topipig

Přečtené 68



Nana
? - březen 2021
Nana 1985, Émile Zola

Nana. Největší děvka, která se vychrápala s půlkou Paříže. Já se divím, že neskončila s nějakou pohlavní nemocí, ale nakonec dopadla jak dopadla. Jak já jsem jí přál, aby už zhebla. Ty její rozmary, manipulování s muži i ženami, hloupý a namyšlený fracek! Je to samozřejmě tím, jak vyrůstala a vlastně se jedná o pokračování knihy Zabiják, kde byla ještě malá dcerka Gervaisy, hlavní hrdinky Zabijáka. Zolu mám strašně moc rád, ale s touhle knihou jsem měl problém jí dočíst a vracet se k ní každý den. Mě to chování Nany tak odpuzovalo, že jsem ji dočetl jen kvůli tomu, jak Zola popisuje tehdejší pařížskou společnost se všemi jejími detaily a atmosférou. V tomhle byl on vždycky mistr. Každopádně ke knize se už nikdy nevrátím, radši si přečtu již počtvrté Rozvrat, který pokračuje právě koncem Nany, kdy v ulicích skupiny mužů v čepicích a bílých blůzách skandovaně křičí : "Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!" Nana tak přirozeně zapadá do mozaiky, kterou si spisovatel vytvořil pro svoji ságu Rougonů-Macquartů. Doslov Nany popisuje horlivou, důkladnou a náročnou práci Zoly, kdy chodil sbírat svoje postřehy do vykřičených domů (jeho žena si dokonce myslela, že tam chodí skrze jiné zkušenosti), do divadel, na dostihy a všechno si pečlivě zapisoval, až když měl všechny potřebné informace pohromadě, tak začal teprve psát. Tomu já říkám profesionální PAN spisovatel.


Einsteinův mozek a jiné povídky
? - říjen 2020
Einsteinův mozek a jiné povídky 1987, Josef Nesvadba

Tahle sbírka Nesvadbových raných povídek mě vůbec nezasáhla. Samotný autorův styl psaní mi tady prostě nesedí. Povídky postrádají čtivost a kolikrát i nějakou ucházející pointu. Vesměs jsou podprůměrné, nemastné, neslané. Dokonce i vyhlášené tituly jako Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde nebo Ztracená tvář nejsou kdoví co a lépe se povedlo je zfilmovat. Po přečtení doslovu Ondřeje Neffa, legendárního spisovatele české sci-fi se leccos vysvětluje. Zkusím dát Nesvadbovi ještě šanci a přečtu si něco z jeho pozdější tvorby. Snad si napraví reputaci. Každopádně je to můj individuální názor, někomu tahle kniha sedne mnohem více. Sto lidí, sto chutí.


Největší záhady kriminalistiky
? - září 2020
Největší záhady kriminalistiky 2018, Jaroslav V. Mareš

Určitě zajímavé příběhy, které reportér Jaroslav Mareš zpracoval do knižní podoby. Kniha obsahuje také spoustu dobových fotografií z různých míst činu + protokoly z archívů a úředních záznamů. Podle některých událostí byly natočeny i filmy (Studna, Pilčík, Hebermann, Karel Novák). V žádném z pátráních se nedozvíme jak to tenkrát doopravdy bylo, většina záznamů z té doby bylo záhadně skartováno a ve více než v polovině případů měla podle všechno prsty STB. To je na tom to nejvíc ohromující, zarážející a hrůzu nahánějící. Ta komoušká prasata se neštítila opravdu ničeho! Nejsilnější příběhy : Studna, Kadrnožka, Pilčík, Hudec, Hřensko, Otín.


Rozvrat
? - červen 2020
Rozvrat 1988, Émile Zola

Původně jsem chtěl napsat rozsáhlý rozbor tohoto veledíla, ale bylo by to zbytečné tlachání. Musí stačit fakt, že když jsem Rozvrat přečetl poprvé, během jednoho roku jsem se k němu znovu vrátil ještě dvakrát. A to se mi od dětství nestalo, že bych stejnou knihu přečetl za jeden rok třikrát. A znovu mám chuť se k ní vrátit a určitě tak ještě učiním, a ne jednou. Mistrovský rukopis a popis událostí mě vtáhl přímo do dění, všechno jako bych prožíval s těmi nebohými vojáky nebo s dalšími souvisejícími postavami. Peklo, zkáza, zmar a nejedno velké utrpení. Strašlivá barvitost vyprávění a masakry z bitev mě probíhaly přímo před očima. Neskutečná Zolova imaginace! S jistotou můžu říci, že se Rozvrat zařadil na první příčku mých nejoblíbenějších knih (nejen Zolovy tvorby) a odsunul kousíček dál Zabijáka, taktéž geniální dílo mistra Zoly. Z historického hlediska se jedná o nejčernější kapitolu francouzských dějin. Pár slov, co vystihuje tento historický román : žádné nebe, žádné slunce, jen zkáza a zmar, totální apokalypsa. Člověk, měnící se v podrážděnou bestii. Vření, úpadek, demoralizace, rozvrat. Zapálené domy, syčící hustý strastiplný kouř. Nářky umírajících i dětí. Krev, bolest a smrt. Žádná naděje. Degradace lidství. Bohapusté vraždění.


Nádraží Perdido
? - květen 2020
Nádraží Perdido 2010, China Miéville

Nádraží Perdido bylo moje první seznámení s autorem Miévillem a musím konstatovat, že zůstane zřejmě i posledním. Nelze mu upřít fantazii a celkovou celistvost světa, potažmo města Nový Krobuzon, ve kterém se hlavní děj odehrává, ale to je z mého pohledu vše. Postavy mě k srdci vůbec nepřirostly, názvy všemožných věcí, které autor podle své fantazie pojmenoval mě neoslovily a stovky cizích slov mě vyloženě v čtení rušily. V polovině mě kniha přestávala už bavit a ke konci mě ani nezajímalo, jak to nakonec vše dopadne. Chápu, že kniha si stoprocentně svoje příznivce najde, já dám radši přednost podobně laděným, avšak mnohem silnějším, srozumitelnějším a čtivějším temným fantasy tipu Nikdykde od Neila Gaimana.


Vlasta Chramostová
? - leden 2020
Vlasta Chramostová 2006, Vlasta Chramostová

Silná osobnost Vlasty Chramostové nedovolila, aby ji komunistická verbež dokázala zlomit. Paní Chramostová popisuje otevřeně a bez servítků události, za které se i ona styděla. Kniha je zpovědí nejen její duše, ale i totalitní doby. Oproti klasickým autobiografickým knížkám se liší v zásadní věci a to, že je napsána literárním stylem, jakoby Vlasta byla rodilá spisovatelka. Ten způsob slohu a stavba statí je fakt originální, je škoda, že se nevěnovala spisovatelské činnosti více. Fotografická příloha obsahuje dokumenty STB o sledování Bytového divadla, které paní Chramostová pořádala, různé dokumenty o spolupráci a jiná fakta. Spolu s knihou Lanďák od Pavla Landovského knihu řadím k nejupřímnějším a nejzásadnějším, které vypovídají o zlu, jenž komunismus jmenuje se.


Jak zalichotit tlusté ženě
? - říjen 2019
Jak zalichotit tlusté ženě 1996, Marian Palla

odpad!

Čisté dno. Povídky, které většinou nedávají smysl a autor si myslí, jak je to humorné počtení. Mě to připadá, jako by to napsal někdo ožralej, zhulenej a k tomu na houbičkách. Trapné až na půdu. V necelé polovině jsem přestal číst. Málokdy dám knize odpad a málokdy ji nepřečtu celou, ale tohle je výjimka, potvrzující pravidlo.


Osmáci degu
? - říjen 2019
Osmáci degu 2008, Michael Mettler

Jakožto chovatel osmáků jsem se moc zajímavých informací nedozvěděl. Knížka je spíše pro chovatele, kteří ani neví, jak osmák vypadá. Dost mě vadily neustálé rekapitulace jednotlivých kapitol, při tak prostém obsahu mě to připadlo naprosto zbytečné a informace dvakrát řečené by se hodily pro méně chápající. Dále mě přišly některé poznatky dost hloupé, například, že osmákům se nesmí pouštět hlasitá hudba, což mi připadá jako absolutní blbost, moji osmáci při jakékoliv hudbě (i hlasité) v pohodě spí a nenechají se jí vůbec rozptýlit. Na každého osmáka tak hudba může působit individuálně, ale ne, že by se jim neměla pouštět vůbec. A to bych mohl jmenovat vícero nepřesností. Ve výsledku tedy obrazová část mnohokrát vítězí nad textem.


Proměny
? - říjen 2019
Proměny 1989, Liv Ullmann

Liv Ullmannové si velice vážím jako herečky, která svou rolí dokáže žít a naprosto se do ní vcítit. Ať je to role jakákoliv! Takových hereček bylo málo a v dnešní době už téměř neexistují. S rolí spisovatelky je to už horší. Poznatky ze svého života vypisuje různě na přeskáčku a mnohdy neuceleně, s filozofií, ke které si každý čtenář musí najít svoji cestu. Dozvíme se o jejím dětství, o soužití s Ingmarem Bergmanem a hlavně o její dcerce Linn, která knihou prostupuje téměř na každém herečtině kroku (paradoxně na ni pořád myslí, protože s ní kvůli filmování nemohla trávit více času, jak by každá matka měla. V úvodu knihy je věnování právě Linn). Dále popisuje chvilkovou éru v Hollywoodu, herce, kteří jí byli blízcí a divadlo, jenž nade vše milovala. Nejvíce milovala postavu Ibsenovi Nory, se kterou se dokonale sžila a na jevišti s ní jezdila hrát po různých částech světa. Pro mě je nejzajímavější závěrečná část knihy, obsahující poznámky z deníku z roku 1975, když s Ingmarem zrovna natáčela psychologický film Tváří tvář, kde se hlavní hrdinka Jenny pokusí spáchat sebevraždu. Protože tento film řadím k nejlepším Bergmanovým dílům, moc mě zajímalo i průběh natáčení a zápisky psané den po dni, celkově 32 dnů, jsou více než pozoruhodným svědectvím zákulisí kolem filmu, ale i Liviny proměny, když se vžívá do postavy Jenny a také se jí během natáčení stává. Tímto její vyprávění končí a kniha vychází v roce 1976. Veliká herečka s velikým srdcem, samotou a melancholií. Liv Ullmann.


Nabarvené ptáče
? - září 2019
Nabarvené ptáče 1995, Jerzy Kosiński

Může obsahovat SPOILER Ke knize Nabarvené ptáče jsem se dostal až po zjištění, že režisér Václav Marhoul natočil stejnojmenný film podle knihy Jerziho Kosinskiho, na kterém pracoval téměř 11 let. Spisovatel Kosinski je brán jako jeden z nejkontroverznějších autorů a proto mě látka zaujala a chtěl jsem si udělat obrázek ještě před tím, než se na film, (kterému velmi věřím, na poměry současné české kinematografie) vypravím do kina. A musím říci, že zážitek byl dokonalý a nesmírně poetická brutalita mě doslova uhranula. Příběh se totiž odehrává očima devítiletého chlapce, který za druhé světové války putuje od vesnice k vesnici a zažívá drastické a šokující scény, na které však nahlíží svýma dětskýma očima. Například úryvek části, když žárlivý mlynář vydloubne lžící oči svému pohunkovi, se kterým ho jeho žena podvádí. Vydloubnuté oči na podlaze chlapce fascinují a představuje si, že kdyby otevřel dveře a oči by uletěly ven, tak by mohly svobodně na svět nahlížet, nebo kdyby si je dal na temeno své hlavy, tak by mohl vidět i věci a momenty odehrávající se za ním. Téměř Kachyňovská poetika, která mě připomněla film Ať žije republika, kde Karel Kachyňa také vypráví válečné osudy malého chlapce, i když ne s takovou mírou brutality. Kniha vypráví o putování "Nabarveného ptáčete" bezútěšnou, chladnou a ponurou krajinou a každé zastavení přináší smrt, zkázu, zmar, bolest a strašlivá ponížení. V tomto divokém a nepřátelském světě, ve kterém platí pouze místní pravidla, předsudky a pověry, se snaží za každou cenu přežít a tak utíká krajinou od vesnice k vesnici a snaží se nalézt aspoň trochu pochopení. Nemá však mezi lidmi místo, je odsouzen k zániku a smrti. Zvěrstva, která prožívá se stále víc stupňují, v jedné z posledních kapitol je svědkem invaze barbarských Kalmyků, kteří masově znásilňují ženy v jedné z vesnic a brutálně vraždí a mučí muže i děti. Po všem tomhle pekle přijíždí osvoboditelská Rudá armáda, ale všem hrůzám ještě není konec a nakonec přichází vyvrcholení, které je těžce depresivní. Kosinski zpočátku avizoval, že se jedná o autobiografickou knihu, jejíž zážitky z ní sám prožil. Opak je však pravdou, sám autor byl považován za rozporuplnou osobnost, která nakonec svůj život ukončila podivnou sebevraždou. Každopádně osudy malého chlapce v ní popsané jsou hodně smutné, tak jako je smutný i osud knihy, který ho po jejím vydání doprovázel.


Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky
? - květen 2019
Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky 1982, Ira Levin

Budu hodnotit oba tituly dohromady, poněvadž toho mají hodně společného. A to hlavně psychologii postav a obě hlavní ženské hrdinky, které mají v podstatě stejné trable : začnou si myslet, že se proti nim všichni spikli, včetně jejich manželů a váhají, jestli nejsou poblázněné ony samy. V tomhle je Ira Levin opravdovej machr, jak postupně graduje atmosféru, napětí a psychické vyšinutí. V obou případech hlavním hrdinkám fandíte, ať to potom vše zvládnou a pořádně to pak protistraně natřou. Ale v obou případech to dopadá, jak to dopadá....Rosemary je hozená do satanského hororu, zatímco u Paniček převládá sci-fi hororová stránka. Obě díla ale spojuje jedno a to - zatraceně dobře napsaná, vypointovaná a dechberoucí četba. No nic, musím se poohlédnout po dalších dílech mistra Levina.


Trhlina
? - duben 2019
Trhlina 2017, Jozef Karika

Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se bál při čtení obracet další stránky knihy a kdy naposledy mě hrůzou běhal mráz po celém těle a bylo mě vyloženě divně. Tak sugestivně Jozef Karika popisuje situace, které se udály v okolí slovenského pohoří Tribeč. Jednoduše mě už od úvodních stránek vtáhl do děje a za žádnou cenu už nepustil až k psychicky devastujícímu finále!! Já to vyloženě prožíval, jakoby bych byl na Tribeči se skupinkou lidí, o kterých Karika píše. Ať už je pravda jakákoliv, musím říct, že i když miluji chůzi lesem v nočních hodinách, noc na Tribeči bych strávit rozhodně nechtěl.


Po sezoně
? - březen 2019
Po sezoně 2011, J. Ketchum (pseudonym)

Kniha je vyprávěna podle kapitol, určující časové rozmezí a jednotlivé hodiny během tří dnů. Asi do půlky se seznamujeme s hrdiny příběhu a jejich charakterovými rysy, což po chvíli možná trochu nudí. Pak ale nastane velký zvrat, na scénu se vrhne kanibalská rodinka a dějová linie dostane úplně jinší rozměr. Brutální, nechutný a přitom ne samoúčelný. Všechno je to hlavně o tom, jak se lidé v krizových situací můžou zachovat. Na svou dobu opravdu drsné dílo (rok 1981), které citelně pocítilo zásah cenzury, která ho tenkrát totálně okleštila a změnila závěr a vlastně i celé poslání knihy. Naštěstí v roce 1999 autor svůj román vydal znovu pod jiným vydavatelstvím a zachoval mu svoji původní, syrovou a děsivou tvář. Cenný je i doslov autora, jenž objasňuje a líčí svůj boj s lidmi, kteří mu cenzorskými zásahy knihu znehodnotili.


Není tam nahoře ještě někdo jinej?
? - březen 2019
Není tam nahoře ještě někdo jinej? 2010, Zdeněk Podskalský

"Socialismus podobá se záludné pohlavní nemoci. Všiml jsem si, že podmínkou a oporou stability socialismu na všech stupních společenské struktury je vzájemně mnohomocně propojená trojice : fanatik, blbec a grázl. Všichni tři patří bohužel k přirozeným atavistickým typům druhu Homo sapiens." Zdeněk Podskalský byla velká osobnost a díky této knize se seznámíme s jeho zápisky z diáře, s jeho povídkami a různými úvahami a také s jeho nedopsaným životopisem. Dále kniha obsahuje pár rozhovorů a pěknou fotogalerii. Kolikrát jsem si musel jeho poznatky přečíst vícekrát, intelektuální styl Podskalských úvah je opravdu na zamyšlení. Tohle skvělé čtení má však také historickou hodnotu. A to o době komunistické éry a okupace v osmašedesátém. Nebo také o době porevoluční, kdy se naděje a ideály na lepší život panu Podskalskému řítily a ztrpčovaly. Hodně depresivně působily zápisky z nemocnice, kdy Zdeňka lékaři ozařovali a operovali. Ale o tom život je. Vynikající a férový člověk, který svým intelektem daleko převyšoval ostatní lidi, kteří se za umělce sami považovali. Až mystickým dojmem působí zápisek z posledního dne Zdeňkova života - 28. října 1993 : "Večer vysílá televize Noc na Karlštejně." Zdeněk Podskalský v noci na 29. října zemřel......


Máňa
? - leden 2019
Máňa 1981, Jaroslav Havlíček

Kniha je rozdělena do tří částí. První se jmenuje Máňa a Jaroslav Havlíček svým stylem vlastním vypráví o své budoucí ženě od jejich prvního seznámení až po svatbu tak sugestivně zamilovaně, že jsem se chvílemi těšil, až začne popisovat jiné události, které příběh slepují do ucelené části, kterou tvoří i verše, prostupující textem. Mezi námi, Máňa byla někdy pěkně střelená a krutá, že bych s ní takovou trpělivost jako Jaroslav rozhodně neměl. Však jí také v románu Neviditelný vidí jako rozmarnou Soňu. Druhá část se jmenuje Jarda a napsala ji sama Marie Havlíčková a je tak zajímavé posoudit věci i z druhé strany. I ona měla silný literární talent a je škoda, že se psaní nevěnovala více. Třetí stať má název Marie a Jaroslav a napsal ji dlouholetý specialista Havlíčkovy tvorby Josef Rumler, který vysvětluje Jaroslavovu inspiraci, kterou ve svých dílech a románech čerpal právě ze skutečných příběhů a osudů, které mu jeho žena vyprávěla. Kniha Máňa je tak hodnotnou tvorbou Havlíčkova díla, kde lze pochopit jeho tajemnou a smutnou povahu. Jako spisovatelova prvotina, kterou jeho žena našla až v jeho pozůstalosti a následně vypustila do světa, je už zřejmý Havlíčkův rukopis, tak originální a těžko napodobitelný. Epik v něm teprve začínal růst.....


Hrůza
? - prosinec 2018
Hrůza 2017, Arthur Machen

Původ hrůzy a to, co ji způsobovalo mě do poslední chvíle nenapadlo a příjemně překvapilo. Příběh se odehrává během 1. světové války a má, myslím že jasné poslání.


Čeněk Šlégl
? - listopad 2018
Čeněk Šlégl 2009, Jaromír Farník

Tak tahle kniha je jinší kafe, než kterou napsal Václav Junek. Žádné domněnky ani fabulace, ale přímá a jasná fakta, která se autorům podařila sehnat a díky nim si můžeme o Čeňku Šléglovi udělat jasný obrázek. Je až s podivem, že tak dlouhou dobu byl brán za kolaboranta a přítele nacistů, po odsouzení dostal jako jediný český herec doživotní zákaz veškeré kulturní činnosti, oproti jinším hereckým kolegům, nebo lidem z filmové branže, kteří prokazatelně kolaborovali a s Němci se paktovali. Že to Čeněk Šlégl všechno dělal kvůli své dceři, která se provdala za Žida a musel proto s Němci spolupracovat a účastnit se i Protektorátních skečů, aby neskončili v koncentráku, to Lidový soud, který ho soudil a odsoudil vůbec nezajímalo a nevzalo v potaz. Čeněk po soudu skončil na půl roku v těžkém žaláři a potom pracoval kde se dalo, nosil uhlí, maloval obrázky, které po hospodách za pivo nebo párek prodával, musel nějak uživit sebe a svoji nemocnou ženu, i když sám byl nemocný a ve vězení v dolech měl těžký úraz, jehož následky trpěl až do své smrti. Smutný osud tohoto výborného herce a přítele Vlasty Buriana. Autoři knihy Jaromír Farník a Radek Žitný tak aspoň po letech touto nesmírně cennou publikací jméno Čeněk Šlégl očisťují od nesmyslného nařčení z kolaborantství a dostává se mu aspoň tak nějakého zadostiučinění. Kniha obsahuje i cenné fotografie, plakátky divadelních představeních, soupisy všech her a filmových rolí, scénářů a režií, které tento významný umělec za svou éru vytvořil. Nejcennější ale zůstává rozhovor s Jaroslavem Malečkem, který byl štamgastem v hospodě, kam Čeněk chodil a prodával svoje obrázky a nějaký čas se stali přáteli až do Šléglovi smrti. Velká škoda, že rozhovor měl ještě pokračovat, ale když tvůrci knihy za panem Malečkem přijeli podruhé, byl už bohužel po smrti. A tak další věci a otázky které jsme se mohli ještě dozvědět už navždy zůstanou nezodpovězeny. "Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku...", pane hrabě Kocharovski.


Čeněk Šlégl - Celoživotní jízda špatnými vlaky
? - říjen 2018
Čeněk Šlégl - Celoživotní jízda špatnými vlaky 2009, Václav Junek

Čeněk Šlégl, vyjímečná postava českého divadelnictví a filmu, také brán za jednoho z největších kolaborantů za Protektorátu. Jako jedinému našemu herci mu byla po válce zakázána veškerá kulturní činnost jak na divadle, tak i u filmu. Autor knihy Václav Junek se snaží objasnit, co ho ke kolaboraci vedlo a postupně zjišťujeme, že tak chránil svoji jedinou dceru a jejího muže, který byl židem. Proto musel vstoupit do Vlajky, účastnit se protektorátních rozhlasových skečů a nakonec ještě podepsat spolupráci s Gestapem. Fatální osud měl za následek, že Čeněk Šlégl skončil nakonec jako nosič uhlí, nebo vykonavatel jiných podřadných prací a po hospodách prodával obrázky, které sám nakreslil. Těžký dopad z vrcholu, na který koncem třicátých let vystoupal. Na knize mě docela vadil styl psaní pana Junka, jeho složité obraty a celková románová kompozice, kdy se autor domýšlel, co si zrovna Čeněk myslel nebo dělal. Kniha je tak spíše románovým dílem s prvky faktu, než přesnou biografií. Dále mě chyběly popisky u fotek, kterých v knize bylo také poskrovnu. Začínám číst další knihu o Šléglovi od autorů Farníka a Žitného a ta vypadá mnohem lépe.


Mraky nad Barrandovem
? - září 2018
Mraky nad Barrandovem 2006, Stanislav Motl

Protektorát byl jistě neveselá doba, těžko někomu vyčítat kolaboraci nebo naopak někoho z kolaborace obviňovat, když v té době nežili. Muselo to být fakt peklo a zvláště těžké to měli herci a herečky, nebo kdokoliv pohybující se v kulturní sféře. Nacisti jim pak položili nůž na krk, buď půjde s nimi a bude spolupracovat, nebo bude mít velké potíže končící většinou tragicky. Stanislav Motl s poctivým dokumentárním pohledem tak vypráví, co se mu podařilo všechno vypátrat. Většinu zdrojů má stoprocentně potvrzených a tak se dozvíme spousty zajímavých a nikdy nezveřejněných materiálů o nejen hercích, ale i dalších pracovnících filmového protektorátního průmyslu. Hodně působivá je hlavně zmínka o režiséru Janu Svitákovi, který natočil třeba kultovního Přednostu stanice a jako kolaboranta ho dav v květnu 45 lynčoval a posléze nějaký ruský voják zastřelil. Přitom podle všeho kolaborant rozhodně nebyl, ale zřejmě věděl o jiných kolaborantech a někdo se ho zřejmě snažil umlčet navždy, tak ho bez jakéhokoliv soudu předhodil roznícenému davu. Tak tenkrát bez jakéhokoliv soudu muselo zemřít hodně nevinných lidí, opravdu šílená doba! Další zajímavá kapitola je o Václavu Binovci (natočil např. Městečko na dlani), který se neštítil udávat herce a jiné pracovníky filmu Gestapu, kvůli němu zemřel v Mauthausenu Karel Hašler a to tak strašným způsobem, že bych Binovcovi přál horší osud, než kterého se nakonec jako sám přesvědčený fašista dožil. Velice zajímavá kniha, která obsahuje i řadu vyšetřujících protokolů a dokumentů s vyšetřovanými herci a kolaboranty.


Zabiják
? - srpen 2018
Zabiják 1993, Shaun Hutson

Úvod knihy je parádní a mysteriózně se rozjíždí, aby se do příběhu přidaly mladí bezďáci, kteří masakruji bohatší vrstvu a k tomu ještě gangsteři, mafiánský "čistič", který šéfy gangů nemilosrdně likviduje a navrch nás čeká ještě romantická zápletka mezi milenkou jednoho bosse gangu a jeho pohůnkem. Takže děj skáče sem a tam, nejvíce se však odehrává mezi gangsterskou společností. Škoda, že málo prostoru dostanou shnilé živé mrtvoly, které si odřezávají z různých obětí kusy kůže, aby mohly zakrýt svoje shnilé obličeje a mohly vykonat pomstu, na kterou čekaly dva roky. Kniha se však čte dobře, Shaun Hutson je mistr v nechutnostech a krvavosti, kultovní Slimáci však zůstávají nepřekonáni.


Variace pro temnou strunu
? - srpen 2018
Variace pro temnou strunu 2003, Ladislav Fuks

Prvních asi třicet stran jsem měl s knihou vážný problém. Nemohl jsem se chytnout a zvyknout si na způsob vyprávění a Fuksovy mluvy. Málem jsem to už odpískal, ještě jsem se podíval na hodnocení a ejhle, míra hodnocení převažovala skvělá, tak jsem se rozhodl pokračovat. A dobře jsem udělal. Příběh Michala se rozjede a čtenář je odměněn velice svojským a originálním příběhem, který se z větší části odehrává v době okupace Českých zemích v roce 1939. Fuksovo vypravěčství je ojedinělé a já jsem rád, že jsem to nevzdal. Je to sice na čtení těžší, ale když se zakousnete, už se do konce nepustíte. Líbí se mi, jak Fuks pracuje postupným budováním atmosféry a znepokojivou situací tehdejší temné doby. Velmi mě zaujala slova staršího dirigenta, který s Michalem mluví před svým odchodem ze země (zřejmě byl žid a utíkal před nacisty, Fuks v tomhle není jednoznačný, tak jako ve více věcech a případech) a hovoří o tom, když člověk chce něčeho dosáhnout, tak v čem to všechno vězí. A to jsou právě ty struny v člověku, tohle jsou ty světlé...ty tmavé jsou tam potom také zmíněny a potom pochopíte ten název knihy, kterou čtete. Ještě mě doslova uhranula kapitola, která začíná Michalovou cestou na podzimní hřbitov....Variace pro temnou strunu je na hraně reality, přeludu a krásné snivosti. A v tom je Fuks opravdový mistr imaginace.


Mých tisíc životů
? - duben 2018
Mých tisíc životů 2017, Jean-Paul Belmondo

Autobiografická kniha, ve které Belmondo poutavě popisuje svůj start herecké a divadelní kariéry až po současná léta svého života. Bébel byl za mlada pěknej bouřlivák a výtržník, jeho "přesunování nábytku" v hotelích, kde se štábem trávili čas během natáčení filmů mě hodně pobavilo. Ale hlavně je to sympaťák, férovej borec, kterej si život užíval a stále užívá plnými doušky. Ve svých vzpomínkách se detailně zaobírá svými začátky jak u divadla, tak u filmu, zejména šedesátá léta jsou skvěle popsané více než polovinu knihy, ale filmům sedmdesátých a osmdesátých let věnuje jen strohé věty, některé filmy nezmiňuje vůbec. A to je škoda, kdyby tak byla popsaná celá jeho kariéra, jak léta šedesátá, byla by to bezchybná kniha.


... a výstupy do údolí
? - duben 2018
... a výstupy do údolí 2008, Jan Pelc

Pokračování kultovky "...a bude hůř". Příběh začíná ve Francii, když v Československu vypukne Sametová revoluce a Olin se chce podívat zpátky domů. Víc nemá cenu prozrazovat, snad jen, že kniha je parádně napsaná, čte se jedním dechem a že Olin je totální kretén a idiot, kterýmu chlast úplně vygumuje mozek a on pomalu ale jistě vystupuje do údolí.........


Konec hlídky
? - březen 2018
Konec hlídky 2016, Stephen King

A je tady závěrečná část trilogie o detektivu Hodgesovi a jeho partě. Zpočátku jsem myslel, že Kingovi dochází dech, aby se asi v polovině všechno strašlivě zvrhlo a já si ihned uvědomil - Sakra, dyť tohleto je přesně King!!! A já na to vždycky zapomenu, že si autor pěkně čtenáře připravuje, aby mu vzápětí nečekaně dal pořádnou ránu do tváře a pěknou kopačku rovnou na solar. Potom už dychtivého fanouška nenechá vydechnout až do závěrečných stránek, které jsou vždycky totálně vygradované, a ne jinak je to i u Konce hlídky, kde jsem poslední listy knihy vyloženě zhltal! Všechno do sebe krásně zapadlo a mě jen mrzí, že to všechno už skončilo a psychouše Bredyho nebo Kermita si můžu už jen znovu připomenout navrácením k této výtečné trilogii.


Chobotnice
? - březen 2018
Chobotnice 1980, Lubomír Černík

Lubomír Černík byl skvělým brněnským hercem a kabaretiérem, jehož obrovskou vášní a mezníkem v jeho životě byl - alkohol. A o tom je jeho autobiografická kniha, která líčí strastiplné osudy Mirka (tak se v knize pojmenoval), že Démon alkohol od Jacka Londona je proti tomuto jako procházka růžovým sadem. O této knize jsem se dozvěděl z knihy Autopsie Juraje Herze, který v ní na Černíka vzpomíná a jeho román v ní zmiňuje. Kniha začíná v okamžiku, kdy už je Mirek hodně sevřen chapadly chobotnice a pije každým dnem stále více a více, prožívá nekončící párty, není hodiny, kdy by se nenapil, prožívá šílené vnitřní běsy a dostává se do blázince, ze kterého utíká, vypůjčuje si od kamarádů a známých peníze a stále pije, utíká pryč od starostí. "Chobotnice pevněji sevřela svou oběť". Dochází to až tak daleko, že se dostane do protialkoholní, kde potkává svoji další lásku - Hanu a když se oba dostanou ven, tak zjišťuje, že jeho drahá je schizofrenička. To si řekl snad tisíckrát, že přestane pít, ale jak jinak to vše vyřešit, potřebuje mít u sebe láhev a pryč pryč od problémů. " Chobotnice ho ovinula všemi svými chapadly". Naděje zkrátka není žádná, vše se mu hroutí, potřebuje utéct od všeho až k nevyhnutelnému finále. "A chobotnice obtáčí své poslední chapadlo okolo jeho bledého krku - a pomalu a líně si přitahuje jeho bezvládné tělo blíž a blíž......" Opravdu mrazivě silný a strašlivý pocit navozuje tato kniha a každý, kdo si někdy jen trošičku přičuchl ke sklénce moku zvaného alkohol, tak se tam pozná. Kniha vyšla až dva roky po Černíkově předčasné smrti. Velká škoda takového všestranného talentu, jakým tato osobnost oplývala a kterou definitivně a nekompromisně zničil démon největší - chlast.


Christina
? - březen 2018
Christina 1997, Stephen King

Christinka - plymouth ročník 1958 a její pán Le Bay, který je už sice po smrti, ale rád se ve svém milovaném autě projíždí. A všichni ti "hajzlové", kteří ho opravdu naštvali to mají spočítaný.....King a jeho sloh je okamžitě rozpoznatelný.


Fantastické povídky
? - únor 2018
Fantastické povídky 1968, * antologie


Helimadoe
? - únor 2018
Helimadoe 1940, Jaroslav Havlíček

Jaroslav Havlíček a jeho jakékoliv vyprávění mě opravdu vždycky zasáhne. Stejně jako tento příběh o dospívání mladého chlapce z maloměšťácké rodiny, kterého do života vyškolí první opravdová láska a zejména samorostlý a podivínský doktor Hanzelín. Já jsem nejdříve viděl film, když jsem byl ve stejných létech jako hlavní hrdina Emil a knihu jsem četl až nyní. Musím ale uznat, že režisér Jaromil Jireš naprosto přesně vystihl charaktery a tváře všech postav, zejména Hanzelínových dcer - hubaté a kostnaté Heleny (Zuzana Bydžovská), tiché a hodné Lídy (Jana Riháková-Dolanská), stále usměvavé Marie (Ljuba Krbová), zlé, náladové a po světě toužící Dory (Lucie Zedníčková - ta zahrála fakt dokonale) nebo nejmladší Emy. Vypravěčský způsob Havlíčka je fakt jedinečný, ukazuje svět ve své pravé podobě bez nějakých příkras a život takový, jaký doopravdy je. Miluju jeho styl psaní, kdy popisuje třeba jen vůni lesa, tekoucí potůček nebo jakoukoliv roční dobu. Je to, jako bych byl přímo v jeho představách, cítil kvetoucí stromy a slyšel hvizd ptáků. A někde v dálce vidím nerudného doktora Hanzelína jak jede z návštěv svých pacientů v kočáře se svými dcerami, které zpívají do tichého večerního kraje, do toho dusají koňská kopyta a cítím chlad nastávající noci. Nádhera! Geniální autor, geniální díla. Jaroslav Havlíček a jeho tvorba zůstane pro mě navždy velká srdeční záležitost.


Olga Hepnarová
? - prosinec 2017
Olga Hepnarová 2010, Roman Cílek

O Olze Hepnarové mám už něco načteno a nakoukáno z dokumentů. Shlédl jsem i film " Já, Olga Hepnarová ", ke kterému jsem přistupoval hodně skepticky. Opak se ukázal pravdou a snímek mě doslova ohromil svojí autentickou atmosférou. Ihned po shlédnutí jsem sáhl po knize Romana Cílka - Olga Hepnarová. Musím říct, že je napsána velmi čtivě a slouží víceméně jako dokument o životě Olgy Hepnarové, ve kterém je mnoho výpovědí tehdejších svědků, psychologů, policistů nebo ostatních lidí, kteří se s Olgou setkali. Já ji rozhodně neobhajuji, ale v některých věcech s ní soucítím, i přesto, že si svou nenávist k lidem víceméně vnukla ona sama, přes všechny její peripetie, které ve svém životě měla na denním pořádku. Dokonce si i myslím, že trest smrti dostat neměla a měla být pořádně vyšetřena dalšími psychology, když u ní nebyla vyloučena schizofrenní povaha, která se zejména ve vězení u Olgy začala projevovat nejvíce, kde o sobě začala tvrdit, že se jmenuje Sandy Winiferová. Opravdu poutavě zpracované téma o " Té, která najela do lidí ". Závěr knihy obsahuje i ukázky scénáře k tenkrát připravovanému filmu Petra Kazdy a Tomáše Weinreba.


Satanské tango
? - listopad 2017
Satanské tango 2003, László Krasznahorkai

Nejdříve jsem viděl film od Bély Tarra a tou depresivní ponurostí a beznadějí jsem byl doslova pohlcen. Nejinak tomu bylo i u této knihy, kde už začáteční věty dávají jasně najevo, že pochmurnost, bezvýchodnost pohybující se v alkoholovém hávu bude hlavní náplní této úžasné knihy. Neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první stránku, tak jako u filmu na první záběr. Kniha je o skupince lidí žijící ve vesnici po pádu Železné opony, kde každý žije svým dá se říci skoro bezvýchodným životem. Po chvíli přijde zvěst, že se do vesnice vrací Irimiáš a jeho kumpán Petrina, kteří byli už prohlášeni za mrtvé a osada je z jejich příchodu na nohou. Dohodnou se, že osadu opustí a budou se stěhovat do města...Celou situaci sleduje za svým špinavým oknem ve svém zatuchlém a polorozpadlém domě doktor, který nevytáhne paty z domu, pouze ve chvíli, kdy jde dotankovat kořalku. Nejvíce mě v hlavě utkvěla asi scéna, která ve filmu nebyla a to, kdy se Irimiáš, Petrina a mladý Horgos stanou svědky pekelně mysteriózní scény, kdy není jasno, zda se to doopravdy stalo, nebo to byla jejich halucinace. Úchvatně napsané, že jsem ani nedýchal a hltal řádek za řádkem. Hypnotické!! Těžko popisovat tuto knihu, vím ale určitě, že se k ní ještě někdy v podzimních dobách rád vrátím. Stejně jako k filmu, který za knihou rozhodně nezaostává a je na stejném levelu jako tato originální a působivá kniha.


Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
? - říjen 2017
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky 1990, Miloslav Švandrlík

Nejdříve jsem viděl film, který mám nakoukán na tisíckrát. Ke knize jsem se stále nějak nemohl dostat, ačkoliv Švandrlíka zbožňuju a strašně rád čtu. Proto mě zprvu kniha trochu překvapila, Kefalín je zde vylíčen úplně jinak (klasicky švejkovsky), než ve filmu Zdeňka Sirového, kde ho hraje Ondřej Vetchý. Nebo i ostatní postavy jsou charakterně trochu jinde, ale asi po čtvrtině čtení mě kniha totálně pohltila a styl psaní Švandrlíka jasně vyplul na povrch. Já ho prostě chtě nechtě musím srovnávat s géniem Jaroslavem Haškem, oni si byli totiž v psaní setsakramentsky blízcí! Ale to neznamená, že by ho Švandrlík napodoboval, pouze jeho postavy a postavičky mají podobné kouzlo jako Haškovy figurky. Černí baroni je mistrovsky napsaná studie doby temných a těžkých padesátých let s odlehčeným humorem, který mě vždy zaručeně pobaví. Velice rád se k ní zase někdy vrátím. Kefalín, Jasánek, Vata, Ciml, Voňavka, Troník, Hamáček, Halík, Mazurek, Pernica a major Terazky!!


Věčné zatracení
? - srpen 2017
Věčné zatracení 2009, Clive Barker

Prvotina Clivea Barkera a jeho rukopis je hodně zjevný. Ten člověk má úžasnou představivost a nezastaví se před bizarnostmi a zvrácenostmi všeho druhu. Konec je vyloženě masakrózní! Možná je občas rozvláčné tempo, ale příběh rozhodně nenudí. Věčným zatracením si pan Barker zajistil cestu mezi světovou hororovou elity a získal spousty temných čtenářských duší. I tu moji samozřejmě.


Running Man
? - červenec 2017
Running Man 1993, R. Bachman (pseudonym)

Tahle kniha se čte skoro sama. Perfektní spád a napětí. Adrenalinová jízda může začít! Richards versus Killian. Zbývá 100... a Čas běží....


Hellraiser
? - červen 2017
Hellraiser 1996, Clive Barker

Kniha se oproti kultovnímu filmu z roku 1987 liší v několika podstatných detailech, ale je taktéž temná a magická jako sám mistr Barker. Jeho pekelné vize jsou jedinečné a těžko napodobitelné. Výprava do světa morbidních úchylek, tajemné rozkoše a nekonečných slastí v jeho podání jsou hodně originální. Možná je dokonce lepší film, který mimochodem režíroval podle své povídky sám Barker a k pekelné atmosféře ho doprovází jeden z nejlepších soundtracků, který složil Christopher Young. Kniha obsahuje i druhou povídku - Věk touhy, která je také řádně uchylná a ujetá a zapadá spíše do sci-fi žánru. Je o experimentu, který se příliš nepovedl a muž, který byl pokusný králík utekl z laboratoře a jeho věčně nadržený úd hledá jakoukoliv oběť, do které by mohl zasunout. Barker se vším všudy.


Dark Gamballe - Svět za dekou
? - červen 2017
Dark Gamballe - Svět za dekou 2016, Aleš Levý

Kniha je určená především fanouškům kapely Dark Gamballe, ať už starších nebo novodobějších. Moc mě bavilo čtení a vyprávění o úplných death metalových začátcích, po kterých se postupem času kapela přetransformovala v nynější tvorbu. Druhá část knihy, která mapuje další etapu kapely po desce Robotory už tak zajímavá není, popisování, jak vznikala téměř každá nová skladba mě moc nebralo. Co mě ale vadilo nejvíce, byla neustále dokola se opakující některá slova, nejvíce asi slovo " pochopitelně ", které se někde objevilo i dvakrát nebo třikrát v pár větách. Tohle chtělo doladit a udělat z toho poutavější počtení. Ale každopádně je super, že vznikají o českých kapelách takové fanouškovské knihy. Rád si v nich počtu a zavzpomínám na dobu dávno minulou.


Čtyři dohody
? - květen 2017
Čtyři dohody 2012, D. M. Ruiz (pseudonym)

S některými názory v knize bych se ztotožnil, ale jinak....hmmm, nic pro mě, tenhle druh čtení a poučení mě nic neříká a ani mě nezajímá. Mnohem více se mě líbilo divadelní představení Jaroslava Duška, které se nechalo inspirovat touto knihou. V podání Duška to mělo jakousi větší hloubku a větší srozumitelnost.


Chcete vidět zlatou Prahu?
? - duben 2017
Chcete vidět zlatou Prahu? 1989, Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal má JEDINEČNÝ způsob psaní, tak jak nikdo jiný. Kdybych měl srovnávat, tak u nás se přiblíží Jaroslavu Haškovi a ve světě Émiliemu Zolovi (u něho zejména ztvárněním naturalismu). Opravdu geniální a nenapodobitelný spisovatel. Tahle kniha obsahuje povídky, které už byly dříve vydány a jejich výběr je perfektní. Pro mě je nevýhodou, že když jsem knihu četl cestou do práce, tak jsem kolikrát vyprskl smíchy, zejména u povídky Bambini di Praga - cituji : " Prokristapána ," zvolal pan Tonda, " že ten bubeník tluče buben přirozením! " " Jo, to je Karel Gajdoš, taky levoboček, to dělá i o šibřinkách, " pravila porybná a řekla dojatě, " není to milý? " To je prostě nehoráznej rachot!!! I ostatní povídky jsou skvělé, ať už třeba Andělský voči, Kafkárna (Kafka by koukal, kdyby tuhle povídku četl), Podvodníci, Jarmilka, Baron prášil nebo Prokopnutý buben. Zkrátka celkový výběr se čte jedním dechem. Po povídkách na nás čeká obsáhlá stať Radko Pytlíka, který mapuje Hrabalovu tvorbu a jeho osobu od dětství do roku 1982. Na mě přijde článek, který má skoro sto stránek textu příliš odborný a filozofický a trvalo mě snad týden, než jsem ho přelouskal, musel jsem některé řádky číst vícekrát, abych pochopil. Na úplném závěru odpovídá na pár otázek i samotný mistr Bohumil Hrabal.


Od Sepultury k Soulfly
? - březen 2017
Od Sepultury k Soulfly 2014, Max Cavalera

Povinná četba pro každou pravověrnou metalovou duši!!!


Sbohem, armádo
? - březen 2017
Sbohem, armádo 1974, Ernest Hemingway

odpad!

Poprvé v životě se mě stalo, že jsem s knížkou sekl v půlce jejího vyprávění. Ale u Sbohem armádo to prostě nešlo jinak. Příšerná nuda a otravné a nesympatické hlavní postavy Fredericka a Catherine, zejména ta ženská mě svým chováním vyrážela dech. Ty jejich dialogy, které mezi sebou vedli, to bylo něco příšernýho!! Rád čtu knihy cestou do práce a z práce, ale u této nicneříkající a plytké nudy jsem vyloženě usínal. Balím to a vůbec mě nezajímá, jak kniha skončí. Tohle už nikdy více. Hemingway nebude můj šálek čaje.


Nataša Gollová. 2 - Černobílé vzpomínání
? - březen 2017
Nataša Gollová. 2 - Černobílé vzpomínání 2002, Aleš Cibulka

Druhé pokračování o magické herečce Nataše Gollové už jen spíše mapuje její filmovou kariéru, doplněnou spoustou raritních fotografií a vzpomínek od lidí, kteří Cibulkovi na základě prvního dílu poslali svoje fotografie a zážitky, které měli s Natašou. Pěkné, i když většinou smutné vzpomínání mě rušily občasné opakované věty z první části.


1