Terror komentáře u knih

Líbí se mi japonská auta. Chválím japonskou elektroniku. S touhle průpravou jsem ale na tuhle knížku nestačil. Oba příběhy jsou plné intrik, vražd, sebevražd (pardon, seppuk) a hlavně postav, v jejichž jménech jsem se totálně utopil. Jen jsem si konečně zvykl na jednoho hrdinu, už sešel ze světa jednou z výše uvedených možností. Možná nemám ten správný vztah k japonské historii. Zato mám splněný další bod čtenářské výzvy 2023. :)

1 25.02.2023

(Začátek u svazku 1.)
Stěžejní část díla, tedy příběh, je v základě romantickou báchorkou, kterou můžeme nalézt ve většině tehdejších dobrodružných děl. Nečekané a nepravděpodobné náhody, padouši a kráska v nesnázích. Jen ten neohrožený hrdina nějak chybí. Nebo je jím Quasimodo sám? Hm… Každopádně to, co román povyšuje nad brakovou literaturu, je nadhled, se kterým Hugo popisuje veškeré dění. Místy se setkáme i s tragikomickými situacemi a upřímně, fakt jsem se bavil. A za to si autor zaslouží velké plus.

3 25.02.2023

Předně se přiznám, že jsem nikdy neviděl ani jedno filmové zpracování, dokonce ani to kreslené. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat světoznámý příběh bez předchozích spoilerů. A vychutnal jsem si jej? No…
Knihu bych rozdělil na dvě části. Ta kratší je popisná a neskutečně nudná a rozbíjí příběh. Číst nekonečné stránky, kde se s autorem díváme na Paříž a zastavujeme se pomalu u každé budovy, je jako listovat v turistickém průvodci. Ne, je to ještě horší, protože ten průvodce je protknutý autorskou esejí na téma „úpadek architektury v závislosti na knihtisku“. Docela mě dostalo, když na konci virtuální prohlídky francouzského velkoměsta Hugo prohlásil, že celý výklad byl veskrze stručný a tak si ho pro jistotu ještě shrneme, načež začne zase od začátku… Fakt jsem se dlouho tak nenasmál.
(Dokončení u svazku 2.)

4 25.02.2023

Tak jo. Mám to za sebou a nějaký čas si od dalšího fláku masa dám pauzu. V druhé části románu ještě více ubylo příběhu a celá kniha je jen sled zbytečného a prvoplánového násilí a pornoscén pro puberťáky. Hlavní hrdina umírá, znovu ožívá, motá se v kruhu nesmyslů, rochní se v krvi a souloží se vším, co má díru a dýchá. I brak se dá napsat tak, že jste napnuti, jak to celé dopadne. Tady jsem jen čekal, až to martyrium skončí.

3 25.02.2023

Někdo pluje s Kingem a považuje Temnou věž za nepotopitelný kolos, který zdrtí veškerou flotilu konkurence, jakožto i ostatní plavidla autorovy fantazie. Někdo ne. S lítostí se musím přihlásit ke druhé skupině. Temná věž je Titanic, který narazil. Je to obrovský a nevídaný parník, který však ve skutečnosti pod naleštěnou palubou skrývá prázdné kajuty plné nekonečných pavučin a zápachu nudy.
Ve čtvrtém díle autor opustil dějovou linku z předchozích částí a věnuje se Pistolníkově historii. Což o to, taky mě celkem zajímalo, jak to vlastně s Rolandem bylo, jenže místo zajímavých a překvapivých událostí mi King naservíroval natahovanou milostnou špagetu s příchutí červené knihovny. Jasně, v knize je pár skvělých momentů, ale jen se začne něco dít, objeví se zase špageta a spolehlivě uškrtí veškeré nadšení z četby.
Přesto budu číst Temnou věž dál. Přes všechny moje výtky je tohle dílo plné neskutečně tajuplné a neuchopitelné atmosféry, která v mozku čtenáře dělá slušný brajgl a hlavně – je to přece King, sakra.

6 25.02.2023

Trpaslíci byli vlastně žokejové a Máša byla zločinec… To jako fakt?
Na sbírku říkaček od pana Dahla lze pohlížet ze dvou pohledů. Tím prvním vidíme hanobení klasických pohádkových příběhů, navíc stylem, který se dětem před spaní moc nehodí. Druhý pohled ale brečí smíchy a prostě si tu legraci užívá.
Není třeba myslivce, je-li Karkulka ozbrojena. To jako fakt!

1 13.02.2023

Jednotlivé příběhy spojuje jedna základní myšlenka – posloucháme, co se nám naše děti snaží říct? Neskrývá se za jejich „darebáctvím“ něco víc? Opravdu je chápeme? A chceme vůbec?
Většinou jde o povídky s jednoduchým dějem a podobným vyústěním. Většina jich je smutná a měkčím povahám může cosi slaného zaštípat v oku. Koncept Černé knihy, kam učitelský sbor zapisuje prohřešky žáků, je zajímavý, stejně jako autorův lehce poetický a vypsaný styl.

3 11.02.2023

Kniha je vtipná a plná akce - to jsou plusy. Kotletův styl, erotické scény, teda spíš podřadné porno, postavy, hloupý příběh – to jsou mínusy. Dám šanci druhému dílu, protože jde vlastně o jeden román, rozdělený do dvou svazků, ale mám pocit, že s Kotletou jsem asi šlápl vedle… Zatím slabý průměr...

4 04.02.2023

Mezigenerační rozepře v rodině Roda Gallowglasse, prošpikované disputací o vlivu náboženství na život lidský a bojem Magnuse, nejstaršího Rodova potomka, s vlastní nadržeností. Toť v úhrnu podstata posledního dílu, který u nás vyšel. Uzavírá osudy velkého čaroděje a v originále následuje sága o jeho dětech. Upřímně, docela jsem rád, že to mám za sebou, přestože díl Čaroděj a syn nepostrádal jistou čtivost.

1 04.02.2023

Sbírka, která sice do hororu příliš nezasahuje, přesto svou řemeslnou kvalitou překvapila. Jde o krátké příběhy jako vystřižené z Ellery Queen Mystery Magazine a jemu podobných. Nejvíce mne zaujaly věci od mně známých autorů. Slesar a Ritchie jsou povídková špička. Paradoxně nejméně zaujaly duchařiny, které měly k označení horor nejblíže.

5 30.01.2023

Čekal jsem návod, kterak se státi úspěšným spisovatelem. Ten v knize není. Více než radami pro začínající pisálky, byť se zde také v malé míře vyskytují, jsou jednotlivé eseje plny vzpomínek a genezí různých Bradburyho děl. Přesto nejsem zklamán. Ač nejde o beletrii, z každé věty je cítit mistrova poetika, nostalgie a hlavně obyčejné lidství, na které se v poslední době, plné superhrdinů a sériových vrahů, mnoho nedostane. Nebýt posledního oddílu, pojednaného jako nedělní chvilka poezie, dal bych plný počet. Díky, pane spisovateli…

4 29.01.2023

Kniha, kde text není důležitý. Taky ho zde mnoho není, pouze krátké popisky u jednotlivých maleb, které mnohdy vykouzlí úsměv na zjizvené tváři. Krásná obrazová publikace, kde jeden obrázek je úchvatnější než druhý. A všechny mají jedno společné – prorážejí v paměti prameny nostalgie a vzpomínek na Sapkowského světy a jejich osazenstvo, ať už lidské nebo nadpřirozené. Digitální výtvarné umění se mi líbí a nesouhlasím s názory, že nejde o to pravé malování. To by ty pravé knihy musely být dodnes přepisovány mnichy husím brkem a duběnkovým inkoustem…

2 28.01.2023

Po letech jsem se rozhodl vrátit k téhle sérii a hned po prvních stránkách jsem pochopil, co mi na Gramaryjských eskapádách Roda Gallowglasse vadilo. Tuna keců. Pokud je Rod sám, ještě to jde, ale jakmile se spolčí se svou rodinou, vybuchne konverzační peklo. Problém je, že Rod v Čarodějných kamenech není sám ani na chvíli…
Námět s muzicírujícími kameny není špatný. Čím tvrdší kámen, tím tvrdší hudba. No, dostali jsme se k pochodovým písním a někam k době Jimiho Hendrixe. Škoda, že se na hřbitově nelinul z hrobů death metal… Ovšem všechno ostatní už kulhá mnohdy na obě nohy. Konec je odfláknutý. O něj ale autorovi přece nešlo, šlo mu o rádoby vtipné dialogy mezi členy čarodějnické rodiny, ne? A ještě jedno mínus. Stasheff si dělá srandu z mých oblíbených a obdivovaných upírů a mocného pána noci transformoval v blbce. Za to mu strhnu další hvězdu!

1 28.01.2023

Ten, kdo nečetl Beznaděj, bude ochuzen o souvislosti. Ten, kdo ji četl, bude naopak pravděpodobně kroutit hlavou. Stejné postavy v jiných rolích, stejné zlo, jen s jiným plánem. A žádné vyšší dobro. Tak jste se dočkali, ateisté!
Kniha je akční, krvavá, brutální a nekompromisní v likvidaci kohokoliv ze zúčastněných. Žádné filozofování, tady máš broky do ksichtu! Přesto, že se tu King skryl za Bachmana, nemohu se ubránit pocitu, že na té knize je něco špatně. Jasně, je to jízda z hodně vysokého a strmého kopce, ale ta jehla, která příběh šila, ležela, dle mého, v rozpálené výhni příliš dlouho. Tek!

6 28.01.2023

Tuto divadelní hru jsem, coby součást povinné četby, přelouskal už v roce 1989. Letos jsem ji přečetl znovu a… Shakespeare není můj půllitr piva. Našel jsem svůj starý literární deník ze studentských let, kde píši toto:
„Celá kniha mne mnoho nebavila, poněvadž se mi zdála poněkud staromódní a v historické četbě si zrovna nelibuji. Také si myslím, že se Romeo s Julií vzali hodně brzy, druhý den po seznámení.“
Blábol. Bylo mi čtrnáct. Teď je mi víc a Romeo s Julií mne zase nebavili. Stylem, příběhem, prostě ničím neoslovili můj intelektuálně zaostalý mozek. Zkrátka jsem si zase zkusil přečíst Shakespeara. Slibuji, že už to nikdy neudělám…

5 28.01.2023

Kniha povídek, které mne příliš nezaujaly. Veskrze jde o podobná témata a jednotlivé povídky tak nějak splývají. Nejlepší je schematický Biohazard aneb „šílených vědců není nikdy dost“ a nejhorší Druh homo sapiens aneb „když kopie zkopíruje kopii, vznikne kapie“.

28.01.2023

V komentářích často narážím na jisté rozčarování nad přílišným zapojením boha a jeho vlivu na celý příběh. Na Beznaděj lze ale nahlížet i jinak. Události v Nevadě se odvíjí pod božskou taktovkou pouze v myslích a představách hlavních postav. Co skutečně je ono zlo a jaká síla se snaží ho zastavit? Lze to opravdu brát tak prvoplánovitě, že staré božstvo je to zlé, kdežto vcelku moderní Ježíšek je ten hodný? Pokud budu brát, že zlo je prostě bubák, který zlobí bez nějakého napojení na vyšší moc a boha ochránce nahradím čistě jen dobrem, které je sice povahy nadpřirozené, ale s dědkem na obláčku nemá co dělat, vychází mi z toho podobné schéma jako v mnohých dalších Kingových románech. Vždyť přece ani jedna z entit o sobě nikde netvrdí, že jsou božského původu. Všechno to přesvědčení pramení z myslí zúčastněných, protože si prostě nedovedou jinak všechny ty děje a zázraky vysvětlit. Nabízí se paralela s pravěkým lovcem a bleskem zapalujícím zasažený strom. Jasně, něco nadpřirozeného v knize působí, ale má to co dělat s božstvy? Opravdu?
Celkově román hodnotím veskrze kladně. Začátek příběhu je naprostá pecka a div jsem se neudávil při hltání dalších a dalších stránek. Postupem času však nějak tempo opadlo a v druhé polovině už jsem jen čekal, kdo z tematicky profláknuté izolované skupiny ohrožených přežije, či lépe řečeno, kdo z nich je na řadě. Tek!

7 28.01.2023

Hezké, až komiksové ilustrace. Krásný křídový papír. Stylové, krví pocákané stránky. Zajímavý námět. A román samotný? Mix 1984 a Planety opic. To nezní špatně, ne? Tak to napíšu jinak. Na knize je znát, že ji nenapsal žádný zkušený autor. Styl místy dětský, absolutně se nehodící k popisovaným událostem, postavy prasat až příliš lidské, některé pasáže (zabijačka) vyznívají jako agitační článek z ultra vegetariánského časopisu, konec, který pravděpodobně měl navnadit na další díl. Nenavnadil. A prasata budu žrát dál…

4 15.01.2023

Někdy pejsek ani nepotřebuje kočičku, aby spleskal dort, kde je všechno a přitom se nedá jíst. Savčenko do své sci-fi naházel všechna klišé žánru – cestování časem, mimozemšťany, utopii, fantastické vynálezy, telepatii, cesty do vesmíru… A přitom to na malé rozloze románu nedrží pohromadě. Příčinou je i styl, kterým je dílo napsáno. Začátek je zmatený, následuje neustálé filozofování o směřování lidstva v průběhu věků, ekologické varování, které však, vzhledem k bleskovému řešení problémů, vyzní do ztracena, aby vše vyvrcholilo setkáním s odlišnou formou života, o které do této chvíle nevím, co si mám myslet.

1 15.01.2023

Erbenovy detektivky nejsou zrovna můj oblíbený ovocný čaj. Něco nestravitelného v něm plave. Postav je v knize spousta, všichni mluví a mluví, někdy k případu, někdy jen tak, až jsem se v těch dialozích ztrácel. Hlavní můj problém je Exner samotný. Pro mne je jeho persona, vzhledem k době, kdy se jeho eskapády dějí, těžko uvěřitelná. Přijde mi, jako by ani do té doby nepatřil. Navíc není nikterak geniální detektiv, jeho vyšetřovací metody spoléhají na přísun dalších a dalších důkazů, aniž by použil přelomové dedukce. Hlavní jeho životní náplní je udržovat vzhled elegána v naleštěném autě a mimoděké balení krásných žen. V knize se vyskytují postavy archeologů z Pokladu byzantského kupce, ale vzhledem k již dávné četbě tohoto dílu, jsem si je vybavoval jen matně.

4 15.01.2023