TheCiko5 komentáře u knih

Objevení tohoto spisovatele v táborském antikvariátu byl pro mě malou výhrou. Na doporučení mého kamaráda jsem hrábnul po údajně ověřené řadě "Komisař Maigret". Knížka je velmi čtivá, autorovy tahy jsou lehké, logické a na sebe navazující. Vyprávění plyne jako voda a čtenáři ani nepřijde že má za sebou několik tvrdých psychologických výslechů a osobnostních rozborů. Simenon nepotřebuje obsáhlé popisy krajin, měst a vnitřních monologů, což možná naoko snižuje hodnotu knihy - spolu s nápisem na zadní straně - "Čtení na dovolenou". Mě však tato forma detektivky potěšila a přeji dalším dílům, které se mi dostanou do ruky, stejné, nebo ještě lepší propracování.

3 06.11.2016

Pohádky a pověsti, které chtě nechtě vtáhnou i čtenáře, který v životě ani nohou nezavadil o Valašský kraj. Chtělo se mi zaplakat, zatnout obušek do nejbližšího stromu a jít na zboj. Na brutální protipřistěhovalecký a protizbohatlický zboj. Brát bohatým a chudým dávat. Sobě si nechat jen na přežití. Kniha by mohla a měla motivovat čtenáře k boji nejen za nějaké levné a obyčejné dobro. Ale za trvalé dobro. Dobro, které bude trvat v naší krajině a v našich srdcích, dokud nevyschne Vltava... Omlouvám se za možná trochu přemštěný patriotismus, ale tato kniha mě v něm zkrátka podporuje a nedá mi jinou možnost.

1 09.09.2016

Na základě zkušeností jsem od Irvinga v nové roli - "povídkáře" moc nečekal. A dobře jsem udělal, jelikož povídky jsou velmi sympatické, každá má trochu jinou tvář a tempo, což ale není na závadu, spíše naopak. Celkově mě knížka velmi překvapila. Na nejvyšší úroveň řadím několikrát komentovaný Penzion Grillparzer a ještě o stupínek výš řadím Brennbarovy bláboly. Tam autor jednak mistrně psal z pohledu ženy a jednak je to dle mého povídka, které nelze nic vytknout. Zaměřuje se na vztah dvou postarších manželů a přestože se v textu hodně pije, kouří a krká, působí na mě příběh až dojemně. S jakou něhou přemítá žena o svém sice trochu podnapilém, ale velmi sečtělém manželovi... Působivé !
Ani Irving - "povídkář" - nezklamal.

2 15.08.2016

Něžný a šetrný obrázek klasického lidského problému : "Dokážu vyjádřit upřímný vztah k člověku teprve tehdy, pokud daného člověka postrádám."
Autor v této novelce velmi jednoduše, až obyčejně vyobrazuje přechod z lhostejnosti, drobného zájmu, hlubokého "uvědomnění si", až po vroucí lásku neznámého mladíka (pravděpodobně ne úplně dobře skrytý druh ich-formy) a ruské dívky Asji. Jiní, blíže nejmenovaní, místy až brutálně velkorománově nasteroidovaní spisovatelé ruské národnosti, toto téma zpracovávají v šestisetstránkových bichlích. Je milé seznámit se se spisovatelem, který umí stejně silnou emoci popsat v devadesáti stránkách. Velmi laskavé.

4 12.08.2016

Už mi pozvolna, co se týče obdivných serenád na počest Pratchettovy fantazie, dochází fantazie. Nevím, jak mám popsat pocit, který jsem zažíval při proklouzávání jednotlivými komickými i dramatickými situacemi, které mi autor předkládal. Neskutečně propracované charaktery jednotlivých členů Městské hlídky i lady Berankinové mě přivedly k myšlence, že se Pratchett s každým dílem Úžasné Zeměplochy neuvěřitelně zlepšuje. Zvládá těžší obraty, přirovnání jsou trefnější, zápletky jsou rafinovanější.... zkrátka mám ze Stráží obrovskou radost a těším se na "mistrovu" další knížku !

6 09.08.2016

Kniha má systém, řád a pevné kontury. Děj plný krve, šrámů, mýdla a močení do polévek se kouskuje. Kouskuje se tak moc, že se Vám myšlenky snaží rozdělit na dobré a špatné. Na ty, co rezolutně nesouhlasí a na ty, co jsou potají a potichoučku pro. Které jsou ale které? Každý z čtenářů této knihy jistojistě zažil nutkání někomu omlátit hlavu o ústřední topení. Můžu říct, že po přečtení Klubu rváčů jsem se přistihl, že přemýšlím, zda by nějaký takový klub nebyl i v Praze...
Nad tématy, která jsou dle mého názoru prvoplánová, se ale vznáší další, mnohem závažnější téma, a to problém schyzofrenie. Autor mistrně implantoval rozdvojení osobnosti do druhé poloviny knihy. Doteď nevím, co je skutečnost, co je Tylerův výmysl a představa a co obyčejná nepodstatná pravda...

5 13.07.2016

Kniha je velmi vydařená exkurze do Rumunovy duše, která svou poctivou prostotou musí oslovit nejednoho čtenáře. Autor šikovně skrývá svoji kritiku rumunské společnosti do dialogů a monologů jednotlivých postav, které neoslní ani tak expresivně barvitým charakterem, jako spíše onou prostou bezradností a upřímnou naivitou. Autorovy teze vnímám jako přidanou hodnotu textu a názory pána, jehož jméno přejdeme mlčením, rovněž s úsměvem přejdu mlčením.
Více postavy proplést a jednoduše rozpohybovat by dle mého názoru textu jedině prospělo.

2 28.06.2016

Tuto knížku jsem musel číst ve specifickém tempu. Pokaždé, když jsem přečetl jeden příběh, připadal jsem si jako kdybych vylezl na jednu osmitisícovku. Musel jsem se soustředit konkrétně na každý text zvlášť a to, že tato skutečnost nijak nenarušovala kontinuitu a jakousi náladu knížky, bylo jen příjemné zjištění. Textově vyspělé, citlivé a k zamyšlení...

2 09.06.2016

Musím se přiznat, že jsem čekal ještě o chloupek větší pecku...
Ale co naplat, je to prostě brutální nápor na čtenářovy nervy. Čtení se v určitých pasážích zrychluje z důvodu omezení přítoku krve do mozku, takže oči podvědomně čtou dál, ale tělo už prakticky kolabuje z nedostatku krve v žilách, které se strachy schovaly někam hluboko do těla. Pak periferně vidíte, že končí kapitola a už už se chcete nadechnout, usrknout kafe, promnout oči, ale poslední věta předchozí kapitoly Vás brzo vrátí do knižní reality, například : "Něco čenichalo u spodní hrany dveří." a jste zase v kýblu. Pokud normální čtenář tuto četbu přežije, myslím, že nemůže za tenhle téměř smrtící zážitek dát méně než pět hvězd.

3 25.02.2016

Drobná novelka popisující komicky propletený osud několika novinářů a lepé děvy. Dnešní čtenář by se mohl na dílko dívat skrz prsty a ještě si na něm docela lehce vylámat jazyk. Poláčkova čeština totiž patří mezi jazyky lámavé a krkolomné, ale přitom lehké, zpěvavé a svěží. Je tedy nabíledni, že touto knížkou Poláček zamýšlel se jaksi předpřipraviti na dílo ještě větší a obtížnější, takže pracoval s materiálem jemu důvěrně známým, tedy autentickým prostředím novinové redakce, denního i nočního klubu a samozřejmě i ... lehkých žen... Ideální kniha pro seznámení s Poláčkovým jazykem.

1 25.02.2016

Na první pohled by se zdálo, že knížka je naplněná pochopením pro dětské žvatlání, vymýšlení, fantazie, hry s míčky a kouzla se zvířátky. Není bez zajímavosti,že v momentě, když se čtenář dozví, že Charms děti vesele nenáviděl a téměř trpěl při pomyšlení na dětský úsměv, nahlíží na celé dílo úplně jinak. Alespoń v mém případě to tak bylo. Bud´ nechápe, jak je to možné, že někomu takhle cynickému a zlému může vůbec vyjít dětská knížka, anebo tento systém škodolibě podporuje a nemůže se vynasmát vytříbenému Charmsovu vkusu, který nenápadně podporuje čtenářovu už tak podrážděnou fantazii. Samozřejmě se vůbec nejedná o knížku pro děti, což se mi fakt líbí.

14.02.2016

Mé první setkání s panem Nepilem dopadlo fantasticky. Ani si neumím představit, jak musí být těžké psát o obyčejných věcech a zároveń se neobestřít zrádnou rouškou každodennosti. Vyprávění je jemné, slušné, pokorné a místy až stydlivé, což ve mně budí dojem, že pan Nepil byl velmi rozmýšlivý a vážený člověk. Kniha překypuje vlídností, která pomalinku odkapává na jednotlivé kapitoly. Je to úsměvné připomenutí lidské zapomětlivosti, hlouposti a onoho rčení, že "všichni jsme holt lidi..."
Malinkaté mínus je za "historickou pasáž", kterou bych vzhledem k dramaturgii celé knížky uvedl dříve.

9 13.02.2016

Na co psát koment k třem úžasnejm povídkám z Bukowskiho dílny? Je to prostě skvělý! Každá povídka je jiná a autor přichází s pointou pokaždé v jinou dobu a myslím, že vždy zvolil správný čas. Načasování i tempo je okouzlující a všechno sedí jak prdelka na hrneček. První - klasika Bukowski, druhá - literárně nejdotaženější, třetí - total brutal a mráz po zádech. Tečka. Supr.

2 07.02.2016

Málokdo si dokáže formou něžného cynismu dělat legraci se svého osudu a z neštěstí kolem sebe tak jako Jan Borna. Průzračné balady plné zakrytých slz a usmívajícího se neštěstí. Nádhera Honzo !

2 17.12.2015

Dokonalá studie a kritika amerického lékařství. Cookovi k tomu stačila jedna hlavní postava a v podstatě tři vedlejší. Čtenář si trochu musí zvykat na tempo četby, které je oproti jiným knížkám podobného tématu volnější, ale absolutně to není na závadu. Obsah je totiž tak šokující a nakrevjdoucí, že mnohdy si některou větu nebo frázi musíte přečíst ještě jednou, protože zkrátka nevěříte vlastním očím. A pak člověk nemá mít strach z doktorů ! Vřele doporučuji přečíst všem, kdo se rozhodnou spojit svůj život s medicínou.

Takřka filmově zinscenovaný hloubkový ponor do potemnělého Tokia je kratičké dílko, sloužící k naší rychlé představě o propletených osudech několika zdánlivě nepodstatných lidí. Murakami nás zavádí skrz obyčejné dialogy a všední dekoraci až na samý krajíček lidské fantazie a zkouší naší pozornost například i fiškuntálskou hrou s televizní perspektivou. Nebyl by to již zmíněný autor, kdyby celý děj neovoněl (tentokrát o něco temnějším) odérem jazzové hudby. Spousta námětu k přemýšlení, spousta zajímavých nevšedních a obyčejných postav.

5 17.12.2015

Tuhle bichli jsem mamince vzal z knihovny zhruba před pěti lety. Za tu dobu si ještě nenašla cestu do mých rukou, ikdyž příležitostí k tomu měla nespočet. Když se ted' konečně zadařilo (a asi za to může krásný zamyšlený sychravý podzim), jsem přesvědčen, že víc jsem si podzim nemohl užít než s touto knihou.
Hlava se mi okamžitě ponořila do husté středověké atmosféry, protkané barvami osudů jednotlivých historických i smyšlených postav. Vyprávění skrývá hned několik emočně vypjatých scén, které Scott s chirurgickou přesností dávkuje a vybírá pro ně v ději přesné místo. Například Rebečinu obhajobu , turnaj v Ashby, bitvu o Torquilstone, nebo scénu, kdy Cedrik snímá z Gurthova krku nevolnický obojek, bych si okamžitě dokázal představit na filmovém plátně. Je až magické, s jak úžasnou vervou se historicky zcela erudovaný Scott pouští do psaní a je úplně neuvěřitelné, jak děsivě je jeho Ivanhoe aktuální. Podobně jako J.R.R.Tolkien, Walter Scott používá z větší části historických reálií a poctivou vypravěčskou technikou je servíruje čtenářovi na stůl. Dílo má tah, vůni a hlavu a patu.
Chápu, že chtěl autor v určitých fázích děje klást důraz na jiné než hlavní postavy a zvýraznit jejich - pro knihu jistě velmi důležité - zápletky, city a vztahy. Záhadou mi ale zůstává, proč je celý román nazván Ivanhoe, když zmíněný rytíř je jednoznačně v pozadí s violou v ruce a prim hraje Richard, Locksley, Rebeca, Bois-Guilbert a ještě spousta dalších...
Avšak jednoznačně moje podzimní trefa !
Velmi kladně hodnotím i krásný překlad Jaroslava Krause a obsáhlý doslov Radoslava Nenadála.

7 08.12.2015

Málokdo si dokáže formou něžného cynismu dělat legraci se svého osudu a z neštěstí kolem sebe tak jako Jan Borna. Průzračné balady plné zakrytých slz a usmívajícího se neštěstí. Nádhera Honzo !

4 26.10.2015

Faber zde vypouští vražednou skotskou mlhu z jiné galaxie, která pohlcuje všechno živé a stopující. Obrácené vnímání "zvířat", která čekají v kotcích na svojí "nadrasu", až jim dá krmení, spoustu vnitřních monologů hlavní hrdinky, ne úplně povedené popisy skotské vysočiny a ne úplně vkusná parodie na Hamleta... Příběh je napsaný s takovou sebejistou samozřejmostí, která ve mně vzbuzuje tušení, že Faber látku čerpá ze svého strachu z nějaké pseudovelkovýrobny jídla typu KFC. Jenže srovnání vodselí farmy s potravinovým řetězcem v dnešním světě mi přijde jako porovnávat středověkou latrínu a postříbřený bidet. Autorem zamýšlené připodobnění se totiž dá vyložit různě a nutně nemusí jít o negativní kritiku zmíněných řetězců. Pořád nad hlavním mottem knihy přemýšlím a možná právě to byl autorův záměr.

1 26.10.2015

Těžko hodnotit Saroyanovy povídky... Zanechají ve vás kousek autorova života, at' chcete nebo ne. Nejsou vázány na čas ani prostor a občas čtenáři činí problém zorientovat se v záměru autora - proč a za jakých okolností povídku psal. Může se stát, že knížku přečtete a naplní Vás optimismem, štěstím a duševní rovnováhou. A stejně tak dobře se může stát, že ve Vás nezanechá vůbec nic a že Vás kniha MINE. Ne, že by mě úplně minula, jen jsem nenašel, co jsem hledal. Někdy pointu, jindy naplnění duševní rovnováhou.

07.10.2015