Křik

5 02.06.2012

S dekadentem a nihilistou Przybyszewským bych si rozhodně moc nepokecal. Jeho vztah k životu je takřka opačný vůči mému. Přesto ve mě jeho vrcholná novelka Křik vzbudila velký respekt. P. byl totiž za prvé prvotřídní spisovatel, jehož jazyk, překypující trochu halucinogenními, přesto vytříbenými obrazy a metaforami, je čtenářské pošušňání. Za druhé to byl sice podivný, nicméně poctivý myslitel, který uměl své pozice obhájit čestně. Nezůstává na povrchu, ale temným stránkám lidské duše a společnosti hluboce rozumí a dokonce k nim chová lásku, aniž by se v nich nekriticky utápěl. Cítím v tom podmanivou autenticitu fin-de-siécle, žádnou pózu (kterou tolik čuchám u soušasných epigonů tehdejší literární vzpoury). Bylo pro mě nesmírně vzrušující procházet s ním nejzapadlejší Varšavské pajzly, potkávat nejpokřivenější individua... a objevovat jejich podivuhodně osobitou (a vrcholně podezřelou:-) vznešenost, šlechetnost, krásu.

Při čtení Křiku jsem si připadal jako při tanci s ďáblem. Jako bych nahlížel do rokle, balancuje na její hraně, kdy je těžké udržet si bezpečný odstup, když ta hlubina tak potměšile pokouší a láká...

Tato Przybyszewského psycho-jízda by se dala přirovnat ke zhuštěnému Dostojevskému, především v té koncentraci na složité a divoké vnitřní stavy postav, v náročných sestupech do hlubin duše. Ovšem s tím, že Polák je o dost expresivnejší a nespoutanější. Na jednu stranu to má šťávu, která rozpaluje jak absinth. Na stranu druhou je ale Przybysewského rejstřík o dost užší tím, jak důsledně se specializuje na tu "temnou stranu síly". Dostojevskij přeci jen dokázal duši postihnout v mnohem širší škále odstínů.

Celkově se mi zdá Przybyszewský ve své kategorii nesmírně současný a je z něj cítit mnoho vazeb na současnou skeptickou literaturu. Vsadil bych se, že třeba takový Thomas Bernhard ho měl načteného dopředu i pozpátku.

Mimochodem, inspirace Munchovým slavným obrazem je velmi, velmi intenzivní. Fandům norského deprivanta doporučuji!