topipig komentáře u knih

Nejlepší části knihy jsou, když se na scéně objeví podivná prasata a terorizují dům pisatele nalezeného rukopisu. To by se atmosféra dala krájet. Když však přijdou na řadu stránky s metamorfózou a putováním v čase a prostoru mezi různými světy a galaxiemi, tempo vyprávění trochu poklesne. Zda je to na škodu nebo není, musí posoudit každý individuální čtenář sám. Já jsem si Dům na rozhraní užil téměř dokonale, i když jsem se v parapsychologických jevech občas ztrácel. A ještě malý dodatek, vlastním výtisk z edice FOBOS z roku 2022, který má mnohem lepší přebal než vydání zde vystavené.

2 08.12.2022

Byl jsem hodně překvapen, jak jsou některé povídky vulgární, jenže vulgární se v tomto případě rovná přirozené. Arnošt Lustig byl mistrem slova a obraty, které při psaní používá jsou naprosto originální a osobní. Sháněl jsem hlavně titulní povídku Modrý den, kterou jsem viděl zfilmovanou a utkvěla mi v hlavě. Obě verze mají obrovskou sílu! Mimo tuto kniha obsahuje ještě dalších 12 příběhů, které se odehrávají v období druhé světové války, ať už třeba během pražského povstání nebo ve vyhlazovacích táborech. Všechny spojují dvě zásadní věci : smrt a touha žít. Musím říci, že některé stránky mě daly pěkně zabrat a navodily mě hodně nepříjemné pocity a jiné jsem musel zase vícekrát pročítat, abych přesněji pochopil Lustigovu mysl. Každopádně velice silné čtivo, bez jakéhokoliv ideologického zatížení. Moc si osobnosti Arnošta Lustiga cením.

03.10.2022

Velmi dobře zpracovaná historie kapely Forgotten Silence, jen je škoda, že ranné období je zmapováno nejméně, ale chápu, že vzpomenout si na úplné začátky bylo složitější :). Jednotlivá období, časové úseky a všechno okolo nahrávek a alb komentuje hlavní mozek FS Krusty, kdy občas přihodí komentáře i další členové, které kapelou od první fáze až do současnosti procházeli. Krusty je mistr psaného slova a proto je kniha čtivá a nenudí. Samostatnou závěrečnou kapitolou jsou texty, které Krusty napsal na všechny desky, které FS vydali. Měl jsem co dělat, abych je přelouskal, to nemyslím ovšem ve zlém, naopak! Tvorba FS není pro konzumní posluchače, onen těžko uchopitelný styl tkví hlavně v jejich originalitě. Kéž je tomu tak i nadále.

31.05.2022

Nana. Největší děvka, která se vychrápala s půlkou Paříže. Já se divím, že neskončila s nějakou pohlavní nemocí, ale nakonec dopadla jak dopadla. Jak já jsem jí přál, aby už zhebla. Ty její rozmary, manipulování s muži i ženami, hloupý a namyšlený fracek! Je to samozřejmě tím, jak vyrůstala a vlastně se jedná o pokračování knihy Zabiják, kde byla ještě malá dcerka Gervaisy, hlavní hrdinky Zabijáka. Zolu mám strašně moc rád, ale s touhle knihou jsem měl problém jí dočíst a vracet se k ní každý den. Mě to chování Nany tak odpuzovalo, že jsem ji dočetl jen kvůli tomu, jak Zola popisuje tehdejší pařížskou společnost se všemi jejími detaily a atmosférou. V tomhle byl on vždycky mistr. Každopádně ke knize se už nikdy nevrátím, radši si přečtu již počtvrté Rozvrat, který pokračuje právě koncem Nany, kdy v ulicích skupiny mužů v čepicích a bílých blůzách skandovaně křičí : "Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!" Nana tak přirozeně zapadá do mozaiky, kterou si spisovatel vytvořil pro svoji ságu Rougonů-Macquartů. Doslov Nany popisuje horlivou, důkladnou a náročnou práci Zoly, kdy chodil sbírat svoje postřehy do vykřičených domů (jeho žena si dokonce myslela, že tam chodí skrze jiné zkušenosti), do divadel, na dostihy a všechno si pečlivě zapisoval, až když měl všechny potřebné informace pohromadě, tak začal teprve psát. Tomu já říkám profesionální PAN spisovatel.

3 12.03.2021

Tahle sbírka Nesvadbových raných povídek mě vůbec nezasáhla. Samotný autorův styl psaní mi tady prostě nesedí. Povídky postrádají čtivost a kolikrát i nějakou ucházející pointu. Vesměs jsou podprůměrné, nemastné, neslané. Dokonce i vyhlášené tituly jako Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde nebo Ztracená tvář nejsou kdoví co a lépe se povedlo je zfilmovat. Po přečtení doslovu Ondřeje Neffa, legendárního spisovatele české sci-fi se leccos vysvětluje. Zkusím dát Nesvadbovi ještě šanci a přečtu si něco z jeho pozdější tvorby. Snad si napraví reputaci. Každopádně je to můj individuální názor, někomu tahle kniha sedne mnohem více. Sto lidí, sto chutí.

1 05.10.2020

Určitě zajímavé příběhy, které reportér Jaroslav Mareš zpracoval do knižní podoby. Kniha obsahuje také spoustu dobových fotografií z různých míst činu + protokoly z archívů a úředních záznamů. Podle některých událostí byly natočeny i filmy (Studna, Pilčík, Hebermann, Karel Novák). V žádném z pátráních se nedozvíme jak to tenkrát doopravdy bylo, většina záznamů z té doby bylo záhadně skartováno a ve více než v polovině případů měla podle všechno prsty STB. To je na tom to nejvíc ohromující, zarážející a hrůzu nahánějící. Ta komoušká prasata se neštítila opravdu ničeho! Nejsilnější příběhy : Studna, Kadrnožka, Pilčík, Hudec, Hřensko, Otín.

3 30.09.2020

Původně jsem chtěl napsat rozsáhlý rozbor tohoto veledíla, ale bylo by to zbytečné tlachání. Musí stačit fakt, že když jsem Rozvrat přečetl poprvé, během jednoho roku jsem se k němu znovu vrátil ještě dvakrát. A to se mi od dětství nestalo, že bych stejnou knihu přečetl za jeden rok třikrát. A znovu mám chuť se k ní vrátit a určitě tak ještě učiním, a ne jednou. Mistrovský rukopis a popis událostí mě vtáhl přímo do dění, všechno jako bych prožíval s těmi nebohými vojáky nebo s dalšími souvisejícími postavami. Peklo, zkáza, zmar a nejedno velké utrpení. Strašlivá barvitost vyprávění a masakry z bitev mě probíhaly přímo před očima. Neskutečná Zolova imaginace! S jistotou můžu říci, že se Rozvrat zařadil na první příčku mých nejoblíbenějších knih (nejen Zolovy tvorby) a odsunul kousíček dál Zabijáka, taktéž geniální dílo mistra Zoly. Z historického hlediska se jedná o nejčernější kapitolu francouzských dějin. Pár slov, co vystihuje tento historický román : žádné nebe, žádné slunce, jen zkáza a zmar, totální apokalypsa. Člověk, měnící se v podrážděnou bestii. Vření, úpadek, demoralizace, rozvrat. Zapálené domy, syčící hustý strastiplný kouř. Nářky umírajících i dětí. Krev, bolest a smrt. Žádná naděje. Degradace lidství. Bohapusté vraždění.

3 24.06.2020

Nádraží Perdido bylo moje první seznámení s autorem Miévillem a musím konstatovat, že zůstane zřejmě i posledním. Nelze mu upřít fantazii a celkovou celistvost světa, potažmo města Nový Krobuzon, ve kterém se hlavní děj odehrává, ale to je z mého pohledu vše. Postavy mě k srdci vůbec nepřirostly, názvy všemožných věcí, které autor podle své fantazie pojmenoval mě neoslovily a stovky cizích slov mě vyloženě v čtení rušily. V polovině mě kniha přestávala už bavit a ke konci mě ani nezajímalo, jak to nakonec vše dopadne. Chápu, že kniha si stoprocentně svoje příznivce najde, já dám radši přednost podobně laděným, avšak mnohem silnějším, srozumitelnějším a čtivějším temným fantasy tipu Nikdykde od Neila Gaimana.

4 30.05.2020

Silná osobnost Vlasty Chramostové nedovolila, aby ji komunistická verbež dokázala zlomit. Paní Chramostová popisuje otevřeně a bez servítků události, za které se i ona styděla. Kniha je zpovědí nejen její duše, ale i totalitní doby. Oproti klasickým autobiografickým knížkám se liší v zásadní věci a to, že je napsána literárním stylem, jakoby Vlasta byla rodilá spisovatelka. Ten způsob slohu a stavba statí je fakt originální, je škoda, že se nevěnovala spisovatelské činnosti více. Fotografická příloha obsahuje dokumenty STB o sledování Bytového divadla, které paní Chramostová pořádala, různé dokumenty o spolupráci a jiná fakta. Spolu s knihou Lanďák od Pavla Landovského knihu řadím k nejupřímnějším a nejzásadnějším, které vypovídají o zlu, jenž komunismus jmenuje se.

3 06.01.2020

Čisté dno. Povídky, které většinou nedávají smysl a autor si myslí, jak je to humorné počtení. Mě to připadá, jako by to napsal někdo ožralej, zhulenej a k tomu na houbičkách. Trapné až na půdu. V necelé polovině jsem přestal číst. Málokdy dám knize odpad a málokdy ji nepřečtu celou, ale tohle je výjimka, potvrzující pravidlo.

Jakožto chovatel osmáků jsem se moc zajímavých informací nedozvěděl. Knížka je spíše pro chovatele, kteří ani neví, jak osmák vypadá. Dost mě vadily neustálé rekapitulace jednotlivých kapitol, při tak prostém obsahu mě to připadlo naprosto zbytečné a informace dvakrát řečené by se hodily pro méně chápající. Dále mě přišly některé poznatky dost hloupé, například, že osmákům se nesmí pouštět hlasitá hudba, což mi připadá jako absolutní blbost, moji osmáci při jakékoliv hudbě (i hlasité) v pohodě spí a nenechají se jí vůbec rozptýlit. Na každého osmáka tak hudba může působit individuálně, ale ne, že by se jim neměla pouštět vůbec. A to bych mohl jmenovat vícero nepřesností. Ve výsledku tedy obrazová část mnohokrát vítězí nad textem.

17.10.2019

Liv Ullmannové si velice vážím jako herečky, která svou rolí dokáže žít a naprosto se do ní vcítit. Ať je to role jakákoliv! Takových hereček bylo málo a v dnešní době už téměř neexistují. S rolí spisovatelky je to už horší. Poznatky ze svého života vypisuje různě na přeskáčku a mnohdy neuceleně, s filozofií, ke které si každý čtenář musí najít svoji cestu. Dozvíme se o jejím dětství, o soužití s Ingmarem Bergmanem a hlavně o její dcerce Linn, která knihou prostupuje téměř na každém herečtině kroku (paradoxně na ni pořád myslí, protože s ní kvůli filmování nemohla trávit více času, jak by každá matka měla. V úvodu knihy je věnování právě Linn). Dále popisuje chvilkovou éru v Hollywoodu, herce, kteří jí byli blízcí a divadlo, jenž nade vše milovala. Nejvíce milovala postavu Ibsenovi Nory, se kterou se dokonale sžila a na jevišti s ní jezdila hrát po různých částech světa. Pro mě je nejzajímavější závěrečná část knihy, obsahující poznámky z deníku z roku 1975, když s Ingmarem zrovna natáčela psychologický film Tváří v tvář, kde se hlavní hrdinka Jenny pokusí spáchat sebevraždu. Protože tento film řadím k nejlepším Bergmanovým dílům, moc mě zajímalo i průběh natáčení a zápisky psané den po dni, celkově 32 dnů, jsou více než pozoruhodným svědectvím zákulisí kolem filmu, ale i Liviny proměny, když se vžívá do postavy Jenny a také se jí během natáčení stává. Tímto její vyprávění končí a kniha vychází v roce 1976. Veliká herečka s velikým srdcem, samotou a melancholií. Liv Ullmann.

14.10.2019

Může obsahovat SPOILER
Ke knize Nabarvené ptáče jsem se dostal až po zjištění, že režisér Václav Marhoul natočil stejnojmenný film podle knihy Jerziho Kosinskiho, na kterém pracoval téměř 11 let. Spisovatel Kosinski je brán jako jeden z nejkontroverznějších autorů a proto mě látka zaujala a chtěl jsem si udělat obrázek ještě před tím, než se na film, (kterému velmi věřím, na poměry současné české kinematografie) vypravím do kina. A musím říci, že zážitek byl dokonalý a nesmírně poetická brutalita mě doslova uhranula. Příběh se totiž odehrává očima devítiletého chlapce, který za druhé světové války putuje od vesnice k vesnici a zažívá drastické a šokující scény, na které však nahlíží svýma dětskýma očima. Například úryvek části, když žárlivý mlynář vydloubne lžící oči svému pohunkovi, se kterým ho jeho žena podvádí. Vydloubnuté oči na podlaze chlapce fascinují a představuje si, že kdyby otevřel dveře a oči by uletěly ven, tak by mohly svobodně na svět nahlížet, nebo kdyby si je dal na temeno své hlavy, tak by mohl vidět i věci a momenty odehrávající se za ním. Téměř Kachyňovská poetika, která mě připomněla film Ať žije republika, kde Karel Kachyňa také vypráví válečné osudy malého chlapce, i když ne s takovou mírou brutality. Kniha vypráví o putování "Nabarveného ptáčete" bezútěšnou, chladnou a ponurou krajinou a každé zastavení přináší smrt, zkázu, zmar, bolest a strašlivá ponížení. V tomto divokém a nepřátelském světě, ve kterém platí pouze místní pravidla, předsudky a pověry, se snaží za každou cenu přežít a tak utíká krajinou od vesnice k vesnici a snaží se nalézt aspoň trochu pochopení. Nemá však mezi lidmi místo, je odsouzen k zániku a smrti. Zvěrstva, která prožívá se stále víc stupňují, v jedné z posledních kapitol je svědkem invaze barbarských Kalmyků, kteří masově znásilňují ženy v jedné z vesnic a brutálně vraždí a mučí muže i děti. Po všem tomhle pekle přijíždí osvoboditelská Rudá armáda, ale všem hrůzám ještě není konec a nakonec přichází vyvrcholení, které je těžce depresivní. Kosinski zpočátku avizoval, že se jedná o autobiografickou knihu, jejíž zážitky z ní sám prožil. Opak je však pravdou, sám autor byl považován za rozporuplnou osobnost, která nakonec svůj život ukončila podivnou sebevraždou. Každopádně osudy malého chlapce v ní popsané jsou hodně smutné, tak jako je smutný i osud knihy, který ho po jejím vydání doprovázel.

2 08.09.2019

Budu hodnotit oba tituly dohromady, poněvadž toho mají hodně společného. A to hlavně psychologii postav a obě hlavní ženské hrdinky, které mají v podstatě stejné trable : začnou si myslet, že se proti nim všichni spikli, včetně jejich manželů a váhají, jestli nejsou poblázněné ony samy. V tomhle je Ira Levin opravdovej machr, jak postupně graduje atmosféru, napětí a psychické vyšinutí. V obou případech hlavním hrdinkám fandíte, ať to potom vše zvládnou a pořádně to pak protistraně natřou. Ale v obou případech to dopadá, jak to dopadá....Rosemary je hozená do satanského hororu, zatímco u Paniček převládá sci-fi hororová stránka. Obě díla ale spojuje jedno a to - zatraceně dobře napsaná, vypointovaná a dechberoucí četba. No nic, musím se poohlédnout po dalších dílech mistra Levina.

2 27.05.2019

Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se bál při čtení obracet další stránky knihy a kdy naposledy mě hrůzou běhal mráz po celém těle a bylo mě vyloženě divně. Tak sugestivně Jozef Karika popisuje situace, které se udály v okolí slovenského pohoří Tribeč. Jednoduše mě už od úvodních stránek vtáhl do děje a za žádnou cenu už nepustil až k psychicky devastujícímu finále!! Já to vyloženě prožíval, jakoby bych byl na Tribeči se skupinkou lidí, o kterých Karika píše. Ať už je pravda jakákoliv, musím říct, že i když miluji chůzi lesem v nočních hodinách, noc na Tribeči bych strávit rozhodně nechtěl.

12 10.04.2019

Kniha je vyprávěna podle kapitol, určující časové rozmezí a jednotlivé hodiny během tří dnů. Asi do půlky se seznamujeme s hrdiny příběhu a jejich charakterovými rysy, což po chvíli možná trochu nudí. Pak ale nastane velký zvrat, na scénu se vrhne kanibalská rodinka a dějová linie dostane úplně jinší rozměr. Brutální, nechutný a přitom ne samoúčelný. Všechno je to hlavně o tom, jak se lidé v krizových situací můžou zachovat. Na svou dobu opravdu drsné dílo (rok 1981), které citelně pocítilo zásah cenzury, která ho tenkrát totálně okleštila a změnila závěr a vlastně i celé poslání knihy. Naštěstí v roce 1999 autor svůj román vydal znovu pod jiným vydavatelstvím a zachoval mu svoji původní, syrovou a děsivou tvář. Cenný je i doslov autora, jenž objasňuje a líčí svůj boj s lidmi, kteří mu cenzorskými zásahy knihu znehodnotili.

3 23.03.2019

"Socialismus podobá se záludné pohlavní nemoci. Všiml jsem si, že podmínkou a oporou stability socialismu na všech stupních společenské struktury je vzájemně mnohomocně propojená trojice : fanatik, blbec a grázl. Všichni tři patří bohužel k přirozeným atavistickým typům druhu Homo sapiens." Zdeněk Podskalský byla velká osobnost a díky této knize se seznámíme s jeho zápisky z diáře, s jeho povídkami a různými úvahami a také s jeho nedopsaným životopisem. Dále kniha obsahuje pár rozhovorů a pěknou fotogalerii. Kolikrát jsem si musel jeho poznatky přečíst vícekrát, intelektuální styl Podskalských úvah je opravdu na zamyšlení. Tohle skvělé čtení má však také historickou hodnotu. A to o době komunistické éry a okupace v osmašedesátém. Nebo také o době porevoluční, kdy se naděje a ideály na lepší život panu Podskalskému řítily a ztrpčovaly. Hodně depresivně působily zápisky z nemocnice, kdy Zdeňka lékaři ozařovali a operovali. Ale o tom život je. Vynikající a férový člověk, který svým intelektem daleko převyšoval ostatní lidi, kteří se za umělce sami považovali. Až mystickým dojmem působí zápisek z posledního dne Zdeňkova života - 28. října 1993 : "Večer vysílá televize Noc na Karlštejně." Zdeněk Podskalský v noci na 29. října zemřel......

13.03.2019

Kniha je rozdělena do tří částí. První se jmenuje Máňa a Jaroslav Havlíček svým stylem vlastním vypráví o své budoucí ženě od jejich prvního seznámení až po svatbu tak sugestivně zamilovaně, že jsem se chvílemi těšil, až začne popisovat jiné události, které příběh slepují do ucelené části, kterou tvoří i verše, prostupující textem. Mezi námi, Máňa byla někdy pěkně střelená a krutá, že bych s ní takovou trpělivost jako Jaroslav rozhodně neměl. Však jí také v románu Neviditelný vidí jako rozmarnou Soňu. Druhá část se jmenuje Jarda a napsala ji sama Marie Havlíčková a je tak zajímavé posoudit věci i z druhé strany. I ona měla silný literární talent a je škoda, že se psaní nevěnovala více. Třetí stať má název Marie a Jaroslav a napsal ji dlouholetý specialista Havlíčkovy tvorby Josef Rumler, který vysvětluje Jaroslavovu inspiraci, kterou ve svých dílech a románech čerpal právě ze skutečných příběhů a osudů, které mu jeho žena vyprávěla. Kniha Máňa je tak hodnotnou tvorbou Havlíčkova díla, kde lze pochopit jeho tajemnou a smutnou povahu. Jako spisovatelova prvotina, kterou jeho žena našla až v jeho pozůstalosti a následně vypustila do světa, je už zřejmý Havlíčkův rukopis, tak originální a těžko napodobitelný. Epik v něm teprve začínal růst.....

22.01.2019

Původ hrůzy a to, co ji způsobovalo mě do poslední chvíle nenapadlo a příjemně překvapilo. Příběh se odehrává během 1. světové války a má, myslím že jasné poslání.

2 07.12.2018

Tak tahle kniha je jinší kafe, než kterou napsal Václav Junek. Žádné domněnky ani fabulace, ale přímá a jasná fakta, která se autorům podařila sehnat a díky nim si můžeme o Čeňku Šléglovi udělat jasný obrázek. Je až s podivem, že tak dlouhou dobu byl brán za kolaboranta a přítele nacistů, po odsouzení dostal jako jediný český herec doživotní zákaz veškeré kulturní činnosti, oproti jinším hereckým kolegům, nebo lidem z filmové branže, kteří prokazatelně kolaborovali a s Němci se paktovali. Že to Čeněk Šlégl všechno dělal kvůli své dceři, která se provdala za Žida a musel proto s Němci spolupracovat a účastnit se i Protektorátních skečů, aby neskončili v koncentráku, to Lidový soud, který ho soudil a odsoudil vůbec nezajímalo a nevzalo v potaz. Čeněk po soudu skončil na půl roku v těžkém žaláři a potom pracoval kde se dalo, nosil uhlí, maloval obrázky, které po hospodách za pivo nebo párek prodával, musel nějak uživit sebe a svoji nemocnou ženu, i když sám byl nemocný a ve vězení v dolech měl těžký úraz, jehož následky trpěl až do své smrti. Smutný osud tohoto výborného herce a přítele Vlasty Buriana. Autoři knihy Jaromír Farník a Radek Žitný tak aspoň po letech touto nesmírně cennou publikací jméno Čeněk Šlégl očisťují od nesmyslného nařčení z kolaborantství a dostává se mu aspoň tak nějakého zadostiučinění. Kniha obsahuje i cenné fotografie, plakátky divadelních představeních, soupisy všech her a filmových rolí, scénářů a režií, které tento významný umělec za svou éru vytvořil. Nejcennější ale zůstává rozhovor s Jaroslavem Malečkem, který byl štamgastem v hospodě, kam Čeněk chodil a prodával svoje obrázky a nějaký čas se stali přáteli až do Šléglovi smrti. Velká škoda, že rozhovor měl ještě pokračovat, ale když tvůrci knihy za panem Malečkem přijeli podruhé, byl už bohužel po smrti. A tak další věci a otázky které jsme se mohli ještě dozvědět už navždy zůstanou nezodpovězeny. "Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku...", pane hrabě Kocharovski.

4 22.11.2018