Sparkling komentáře u knih

Autor se pokusil vzbudit ve čtenáři hrůzu a děs klasickou metodou bezpředmětného napínání čtenáře prokládáním textu lacinými větami typu "To jsem ještě netušil, co vše jsem tím rozhodnutím způsobil. Ta pravá hrůza mě teprve čekala." ve všech možných obměnách. Po jazykové stránce kniha působí tragicky, což je zřejmě částečně způsobeno nepříliš rozvinutými vyjadřovacími schopnostmi autora a částečně mizerně odvedenou prací jazykové korektorky českého překladu (za výsledek této "korektury" bych zodpovědné osobě nedala ani korunu, na druhou stranu výsledkem své práce zajistila jedinou čirou hrůzu, které se v knize čtenář dočká).

8 13.01.2019

(Ne)smysl života, štěstí i smutek v čistotě, ctnosti a prostotě. Moc krásné.

3 12.01.2019

Přestože knihu hodnotím dvěma hvězdičkami, překvapilo mě, že se nejedná o naprostou tragédii, což jsem upřímně řečeno očekávala. Četla jsem ji hlavně z důvodu potvrzení či vyvrácení svého dojmu, že Třeštíková píše jako na běžícím pase kvůli výdělku a nějaký literární talent zřejmě postrádá. Nakonec nedávám tři hvězdičky jen proto, že ty mám vyhrazeny pro literaturu na přece jen trochu "vyšší" úrovni - jak jazykové a stylistické, tak příběhové.
Moc se mi líbila část, kde se hlavní postava vyrovnává s nemocí a smrtí otce (snad nic neprozrazuju, dopředu je naznačeno, jak to s otcem dopadne, a kniha stejně nestojí na nějakých šokujících zvratech). Třeštíková toto téma uchopila s takovým citem, něžností a jemností, že zřejmě tvrzení o částečné autobiografičnosti knihy nebude jen reklamní tah. Obecně pasáže týkající se rodiny mě často zasáhly, což ale může souviset s mým aktuálním rozpoložením (a taky asi souvisí). Části, které knihu zařazují do škatulky "romány pro ženy", tedy milostná dobrodružství, nevěry, přešlapy, ty bych klidně škrtla.
(Mimochodem, přečteno za pár hodin - čtivost knihy autorce upřít nemůžu.)

9 24.12.2018

Začala jsem knihu číst, nakoukla jsem do anglického vydání a zjistila, že moje české vydání je brutálně zkrácenou verzí knihy. Nevíte někdo náhodou, která vydání obsahují opravdu celý původní text?

Velmi, velmi působivé čtení, přestože občas jsem měla pocit, jako by mi slova unikala a já se k jejich obsahu a významu dostávala obtížněji, než je u mě obvyklé, někdy až po několikátém přečtení.
Vypravěčka románu, který je zřejmě autobiografický (těžko říct, do jaké míry), přemýšlí a formuluje věty velmi odlišně (částečně nejspíš i vlivem maďarské mentality, což si ale opět jen domýšlím), vyprávění je prostoupeno odkazy na řeckou mytologii a také na maďarskou kulturu a historii - právě originální vyjadřování autorky a maďarské reálie mohou být důvodem, proč se mi chvílemi zdálo, jako by mi věty před očima utíkaly.
V poslední části knihy, kdy jsem očekávala bouři, katastrofu, vyvrcholení celého příběhu, které podle indicií a dusné atmosféry rozhodně nemělo být šťastným koncem, se mi četlo čím dál tím hůř a knihu jsem několikrát alespoň na chvíli musela odložit.
Postava spisovatelky si mé sympatie nezískala, ve srovnání s Emerence, světicí oplývající nespočtem chyb, ale přesto průzračně čistou, působila jako ufňukaný a povrchní slaboch, který je tolik zaslepený vlastní osobou, že nevidí ani to, čeho si všimne i jeho spíš samotářský a zdánlivě nepříliš empatický manžel.

1 15.12.2018

Mám chuť si tuto knihu okamžitě přečíst znova.
Přirostly mi k srdci všechny ty šíleně úžasné a úžasně šílené postavy (šílené ale uvěřitelné, přirozené, nešroubované!), naprosto mě okouzlilo plynutí textu fragmentované do vyprávěcích částí v er formě i ich formě a do částí dopisových, přičemž tyto úseky jsou ještě prokládané odstavci zabývajícími se konceptem happy endu z filosofického hlediska.
Jak už bylo řečeno, celá kniha je vystavěna na kruhových základech, motivy se opakují, proměňují, objevují se znova v lehce pozměněné formě. Často vás zaujme nějaký detail a chvíli přemýšlíte, ve které části knihy a u které postavy jste si ho všimli poprvé. Zároveň se příběhy jednotlivých postav míjejících se v prostoru i čase v průběhu knihy na různých místech protínají.
A jazyk? Úžasné. Autorka s ním kouzlí naprosto jediněčným a mnou zatím v jiné knize nepoznaným stylem, přitom ale text nepůsobí uměle a prvoplánově složitě.

4 27.11.2018

Vzhledem k tomu, že mě fascinují horory, mysteriózno, duchařské příběhy a gotická estetika, nemohla jsem se dočkat, až se mi kniha dostane do rukou. Podle popisu knihy a reakcích na ni se dalo usuzovat, že se jedná o zhmotnění všech mých představ o ideální knize spadající do kategorie vymezené výše jmenovanými aspekty.
Očekávání se dokonale vyplnila v atmosféře knihy, kterou autorka buduje precizně a bez zaváhání - zlověstné lesy, krev, svazky klíčů, tajuplné zámky, zamaskovaní tvorové jen zdánlivě připomínající lidi, pochmurnost podzimu... V tomto ohledu bych knihu hodnotila pěti hvězdičkami, práce s jazykem při tvoření nálady, která čtenáře doprovází, je bezchybná.
Bohužel se ale zdá, že autorka se zaměřila na propracování atmosféry na úkor kvality děje. Ten totiž v knize téměř chybí - a když už na něj čtenář narazí, může si přečíst jen tisíckrát opakovanou (a k tomu ještě značně zjednodušenou) pohádku.
Domnívám se, že by temné imaginaci Angely Carter bývala byla svědčila spíše jiná forma literatury, ve které by na děj nebyl kladen takový důraz. Představuju si například jakýsi lexikon nadpřirozených bytostí, který by byl v jejím podání podle mě úplně dokonalý.

2 20.11.2018

Na komentáři k sérii Hledání ztraceného času jsem si dala opravdu záležet: pečlivě a dlouze jsem zvažovala, jaká slova přesně vystihují dojem, který ve mně dílo zanechalo, pokoušela jsem se dotknout všech aspektů, které mi vzaly dech. A pak se mi při zveřejňování komentář vymazal. Řekla bych, že to je z jistého úhlu pohledu symbolické. Místo toho tedy použiju slova, kterými Proustovo dílo popsala další moje milovaná spisovatelka, která se v mých očích nadáním Proustovi jako jedna z mála (možná jediná?) vyrovná, Virginia Woolf:

"My great adventure is really Proust. Well - what remains to be written after that? I’m only in the first volume, and there are, I suppose, faults to be found, but I am in a state of amazement; as if a miracle were being done before my eyes. How, at last, has someone solidified what has always escaped - and made it too into this beautiful and perfectly enduring substance? One has to put the book down and gasp. The pleasure becomes physical - like sun and wine and grapes and perfect serenity and intense vitality combined."

A dodám, že už teď, den po dočtení Hledání, se mi po něm stýská.

9 14.11.2018

Zábavné oddechové čtení - rozhodně o dost lepší než filmové zpracování, ale žádný literární skvost to není.

4 30.10.2018

Příběh, který se snaží dokázat (a ukázat), že "dobrého člověka těžko najdeš". Ano, kniha mi připomněla Flannery O'Connor, stejně jako další autory amerického jihu, ale i romány anglických autorů, jako například Jarmark marnosti (jehož podtitul "román bez hrdiny" by klidně mohl být vyražen i do desek Faulknerovy Vesnice) či Middlemarch.

30.10.2018

Krásná, poetická kniha. V první části mě poněkud odrazovalo poměrně velké množství řeckých reálií, ty ale postupně vymizely a jejich místo zaujaly vnitřní monology jedné odvážné řecké malířky, a byly to monology zasahující do hloubky a popsané slovy, ze kterých se mi tajil dech. Myšlenkové pochody viděné pohledem samotné Heleny a popsané jejími slovy se v knize střídají s neméně pozoruhodnými kapitolami psanými ve třetí osobě.

30.10.2018

Nejprve jsem zhlédla seriál a naprosto mi učaroval - i když to asi vzhledem k obsahu, formě i celkovému ladění není příliš dobře zvolené slovo.
Camille v podání Amy Adams působí temně, opravdu i trochu nebezpečně, ale hlavně nesmírně křehce - jako nějaké malé zvířátko krčící se v rohu s vyděšeným výrazem v očích, a to je zřejmě jeden z důvodů, proč s touto postavou tolik lidí sympatizuje. Vyvolává v nich touhu obejmout ji, odtáhnout ji z její dysfunkční rodiny a zvráceného rodného města a slíbit jí, že všechno bude v pořádku.
V knize mi paradoxně chyběla hlubší charakteristika hlavní postavy, přestože jsem se domínvala, že vzhledem k vyprávění příběhu v ich formě a právě z pohledu Camille (tentokrát ne obrazy, ale slovy, takže by se mohly objevit nové drobnůstky odhalující víc z příběhu i ze samotné Camille - přece jen mi slova byla vždy bližší než obrazy), k ničemu takovému nedošlo.
Příběhu podle mě ona popisnost a doslovná konkrétnost nakonec škodí. Seriálová verze dodala knize formu, která jako by pro ni byla předem stvořená - jako by s tímto záměrem byla od začátku psána.
Scény rozpíjející se jedna ve druhou, přelévání ze sna do reality a následně z reality do vzpomínky, rozostřené obrazy, míhání duchů z minulosti v současném a naprosto reálném světě - to vše souzní s esencí Camille, s její křehkostí, nevyrovnaností, nejistotou a možná i s neustálým lehkým obluzením smyslů vzniklým permanentním přísunem vodky z lahve od Evianu.
Stručně řečeno: kniha moje očekávání nesplnila a mistrovské dílo v tomto případě (dost netypicky) představuje seriál, ne jeho knižní předloha.

3 20.10.2018

Zdá se mi, že autor knihu nenapsal kvůli náhlé inspiraci, kterou mu vnuklo políbení múzy, ale čistě jen s komerčními záměry a s cílem zvýšit si špetkou historie a mořem laciné erotiky popularitu.
Jak už psali čtenáři přede mnou, celý příběh Liesel, Viktora, Hany a dalších plochých charakterů (které zjevně v jejich jednání motivuje pouze vlastní sexualita a opakované "zamilovávání" do každého, kdo se zrovna nachomýtne) postrádá uvěřitelnost a nedá se mluvit ani o náznacích mnohovrstevnatosti příběhu. Historie slouží jako kulisa, kterou někdo nedbale načrtnul několika tahy a dále se jí nezabýval. Všudypřítomná sexuální přitažlivost mezi muži a ženami, ženami a ženami a téměř i mezi domem a muži i ženami jen podtrhuje neuvěřitelnost a umělost příběhu, nehledě na formulování erotických scén, které jako by z pera vypadly nějakému uslintanému autorovi harlekýnek. ("A chomáč mezi jejími stehny byl jako mořský živočich, sasanka ukrývající se ve skalní puklině, připravená otevřít ústa a pohltit jakéhokoliv tvora, který by se zatoulal dost blízko.")
Samotná vila, trumf nabízející schopnému spisovateli nespočet možností ke zpracování, je využita jen k nekonečnému opakování metafor s otevřeností, průzračností, upřímností... A samozřejmě také ke všudypřítomnému používání přesmyčky Glasraum - Glastraum. Na tu byl asi autor mimořádně hrdý.

14 19.10.2018

Italo Calvino touto knihou skládá nádherný hold Čtení, Čtenářům, Literatuře.
Co se týče struktury vyprávění, vzdáleně mi kniha připomněla Londonova Tuláka po hvězdách, kterého ale obsah mnohonásobně převyšuje. Liší se také spíše žertovným laděním.
Hlavní linie vyprávění se vyznačuje originalitou a (nenásilnou) hravostí a každá z odboček - kapitolek žijících vlastním životem a zároveň tvořících každá vlastním dílkem skládačku celé knihy - člověka vtáhne po pár prvních řádcích a ve výsledku se čtenář cítí stejně frustrovaně jako Calvinův Čtenář, když je četba jednotlivých příběhů přerušena (nutno říct, že vždy perfektně zvolenou pointou).

3 13.10.2018

Slovy Ezry Pounda otištěnými v této sbírce: "jdi do hajzlu s tím svým intelektem".

Kniha lehká a jiskřivá jako to bílé mâconské víno, které Hemingway popíjel s Fitzgeraldem a které jsem sice nikdy nepila, ale při čtení oné kapitoly jsem na něj dostala neodolatelnou chuť (a to jsem milovnicí červeného).
Jen tak mimochodem, nebyla jsem si líná vyhledat jeho charakteristiku. Literární veledílo. "Barva slámy, bíle až žlutě zlatavá, s jemnými odlesky stříbra či se zelenavými záblesky. Vůně bílých růží, akátu, zimolezu, kapradí, verbeny, citronové trávy a citrusových plodů. Při doznívání chuti lze ucítit borovici, kdouli a fenykl."
Ale to jsem se zapomněla, pardon...

8 26.06.2018

Líbil se mi styl psaní, vyprávění bohaté na detaily, dokonce mi ani nevadily prvky magického realismu. Užívala jsem si i spletité vztahy mezi mnoha postavami, rodina Truebových by ani nepotřebovala další společnost vedlejších postav, vystačila by si sama. Z nějakého důvodu jsem se ale dost nudila.
(Jako první jsem viděla film a Clara se nemohla vyhnout převzetí podoby Meryl Streep, která oplývá stejnou nadpozemskou aurou jako postava, kterou představovala...)

3 26.06.2018

Těšila jsem se na knihu popisující především vztahy mezi vězni a život ve vězení jako takový, Standingovu minulost, jeho myšlenky a vzpomínky, možná ve formě proudu vědomí, ani nevím proč.
Části knihy týkající se života ve vězení ve mně nakonec nezanechaly žádný dojem, žádné pocity. Místo očekávaného zhnusení a beznadějí nad lidskou nespravedlností se dostavila jen lhostejnost, moc jsem to celé Londonovi nevěřila.
A variace na téma "minulé životy" mě taky bohužel minula. Nejvíc ze všeho to na mě celé působí jako zjednodušení práce - místo vytvoření celého příběhu se všemi aspekty pozadí, na kterém se odehrává, Londonovi stačilo naskočit do rozjetého vlaku, chvilku se vézt, a pak spatlat (velmi předvídatelný) konec.
Kapitolu o takzvané lásce k ženám jsem protrpěla (nudou a vnímaným pokrytectvím).

5 26.06.2018

Autorka se asi víc soustředila na formu ("ať je to co nejoriginálnější, ať to šokuje, ještě kapku absurdna") než na obsah. S předchozí knihou se tato (mnou netrpělivě očekávaná) nedá srovnávat. Jen povídka, která knize dala název, mě zasáhla. Neruší v ní nejrůznější umělé prvky přidané jen na efekt a dotýká se něčeho, o čem podle mě má cenu psát (a číst).

3 07.06.2018

Moje vysoká očekávání možná tak trochu předurčila následné zklamání. Zdá se mi, jako by velká většina současných českých autorů psala velmi podobným stylem - krátké povídky, pro které má být právě ono úzce ohraničené časové období, jen pár dní či dokonce pouhých hodin nebo minut, ctností. Úzkosti, zármutek, dno lidské zkušenosti, špatné vlastnosti, hříchy, zklamání. Postavy, které připomínají pouhé stíny potácející se ve svém životě od jedné katastrofy ke druhé. Valová ke schématu přidává ještě pozitivní tečku na konec každé povídky, aby to přece jen nevyznívalo tak černočerně. Pro mě tedy představuje Do vnitrozemí průměrnou a lehce únavnou knihu.

5 07.06.2018