Tatianeta
komentáře u knih
Vnitřní strana větru
Milorad Pavić
Kniha psaná ze dvou opačných stran (větru?). Za sebe doporučuji začít číst z Leandrovy strany ;) Je to jedna z těch knih, které jsou vlastně o ničem, ale zajímavě napsané. Forma převažuje nad obsahem, ale je to hezká převaha.
Z Heřiny strany. "Héró: Když něco pustíme z hlavy a zapomeneme, pak ve snaze, abychom se na to znovu rozpomenuli, ztrácí to zapomenuté, to prázdno, které se zvětšilo na úkor naší paměti, své skutečné rozměry; za clonou našeho zapomnění se proměňuje, roste a bobtná. A když si na tu věc, kterou jsme pustili z hlavy, konečně vzpomeneme, zklamaně zjistíme, že nestála za tolik námahy, kolik jsme na ni při rozpomínání vynaložili a promrhali. Tak je to i s naší duší, kterou co chvíli pouštíme ze zřetele a zapomínáme na ni."
Z Leandrovy strany. "...při poslechu se tvářil, jako že ho Leandrovo vyprávění ani moc nezajímá, a vypadal jako větřící lovecký pes, který se snaží najít jakési ztracené místo, kde už kdysi byl, jen k němu zapomněl cestu. Jenže to místo, to doupě nebylo někde venku, mimo stan, ale kdesi v něm samém, skryté a zarostlé do času. Čekal tedy, až v něm známá a dlouho hledaná vůně probudí paměť a zavede ho tam, kam má, a přitom naslouchal."
Milostný dopis klínovým písmem
Tomáš Zmeškal
Zvláštní, když jsem knihu četla, připadala mi roztěkaná, neorientovala jsem se v ní příliš, ale zpětně mě překvapuje, kolik si toho z ní vybavím. Nestává se mi to u každé knihy. Má silné momenty. A v knihovně už na mě čeká další Zmeškalovo dílo, jsem zvědavá.
Po otřesech
Haruki Murakami
Funguje to! A to jsem si myslela, že nejsem povídkový nadšenec. Nebo jsem další z řady nadšenců Murakamiho? Často se v povídkových souborech potýkám s tím, že některé zařazené povídky mě nebaví. Ale tohle byl výjimečný případ opaku. Každá měla svého "ducha", dohromady to fungovalo výborně. Ucelená mozaika. Čtenářská slast.
Zázemí
Jana Šrámková
Kniha, která se spíše poslouchá, než by se četla. Zřetelně slyším hlas, povědomě důvěrně známý, každé jeho zachvění. Čtu a všechny ty nesmazatelné vzpomínky se derou do mých, prolínají se a... vracejí. Koloběh vzpomínek, paměti. Vracíme se tam, kde jsme začali. Poznamenaní.
Poznámka: tohle je trochu jiná Šrámková než v Hruškadóttir. Mám potřebu to dodat, protože spousta lidí má potřebu psát, jak je předchozí kniha nadchla a z této mají poté rozpačité pocity... a je to škoda.
Pěna dní
Boris Vian
Může chvíli trvat, než se člověk na Vianův svérázný autorský styl naladí, alespoň mně to trvalo zhruba 30 stran. Pokud budete mít zpočátku nutkání dílo odložit, vyčkejte, byla by to možná škoda. Vlnu představ jsem chytla a vezla se. A i když jsem si po přečtení uvědomila, že příběh to byl celkem banální, stejně to za ten zážitek stálo. Vlna přišla a odešla, myšlenky nechala rozvířené.
K filmovému zpracování: viděla jsem ho pár týdnů po přečtení předlohy a s odstupem (případně bez předlohy) by to bylo asi překvapivější.
Tanečnice Manon a jiné drobné texty
Antoine de Saint-Exupéry
Krásné souborné dílo dosud nevydaných Exupéryho textů, jak obsahově, tak typograficky. Pro mě nejsilnější Dopisy Natalie Paley.
Franny a Zooey
J. D. Salinger (p)
"... na světě jsou hezký věci - fakt hezký. A my jsme takoví blbci, že se od nich necháme odvádět. Jak se něco týká našeho malýho prašivýho ega, tak nám to může bejt úplně ukradený."
Lucka, Maceška a já
Martin Reiner
Moje Srdcová záležitost. Věci, děje, obrazy, které si umíte i neumíte představit zároveň. Procítěné, prožité, uvěřitelné. Pocit, který jsem při čtení téhle knihy měla, si vybavuji znova a při vybavení toho pocitu si ji chci přečíst znova. Jedna z mála knih, která ve mě zůstala. Jako nenarozený plod. Jako jablko, které zůstalo viset na stromu bez listí v pozdním podzimu.
Příběhy jedné noci
Peter Høeg
Mám podezření, že toto není tentýž Hoeg, který napsal Cit slečny Smilly po sníh. Domnívám se, že pro takového autora je žánr povídky příliš úzký. Pravda, některé se povedly velmi, ale na větším prostoru by nejspíš vynikly lépe. 2 povídky jsem bohužel nezvládla, byly natolik tematicky specifické a na můj vkus utahané, že jsem je po pár stranách vzdala.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Hutné. Pro mě je v knize vše, a toho všeho akorát. Detektivní příběh dle mého úsudku příliš nevyčníval (což jsem ocenila, detektivní příběhy zrovna nevyhledávám), nevnímala jsem ho nijak stěžejně. Dýchla na mě atmosféra krutého a nespoutaného severu, chladu, Grónska, ledového moře. Líbily se mi lyrické pasáže o struktuře sněhu, anatomii vločky, ledu... To bych do sebe nikdy neřekla. Vše chladné vyvažuje jiskření mezi Smillou a mužským protějškem. Pochutnala jsem si, opravdu moc.