Tsuki komentáře u knih

Zezačátku mi přišel autorův přístup trochu radikální. Něco duchovních knih (nebo new age) jsem už přečetla, ale tahle je první, která pracuje s přítomným okamžikem, uvědoměním a kontrolou vědomí, že nemáme kontrolu. Někde v půli jsem knihu na nějakou dobu odložila, ale zpět jsem se vrátila po tom, co jsem viděla film Peaceful Warrior (Pokojný bojovník) - který sice pochází od jiného autora, Dana Millmana, ale pracuje s podobným tématem, jinak uchopeným. S touto knihou jsem udělala to, co se všemi ostatními tohoto typu - přečetla, vnímala, něco si vzala a něco nechala plavat. Protože to se mi jeví jako nejlepší - hlavně ničemu fanaticky nepropadat a používat všechno tak, jak to funguje pro mě osobně. Přeci jen, on pan Tolle sám moc dobře ví, o čem mluví, ale někdy mi připadá, že si ti autoři neuvědomují, jak jinak to zní těm, kteří ještě nevědí. Každým pádem to ale není kniha na jedno přečtení, takže počítám, že se k ní v budoucnu ještě vrátím. Možná s zase trochu jiným pohledem...

2 19.09.2015

Tenhle díl se točí okolo dvora, dvora a zase dvora. Není to úplně nezajímavé, ale slabší, než dobrodružný rytmus předchozích dílů. Trochu mě to donutilo zapátrat a zaplnit mezery ve znalosti historie a osobností té doby, a pochopila jsem, že je to přeci jen pořád fikce. Na druhou stranu se některé věci podařily autorce (autorům) vystihnout. Pro mě nejzajímavější částí Angeliky a krále byl ten "boj" mezi Angelikou a Filipem. A taky se tady Angelika trochu změní (jako v každém díle), ale ještě víc se vzdaluje tomu, co bych si já vzala za vzor nebo idol, se kterým se sžít nebo identifikovat.

1 19.09.2015

Bláto a bahno nechala konečně za sebou (i když tuším, že "zápach" podsvětí už nikdy cítit nepřestane) a směřuje ještě výš - spíš nejvýš, až ke králi. Znovu opakuji, že Cesta do Versailles se mi četla nejlépe a také je to zatím jediný dvojdíl, který považuji za trochu inspirativní. Nicméně moc nechápu, jak je možné, že je Angelika tak pronikavě inteligentní (zvládá kde co v podnikatelské, obchodní a finanční branži) a zároveň v některých situacích tak hloupá. Ale budu to přičítat době, do které je Angelika situovaná.

2 19.09.2015

Cesta do Versaillles se nese v podobném duchu, jako první díl (respektive 2 díly). Ale odehrává se v úplně jiném prostředí. Mně osobně se možná tohle Angeličino období četlo lépe a svižněji, než předchozí kniha. Navíc je to inspirativní, jak se francouzská madam, která upadla do bláta a spodiny Paříže, hrabe trpělivě a houževnatě zpět, vzhůru...

2 19.09.2015

No, tak paní markýza je pro mě zvláštní kapitola. Neříkám, že významná, protože v životě jsem narazila na několik věcí, které se mi do života zapsaly mnohem víc. Ale jedno prvenství musím Angelice přiznat - je to asi první knížka co jsem přečetla, která se dá specifikovat jako román pro ženy, byť s dobrodružnými prvky. Období, kdy jsem papouškovala, že červená knihovna je hloupost mám už za sebou a teď si dělám na různé věci různé názory.
Kdysi jsem se přes jednu dámu dopracovala ke shlédnutí prvních tří filmů, které jsem brala, ale neuchvátily mě. Takže jsem ke čtení přistupovala podobně. Ale po několika stránkách jsem musela uznat, že toto je jiná kapitola. Hlavně (!) jsem se konečně začala orientovat nejen ve velkém množství postav s francouzskými jmény (které mi sem tam splývaly a množství z nich neumím dodnes správně vyslovit) ale taky v ději, protože ve filmu je přirozeně všechno dost osekáno, zestručněno a pozměněno.
Markýza Andělů - alias první a druhý díl tohoto rozsáhlého díla - je dobrý úvod. Angeličina osobnost není taková, abych se s ní dokázala ztotožnit, někdy její chování moc nechápu a někdy mě zase rozčilují manýry té doby, ale... bůhví proč čtu stále dál (momentálně jsem u Nezkrotné Angeliky - série, kterou vydal Československý spisovatel v roce 1991). A to, že mě to nutí číst další a další knihu, to je asi to kouzlo Angeliky, protože nesporně nějaké má, vzhledem k jejímu úspěchu... :)

2 19.09.2015

V Zaříkávači se oproti první knize (Mým marodům, 2010) objevuje pár novinek a celkově je cítit, že se pan Hnízdil neustále duchovně/duševně vyvíjí. Na jednu stranu se mi líbilo, že se víc "odhaluje" čtenářům, mluví o svém osobním životě a dává tím najevo, že je taky jen člověk, se svými mouchami. Na druhou stranu ho to zbavilo takové jákesi image úžasného doktora s bezchybným přístupem - ale to je vlastně dobře. Nejspíš v ničem nelže a toho si v dnešní době asi cením nejvíc. Upřímnost sice někdy bolí, a pro mě osobně je smutné číst ty "nenapravitelné" případy, protože si sama říkám, jestli nejsem jedna z takových? Jestli mám dost síly se uzdravit? Obzvlášť když se daná osoba nachází ve složité situaci. Někdy to vyznívá, že v takovém případě pan doktor jenom pokývá hlavou "tady se nedá nic dělat, vám nepomůžu". To je deprimující... Bohužel se v tématu nijak neodklonil od Marodů a je to to samé dokola, jen zabalené v novém lesklém papíru. I tak mi ale Zaříkávač přišel lépe zpracovaný a krapet moudřejší než Marodi. Jen tam pořád něco chybí... třeba návod, jak si vlastně člověk může pomoct...

1 15.07.2015

Tahle knížka je jednoduše podaná a autorka se jasně vyjadřuje přímo k věci. Pro mě osobně kniha asi nebyla nijak velkým přínosem, ale rozhodně netvrdím, že by byla špatná. Jen není pro mě. Mám v rodině člověka, který jí čte napřeskáčku minimálně dvakrát, třikrát do měsíce. Neodsuzujte předem, přečtěte a sami se rozhodněte, jestli je pro vás přínosem.

15.07.2015

Co se týče názorů a pohledu na svět, mi tahle kniha nepřinesla nic zásadně nového, co bych už nevěděla. Na druhou stranu jsem byla mile překvapená, že se i v Čechách najde člověk, který nejen tyto názory zastává, ale otevřeně se za ně staví a bije. Až na pár drobností (drobné odchylky od mých vlastních názorů, vyjádřený paradox se někdy přelévá do spíš pesimismu, články se opakují /někdy i doslovně/...) vcelku velmi zajímavé čtení. Rozhodně bych ho doporučila většinové populaci - takovým těm lidem, co je bolí přemýšlet, tak to nechávají na jiných. Mně už toho neměla moc co nabídnout, spíš bych uvítala nějaké "praktické" rady.

1 02.07.2015

Kéž bych na tuhle knížku nenarazila. Nasadila mi do hlavy brouka a taky jsem si díky ní odškrtla bod mého knižního seznamu - "kniha, jejíž přečtení trvalo věčnost". Ne, tahle knížka není blbá. Je úžasná. I to (nebo spíš hlavně to), co Monty Roberts s koňmi dokázal a co o nich (ještě pořád) učí další a další lidi. Je pravda, že nejspíš změnil přístup ke koním obecně a jeho zásluhy mu nehodlám upírat. Na druhou stranu mě několik věcí v knize nahlodalo a později jsem se přistihla, jak uvažuju nad Mary Sue stylem Montyho života. Jak je všechno perfektně vybalancované - těžké dětství, krutý otec a nekonečná dřina u koní, éterický způsob jakým poznal chování koní, vybudování farmy a další... Mrkla jsem na net a narazila na mnoho hlasů plných pochyb (včetně bratra Montyho Robertse Larryho), ze kterých vyplývá, že tahle kniha o Montyho životě je vlastně vykonstruovaná a skvěle zpracovaná snůška lží. Mimo jiné prý Monty nikdy nebyl pozorovat mustangy v jejich přirozeném prostředí. Montyho otec při policejním zásahu nezabil černocha (prý tam u toho Larry také byl) a on i matka byli velmi milující rodiče. Montyho otec nikdy ke koním krutý nebyl a používal metody, které později Monty rozvedl. To kontroverzní "pytlování" koní se prý provádělo trochu jinak a koně se nebili. Těžko říct, kde je pravda, ale každopádně mě mé pátrání uvedlo do rozpaků a další čtení knihy mi ztěžoval pocit zmatení. Už to nebylo tak kouzelné. Znovu opakuji, že zásluhy Montyho Robertse nijak neshazuji, jen podotýkám, že svou slávu přiživil na jiných lidech (hlavně na téměř zostuzení svých rodičů), odvolává se hlavně tam, kde mu to už nemůže nikdo dosvědčit (v době vydání knihy byli už dotyční po smrti) a jeho život působí příliš dokonale. A tím i jeho příběh. Ale bráno jako fiktivní literární dílo - dokonalost.

2 10.06.2015

Tahle kniha mi přivodila ten nemilý pocit, že mi něco uniklo. Hrozně nerada něco nechápu a při čtení téhle knížky jsem se občas zastavila a přemýšlela, o čem to sakra bylo. Některé povídky mají vynikající námět, ale nikdy není pořádně zpracován a dle mého názoru nemá autorka cit pro sdělení vlastní myšlenky, minimálně ne na malém prostoru. Je jasné, že v její hlavě je všechno čisté, ale čtenáře nechává, aby se plácal v několika stránkách načrtnutého nečeho. Pro mě je povídka oproti románovému (nebo prostě příběhovému) formátu jako úsečka proti nekonečné přímce. A je mi k ničemu povídka, která mnohdy nemá ani začátek, ani konec, a velmi často těžko uchopitelnou pointu. Dost mě tohle odradilo od dalších knih autorky (i přes jejich značnou popularitu). Mám ráda povídky, které mě osloví a i přesto, že trvají jen okamžik, přemýšlím o nich ještě dlouho. A ne, že po přečtení si člověk jde lehnout a deset minut si říká WTF?

1 10.06.2015

Na téhle knize je něco neuvěřitelného... tedy, neuvěřitelně přitažlivého. V mé domácí knihovně se válí už několik let (dědictví po dědečkovi), mnohokrát mi prošla pod rukou - nejstarší kniha, kterou vlastním (vyd. r. 1900), ale nějak se ne a ne do ní pustit. Asi mě odrazovala ta tématika. Ale byla jsem hrozně překvapená, jak moc mě vlastně zaujala. Po "přelouskání" několika prvních stránek, než jsem si zvykla na styl jazyka (značně zastaralý pochopitelně) a lehkém naťuknutí příběhu jsem propadla kouzlu starých knih. Vžila jsem se do příběhu a i když jsem musela chvílemi kroutit hlavou (hlavně nad ortodoxně-křesťanskými narážkami), pěkně to odsejpá. Je tam pár silných momentů a rozhodně mezi ně patří popis bitev a bojových scén. Myslím, že je to dobře vyvážené co do příběhu, tak do psychologického rozpoložení, přes romantiku až po tu bitevní stránku. Postavy je také poměrně jednoduché si oblíbit. Nevěřila bych tomu, ale po přečtení se přece jen hodlám pustit (pokud je někde seženu) do dalších dílů a děl autora. Jen to mě zamrzelo, že jsem si jako první vlastně přečetla poslední díl od toho všeho...

6 06.03.2015

Jedna z knížek mého dětství. Četli jsme jí jako mimočítankovou četbu ve škole, byla jsem tenkrát jediná holka, co nereptala, že čteme klučičí knížky :) Hrozně jsem se těšila, že si tu knížku znova přečtu, i ty ilustrace mi okamžitě ožily v paměti. Asi jí zařadím mezi své srdcové záležitosti, bůhví proč mě auta zase chytla. A taky se mi líbí, že se na začátku zabývají i motocykletami a i zmínka o letadlech... že je to všechno vlastně pravda, nebo tenkrát aspoň byla, to je takový krásný bonus. Číst a připomenout si všechny ty, bez kterých bysme ještě chodili pešky nebo koňmo, co se hnali za pokrokem a stáli u zrodu toho všeho... Poslední kapitola mě trochu dojímala. Jojo, čas se nezastaví a nestojí pro nikoho z nás. Fakt krásná, tahle knížka, hlavně ty začátky...

5 20.12.2014

No páni. Musím přiznat, že literaturu tohohle typu moc nežeru - konkrétně jsem jednou (cca ve třinácti) četla asi čtyři romány pro náctileté... a pak až dnes Losing It. A docela mě to na chvíli dostalo - přečetla jsem to za jednu noc, celé jedním dechem. Docela mě překvapilo, že jsem Bliss ani na začátku, ani během knihy nezačala pro něco nesnášet - to se mi stává u valné většiny ženských hrdinek, bůhví proč. Bliss se mi docela líbila, byla správně "akward" a docela se mi s ní dobře sžívalo. Během prvních kapitol jsem si byla celkem jistá, že vím, jak to dopadne, v průběhu knihy se to ale ještě trošinku zašmodrchá, a pak je zase jasno. Prostě klišé jak hrom, ale výborně podané, se sympatickou hrdinkou a poněkud "Marty Stu" hrdinou, ale nebylo to uvedené do nesnesitelnosti, naopak bych řekla, že to byl jeden z mála případů snesitelnosti dokonalého muže :) Docela si to umím představit i zfilmované. A taky musím přiznat, že už načuhuju, kde si seženu další autorčiny knížky...

2 02.12.2014

Hodně originální dílko. Dobové, dost satirické a místy až tragikomické. Ale zasmála jsem se, pobavila i zamyslela. Měl toho napsat víc, v podobném duchu, škoda.

2 01.12.2014

Moje první setkání s tímto autorem. Děsivým věcem se většinou zdaleka vyhýbám, ale tady byla zvědavost silnější a nakonec jsem ráda, že jsem se do toho pustila i za cenu těch několika probděných nocí :) Dokážu si představit, že by to mohlo být ještě lepší, ale už ne zas tak o moc.

SPOILER
Jsem nesmírně ráda, že hned první knižní horor/thriller dopadl dobře, celou dobu mi bylo jasné, že jinak než dvěma způsoby to asi dopadnout nemůže. Ale i tak mě kniha držela po celou dobu, až jsem si chvílemi stýskala, že se styl vyprávění trochu vleče - ale ono to s postupujícími kapitolami hezky graduje a konec je napínavý jak kšandy. Ráda bych viděla trochu víc prostoru pro ty děti, hlavně Minnie, a taky Willardovi jsem původně připisovala větší úlohu. Očekávané zapojení parťáka Timminse (ať už v dobrém či špatném) se taky nekonalo... ale nedá se nic dělat.
KONEC SPOILERU

Ale ať už tak či onak, považuju Tajemství noci za dost dobrou knihu a doporučuju ji přečíst.

1 24.11.2014

Tahle knížka člověka naladí na tanec :) Je to celé hezké, něžné a jednoduché. Je z toho celkem cítit, že autor si tango a taneční školu zažil na vlastní kůži. Za největší plus považuju, jak pěkně vykreslil postavy, které jsou hezky různorodé (i když bych uvítala pro ně pro všechny o něco víc prostoru). Knížku doprovází krásné a zajímavé ilustrace a parádně navozují tu správnou atmosféru. Jestli se vám zrovna nechce číst nic náročného ale čtení si chcete užít, tímhle rozhodně nic nezkazíte.

1 24.11.2014

Pro děti poklad. Ladovská idylka a spoustu koucourkových příhod je sázka na jistotu. Nesmí chybět v žádné knihovničce :)

6 16.11.2014

Jedna z knížek mého dětství - nikdy jsem jí sice nevlastnila, zato jsem jí měla vypůjčenou aspoň milionkrát.

2 22.09.2014

Tahle knížka mi nepřinesla žádné zklamání. Čekala jsem nějaké strašidelné až hororové děsy, odehrávající se za zdmi sirotčince, i když mě trochu mátlo zařazení mezi fantasy. Co jsem dostala bylo opravdu fantasy, a strašidelné jen trochu (mně, udešenému stvoření, to stačilo na dva dny poněkud nenaplňujícího spánku). Za nejlepší věc na celé knize považuju paradoxně ty fotky. Jako prolézač starých antikvariátů jsem měla tu čest párkrát narazit na staré a "podivné" fotografie, ale nikdy ne tolik, jako jsou ty v téhle knize. Obyčejně obrázky doprovázejí příběh, tady je to obráceně.
Samotný příběh se taky vyvíjí neobvykle. Začátek, hned po úvodu do života hlavní postavy Jacoba, se rovnou vrhá do mírně hororové a při lepším zpracování možná i psycho atmosféry. Jen co jsem očekávala, kdy se provalí ta kupa hnoje odněkud, kde to nečekám, se děj naoko uklidil, jen aby se vrátil znovu ten strašidelný efekt. A pak se najednou všechno začne vysvětlovat a poodhalovat a já přemýšlím, co se sakra bude dít do konce knížky? - Ale to je ta finta. Pokaždé, když se objevil moment, kde hrozilo, že bych se mohla začít nudit, něco se změnilo a akce pokračovala, i když už jsem byla v menším napětí, než na začátku.
Aby autor zaujal i dospělé čtenáře, musel by se víc odklonit od šablon, které jsou už v různých obměnách v dětské/pro mládež fantasy zavedené. Ale když to beru tak, jak to je, knížka je vlastně dost dobrá. Rozhodně se těším na další díly, jak se to bude vyvíjet.

3 16.09.2014

Po chvíli čtení jsem měla dojem, že vím, že tahle kniha bude stát za to. Ale mýlila jsem se. Anne Rice pro mě není úplně neznámé jméno, ale její tvorbu jsem do rukou dostala poprvé. Nemohu jí upírat podmanivý styl psaní, který vás vtáhne do děje, ale jinak byla pro mě knížka spíš zklamáním. Velmi zajímavé téma neproměnila v žádné vítězné body. Už někde před polovinou mě vyděsilo, že se směr ubírá spíš k romanci než k akci. V druhé části knihy už to nabírá strmější a strmější spád, ale čím víc akce, tím větší očekávání jsem měla... a naprosto zmařený a zbabraný konec to dodělal.
Dost mě taky autorka nakrkla i tím, jak si "pohrála" s hlavními postavami. Julie, věčně popisovaná jako nezávislá, odhodlaná a svá, z té se postupně stal pouze milostný objekt pro Ramsese a všechno její smýšlení a jednání tomu odpovídají. Alex mi celou dobu připadal jako hloupoučce zamilovaný bulík a teprve když získal mou pozornost někde ke konci knihy, tak na mě vypadl nový náhled na jeho charakter. Který mimochodem nevydržel dlouho... Henry byl, pravda, pěkně slizký a představovala jsem si různé variace, jak by to s ním mohlo dopadnout - co vymyslela Riceová předčilo všechna má očekávání, takže další malé plus. Samir mě taky zklamal. Ze začátku, podobně jako Julie, působí nezávisle a rázně. Pak se z něj mávnutím kouzelného proutku stává oddaný posluhovač, který by pro pána skočil do ohně a působí jako pes po boku krále... Nehledě na to, že autorce nestál ani za to, aby o něm napsala pár slov, kterými by objasnila, co s ním bylo dál, jako u ostatních... Mou jedinou oblíbenou postavu, Elliota, vlastně obdarovala koncem, který si myslím, jeho charakteru až tak nepříslušel, ale budiž. Nadějný mi byl i Lawrence, ale... A samotný Ramses? Na nesmrtelného krále mu tedy něco scházelo, pořád se tam psalo, jak si z něho všichni sedají na zadek... neviděla jsem jediný důvod. Všechno okolo něj mi ještě teď připadá dost sporné...
Popravdě, celý koncept nesmrtelnosti, která se nedá přerušit opravdu NIČÍM, to je přitažené za vlasy a odporující všemu mému... vědění? No, řekněme, že to odporuje mým vírám a teoriím o fungujícím vesmíru. Nápad na stvoření něčeho nezničitelného je děsivý a odporný.


SPOILER
Mimochodem, za těch pár let, kdy sem tam sbírám vědomosti, jsem si Kleopatry spíš považovala (a taky ji považovala za trochu moc hrdou a příliš sebevědomou), ale tady v té knize jsem jí nesnášela. Od první chvíle, kdy mi došlo, co se Ramses pokusí udělat mi byla odporná a nelidská. A přitom ten hlupák Ramses věděl, koho probouzí... fuj. Ani nevím, jak bych vyjádřila svůj odpor. Asi je podivné, že mě to tak vytočilo a rozhodilo, ale jenom si představte, že dáte OPRAVDOVOU nesmrtelnost někomu příliš cílevědomému, hrdému, přesvědčenému o tom, že je vládcem... Ugh.

13.09.2014