Sorrow komentáře u knih

Billy O'Callaghan mě nadchnul svým románem Náš Coney Island, který vydalo nakladatelství Paseka v roce 2020. Když jsem se tedy dozvěděla, že od něj v českém překladu (Petra Eliáše) vyjde další kniha, neváhala jsem ani chvilku. I v Doživotí autor dokazuje, jak skvělý a citlivý vypravěč je. Umí dobře pracovat s náladou i emocemi. Jednotlivé scény útrpného života tří protagonistů mi ožívaly před očima. Jer je válečný hrdina, který ztratil sestru. Jeho matka Nancy přivedla na počátku dvacátého století na svět nemanželské dítě a aby ho uživila, musí se snížit k prostituci. No a Jerova dcera Nellie porodí dítě mrtvé... Sami jistě uznáte, že kniha zpracovává opravdu těžká témata a, jak jsem již napsala, jednotlivosti ve čtenáři vzbuzují opravdu úzkostlivé pocity, jako celek mi ale přijde, že úplně pohromadě nedrží. Respektive není jako celek tak silná, aby zůstala v paměti, alespoň v té mojí ne. Byť bych čekala, že mnou totálně zamává a bude ve mně ještě dlouho, opak je pravdou. Už pár týdnů po dočtení jsem si musela googlit osudy jednotlivých postav, jejich jména a vlastně i to, jak to s nimi dopadlo (třeba první příběh Jera si vybavím jen matně, naopak druhý o Nancy je v mé paměti mnohem živější). Možná za to může i fakt, že jsem knihu poslouchala v audio podobě, part Nancy je za mě namluvený nejlépe. O naraci se postarala Antonie Talácková a odvedla vynikající práci. Její projev je velmi sugestivní. Jerovu část mluví Igor Bareš a Nellieinu Lucie Juřičková. Oba jmenování odvedli sice dobrý výkon, ale tomu Taláckové podle mě nedostihují. Nicméně, přestože nejásám a vím, že mi Doživotí z hlavy brzy zmizí asi úplně, nemyslím si, že je to špatná kniha. Je citlivě napsaná, zpracovává těžká témata, do kterých navíc promlouvá pohnutá irská historie a věřím, že si najde spoustu méně kritických čtenářů.

3 24.10.2023

Pro Jeffa Lemirea mám neskutečnou slabost, docela určitě je to můj nejoblíbenější komiksový tvůrce. Zatoulaní psi jsou jeho debut, a je to znát. Pro hodnocení by asi stačilo parafrázovat autorovu předmluvu, nicméně... Samotná dějová linka je celkem jednoduchá a prvoplánová, už tady si ale cením toho, jak Lemire stírá představy o velkých siláckých chlapech a ukazuje, že i oni mohou být křehcí a plní emocí. Kresba je velmi sugestivní, neučesaná, chtělo by se říci ve své surovosti až ošklivá. U spousty panelů si musíte spíš domýšlet, co se zrovna děje. Černočervená kresba skvěle umocňuje brutální atmosféru. Na celém díle je však nejdůležitější to, že, jak Lemire sám poznemanává, díky němu objevil svůj autorský hlas. Asi bych nedoporučila číst Zatoulané psy jako první, ale milovníci autora by se do nich měli pustit určitě, protože díky nim můžou sledovat zrod tohohle geniálního grafického tvůrce v přímém přenosu

3 24.10.2023

Ve většině případů se snažím na knihách nalézt pozitiva a teprve později se přesunout k negativům, v tomto případě k nim však (krom pochvaly nápadu domu jako vypravěče příběhu) přejdu rovnou... Bohužel totiž musím říct, že se mi na Domě pod náměstím nelíbilo vlastně nic. Více než 400 let historie se zkrátka nedá napasovat do 200 stránek, první roky jsou uspěchané a utržkovité a v porovnání s tím, kolik prostoru je pak věnováno pozdějším rokům, vyvstává otázka, proč to ranější období vůbec zmiňovat... Postavy jsou hrozně šablonovité a černobílé, u skoro každé z nich máte pocit, že je do příběhu našroubovaná účelně a vztahové propletence kvůli tomu vůbec nepůsobí pravděpodobně. Mrzí mě, že nebylo více prostoru věnováno ani smýšlení a chování hrdinů v různých časových obdobích - na mě to totiž působilo tak, že člověk v 18. století jedná úplně stejně jako ten ve 20. Ani přechod od domu vypravěče k Anežce vypravěčce mi moc nedával smysl, proč dům nedovypráví vlastní příběh sám? No, tohle byl za mě prostě docela velký přešlap a vzhledem k tomu, že mám Markétu Hejkalovou jako osobnost moc ráda a fandím všem jejím projektům, je mi líto, že nemám na knize co pochválit...
Dům pod náměstím jsem poslouchala v audiopodobě. Part domu namluvil Miroslav Táborský, jehož interpretace se mi moc líbila. Naopak Anežka v podání Veroniky Lazorčákové mi připadala docela nevýrazná a při jejím přednesu mi myšlenky velmi často uskakovaly jinam. Možná za to ale může i prostý fakt, že se ke slovu dostává až zhruba v poslední třetině, kdy jsem už byla dávno zklamaná a věděla jsem, že titul doposlouchám spíš jen ze setrvačnosti.

4 24.10.2023

Mojenka je primárně určena dětem a dětský čtenář si v ní skutečně najde vše, co by mohl žádat. Sympatickou hrdinku, která je ale tak trochu svéráz, má vlastní názor na spoustu věcí ovlivněný zejména milovanou maminkou. Dobrodružství, přátelství, momenty překvapení, veselé příhody, ale samozřejmě i tu neustálou temnotu spojenou s vážnou nemocí. Konec konců to je dozajista téma, které kniha uchopuje komplexně a dětského čtenáře sice nemilosrdně, ale s respektem a úctou konfrontuje se zásadním problémem, jemuž by sice čelit neměl, ale občas čelí. Díky maminčině a Mojenčině vášnivému vztahu k přírodě nechybí spousta až vědeckých fakt, ze kterých se čtenář může poučit, anebo je prostě jen tak přelétnout (doporučuji variantu a). Troufám si tvrdit, že spousta informací překvapí i dospěláka a tím se dostávám k tomu, že přestože se beze sporu jedná o dětskou knihu, dospělý čtenář si v ní najde taky své. Minimálně může perfektně posloužit jako nástroj k tomu, jak přistoupit k nemoci a smrti v rodině a jak to vysvětlit dítěti. Dílo doplňují snové ilustrace Andrey Tachezy, které se k příběhu nesmírně hodí, a když jsem si je po přečtení prošla ještě jednou, měla jsem na krajíčku, protože až zpětně jsem pochopila, jak moc velký význam vlastně hrají a jak napovídají, co bude. Celkově je Mojenka perfektním počinem vhodným snad pro každého, pokud tedy už pokukujete po tipech na vánoční dárky, připište si tuhle knížku na seznam.

6 24.10.2023

Na začátek upozorním, že nemá moc smysl číst tuto knihu bez znalosti předchozích autorovo děl, protože doplňuje jeho životní příběh, který odstartoval vyznáním Skoncovat s Eddym B. Každá další knížka (v případě Kdo zabil mého otce? a částečně i této spíše esej) dokresluje plastický obraz Édouarda Louise, toho kým byl, kým je i to, jak se k tomu dopracoval. S věkem se mění i nálada textu. Z Bojů a proměn snad poprvé cítím skutečnou lásku a nadějeplnost a poskytuje zase úplně jiný úhel pohledu na autora a jeho rodinu. Přestože nemám pocit, že by (kromě debutu) musel člověk nutně číst tohoto Francouze, vím, že každou jeho další knihu si pohlídám, protože je silným hlasem své generace a já už jsem v jeho příběhu tak investovaná, že chci znát každý jeho další dílek.

1 24.10.2023

Zas a opět - klasiky jsou prostě geniální! Kmotr je přesně jednou z těch, do kterých jsem se nechtěla nikdy pouštět. Téma podsvětí mě moc nebralo, což se ale razantně změnilo s uvedením některých seriálů na Netflix (jo, propadla jsem Narcos i Perníkovému tátovi ), no a když Kmotr vyšel jako audiokniha namluvená samotným velkým Oldřichem Kaiserem, nebylo už o čem. A panebože, jak já jsem ráda, že jsem se k té knize dostala. Tvoří ji několik příběhů, a tak se dozvídáme postupně velmi mnoho o celé famiglii Corleonových, o tom, jak se Don dostal k moci i obecně o fungování newyorského podsvětí v 60. letech, válkách rodin, pašeráctví, penězích získaných z hazardu a tak podobně. I přes atraktivitu tématu si nicméně stojím za tím, že dílo získalo takový úspěch pro to, jakým způsobem zachycuje mezilidské (zejména rodinné) vztahy. Přesto, že jsou Corleonovci bandou gansterů, budete je milovat a s napětím sledovat jejich osudy. Celý příběh má podmanivou atmosféru a dokáže vás přenést do dané doby a místa. A audiokniha? Tak to je jeden velký majstrštyk. Přesně takhle má vypadat umělecké dílo, které podtrhne kvality literární předlohy. Kaiser je mistr slova a neuvěřitelně dokáže pracovat s hlasem. Režijně muselo být dost pracné herce ukočírovat a usledovat intonaci jednotlivých hrdinů, výsledkem je ale fenomenální audiokniha, která opravdu stojí za pozornost!

12 24.10.2023

Knihy Biancy Bellové si cením zejména pro originalitu, jistou neuchopitelnost, nedoslovnost. I v její novince Ostrov se mi tohoto dostalo vrchovatě, možná však až moc. Osobně nemám ráda motiv příběhů v příběhu a ani tentokrát výjimka nepotvrdila pravidlo. Bez mučení přiznávám, že na mě tahle kniha byla příliš komplikovaná. V rozklíčování toho, zda je Ostrov pro svou mnohoznačnost, trochu nejasné téma i pojetí dílem spíš geniálním nebo pózerským, mi příliš nepomohla ani dvojrecenze v magazínu Tvar @tvarmag , protože se každá z nich přiklání vlastně právě k jednomu tvrzení. Určitě bych Ostrov nedoporučovala čtenářům, kteří s Bellovou teprve začínají a i ty, co autorku dobře znají, bych upozornila, že se v tomhle středověkém? vyprávění mohou ztrácet tak jako já. Složitější texty mi většinou pomáhají lépe vstřebat audioknihy, bohužel ale v tomto případě nemůžu tenhle formát moc doporučit. Taťjana Medvecká mi jako narátorka prostě nesedí, což jsem si po delší době jen potvrdila a ani pan Vlasák, kterého normálně můžu, to moc nezachránil. Z (audio)knihy si zkrátka odnáším celkově rozpolcený dojem a nedokážu se rozhodnout, jestli je to geniální a já to prostě jen nepobrala, nebo je to překombinované a pro běžného čtenáře nevstřebatelné

2 24.10.2023

Ishiguro mě letos naprosto ohromil svým nejnovějším románem Klára a Slunce a já jsem ihned po dočtení věděla, že se musím vrátit i k jeho ranější tvorbě. Vybrala jsem si asi nejznámější autorovo dílo - Neopouštěj mě. Opět jsem si maximálně užívala typické dystopické prvky, zpochybňování lidství i postupné odhalování fungování alternativní verze světa. Zdálo se mi, že (alespoň v porovnání s Klárou) je tady Ishiguro ještě trochu záhadnější a čtenář si po dočtení marně láme hlavu s celou řadou otázek, které text prostě nezodpovídá. Někomu to snad může lézt na nervy, já to ale naopak oceňuji, protože tento způsob výstavby děje spolu se zvolenou stylistikou naplno podněcuje moji představivost. Navíc v případě Ishigura opravdu nemám pocit, že něco tendenčně napíše, aniž by sám neměl v hlavě celý plastický obraz na rozdíl od jiných autorů . Nechci moc naklepávat, co je hlavní myšlenkou knihy, ačkoliv třeba mně přišla celá ta "záhada" jasná už poměrně brzy, ostatně v tom gró příběhu nespočívá. Já ji spatřuji spíš v excelentním popisu mezilidských vztahů a v už zmíněné otázce podstaty lidskosti. Neopouštěj mě je vrstevnatý příběh, melancholický, smutný a velmi inteligentní. Kdybych jej nečetla až po Kláře, jsem beze zbytku nadšená, takhle se ale neubráním srovnání, Klára byla přeci jen o kus lepší.

5 24.10.2023

Většina čtenářů bude Elizabeth Strout znát hlavně díky povídkám o Olive Kitteridgeové, za které obdržela v roce 2009 Pulitzerovu cenu. Já se s ní seznámila až prostřednictvím Lucy Bartonové. Tento zdánlivě jednoduše vystavěný román v sobě skrývá spoustu závažných témat pojatých pro mě velmi nezvykle. Dialogy mezi matkou a dcerou, přestože je v nich (ne)vyřčeno tak hluboké trauma, působí vlastně velmi něžně, jsou proťaté láskou a ze strany Lucy pro mě nepochopitelným odpuštěním. Autorka vynikajícím způsobem dokazuje, jak si nás minulost najde, i když se sebevíc snažíme spálit všechny mosty, jak v nás zejména nevyřešené události z dětství rezonují i v pokročilé dospělosti, jak posvátné je pouto mezi dítětem a rodičem, a že ani kvůli těm nejtemnějším věcem k této autoritě nepřestáváme vzhlížet. Nevyřčenost jako by v tomto případě jen umocňovala emoce, které čtenáře budou provázet. Výjimečně dobře napsaná kniha o tématech, jenž sice nejsou v literatuře (a bohužel i v životě) nijak vzácná, přesto by se o nich ale mělo mluvit i psát dál a dál. Po dočtení se určitě chystám i na zmiňovanou Olive.

3 20.10.2022

Nobelista Ishiguro byl mým dlouhodobým restem. Klára a Slunce mě však okamžitě přesvědčila o kvalitách tohoto spisovatele. Málokdy se mi stane, že mě kniha naprosto upoutá už pár úvodními odstavci, této se to ale podařilo s naprostou lehkostí. Vážně jsem se upřímně těšila na každou chvilku, kterou s ní strávím.
V první řadě upozorním odpůrce žánru, že sci-fi element je to poslední, o co v knize jde. Je to především společenská próza zkoumající otázku lidství, otázku (ne)nahraditelnosti lidské duše napsaná tak precizně, chytře, zároveň ale jednoduše, až vám spadne čelist. Ishiguro mistrovsky využívá Kláry jako vypravěče příběhu pro účely použitého jazyka a mění její vyjadřování na základě prožitých zkušeností. Ona sama jako postava je nesmírně charismatická a rozhodně na ni po dočtení budete dlouho vzpomínat. Děj je svým způsobem přímočarý, po cestě ale přesto narazíte na spoustu zajímavých myšlenkových odboček. Kdybych měla letos (nebo i obecně) doporučit jen pár knih k přečtení, tahle bude figurovat někde hodně vysoko. Je chytrá, nutí k zamyšlení, je výjimečně dobře napsaná, přesto "se čte lehce". Je smutná i nadějeplná, obsahuje mnoho aktuálních témat zakomponovaných do děje zcela mimochodem, takže nedělá že čtenáře blbce a doslovně nevysvětuje "co a jak". Je prostě skvělá, tak si ji přečtěte a já jdu od Ishigura číst něco dalšího!

12 20.10.2022

V poslední době jsem přečetla tři knihy podobného rázu, tedy jakési rodinné kroniky odehrávající se v průběhu zhruba sta let na pozadí dějinných událostí se špetkou magického realismu. Vedle této to byly Osmý život (pro Brilku) a Dědictví. Bohužel musím podotknout, že z tohoto trojlístku odchází Kodaňská Píseň písní jako jasný poražený. Přestože objektivně se jedná o dobrou a řemeslně krásně napsanou knihu, které až tak nemám co vytknout, subjektivně jsem se s ní vůbec nepotkala. Fascinoval mě začátek, prostředí ruského cirkusu, v němž tak tragicko-komicky přijde o život jedna z postav, mě hrozně navnadil, nicméně zbytek knihy už se v podobném duchu úplně nenese a já tu tragikomičnost trochu postrádala. Díky Bohu za postavu Varinky, díky které jsem to asi celé dočetla. Nenechte se mou nepříliš pozitivní zkušeností úplně odradit, Kodaňská Píseň písní se líbila mnoha čtenářům, s některými mám i dost podobný vkus, jen mně prostě nesedla a to se občas stává.

5 20.10.2022

Vměstnat do minirecenze myšlenky, které se mi honily hlavou po dočtení tohohle Veledíla, je nemožné, proto budu spíše stručná a budu taky reagovat na některé (trochu) negativní ohlasy. V první řadě je třeba před autorkou smeknout, protože v té knize je těch deset let práce opravdu znát. Celá dějová výstavba je mistrovsky dotažená a ano, v Bílé Vodě je mraky témat, která by vydala na samostatnou knihu, v jejich provázání tkví ale právě ta síla. Jedno bez druhého by sice fungovalo (konkrétně mluvíme třeba o historii kláštera, komunistických procesech, postavení žen v rámci církve, podzemní církvi aj.), jenže takhle jedno dává tomu druhému smysl. Díky zvolenému mixed-media stylu (má to vhodný český ekvivalent? ), pro Tučkovou typickému, drží text čtenáře poměrně hezky napjatého. Skoky mezi minulostí, přítomností, zprávy z archivu, výpovědi jednotlivých aktérů... Po skončení každé části jsem se těšila na další, zároveň ale i chtěla vědět, jak bude pokračovat ta původní. Ze všeho nejvíc si ale na autorce cením toho, že objevuje neprobádané vody české historie, a že zprvu (minimálně pro mě) naprosto neatraktivní téma zpracuje tak, že bych si na něj klidně přečetla i něco dalšího. Jako poslední bych ráda vyzvedla do nebes audioknihu. Ta je možná vůbec nejlepší, jakou jsem kdy poslouchala (a to už třeba předchozí Žítkovské bohyně jsou taky skvělé). O naraci se postarala celá plejáda herců, nejvíc prostoru však dostává moje oblíbená Vanda Hybnerová. Tradičně nejlepší výkon podala Johanna Tesařová, panebože, ta skrze ten svůj hlas umí předat emoce. Překvapila mě i Pavla Tomicová, která se obecně ke zvukové u přednesu asi příliš nehodí, pro jednu z postav Bílé Vody byla ale zvolena skvěle. Z mužských interpretů si tak silný zážitek neodnáším. Celkově ale audioknihu fakt moc moc doporučuju, tištěnou knihu jakmysmet. Je to vážně DÍLO!

20 20.10.2022

Tenhle komiks mě na první dobrou zaujal nápaditou kresbou. Rovné linie, spojení klasického evropského stylu s japonskou mangou a jednoduchý růžovočernobílý coloring se mi přesně trefují do vkusu. Samotná příběhová linka je nekomplikovaná a předvídatelná, oceňuji nicméně, že je stokrát omleté téma z hetero prostředí převedeno LGBT+ směrem, za celkem inovativní pak považuji to, že si jsou aktéři svého toxického chování vědomi, jen jej nejsou schopni (alespoň ze začátku) změnit. Přestože i mně (skoro třicátnici ) se kniha líbila, doporučila bych ji spíše dospívajícím, kterým bude celkově bližší.

5 20.10.2022

Přiznávám, že jsem knihu otevírala trochu skepticky. Na sto padesáti stranách popsat několik generací jedné rodiny a obsáhnout skoro sto let událostí včetně obou světových válek? To mi přišlo jako holá nemožnost. A hele, Bonnefoy to dokázal, a s grácií! Dědictví je román vtipný, svižný, plný jedinečných postav, významných dějinných událostí, kouzelných slovních spojení a nechybí v něm ani špetka magického realismu. Skvěle zachycuje rozpolcenost členů rodiny mezi dvěma kontinenty, dvěma různými domovy, z nichž jeden většina z nich ani nepozná, a přesto jim koluje v žilách. Vykořeněnost a její znovunabytí, zásadní morální dilemata nebo třeba touha po dosažení vytyčeného cíle, to jsou další ze silných atributů knihy. Ačkoliv přiznávám, že s delším odstupem času od dočtení už ve mně román nerezonuje tak silně, pořád zůstává tím typem příběhu, na který si občas vzpomenu a ráda si jej v budoucnu přečtu znovu.

5 20.10.2022

Dámský gambit snad všichni zaznamenali minimálně díky adaptaci na Netflixu. Já se minisérii a vlastně i knižní předloze docela dlouho vyhýbala, protože jestli je pro mě něco španělská vesnice, jsou to šachy. Jediné, co jsem pochytila je, že jezdec se na šachovnici pohybuje do elka . Když jsem ale měla možnost poslechnout si audioknihu, rozhodla jsem se jí dát šanci. A páni, dobře jsem udělala. Jako takhle, na té knize vlastně není nic až tak nic výjimečného. Je to celkem obyčejný příběh jedné dívky, která si jde za svým cílem a nehledí při tom doleva doprava, takže nic objevného, ale... Je to napsané tak čtivě, zábavně a vlastně i napínavě, že přestože jsem si v hlavě neuměla představit jedinou partii, ty popisy jezdce na E3 a střelce na D5 mě neskutečně vtáhly. Postava Beth možná působí trochu prvoplánově, ve skutečnosti má ale docela hloubku a velkou přidanou hodnotu spatřuji v jejích závislostech (a nemluvím tu rozhodně jen o závislosti na pilulkách a alkoholu) a v tom, jak s nimi bojuje. Kromě šachu a zmíněných závislostí, je pro mě Dámský gambit i příběhem o přátelství, které mnohdy vznikne a přetrvá navzdory neshodám a uplynulému času. Zkrátka a dobře - tuhle (audio)knihu moc doporučuji, o naraci se postarala Jana Plodková, se kterou jsem měla tu čest poprvé a moc moc doufám, že ne naposled, protože mi její hlas neskutečně sednul. Střihla jsem si pak i tu seriálovou adaptaci a jo, je to dobrý, to můžu taky doporučit.

7 14.09.2022

Sci-fi je žánr, který běžně nevyhledávám, jedinou výjimkou jsou právě knihy, v nichž hraje hlavní roli robotika a umělá inteligence. O Strojích jako já se navíc ani nedá říct, podobně jako o knize Klára a Slunce (kterou budu recenzovat brzy a která má s touto dost společného), že by byly prvoplánovou žánrovkou. Roboti v obou případech slouží spíše jako nástroje ke konfrontaci otázky lidství, toho, co dělá člověka člověkem a zda může stroj člověka plnohodně nahradit nebo ho snad i překonat. McEwanova novinka je velmi mnohovstevná a autor na poměrně malém prostoru řeší spoustu závažných témat, otázka lidství ani zdaleka není jedinou. Možná proto jsem měla s knihou trochu problém. Přestože uznávám, že se jedná o kvalitní dílo jak tematicky, tak stylisticky, příliš mnoho dějových odboček mě rušilo od toho zásadního, co mě zajímalo, a to je právě definice lidskosti a (ne)možnost překonat člověka strojem. Rovněž pohrávání si s alternativní historií sice do jisté míry slouží textu a dává smysl pro urychlení technologického vývoje o desítky let, nicméně politické pasáže tok autorových zajímavých myšlenek spíš zpomalovaly a při čtení mi překážely. Fascinuje mě, kolik materiálu hodného zamyšlení má McEwan v rukávu, jen bych si přála, aby ho netlačil do jedné knihy. Stroje jako já jsem poslouchala v interpretaci Hynka Čermáka, pro kterého mám slabost a ani tentokrát mě nezklamal. K hlavnímu hrdinovi, trochu žárlivému samotáři Charliemu, seděl jeho hlas skvěle, takže jsem si jeho typický, tak trochu klackovský hlas užila podobně jako třeba v případě Národní třídy Jaroslava Rudiše.

3 19.08.2022

Přiznávám, že ač mě román tematicky lákal, přeci jen jsem ho neustále odsouvala kvůli množství stran. Pak ale vyšel i jako audiokniha a já si řekla, že to je ta pravá volba, jak si k tak rozsáhlému dílu najít cestu. A byla to volba správná. Osmý život je četbou opravdu pohlcující a podmanivou, přesně jak slibuje anotace. Prostřednictvím Nicy Džašiové je Brilce (= čtenáři) odvyprávěna více než stoletá rodinná historie. Všechny hlavní postavy jsou nesmírně charismatické, zapamatovatelné a díky velkému prostoru, který je každé z nich věnován, mistrně psychologicky zvládnuté. Až na výjimku v podobě Kosti, se celé dění motá okolo žen a to, čím si některé prošly, zanechá ve čtenáři úžas. Nejvíce mě zasáhl osud Kitty, jejíž "knihu" zároveň hodnotím jako nejlepší. Autorka nicméně v celém díle bravurně zkombinovala vyfabulovaný příběh s odbornou dějepisnou přednáškou. Třešničkou na dortu je pak lehce magická linka věnovaná staré rodinné tradici vaření horké čokolády, o níž se říká, že je prokletá a kdo ji vypije, toho stihne neštěstí.
Pokud, stejně jako já, trochu váháte nad tím, zda se kvůli rozsahu do Osmého života pustit, neváhejte. Zkuste audioknihu, která je skvěle namluvená Martinou Hudečkovou. Přestože by se u tak rozsáhlého díla, kdy je navíc každá část věnována jiné postavě, doslova nabízela vicehlasá interpretace, mně nakonec poloha hlasu narátorky extrémně vyhovovala a líbilo se mi i to, že nepřehrávala a nesnažila se každé z postav "vdechnout vlastní život". Konec konců je kniha koncipovaná jako historicko-rodinná lekce mladičké Brilce, ke které se hereččin civilní a nepřibarvovaný projev náramně hodí.

2 19.08.2022

Piruety jsou cenami ověnčený (Cena Willa Eisnera, cena Muriel za nejlepší překladový komiks pro knihy Paseka) autobiografický grafický román, do kterého jsem se pustila zejména proto, že mi námětem připomněl Baletky Miřenky Čechové, což je fenomenální, zároveň ale hrozivá, zpověď mladé dospívající dívky, která honbou za to, být v něčem nejlepší, ztratí vlastní identitu i nevinnost dítěte. Piruety jsou v tomto směru o dost jemnější. Byť se zkušenosti obou autorek podobají, Tillie Walden přeci jen nepadá přes hranu, snad i proto, že ona na rozdíl od Miřenky neopouští domov. Překvapilo mě, jak polytematická kniha vlastně je. Kromě drilu na ledě a pocitů lásky, ale i nenávisti, které to v protagonistce vyvolává, řeší mimo jiné vztah s rodiči, spolužáky, s dalšími dívkami krasobruslařkami, šikanu, vlastní sexualitu, sexuální obtěžování atd. Každé z těchto témat má v knize dozajista své místo a je zakomponováno do děje plynule, bohužel ale žádné z nich (snad právě proto, že jich je tolik) úplně nevynikne, není více řešeno a to je podle mě škoda. Co je naopak opravdu bez chybičky, je kresba a coloring. Čím dál tím víc mě baví spíš jednodušší užití barev a v tomto případě celkem netypické spojení fialové a žluté funguje skvěle. Střídají se pasáže s poměrně velkým množstvím textu s panely nebo i celostránkovými ilustracemi beze slov, čímž vynikají opravdu význačné scény. Celkově jsou za mě Piruety význačným počinem, který stojí za přečtení, ač mám zmiňované drobné výhrady k až přílišné polytematičnosti. Myslím, že zejména pubertálnímu publiku se budou obzvlášť líbit, rozhodně jsou ale skvělé i pro dospěláka a nesrazí vás na kolena tak silně jako Baletky.

1 19.08.2022

Debutová sbírka básní mladé autorky, která se tematicky zaměřuje zejména na mezilidské vztahy a pojetí (možná spíše přijetí?) sebe samé. Stylisticky spíše chladné básně jsou přísně kontrolované, ale občas jimi prokmitne i humor. Pravý úhel znázorňuje zdání dokonalosti, které ale není v reálném světě možné a autorka poukazuje na nemožnost takové dokonalosti dosáhnout. Velmi zajímavý počin, nicméně jak opakovaně upozorňuji, nejsem přílišný znalec poezie

2 19.08.2022

Hlavní hrdina opouští manželku a děti, aby začal nový život s milenkou. Ani taková změna s sebou ale nenese útěchu. Bezejmenný protagonista ustrne na místě, vyhýbá se kontaktu s okolím, jediná jeho aktivita je sledování porna a prepperského fóra. Kniha určitě není pro každého, děj stagnuje, postavy se nevyvíjí, přesto však (nebo spíš právě proto) vynikají myšlenkové proudy, které ovlivní i čtenáře. Má život smysl, kam směřujeme, k čemu vyvíjet aktivitu apod. Lehce připomíná Praskliny Kláry Vlasákové, Destrukci Stanislava Bilera či Tři kapitoly Daniela Hradeckého.

4 19.08.2022