Tydvik
komentáře u knih
Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
Karkulka se nám trošku zvrhla, což…
Mně jako obdivovatelce všeho nevysvětlitelného, zvláštního a nekonvenčního se to asi líbit muselo.
A opravdu líbilo. Vyrostlo to na podobné zahrádce jako třeba finské podivno.
Ale zároveň je to také jedna z mála knih, kterou bych se neodvažovala někomu doporučit, natolik je …svérázná.
No, shrnu to prostě takto – byl to velmi silný a intenzivní zážitek.
Když teče krev
Stephen King
Chuckův život – velká radost, skvostná povídka na hraně dokonalosti.
Na zcela opačném konci stupnice je Když teče krev… Recyklace něčeho, co už tady jednou bylo, navíc s lehkým politicko-výchovným aspektem. Nepotřebuji vychovávat. Chtěla jsem jen relaxovat.
Zbylé dvě – zlatý střed. Relaxační cíl víceméně splněn :-).
Modrá kočka
Martyna Bunda
Další velmi zajímavá kniha této spisovatelky.
Tentokrát je to epický, časově velmi rozsáhlý román bez hlavního hrdiny. Ovšem se spoustou hrdinů i nehrdinů vedlejších, obyčejně neobyčejných. Vlastně jen takových lidských a zvířecích figurek. A jednoho kláštera.
Ale to této knize na kráse nijak neubírá.
Román o tom, že svět se stejně pořád točí, bez ohledu na….prostě bez jakýchkoliv ohledů.
Argo české vydání odložilo tolikrát, že se mu podařilo úspěšně mě rozečíst v polštině, díky :-).
Dámský gambit
Walter Tevis
Motivací k četbě nebyl seriál (nejsem seriálová fanynka), ale jen a pouze jméno autora.
To je přece ten, co napsal Zpěv drozda…Ajaj, měla jsem u toho zpěvného ptactva i zůstat.
Dámský gambit je kniha velice snadno předvídatelná. Ale to by snad zas až tolik nevadilo.
Hlavně je však, a to už mi vadí víc, emočně velmi plochá, až chladná; celé to ve mně zanechalo...jednorozměrný dojem; osobně tuto kategorii nazývám „placatá literatura“. Prostě taková hezká americká pohádka o šachové popelce, kde se vše děje tak nějak samo. Ale alespoň je to poměrně čtivé…budiž tedy…lehounce nad průměr.
Kapři v kvetoucích trnkách
Petr Chudožilov
No ano, zajímalo mě, jak se kapři mohou ocitnout v kvetoucích trnkách. A ta vlastně nejlogičtější varianta mě vůbec nenapadla. Jeden si hned barvitě představuje jakousi poetiku a ona je to spíš tvrdá realita.
Kromě kaprů v trnkách jsou tyto črty a spíš jen náznaky povídek hodně o oné osobní svobodě, která v té době už byla na cestě ke svému konci, o životě, o smutku…o něm poměrně dost.
Kultura a 60. léta se váží především k filmu, ale literární šedesátky taky rozhodně zaslouží pozornost. Zaujalo mě vlastně všechno, co jsem do této doby četla. Edici „Život kolem nás“ se budu ráda věnovat častěji.
Sivý dym
Ziemowit Szczerek
Geopolitická sci-fi. A tomu, že se jedná opravdu jen o sci-fi, v to pevně doufám.
Upozorňuji, že pokud je vám politika úplně, ale úplně cizí, je lepší se knize vyhnout. Ušetříte si čas a brblání.
Mě osobně tenhle autor baví - jeho naprosto šílený styl alá divočina všeho druhu a vše, co se za ním skrývá. Což je vlastně paradox, protože se sama považuji za bytost poměrně dost konzervativní; nějaké rebelské součástky se v mém mozku ovšem schovávají a někdy prostě dojde k jejich aktivaci a probuzení z hlubokého spánku. Jako v tomto případě například.
Žádný teroristický útok ovšem neplánuji, ani nic podobného, paniky netřeba, tak moc aktivované zase nejsou, stačí jen sem tam nějaká ta kniha jako tato, a vyřádí se na dlouho dopředu. Za mě tedy spokojenost.
A ještě přidám uznání překladateli; i když i s tou slovenštinou to byl chvílemi pro mě boj. Měla jsem knihu „v ruce“ (na monitoru) v originále, je to naprostý jazykový masakr a neskutečná výzva…možná i proto autorovi zatím příliš knih u nás ani na Slovensku nevyšlo, jen po jednom kuse. Je prostě tak nějak se vším všudy hodně svůj.
V lesích
Tana French
Tak tedy…mám momentálně intenzivní potřebu u literatury odpočívat, takže detektivka by měla být k tomuto účelu ideální; tohle mě ale spíš vyčerpalo.
Na hlavního zloducha autorka od samého počátku doslova ukazuje prstem, takže následně další asi ¾ příběhu čekáte a trochu doufáte, že vás jen tahala za fusekli. No…
Toto už je samo o sobě docela výrazné mínus.
A obdivem nelze planout ani ke dvojici hlavních vyšetřovatelů. Jsou, mírně řečeno, lehce infantilní.
S tím asi souvisí i nadužívání výrazu „křenit se“. Ti dva se na sebe kření prakticky při každé vzájemné konverzaci (tedy zejména ze začátku, pak jim trochu dojdou příležitosti). Občas se, pravda, zakření i nějaký jejich kolega, popř. i civilista. Nejsou v tom sami.
Z představy křenících se policistů mě jímala hrůza.
Ty milostné tanečky ani nekomentuju.
Celkově je to tedy taková podprůměrná detektivka, snažící se šokovat a překvapit alespoň v závěru.
Ale to už mi to celé bylo úplně jedno a zajímalo mě pouze to, jak to dopadne se stavbou dálnice.
Brambora byla pomeranč mého dětství
Bohuslav Vaněk-Úvalský
Až na ten zahořkle působící konec, který je až takovou ponurou vizí budoucnosti, že nad jejím reálným naplněním nechci z pudu sebezáchovy ani přemýšlet a který oproti zbytku knihy působí jako trochu násilím naroubovaný kus z Orwella, to bylo čtení velmi vtipné (upravená elektronická verze z roku 2014).
Kdo by to byl řekl, že narodit se jako Husákovo dítě může mít i nějaké ty klady.
No a vida, při četbě téhle knihy to vážně výhoda je. Zažívala jsem takové to „to znám, to si pamatuju, no jasně!“
Často jsem se smála nahlas; a byl to smích zdravý a očistný.
Shrnu to stylem mluvy hlavního hrdiny: dobré, vtipné, líbilo.
Až na ten zmiňovaný konec, toho je mi líto.
Dámy z Grace Adieu a jiné povídky
Susanna Clarke
Milé Dámy, děkuji…
Vrátily jste mě zase po čase do říše fantasy, kde už jsem docela dlouho nebyla a kde je vlastně docela fajn a příjemně, zejména v dnešní době.
Velkou radost mi udělala i ta špetka dokonalé ironie, kterou je tahle knížka okořeněna.
Trochu ve stylu Muriel Spark. Já tedy hrozně nerada srovnávám autory mezi sebou, nepovažuji to za spravedlivé, ale tady si nemůžu pomoct – obě autorky mají tu sladkou jedovatost společnou.
Velmi, velmi příjemné počtení.
Černé housle
Maxence Fermine
Beru tuto knihu jako velké ponaučení pro příště a snad i na hodně dlouho. Ani na internetovém antikvariátě se nemá nakupovat neuváženě a zbrkle. Každá kniha si svého čtenáře najde – a tak je to naprosto v pořádku, bohužel si občas najde i toho, který jejím čtenářem není. A když už si mě tedy našla, tak zhodnotím.
Tato kniha není snová, je plytká. Jako ten potůček, který než někam dorazil, tak cestou vyschl.
Chápu, o co se autor snaží… veze se na módní vlně dojemných, rádoby filozofických příběhů plných velkých životních mouder. Což mě nechává zcela chladnou.
Posílám ji dál a pryč a daleko, ať si hledá zase někde jinde.
V sibiřských lesích
Sylvain Tesson
Milý deníčku, jsem alkoholik a abych se nerušeně mohl věnovat svému koníčku, vydal jsem se na půl roku do země alkoholu zaslíbené. Pití prokládám pozorováním sýkorky, poslechem praskání ledu a občasnou citací myšlenek jiných autorů.
Nic víc, nic míň.
Klobouk dolů, pane Tessone, prodat to ovšem umíte dokonale...
Oslněni světlem
Jakub Żulczyk
Thriller hutný a těžký jako duchna, zpod které se skoro nemůžete dostat ven.
To je míněno jako kompliment, i když to tak možná nezní.
Jeho kvalit jsem si vědoma a oceňuji je.
Nicméně se přiznám, že v mém letošním pomyslném a soukromém souboji dvou polských thrillerů a dvou Jakubů, kteří je napsali, dávám přece jen přednost Szamałkovi (a jeho Ať se rozhodneš jakkoliv). Je mi tak nějak přízemně bližší :-).
Ale navzdory tomu, že nakonec hodnotím čtyřmi, doporučuji všemi deseti.
Pochovejte mě pod podlahu
Pavel Vladimirovič Sanajev
Zjištění, že tuto knihu někdo považuje za "jedno z nejvtipnějších děl moderní ruské literatury" mě poměrně dost překvapilo.
Přemýšlím, čemu se tady někdo může smát...
Na to, aby byla kniha alespoň trochu vtipná, by byl potřebný autorův nadhled a ten tam chyběl. A nenacházím tam ani tu lásku, nejedná se o divokou formu souboje mezi babičkou a matkou o city malého deprivovaného kluka.
Hrdinova babička trpí pravděpodobně Münchhausenovým syndromem a tedy nejen jím, když už jsme u toho, ona je jedno velké utrpení a potřebuje se na někom vybít, potřebuje nějakou hračku. Tedy svého vnuka.
Ona už žádné lásky není schopna dávno.
Co to tedy vlastně je...deníček rodinného psychického týrání.
Ruskou literaturu mám ráda, tady jsem ale narazila. Napsáno je to zručně, což o to, ale to na celkovém nepříliš pozitivním dojmu nic nemění.
Smrtící překlad
Pablo De Santis
A je to vlastně ještě vůbec detektivní příběh? Částečně asi ano; já za sebe bych spíš hlasovala pro ‚ne‘.
Ale to opravdu záleží na úhlu pohledu, já spíš oceňuji tu nepátrací a nedetektivní složku příběhu.
Byla to velmi zvláštní, lehce mystická a na hraně reality se pohybující záležitost a bylo mi tam dobře.
A překlad, překlad prostě bývá důležitý...
Život je jen náhoda
Rosa Liksom (p)
Rosa Liksom je pořádná drsňačka, která se s ničím vůbec a ani trošku ne to…nepáře. Realita je prostě drsná, no. Někdy. V jejích povídkách a črtách je humor chvílemi opravdu hodně černý – a to je něco, co já dokážu ocenit, mám to ráda.
Autorce jsou často vytýkány vulgarismy, a i tady je najdete; no, osobně si myslím, že občas vůbec nejsou na škodu. Naopak, v pravý čas a na správném místě dokážou hodnotu sdělení správně nakopnout.
A ještě drobná a nepodstatná poznámka na okraj, kterou si ovšem nedokážu odpustit…i já jsem majitelkou Nokie. A není na ní nápis Samsung :-).
Tvrdohlavá stvoření
Aimee Bender
Tak teď bych hrozně ráda napsala cosi duchaplného, krasného, inteligentního, co by dokonale či alespoň částečně vystihovalo tuhle knížku...
No nenapíšu, neumím. Je tam prostě NĚCO. Něco je skryto v těchto podivných povídkách, které se mě dotkly; některé více, některé méně, ale každá z nich po sobě něco zanechala.
Tak alespoň takto: Message received and understood.
Jazykovým puristům se za užití angličtiny omlouvám, ale česky to zní fakt blbě.
Dveře
Magda Szabó
Tak jsem dospěla k názoru, že jsem asi chlap nebo co...
Protože já těm dvěma dámám opravdu nerozuměla, nechápala jsem je, nesoucítila s nimi, nad jejich výlevy emocí jsem kroutila hlavou.
Jedna je děsně divná a druhá je... řekněme labilní umělkyně.
A já mezi nimi, s nimi, jsem si připadala jako z jiné planety.
Asi mi k pochopení chybí pár kapek horké maďarské krve...asi jsem příliš seversky pragmatická.
Modrá světla Jokohamy
Nicolás Obregón
Tak mezi mnou a tímto dílem bohužel k přátelství a vzájemnému porozumění nedošlo.
Obregón není Mitchell a Obregonovo Japonsko mě prostě příliš nepřesvědčilo.
To je má první výtka. Druhá se týká příběhu samotného. Ta zápletka, vlastně všechny ty zápletky jsou ... no, prostě zbytečně přehnané. Autor měl evidentně strach aby se mu čtenář nezačal nudit a tak kupil a hromadil. Chybělo snad už jen velké mezinárodní spiknutí a liliputi z Kremlu. Ke své potřebě si dovolím upravit a pozměnit jedno rčení - příliš mnoho zajíců, myslivcova smrt. Nevěděl, za kterým se hnát dřív a uštval se...
Král
Szczepan Twardoch
Násilí, smrt, násilí, násilí, politika.
Varšava roku 37 v těch nejtemnějších barvách.
I ten smrad je tady autentický.
Dobré to bylo...
Prsten Borgiů
Vladimír Neff
Hrozně mě bavil ten parodický ironický čertík, který neustále odněkud vystrkoval růžky.
Je to neskutečně a dokonale bizarní.
A ta kouzelná čeština...to je prostě nádhera. U tohoto autora to ovšem asi ani jinak být nemůže.