SlamLenka komentáře u knih

Už se vám někdy do ruky dostala kniha, o níž jste měli jen vágní představu a vaše očekávání byla minimální? A taky jste v ní pak našli takový malý poklad? Tak mně se to přihodilo s Město, nedlouho poté!
Knihu americké autorky Pat Murphy jsem dostala darem přímo od nakladatelství Gnóm! a šlo o mé první setkání s jejich tvorbou, přitom jsem neměla ani zdání, jak dobré čtení to bude. Po dlouhé době jsem nakonec držela v ruce knihu, kterou jsem odmítala zavřít, i když se mi klížila víčka – to puzení číst dál bylo silnější než potřeba spánku.
Příběh vás prostřednictvím hlavní hrdinky zavede do San Francisca, kde po epidemii zůstalo jen pár umělců. Místo ve městě ale žijí s městem, kterým se nechávají vést a z něhož vytvářejí jedinečný umělecký počin. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně bych se San Franciscem v té podobě, jakou mu tihle lidé vtiskly, moc ráda prošla!
Každý z těch umělců je svým způsobem geniální pošuk a společně se postaví uzurpátorskému Brigadýrovi, který si město chce podmanit. S jejich osobnostmi a motivacemi tu autorka zachází mistrně, dokážete se s nimi v jejich podivnosti sblížit a pochopit je – já si je prostě zamilovala. Oproti tomu bych ale uvítala podrobnější vykreslení Brigadýra a pozadí jeho megalomanských tužeb a diktátorských ambicí.
A samozřejmě mohl být trochu delší i ten samotný závěrečný konflikt, i když do toho možná promítám své přání, kdyby tak dobrá kniha mohl být ještě o fous delší. =)
Už se nemůžu dočkat, jaká bude Stopa blesku, další kniha z téže nakladatelské dílny. A po tak skvělé zkušenosti teď budu pochopitelně taky velmi pozorně sledovat jejich další tituly, stejně jako budu vyhlížet, zda česky nevyjde i něco dalšího od Pat Murphy.
A mimochodem: Město doporučuji i těm, kteří třeba sci-fi, fantasy a postapo ani moc nevyhledávají – je to tak poetické a jazykově mistrně zvládnuté čtení, že to jistě osloví i milovníky jiných žánrů. A jsem si stoprocentně jistá, že obří zásluhy na tom má skvělý překlad!

7 03.08.2022

Když jsme s #klasikomilove četli mytologii, rozhodovala jsem se mezi pověstmi irskými, arabskými a grónskými, ale nakonec jsem se jako milovnice koček přece jen rozhodla vydat do Irska a přečíst ti také Kočičí zaklínání. To jsem ale ještě nevěděla, v jakém kontextu se tam s kočkami setkám…
Relativně nedávno jsem zavítala do ukrajinského folklóru a podobně jako tam, i zde jsou mýty protkané pohádkovými motivy. Oceňují, že na posledních stranách je vyjma doslovu také slovníček některých pojmů – párkrát se mi hodil, i když něco málo z keltské mytologie, která se do irského folklóru nesmazatelně zapsala, samozřejmě znám. Třeba kelpie a Samhain mi určitě nejsou neznámé, naopak o Túatha Dé Danann jsem slyšela poprvé.
Kdo knihu četl, toho asi nepřekvapí, že jako milovnici koček se mi nakonec příběh nazvaný Kočičí zaklínání moc nelíbil… Naopak si mě dost získal Harfeník – to v sobě mělo krásné poselství. Mírně ponurá nálada víceméně všech pověstí se mi krásně prolínala s mou představou nádherné irské krajiny, která mě už dlouhodobě, podobně jako ta skotská, velice láká k návštěvě. Snad se mi to jednou vyplní! =)
A ještě musím pochválit pěkné a k příběhům a jejich atmosféře velmi dobře zvolené ilustrace Veroniky Zapletalové – k mytologii tenhle styl fakt sedne!

3 03.08.2022

Nebýt Oldova doporučení, vlastně bych po románu Annette Bjergfeldt nikdy nesáhla – anotace nečtu, obálka mi přišla podivná, prostě bych tu knihu přešla. A to by byla opravdu škoda, protože už vím, jak je Kodaňská píseň písní skvělá!
Tenhle román má rozsah do tolika směrů, že to snad ani není možné! Najdete tu cirkusové prostředí, chovatele holubů, nadanou zpěvačku, plachou malířku, mladou vědkyni, závody chrtů, trpaslíky i domácí násilí. A co víc: procestujete pěkný kus Evropy a zavítáte do Dánska, Ruska, Švédska, Británie i Francie.
Těžištěm rodinné ságy je ale dům v Kodani a vypravěčkou ona plachá umělkyně Esther – spolu s ní sledujeme osudy nejen jejích nejbližších, ale nakoukneme i do rodiny hrobníka, který s ženou a dvěma dětmi žije v jejich sousedství. Najdete tu hned několik postav, s nimiž je snadné souznít, mou nejoblíbenější ale byla rozhodně Varinka. (Její standardní hlášku coby odpověď na všechno příkoří života jsem v průběhu čtení už doslova vyhlížela! =D ) A pak jsem si samozřejmě zamilovala i hrdinku Matildu a oddaného Igora…
Román o tom, že život si prostě nejde jen tak naplánovat, román o lásce a umění, o snech a důvěře. Hlavně to ale bylo krásné čtení, které si s každým řádkem užíváte, i když občas se to prostě nevyvíjí tak, jak byste hrdinům přáli. A nebudu nic zamlčovat: i pár slz jsem nad těmi stránkami uronila.
Takže závěrem vám knihu samozřejmě i já moc doporučuji!

7 23.06.2022

Hledáte kvalitní dystopický příběh? Pak vám musím doporučit Novou Divočinu od Diane Cook! Přiznávám se, že mě nalákalo srovnávání s Cestou Cormaca McCartyho, a musím říct, že i když mi knihy přijdou výrazně odlišnější atmosférou i stylem psaní a vyjma pesimistické vize budoucnosti světa vlastně pro ono přirovnávání vlastně důvod, zklamaná jsem rozhodně nebyla – ba naopak!
Na rozdíl od bezejmenných Cormacových hrdinů se tady protagonistka Bea rozhodně pro boj o přežití v divočině sama, a to proto, aby dostala svou dceru Agnes ze smogu Města, jinak by děvčátko svůj boj s nemocí a ji provázejícím úporným kašlem dozajista nepřežila. Čtenář se tak s nimi setkává už ve státě Divočina, který obývají jen spolu s další hrstkou dobrovolníků. Na jejich Společenství dohlížejí správci, kteří jim předávají instrukce do Příručky a vymáhají chování podle Pravidel. Celé je to vlastně výzkumný experiment, který má prověřit možnost návratu člověka k životu v souladu s přírodou, ovšem v době, kdy už je možná docela pozdě…
Pokud bych ani knize vytkla, pak je to jistá neukotvenost v čase – uvítala bych lepší identifikaci, kolik času v příběhu uplynulo, protože někdy to působilo jako dny, ale ukázalo se, že utekly už měsíce, dokonce i roky. Asi nepotřebuji vědět, jestli se pohybujeme v půlce 21. století, nebo později, ale vědět, jak tu čas ubíhá, by bylo fajn.
Naopak s psychologií postav pracovala Diane Cook výborně – třeba boj o moc ve chvíli, kdy by se měla upřednostňovat spíše spolupráce, tu byla skvěle popsána, stejně jako rozdíl mezi smýšlením těch, kteří nic jiného než Divočinu nezažili, a těch ostatních, kdo si dobře pamatují i na život ve Městě.
Místy jsem si vzpomněla na svého oblíbeného Pána much, i když tohle ke samozřejmě něco jiného. Nová divočina je zajímavé a napínavé čtení, takže jsem spokojená. =)

3 07.06.2022

Když čtete dosud nedokončenou sérii, musíte počítat s tím, že si prostě na další díly budete muset počkat. Na čtvrtý díl Kostičasu nás Samantha Shannon nechala čekat dlouhých 8 let – Když spadne maska je konečně tady!
Podle samotné autorky má jít o srdce celé plánované heptalogie, takže by se dalo čekat, že to bude díl nabitý zvraty i zásadními zjištěními a odhaleními. Já se ale musím přiznat, že jsem z knihy spíš trochu zklamaná. Není to ani tak příběhem, protože ten je dostatečně akční, aby si vás udržel. Klíčovým nedostatkem tu je v mých očích selhávající motivace hned několika postav. A když vázne motivace, stává se příběh těžko uvěřitelným…
Paige měla v mnoha situacích opět neskutečnou kliku, že nepřišla o život, protože její tendence riskovat bez ohledu na možné dopady je asi nenapravitelná. Jenže to je prostě Paige a možná i pro tu její impulzivnost ji mám ráda. Čím mi naopak lezla na nervy, to byl její taneček kolem Strážce, který byl vlastně oboustranný a místy až pubertálně naivní. Za mě tam klidně mohlo být méně stran věnovaných téhle po většinu času neměnné agónii jejich vztahu.
Za mě je to zatím nejslabší díl série, ale nebyl zase tak slabý, abych Kostičas hodila za hlavu. V mnoha ohledech jsou pořád Scion a odboj proti němu geniálně propracované a já se na další pokračování těším a doufám, že tohle je v řadě knih jen menší propad, který se už nebude opakovat.
A když už jsme u přání, taky bych si přála návrat do Scionské republiky Británie, protože Ménardova země mě zase tak moc nebavila. Navíc mě tu štvaly francouzské výrazy, někdy dokonce i celé věty. Dohledávat si význam online je pro mě nepohodlné a na úkor plynulého čtení. Já pár světových jazyků ovládám, ale Samantha nám sem zrovna dala jeden, kterému bohužel nerozumím, takže bych bývala uvítala překlad třeba v poznámce pod čarou.

2 27.05.2022

Jediný román americké básnířky Sylvie Plath, který nejprve vyšel pod pseudonymem, mě lákal už dlouho a já ani nevím, proč jsem s ním tak dlouho otálela – Pod skleněným zvonem je skvělé!
Nosnou linkou je příběh Esther, kterou začne stravovat deprese. Čtení je stále více ponuré, ale pořád je to psané s lehkostí, dokonce se špetkou sebeironie a sarkasmu. Nejvíce ze všeho pak náladu románu vystihuje samotný název – skleněný zvon deprese Esther dusí a nutí ji k myšlenkám i pokusům o dobrovolný odchod ze světa. Já ten zvon vnímala i jako jakousi klec, do které ji uzavírala společnost se svými stereotypy – od dívky se totiž očekává, že bude slušně vychovaná, střídmě vzdělaná a jejím snem bude dobře se provdat a mít děti. Co když to ale není to, co si pro sebe dospívající dívka do budoucna přeje?
Jenže společnost se dál valí ve svých zajetých kolejích, a tak Esther, i když se vcelku snaží vyrovnat se sama se sebou a svým životem, nakonec dostane leda otázku, kdo si ji asi tak vezme, když byla v psychiatrické léčebně…
Mrazí mě při pomyšlení, že sotva měsíc po vydání tohoto románu si Sylvia Plath sama vlastní rukou vzala život. Bylo jí 30 let a zůstaly tu po ní dvě děti, přičemž její syn Nicholas se ve věku 47 let rozhodl pro stejný odchod ze světa. Nevím, jak ve vás, ale ve mně to vyvolává neskutečné pocity úzkosti a bezmoci.
Přiznávám, že jsem čekala jiný závěr, ale to vlastně nic nemění na tom, jak moc je potřeba všímat si těch, které máme rádi – vnímat je, naslouchat jim, být jim oporou – jedině tak jim lze pomoci.

8 19.05.2022

Období hurikánů by se dalo shrnout jako proud výpovědí dosti nešťastných a morálně pokleslých hrdinů, kteří žijí v bídných podmínkách a plácají se ve vlastní ukřivděnosti, pocitu nespravedlnosti a nespokojenosti. Pohybují se vlastně na společenském dně, brodí se v bezbřehých nánosech špíny a amorálnosti, zakopávají o vlastní nohy. Ne každý se do své situace dostal vlastní vinou – třeba příběh Normy, kterou z rodiny vyhnalo těhotenství, byl pro mě asi nejsilnější, protože tahle dívka se vlastně stala obětí morálního úpadku jiných. Ale pak jsou tu jiní, z nichž by se vám možná mohl i zvednout žaludek, protože se do toho bahna nechutných činů ponořili zcela vědomě.
Stručně a jednoduše: kniha sice začíná nálezem těla zavražděné Šamanky, jenže nakonec zjistíte, že tohle zdaleka není jediná hrůza, k níž v La Matose došlo a dochází. Možná nejde o takové závažné trestné činy, přesto jsou to často hrozné věci. A pak jsou tu ty intriky…
Autorkou románu je mexická novinářka a spisovatelka Fernanda Melchor, která prý původně plánovala zpracovat další reportáž, nakonec se však rozhodla pro fikci, a to z důvodu bezpečnosti. Tahle informace je docela zásadní, protože to znamená, že Fernanda děj staví na reálných základech. A vzhledem k tomu, o čem kniha vypovídá, je to opravdu drsné zjištění.
Připravte se na souvislý text, kterému vůbec nesvědčí příliš časté odkládání, protože pak byste se v těch proudech nekonečných litanií proložených značnou dávkou vulgarit mohli snadno ztratit. Na tečku za větou tu totiž často narazíte až po x stranách.
Rozhodně to není čtení pro někoho, kdo nesnese explicitní popisy sexuálních praktik (včetně incestu) a násilí – tohle je drsné četba na vlastní nebezpečí.

13.05.2022

Často si říkám, že už jsem snad četla tolik knih, že už mě snad nic nemůže překvapit. Opak je pravdou, protože literatura mě překvapuje stále znovu a znovu. Naposledy mě takhle ohromil Perník Helen Oyeyemi – anglicky píšící autorky, která pochází z Nigérie a žije v Praze. To už je samo o sobě dost zajímavé, že? Nu, tak to jste ještě nečetli toto…
Jak jsem tak dál a dál otáčela stránky, stále více se mě zmocňoval pocit, že se spolu s postavami pohybuji v jakémsi snu bez přesně vymezených hranic – rozeznat realitu od neskutečného světa, do kterého se čas od času během spánku propadá snad každý z nás, bylo postupně těžší a těžší, až jsem začala soudit, že ve skutečnosti tu žádná pevná zem pod nohama prostě pro mě jako čtenáře není. A tohle přitom není žádné fantasy, sci-fi nebo něco takového, kdepak!
Ani nevíte, jak jsem byla ráda, když mé domněnky potvrdil překladatel a autor doslovu, Petr Onufer: „Spokojme se tedy s tím, že vstřebáme jednotlivé obrazy i celkový děj Perníku v jejich symboličnosti a vezmeme na vědomí jejich nedořečenost a mnohoznačnost. Přistupme v tomto ohledu na autorčinu hru. Přijměme logiku snu.“
A když do toho půjdete s tímto přístupem a budete prostě číst mnohoznačný sen s odkazy na pohádky, klasickou literaturu, moderní kulturu a další, určitě si to vychutnáte jako já. Přečtěte si sen. Když je sen příjemný, pak přece ráno taky dokážete ocenit jeho krásu a jednotlivé vrstvy.
PS: Nedokážu se zbavit pocitu, že Helen Oyeyemi tu naráží i na náš český cimrmanovský humor. =)

3 06.05.2022

Ano, i já ji vyhlížela dlouhé měsíce před vydáním. Díky předobjednávce jsem naštěstí i přelstila tiskařského šotka a dostala jsem ji tak o dost dříve, než se objevila v obchodech – za což jsem moc ráda.
Dokážu si představit, že řeholní řády možná nejsou tématem pro každého čtenáře, ale byla by škoda se tím nechat odradit. Je to významný prvek knihy, nikoli však jediný. Pokud si navíc představujete upjatý klášterní život v nudné společnosti, mohli byste být dost překvapení. Mnohé z bělovodských řeholnic zdaleka neodpovídají zažitým stereotypům, které míváme spojené s jeptiškami.
Vyjma obecného života řeholních sester během let nesvobody sleduje román osobní linky nejen řádových sester, ale i několika dalších postav. Hlavní hrdinkou je přitom Lena, která se snaží srovnat sama se sebou a překonat svou soukromou rodinnou tragédii.
Kniha má sice skoro 700 stran, ale s potěšením mohu konstatovat, že i přes ten rozsah je to velmi čtivé. Čtivosti určitě nahrává i prokládání příběhu různými dopisy, deníkovými záznamy a dalšími dokumenty – díky tomu je tempo vyprávění proměnlivé, což vůbec není na škodu (ba spíše naopak) a příběh se postupně skládá jako mozaika a přímo před zrakem čtenáře se odvíjí osudy hned několika jednotlivců, to vše na pozadí nám dobře známé české historie.
Četla jsem Žítkovské bohyně i Gertu Schnirch, ale Bílou Vodou Kateřina Tučková oba tyhle romány zdaleka překonává. Jsem tedy toho názoru, že se celá ta její desetiletá práce skutečně vyplatila. Autorčin záměr upozornit na osud řeholních řádů v době komunismu byl skvěle naplněn, a to ve výborném zpracování. To vše navíc s kapkou magického realismu.

13 02.05.2022

Český překlad už tu máme dva roky, ještě o trochu déle byla kniha i na mém seznamu k přečtení. Konečně jsem se k ní dostala a Svědectví Margaret Atwood se během tří dnů zařadilo mezi přečtené. Stálo to za to? Určitě! Příběh služebnice je fenomén, který si knižní rozšíření zaslouží – přišlo přitom po dlouhých 34 letech! Kdo by se však těšil na návrat June alias Fredovy (či Offred, chcete-li), byl by zklamán…
Jednu starou známou však přesto v triu hlavních hrdinek máme (a musím říct, že její role je tu velmi překvapivá!). Nepovím vám jakou – kdo četl, ten ví, kdo ještě nečetl, ať se nechá překvapit.
Druhý román se začíná asi 15 let poté, co jsme June nechali jejímu osudu, nezdá se však, že by se za tu dobu Gileád nějak proměnil – ten stále zůstává místem, kde byste žít nechtěli, obzvlášť pak jste-li dívka/žena. Pevně však věřím, že není ani muže, který by si takový režim přál!
Oproti Příběhu služebnice mi Svědectví přišlo vůči čtenáři vstřícnější, styl psaní je plynulejší, a tak i četba utíkala jedna radost. Oproti tomu zápletka měla své mouchy a přišla mi možná i trochu méně uvěřitelná. Těžko říct, zda tenhle můj pocit nepramení z toho, že jsem sledovala seriál, který už se dávno vzdálil ději první knihy. Nějak to na mě dopadlo moc růžově, ale pravda – pořád je to ten prokletý Gileád. Návrat do (naštěstí) vyfabulovaného světa téhle totalitní země je to nakonec velmi dobrý. Spisovatelka za něj mimochodem také obdržela Booker Prize.
A teď se přiznejte: kdo si stejně jako já dlouho vůbec nevšiml, že na obálce jsou vpředu vyobrazeny hned dvě ženy? =))

3 01.05.2022

S #klasikomilove ještě jednou na Ukrajinu, tentokrát se souborem ukrajinských mýtů, pohádek a pověstí s jménem Pomsta Oleksy Dovbuše.
Zatímco na prvních stránkách jsem měla pocit, že čtu spíše bajky, ke konci sbírky jsem se zase seznamovala s celou řadou ukrajinských Robinů Hoodů. Zároveň vám při čtení docela dobře dojde, jak moc jsou si naše kultury v mnohém blízké. Folklor vlastně pěkně ilustruje fakt, že máme stejný historický základ – společné slovanské kořeny se nezapřou, proto vám některé pohádky budou připomínat ty české, i když nuance tu samozřejmě jsou. Zajímavé také je, že se mi vybavila vzpomínka i na romské pohádky, které jsem četla před pár lety. Tady sice není tolik explicitního násilí a incestů, přesto tu podobnost najdete, především tedy ve způsobu vypravování a gradaci děje. Čtenář je pak vývojem příběhu často zanese někam, kam vůbec netušil, že to bude směřovat.
Jednotlivé mýty, pohádky a pověsti přeložilo spolu s Ritou Kindlerovou 11 mladých ukrajinistů z Prahy, Brna a Olomouce a přitom se zaměřili jen na texty, které se v českém překladu zatím neobjevily. Vzešlo z toho moc příjemné čtení, které mě hezky uvedlo aspoň do části ukrajinského folkloru – chybělo k tomu snad jen ujídat jejich varenyky. =)

13.04.2022

Ve speciálním dubnovém kole čtou #klasikomilove ukrajinskou literaturu, konkrétně máme na seznamu první významný ukrajinský román 20. století a vlastně i jeden z nejzásadnějších románů na ukrajinské literární scéně obecně. Zajímavé je, že Valerjan Pidmohylnyj toto své vrcholné dílo napsal v pouhých 27 letech a jen o málo později se stal obětí stalinistického režimu: ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k 10 letům vězení, který si měl odpykat na Soloveckých ostrovech, ovšem nakonec byl spolu s dalšími 1110 vězni popraven zastřelením. Bylo mu 36 let.
Město se odehrává v samotné metropoli země modrého nebe a pšeničných polí – v Kyjevě. Stepan Radčenko sem z venkova přijíždí, aby tu nasál vědomosti a jako vzdělanec se pak vrátil zpět do rodné vsi. Jak se dá předpokládat, nakonec se to samozřejmě vyvrbí docela jinak. Mladý Stepan je totiž přesně v tom věku, kdy se člověk hledá, což zásadně ovlivňuje jeho směřování – jeho cíle se proměňují a včerejší tužby a plány už ráno poté nedosahují téhož lesku a je třeba je jako nežádoucí odložit.
Během četby jsem se nedokázala zbavit dojmu, jako by Kyjev byl jednou z postav příběhu, nikoli jen jeho kulisou. Stepan, který měšťáctvím a vlastně městem samotným na počátku opovrhoval, se mu náhle začal poddávat a venkov se stal už po pár měsících vzdálenou a ztracenou minulostí… I ti, k nimž hrdina původně vzhlížel, se propadli až pod jeho kotníky, a v souladu s tím se změnilo i jeho nazírání lidí kolem něj, žen především.
Uplynulo už skoro 100 let od prvního vydání knihy a troufám si říct, že na aktuálnosti příběh mnoho neztratil. I dnes je kolem nás mnoho takových Stepanů, kteří si jdou za svým a morálku přitom odhazují v dál.

5 08.04.2022

Určitě znáte Tajný život stromů od Petera Wohllebena, který svým zásahem rozhodně splňuje označení bestseller, ovšem další autorovy knihy zůstávají dlouhodobě poměrně upozaděné, což je podle mého názoru škoda. Jako lesník s dlouhou zkušeností ví totiž autor velmi dobře, jak si dnes příroda stojí, a je skvělé, že byl zároveň nadán uměním vládnout slovy, protože své poznatky umí poutavě předkládat i laikům.
Docela přehlížená je i Moudrost lesa, v níž nás Wohlleben seznamuje s tím, jak to u něj v lese chodí, jaká je běžná praxe péče o les a stromy a nakolik vůbec stromy nějakou naši péči vůbec potřebují. Své osobní poznatky přitom prokládá i daty ze studií a dává tak celé problematice mnohem širší rámec, který zdaleka překračuje meze jeho vlastního rajónu v Německu.
Místy je kniha možná více odborná, ale vaši pozornost si i v případě, že jste laik, udrží. Dočtete se i o tom, jaký vliv má na les myslivost, poznáte i alternativní možnosti využití lesů. Třeba představa posledního spočinutí pod korunami úchvatných korun buků ve vzpomínkovém háji mě naprosto nadchla.
Jediné, co mě přišlo podivné, byl překlad názvu knihy, originál se totiž v přesném překladu jmenuje „Les – nekrolog“. Uznávám, že Moudrost lesa zní mnohem lákavěji a autor také o tom, jak moudrý les dokáže být, píše, ale „Der Wald – Ein Nachruf“ je přece jen více vypovídající, aspoň v tom směru, jak si dnes lesy bohužel stojí… Naděje snad ale stále je!

5 01.04.2022

Arménská spisovatelka Narine Abgarjan sice píše rusky, ale je vidět, že její rodná zem (byť tehdy součást SSSR) je jí velmi blízká. Stala se totiž i dějištěm tohoto románu, konkrétně se náš příběh odehrává ve fiktivní vesnici Maran na svahu hory Maniš-kar. Škoda, že to místečko ve skutečnosti neexistuje, protože tahle kniha ve mně vyvolala velkou touhu se sem vydat!
Tahle víska v horách je od ostatního světa docela odříznutá a zdá se, že její souzeno zaniknout, neboť jakoby tu smrt měla nad životem navrch. Ostatně hned na první stránce se Anatolie odhodlaně chystá na smrt, plně rozhodnuta, že odejde v poklidu. Děti ve vesnici, kterou potkala hned řada neštěstí, už nejsou, a autorka nám vypráví o stárnoucím obyvatelstvu, o ranách, které jim osud uštědřil, o jejich ztrátách a bolestech. Jenže ono to tu nakonec nebude tak zlé a i v místy pochmurném vyprávění najdete krásné a úsměvné momenty. Třeba taková historka s droždím, to bylo něco! Nebo zkazky o tom, proč se které rodině říká zrovna tak, jak se jí říká – ty mě moc bavily!
Prozatím u nás vyšla jen jedna autorčina kniha, ale doufejme, že nás český knižní trh potěší i dalším nahlédnutím do její tvorby. Abgarjan už je navíc držitelkou několika literárních ocenění. Jablka si určitě cenu zasloužila!

10 29.03.2022

Když mi čtení z nějakého důvodu úplně nejde, Zeměplocha je takový můj vyprošťovák. Zabralo to i tentokrát – nešlo mi soustředit se na jiné čtivo, tak jsem se přenesla do Pratchettova fantasy světa, kde mi hrdinové mohou pomoci trochu vypnout a pobavit se jejich příhodami. A i když to je i napínavé čtení, přece jen není vážné, takže vyžaduje trochu jiný druh pozornosti. Tady to prostě funguje tak, jak má (myslím to moje ponoření se do knihy).
Tentokrát jsem četla další knihu s čarodějkami. Už dávno jsem si zamilovala Bábi Zlopočasnou a ani tentokrát mě nezklamala. Já jí tak nějak rozumím a je mi z toho čarodějnického tria prostě nejblíž. Stařenka Oggová mě zase umí vždycky pobavit.
Jestli občas potřebujete přenést do jiného světa, Zeměplochu vám rozhodně doporučuji. Tenhle svět je sice celý padlý na hlavu, ale krásným způsobem. Občas mi navíc přijde míň bláznivý než ten, v němž žijeme.

8 29.03.2022

„Mravenci unesou až pětitisícinásobek vlastní váhy. Ve srovnání s nimi jsou lidé nicotní, unesou sotva vlastní hmotnost, natožpak tíhu svého smutku.“
Krásný úryvek z prozaického debutu Marieke Lucas Rijneveld by mohl evokovat lyrický příběh, který bude laskat čtenářovu mysl. Jenže S večerem přichází tíseň je naopak velmi znepokojivý, dokonce až trýznivý a místy znechucující román, byť se v něm občas vyskytnou i takové krásné myšlenky a slova. Po většinu té doby, kdy jsem měla do jeho stránek zabořený nos, jsem pociťovala smutek, zhnusení, odpor, tíži u srdce… ale také empatii. Ano, i tu! Když se totiž v rodině nemluví o tak velkém traumatu, jako je úmrtí sourozence, nemůže to logicky moc dobře dopadnout, takže ať už se Bunda a její bratr a sestra v knize chovají jakkoli, máte pro jejich podivné chování jisté pochopení. Takové trauma v sobě nikdo nezpracuje snadno, natožpak dítě – to je bez pomoci dospělých prostě ztracené. Připočtěte k tomu ještě upjaté náboženské rodinné zázemí a výchovu bez vlídného slova (nebo snad dokonce doteku!) a je vám jasné, že tohle se prostě nemohlo vyvinout v nic moc pěkného. A za takové situace Bunda prožívá svou pubertu, objevuje sexualitu a snaží se porozumět smrti...
Rijneveld, který se identifikuje jako nebinární osoba a v angličtině preferuje označení he/him (proto i já užívám mužský rod), je primárně básník, ovšem teprve s touhle prózou si získal širší pozornost veřejnosti i literární kritiky. Ta dokonce vedla až k tomu, že se v roce 2020 stal nejmladším držitelem Mezinárodní Man Bookerovy ceny.
Tohle je kniha, o které se mi nepíše snadno. Pořád ji v sobě zpracovávám a asi ji z hlavy ještě dlouho nedostanu… A zřejmě není divu, protože něco tak drásavého jsem snad ještě nikdy nečetla!

1 29.03.2022

Přes týden jsem v době počátku ruské invaze na Ukrajinu bojovala s experimentální tvorbou Virginie Woolf a byl to boj především s udržením pozornosti, až mi ji nakonec vývoj situace ve skutečném světě vzal zcela. Poslední strany románu Vlny jsem četla vlastně duchem nepřítomná…
Moje předchozí zkušenost s Virginií velmi dobrá (četla jsem Paní Dallowayovou a moc se mi líbila) a těšila jsem se na další její tvorbu, jenže jsem narazila. Dočetla jsem vlastně jen proto, že zásadně knihy neodkládám a jsem jejich chronický dočítač.
Vlnám jsem rozuměla tak málo, že vám o nich ani nemám moc co říct.

29.03.2022

Tahle klasika pronikla do mainstreamové kultury tak moc, že i ten, kdo knihu nečetl, aspoň v kostce tuší, o co v příběhu jde. Zároveň si ale velká část lidí myslí, že Frankenstein je ono hrůzné stvoření, který jen vzdáleně připomíná lidskou bytost – je obrovský, hranatý, má tupý výraz a nazelenalou barvu a z těla mu trčí šrouby. V tomhle klamu jsem samozřejmě dříve žila i já a teprve klasikomilové mě vyvedli z omylu. Viktor Frankenstein je naopak strůjcem oné děsivé bytosti, která svou podobu získala více ve svých filmových a dalších vizuálních zpracováních než z pera Mary Shelley.
Ač má být příběh horrorový, na mě příliš děsivě nepůsobil. Spíše jsem si při něm kladla spoustu otázek… Proč se člověk tak snadno vzdává zodpovědnosti za své činy? Proč dokáže tak lehkovážně riskovat ve snaze něčeho dosáhnout a nezvažovat při tom dopady svých rozhodnutí?
I když asi měl být vykreslen jako ne zcela morálně odpovědná osoba, působil na mě Viktor Frankenstein jako neskutečně protivný a sobecký. Ve svém vyprávění sice proklamuje, jak moc vnitřně pro své činy trpí, ale podle mého to za něj odneslo spíše jeho okolí a on z toho ještě vyšel dobře… Až si člověk nakonec říká, že více lidskosti má v době ten, koho Frankenstein stvořil.
Sice jsem nakonec z téhle klasiky úplně nejásala, ale i tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.

7 29.03.2022

Po přečtení naprosto úžasné knihy to má ta další čtená vždy dost těžké. Právě v takové výchozí situaci se u mě ocitla Paní Degasová, ovšem musím říct, že se s tím po trochu vlažnějším nástupu nakonec popasovala velice dobře!
Nizozemec Arthur Japin nám ve svém románu předkládá beletrizovaný příběh slavného francouzského malíře Edgara Degase, který bývá řazen mezi impresionisty, i když on sám se za něj nepovažoval. Autor se do toho pustil ze zajímavého úhlu pohledu a čtenář se s umělcem na prvních stránkách setkává skrze neznámou mladou ženu, která se náhle objeví v jeho životě. V té době už je Degas starý a slepý, ve své osamělosti se zdá být zatvrzelý a zdá se, že o jakékoli sociální kontakty ani za nic nestojí. Příběh se tedy postupně začíná odvíjet v jeho domě, který je od střechy po podlahu plný výtvarných děl a malíře sledujeme ženinýma očima, ovšem tato rovina se nám pak postupně prolíná s epizodami z jeho dřívějšího života.
Co se týká malířství, nejsem na něj žádná odbornice a orientuji se v něm jen velmi málo, ale tady to skutečně nebylo zapotřebí. Celá ta kniha je prostě hlavně o jednom muži, o jeho životní pouti, nadějích a zklamáních, lásce… A i když je z něj na konci jeho života tak trochu zapšklý stařec, nakonec jsem si ho oblíbila. Nadchly mě i odkazy na jeho tvorbu, která mě nakopla, abych si dohledávala jeho obrazy, obzvlášť pak portréty aktérů jeho života. A na fotku jsem nakonec použila i publikace, které jsem našla u nás v knihovně.
Zajímavé čtení, při němž mě mnohokrát napadlo, kolik z toho je asi doložená historie a co je už imaginace autora. Ale to vlastně nakonec není podstatné – hlavní je, že to bylo příjemné čtení.
PS: Myslela jsem si, že na obálce jsou za ženou namalovaní plameňáci, ač tedy s divným zobákem… Kdybyste to snad taky nevěděli, jsou to ibisi rudí. =))

4 29.03.2022

Pustila jsem se do románu, který se odehrává v posledním cca roce druhé světové války, což se snad s ohledem na aktuální světové dění může zdát trochu odvážné, ale přeci jen to beletrie, tedy fikce… Nebo ne?
Ocitáme se v západním pohraničí Německa v pohoří Eifel, kde válkou zatím docela netknutě žijí už jen ženy, děti, starci a také ti, kdo se pro válčení nehodí. K těm posledním jmenovaným patří i Egidius Arimond, který se stará o včely a snaží se odolávat své nemoci. Léky jsou však drahým zbožím a aby potřebná antiepileptika získal, potřebuje stále více peněz.
Ve svých deníkových záznamech nás Arimond provádí světem včel, vrchovinou Eifel, svými mileneckými vztahy i pátráním v historických záznamech po osudu svého dávného předka, benediktinského mnicha Ambrosia z 15. století. I když nemusel narukovat, rozhodně tedy nelení. Tento bývalý gymnaziální učitel k tomu všemu totiž ještě převádí do Belgie Židy. I když nejde tolik o hrdinství, jako spíše o pragmatické řešení potřeby peněz na léky, nedá vám to a budete ho za tu odvahu obdivovat – já to tak aspoň cítila.
Román je koncipován jako sled deníkových zápisků, které jsou občas docela stručné, jindy rozvláčnější, sem tam jsou navíc obohaceny kresbami letounů, které stále častěji prolétávají nebem nad vrchovinou a přináší válku i do tohoto do té doby nepoznamenaného kraje.
S překvapením jsem na posledních listech knihy zjistila, že se příběh zakládá na skutečných deníkových záznamech. Norbert Scheuer si bezpochyby musel mnohé domyslet a snad i přeměnit podle svého, přesto i kdyby byl pravdivý jen základ, je to velmi unikátní příběh, který stojí za pozornost.

5 29.03.2022