Stammel komentáře u knih

Rámcově je to pěná knížka. Dobře zachycuje povrch hodně důležitých věcí, jakými je hledání správné cesty navzdory "hejnu", odvahu následovat plodnou ideu, i když je odmítaná a nepohodlná, ovšem je cennější než pouhé mechanické přežití. Bohužel tam, kde se snaží jít Bach do hloubky, podstaty věcí, dostává se jen do vágní, blábolivé mystiky, která kýženou myšlenku spíš zatemňuje. Vůbec nejhorší je, že tím zatajuje skutečnou velikost bolestí a útrap, které volba svobodného života obnáší. Alibisticky se ve svém příběhu vykroutí i smrti, což je smutné (i jinak dost selankovitý Saroyan je v tomto o velký krok napřed, viz Lidská komedie). Mohlo to být hezké pohádkové podobenství, kdyby si Bach ukousl sousto, na které by stačil. Takhle je to spíše zenová historka.

17 09.01.2013

Drsná a napínavá sociální balada. Působí sice trochu tezovitě, ale vývoj děje a jednání postav jí dává morálně složitější než černobílé sdělení, což je fajn. S čím jsem měl docela problém, byl jazyk. V popisech přírody a především vesnického života, včetně detailů, byly dobré. Realistická část mi tedy vychází na jedna mínus. Horší to bylo s popisem vnitřních stavů a monologů postav. Ty byly přepjaté a jejich necitilivě dávkovaný patos mi dost smrděl romantismem. U Sienkiewicze bych ho asi vzal, ale do téhle novely a jejích záměrů moc neseděl. Psychologická část má tedy známku horší.

Ve výsledku je to fajn kniha, ale nijak výjimečná.

1 21.11.2012

Komiks o Polsku za Jaruzelského z dětského pohledu? Pro mě neodolatelná volba! Nicméně ze samotné knihy jsem byl trochu rozpačitý. Jednotlivé povídky jsou totiž dost obyčejné, vycházející většinou z každodennosti a jejích událostí. To v podstatě není nic špatného, ale moc do toho nepronikne specifikum té doby (a že by bylo z čeho vybírat!). Jasně, v každé druhé povídce jsou fronty, prázdné obchody a přídělové lístky... ale to není zovna nijak překvapivý postřeh o reálném socialismu. Problém může být v tom, že v Marziném okolí chybí skutečné osobnosti: lidé, díky kterým by Marzi pronikala trochu hlouběji do života kolem sebe (takové jako měla kolem sebe Marjane Satrapi, díky čemuž je její výpověď o Íránu o dost závažnější). Marzi se pohybuje výhradně jen v šedé zóně a od toho se odvíjí hranice toho, co vůbec zažít může.

Kniha bude asi o dost exotičtěji působit v domovské Francii než u nás, kde nám náměty povídek přijdou obyčejné. Jednoduše proto, že jsme dost z toho sami zažili či zažíváme.

I když jsou malá Marzi a její zážitky roztomilé a sympatické, obsahově by mi komiks přišel dost průměrný. Je tu ale pár věcí, na kterých sbírá plusové body, a to nemalé. Za prvé povídky, které se vymykají a tu zmíněnou šeď přesahují. Když se Marzi snaží popasovat s tím, jak vášnivě se kolem ní prožívá katolická víra, nebo když se její táta zúčastní stávky, má to najednou o dost větší náboj. Marzi si najednou klade zajímavé otázky. Bojuje o to, aby pochopila svět kolem sebe a zažívat to s ní je o dost více vzrušující než sběr hub.

Druhé velké plus je skvělá kresba, která často dodává i nejjednodušším historkám ducha, kterého samy o sobě trochu postrádají. Savoiova citlivá a vtipná ruka hrozně hezky rozehrává mimiku a emoce postav, barvami skvěle vystihuje náladu jednotlivých mometů a vůbec je radost si jeho obrázky prohlížet. Má dost velký podíl na tom, že celá kniha vyzní tolik mile.

Což je pro mě nakonec hlavní dojem z Marzi: je hrozně milá. Takže komiks sice úplně nesplnil mé očekávání, ale ve výsledku jsem si jej přesto užil a určitě bych ho doporučil. I když spíše k odpočinku než k poznání.

3 23.10.2012

První, co mne na této knize zaujalo, bylo Werfelovo obrovské osobní zaujetí pro Bernadettin příběh. Už jen jeho schopnost zamilovat se do křesťanského světce, byť sám byl Židem, je krásná. Ukazuje, že co je skutečně dobré, překonává jakékoli hranice odlišnosti a může promlouvat k životu kohokoli.

Co mne zaujalo jako druhé, byla obrovská škála skvěle prokreslených postav. Werfel byl neuvěřitelný znalec lidí a v této knize dokázal s velikým vhledem a empatií zachytit duše a myšlenky mnoha typů lidí. S Lurdským zázrakem se tu vyrovnávají chudí, bohatí, sobečtí i přející, intelektuálové i prostí sedláci, politici i kněží... zkrátka celá společnost. Každému se podivuhodné události do krámu hodí, nebo spíše nehodí jinak, a každý k nim tedy jinak přistupuje. Na každém ale Werfel odkryje něco z věčných lidských vlastností, dobrých či nepěkných. Tolik štiplavého poznání o lidech bych neshromáždil za celý život, natož v jedné průměrně dlouhé knize.

Konečně co mne zaujalo úplně nejvíce, je způsob, jakým Werfel rozlišuje, co je na celém zázraku důležité a co ne. To je ostatně linie, která dává celému příběhu hořkou tragiku. Prostá Bernadetta, oddaná své Panně Marii, dostane dar ukazovat lidem, co to znamená čistě a oddaně milovat. Svojí upřímností a ryzostí mění všechny, se kterými se setká: probouzí v nich svědomí a bezděčně, ovšem mocně hýbe jejich nitrem. V paměti mi uvízla scéna, kdy ji vysoký úředník plamenně obviňuje z podvodu a oportunismu a přitom si postupně uvědomuje, že oportunista je on sám, a že jí závidí, že pro něco tak plně žije, zatímco on jen nechává vlát svůj plášť tam, kam zrovna vane politický vítr.

Jenže tento význam Boha jako stavu srdce je postupně překrýván Bohem jako tyrádou. Z Lurd a Bernadetty se stávají atrakce pro davy a hlavně pro církev, která si z nich dělá reklamní trhák. Pod vším okázalým kupčením se ale ztrácí původní sdělení o významu a hodnotě lásky. Což je možné brát jako univerzální podobenství. Kniha tak vlastně není o tom, jestli se zázraky dějí nebo nedějí (to je pro její vyznění zcela šumafuk, stejně jako to, jestli je či není Bůh) - ale o tom, jak nakládáme s tím, co se kolem nás děje. Jestli na tom jen vyděláváme, nebo se tím inspirujeme. A jestli dovedeme opatrovat to křehké, lehko zničitelné, avšak podstatné, co ve věcech kolem nás dlí.

34 18.10.2012

Prvotřídní výbor výjimečného básníka. Znalec nejpovolanější, Ludvík Kundera, jej sestavil citlivě a chytře. Můžeme díky tomu skrze básně v podstatě sledovat příběh takřka celého života a duše Františka Halase z nejniternějšího možného pohledu. Já tak činil se zatajeným dechem a velkým napětím - protože jeho příběh je skutečné dramatické dobrodružství ducha. Kunderovi díky i za výborný a empatický doslov, pomáhající pootevřít bránu do skromně bohatého chrámu Halasova jazyka.

5 28.08.2012

Prostá dobrodružná knížka. Sestaví se parta a ta jde od od akce k akci, od dobrodružství k dobrodružství, a ze všech problémů obvykle fikaně vyvázne. Někdy to dopadne lépe, někdy hůř. Charaktery se nijak nevyvíjí, děj vlastně také ne. Výsledkem je čistá oddechovka, milá hlavně díky zajímavému a fantasknímu prostředí mytického Archipelagu.

2 18.08.2012

Hlubinné ponoření do duše lidí, kterým se daimonion změnilo v démona. Jsem po této knize zase o dost raději, že nežiju pod knutou nihilismu.

Je to provokativní kniha v pravém slova smyslu: neslouží k tomu, aby člověk uspokojeně odkýval, jak to zase někdo nandal dnešní společnosti (a že na ní rýpavá Zeh zaslouženě nenechá nit suchou). Je to provokace, která skutečně principielně nasírá, zasahujíc vše hřejivé, co člověk v sobě nese. Brilantní analýza generační skepse, kterou Zeh vrazila pod silný mikroskop a ukázala nám ji v obludném zvětšení.

Bohužel má Hráčský instinkt v té úzce zaměřené uber-intelektuální patologii dost těsné hranice. Silně to začíná být cítit kolem poloviny knihy, kdy knize dojde dech. Známe už postavy, jejich myšlenky, jejich zvrácenost, filosofické zázemí příběhu... známe vše a nic moc nového nepřichází. Hrdinové poté, co jsme v první části románu absolvovali velmi podrobnou exkurzy do různých záhybů jejich duší i těl, nemají co dalšího nabídnout, protože se dál nijak nevyvíjejí. Děj se od expozice vleče strnule, jako by byl matematickou rovnicí. Řiďoučké záchvěvy citu tu entropii zvrátit nezvládnou. Konec pak sice opět nabere spád a vtip (hlavně u soudu), ale po těch stovkách stran vaty už mě k novému nadšení pro knihu neprobral. A navíc jsem po více méně překvapivé pointě získal neodbytný pocit, že celá teze, na které počínání "hrdinů" stojí, je šeredně vyumělkovaná.

Je zde vidět, jak intelekt dokáže tvořit myšlenky, ale se zplozením živého světa může mít problém. Postavy končí tam, kde končí myšlenková konstrukce. Zůstávají vězni reality příliš umělé a stísněné, ve které se nemůžou pořádně nadechnout a ožít.

Celkový dojem z knihy je tak nějak ocelový.

7 25.07.2012

Ta kniha je jako punk na dvou akordech, kterými jsou "peprné vyfuckování všeho kolem v c dur" a "h moll Vernonovy ublíženosti vším kolem". Je to punk, který má šťávu, adrenalin a vypečené hlášky na každé straně... ale pořád jsou to jen dva akordy, které nutně začnou připomínat kolovrátek.

Ale jak to často u punkové a podobné hudby bývá, kdesi mezi záměrně banálními řádky se spřádá nečekaně vážné sdělení, ba poselství. Tady jím je studie pokrytectví a bezohlednosti, s jakými lidé "Ameriky G. W. Bushe" (a samozřejmě nejen jí) pod maskou zármutku zneužívají tragédii k svému obohacení. Pierrova analýza je neuvěřitelně trefná, přesná a dotažená do detailů. Ze zdánlivě absurdních událostí, jako je například výroba reality show z poprav odsouzených vězňů, mě mrazilo. Jsou to sice události literární, nicméně ve své podstatě pravdivé. Fungují precizně podle zvrácené logiky, která je v našem světě jako doma, a kterou DBC umí s milimetrovou přesností odhalovat.

Zdánlivě je Vernon Bůh Little součástí vlny brutální a krvavé společenské kritiky, která zaplavila současné umění. Na rozdíl od intelektuálních konstruktérů a teoretiků společenského úpadku a skepse (kteří jsou otravní a je jich otravně mnoho), DBC Pierre planě nešpekuluje a cynicky nemachruje tím, jak odhalil všechnu bídu vesmíru. On si peklem tohoto světa prošel, skutečně ho zná a dovede ho poctivě zachytit. Včetně úcty k hodnotám, o které navzdory své zkušenosti usiluje. Všimněte si, že tak to bývá docela často. Nihilisté jsou většinou ti, kdo o utrpení jen filosofují. Ti, kdo jím prošli, obvykle naopak získají sice bolestivější, ale zato uctivější vztah k životu a jeho ceně. (Doporučuji si někdy udělat dovolenou na psychiatrii, uvidíte sami). Všimněte si také, že čím více hodnot autor ctí, tím palčivěji se jeho kritika zla prohryzává do čtenářovy duše. Kritika nihilistů bývá chladná, lhostejná a ve většině ohledů neispirativní. Je spíše myšlenkovou hrou, nikoli prožitkem celé čtenářovy bytosti.

Vernon Bůh Little je naopak prožitkem s takovou intenzitou, která mě v závěru knihy srazila ze židle.

Díky vnitřní autorově poctivosti není VBL chytráckým žlučovitým úšklebkem, ale punkovou tragédií 21. století velké síly a ceny. Skvělý generační román, který říká mnoho důležitého o naší době a skrze to i o životě jako takovém.

PS. Hlavní hrdina mi typově připomínal ústřední postavu taktéž výborných Zvířetových lidí. Ty knihy jsou si vůbec dost podobné, i když každá vychází z odlišné kultury. Rozhodně doporučuji ke srovnání.

11 25.07.2012

Rozhodně zajímavý apokryf, skrze který vede Gaarder poměrně ostrou a rozhodně drzou polemiku se sv. Augustinem, jednou z veličin filosofického a církevního světa. Velmi pozorně využívá podezřelá nebo prázdná místa jeho Vyznání a konstruuje z nich historii, která se stává opěrným pilířem pro výpad proti Augustinovu asketismu a pohrdání vezdejším světem, především pozemskou láskou (duševní i tělesnou).

Hodně přitažlivá je také volba hrdinky, tedy Augustinovy někdejší snoubenky, zapuzené ve prospěch ultraortodoxní víry. Její příběh je rozhodně působivý a tvoří silný kontrast vůči příběhu Augustinovu, psanému z pozice mužské světovládné hegemonie. Úctu k fiktivní autorce dopisu vzbuzuje to, jak se Florie dostala ze zavrhnutí a chudoby až k prvotřídnímu vzdělání, díky kterému mohla na Augustinovy poněkud fanatické pozice zaútočit. A její obhajoba života na zemi nejde vůbec špatnou cestou. Já jí rozhodně fandil, protože hledat boha v radikální askezi zdá se mi pitomé. Jak říká Florie (volná parafráze): Bůh stvořil život a pohrdat životem při hledání Boha je kravina.

Bohužel tak v půlce se Florie (resp. Gaarder) asi vyčerpá, nebo co, a místo aby polemiku dále rozvíjela, začíná pouze znovu a znovu opakovat už jednou napsané. A opakuje to tak urputně, že už to člověku leze krkem. Ze 150. zmínky o líbání vlasů jsem skřípal zubama. Fakt.
Gaarder by při tom byl schopný jít ještě hlouběji, gradovat literárně i filosoficky a zachovat si přitom srozumitelnost a eleganci. Je proto škoda, že tak krásný nápad nedotáhl a výsledek zanechal doslova polovičatý.

Což nic nemění na tom, že knniha je to myšlenkově dost podnětná. Může dobře, obzvláště mladému člověku, pomoci zorientovat se v problematice lásky a vztahu vezdejšího světa s tím, ehm, "nebeským". Byť jen na úrovni beginner.

2 24.07.2012

Je mi z toho ouzko, hlavně kvůli nadšeným komentářům kolegů (fakt mě mrzí, ře s Cinefobem se tak často neshodneme), ale kniha mě dost zklamala. Unavuje mě, když nenecházím žádnou odpověď na otázku "proč bylo toto napsáno" a přemáhají mě pochybnosti o tom, jestli by vlastně odpověď znal sám autor. Kniha je krátká, má detektivní zápletku, a přesto je hrozě vleklá. Claudel přivádí na scénu postavu za postavou, každé věnuje pár odstavců popisu a pak ji většinou z příběhu zase vypustí. Stále se tak sbírají nové a nové informace a žádný z motivů se ne a ne převalit do skutečného děje. Jako by Claudel zapomněl, že má zápletku, kterou by měl rozvíjet.

Strojené mi Šedé duše přišly dějem i jazykově. Minimalismus Claudelovi svědčí, malé črty mu jdou hezky - to je vidět na Vnučce pana Linha. I zde se najde série zajímavých portrétů (i když u padesátého už jsem úzkostně doufal, že další postava se již neobjeví - marně). Když se ale u něčeho nebo někoho zdrží déle, je bezradný a jen opakuje dříve řečené až do úmoru (neustále ty samé poznámky o válce a vztahu k ní, opakování charakteristik atd.)
Claudel čtenáře neustále upozorňuje na to, že válka je taková, vypravěč se cítí tak a tak, život je krušný, prázdnota bolí atd. atd. Nic z toho ale skutečně v knize neukazuje, neztvárňuje. Mluví o tom, ale zažít nám to nedává nebo dát neumí. Velmi podivné a násilné mi přišly i pokusy o metafory či přirovnání.

Smysl příběhu mi tedy jak vidno unikl. Po dočtení jsem byl dost rozpačitý také ze samotného vypravěče. Uťáplý, rezignovaný chlapík, který se dlouhé roky pídí po pravdě o tajemné vraždě... se totiž vůbec ničeho nedobere. Nedozví se na konci nic, co by vneslo do příběhu jakékoli světlo. Jeho obsese mi přišla nesmyslná (i když Claudel neustále opakuje, jak hrooozitánsky důležitá je - proč, to mi vysvětleno nebylo) a nechápu, proč si autor myslel, že by jí čtenář měl věnovat pozornost.

Námět je tedy zajímavý: vražda malé holčičky v atmosféře války. Jenže zpracování ani nebaví, ani nesleduje nějakou uchopitelnou myšlenku. Celá kniha vyznívá do ztracena. Asi si dovolím tvrdit, byť s ostychem, že je to kniha špatná.

2 24.07.2012

Velevážený kolega Glyp mi tohoto autora doporučil jako litevského Shakespeara a já mu musím dát za pravdu. Historické téma M. rozvíjí s takřka romantistní emotivností, ale zároveň intelektuálně. Dramatický příběh vypráví o knížeti, které se pokusilo sjednotit litevské rody, ale korupce moci jeho původně bohulibé záměry čím dál více zbarvuje krví. Mindaugas si na jednu stranu uvědomuje, že se stává tyranem. Na druhou stranu ale vidí dost důvodů, proč svoji duši pro politické záměry obětovat. Jsou to důvody dobré? Je to rozpolcený tragický hrdina, nebo psychopat? Nebo je to, co páchá, jen zcestné zvěrstvo? Jaká morálka platí pro vládce? Za jakou cenu je možné realizovat politické ideály? Zajímavě, přezajímavě se Marcinkevičius ptá. Neupadl také do pastí, kterých jsem se bál: především smyčky vlasteneckého patosu. Autor je naopak vůči národní minulosti velmi kritický a nesmlouvavě polemický, což je sympatické.

Mindaugas je pokrevně zpřízněný s MakBethem, ale uchovává si osobitost a svébytnost.

No a plusem je také to, že se můžeme ponořit do fascinující litevské historie, k čemuž se věru mnoho příležitostí nenabízí.

1 24.07.2012

Hehehe, to byla slastná jízda!

Kulhánka mám rád, ale Kopřiva ho - byť jsem si to dlouho nechtěl připustit - předčil. Mám pocit, že jeho pulpuvý svět má soudržněji a citlivěji vystavěná pravidla tak, aby si mohl dovolit přitvrdit na maximální míru a příběh stále fungoval bez křeče a v jistém slova smyslu "přirozeně". A to autor "míru" rozhodně nedrží na uzdě. To ani v nejmenším. Snad jen konec byl už trochu přepálený, jinak se mi zdála žánrová čistota takřka krystalická. Čemuž odpovídala i čistota čtenářského potěšení (porochnění?).

Postavy byly velmi dobře udělané a především nečernobílé a vyvíjející se. Zamiloval jsem si je velmi, velmi snadno. I když mě mrzelo, že někteří členové komanda byli spíše stafáž a moc prostoru se jim nevěnovalo. Vynahradily to ale dramaticky napsané postavy vedlejší. Karen, Blixt, nebo i tragikomický mstitel major Sytry. Chytré byly i dějové zvraty, pro mě často velmi překvapivé a rozhodně se vymykající obvyklým dějotvorným klišé. Vycházely totiž z důsledně sledované psychologie postav a jejich motivací, která je asi největším Kopřivovým trumfem. Dělá příběh nejednoznačný a napínavý do poslední chvíle.

Především se mi ale líbil Kuffenbachův přístup "kašlu na všechny vaše rádobychytré povýšenecké kecy a finty, prostě to do vás, vy hajzlové, našiju". Viďte, Pane Pudink? Tenhle nadhled nad strojenými autoritami a jejich malichernými mocenskými hrami si získal mé duchovní sympatie. Kierkegaard by měl z této knihy pro její filosofii přímočarosti radost.

A ten jazyk! Když jsem si četl poprvé komentář Lully, přišel mi ujetý. Ale teď už ho zatraceně dobře chápu. A to jsem heterosexuál. Kopřiva má češtinu v krvi, užívá si ji a hraje si s ní s naprostým přehledem a chutí, včetně nápaditých a vtipných metafor. Mrazivé jazykové blaho. Humor je, jak už jsem napsal několikrát, chytrý. Pramálo laciných fórů, ale vypointované dialogy, originální gagy potutelný sarkasmus. Chechtal jsem se takřka nonstop a slzu zamáčkl jen když jsem si uvědomil, že takovou kopu vypečených hlášek si nemám šanci zapamatovat navěky, což bych si moc přál.

Doktor "koukej jak na tebe valím cizí oční bulvu" Holofaust rules!

Nabroušená polní lopatka jakbysmet!

(doufám, že můj terapeut tuhle knihu nečetl, abych mu nemusel vysvětlovat, proč je mojí oblíbenou postavou ten největší magor)

Mám z Asfaltu nefalšovanou radost.

9 18.07.2012

Román ze zajímavého prostředí horské dřevařské společnosti. I když je jeho téma bezohledného drancování přírody vysoce aktuální, nevyklubal se ze Sereny zrovna společenský román, jak jsem očekával. Rash docela sympaticky obrazně (třeba to, jak si příroda čím dál krutěji bere chudáky dělníky) rozvíjí obraz zkázy a má nevtíravý, leč jasný názor na následky ničení přírodního bohatství. Dramatické těžiště knihy přesto není v myšlenkové rovině. Serena je totiž hlavně napínavým a docela drsným thrillerem. Postavy nejsou nijak zvlášť rozpracované a neřeší více méně žádné vnitřní konflikty. Včetně hlavní "hrdinky", která snad psychologii ani nemá, ale je spíše jakýmsi démonem (tedy ne doslova). Nakonec se nedozvíme nic ani o její minulosti a její jednání vlastně vůbec nemůžeme posuzovat nějak psychologicky. Je spíše literární archetyp, než živoucí osobnost. Spíše než o přírodu se tu tedy se Serenou bojuje o přežití. A boj je to rozhodně napínavý.

Nejlidštěji tak vlastně působily postavy vedlejší, a to Snipes (jeho myšlenkové výlevy měly v sobě hřejivý humor) a jeho dřevařská parta. U nich jediných jsme mohli skutečně pozorovat, jak události kolem sebe vnímají a jak o nich přemýšlejí. Ovšem s tím, že po celou dobu nezasáhnou do děje a poskytují komentář jaksi z odstupu.

Takže jsem sice dostal něco jiného, než jsem očekával, ale spokojený jsem. Protože chytrý trhiller s krásnými popisy přírody a drsné práce dřevorubců, rozhodně nepokládám za zbytečnou četbu.

Dojem kazila jen nedůsledná redakční práce, která nechala v textu chyby, včetně záměny jmen nebo nejasných momentů, kde postava "jde" z kopce a dolů "dojede" na koni. Poněkud to mátlo představivost, ztěžovalo orientaci a krapet ztížilo i ponoření do děje.

2 18.07.2012

Strhující thriller o nadaném chlapíkovi, který se hodlá vymknout morálce a dosáhnout společenského úspěchu a moci cestičkami poněkud nepřímými. Drsný děj, ostré zvraty a hlavně Henrikova schopnost manipulovat s lidmi jsou čtivou a mrazivou záležitostí. Przybyszewski je mistr v rokreslování vnitřních stavů a pochodů postav, což je v tomto mravně provokativním příběhu dost cenné. Díky svému jazykovému mistrovství se to navíc dělá pomocí fascinujících expresivních obrazů. Je až neuvěřitelné, jak barvitě a nápaditě dokáže myšlenkové pochody prokreslovat. Obzvláště Henrikovy souboje se svým svědomým, nebo jeho snaha sebe sama z praktických důvodů důsledně obelhat, jsou velmi pravdivé sondy do fungování lidské duše.

Je znát, autor že člověku rozumí velmi dobře a své postavy ukazuje ve velké, dramatické rozpolcenosti. Ani hlavní sviňák Henrik nemůže být dokonale oddaný zlu - i on přes všechnu svoji snahu "podléhá" vlivům dobra, které narušují jeho plány. Chvíle, kdy se rozloží takřka mezi dvě osobnosti a vede sám se sebou tvrdé spory, je fascinující. Velmi sugestivně umí autor vystavět i charakterové typy z opačné strany barikády, než jsou jeho hrdinové. Naivisticky čistý kníže je krásně zachycený i smutný příklad ušlechtilosti.

Blbé je, že Silný člověk je skutečně silný jen v první ze tří částí. Ve zbytku už se Przybyszewski začíná strašně moc opakovat a točit v kruzích. Jako by byl najednou bezradný a neuměl tématem dál pohnout. Postavy, i ty vrcholně zajímavé, nerozvíjí - místo toho neusátle přichází a odchází z děje někdo nový, dle potřeby. Skvěle vystavěný základ se mu tak postupně rozpadá pod rukama a poutavé postřehy se mezi nezáživnou vatou objevují čím dál řídčeji. Zdá se, že Przybyszewskému více seděly méně rozsáhlé žánry - viz koncentrovaná novela Křik.

Přesto, že samotný závěr je skvělý a promyšlený k poctivé, pravdivé pointě, celkově kniha upadá do únavnosti. A taková pecka to mohla být...

2 03.06.2012

Hutné, hluboké a napínavé drama. Osobitá adaptace legendy o Ondině, zasazená do kulis současného skotského přímoří, drsného až do morku kosti. Myšlenkovou rovinou a básnickým nádechem připomíná nádhernou verzi Giraudouxovu.

Glover skrze tajuplnou postavu Rony, dívky z moře, rozvíjí složitost vztahu mezi člověkem, potažmo civiliací, a přírodou. V postavách a mezi postavami je neustálé spalující pnutí mezi usedlostí, řádem a svobodným voláním života žitého až na samu dřeň. Mezi Alexem a Renou, stejně jako mezi člověkem a divokou přírodou, existuje dvojí, bytostně tragický vztah. Složený rovnoměrně z lásky a zároveň boje na život a na smrt.

Glover skvěle rozpracovává náročnou psychologii postav a zároveň důsledně pracuje se symboly, metaforami, náznaky. Stejně jako její příběh, i její styl je rozkročený mezi drsným realismem a poetickou mystikou.

Jeden z hřejivých důkazů, že současné divadlo může být krásné a chytré. Glover se mi tímto řadí na roveň svého skvělého kolegy Davida Harrowera (např. geniální Nože ve slepicích).

3 03.06.2012

S dekadentem a nihilistou Przybyszewským bych si rozhodně moc nepokecal. Jeho vztah k životu je takřka opačný vůči mému. Přesto ve mě jeho vrcholná novelka Křik vzbudila velký respekt. P. byl totiž za prvé prvotřídní spisovatel, jehož jazyk, překypující trochu halucinogenními, přesto vytříbenými obrazy a metaforami, je čtenářské pošušňání. Za druhé to byl sice podivný, nicméně poctivý myslitel, který uměl své pozice obhájit čestně. Nezůstává na povrchu, ale temným stránkám lidské duše a společnosti hluboce rozumí a dokonce k nim chová lásku, aniž by se v nich nekriticky utápěl. Cítím v tom podmanivou autenticitu fin-de-siécle, žádnou pózu (kterou tolik čuchám u soušasných epigonů tehdejší literární vzpoury). Bylo pro mě nesmírně vzrušující procházet s ním nejzapadlejší Varšavské pajzly, potkávat nejpokřivenější individua... a objevovat jejich podivuhodně osobitou (a vrcholně podezřelou:-) vznešenost, šlechetnost, krásu.

Při čtení Křiku jsem si připadal jako při tanci s ďáblem. Jako bych nahlížel do rokle, balancuje na její hraně, kdy je těžké udržet si bezpečný odstup, když ta hlubina tak potměšile pokouší a láká...

Tato Przybyszewského psycho-jízda by se dala přirovnat ke zhuštěnému Dostojevskému, především v té koncentraci na složité a divoké vnitřní stavy postav, v náročných sestupech do hlubin duše. Ovšem s tím, že Polák je o dost expresivnejší a nespoutanější. Na jednu stranu to má šťávu, která rozpaluje jak absinth. Na stranu druhou je ale Przybysewského rejstřík o dost užší tím, jak důsledně se specializuje na tu "temnou stranu síly". Dostojevskij přeci jen dokázal duši postihnout v mnohem širší škále odstínů.

Celkově se mi zdá Przybyszewský ve své kategorii nesmírně současný a je z něj cítit mnoho vazeb na současnou skeptickou literaturu. Vsadil bych se, že třeba takový Thomas Bernhard ho měl načteného dopředu i pozpátku.

Mimochodem, inspirace Munchovým slavným obrazem je velmi, velmi intenzivní. Fandům norského deprivanta doporučuji!

7 02.06.2012

Hodně silný romantický epos. Kromě nádherného a čtivého jazyka je Konrád poutavý také emocionálně nabušeným dějem. Jako romantik samozřejmě Mickiewicz všechny dějové i duševní zvraty pěkně vyhrocuje, ba šponuje k prasknutí, což veršovaná forma ještě podtrhuje. Opravdové žně pro citovou duši.

Wallenrodův příběh je dramatický ale i vnitřně. Jeho rozpolcení mezi povinnost vůči okupované vlasti, čest a lásku je poměrně dost drásavé. Uniknout tvrdému údělu nemůže a všechny cesty, které se mu nabízejí, znamenají někoho nebo něco zradit. Je možné v takové situaci zvolit čestně? Je možné některou zradu ospravedlnit? Eticky je to dost provokativní dílko.

No a pro milovníky historie je skvělé také dobové zařazení. Litevsko - křižácké války jsou nesmírně zajímavým obdobím, o kterém u nás mnoho nevíme, ačkoli se těchto událostí nikoli nevýrazně účastnil i český živel. Ale mi tu vůbec to Polsko a Pobaltí máme hrozně nedoceněné, což je v mnoha ohledech škoda...

3 02.06.2012

Thoreau je veskrze sympaťák a Chůze je esej s výborným cílem. Jenže mě strašně, strašně štvalo, jak moc v ní HDT klouže po povrchu. Používá velká slova a bouřlivý patos, ale dost málo argumentů. Nevysvětluje skoro vůbec, proč je jeho náhled na život a přírodu lepší, co tak cenného tedy "chůzí" získáme, své teze nijak nerozvádí... jen halasně vyvolává svůj názor, kupě asociaci na asociaci. Je pak v konečném důsledku hrozně nepřesný a vágní. Myslím, že se dost ztotožňuju s tím, kam Thoreau směřuje a naprosto bych mu fandil. Ale myšlenkově je to od něj bídná práce.

Nicméně tu a tam přeci jen uhodí hřebíček na hlavičku krásnou formulací či obrazem, které by se daly tesat. Obzvláště v závěru, který je přeci jen trochu koncentrovanější.

"Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dost žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán na pilu; už není skoro ani větvička, na kterou by usedly. Už s námi netvoří, ani nepůsobí. Snad za blahodárnější roční doby přelétne přes krajinu naší duše slabý stín, vržený křídly nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale hledíce vzhůru, nedovedeme podstatu myšlenky samé odhalit. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež - už se nevznášejí do oblak."

5 16.05.2012

Velmi zvláštní, náročná, ale silná čtenářská výzva. Názor na knihu se mi v průběhu čtení několikrát zásadně proměnil. Není totiž tak úplně snadné odhalit, kolik autorových myšlenek se skrývá mezi řádky a co všechno jimi chce říci. Sillanpaaův styl je totiž velmi lyrický a atmosférický. Má virtuozní cit pro vykreslení určitého detailu, skrze který skvěle vystihne podstatu určité situace, aniž by ji musel zdlouhavě popisovat. Kniha je díky tomu nesmírně intenzivní, a to i přesto, že samotný příběh je v zásadě velmi prostinký. Jeho hloubka ale spočívá právě v citlivosti, s jakou se snaží autor tuto prostotu a její bohatost zachytit. Sillanpaa totiž nepíše o smrti, jak by se mohlo z názvu knihy zdát. Smrt je tu jen rámcem ke zkoumání života a jeho ceny. Zvolený básnivý styl i prosté venkovské prostředí pomáhají citlivě zachycovat, čím život je, čím se projevuje, z čeho ho cítíme, z čeho na nás dýchá.

Je to rozhodně od Sillanpaa poctivá, odpracovaná a sympatická snaha. Přesto jsem měl o výsledku vážné pochybnosti. Nepřišel mi dost přesvědčivý. Jako by všechny pokusy dostat se tématu na dřeň o chlup, ale přeci jen nemohly zasáhnout do černého. Problém jsem měl také s hlavní postavou, mladou Siljou. Dráždilo mě, že mnoha situacemi procházela strašně pasivně, odevzdaně, že nechala osud, aby si s ní dělal, co chce. Bavilo mě vlastně víc vyprávění o Siljiných rodičích než o ní samé. Byla pro mě příliš mlžná a neuchopitelná.

Nicméně závěr (a nemyslím to, že Silja zemře - to víme od začátku) vše zase otočil. Byl natolik silný, že zpětně dodal na významu předchozímu dění. Změnil můj pohled na Silju, která razantně překročila svůj stín, i na celkové poselství díla. Opravdu vydařená pointa, která pomáhá celou knihu pochopit.

Je mi ale jasné, že je nutné přečíst toto dílko alespoň dvakrát, aby se mi vše, co je v něm nenápadně skryté dobře poskládalo. Čtenář si ho musí těžce odpracovat (i tento komentář mi dal nebývale zabrat). Je to ale rozhodně cenný souboj.

Skutečně typický Gaarder. Je znát, že jde o rannější dílko, kde autor ještě hledal svůj styl. Připadalo mi to trochu jako jakási příprava na Sofiin svět. To ovšem berte s rezervou, protože Tajemství karet je i přes Gaarderovu nevypsanost kniha plnohodnotná, ba dokonce výborná. Gaarderova eruptivní fantazie se rozjíždí naplno v rozvíjení dvou paralelních příběhů, reálného a pohádkového, a jejich postupného splétání. Atmosférou mi to chvílemi připomínalo - a to může být překvapivé spojení - Murakamiho Kafku na pobřeží nebo Harboiled wonderland. Gaarder je ovšem "západnější" v tom, že jeho myšlenky a motivy jsou ostré, důsledně dotažené a propracované. To je také hlavní devizou knihy. Chvílemi jsem se totiž hodně bál, jestli příběh nebude až příliš překombinovaný a nerozpadne se mi pod rukama.

Nakonec ale do sebe vše velmi dobře zapadlo nejen dějově, ale především myšlenkově. Obzvláště se mi líbil důraz na to, jak lidský život překračuje smrt myšlenkou a zůstává zachován v duševní práci dalších generací. Ostatně, co jiného dělá Gaarder, než že sám takto zachovává při životě sokratovský filosofický odkaz? I on je jedním z těch Žolíků, kterých se vždycky pár najde, aby provokovaly a trápily naše líné duše, zapomínající na zázračnost života.

Tajemství karet je dalším cenným poselství o cestě za filosofickým životem se široce otevřenýma očima. Těma na hlavě i těma v duši.

10 02.05.2012