Tatianeta komentáře u knih

Otevřít tuto sbírku pro mě bylo jako promluvit si s nejbližším. Pamatuji si těch několika dní s jeho obrazy, pozdní jaro u Vltavy, strakapoudí pár na chatě ve Štěchovicích, chvíle u ohně, divadlo v mé hlavě, na které nikdo nechodí, protože není kde si koupit vstupenku. Od té chvíle vím, že chci číst každé jeho slovo, protože mě spojuje. Děkuji, že někdo zaceluje lidskost, a pomáhá tak i v časech, kdy už sám není. Pro mě numero uno české literatury. Má úcta, Zbyňku.

4 06.12.2021

Račte vstoupit...

(Prerekvizita: Předesílám, že se právě dopouštím prohřešku toho, že jsem knihu ještě nedočetla, ale musím se okamžitě vyronit, přichomejtnul se mi tu Duch nějakého členkovce literárního spolku a vyzval mě ke hře a teď se tu chce vyronit a co si mám počít. Podle pravidel to nelze odmítnout, a teď se musím vyronit zase já tady (tohle je rétorika knihy, ne moje, já ji tu jen vynořuji na světlo čtenářské obce). Prosím tedy o smíření se s tím, že píšu názor na něco, co jsem ještě nezavršila do zdárného konce, je to teď zdá se ve virtuálních kruzích největší pochybení, jakého se pisatělo může dopustit. A tak mi chybí zásadních posledních pět až šest desítek stran a nabírá to na akceleraci, z aktuálního místa vlastní nedokončenosti zaujímám názor, že první půlka byla pro literární záškoláčky a nyní začíná přituhovat tak, jak si severskou noc nedokážu nejspíš představit.)

... do Labyrintu vztahů několika členů kroužku, nadosobních životů těchto autorů, jejich představ, výronů, historií, tajemství, emocí, vyhořelostí, odhalujících zdroje "svých" inspirací (!!!) a způsoby, jak tvořit v rámci Hry - v interakcích s ostatními postavami - čestně, pravdivě, či jinak, každý už podle svého libida a nastavení psyché. Velmi mi vidění otevřelo čtení postav, které se hodně ptají, o sobě mluví méně než málo, sebe ukazují zřídka a pokud, tak zahaleně (i když k překvapení čtenáře je občas vystaven i pohledu na ohanbí), o to více komentují svět kolem sebe; postavičky, které tak rády vyzvídají, a když se dočkají samy byť jediné "otázky na tělo", zkroutí se jako žížaly, jako když jim nabídnete JOJO kyselkrucálky či jinou pochutinku s charakterem a nejsou s to odmítnout něco tak zdánlivě lákavého. V tomto směru velmi obohacující. Vnímám v knize důraz pozornosti na odvahu se otevřít všem příběhovým linkám a čakrám. Pokud odvaha v životě člověka nepanuje, je zvykem jiným v tom aspoň bránit hodnocením, odsouzením, či jinou omezenou snahou, v nejhorším zasazením rány s využitím toho, že získali něčí důvěru a poznali slabinu otevřenějšího. Hra má svá pravidla a je vyrovnávající v každém ohledu. Uvědomění je tolik cenné a nevyhnutelné. Nyní bych si měla pro jistotu změnit zdejší nick na "AntiKaz&Telku" či jiný realitou poznamenaný slovní útvar (mixtovar). Musím si na to, abych mohla pokračovat, dát z kouzelného zploštělého válce kuličku vyhotovenou pro lidskou malost, mentolovou miniaturu Antiperlu, vynález 20. století, o ou, značka Sfinex. Otočením dostanete z komůrky malilinkatou kuličku, aby se člověk toho čistého dechu nepředávkoval. Pozor na to, má projímavé účinky. To u literatury také nelze vždy vyloučit, kontraindikace mohou být různé, záleží na povaze... ano, i čtenáře.

Nahlížíme tedy, velmi nevýjimečně, na lidské motivace, touhy, strachy, tabu, vnitřní konflikty (zrcadlící se ve vnějším světě), nespokojenosti, diletantství, formy spolupráce a spojenectví. Na morální úrovni je dále možné vidět poselství toho, že když se člověk nějako "proviní", nese si Tota jako zátěž a zpracovává to různými způsoby; pokud je vůbec schopen to sebereflektovat a nepáchá (třebaže nevědomě) škodu na sobě a druhých (a zpětně opět na sobě, aby došel ke konečnému uvědomění a tedy začátku nového života a mohl si zatleskat). Tleskat sám sobě? Ale tak aspoň oslavný tanec, Flamenco nebo Kozáček, opět dle preferencí.
Ona, tedy Ella, odhaluje tajemství a jde jí o Pravsu (přichází, aby zviditelnila to, co je možné napravit), díky své odvaze a plné zúčastněnosti na životě a jakožto nová členka dlouholeté komunity, poskytuje přímou vazbu toho, co je již přežité.
Takto vnímám knihu ve společensko-psychologickém přesahu. Za tou velmi chytlavou zápletkou samozřejmě :) člověk se s tou knihou skoro cítí jako malá zlatá muška, která se chytila do pavoučí sítě, tak malá, že z ní může kdykoli vzlétnout a na toho, kdo se z ní chce přiživit, vypláznout pomyslný jazýček, nebo vystrčit zadnici.
Román je sofistikovaně promyšlený a konstruovaný, s vytříbenými dialogy. Ale jak je u mě stále v rozevřenosti, můžu jím taky každou další stranu rozervaně mrštit o zeď, kterou mám kolem sebe podle některých pasivníchagresivců tak dokonale vystavěnou. Musím si dát pozor, abych nesejmula nějakého knihomola, je to tu prolezlé.
Z počátku mě rušil fakt, že téměř každý druhý odstavec uvozuje "Ella Milanová toto a tamto..." :) Alespoň mě to přivedlo k zastavení se nad tím, jak jinak to řešit v er formě románu. Neřešitelný problém, finální vysvětlení, kdo by si vařil hlavu takovou malicherností, raději zažitý oxymóron kafe a klid. Tedy jde o naprosto banální, přehlédnutelný "prohřešek" :D a opět cenný podnět k sebereflexi.

Přirovnání kritiků k Lynchovi nacházím ve "snové realitě" a právě již nemálo zmíněném zrcadlení, a - budiž Lauro z Twin Peaks pozdravena! Rok jsme se neviděly. Celkově mě pobavila důvtipná volba jmenování jednotlivých představitelů, každý zaujímá svůj literární odbor a nachází se v jiném knihovním oddělení :) Martin Zimota, ten chlaďas! mi připomíná jednoho konkrétního nedávno odhaleného ambicemi nabitého dosud nevydaného autora. :)
Aby nezůstala opomenuta další literátka, připomenu ještě velmi cenné postupy Agathy Christie.
Je to vskutku vtahující čtení pro širokou veřejnost, populární literatura s přehlédnutelným přesahem. Autor dokáže velmi dobře využívat momentu překvapení! Galantně (a někdy ne) vykresluje postavy, zdaleka ne všichni členové mají v knize stejný prostor se projevit, každý však zastupuje významnou roli a stojí za úvahu jako sebereflexivní psychoterapeutická metoda se podívat, v kom se takzvaně čtenář najde...
Po dlouhodlouhé době jsem se stala svědkem krimi laděné literatury (běžně ne můj odvar, o to víc překvapuje)...
Pošmákněte si, vždy je co nového na sobě odhalit, nějaký ten předsudek. To jsem zvědavá, co mi ještě ten Pasi Ilmari nadělí, ani nevím, co je jeho křestní jméno a co přízvisko a jak se to či ono vyslovuje :)
Ukázku server hodil do diskuze ;)

1 28.11.2021

Hladím tě, obálko Evy Š.

neodeslaný dopis
adresovaný balkónu pátého patra
vítr zafouká text toho dopisu
víš komu
o
patrně
do ucha jehly
kterou jsem věnovala
nejspíš leží někde parapeTu

Milá Evo Š., do nebe Ti vítr zašeptá můj sen, podobný snu Tvého muže Honzy, taktéž Ti adresovaný posmrtně.
Rty mám dnes konečně vybarvenější, po dvou týdnech bezbarvých, rudnou i bez polibku, možná je v tom vzrušení z našeho dlouho očekávaného seznámení. Tvou knihu mám u sebe již druhým rokem, občas ji otevřu a dívám se na Tvé trochu dost dalíovské konTury. Mám chuť poté kydnout na plátno višňovou konfiTuru na souhlas tomu, že minulost je minulostí a... Teď jsi Tu semnou Ty a Tvoje malé nenápadné smutky, bolesti, kus ženy a vyobrazení. Tvá jednoduchost mě chytá za ruce, pak za srdce, pak za paže, to už je na ostří lokte, protože mě táhneš, ale ještě se Tu budu chvíli držet...
dole na zemi, ještě možná chvíli a Ty, už tam v nejbližších nebesích. Dívám se na Tvé obrazy, Tvou postel a dvojí tvář.
Popouzíš mě k puzení, učíš mě reagovat, učím se seberespektovat.
A ty z výšky, z vysoka své výsosti mě v tom podporuješ.

Děkuji Ti, Evo.
Aneta Hyrnick

2 25.10.2021

Další pamlsek Hesseho tvorby. Krom introspektivní psychologické linie dospívání a přerodu hlavní postavy Sinclaira, bych si dovolila upozornit na společenský dosah tohoto literárního počinu, který je i sto let po vydání aktuální a v předvolebních dnech volajících po změně o to víc. V díle je možné zřetelně rozlišit mikrokosmické pojetí vlastního světa, kdy je utvářena identita jedince v rámci vlastní osobnosti, a později postava již zaujímá názory v širší společenské a makrokosmické sféře. Díky tomu je postava Sinclaira velmi autentická, až s autobiografickými rysy (?). Sotva jsem dočetla, měla jsem nutkání :) začít s četbou znova. Úžasná sonda do vývoje jedince, lidství, společenství. Několikrát zmínka o Tolstém, avšak bez explicitního vysvětlení.
Úryvky z četby brzy.
Aktualizace: Úryvky z četby jsem nestihla urvat, knihu s vyznačenými pasážemi jsem vrátila. Ale můžu to napravit u Plathové a Hemingwaye :D :D :D

3 06.10.2021

Čtu o tom, jak Myra přečte Homérův rukopis na jeden dech, a najednou se ocitám ve chvíli, kdy sama držím rukopis v zelených deskách, tajně přečtený; ani nekonečně hluboký nádech mi na něj nestačí, jak hutný, a přitom, nestačím se tomu divit, občas prořídlý verš pokládáš před své nechtěné čtenáře.
Vybavují se mi vlastní verše vznikající téměř okamžitě ve tvé přítomnosti, případně v přítomnosti tvých veršů, když se ti tak daří se mi vyhýbat. Nemám tu však ani jedno, milý výhybkáři. Přesto jsi tu semnou, pro tu výjimečnou chvíli, která stojí na vzpomínkách. Kolem zrající borůvky, třešně, lesní jahody, nahota. Víš, jaké to je býti sběračem, jaké je to býti lovcem, i člověkem. V nedávné rozhlasové relaci mé uši vytrhlo z přemýšlení: "Je jedno, kým kdo je, každý je člověkem."
Díky Myře z Louky modrých dětí za větu: "Slova jsou síť, do které chytáme krásu!"
(červenec 2021)

3 16.09.2021

Trošku nerudovské "figurkopoetiky", trošku Škvoreckého. Čteno jako doporučená četba předmětu Současné české literatury na bohemistice, hodnotím s odstupem cca 15 let, nikterak mě to nenadchlo, nikterak mě to nepoznamenalo, ale pár dobrých vykopnutí by se našlo.

3 15.09.2021

Alejandro, můj milovaný experimentátore s lidskými (své vlastní nevyjímaje) emocemi, děkuji ti za tvé umění! Dá se číst z tolika perspektiv :D

1 04.09.2021

nádherná až fotografická obraznost, lidské charaktery a vykreslená atmosféra. mnoho na malém prostoru, maximálně využitý prostor pro prožitek čtenáře. můj šálek všeho!

1 01.09.2021

styl a prostředí mě uneslo do období vlastní "puberty". tehdy jsem hojně četla literaturu s "drogovou tematikou" a styl autorky mi tuto již prachem zanesenou poličku připomněl. trvalo mi, než jsem se prokousala hovorovostí stylu a do "vyprávění" se dostala, občas mi tato hovorovost přišla strojená, nevěrohodná, umělá, fádní, unuděná, sama sebe jsem se ptala, co se v těchto mých pocitech zračí? postupně jsem se sladila s rytmem deníkových záznamů, cítila jsem z kratších zápisků odraz "únavy" po tréninku či společenské aktivitě Baletky. rytmus knihy, gradace, zdánlivá "bezobsažnost", završení - tyto stránky považuji za hlavní pozitiva tohoto knižního počinu. povinná četba pro ty, kteří chtěli být baletkou/baleťákem a nestalo se tak. první polovina knihy slabší 3, druhá 4!

4 01.09.2021

V několika propojených povídkách zachycený život, ve své běžnosti a pravdivosti. Pohyb ruky, nohy, hlavy, myšlenky vykreslený slovem tak, že je vám to důvěrně známé, nebo to chcete poznat. Chcete být bedlivějším pozorovatelem. Externím, interním, to stejně úplně neoddělíme.
Ukázka http://art.ihned.cz/c1-62879480-marek-sindelka-mapa-anny

5 24.01.2015

Neurazilo, nenadchlo. Průměrná povídka.

03.01.2015

Sonda do světa osamělých. Mohlo by se zdát, že výhradě osamělé ženy, ale potkáme i osamělé děvčátko, osamělého starce. A tito jsou chvílemi ve své samotě spolu. Trvalo mi celých (nebo možná necelých) 150 stran, než jsem se zbavila při čtení pocitu cizoty, než jsem začala těmto zprostředkovaným pocitům důvěřovat a pochopila. Nakonec to bylo skvělé počtení, sice nic moc sluníčkového, ale velmi silného. Vybroušená stylistika autorky, její nevyumělkované metafory, to všechno doprovázelo můj čtenářský zážitek. Čekala jsem od knihy hodně a získala ještě více, přestože v prvních chvílích to byla spíše velmi studená sprcha.

7 03.01.2015

Téměř celou první polovinu knihy trvalo, než mě chytila za nos a já se vezla na všech vůních, bláznivinách a tancích :) Jsem za to ráda, bylo to příjemné nevšední rozptýlení.

8 23.10.2014

Při čtení jsem byla trochu světloplachá, vyprávění mě pohltilo.

6 26.08.2014

Těšila jsem se. Tak moc, že jsem musela po 5 stranách knihu odložit. Z těch několika stran - encyklopedické, diplomkoidní. Co si já jen počnu... Čekala jsem román. Teď čtu Dějiny světla, které mi učarovaly.

Objev z antikvariátu. Syrové čtení, tak jak mám ráda. Delší budování atmosféry, postav a pak buch, bác a povídka jak vyšitá. Za mě mistrně vyprávěné povídky. Díky za takové poklady.

3 30.06.2014

Příběh vás téměř spolkne. Přestože jsou tam častá naprostá literární a jiná klišé, líbilo se mi to. Tohleto je dle mého dobrá literatura pro masy. Někdy je fajn si přečíst něco nenáročného, kdy vás děj povede za ruku a vy nemusíte vynakládat příliš intelektuálního úsilí :)

3 03.04.2014

Pro mě zklamání. Anotace knihy navnadila, těšení se však záhy splasklo. První povídka mě téměř odradila od dalšího čtení. Jedna z těch rozporuplných knih, kdy vás to úplně nebere, ale zas tak hrozné, abyste tím hodili o zeď, to není. Číst se to dá, ale tak nějak vynuceně.

1 19.03.2014

Nenápadný půvab povídek. Irsko. Syrová každodennost. Síla detailu.

3 02.01.2014

Velmi velmi sevřený příběh. A v příběhu jednoho člověka je tolik dalších příběhů tolika dalších lidí. Dokážu si představit, že bych četla další osudy... třeba Adamových dětí (o jaká symbolika!). Brilantně napsaná postava a její psychologický vývoj.

7 25.11.2013