tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) Dlužím komentář, a tak napravuji. Vybavuji si, že když jsem tuhle knihu brala do ruky poprvé, podle názvu jsem čekala nějaký exotický dobrodružný román a už při prvních odstavcích pocítila mírné zklamání. To ovšem brzy vystřídalo ponoření se do děje a prožívání dobrodružství hlavních hrdinů. Za mne je to příběh patřící mezi lepší autorovy knihy. (Ve srovnání kupř. s Přístavem volá je Poklad Černého delfína mnohem propracovanější, vyspělejší i konzistentnější co do děje a poselství.)

Jedná se o jednu z foglarovek, které propagují oddílový život (ne nutně v rámci oddílu skautského) a představují jednu z kultovních celotáborových her, o úvodní hře na Vyzvědače ani nemluvě. Poměrně hezký rozbor motivů knihy nabízí Evangelium podle Jaroslava Foglara: smysluplné trávení volného času vs. poflakování se po ulicích či Stepní vlci (včetně rváče Mlejnka) obdivující ručně psanou kroniku a toužící zažít něco podobného.

Vybavuji si, jak jsem kdysi spolu se Standou a Lojzkem doufala, že Jitka Mlejnková "bichli" přinese, a jak mě stejně jako Standu zraňovalo Lojzkovo jednání a svalování viny. (Dokázala jsem se do toho všeho znovu vžít znovu po letech, i s ohledem na to, že jsem v daném věku stejně jako Standa kromě kolektivu potřebovala i jednoho nejlepšího kamaráda, a stejně jako Standu i ten můj mě zklamal a naše cesty se rozešly, i když jsme se pak spolu dokázali normálně bavit.) I když některé reálie dnes už nejsou aktuální, dynamika turistického oddílu a promyšlená hra, vyplňující čas ještě dlouho před táborem a na táboře završená hledáním pokladu, jsou nadčasové. I coby skaut jsem toužila, aby podobná dobrodružství připravil i někdo pro nás, a jako dospělá musím obdivovat promyšlenost jejich přípravy i organizaci. Oceňuji i aktivnější zapojení dospělých, kdy se Standa doma svěří rodičům, jak to s kronikou bylo, a později, když se přizná i hlavní viník, se kroniky snaží domoci oddílový vedoucí. Ve většině Foglarových knih stojí dospělí zcela stranou nebo vystupují jen jako průvodci a vedoucí hlavních hrdinů, zde to bylo o dost věrohodnější.

Nakonec jsem si vybavila ještě jedno další zklamání, které mi kniha kdysi přinesla, a které se opakovalo i po těch skoro 30 letech. Od prvního čtení uteklo hodně vody a já na to stačila zapomenout. Když se Poklad Černého delfína chýlí k závěru, čtenář má před sebou ještě několik kapitol a těší se, jak si v příběhu pobude a co bude dál, aby ovšem zjistil, že těch několik kapitol se týká návodů pro oddílový život a popisy her - nejde o pokračování děje.

12 16.01.2024

Nemám ve zvyku odkládat knihy nedočtené, ale tohle jsem fakt nedala a vzdala to na str. 72. (Z toho 64 stran jsem dala ještě v loňském roce a mohla si tak zvednout statistiku za rok 2023 :-), kdybych pořád nedoufala, že to dám.) Knihu mi věnovala kamarádka a už po pár stranách jsem se jí musela ptát, jestli se mi názvem či příběhem snaží něco naznačit. V hodnocení hlavní hrdinky byla podstatně drsnější, titulovala ji jako skot domácí, ale jinak použila i větu, která v hlavě po celou dobu blikala i mně, a totiž že hrdinku pálí dobré bydlo.

I těch 72 stran, co jsem se sebezapřením přečetla, mi ovšem přišlo neskutečně rozvleklých a roztažených tak moc, až byl příběh řídký a poloprůhledný a zcela neuspokojivý. Hrdinka se má dobře, nic jí nechybí, ale jednoho dne zjistí, že jí to vlastně nevyhovuje a zatouží po troše toho vzrušení. Co se lásky k bývalému spolužákovi (a nyní politikovi) týče, přišlo mi, že o ní přesvědčila sama sebe, láska tam žádná nebyla. Anotace slibovala vášeň a později zvrat, který hrdinku postaví před rozhodnutí - upřímně doufám, že to nebude nějaká nemoc dětí nebo manžela, které by ji přiměly chytit se za nos, protože to by bylo hodně laciné.

Bohužel nemám dostatek vůle, abych se přinutila číst to dál a zjistit tak, jestli se mýlím nebo mě autor něčím překvapí. Pokud takto vypadají všechny Coelhovy knihy, spolehlivě mě to odradilo od jeho četby, byť jsem na některé svého času vychvalované tituly byla docela zvědavá.

Další z raných foglarovek, ale ve srovnání s knížkou Přístav volá - ač podobně útlá - mnohem komplexnější a propracovanější. I když reálie školní třídy a celého příběhu zůstávají prvorepublikové, i dnes leckterý čtenář v třídním kolektivu nalezne takové Rudy Lorence nebo Motejly. Líbil se mi postupný růst hlavního hrdiny, jeho práce na sobě samém, a pamatuji si, jak jsem v době prvního čtení pokukovala po spolužačce, která do třídy přistoupila a chodila do skautu, a jak jsem podobně jako hlavní hrdina nakonec byla ze "svého Cyrina" spíše zklamaná :-). Podobně jako @RoBertino27, měla jsem tendence sbírat krabičky od sirek, ale myslím, že jsem nakonec neslepila ani dvě dohromady, natož abych promyslela celou náročnou konstrukci :-). To už mi přišlo snazší vyrýt si do lavice kružítkem železnici, ale ani to neklaplo :-).

Závěr knihy mohou někteří považovat za "agitku" pro myšlenku junáctví - a vůbec celá kniha propaguje ideály skautingu. K těm ovšem Petr Solnar vlastně nejprve dospěl sám, ještě než vstoupil do oddílu. (Dvojkaři prý Jestřábovy knihy příliš neznali a nečetli, ale pokud ano, muselo je potěšit, jak jejich jména a příhody zapracoval do svých děl - zde se kupříkladu mihne hned několik jmen legendárních členů oddílu, včetně Skukuma.) Co mne překvapilo bylo poměrně rychlé složení nováčkovské zkoušky i Petrův brzký nákup kroje - co si pamatuji, u mě obojí trvalo delší dobu.

Jak na knihách moc nemusím kapitoly ve smyslu "a co bylo s hrdiny dál", zde to vyznívá velice pěkně. Povšimněme si i nenápadné zmínky, že Petr bude i v dospělosti pro svůj smysl pro čest a spravedlnost narážet...

10 26.12.2023

Moje hodnocení určitě nebude objektivní a úplně spravedlivé, protože do ruky se mi nejprve dostal 4. díl, aniž bych měla návaznost na předchozí. O čem to je, to jsem věděla z anotace, ale neznala jsem postavy a neorientovala se v kresbě, kdo je kdo, s výjimkou chlapeckého protagonisty. Příběh jsem nepobrala a celé mi to přišlo spíše jako příručka pro cosplayery, jak se líčit, z čeho šít, kde (v Japonsku) levně nakoupit.

5 21.12.2023

(SPOILER) Pamatuji to těšení se, kdy Olympie vydá další Foglarovku, a přemlouvání rodičů, aby mi ji koupili. Jak mi některé kusy, včetně "Přístav volá" chyběly, a jak jsem se třásla, abych knihu měla v knihovničce, a počítala, co mi ještě chybí a těšila se, co ještě budu číst. (Kupříkladu po "Tajemné Řásnovce" jsem prahla několik dlouhých měsíců a nebyla s to ji nikde sehnat, alespoň jako zápůjčku k přečtení.) Jiné foglarovky si pamatuji lépe a detailněji, tuhle jsem zjevně četla pouze 1x v 90. letech, z čehož usuzuji, že mě tenkrát nevzala tolik jako jiné. Nevzala mě tolik ani nyní. Jako dospělý čtenář s odstupem věku - i těch mnoha let od prvního čtení - vidím, že knížka má hodně nešvarů a nejde jen o útlý rozsah. To, že dospělí - a rodiče zvláště - zde hrají minimální roli (s výjimkou škodící sousedky), bych autorovi odpustila, to je rys všech jeho knih. Ale spousta dalších věcí, se kterými šlo pracovat do hloubky, zůstalo nevyužitých. Ačkoli první část knihy byla velice významná, z děje se kupříkladu po navázání přátelství s Láďou zcela ztratila parta, předtím tolik aktivní ve Vilemínově pronásledování. S výjimkou jednoho dopisu se po Michalovi, Kočkodanovi i Lexovi zcela slehla zem - nechce se mi věřit, že by ze dne na den přestali Láďovi škodit. To spíše autor upnul pozornost jiným směrem. Ale i zde: Přátelství hlavního hrdiny je sice líčeno velkými slovy, ale nikterak detailně jako třeba u Chaty v Jezerní kotlině, a v knize vlastně zabírá hrozně malý prostor. Zápletka s Rudou Šaflířem, vztahy ve školní třídě a ukradenou třídnicí mizí zcela do ztracena, přitom i zde by to bylo na pořádné drama a morální vítězství hlavního hrdiny. Stejně tak setkání s Dvouhlavcem a jeho tajemné kopání zůstalo epizodou. Dala by se čekat i nějaká katarze stran paní Zábranské či alespoň vytouženého kola, tolik důležitého v úvodních kapitolách, ale ani toho se autor nedotkl. Na knížce je hodně znát, že jde o jednu z autorových prvních, a možná i to, v jak krátkém časovém úseku byla napsána pro literární soutěž. Přesto nesporně svoje morální kvality má a ať hodí kamenem, kdo se jako dítě alespoň chvíli nepokoušel také žít Modrým životem (a kdo si snad po vzoru hlavního hrdiny nezavedl vlastní sešit, kam si opsal Jiřího pravidla :-) ).

EDIT: Jde taky o zajímavé svědectví doby, jak žily tehdejší děti. Dnes zcela nemyslitelná třeba situace, kdy Tondova sestra má jednu rozbitou panenku, kterou ukládá do krabice od cukru. Jiřího tatínek shání každou korunu pro bratra, kdy vezme i pracně naspořené synovy peníze, či chování Tondova otce k synovi.

EDIT 2: Vzpomněla jsem si ještě na rozhlasové čtení namluvené Alfrédem Strejčkem, které běželo na pokračování v rádiu na polštář. Kterak jsem na vlastním rádijku s dlouhatánskou anténou ladila Touláček a nesnášela temně pronášené intermezzo "Přístav volááá!" Nevím, zda to bylo u téhle Foglarovky, ale zúčastnila jsem se i soutěže, správně zodpověděla dotaz na ilustrátora Rychlých šípů a vyhrála jeden sešit jejich příběhů :-).

9 21.12.2023

Wika na mě vyskočila při filtrování v sekci erotických komiksů. Po letmém nahlédnutí jsem v četbě dala přednost Druuně, protože vizuál mě odrazoval. Druuna je realističtější, ale erotický náboj pro mě neměla žádný a příběh byl s pokračujícími díly čím dál divnější, takže jsem z celé četby vyšla spíše neuspokojená. (Ano, ten dvojsmysl je tam záměrně.) Po Wice jsem dnes sáhla, protože jsem potřebovala nějakou "jednohubku", než si vyberu něco k dlouhodobějšímu čtení, a bylo to velmi příjemné překvapení!

V zásadě souhlasím s ódami i výtkami všech komentářů níže. Zařazení mezi erotické komiksy nerozumím, protože erotika se zde sice vyskytuje, ale pomálu, velmi cudně a jedná se o láskyplná spojení. Příběh přináší všechno to, co mám na fantasy ráda, i když je to plné klišé a je to předvídatelné. Je zde zhrzená láska, intriky, ukryté dítě s velkým potenciálem i osudem, charismatičtí padouši, mentoři a průvodci a nechybí ani závěrečná epická bitva. Asi jsem divná, ale nepřišlo mi to přehnaně sexuální ani násilné. Kniha je neskutečně kvalitně provedená, rozkládací stránky jsou překvapením i dárkem pro čtenáře a považuji je za velice osvěžující a dobrý nápad.

Jen tedy nesdílím nadšené ovace stran kresby, i když před její propracovaností a detaily smekám; ani si nechci představovat, jak dlouho se s Wikou kreslíř potýkal. Na mě to však bylo velmi přeplněné, barevné, odvádělo to moji pozornost od děje a hůř se mi soustředilo - a to si myslím, že jsme člověk hodně vizuálně založený, podobě hrdinů jsem musela přijít na chuť. (Původně jsem zvažovala dát za to jednu hvězdu dolů, ale jestli ode mě Druuna dostala tři, tak tady je to na plný počet.)

Když jsem se ale podřídila zákonitostem obrázků i světa, neskutečně jsem si příběh užila a dokážu si představit, že bych si ho mrtě užívala i na stránkách knihy, obzvláště byla-li by hlouběji vykreslena psychologie jednotlivých postav. Kupříkladu Běs je postava jako víno, nemluvě o samotném Oberynovi.

8 17.12.2023

POKRAČOVÁNÍ:

Zajímavá mi přišla analýza polarity mezi Stínadly a Druhou stranou, která mně díky Hoškovi zase evokovalo ono „My“ (Kultura) a „Oni“ (Příroda) z hlediska kulturní antropologie a etnografie. V tomto kontextu se musím s úsměvem ptát, co to o mně vypovídá, že já VŽDY sympatizovala s nositeli žlutého špendlíku.

s. 106–107: „Zřejmě nejnázornějším příkladem Foglarovy bezděčné „blízkosti archetypálnímu až mystickému vnímání světa“, který se podle řady znalců přímo nabízí jungiánské interpretaci, je polarita vědomí a nevědomí a hranice mezi nimi, vyjádřená polaritou Druhé strany, zastupované Rychlými šípy, a tajemných Stínadel, symbolicky oddělených hranicí v podobě Rozdělovací třídy. Rychlé šípy, symbolizující bdělé vědomí, jako nositelé řádu, podnikají výzkumné a nebezpečné výpravy do tajuplného temného, strašidelného světa Stínadel, která jsou neobyčejně výstižným symbolem nevědomí. (...) Čtenář se tak na jedné straně obvykle „vědomě“ identifikuje s hochy Rychlých šípů (s jejich osvícenskou racionalitou (...)), na druhé straně ale sám „nevědomě“ podléhá podmanivému kouzlu Stínadel a opakovaně se do nich vrací s příjemným mrazením v zádech. (...) Čtenářovo vědomí tak spolupracuje s Rychlými šípy, zatímco jeho nevědomí je spojencem Stínadel“

Svého času jsem svým propadnutím kouzlu foglarovek a identifikací se s jejich hrdiny byla ostatním k smíchu. Hošek mi pomohl najít slova, která toto období charakterizují a vysvětlují, proč jsou mi myšlenky foglaringu stále blízké a proč je mi v nich tak dobře. „Je to hra, která se stala životem“ (s. 50), „(...) tato hra se postupně stane čímsi jako způsobem bytí-ve-světě. Stane se určitou verzí světa, jistým typem vědomí, jakoby „vytapetovaného“, „vydlážděného“ či „vymalovaného“ určitým způsobem, vědomí vnitřně strukturovaného osobitou sítí symbolů, hodnot a orientujících se opěrných bodů v čase a prostoru“ (s. 159). Hezky to zrcadlí i citát Tomáše Vučky: „Nečetli jsme Foglara, nýbrž žili jsme Foglara.“ (s. 44) Pro mě byl ale nejvýstižnějším slovní obrat ze začátku knihy (s. 17), a totiž foglaring jako domov pro duši.

4 16.12.2023

„A právě proto, že Foglar svými knihami a svojí výchovnou činností provedl tisíce dětí úskalími a soutěskami dospívání, nabídl jim přesně to, co v tradičních kulturách prostředkuje náboženství, kdežto v té české nikoli. Nabídl jim obyvatelný „svět“, utkaný z příběhů, posvátných obřadů a symbolů, zvyků, pravidel a zákonů, a tím jim poskytl opětnou strukturu pro utváření identity, pro strukturování vnitřního světa, pro uspořádávání chaotického proudu pocitů, událostí a vjemů do smysluplného vzorce a řádu, ano, nabídl jim symbolický řád, který funguje jako předloha životní praxe, jako východisko životní filozofie a jako základ životního stylu.“ (s. 178)

Po opětovném probuzení a objevování krás Foglarova fikčního světa, dostala jsem se logicky i k publikacím, které se Jestřábovi věnují na poli teoretickém. Rozbory jeho díla mě potěšily už jen proto, že kdysi dávno, v prvotním náctiletém okouzlení, natáčela jsem sama se sebou rozhovory coby s odbornicí na Foglarovo dílo, analyzovala společné prvky jeho knih a vyvozovala závěry :-). (Existovat tehdy internet a webkamery, možná by mě dnes nazývali jako autorku prvních podcastů!) Dnes, po tolika letech, vidím, nejen že jsem nebyla sama, ale že jiní tuto tendenci dotáhli dál. Mrzí mě ovšem, že tehdy jsem neměla s kým na téma Foglar a foglaring takto zasvěceně debatovat. (Mimochodem: pojem foglaring je pro mě novum, ale ztotožňuji se s obsahem, který mu autor přiřknul, a moc se mi líbí.)

Kniha Evangelium podle Jaroslava Foglara je rozborem religionisty, který zkoumá, jaké prvky náboženství vykazuje foglaring jako myšlenkový a hodnotami zaplněný Foglarem vytvořený svět. Pavlu Hoškovi bych vytkla jedinou věc, za kterou jsem nakonec musela jednu hvězdu z hodnocení srazit, a totiž že jazyk, jímž píše, je velmi odborný. Nevím, zda publikace původně nevznikla jako akademické dílo, a množství použitých zdrojů a citačních odkazů by tomu nasvědčovalo, ale i když se ověnčena třemi tituly z oblasti humanitních věd považuji za intelektuálku, místy jsem měla problém se do textu začíst. Některé obzvláště krkolomné pasáže jsem předčítala manželovi a zlomyslně po něm chtěla, aby je převyprávěl vlastními slovy, přičemž ten velmi trefně konstatoval: „Rozumím tomu, ale proč to píše tak složitě?“

Posuď sám, čtenáři: „Lidská duše, a zejména to platí o jejích nevědomých vrstvách, je nadána určitou vnitřní dynamickou strukturou, určitou morfologií, která se v čase příliš nemění. Tato hlubinná struktura pak pochopitelně nachází svůj korelát v uměleckém vyjádření archetypálních motivů. Archetypální postavy a příběhy vyjadřují jakoby „základní slova“ niterného jazyka lidské duše.“ (s. 104)

Protože jsem knihu nečetla a priori kvůli akademickému obohacení, vnímala jsem hlavně autorovy myšlenky a to, jak na mě působí. Na mnoho aspektů Foglarova díla máme stejný názor, byť mě nikdy nenapadlo takto nad tím přemýšlet a explicitně to vyjádřit slovy. Kupříkladu to, že Jestřáb sice působil ve skautském hnutí, ale „jel po své koleji“. („Byl sice skautem, ale ne sektářem.“ s. 33) Sama jsem to měla podobně a možná to byla jedna z příčin mého rozkolu s Junákem, ačkoli možná šlo jen o to, že skaut, tak jak jsem ho vnímala a idealizovala si jej na základě Foglarových knih, nemohl v tomto srovnání obstát. A že jsem stejně jako jiní čtenáři nevyhnutelně musela selhat, když ne vlastním dospíváním, tak jen tím, že jsem byla dívka. („Každý čtenář „zradí“, protože každý čtenář dospěje.“ s. 172)

Nic to nemění na tom, že sama jsem četla foglarovky v tom správném věku a mohla tedy taktéž projít iniciací. Hoši od Bobří řeky byly mojí první knihou od JF, a to knihou, která způsobila zásadní obrat v mém myšlení a vnímání přírody i okolního světa. „(...) teprve díky pohádkám dokáže člověk znovu objevit a spatřit skutečnost v její oslnivé záři, neutlumené nánosem obeznámenosti. Pohádky tedy nepůsobí zkalení zraku snovými přeludy, spíš naopak, působí uzdravení očí.“ (s. 127) „Stačí otevřít oči (tedy nikoli zavřít!)“ – s. 139. (Jako pozoruhodnou vnímám pozornost, jíž autor studie věnuje Tolkienovi, protože i u mě JRRT „vystřídal“ Jestřába a hluboce mě ovlivnil.) Vše to vidím o to jasněji, že postupem času a vlivem denní reality člověk přestává některá kouzla, kterými je obklopen, vnímat, aniž by si toho třeba byl vědom. (De facto se stává dospělým tak, jak je vnímal Foglar, tedy někým, kdo už nepobývá v kouzelném světě dětství a žije svůj šedivý, možná i nudný? život.) Mně tuto dovednost vrátily moje děti a s o to větším nadšením se nyní vracím k foglaringu a prožívám radostné chvíle.

5 16.12.2023

Asi je to moje chyba, protože jsem naivně čekala, že příběhy na sebe navazují, vše se nějak vysvětlí, osvětlí a na konci Druuna padne Chacharovi do náruče. Ve třetí knize jsem byla už úplně ztracená, neorientovala se v jednotlivých snech, hladinách reality a kdo je replikant, kdo mutant a kdo Druuna. Sexu ubylo, což by mi nevadilo, přesto měla hrdinka potřebu čtenáře i ostatní figury přesvědčovat o tom, že je děvka a má to tak ráda. Asi jde o mužské erotické fantazie, ale mě to spíše otravovalo a z duše mi to nepromlouvalo. Byla bych hodnotila dvěma hvězdami, nebýt závěrečného příběhu, který se úplně vymykal a konec si slušně pohrál s čtenářem. Takže nechávám tři a slavnostně slibuji, že tuto neplechu jsem ukončila a Druunu si už asi nikdy nepřečtu :-).

6 16.12.2023

Opravdu jsem zvažovala, že to nedočtu a vrátím do knihovny. Čekala jsem na rozvinutí a vysvětlení sci-fi zápletky, ale bylo to to samé jako v prvním díle: hnusáci, sny ve snu (pokud někdo tápal u filmu Počátek, tak tady bude úplně ztracený), anální znásilňování hlavní hrdinky (které si ovšem Druuna užívá, takže je to cajk), Chachar žije / nežije, Lewis žije / nežije, Chachar-Lewis se zjeví a zase zmizí, sem tam se tam mihne kapitán Will, stroje a organická hmota se prolínají, Druuna se producíruje v zaříznutých gaťkách... Moje heterosexualita při pohledu na hlavní hrdinku neprošla žádnou zásadní zkouškou. Přečetla jsem včera a víc si z toho vlastně nepamatuju.

5 16.12.2023

(SPOILER) O Druuně jsem již slyšela, a když jsem teď dostala chuť na prasárničky (nestydím se za to), půjčila jsem si v knihovně. Mylně jsem čekala něco mezi Barbarellou a Muriel, ale tohle bylo... divný. Jakože fakt divný. Rajc to pro mě nemělo vůbec a i když jsem měla kalhoty dole, jak se v doslovu čtenářům vysmívá pan Karlík, bylo to kvůli tomu, že jsem se při četbě zavřela na záchod, aby děti nenapadlo koukat mi přes rameno, co čtu. Druunu jako ženskou hrdinku posuzovat nebudu, ale příběh mě - i když šlo o opravdu o něco mezi Dalím a Švankmajerem - zaujal, přestože mi v průběhu nedával mnoho smyslu. Jen tedy neschopnost plodit ve Městě děti nespatřuji v tom, že by se stavěl čas, ale že Druuně to většinou dělali blbě (čti: tam, kudy se děti nedělají).

8 14.12.2023

Možná tomu dám ještě jednu šanci, už kvůli Pavlu Čechovi, který mě okouzlil a jehož zase okouzluje Ajvaz, ale já to nedala. Skončila jsem někde u dvacáté stránky, kdy zejména jeden slovní obrat ve mně vyvolal takovou vnitřní odezvu, že mi to neudělalo dobře, a usoudila jsem, že tohle nemám zapotřebí.

Řeháček psát umí, o tom žádná, stejně jako Pikous umí fotit. Kniha je moc hezky zpracovaná a netají se tím, že navazuje a jde ve šlépějích knihy o Jizerských horách Míly Nevrlého, který byl ostatně také jedním z kmotrů Bukového toulání. Zatím mám pouze rozečteno, ale hned úvodní kapitoly mě chytily za srdce a promluvily mi z duše. Sama při svých bukových toulkách prožívám podobně niterné pocity, jen jsem nikdy neměla potřebu vyjadřovat je slovy. Marek Řeháček to udělal za mě.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Včera konečně dočteno, po mnoha a mnoha letech znovu. Jak jsem se již chlubila, knihy jsem si pořizovala v novém vydání od Albatrosu s ilustracemi od Jiřího Gruse. Ty jsou opět velmi zdařilé, i když opět obsahují drobné chyby (třeba když Dabinel drží v Opuštěném dvoře dva špalíky tlustých svíček a my přitom víme, že šlo o svíčičky tenké). Co ovšem musím veřejně a důrazně zpranýřovat je redakční práce Albatrosu u všech tří knih Stínadelské trilogie. Zapomenuté uvozovky, čárky či sem tam překlep byly v každém díle, třetí mi však přišel ze všech nejodbytější. Asi na 4 místech v knize je slovo "líp" psáno jako "lip", chybí zde uvozovky a na jedné jediné stránce (!) je asi 4x namísto "i" ve slovese napsaný vykřičník. Za absolutní výsměch pak považuji zvolání: „Žlutá je barva našel!“ s L na konci Přitom jinak jsou ty knihy velice pěkně udělané, tištěné na příjemném papíře, mají všechno, aby se dobře četly (a třetí díl má dokonce opět látkovou záložku). Redaktor by se měl čtenářům pokorně omluvit a Albatros by jim měl vrátit peníze, nebo aspoň nějakou jejich část!

(V tomto kontextu se mi příliš nechce do pořizování dalších Foglarovek, které u Albatrosu postupně vychází, i když jsem zvažovala, zda si je do sbírky nepořídit.)

Po přečtení některých komentářů níže musím souhlasit s tím, že RŠ tentokrát dělají mnoho kontroverzních kroků, kterých si zřejmě byl vědom i sám autor, neb je vzápětí nějak vysvětlí, odůvodní a chlapci se i omlouvají (uzmutí hlavolamu Rejholcovi ve sklepě, míchání se do Dratušových věcí, samotný boj s výrostky v Kocouřím hrádku). Pro dospělého čtenáře to jsou zkrátka Rychlé šípy se vším všudy, nikdy se nemýlící, a i když dělají něco, co se s jejich zásadami úplně neslučuje, morální imperativ to vždy zachrání. Zde je namístě položit zajímavou a stále nezodpovězenou otázku, jak Jestřábovy knihy vnímají ti, co je četli až jako dospělí, tedy nikoli v onom magickém období, kdy jeho příběhy mají takovou moc. (Ano, mám zrovna rozečtené Evangelium podle Jaroslava Foglara.)

Co se příběhu týče, znalcům Rychlých šípů asi netřeba představovat. Přemýšlím, kolik mi bylo, když jsem tento díl četla poprvé, ale byla jsem už relativně velká. Přesto mě to napětí kolem tajemství Velkého Vonta neskutečně drásalo a pořád jsem netušila, co to je. Autor neustále natahoval a prodlužoval, a když pak došlo k odhalení, pamatuju si, jak to na mě silně zapůsobilo a při pozdním nočním čtení mě mrazilo. Jak já si nadávala, že jsem si to nepřečetla až další den za světla! A pamatuji si, že když jsem knihu půjčovala kamarádce, ona pasáž ji rozhodila naprosto stejně a v šoku a fascinovaném znechucení citovala Cizincovy výroky. Debatovaly jsme tenkrát, co měl Foglar za problém, že toto do svých knih cpal, a tohle nám přišlo jako to nejvíc nejhorší – a to mě občas ještě dnes při větrných nocích děsí přízrak pomateného Derneta z Chaty v Jezerní kotlině.

Coby pravověrnou Vontku mě více než těšily opisy Stínadel, v nichž přibyly některé nové ulice, ale hlavně spatření onoho „modrého zázraku“, který dokonce ani někteří místní doposud neměli možnost zahlédnout, ale my jím symbolicky zakončili celou trilogii. Ta končí více než optimisticky. (Rozhodně lépe než druhý díl, kde – jak správně píše @Pytlík – Foglar píše o nezdravosti celé čtvrti a vyslovuje naději na její zbourání. Hanba! Přivázat autora k židli a krmit ho panádlovou polívkou od Hojerů!) Těší mě i to, že ač mnoho pokračovatelů z Oty Losny dělá největšího losera mezi Velkými Vonty, zde se mu od samotného Foglara dostalo rehabilitace, zadostiučinění a konečně může všem prokázat svoje kvality, o nichž RŠ, Vláďa Dratuš ani my čtenáři nepochybujeme. Při jeho krátké inaugurační řeči i slzička ukápla.


Jelikož jsem více než úchylná, nejenže od léta nosím žlutý špendlík (a to i v práci, i když mi to kazí outfit), ale ze všech tří knih jsem si v průběhu četby vypisovala jména, stínadelský místopis a pomístní názvy. Dnes si hodlám v klidu vzít k ruce mapu Stínadel od Pavla Čecha a hezky se v ní porochňat a porovnat svoje vývody s těmi jeho. Žlutá je barva naše!

10 11.12.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Ilustrace byly velmi podařené a Lomová mě přesvědčila, že umí. To jsem věděla už dávno, její Anča a Pepík patřili mezi moje top ve Čtyřlístku, ale nyní už s jistotou vím, že umí i pro dospělého čtenáře. Kresba byla detailní, zejména stará Praha mě uchvátila. Bohužel příběh jako takový mě příliš neoslovil, i když vnímám jeho poselství a po dočtení jsem cítila smutek za Čerwuiše, vytrženého z původního prostředí, nakročeného mezi dvěma světy, ale nepatřícího ani do jednoho. A cítila jsem i nostalgii po dobách, kdy ještě na světě byly bělochem nedotčené kouty přírody. Velice zajímavý je závěrečný doslov obsahující Fričův životopis - neměla jsem ponětí, že ve světě téměř není známý, měla jsem za to, že šlo o jednoho z našich významných "etnografů" (v uvozovkách proto, že on by se tak asi nenazval). Zajímavé, že jeho potomci žijí na dvou kontinentech - a potěšující, že se setkali.

5 11.12.2023

(SPOILER) I této přečtené knize dlužím komentář, a tak napravuji. S ohledem na časový úsek, který od dočtení uběhl, to tentokrát budou jen takové střípky úvah:

!!! POZOR SPOILERY !!!

Je to k pláči, když s sebou celý den taháte v opravdu těžkém batohu dvě knihy, protože víte, že jednu dočtete, a potřebujete něco na zpáteční cestu. A když pak k tomu okamžiku dojde, zjistíte, že jste si namísto druhého dílu vzali třetí :-)

Druhý díl přináší další prvky, které pro čtenáře dělají Stínadla Stínadly. Ať jde o různé party včetně Uctívačů ginga, anebo postavu tajemného Široka. (Jak mně se líbí Čechovy komiksy!) Velká škoda odbyté redakční práce u textu knihy. Rychlé šípy se staly neživotnými, opět chybí nějaké uvozovky a redaktor na jednom místě z Jarky udělal Jirku a ze Šmejkalovy ohrady Smejkalovu. Kniha opět obsahuje dárek (omalovánky – Obrázky ze Stínadel), zato chybí látková záložka a desky si opět zaslouží celofánový obal. Opět ale musím konstatovat, že nové vydání se mi líbí, Grus umí a znovu též souhlasím s Typomilovými závěry a hodnocením. Jen několik výhrad: RŠ mají na obrázku nakreslená švihadla viditelně křížem přes tělo, ale z textu víme, že „Fred s Ryškou a Křivákem je užasle pozorovali. Těch lan si předtím nevšimli. Rychlé šípy je měly omotána tak pečlivě a úhledně, že lanka vypadala jako opasky, pokud ovšem vůbec byla pod teplákovými bundami vidět.“ I stínadelské ulice mi na některých ilustracích nepozdávají, přijdou příliš široké a světlé, nekorespondující s popisy úzkých, temných a zakroucených uliček, často jen mezer mezi dvěma domy. Viz kupříkladu dvoustránková ilustrace s Červenými schody, ale i jiné.

Taktéž jsem si poprvé všimla jistých nesrovnalostí v samotné knize, např. když RŠ jdou Rezavým klíčům odevzdat svůj nález a ptají se jich, zda znají Široka: „Znáte Široka? Slyšeli jste už o něm? Jistě ano!“ (s. 173) Jistěže ano, Mirku, když to byl právě Široko, kdo z klubu „odvedl“ Emila Hačiříka Hlavně mě však zarazil údaj, který jsem vždy přehlédla nebo si ho vykládala jinak, a to odhalení Širokovy identity: „Víte, kdo jsem? Jsem předchůdce posledního Velkého Vonta! Toho, který chtěl předat Losnovi Velké Vonství po Losnově vítězném zápase s Mažňákem.“ (s. 250) Nevím, jestli za to může Jan Tříska, ale vždycky jsem si myslela, že Široko = Losnův předchůdce, a v tomto mém názoru mne podporovaly též knihy jiných autorů (Velinský, Griffin), kteří ho titulovali jako Nekolu. I jsem se musela podívat do svého vydání z 90. let a fakt to tam je. Žila jsem v bludu!!!

Při čtení jsem musela polemizovat s Griffinem, který RŠ do Stínadel posílal jako na trh a hoši tam trávili snad víc času než na Druhé straně. V 2. dílu původní trilogie je však uvedeno: „Loňský rok byli ve Stínadlech několikrát, před několika dny už také zase jednou – ale ani tolik výprav je nedovedlo zbavit pocitu stísněnosti. Dostavil se vždy, jakmile překročili Rozdělovací třídu a vstoupili na území Stínadel, té nebezpečné a podivné čtvrti města.“ (s. 48)

Coby pravověrné Vontce, charakter Rychlých šípů mi přišel poněkud vratký, když po přečtení vzkazu, který ale podle práva patřil Rezavým klíčům, šli chlapci vykopat kroniku na Červené schody. A vůbec jejich potřeba sjednocovat Stínadla a měnit poměry – to je přece všechno záležitostí Velkého vonta a Rady! (s. 234: „Čeká nás tolik důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla! Uklidnit je, uspořádat! Musíme do toho! Musíme!“) Jako dospělý čtenář jsem tíživěji vnímala i Bublinův skon. Proč se hoši do Stínadel nevydali dříve? Proč se nemohli domluvit se Žlutým květem dřív? Sami zpětně litovali, že kronika neměla takovou cenu A ač sami obviňovali Daneše a jeho partu z toho, že Bublinu vnímají jako obyčejné zvíře, nechovali se tak k němu i oni sami? Možná to zrcadlí období, v němž se příběh odehrává, kdy lidé nechovali takové sentimentální city k mazlíčkům, ale kdykoli tyto pasáže čtu, je mi to velmi líto. Z pohledu Druhé strany nerozumím rozhodnutí pejska pohřbít ne na nějakém jiném místě, např. spjatém s výlety, ale ve Stínadlech.

A bacha, na rozdíl od Čechovy mapy, domnívám se, že Bekov a Tovární čtvrť jsou jedno a totéž!

Konečně se dostávám k dlouho odkládanému komentáři. Zrovna Šípům bych ho nerada dlužila.

Coby pravověrný čtenář Foglara, Záhadu jsem samozřejmě četla mnohokrát. K letošnímu čtení mě přimělo zjištění (objev), že Albatros knihu vydal nejen ve sběratelském vydání (kéž bych byla bohatá!), ale i v novém kabátku s ilustracemi zcela nového kreslíře, než jsme byli dosud zvyklí. Komiksy a Záhada jsou pro mě nerozlučně spjaty s Fischerem, Čermák z mého pohledu nemá žádnou osobitost a jeho chlapecké postavy jsou jedna jako druhá. Albatros vsadil na Jiřího Gruse a neudělal chybu. Ke koupi mě nakonec přiměla recenze na Typomilových stránkách. Kdo četl Záhadu Velkého fonta, ten ví, že dotyčný pán je tak trochu samožer :-), ale je znát, že s předlohou je dobře obeznámen a chová ji, byť ji dokáže i znevážit, v úctě. A s ohledem na to, že Gruse především vychvaluje, rozhodla jsem se do toho nakonec jít.

Děj knihy asi netřeba představovat, za sebe tedy mohu uvést jen dojmy z nového vydání: Fakt se povedlo. Jak mám většinou knihy spojené i s vizuální stránkou, a mám-li něco načteno, nedělá mi dobře, když to najednou čtu v jiném provedení (viz např. Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem si koupila kvůli ilustracím od Čecha a ve finále mi to nesedlo a příště budu číst pouze své vydání od Olympie z 90. let), tak tady mi to vůbec nevadilo. Albatros lehce odbyl redakční úpravu, v textu mě překvapilo, že Rychlé šípy byli životní, ale překlepů či chybějících uvozovek tam bylo pomálu. Celkově je kniha moc hezky udělaná, od použitého papíru, přes velikost písma, obrázky i drobnost v podobě látkové záložky :-). Bonusem je do knihy vložený dárek – úryvek z Griffinova Poselství ze Stínadel. (To jsem četla a zas tolik odvařená jsem z něj nebyla.) Jen mě mrzí, že i desky jsou jakoby z recyklovaného papíru, takže kápne-li na ně tekutina, tak je to poškodí.

Byť souhlasím s Typomilovými výtkami (kupř. chybějící žluté špendlíky Vontů či dřevěná podlaha Tleskačovy kůlny), Grusovy ilustrace jsou opravdu zdařilé. Pokud bych měla vytknout něco zásadního, tak jen nové pojetí Otakara Losny, kterého mám v hlavě ve Fischerově verzi, které odpovídá i Foglarova charakteristika, že neměl pěknou, ale zajímavou tvář (parafrázuji). Nového vydání jsem se trochu bála kvůli úpravě některých pojmů oproti originálu, ke kterým Albatros přikročil, aby se kniha přiblížila současnému čtenáři. Sama jsem si však ničeho výraznějšího nevšimla, ba dokonce Tam-tamy jsou stále prodávány za desetník, což u dnešních dětí může vyvolat různé otázky :-). Za sebe tedy doporučuji nejen těm, pro které jsou RŠ nové, ale i těm, co k nim mají nostalgický vztah, četli je v dětství a třeba je už doma v nějakém starším vydání mají.

Nu a protože jsem úchyl, nejenže jsem ještě před prázdninami začala opět v klopě nosit žlutý špendlík, ale začala jsem si z knih vypisovat stínadelský místopis a porovnávat jej s Čechovou mapou Stínadel.

12 05.12.2023

(SPOILER) Když jsem se dozvěděla, že Shusterman napsal další knihu, naplnilo mě to velkým nadšením. Když jsem zjistila, že ji bude prezentovat v Praze, dokoupila jsem si všechny jeho knihy, které jsem předtím četla z veřejné knihovny, a vypravila se na autogramiádu. Jak z té akce doteď mám velmi rozporuplné pocity, ani z Kosení nejsem kdovíjak odvařená. Asi se budu ve zdejších hodnoceních vymykat, ale jak Shustermanovy knihy miluji, když jsem Kosení dočetla, smutně jsem konstatovala, že bych se bez něj i obešla a že kdyby nevyšlo, až taková škoda by to nebyla.

Před samotným čtením jsem si dala re-reading celé Smrtky, abych si oživila postavy i události, a ač jsem si příběh pamatovala velmi dobře, stejně mě to zase celé dostalo. Musím však konstatovat, že pro čtení Kosení není znalost série nezbytná. Pro čtenáře je dobrá tím, že ví, do jakého světa se vydává a jaké jsou jeho zákonitosti. Ve většině povídek však vystupují postavy neznámé a důvěrná znalost Citry, Farradaye či Rowana není nutná. Kdo však trilogii zná, ten se lépe zorientuje, ocení osudy C. s. Currieové a vychutná si i různé více či méně skryté narážky v textu.

!!! POZOR SPOILERY !!!

PRVNÍ ŠVIH: Nejsem na poezii, takže tohle mě hned v úvodu úplně nedostalo :-). Obsahově to není zlé a když to byl jediný text, do kterého hlavní autor nezasahoval, tak na tom něco bude, jen já se asi úplně nedokážu vžít do pocitů Smrtky - ostatně při čtení knížek jsem ani nikdy neměla potřebu se do Smrtky stylizovat.

IMPOZANTNÍ: Za mne trošku zklamání, čekala jsem tak nějak víc. Vyznění povídky na mě působilo tak, že Currieová vlastně bývalou vládu pokosila jen proto, aby se jí „zasloužilé“ Smrtky přestaly posmívat. Velkým zklamáním pro mě byla i informace s obarvením copu, žila jsem v bludu, že Marie měla stříbrné vlasy od přírody.

OD ZVÍŘAT RADĚJI DÁL: Řadím se k těm, kteří by tuhle povídku klidně vypustili. Ne, že by byla napsaná blbě, to ne, ba dokonce jsem stále čekala, co se z toho vyvrbí a byla napjatá. Ale ústřední Smrtka zde není příliš ctihodná, spíše pro smích, a závěr celé povídky to jen potvrdil.

NEZVEDENECKÁ ULIČKA: Ač mě povídka v průběhu moc nebavila, samotný závěr a odhalení Mámy se mi líbil moc. Přestože v textu vůbec nefiguroval, já toho Nimba prostě miluju.

MARSOVSKÁ MINUTA: Asi jsem trapně přízemní a od Kosení, i když jsem věděla, že je to něco nového a jiného, jsem očekávala hlavně shledání s postavami, které mi jsou známé - tahle povídka se mi líbila nejvíc. Možná i proto, že hlavní aktér zde není jednoznačně a prvoplánově záporný, a že to, co udělal, bylo sice masové a zdrcující, ale rozhodně to tak nezamýšlel. (Anti)Hrdina je tady komplexnější, trochu zneuznaný frustrát, ale rozhodně lidštější než karikatura ze třetího dílu. (Kdo z nás někdy nežárlil na oblíbenějšího spolužáka, který je flink a úspěchy k němu přichází samy?) V textu také hodně narážek na trilogii, třeba Xenokratova zmínka o tom, že se ve své róbě nehodlá koupat aj.

SMRTELNÉ PLÁTNO: Velmi pěkná povídka a zajímavý námět. Čtenář se stává svědkem konce jedné éry a nástupu nové.

CIRROVÉ: Protože mojí nejoblíbenější postavou je Nimbus, a jelikož jsem čekala návrat ke známému, další povídka, která mě potěšila. Včetně nenápadné narážky na Lorianu a Joela. Smrtka Morrison konečně jednou udělal něco pořádně :-).

ANASTASSIN STÍN: Pro mě trochu zbytečný příběh, včetně informace o tom, jaký typ se líbí Citřinu bratrovi.

VYTRVALOST PAMĚTI: Jako příběh zajímavé, nicméně Smrtka Dalí mi byl vyloženě protivný. Jak padlo i v jiném z komentářů, povídkový formát má ten nešvar, že na takhle malém prostoru si člověk nevytvoří k postavám takovou citovou vazbu. A ty způsoby jeho kosení??!

SEZNÁMENÍ A SMRT: Smrtka Boo se v této knize zařadila mezi další, které v cechu považuji za naprosto malicherné, zbytečné a rozhodně neodpovídající vznešenému obrazu Smrtek tak, jak ho Shusterman budoval v původní sérii. Pro tetičku muselo být velmi zdrcující zjistit, že i hlavní sekáč zarytě trval na tom, že šlo o sebepokosení, a že ji vlastně nikdo nemá rád. Přesto jsem si z povídky neodnesla nějaký hlubší prožitek.

SPÁT, SNAD I KOSIT: Tento příběh řadím mezi ty v knize nejlepší. Zajímavý námět, který umožňuje zapojit velké množství nápadů a těžit z něj víc a víc, aniž by se vyčerpal.

TEMNÁ OPONA ZVEDÁ: Pro některé fanoušky asi světýlko na konci tunelu, pro mě spíše frustrace. Jednak se nikdy nesetká se svou láskou, a pak to vlastně technicky není ona

Jak jsem si myslela, že Shusterman nemá slabou knihu, tahle mě nenadchla. Možná časem a při dalším čtení změním názor, ale po dočtení jsem spíš zklamaná než nadšená. Nápady mnoha povídek mě zaujaly, ale jak chyběl nějaký jednotící prvek (pominu-li, že jím je zasazení do universa Smrtky), nijak zvlášť ve mně nerezonovaly. Pro skalní fanoušky zřejmě must have, ale já sama ale vím, že se velmi pravděpodobně ke Kosení nebudu vracet tak často jako k románům. Tam Shusterman vynikl v celé své síle a možnostech, za mne mu povídkový formát příliš nesvědčí.

8 05.12.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Vyrůstala jsem na Anče a Pepíkovi, takže Lomová pro mě není zcela neznámou veličinou. Komiks na mě vyskočil v Levných knihách a zaujal, takže jsem ho na prodejně rovnou koupila. Kresbu / malbu / další techniky nedokážu úplně docenit, ale styl ilustrace se mi líbil, včetně odlišení časových rovin či snů, které měly jemnější kontury. V ději jsem se v jednu chvíli trochu ztratila (bazén a zápletka s mrtvolou), ale poměrně rychle se zase chytila. Děj zaujal, setkání se slavnou osobností pobavilo, ale ten konec... minimálně jen za ten dávám jednu hvězdu dolů.

Velmi zajímavá je historie vzniku komiksu i to, že poprvé byl vydán ve Francii.

10 02.12.2023

(SPOILER) Nimbus: "Nikdy jsem netvrdil, že jsem bůh. Jenom se bohu podobám."

Přečteno... podruhé. A pořád si myslím, že tahle kniha je z trilogie nejlepší. Na Postavách je k tomuto světu několik "anket", z nichž jedna cílila na pořadí oblíbenosti jednotlivých dílů. U mě je to: 3 - 2 - 1. Smrtka byla první a vyvolala zájem o Shustermanem vytvořené universum a o pokračování příběhu, čímž by si první místo jednoznačně zasloužila. Když se ale zamyslím nad příběhem, jeho vyzněním, jak se vše vyvíjelo, kde bylo nejvíc překvapení a zvratů, tak za mě jsou top Zvon a Nimbus, jehož konec (Trvalka + nezvedenci) mě dostal i podruhé. Další ankety se ptaly na to, jakého historického patrona bychom si vybrali jako smrtka, jakou barvu róby, jaký by byl způsob našeho kosení či zda bychom chtěli být obyčejnou řadovou smrtkou, podsekáčem nebo vrchním sekáčem. Co se otázky na oblíbené postavy týče, za mě je jednoznačně tou nejlepší a nedojemnější postavou Nimbus. Jeho vyznání vůči Greysonovi, bezbřehý údiv a radost nad tělesností a skutečnost, že se toho všeho vzdal... Z literatury znám mnoho ušlechtilých postav, ale tahle je z nich bezkonkurenčně tou nejdokonalejší. Při druhém čtení mě zaujaly smrtky - zakladatelky a vcelku doufám, že autor splní své předsevzetí a napíše příběh i o nich. Přiznávám, že až nyní mě pořádně trkly některé narážky ze ztracených stránek smrtky da Vinciho, z nichž vyplývá, že to byla smrtka, kdo položil základy tonistické víry (uctívání ladičky, jež vydává tón Gis / As či velká resonance). Všechno to do sebe krásně zapadlo a nemohu než - podruhé a znovu - před autorem smeknout.

10 25.11.2023