V sibiřských lesích
Sylvain Tesson
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409181/bmid_v-sibirskych-lesich-qec-409181.jpg
4
100
28
Poměrně brzy jsem si uvědomil, že změnit svět tak nějak nebude v mých silách. Slíbil jsem si tedy, že se na nějaký čas uchýlím o samotě do chaty. V sibiřských lesích. Daleko od všeho, na břehu Bajkalského jezera, jsem si obstaral dřevěnou izbu. Tam, pět dní chůze k nejbližší vesnici, jsem se ztracen v nezměrné přírodě snažil být šest měsíců šťastný. Myslím, že jsem to dokázal. K životu stačí dva psi, kamna na dřevo a okno s výhledem na jezero. Co když svoboda spočívá v panství nad časem? Co když se štěstí zakládá na možnosti být sám, mít svůj prostor a ticho – na všem, co se budoucím generacím nebude dostávat? Dokud budou stát chaty v hloubi lesů, nic nebude dočista ztraceno.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2019 , GaramondOriginální název:
Dans les forêts de Sibérie , 2011
více info...
Přidat komentář
Hodně mě to zklamalo. Čekal jsem nějaký hlubší vhled, jaký samota dává člověku - něco jako v knize Henri Bosca měsíční pahorek v dlani -, ale nic takového se nedostavilo, kromě bezduchého plácání, jaké by snad napsal kdejaký intelektuál ze své kavárny, pokud by si obstaral dostatek podkladů. To slovo "bezduché" jsem použil schválně, protože jsem čekal skutečně i nějaké řekněme duchovnější prozření, když člověk někde je na samotě. Ačkoliv tady ta samota není úplná samota a do města se dá taktéž dojet. Určitá kritika konzumní společnosti (nic proti, ale plave po povrchu) a pak seznam a shrnut toho, co pan autor četl za knihy. Ale nějak mi tam chybí jeho skutečné vnitřní myšlenky, jeho skutečné prožitky, jestli si někdy sáhnul na dno, jestli třeba dokonce zpytoval svědomí - prostě něco jako od člověka, ne od robota neo řemeslníka. Námět dobrý, ale podání ubohé.
Námět skvělý, ale kupodivu mě to moc nevtáhlo... autor popisuje věci, které mě nezajímají (přehnaně filosofické plky o prdu) a nepopisuje ty, které mě zajímají, popř. popisuje nudně. Uvítal bych fotografie, více než jednu mapičku, méně chlastu...
Tohle je kniha o samotě. Mám samotu rád, je určitě potřeba, ale na horách ji zvládnu max. 2-3 dny, potřebuju si po čase s někým povídat. Je to taky kniha o svobodě a oproštění se od civilizačních pout. Taky trochu o chlastu a o tom si jít za svým. Muselo to být úžasné dobrodružství. Bajkal a vůbec Sibiř a civilizací tak nezprasené země na východ mě lákají k dobrodružstvím mnohem více než země na západ, které se pravděpodobně brzy stejně změní v chalifáty a sultanáty, kde nebude radno se pohybovat.
Autorovi se však, přes veškerou snahu, nepovedlo zbavit podvědomé povýšenosti a nadřazenosti občana neokoloniální mocnosti, která stále vykořisťuje, zotročuje a drancuje čtvrt Afriky (ve jménu demokracie pochopitelně) a na východní, Slovanské národy se pořád dívá přes prsty jako na - nepřímo podlidi - ale jako na něco nižšího a podřadného rozhodně. Taky mi místy přišel autor až pozérský a za každou cenu dělající něco, co jeho znudění pozérští kámoši ještě neudělali, nicméně je tvrdý, umí přežít, uvažovat a promyslet, postarat se, o praskání ledu, stromech, tichu, kreslení vlnových délek světla a zpěvu ptáků bez spěchu umí psát opravdu vtahujícím způsobem, takže tohle mu odpouštím.
K přečtení pro dobrodružné povahy určitě doporučuju, sám jsem měl chuť sbalit batoh a vypadnout na Bajkal.
Základní myšlenka útěku z civilizace do samoty mě velmi oslovuje, proto jsem se na knihu hodně těšil. Bohužel se potvrdilo známé pravidlo, že čím víc se těšíte, tím větší zklamání zažijete.
První studená sprcha přišla už na straně 28, kde autor konstatuje, že "Slované vydrží celé hodiny sedět a sledovat .. kapky na okenních tabulkách. Občas vstanou, zaberou nějakou zemi, udělají revoluci a zase se vrátí snít k oknům...". Bohužel nejde o jednorázový exces - v obdobném duchu se nese celá kniha. Tedy až po stranu 54, kdy jsem rezignoval a knihu odložil na regál s označením Libri vaniti.
Suma sumárum jsem se dozvěděl, že autor z blíže neurčeného důvodu prchnul z Francie na Bajkal, do chatky u jezera, kde chce přemýšlet. Po pár dnech ale hledá jiné lidi, aby si s nimi popovídal. Když ale mají jiné názory než on, opět se utvrzuje, že s nikým mluvit nechce. Z toho mi vychází profil pozéra, který si jen vyrazil na dovolenou někam, kde nebyl žádný z jeho kamarádů, aby mohl poté šířit v pařížských kuloárech prášilovské historky o Rusku. Pokud bych chtěl takové plky poslouchat, zapnu si ČT.
Tuto knihu mohu rozumnému čtenáři doporučit pouze tehdy, pokud se rozhodl spáchat sebevraždu a hledá vhodný způsob. :-(
zprvu intenzivní potěšení z popisu krajiny, samoty a zimy umořily autorovy pozérské aktivitky: věčné nasávání vodky, filozofování a povyšování se nad Rusy. nedočteno.
Na knihu jsem se těšila. Některé pasáže jazykově mi přišly poměrně kostrbaté.. Škoda.
Dávám hodnocení alespoň za popsání té krásně mrazivé přírody a částečně i pohled na konzumní svět
Mám ráda podobné příběhy. Příběhy o lidech, kteří vybočí ze zažitých kolejí a skusí žít jinak a jinde. Možná je mám ráda proto, že těm lidem závidím odvahu. Nicméně jsem nadšená z autorova jazyka, z českého překladu a hlavně z četných zamyšleních o člověku a přírodě, kterými je kniha bohatě protkána. Doporučuji přečíst všem, kdo milují přírody i těm, kdo ji milují, ale nemají čas v ní pobývat.
Námět je mi hodně blízký, slučuje se s mým pohledem na život, jen té vodky už bylo s přibývajícími stránkami zbytečně moc. Také jsem se konci knihy, už nedokázala ubránit pocitu z účelovosti pobytu na chatě a to pouhé potřebě námětu na knihu.
Není moc knih, ke kterým bych se chtěla vracet, ale V sibiřských lesích je právě jedna z výjimek. Tohle mi sedlo jako už dlouho nic.
Pokojná, tichá, melancholicko-zimná kniha. Autor mi je veľmi veľmi blízky, tým ako žije a ako cíti. Ako píše a prežíva zažité veci. V texte nájdete mnoho slovných krásnych obrazcov, básnických metafor, jednoduchých opisov prítomného okamihu. Sýkorka, drevo, nosenie vody, zima, sneh, vietor, jazero, ticho. Táto kniha je prítomný okamih. Čítajte ju pomaly a vnímajte medzi riadkami. Na povrchu budete vidieť človeka, ktorý sa zásobil na pol roka cestovinami a žije si zdanlivo pustovníckym životom na Bajkale. Opíja sa vodkou a filozofuje... Áno a tu sa zastavte. Toto je IBA navonok, no vnútri sa deje to, čoho sa väčšina ľudí bojí. Oslava ticha, samoty /nie opustenosti, pretože autor je len sám, no nie je opustený/ stíšenie, zvnútornenie a zastavenie. POKOJ. Výdych a nádych. Myseľ sa sťahuje a jazero zostáva stále viac tichšie. Kruhy na vode sa zmenšujú... až nakoniec zmiznú úplne. Čo je za nimi...?
Milý deníčku, jsem alkoholik a abych se nerušeně mohl věnovat svému koníčku, vydal jsem se na půl roku do země alkoholu zaslíbené. Pití prokládám pozorováním sýkorky, poslechem praskání ledu a občasnou citací myšlenek jiných autorů.
Nic víc, nic míň.
Klobouk dolů, pane Tessone, prodat to ovšem umíte dokonale...
Jako velmi melancholická povaha jsem se v knize našel. Není to oddechovka jako nesmrtelný Robinson, o vlastní přežívání v divočině kniha moc není. Je o tom, co se člověku honí v hlavě a duši když sám sedí u stolu s láhví vodky hledíc z okna. Sám ale ne osamělý. Teď v zimě, když mám tu výsadu moci si zatopit v krbovkách, je to na večer uhrančivé čtení. Jen tu vodku nemám, preferuji bourbon. :-)
Škoda trochu z mého pohledu uspěchaného závěru. Kniha mohla být o 50 stran delší. Nečekal jsem srceryvné loučení, ale tohle také ne. Stálo to za to? Odcházel z těžkým srcdem? Těšil se pryč? Na to si musíme odpovědět sami....
Za mě žádný velký zázrak, ale číst se to dalo. Ve srovnání s knihami Jeana Gionna nebo Seethalerovým Celým životem, které jsou skutečným usebráním se v souladu s přírodou (bez velkých slov i gest), je to takové pubertálně rozjívené :-) Autor ve své samotě často objevuje trakař, když na něj zapůsobí krása nebo moudrost přírody, nebo mu něco docvakne a vypustí nějakou hlubokou myšlenku.
Čtenář může formou deníkových zápisů též nakouknout do povahy ruské zimy od února do července i do povahy ruského člověka žijícího na tomhle konci světa, jakož i zbohatlíků, kteří si tam jezdí užívat anarchii.
Bohužel tahle kniha má stejně jako podobné mainstreamové knihy dvě zásadní vady na kráse. Autor se jednak chválí, jak tímto poustevnickým způsobem života nepodporuje konzum a jak si vystačí s místními zdroji, přičemž trochu zapomíná, že si dovezl dva náklaďáky zásob ze supermarketu (o outdoorovém vybavení, fotovoltaických panelech, skládacím kajaku a doutnících nemluvě) nebo se chválí, že neloví, nicméně rád se zachumlá do své kapuce s kojotí kožešinou, bordel po předchozím majiteli uklidí tak, že ho odtahá dál do lesa, rád si přihne vodky nebo se zpije do němoty atd. - Což samozřejmě neznamená, že tohle není lepší než být klasickým většinovým konzumentem a přidávat na tu druhou misku vah - jen to není žádný svatý poustevník, ale spíš takový odolný exot :-) A to hlavní: tohle poustevničení je možná zajímavým příběhem, ale není řešením s obecnou platností. Dá se aplikovat jen na pár lidí, protože víc jich Bajkal nepobere. Ta zbylá většina si musí najít jiný způsob, jak dojít k moudrosti, vnitřnímu klidu a úctě k přírodě.
---
„Patnáct druhů kečupu. Kvůli takovým věcem se mi svět zachtělo opustit.“
---
„Být sám znamená slyšet ticho.“
---
„Nejlepší způsob, jak zabít intenzitu nějakého okamžiku, je pomyšlení, že by se měl vyfotit.“
---
„Odvážné by bylo pohlédnout věcem přímo do tváře: svému životu, své době i těm druhým. (...) Kdo jsem? Zbabělec vystrašený světem, který se uchýlil do chaty v lesích. Srab, co se opíjí v tichu, aby nemusel přihlížet své době, aby náhodou nepotkal své svědomí, když bezcílně chodí po písečném břehu.“
---
„Déšť byl vynalezen proto, aby se člověk cítil šťastný pod střechou.“
---
„Vzduch je nabitý hmyzem. Vrubouni lezou po trámech chaty, tesaříci okupují police. Ovádi s přízračnýma očima rozčilují psy. Kdyby tenhle hmyz vážit pět či deset kilo jako v prvohorách, lidi by se tolik nenaparovali.“
Paráda. Spousta podnětných filozofických myšlenek. Kniha nutí vytvářet v mysli obrazy dálky, opuštěnosti, ale zároveň i svobody. Škoda, že nebyla delší. Pro všechny, které přitahuje samotářský životní styl.
"V hloubi tajgy jsem se změnil. Pobyt na jednom místě mi přinesl to, co už jsem nenacházel v cestování. Genius loci mi pomohl ovládnout čas."
Vystoupit z koloběhu všedních starostí a strávit půl roku na břehu Bajkalu, ve společnosti spousty knih, dvou štěňat, sýkorek, medvědů a občasných návštěv sousedů. Zpomalit běh času a naučit se žít v přítomnosti, na hraně mezi vzpomínkami a očekáváním.
Hledat štěstí cestováním po celém světě a nakonec ho najít pobytem na jednom místě. Na místě kam se člověk chce zase vracet.
"Opustil jsem hrobku města a šest měsíců žil v chrámu tajgy. Šest měsíců jako celý život."
.... "Město je vstup do kultury, řádu a jejich společného dítěte - vynuceného přizpůsobení se.
Aby člověk dospěl k pocitu vnitřní svobody, potřebuje nadbytek prostoru a samotu. K tomu ještě musí přidat nezávislost na čase, absolutní ticho, drsné životní podmínky a těsnou blízkost krás přírody." ....
Samotárov môžem a filozofujúcich samotárov ešte viac. Rusko, vodka, tajga, duša, Bajkal. K tomu ani viac nebudem dodávať!
mne se kniha líbila ,, klid,,soběstačnost a radost z harmonie s přírodou Škoda,že od autora není více knih .Díky za četbu a poučení
Štítky knihy
životopisy, biografie francouzská literatura Sibiř cestopisy samota alkoholismus chalupy a chaty jezera Bajkal
V sibiřských lesích
O samotě, o tichu, o přírodě. Moc pěkná kniha se kterou jsem strávila pár večeru zachumlaná v dece. Je to trochu motivační - ale neotravovala mě to. Doporučuju.