TheRaven komentáře u knih

Dalo by se říct, že Největší show pod Sluncem je dalším evolučním krokem Richarda Dawkinse. Od knih popularizujících evoluci a evoluční biologii se dopracoval k Božímu bludu, čistě protináboženské knize. Teď se rozhodl splnit další poslání, totiž přehledně shrnout ty nejprokazatelnější důkazy evoluce. Pokouší se tak jasně a elegantně zodpovědět všechny ty nesmyslné a často naprosto nelogické otázky a „argumenty“ kreacionistů. Jak už jsme u Dawkinse zvyklí, celá kniha se nese v odbojnějším tónu a v kritice kreacionismu si opravdu nebere servítky. Osobně mi sice kniha nepřinesla moc informací, které bych dosud neznal, ale jejich oživení taky není marné. Navíc mi tak do polovičky vadil tón, totiž že text působil trochu jak pro blbce a autor v jedné kapitole několikrát zdůrazňuje a opakuje jedno východisko, čímž pak některé části textu působí jako vata. Ale u „obhajoby“ podobného typu je to asi nezbytné. V druhé půli už jsem naštěstí tento nešvar nepozoroval (nebo jsem si zvyknul?). Na pár místech jsem byl i nucen váhat o některých východiscích velkého mistra, který jak prohlašuje, je hrdý na to, že je zván ultradarwinistou. Občas totiž používá k ilustraci přirozeného výběru i situace, které bych já osobně označil za jasný příklad fenotypové plasticity. Ale takové pasáže byly nakonec snad jen dvě nebo tři. Dawkins vůbec nerad píše o dalších mechanismech evoluce, které sice samozřejmě zná, ale hned na úvodních stranách se pojišťuje výrokem, že jemu jde především o adaptivní evoluci, tedy směřovanou k pozitivnímu zlepšení. Navíc je opět silně patrný jeho genocentrický pohled, který nepovažuji za tak univerzální jako On. To ale nic nemění na obhajobě evoluční teorie (či teorumu, jak se dočtete – zvláštní, Dawkins snad nikdy neslyšel o pojmu paradigma, který by pěkně pasoval na ten jeho novotvar „teorum“). Nakonec Richard nezklamal a neodpustil si věnovat poslední kapitolku všem antievolucionistům, či jak píše „popíračům historie“ a nabídne pár hezkých statistik o názorech Evropanů na vývoj života na Zemi. Někdo se sice Dawkinsovi diví, proč tak vehementně bojuje za obecné přijetí evoluce a vymýcení kreacionistického bludu, ale když si uvědomíme celou situaci do důsledku, tak problémem není ani tak nepřijetí jedné teorie, ale fakt, že toto odmítaní značí buď tragickou neznalost školních základů přírodovědy, fanatickou předsudečnost, nebo snad jen absolutní nezájem o svět, na kterém všichni žijeme.

23 26.08.2011

Darwinova Cesta kolem světa není pouze obyčejným cestopisem. Jedná se o naprosto úžasné dílo, které čtenáři krom přiblížení navštívených míst a popisu mnoha dobrodružství podá ucelený obraz o osobnosti Charlese Darwina. S každou přečtenou stránkou je možné pouze žasnout nad zoologickými, geologickými a dalšími znalostmi mladého cestovatele a přírodovědce. Celým textem prostupují Darwinovy názory na obecné zákonitosti živé přírody a čtenář již zde může v mnohých poznámkách rozpoznat náznaky jeho dalšího myšlenkového vývoje ("Původ druhů" a další). Krom toho je kniha protkána společensko-politickými zprávami o navštívených zemích a díky autorovým komentářům je nádhernou ukázkou jeho humanistické povahy i přehledem obecně uznávaných názorů té doby na člověka jako takového: civilizovaný běloch x divoch-domorodec (krvelačný indián, proradný Ohňozemec, tupý Austrálec) x otrok (černoch) // Angličan x ostatní.

19 29.10.2012

Zaslouženě jedna z nejslavnějších, ne-li vůbec nejslavnější verneovka. Nesmírně zromantizovaná a co do schopností trosečníků krajně nadnesená, přesto dokonalá robinzonáda, která je oslavou vědy a techniky a ukazuje schopnost odvážného lidského ducha postavit se nemilosrdná přírodě. V dětství jsem byl z Tajuplného ostrova naprosto unešený, ale po letech zůstal už jen onen blažený pocit a pár útržkovitých vzpomínek. Trochu jsem se bál, že to kouzlo novým čtením zničím, ale nestalo se. Vědeckotechnická část stále skvělá a příběh i po těch letech strhující. A když se chýlil k neúprosnému závěru, zažil jsem podobné mrazení jako tenkrát.

Kolaps Jereda Diamonda je opravdu nesmírně zajímavá v mnoha ohledech velmi originální kniha. Její rozsah se však odráží také v mém komentáři, který sem sice také vkládám, ale jelikož delší text je v tomto zobrazení poněkud nepřehledný, přidávám i odkaz na PDF verzi: http://www.ulozto.cz/xnXZKNu/j-diamond-kolaps-pp-pdf (pokud by odkaz nefungoval, prosím hned mě urgujte do pošty a PDF verzi zašlu). Zde je samotný text:
Když se dnes mluví o environmentálních nebezpečích pro současnou společnost, většina lidí si pod takovým pojmem představí neustále propíraný fenomén globálního oteplování. O tom navíc slýcháme z mnoha stran často zcela opačná stanoviska, a navíc většinou ve velmi zkreslené či zcela chybné perspektivě. Jared Diamond oproti tomu představuje celou škálu problémů, na které si v současné době lidstvo zadělává. Věnuje se především globalizaci společnosti, jež už zašla tak daleko, že nadále prostě nemůžeme jen tak ignorovat problémy svých sousedů či spojenců, ale ani zbytku světa. Žijeme v době, kdy problém na jedné straně světa vždy ovlivní i tu druhou. Ostatně o tom, že ekonomické problémy jednoho státu se promítají a lavinovitě šíří i do států okolních, se můžeme přesvědčit na vlastní oči právě dnes. Autor se také zabývá otázkou velmi rychlého nárůstu populace v zemích třetího světa, se kterým se následně pojí v zásadě všechny další problémy, od nedostatku potravin a vody, drancování přírodních zdrojů, odlesňování krajiny a rostoucího množství odpadu a znečištění všude na Zemi. Knih s podobným tématem by se jistě našlo mnohem víc, ale Kolaps Jareda Diamonda má jednu velkou výhodu - výše uvedené často na čtenáře působí pouze jako strašák, kterým hrozí blázniví ekologové, a něco, co se naší společnosti bezprostředně netýká. V této knize však tyto možné výhledy do budoucna najdeme až v poslední, relativně krátké kapitole. Té předchází více jak šest set stran, na nichž autor velmi podrobně projednává osudy různých dávných i současných společností, které doplatily často právě na špatné hospodaření s přírodními zdroji, a to svým zhroucením. Zdaleka ale není pravidlem, že zmíněné společnosti se zahubily pouze svým hazardováním s životním prostředím, někdy to tak dokonce nebylo vůbec. Mnohdy mohly být faktory přispívající k zániku zcela jiné a často se jednalo o jejich kombinaci. Kniha však není zdaleka tak pesimistická a jako protipól předkládá i mnohé kultury, které se dokázaly poučit a nakonec svůj kolaps odvrátily.
Z hlediska současné společnosti se Kolaps zabývá velmi závažným tématem, navíc je psaný až překvapivě čtivou formou. Autor přiznává, že je v tomto ohledu, totiž ve výhledu do budoucnosti lidstva mírným optimistou. Nevykřikuje pouhá hesla, ani nechce do světa vysílat poplašné zprávy o blížícím se konci lidstva. Snaží se pouze o analýzu toho, proč některé společnosti zanikly a jiné ne. Následně pak hledá možnosti, jak bychom se mohli z minulosti poučit. Jedinou vadou knihy je to, že jednotlivé kapitoly byly očividně psány v dlouhém období a některé informace se často opakují. Pro čtenáře, který pak knihu prostuduje v krátké době, se takové opakování může zdát zbytečné až otravné. Z toho ale plyne jedna velká výhoda; jednotlivé kapitoly mohou být čteny i zcela samostatně, případně není pro pochopení knihy problematické její čtení v delším období. Text samozřejmě nemůže být na sedmi stech stranách zcela vyčerpávající a autor tak zmiňuje hlavně takové případy, které považuje pro ilustraci dané problematiky za nejzásadnější. V některých částech se samozřejmě projevuje také autorova národnost, a tudíž i ilustrace různých problémů v rámci USA, ale to není pravidlem a ani překážkou. Jaredu Diamondovi musím po přečtení jeho studie vyjádřit hluboký obdiv za nesmírnou erudovanost v projednávané látce a komplexní zpracování uvedených příkladů včetně všech myslitelných kontextů. Kolaps bych tak zařadil například po bok knihy Pluhy, nemoci a ropa W. F. Ruddimana (Academia, 2011), tedy mezi nejzákladnější literaturu, kterou by si měli přečíst jak zájemci o otázky vlivu člověka na životní prostředí, tak i ti, kteří toto téma obyčejně považují za podřadné. Případně je doporučeníhodnou pro všechny, které zajímají perspektivy, kam se může náš svět vyvíjet. Kniha je navíc napsána tak přístupně, že její pochopení nebude dělat problémy ani naprostému laikovi v podobné problematice. Diamond zde nakonec také velmi přesvědčivě ukazuje, že zohlednění otázek životního prostředí v dlouhodobé perspektivě je i v zájmu ekonomiky a do budoucna prosperujícího hospodářství, které mohou současnou prevencí poškozování životního prostředí a jeho důslednou ochranou jen získat. A proto například názory, že ochrana životního prostředí nesmí bránit rozvoji ekonomiky a průmyslu, jsou zcela scestné až iracionální. Ostatně nejen na tuto, ale i další nejčastěji pokládané otázky zastáncům racionálního pohledu na ochranu životního prostředí autor uspokojivě zodpoví v samém závěru knihy.

17 25.06.2012

Vždycky jsem si stěžoval, že populárně naučné přírodovědné knihy kladou až příliš velký důraz na živočichy a trochu zapomínají, jak úžasné jsou z biologického hlediska rostliny. Vnímavá zeleň tuhle díru příjemně zaplňuje. Krátké, srozumitelné, přesto velice inspirativní pojednání o smyslech, komunikaci a inteligenci rostlin, které se zabývá i původem myšlenky, že jde o bytosti, jež jsou tak nějak méně živé než my a jiní živočichové. Je pravda, že autoři občas sklouzávají až k trochu přehnanému nadšení, při kterém zapomínají, jak důležitou roli hrají v biosféře bakterie nebo houby, ale Fatima Cvrčková jako odborná redaktorka tyhle drobnosti vychytala a knihu i díky zajímavému doslovu ještě o kousíček posunula. Pátá hvězdička za odvahu a podnětnost.

16 26.02.2021

Pro toho, kdo zná články Jaroslava Petra publikované s neuvěřitelnou kadencí v rozličných tuzemských časopisech, rozhodně příjemný dárek. Pro toho, kdo Petra dosud neznal, nepochybně překvapivě kvalitní úkaz české knižní přírodovědné popularizace. Jak už napsal uživatel arronax, kniha je nabušená informacemi a přináší přesně to, co slibuje, totiž rozebrání smyslů živočichů od zraku po čich, od hmatu po vnímání elektrického pole a od echolokace po magnetorecepci. V podstatě shrnutí všeho zajímavého, co se v dané oblasti v posledních letech událo, a to vše navíc podané Petrovým léty vybroušeným stylem, takže nehrozí ani nuda ani ztrácení se v pojmech či nadbytečném rochnění se ultraodborných detailech. Spokojenost.

16 16.02.2021

Tyhle nostalgické návraty do dětství na mě platí a z komentářů ostatních uživatelů je patrné, že zdaleka nejsem sám. McCammon, kterého jsem zatím měl spojeného jen s krajně nezáživným Prokletím rodu Usherů, zavzpomínal na svá klukovská dobrodružství a napsal vynikající román o dospívání, jehož hlavní hrdina toho za rok prožije tolik, kolik jiný za pět. Kniha ale není jen o něm. Je utkaná z příběhů obyvatel malého městečka, jež čtenářům dost možná připomenou osudy lidí, které sami jako děti znali. Je fajn, že samotná detektivní zápletka, která tvoří kostru knihy, zůstává jako správná kostra víceméně nenápadná a jen pomalu dává pod tím vším masem, nervy, kůží a orgány poznat své skutečné obrysy. Výborně jsou do příběhu zapracované i občasné fantastické prvky, které působí natolik přirozeně, až by člověk zapomněl, že dinosauři už po lesích a lukách nějaký ten pátek neběhají. Smrt před úsvitem se v knihovničce hrdě zařadí vedle Kingova To, Simmonsova Temného léta a možná i Bradburyho Sem přichází něco zlého a rád se k němu, až uzraje čas, zase vrátím. Život jde ale dál. /// PS: Díky Dobrovskému, že se rozhodl na český trh přinášet podobná díla (a ve výborném překladu), a Adéle Korbelářové za další super obálku.

15 07.08.2023

Dawkins v Příběhu předka opět dokazuje, že je mistrem popularizace, vynikajícím zoologem s opravdu velkou dávkou spisovatelského talentu. Podařilo se mu velmi čtivou formou shrnout nejen vývoj života na Zemi, ale v jednotlivých příbězích seznamuje čtenáře s nejvýznamějšími směry v biologii a téměř se mu nestane, že by nudil. A i kdyby snad náhodou ano, není problém některou z kapitol (jednotlivých příběhů) přeskočit a bez ztracení se v textu pokračovat plynule dál. Čtivost knihy je ovšem kompenzována častým zjednodušováním, občas až na úkor přesnosti, ale díky výborným českým recenzentům (Zrzavý, Grim) je čtenář na většinu nepatřičností upozorněn. V Příběhu předka, jako i v každé jiné knize, je třeba nezapomínat, že autor nám prezentuje vlastní názor na věc a i když se snaží o maximální objektivnost, často směr příběhu směřuje právě k tomu svému názoru. Tím nechci naznačovat, že by se snad Dawkins mýlil, ale spíš upozornit, že to je názor člověka, i když člověka, který je čelním představitelem mainstreamového směru v současné biologii. To jistě stojí i za tím, že z textu je často cítit silně mechanicistní a genocentrické uvažování. Vyloženě protivné jsou především pasáže, kdy autor operuje s pojmem stroj při popisu určitého druhu (doslova stroj na hryzání). Příběh předka tedy rozhodně doporučuji všem laikům k poznání současné biologie, i odborníkům pro osvěžení znalostí a náhled do oblastní, kterým se běžně nevěnují. Na druhou stranu pokládám za užitečné, aby se čtenář seznámil s názory některých českých biologů na Dawkinse (např. Standa Komárek). Trochu mě mrzí, že výše zmínění recenzenti nenapsali nějaký krátký doslov, případně nepřenechali tuto čest jiným znalým oboru. Ale možná, že byl Příběh předka na ostatní příliš rozsáhlý a nenašli si na něj čas. Přeju příjemné počtení.

15 06.03.2011

[lehké spoilery] "Správný Angličan nikdy nežertuje, když jde o tak vážnou věc, jako je sázka." Cesta kolem světa za osmdesát dní je jedenáctou knihou z cyklu Podivuhodné cesty a jednou z těch vůbec nejslavnějších. A není divu. I když se autor přirozeně vyřádí na zeměpisný pasážích, není jich zase tolik, aby se čtenář neuvyklý Vernovu stylu stihl nudit (proto patrně tuhle verneovku zatím nevykleštil Ondřej Neff, pokud vím). Naopak se jedná o příběh originální, svižný, dobře vypointovaný a skvěle a vtipně napsaný. K celkovému vyznění přispívá i samotná hlavní postava, Phileas Fogg, který rozhodně není typickým cestovatelem, zato je (dle autora) typickým Angličanem. Na cestu kolem světa se nevydává z touhy poznat daleké kraje, nýbrž aby prokázal, že má pravdu (že takovou cestu lze v dané lhůtě vykonat), a vyhrál sázku. Z toho důvodu neprojevuje sebemenší zájem o místa, jimiž projíždí, a zůstává v lodní kajutě či vlakovém kupé, kde věnuje se svému milovanému whistu či propočítávání, zda cesta probíhá dle plánu. A i když neprobíhá, obvykle neprojeví ani špetku rozčilení: "Zdálo se, že není o nic vzrušenější než palubní chronometry."

Samotná výprava obnášející skákání z jednoho dopravního prostředku na jiný by samozřejmě čtenářovu pozornost po celou dobu neudržela, proto Verne svému hrdinovi do cesty nastraží několik nápaditých překážek. Závěrečná pointa je vynikající, byť se v ní skrývá jedna logická chyba (tedy pokud z Ameriky do Liverpoolu neodjíždí parník téhož jména každý den). Výtečná verneovka, která oplývá humorem a nadsázkou (podobně jako třeba Ze Země na Měsíc), a i díky tomu zůstává čtivá i pro dnešního čtenáře, třebaže jej možná zarazí (pobaví) trochu stereotypní popisování různých národů či jedna naturalistická pasáž plná krve a cárů masa. Škoda také, že autor víc nepracoval s postavou paní Audy, která se nakonec byla spíše suvenýrem, než skutečnou postavou, ale to už bychom asi chtěli příliš.

Houby jako ústřední hráči vývoje života na Zemi. V rámci populárně naučné biologické literatury, která je značně zoocentrická, jde o příjemné osvěžení a báječný úvod do světa hub, který je mnohem bohatší a zajímavější, než by se mohlo zdát z mykologických atlasů. Je pravda, že Sheldrake svým zamilovaným organismům možná občas připisuje až příliš mnoho zásluh, nicméně jeho zápal je mi sympatický a okamžitě jsem dostal chuť zkusit po jeho vzoru nějaký ten domácí kvasný experiment.

13 31.10.2020

Výborně napsaná (tedy i přeložená) kniha o prospěšnosti spánku, která svým poselstvím možná „objevuje Ameriku“, jak podotkl jeden z komentujících, ale dělá to nesmírně přesvědčivě a svá tvrzení opírá o ohromné množství studií. V plné nahotě ukazuje, jak přihlouplé je si dobrovolně odpírat spánek a ještě to považovat za hrdinství, ba dokonce ctnost (taky jsem to jeden čas dělal a myslel při tom na Edisona). Jak už to tak u podobných knih bývá, ukazuje se, že ať už je předmět jakýkoli (mikrobiom, antioxidanty, spánek), souvisí v podstatě se vším od špatné nálady po Alzheimera, nicméně v tomto případě zjištěné korelace v naprosté většině případů dávají smysl. Otázkou je, zda mezi sledovanými jevy panuje i příčinná souvislost, ale i ta by v mnoha případech měla logické opodstatnění. Jediné, co bych snad ještě ocenil, by byl nějaký dodatek, který by ve vší stručnosti shrnul všechny zajímavé závěry, jež v knize zazní (vliv spánku na paměť; dostatek spánku a snížení nehodovosti; spánková deprivace vs. kreativita, racionální uvažování či posuzování výrazů jiných lidí; přechod na letní/zimní čas a prudký nárůst/pokles poštu srdečních příhod a mnoho, mnoho dalšího.) Holt nezbyde, než si knihu přečíst znovu. Rozhodně za to stojí a pro každého podnikového šéfa, pedagoga, rodiče i člověka pokládajícího spánek za zbytečnost by to měla být povinnost.

12 24.06.2021

Takže je to vlastně tak, že správný vědec či jen obyčejný člověk dychtící po poznání by se nikdy neměl bát nových pohledů na skutečnost, ale taky by měl umět svou pravdu odvrhnout, když dojde do bodu, kde už k vysvětlení světa nestačí. Jak by řekl Standa Komárek, měl by se umět přehoupnout do jiného paradigmatu. A když je žena hysterická, měla by být zavřena do skříně, dokud se neuklidní (nebo dokud muž nedostane hlad). S tím se taky ztotožňuju, takže pět.

11 06.11.2013

Je to už moře let, co jsem na Prométhea narazil mezi vyřazenými knihami v naší knihovně. Tenkrát jsem byl z této knihy nadšený, ale dojmy po letech vyprchaly, tak jsem se k ní dnes vrátil. Nyní už mohu s klidem říct, že Prométheus je jedním z mých nejoblíbenějších prozaických děl. Franz Fühmann nabízí čtenáři skvěle provázaný děj s vysvětlením mnoha detailů, legend i skutečností, které čtenář často zná, ale vlastně neví, jak to vše vzniklo. Většina českého čtenářstva zná právě ty Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, které začínají tam, kde tato kniha končí. S Prométheem poznáváme vznik světa od prvopočátků, od čtyř elementů, z nichž vznikl Uranos a Gaia, jejichž děti Titáni později dlouho vládly světu v čele s Kronem, které nakonec svrhli jeho potomci v čele s Diem a nazvali se Bohy. Nakonec sledujeme, jak Prometheus vdechne život prvním dvěma lidem. Celý román a jeho postavy jsou ve výsledku jakousi karikaturou na lidskou společnost a různorodé povahy, které představují jednotliví Titáni a Bohové, navíc je i kritikou touhy po moci, která dokáže i v rukou toho na pohled nejspravedlivějšího jednotlivce pohltit dříve jasnou mysl a vest ke zkáze a morálnímu úpadku.

11 30.03.2011

Brilantní vhled do současného stavu někdejší perly jihoamerického kontinentu. Freisler nejprve skrze rozhovory s lidmi z různých vrstev dnešní Venezuely ukazuje, v jak neblahé situaci se ocitla naprostá většina jejích obyvatel, a spíše jen tak mezi řádky prosvítá, jak k tomu došlo. Naplno se to čtenář dozví až v druhé polovině knihy, která popisuje, jak se ropa stala požehnáním a zároveň prokletím Venezuelanů a jak nebezpečné je spoléhat se na jednu jedinou komoditu, navíc takovou, jejíž ceny létají během let jako na houpačce. A jak nebezpečné je zvyknout si, že i bez práce mohou být koláče. Pak už je to klasický scénář, který známe i z jiných částí světa: touha po změně, hledání mesiáše, zvolení zdánlivě osvíceného vůdce, jehož autokratické choutky jsou už v podstatě nezastavitelné, jakmile se dostane k moci, korupce, propaganda, uplácení voličů, protírání vzdělanosti a kultury, podfinancování vědy a zdravotnictví, ničení infrastruktury, znehodnocení institucí a zanedbání inovací. V podstatě začarovaný kruh, z něhož už je v podstatě nemožné uniknout. Mimořádně zajímavá, přínosná, ale závěrem i notně depresivní kniha.

10 27.06.2022

Na jedné straně bezstarostné letní dobrodružství, na té druhé cesta za sebepoznáním a odhalením všudypřítomné přetvářky, předsudků a zhoubných snah o společenskou konformitu vedoucí ke zničení veškeré individuality („Proboha, co tomu řeknou lidi?“). Výborný příběh o střetu dvou diametrálně odlišných kultur, dospívání i broucích, kteří nám občas zbytečně straší v hlavě („Inu, jsem závislá na sexu.“). Beze srandy mi párkrát ukápla slzička a stejně jako Mary Jane budu na tohle léto rád vzpomínat a rád ho s ní od začátku prožiju ještě někdy.

10 09.05.2022

Příjemné nahlédnutí do života slonů, vlků, psů a kosatek, které ukazuje, že některé vlastnosti, schopnosti či dovednosti, jež považujeme za ryze lidské, zase tak ryze lidské nejsou a mají svou obdobu u mnoha jiných druhů. Safina upozorňuje, že je někdy holt potřeba překonat obavu z kacířského antropomorfismu, protože jinak se ochuzujeme o jeden důležitý zdroj poznání a v důsledku zkoumaným organismům ani plně porozumět nemůžeme. To samozřejmě neznamená nekriticky spoléhat na dojmy a odvrhnout vědecké metody. Ve své knize propojuje příběhy ze života zvířat s nejnovějšími vědeckými poznatky a dokládá, že cesta k hlubšímu pochopení chování zvířat existuje, jen je třeba trochu změnit přístup. Osobně mě asi nejvíce zaujala poslední část o kosatkách a jejich neuvěřitelných kognitivních schopnostech. Zajímavé jsou ale i obecnější pasáže, například nevybíravá kritika takzvané teorie mysli, respektive toho, jak s ní badatelé při interpretaci chování různých druhů občas nakládají.

10 25.06.2021

Tentokrát trochu příběhový komentář:
I stala se nemilá příhoda, že jsem nastoupil do metra a zjistil, že jsem si sice vzal čerstvě ořezanou tužku (dokonce dvě) na vypisování poznámek, ale knihu už ne. Představa, že budu dvě dlouhé cesty bez čtiva, mě naprosto vykolejila, a v návalu paniky jsem vystoupil hned v další stanici, vběhnul do nedalekého antikvariátu a rychle se snažil něco vybrat. Do oka mi sympatickou obálkou i matně povědomým jménem padli právě Mravenci. (Přiznám se, že Vianovo jméno jsem sice znal, nicméně kdo to byl nebo jaký typ literatury psal, jsem netušil.) Po návratu do soupravy jsem se začetl a zprvu trochu překvapen expresivním stylem a tempem vyprávění dospěl k názoru, že to to nebyl zrovna šťastný výběr. Pak ovšem přišla pointa první povídky, význam, přesah, prostě to, co se skrývalo za tou šílenou změtí slov. Na chvilku jsem překvapením zalapal po dechu a rovnou se pustil do další, jestli třeba neuhodí dvakrát. A taky že jo. Zase ten divný, bizarní svět, břitká pointa, podivné vrstvení vět, hrátky s jazykem i s očekáváními čtenáře, která dostávají neustále na frak. A do toho podivuhodná schopnost úsporně, přesto barvitě evokovat i ty nejšílenější obrazy. Zkrátka, postupně jsem Vianovi, s nímž jsem se setkal takovouto trochu neobvyklou, byť možná symptomatickou cestou, začal přicházet na chuť a rozhodně to nebylo setkání poslední.

10 20.09.2019

Naprosto parádí kniha, která přístupnou a často i docela vtipnou formou shrnuje, co že o té biologické evoluci vlastně dnes víme i nevíme. Oproti stejnojmennému vydání z roku 2004 došlo k docela velkému posunu a Flegrovy učebnice mají najednou docela zdatného konkurenta (mimochodem „zamrzlá evoluce“ se tu smrskla do jedné malé poznámky pod čarou). Rozhodně doporučuju.

10 09.04.2017

Jedna z klasických a vůbec nejlepších verneovek. Pro někoho možná vzhledem k množství popisných pasáží hůře čitelná, ale bez nich by nikdy nebyla tak dokonalá. Více o mém názoru na knihu v další části seriálu o Podivuhodných cestách zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-sesta-dvacet-tisic-mil-pod-morem-6926

10 04.12.2016

EDIT 2022: Když tak koukám na jadranův komentář, který cituje Crichtonovy důmyslně vyfabulované a manipulativní výroky a pokládá je za „objektivní“ pohled na klimatickou změnu a snahy o ochranu klimatu, musím uznat, že Říše strachu má větší potenciál neblaze ovlivňovat čtenáře, než jsem si připouštěl._________Původní koment: Očekávat, že Říše strachu je nějakým svatým grálem plným prvotřídních vědeckých informací, a pak být zklamaný, že tomu tak v některých případech není, mi připadá vskutku absurdní. Sám Crichton přiznává, že studiu odborné literatury věnoval tři roky, což je samozřejmě proklatě málo, aby do tématu opravdu odborně pronikl. Následně přiznává, že postoje, které prostřednictvím svých postav zaujímá, jsou jeho vlastní dojmy a názory, které si na základě odborných publikací utvořil, a zdaleka nemusejí být pravdivé. A ano, jeho pohled je politicky zabarvený, ale konec konců, o tom všem přece celá kniha je! Není zdaleka jen o globálním oteplování, respektive globální změně klimatu a o tom, jaký vliv člověk na tyto fenomény má. Jde především o to, aby čtenář pochopil, že při pohledu na větu začínající „Vědci dokázali“ je třeba být ostražitý, nevěřit slepě všemu, co se k nám donese a být k informacím, které se na nás denně valí jako lavina, alespoň trochu kritický. A nejen v tomto konkrétním případě si uvědomit, že nic není zadarmo a dokázat alespoň rámcově posoudit, kdy případné ztráty převáží to, co bychom mohli získat. Vynikající jsou pasáže, ve kterých Crichton popisuje jakým způsobem věda někdy (ne)funguje, jak lze zneužít statistiku, která nám s trochou snahy nakonec vždy dodá výsledky, které jsme si přáli, popřípadě jak strašně málo vlastně víme o světě, který se snažíme řídit a mnoho, mnoho dalšího (například význam „strachu“ v ovládání mas). Autor v průběhu celé knihy před čtenáře servíruje mnoho otázek, pochybností a úvah o globální změně klimatu, mnohdy pak ve spojení s ekonomií či politikou. Je však nutné si uvědomit, že to jsou jeho vlastní názory a kritizovat, že prostřednictvím knihy tyto názory vyjádřil, mi připadá jako zásadní nepochopení toho, o co se celou dobu snažil. Samozřejmě není myslitelné, aby měl každý člověk o všem takový přehled, který by mu umožnil utvořit si fundovaný úsudek v jakékoli problematice a je zcela přirozené, že se často spoléháme na to, co nám říkají autority v daném oboru. Podstatou však je takové informace přijímat kriticky, což nepochybně platí i pro Říši strachu. Osobně se s autorem v mnoha ohledech shodnu, ale zároveň musím přiznat, že často jsem při čtení narazil na to, že sám k některým otázkám zaujímám určitý postoj, ale v přímé konfrontaci s argumenty nejsem schopen jej plně obhájit.

Co se týče děje, ten už byl pro mě trochu vedlejší. Akční scény působily někdy až příliš šroubovaně a trochu moc „rambovsky“ jak to již někdo hezkým příměrem vyjádřil v komentáři níže. Konečně i postavy a jejich vývoj byly poněkud kostrbaté a ve výsledku proto za beletristickou stránku jednu hvězdu strhávám. Celkově jsem však spokojen, zvlášť když vidím, jak lze na béčkový děj nabalit tolik zajímavých informací a Crichton má za svou píli můj plný obdiv. Konečně musím ocenit i odkazy na použitou a citovanou odbornou literaturu, které knihu ještě o kousek posouvají.

10 23.08.2016