidíme jeho vzestup a následný pád, což je opět paralelou k oné hrdé evropské zemi. Už jen z názvu je patrné, že se v díle pracuje s faustovskou tématikou, kterou zde nepředstavují kouzla a nadpřirozené bytosti, ale i tak je patrná. Na slavné dílo a folklor je samozřejmě taktéž odkázáno. Osobně jsem si celkem oblíbil chudáčka Echa, který na scéně moc dlouho nepobyl, ale takový už je osud postav, když v okolí řádí Ďábel a to nemusí být ani magický.

3 26.12.2021

Knihu jsem měl v knihovně 39 let, než přišla ta správná nálada a asi i věk. Nečetlo se to snadno, má-li z textu člověk něco mít, pak to příliš "neodsejpá". A po přečtení se jen člověk utvrdí v tom, jak skvělá je to kniha a jak velký Thomas Mann spisovatel. Výborné,
prokousat se tím stojí za to....

4 28.06.2020

Při začátku čtení mě trochu odrazovala vazba, kdy otevřít knihu a neztratit ani jedinou stránku bylo náročné, ale prostředek držel a konec to stejné co začátek. Knihu jsem četla přesně tři měsíce, protože to nebylo úplně lehké čtení. Po náročném a sebe přemlouvání jsem se zaslouženě dočkala závěru. Vazba mi sice nevydržela, proto jsem ji musela slepit izolepou abych neztratila listy. Myslím si, že jsou určité díla, která stojí za přečtení, i když jsou náročná a třeba i nezáživná, a DOKTOR FAUSTUS od THOMASE MANNA je jedním z nich.

5 12.12.2020

Přehnanou úctu vůči dílu Thomase Manna už asi nikdy nepochopím. Je-li jedním ze základních předpokladů dobrého prozaického řemesla učinit téma románu uvěřitelným pro laika a neurážlivým pro odborníka, přijde mi, že Thomas Mann se proti tomuto pravidlu prohřešuje kde může.
Odmyslíme-li si stokrát provařenou legendu o Doktoru Faustovi, zde podanou v typicky nabubřelém, zastaralém a mrtvolně veletoporném Mannově podání, zbude nám odbornické profesorské rozumování o hudbě, které bohužel člověk, který nevystudoval hudební teorii, nemá šanci pochopit. Čtenář tak musí přetrpět dlouhé pasáže nesrozumitelných odborných výkladů apod., prokládané nikterak zajímavým příběhem hudebníka-symbolu, jež má ztělesňovat duchovní vývoj Německa od raného novověku až po katastrofu Třetí říše (netřeba dodávat, že Mannova symbolika je pro moderního čtenáře povětšinou zcela nesrozumitelná).
Otázkou tak zůstává, jestli se vyplatí číst 700 stránkovou knihu kvůli filosofickým úvahám a postřehům, které jsou, to Mannovi nelze upřít, jako vždy na vysoké úrovni. Mann prostě ztělesňuje to nejlepší i nejhorší z klasické německé literatury: na jedné straně zastaralost stylu, těžkopádnost, profesorské mudrování, na straně druhé nezpochybnitelnou hloubku, která se dnes už nevidí. Mann v tomto dost připomíná Kunderu, oba spisovatelé by podle mého udělali nejlépe, kdyby se vykašlali na beletristickou formu a věnovali se pouze eseji a literatuře faktu, co jiného jsou jejich romány, než filosofická pojednání, takto ovšem v dost bezkrevné románové formě.
Pro sebe tak nechávám "Mannovskou" otázku, totiž byl-li spisovatel ve své podstatě nudným měšťáckým profesůrkem, či přece jen jakýmsi těžkopádným géniem, navždy záměrně nezodpovězenou.
Mimochodem: Shadwell (překladatel Alan Beguivin) z ČSFD (kdo ho zná, pochopí jak to myslím), tvrdí, že Doktor Faustus je jedním z největších románů, jaký byl kdy napsán, a doporučuje Eisnerův (LOL) překlad jako nejlepší.