Sirius

Příspěvky

DěvčátkoDěvčátkoMartin Goffa

Přiznejme si to, Martinu Goffovi prostě sedne žánr revenge thrillerů... tedy příběh o chlapovi, kterýmu zabijou nebo mu umře přítelkyně nebo dcera. Prakticky se to táhne v jeho sérii jako červená nitka. Ukázal to v Dítě v mlze, na plno to rozjel ve Štvanici... a teď to ohulil ještě na větší grády v Děvčátku, což je knížka, ve který se vrací jeho stále ještě nový hrdina Marek Vráz. Pokud mi tahle postava připadala v Přiznat vinu docela nezajímavá a nevýrazná (přeci jen ta knížka dorazila těsně po poslední(?) knížce s Mikem Syrovým, pak tady mi sedla skvěle. Pokud je v roli, pozorovatele, naslouchače, kterýmu někdo vypráví svůj příběh, pak mi to fakt sedne. Což je přesně tenhle případ. Začíná to docela obyčejně. Marek Vráz si vyrazí na dovolenou na kole, ale po velice krátký chvíli ho naženou policajti. Potřebují pomoct, protože banku přepadl magor s granátem a chce mluvit právě s naším novinářem... a než se Vráz naděje, vyklube se ze cvoka jeho kámoš z minulosti, kterej mu začne vyprávět svůj příběh. A není to teda vůbec veselý čtení... naopak. Je plný bolesti, krve, násilí a drog. Tenhle příběh je o ztrátě milovanýho člověka, o touze pomstít se za každou cenu. Četlo se to perfektně a rychle. Goffa od svojí první knížky ušel velkou cestu a patří ke stálicím český detektivní scény. A jeho příběhy navíc dávají něco víc a skvěle zrcadlí společenskou situaci a ukazují, že sklouznout po hraně je otázka několika vteřin. Děvčátko jenom potvrzuje, že tenhle chlap má neskutečnej talent, zkušenosti a to všechno umí fakt skvěle využít a převést v parádní čtení.

04.10.2020


VzplanutíVzplanutíJiří Březina

Vzplanutí - jsou knížky, kvůli kterým na chvíli nechám ležet klávesnici a vlastní psaní. Vzplanutí byla jedna z nich. Tři roky stará Polednice Jiřího Březiny mě dostala na kolena a já byl zvědavej, co bude dál. A teď je to tady. Líbí se mi, že Vzplanutí na to jde jinak - s vraždou pomocí ohně se zase tak nesetkávám a tady to bylo dost dobře uchopený. Navíc bylo vidět, kolik si dal Jirka Březina práci s přípravou a bylo vidět, že tématu rozumí dost dobře. Pak jsem se bál, jak zvládne exodus hlavního hrdiny do Prahy - přišlo mi, že je dost navázanej na jih republiky a vesničky... ale povedlo se to. Praha je v jeho ulicích drsný a nepříjemný místo, především teda ta periferie, v níž se příběh odehrává. Pokud se mi na Polednice něco líbilo, byla to sonda do nitra do postav, ukazování sociálních problémů. A to je i ve Vzplanutí. A je to zase dost silný. Tak silný, že se to člověku dostane pod kůži. Jirka Březina je vlastně takovej kronikář, potažmo rozkrývač zločinů, co ležej v prachu. Zločinů v minulosti. Je to téma, který mají společný všechny jeho čtyři knížky. V Polednici a Vzplanutí to bylo zatím nejsilnější. Což je možná trochu slabina i týhle knížky, ale to kvůli spoilerům rozvádět nebudu. I tak jsem nadšenej, protože ta knížka má dobrý řemeslo, žádný hluchý místa a čte se skvěle. Jestli o víkendu, nemáte co číst, zkuste Vzplanutí. Tomáš Volf je skvělej společník a snad se zase brzo vrátí.

08.02.2019


Noční směnaNoční směnaMichael Connelly

U týhle knížky jsem na to šel pomaleji a rozložil jsem si ji na tři soboty, abych si ji užil. A stálo to za to. Prvních sto stran, které jsou intro kdy hrdinka jede noční směnu, jsem doslova zhltnul. A pak už jsem to jen přidával. Connelly nabízí všechno, co mají jeho předchozí knihy a co čtenáři milují. Především je to skvělý řemeslo, schopnost vystihnout atmosféru LA. Lehkost s jakou líčí policejní práci. A samozřejmě parádní mikropříběhy, který skládají konečnou mozaiku. Je mi jasný, že pro hodně lidí tohle bude nezvyk, protože tu není Harry. I pro mě to byl a je nezvyk. Ale Renéé Ballardová je fajn kámoška do nepohody, která je dost paličatá a taky si umí jít dost za svým. Mám sice větší výtku k uzavření jedný z dějových linek, protože to najednou působilo dost nuceně. Možná i trochu pitomě. Na druhou stranu ten zvrat, který pak Connelly předvedl těsně ke konci byl vážně bombovej. Takže jestli máte už všechny zásoby přečtený a hledáte parádní detektivku, jděte s Renée sloužit noční. Nebudete se nudit.

26.01.2019


Primární důvěra - úhel pohleduPrimární důvěra - úhel pohleduMartin Goffa

Ty vole, ty vole, ty vole... tomu říkám Tb. Nebo jinak - totální bomba. Martin Goffa do toho řeže od první do poslední stránky. První půlka (tj. prst na spoušti super) ale tohle má ještě větší grády. Utahuje se to pomalu jako smyčka, až nakonec dojde k uškrcení. Už od Dítěte v mlze (ale možná od Plaváčka - ještě jsem pořád nečetl), Goffa nepíše klasický detektivky o vyšetřování vražd, ale něco čemu říkám takový osobní dramata ze světa zločinu... kterýma se vždycky projde jeho hlavní hrdina Miko Syrový. A dost ho to zasáhne. Jako pěst (vyztužená boxerem) na solar. A je dobře, že píše tohle. Protože to píše dobře a umí to. A navíc ten jeho bombovej styl, kterej je od knížky lepší. Do teď jsem za nejlepší Goffu knížku měl Štvanici, ale Úhel pohledu ji sráží o stupínek níž. A ten konec... brrr... Absolutní spokojenost. S knihou. Goffa je pro mě král.

02.06.2019


Pod hladinouPod hladinouDana Stabenow

nedávno jsem u knížky Smrt bývá nehezká zmínil, jak moc je důležitá obálka a grafická úprava. Že bez toho knížka od neznámýho autora v knihkupectví prakticky nemá šanci. A to je vlastně tak trochu i případ i Dany Stabenow. Před rokem jsem četl její Chladný den pro vraždu, což byla fajn prvotina, která se dobře četla, ale ze židle mě to úplně nevytrhlo. Takže její druhý román Devátá oběť jsem minul... ale pak se objevila třetí knížka Pod hladinou a mě prostě dostala ta obálka knížku jsem si chtěl přečíst. Takže jsem to vzal oklikou přes dvojku - ano, celou tuhle sérii jsem vlastně zpětně načítal kvůli obálkám a nelituju toho. Ba naopak. Jsem ohromenej a k oblíbenejm detektivkářům mi přibylo další jméno. A když si vzpomenu na to, jak jsem kdysi měl komplikovaný vztah s Connellym a pak se z toho stala láska na celý život... přitom na Dana Stabenow je úžasný, že na to jde jinak než ostatní. Vlastně píše něco, co jsem si sám pro sebe označil jako zálesácká detektivka. Žádný město, ale nehostinná divoká příroda, ghetta původních obyvatel, nějaká ta temná tajemství a samozřejmě zločin. A do toho hrdinka Kate, co se s tím nemaže a jde si tvrdě za svým. A z každý stránky je vidět, že Stabenow ví, o čem píše. Zatímco jednička byla taková rozjedovka, dvojka byla thriller o honu na vraha, pak ve trojce autorka nejcitelnějc spojuje detektivku s dobrodružným románem ve stylu Jacka Londona kvůli tomu lodnímu prostředí. A funguje to fakt parádně. Jak už jsem psal ráno, jestli chcete skvělou detektivku ze severskýho prostředí, pak tuhle. Nesbeho a jeho kolegy tyhle tenký detektivky z Aljašky strkají do kapsy s obrovským přehledem.

02.12.2020


Hustej nářezHustej nářezF. Kotleta (pseudonym)

Dal jsem to za jeden den, prakticky za pár hodin. Chápete to? Rozumíte tomu? Ne - tak aby bylo jasno, za tak krátkou dobu jsem nepřečetl knihu už... hezky dlouho. Pokud si to dobře pamatuju, tak jsem takhle rychle nikdy nepřečetl ani nic od Kulhánka. Áááá, už jsme u něj. U koho? No u Jiřího Kulhánka přece. Kotleta svou prvotinou přispěl do širokého záběru české akční školy a zvládá to na výbornou. Tempo je úžasné, akce dobrá. Příběh... no, tradiční cesta za pomstou, ale za to toho kluka přece kamenovat nebudeme, že ne. Kdo miluje akční nářezovky plné vystřílených nábojnic a krve, bude nadšen. Milovníci originálních příběhů si můžou přestoupit na druhou tramvaj, která je zaveze do stanice New Weird a další žánry překypující originalitou. Pravda - Hustej nářez je taky v něčem originální, ale nejsem spoilerista, takže si na to každý bude muset přijít sám, každopádně kdo miluje upíry bude pomlaskávat - samozřejmě že ne ti, kteří jsou urputnými zastánci ságy Stmívání s kterou si Kotleta nejednou vytře pr... no vy víte, kterou část těla mám na mysli. Hrdinové - sympatičtí, obzvlášť pan Jan Bezzemek, který by si mohl podat ruku s Casanovou. Jo a dostáváme se k tý věci od s... sluníčku? ne, k sexu. Toho tu bylo na můj vkus trochu moc. Jasně, nic proti němu, ale všeho moc škodí, jak praví jedno staré přísloví. V tomhle směru by to chtělo příště trochu ubrat. Jinak jsem ale spokojen. Kotleta sice nestrčí do kapsy Kulhánka ani Kopřivu, ale má nakročeno k tomu, aby hrál první spisovatelskou ligu. Mimochodem, ten co dělal teda spíš nedělal korektury by zasloužil na pamětnou.

02.01.2011


Přiznat vinuPřiznat vinuMartin Goffa

Martinovi Goffovi teď vyšly dvě knížky s odstupem pár dnů. Prst na spoušti a Přiznat vinu. Já (možná podpořený velkou porcí zvědavosti) jsem sáhl po druhé jmenované. Zajímalo mě totiž, jak autor zvládne přechod k úplné novém hrdinovi, trochu jinému prostředí a univerzu (ačkoliv třeba v některé z dalších knih vykoukne Miko Syrový). Co se musí nechat především - Martin Goffa se od první knížky fakt vypracoval a jeho věci je radost číst. To jak píše je vážně skvělý. Je to dynamický, duchaplný a vůbec ne blbý. Takže to přečtete za pár hodin. A skvěle si při tom dáchnete. První půlka týhle knížky je takový retro (prostě rok 1996) a je taková svěží - jako dobrý víno za horkýho dne. Je z toho cítit to, že to vypraví mladej kluk, novinářský ucho, který začíná v první práci po škole. Je to poskok, co se vypracuje, když narazí na případ vraždy. Ne, není to Miko Syrový, ale Vráz má něco do sebe. A jestli budou časem další jeho příběhy, tak si je rád přečtu. Ačkoliv mě na to možná trochu štvalo, že Goffa přeskakuje z různých vypravěčských úhlů a nezůstává u jedný osoby.. A pak už je to takový hodně pocitový - Goffa zachycuje myšlenky jednotlivých postav...dělá to prostě a zároveň strašně silně. Je to taková antická tragédie v moderním hávu. Hodně smutná a melancholická. A všechno to spěje k šíleně mrazivý pointě. Takže z toho je ve výsledku jedna z nejsilnějších věcí, který Martin Goffa zatím napsal. Ale Štvanice a Vykoupení zatím vedou.

04.05.2019


1793: Vlk a dráb1793: Vlk a drábNiklas Natt och Dag

1793: Vlk a dráb - ty brďo, to byla jízda. Obrovská jízda. Ze začátku jsem si musel zvykat na přítomnej čas vyprávění, ale když jsem si zvykl, tak to fakt stálo za to. Je tu Špinavej zablešenej Stockholm jedoucí po hraně makabróznosti, která jako kdyby vypadla z filmu, kterej spolu natočili Scorsese a Fincher. Je tu jedna zohavená mrtvola a do toho dva pátrači - intelektuál/filozof umírající na souchotiny a jednorukej drsňák a absolvent válečný vřavy, jehož nejlepší kámoška je láhev režný. Temná atmosféra, drsná káznice, puch, smrt na každým rohu. Jeden vyšinutej magor. Silná pointa. Naprosto úžasná dobová atmosféra. Těch 400 stran jsem smlsnul jako malinu. Niklas Natt och Dag se mi tímhle dost zapsal pod kůži a doufám, že to není jeho první (a zároveň poslední) knížka vydaná u nás. Doufám, že do pár let koupí práva na seriál Netflix nebo HBO. A doufám, že Scorsese, Fincher, případně Fukunaga mají volno v diáři.

01.09.2019


Chladný den pro vražduChladný den pro vražduDana Stabenow

Co o ní říct? Předně to, že má famózní obálku, která vypovídá o obsahu. A celkově grafické zpracování knihy je sympatické. Ještě důležitější je ale skutečnost, že v originále vyšla už v roce 1992... což je na ní vidět, protože je to příjemnej old school, který dost připomene detektivní klasiky. Dana Stabenow už v první detektivce ukázala, že má talent a nebojí se ho použít. Takže nahodí první větu a vy skončíte až u tý poslední. A příjemně si to užijete. Prostředí Aljašky je neokoukaný (pokud jste neujížděli na Bílým tesákovi) a Kate Shugaková si v ničem nezadá se slavnými kolegy - je drsná, nekompromisní (stejně jako její prostředí - pokud máte rádi Aaronovy Skalpy, tohle se vám bude líbit, ačkoliv tu na hnus reality není kladenej tak obrovskej důraz), ale zároveň má silný smysl pro spravedlnost a je sympatická. Na druhou stranu Dana Stabenow nepotřebuje tisíce stránek na zápletku a vymotání se z ní, což je věc, která jde naprosto proti dnešnímu proudu žánru a jeho představitelů (Galbraith, Nesbo, Kepler, Weaver). Je to jako jít řezat rohlík - rychlé a s ničím se nemazající. Prostě stará škola, která si svoji pozornost zaslouží plným právem. Zároveň je otázka, jak tenhle hubeňour zabere v řadě dnešních bichlí, kde se k vrahovi propracováváte stovky stránek. Ale tohle za to stojí. Nemluvě o silný pointě.

12.11.2019


Dítě tmyDítě tmyMiroslav Pech

po Mainstreamu jsem se vnitřně zařekl, že do dalšího hororu od Miroslava Pecha už fakt nepůjdu, protože mě to tenkrát tak rozsekalo, že jsem knížku schoval v knihovně někam úplně dozadu. Jenže zvědavost je zvědavost a mě to nedalo a došlo i na Dítě tmy. A musím říct, že kdybych autora nepotkal osobně, myslel bych si, že je to takový nevinně vyhlížející chlápek v brejlích, co ve sklepě zavírá a mučí lidi. Ale on je to vlastně ve skutečnosti sympatickej týpek s nepoddajnýma vlasama, co by asi ani mouše neublížil. Doufám. Dítě tmy není psaný tak agresivně a nátlakově. Netlačí vás ke zdi jako jeho starší hororovej brácha... ale dost vám naruší psychiku a obtiskne se do vás jako těžkooděncova bota. Napsaný je to stejně dobře možná ještě o fous líp než Mainstream. Pech perfektně jede na vlně devadesátek - jsou tu odkazy na filmy, knížky, muziku... a v hlavní roli tu jsou děti. Což ale nejsou otravný figurky, ale kvalitně napsaný puboši, který rozhodně nejsou žádný neviňátka a kterým se neděje nic moc hezkýho. A jejich psychologie je zvládnutá na jedničku. Takže vlastně něco, s čím se každej den setkáte v běžným životě. Na 200 stránkách jsou perfektně popsaný vztahy mezi nima a je sympatický, že kde King potřebuje milion stran, tam si Pech vystačí s takovým hubeňourem. A v těch správných momentech funguje pocit strachu i krev cáká v přesným načasování. Je to asi jako číst Ketchuma a koukat na Carpenterův Halloween. Takže ne, českej horor není mrtvej. Je živej a má svýho nekorunovanýho krále.

09.05.2020


Staré dluhyStaré dluhyPeter Temple

vždycky, když tu vyjde drsná škola, je to událost. A Staré dluhy událostí do velké míry jsou. Je tu všechno, co má drsná škola mít. Detektiva buldoka, co si rád přihne, do všeho strká nos... ale naštěstí má spoustu schopných kámošů, který vám utkví nějak v paměti. U Jacka Irishe je podmanivý i to, že to není klasickej detektiv s kanclem... o zločin spíš tak nějak zakopne. Čímž příjemně navazuje na Kena Bruena a Lawrence Blocka. Je tu úžasná atmosféra, koňský závody (zdravíme fandy Dicka Francise) a spousta černýho humoru. Ale taky ne úplně zajímavá zápletka, takže někdy v půlce knihy jsem si uvědomil, že je až moc dlouhá... a že mě ten hlavní příběh moc nebaví. Jako kdyby si Temple na prvotinu ukousl moc velký sousto, ostatně televizní adaptace se s tímhle dokázala poprat zcela elegantně. Starý dluhy nejsou velkou peckou, ale díky dobrýmu řemeslu, jsou čtivou knihou, která si svojí šanci zaslouží... a potěší fanoušky všech zmíněných autorů, protože Temple jim ani drsný škole rozhodně ostudu nedělá. Naopak. Navazuje se vší ctí. Snad se dočkáme i zbytku týhle série.

22.06.2020


Runový mečRunový mečPavel Renčín

Nemám rád Městské války. Kvůli Zlatému kříži jsem nastoupil do špatného vlaku, kvůli Runovému meči jsem ve vlaku nechal svojí oblíbenou čepici. O čem to svědčí? Svědčí to o tom, že i Runový meč je zatraceně čtivý a že jeho postavy jsou dobře propracované. Zatímco Zlatý kříž byl městskou fantasy s prvky thrilleru, Runový meč je pak epickou fantasy jako víno. Nechybí tu čarodějové, válečníci, láska ani zrada (v tomhle případě ku*evsky velká zrada, která mě opravdu, ale opravdu šokovala a zcela změnila můj pohled na některé postavy a vyvolala u mě spoustu otázek). S čistým srdcem Runový meč známkuji 5* a jsem zvědav, jak to Pavel uzavře. Šachovnice je připravena, figurky jsou v pohybu a já se těším na třetí díl.

02.01.2011


Les mytágLes mytágRobert Holdstock

Bylo to jako před těmi léty, když jsem poprvé četl Harryho Pottera a Pána Prstenů, bylo to jako tenkrát, když jsem se zamiloval do fantasy žánru. Už dlouho mě žádná fantasy tak nefascinovala jako právě Les Mytág. Každé slovo pečlivě zvolená, každá věta dokonalé poskládaná. Nestačil jsem se divit, jak dokáže být tak prostý příběh zároveň tak úžasný. Tenhle svět mě prostě dokonale vtáhl. S Lesem Mytág je to jako s kvalitním alkoholem, musíte ho upíjet a vychutnávat pomalu, aby se vám dostal postupně víc a víc pod kůži.

14.09.2015


Němé obětiNěmé obětiTim Weaver

Tim Weaver je pro mě srdcovej autor od chvíle, kdy mu tady vyšel román Bez slitování. A ani tentokrát si to u mě nepokazil. Němé oběti jsou zase o něco drsnější a temnější než předchozí knížka - řekl bych, že skoro až noirový. Nemluvě o tom, že Raker si tentokrát sáhne fakt na dno. A celý je to detektivka asi tak z 20% a zbytek tentokrát ovládla thrillerová složka, což nevadí. Stejně tak nevadí, že knížka má lehce přes 500 stran - ani na okamžik totiž neztratí na rychlosti a čtivosti a nebudí pocit vaty, který jsem měl třeba u Žízně. Co mi ale vadilo, byl tentokrát dějový twist, který autor použil dvakrát u dvou různých postav, to jsem si vzpomněl na pořekadlo o opakovaném vtipu. Nicméně čekání na Zlomené srdce bude hodně dlouhé. A mimochodem, kdyby jednou točili seriál nebo film, tak bych si přál, aby Tom Hardy hrál Colma Healyho. PS: zajímalo by mě, kam Weaver chodí na ty magory. Je snad vytahuje z almary.

25.06.2017


Špinavý kšefty na North Ganson StreetŠpinavý kšefty na North Ganson StreetS. Craig Zahler

docela jsem se toho bál, protože Bone Tomahawk mě nebral. Ale obavy nebyly opravdu na místě. Zahler od první stránky přepne do brutálního tempa a nesleví z něj do poslední stránky - byť by si knížka zasloužila o něco kratší rozsah. Špinavý kšefty jsou návykové a nedokážete přestat číst (což se mi stalo naposledy u Sucha) a Zahler se mazlí s každou větou. S brutalitou se nešetří, stejně jako s mrazivou atmosférou. Hlášky lítají na všechny strany a všechno je nasáknutý velkou dávkou cynismu a černýho humoru, který autorovi po barelech nalíval nejspíš sám Tarantino, který se mi během čtení vybavoval nejčastěji. Oba hlavní protagonisti (nepíšu hrdinové, protože o ty tu člověk fakt nezakopne) jsou pak úplně normální chlápci a čtenář si asi nejvíc oblíbí Bettingera. Určitě jedna z těch top knih, které tu letos vyšly... a pokud chcete kvalitní krimi thriller, tak jste tu správně. Jako letní zábavný čtení ke studenýmu pivu (nebo whisky) a po dobrým jídle je to to pravý ořechový.

01.07.2017


Mrazivá hlubinaMrazivá hlubinaAdrian McKinty

už to chtělo nějakýho irskýho spisovatele detektivek. Má to skvělou atmosféru a hodně to těží ze situace, která tam v roce 1981 panovala a solidně to připomíná peklo. A do toho se řeší několik vražd. McKinty je hodně dost cynickej (ne tak cynickej jako třeba Zahler nepoužívá tak černej humor) ale i tak si neodpouští ironický glosy, který vypouští ústy svýho hrdiny - což je typickej buldok, co se zakousne a nepustí. A do toho pije, poslouchá desky a randí s patoložkou. Mrazivá hlubina sice trpí současným neduhem - o něco víc stránek než by potřebovala, ale i tak je to hodně dobrý čtení a jsem zvědavej na dvojku.

22.10.2017


Údolí mrtvýchÚdolí mrtvýchTim Weaver

Maso. Takhle knížka je maso. Začíná to jako pátrání po ztracený holce, a než se člověk naděje, tak je najednou na scéně magor (Weaver je je prostě umí), co unáší a rád operuje a různě upravuje ženy. S Davidem Rakerem už jsem toho zažil hodně, ale tohle je prostě jeho nejlepší případ. Kam se na tohle hrabe Harry Hole... navíc je tu úžasná atmosféra pošmourný Anglie, vybudovaná mytologie kolem sériovýho vraha. A pak to předfinále a samotný finále je hrozně moc strašidelný. Pro mě jedna z nejlepších knížek roku a Weaverova nejlepší knížka. Pro mě společně s Connellym nejlepší detektivkář, co u nás vychází.

24.11.2018


MetaMetaPavel Bareš

Od Pavla Bareše jsem kdysi dávno zkoušel číst první Kronos... ale ten mě odradil svojí tloušťkou a vlastně i tématem, protože mi přišlo, že superhrdinové fakt můžou být jenom v komiksu a ne v beletrii... no a pak na mě na Kosmasu začala blikat obálky Mety. Nedbal jsem popisků ohledně superhdinů, tohle mi šíleně moc evokovalo noir... a pak jsem navíc všude slyšel jak je ta knížka super. Což mě odrazovalo, protože obvykle mám zkušenost s tím, že je to spíš pěknej marketingovej průjem... no a víte co? V případě Mety tomu fakt není. Protože Meta je fakt ale fakt bomba. Za kterou by se nemuseli stydět ani takový klasici jako King nebo Hitchcock. Když si totiž odmyslíte téma superlidí, dostanete ponurej brutální thriller s tématem stalkingu, kterej vyplouvá pozvolna na povrch. A kde je téma superschopností důležitou třešničkou na dortu - když si uvědomíte jak děsivou schopnost vlastně hlavní padouch má k dispozici. Jenže vedle parádního nápadu ta knížka vyniká tím, jak je napsaná. Bareš skáče z jedný roviny do druhý, hraje si se sledem scén a s časem a všechno mixuje tak brilantně, až z toho místy dostáváte závrať. Nemluvě o bourání stěny mezi čtenářem a hlavní hrdinkou, kterou zvládl vylíčit naprosto perfektně. Stejně jako prostředí vysokoškoláků, který naplno jedou v popkultuře - když znáte filmy, komiksy, muziku, budete fakt na vrcholu literárního blaha. Ovšem tím, co mě na týhle knížce fascinuje nejvíc je to, že Bareš téma stalkingu zpracoval parádně a neotřele... a koncem celej příběh fakt dotáhl do naprosto skvělýho noiru, kde hlavní hrdinka postupně sundává masky a ukazuje, kdo vlastně je. Smekám.

28.06.2020


Brána IrkallyBrána IrkallyJuraj Červenák

Nemám rád Ďura Červenáka! Jeho nová kniha je tak čtivá, že jsem se nemohl odtrhnout a musel jsem jí prostě za ten dnešek přelouskat! kdyby alespoň psal bichle o rozsahu 800-1000 stran, co člověku alespoň chvíli vydrží. Jinak se ale jedná o skvělou romantickou věc, proti kterému je Angelika hadr. Spousta krve, střelného prachu, dobrodružství, nějací démoni, neohrožený hrdinové a tak. Prostě věci bez nichž se správné čtivo rozhodně neobejde. Hodně se mi líbil způsob, jakým je to tentokrát vyprávěno - to jak se klasické vyprávění střídá s psaním zápisků z cest. A ten konec... och! Mimochodem, do dneška jsem měl za nejlepší knížku páně Červenáka Dračí carovnu, ale Brána Irkally ji tvrdě šlape na plášť. Pokud byly mé dojmy u Strážců Varadínu poněkud rozpačité, tak u druhého dílu mé srdce prostě hoří láskou jak k hrdinovi tak k sérii, na jejíž další díly se už teď těším a doufám, že jich bude co nejvíc. A taky se mi líbí, že to tu není členěné na dobrou a špatnou stranu z hlediska národů, ale že to Ďuro popisuje z obou stran a ukazuje se, že Turci zase nejsou tak špatní, jak si lidé z Evropy myslí

02.01.2011


SlepozrakostSlepozrakostPeter Watts

no, co o tom mám říct? že by to mohlo bejt dobrý, to naznačovala už obálka. Ale že to bude až tak dobrý, tak to jsem fakt nečekal. Hard SF nečtu, výpravy do vesmíru taky nemusím. Ale teď asi začnu. Parádně napsané, hrdina zcela netypický, emzáci nevídaní a ten závěr – respektive poslední odstavec – ach, to bylo ohromující. Snad si to budu moct přečíst ještě několikrát. Takhle knížka si to rozhodně zaslouží. Rozhodně jeden z největších čtenářských zážitků mého života.

08.06.2011


Vyděděnec a jiné povídkyVyděděnec a jiné povídkyHoward Phillips Lovecraft

Splněný sen každého fanouška žánru. Jsem rád, že někdo opět Lovecrafta vydává, že se o něj perou hned tři nakladatelství a že ho vydalo právě Dokořan. Tohle „nežánrové“ nakladatelství se s tím vůbec nepáralo a místo ušmudlaného paperbacku nám nabídlo skutečnou lahůdku. A vážně nekecám. Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou knihu četl s takovým nadšením a potěšením. Vyděděnec disponuje praktickým formátem, křídovým papírem, atmosferickými ilustracemi, „ďábelským“ číslováním a efektivně využitým přebalem. Takže jak říkám, prostě splněný sen fanouška žánru a bibliofila, který si nepotrpí nejen na příběh. Texty jsou zvolené dobře, prostě tak, aby čtenář poznal Lovecrafta ze všech jeho stran, při čemž se projevuje fakt, že patřil k mistrům perfektně vybudované atmosféry. Kvalita textů je vyrovnaná, při čemž nejslabšími dvěma začíná a končí. Což je jediný důvod, proč nedávám knize pět hvězdiček.

14.01.2011


Odvrácená strana konceOdvrácená strana konceMichael Connelly

Connelly patří k těm autorům, který bych mohl číst pořád. Takže vždycky když tu vyjde nějaká jeho kniha, tak jde všechno na druhou kolej a já prostě musím číst. A Odvrácená strana konce nezklamala. Od první stránky jsem se tetelil blahem, protože to strašně moc evokuje Chandlera (pracháč si najme soukromý očko, onoho posledního čestnýho rytíře, aby mu někoho našel) a z týhle lajny nevybočí ani ve chvíli, kdy do toho kápne trochu policejní procedurálky a druhý případ. Má to sice přes 400 stran, ale nechybí tomu spád a tah na bránu. A to i přes fakt, že tam nejsou žádný velký akční scény. Je dost fajn, že oproti jiným knížkám je to zase něco jinýho - hrabání se v minulosti a pátrání po dědici. A obejde se to bez vraždy. Téměř. A nejlepší je na tom samozřejmě Harry Bosch. Ve svým věku už by mohl sedět doma, luštit křížovky a užívat si důchodu. Místo toho dobrovolničí jako policajt a dělá soukromýho detektiva. A je pořád křižákem na svojí misi. Snad jen tak neodejde.

24.09.2017


KříďákKříďákC. J. Tudor

Tahle knížka od prvních stránek přetéká úžasnou atmosférou - parta dětí, malé město, prázdniny... celé to připomíná to nejlepší od Kinga. Jenže se tu nepobíhá klaun, ale řeší se tu několik let stará vražda. Hlavní hrdina je sympaťák, řeší svoje osobní problémy a minulost (ve druhé dějové lince). Autorka dokáže skvěle vtáhnout a v hlavě mi pořád běhalo, jak moc chci pokračovat ve čtení... a vlastně jsem zjistil, že mě bavil ten příběh z dětství a že ty kapitoly z budoucnosti / přítomnosti mě tolik nebraly... bohužel, co Tudorová skvěle rozehrála na začátku, to se jí ke konci rozpadlo pod rukama. Jako takový retro o prázdninách, dětství a zločinu by to bylo dost super. Napětí je tu málo, pátrání je tu spíš, aby se neřeklo a působí dost nezáživně. Škoda tý překombinovanosti...

27.10.2018


Já, legendaJá, legendaRichard Matheson

Některé knihy v mojí soukromé knihovně to mají horší než jiné. Tak třeba Já legenda na přečtení čekala dlouhých 12 let. V roce 2007 knihu vydal Laser při příležitosti filmu v kině... film se mi tehdy docela líbil, tak jsem chtěl mít i předlohu (že si ji přečtu až za 12 let mě tehdy nenapadlo ani omylem). No a musím říct, že to je jiné. Film byl tehdy akční Hollywood... zatímco knížka jde úplně jinou cestou. Neveze se na vlně střílení upírů (kterou skvěle ovládá Blade), ale je pomalejší, možná trochu meditativní. Popisuje život chlápka, který je poslední člověk na Zemi a snaží se žít. A přežít. A rozjímá nad životem a smrtí. Nad tím, proč se nevrhnout mezi upíry a nenechat se kousnout. Líbily se mi popisy každodenní rutiny - poslouchání vážný hudby, čtení Stokera, kouření cigaret a popíjení whisky. A ačkoliv knížka ze začátku nevypadá moc dějově a na první pohled se vleče, ve skutečnosti postupuje rychle vpřed a pracuje s vývojem hlavního hrdiny. A všechno to míří k dost mrazivý pointě. Richard Matheson byl prostě kabrňák a Já legenda je jedna z věcí, která se člověku dostane pod kůži. A je to dobře. Těším se, že si někdy (třeba za dalších 12 let) přečtu knížku znovu. A třeba k tomu přidám i ty povídky, o který je knížka doplněná. Pokud jste ještě nečetli, neváhejte. Nakladatelství Argo vydalo před rokem "legendu" znovu. A třeba vedle jejich novýho vydání Draculy to vypadá naprosto úžasně

26.07.2019


RváčRváčJeff Lemire

na tohle se dá říct jen TY VOLE! Už dlouho jsem nečetl nic tak nádherně nakreslenýho, melancholickýho a emotivního. Je tu všechno - rozbitá rodina, sourozenci, co se vzájemně dostávají ze dna, dojemnej příběh, jeden dealer drog proti jednomu bývalýmu hokejistovi, co se rád pere, skvělá atmosféra i dobře vykreslený prostředí. Do tohohle se nedá nezamilovat. Je to takovej mix Skalpů, špetka Jacka Londona a moderní kriminálky. Hodně se mi u toho vybavily věci jak Ketchemův Red, Baronnův Krev je můj chleba nebo Chladný den pro vraždu od Dany Stabenow. Jeff Lemire je velkej frajer. Pro mě nejlepší kniha roku 2019. Už dloooouho jsem nečetl něco tak dobrýho.

04.01.2020


Krev je můj chlebaKrev je můj chlebaLaird Barron

Fíha. To byla jízda. Ale vezmeme to postupně. Začnu u vzhledu. Už když jsem bral tuhle knížku do ruky, vybavila se mi definice pulpu z jednoho slavnýho filmu. Schválně z kterýho asi? ;) Obálka od Tomáše Kučerovskýho naprosto odpovídá obsahu, měkká vazba i formát jsou perfektní. O papíru nemluvě. Takhle přesně si představuju odpočinkovej pulp k pivu nebo skleničce whisky. Překladatelova přidaná hodnota - tohle je už druhá knížka z Gnómu, kterou jsem četl a zase jsem žasl nad tím, že si Jakub Němeček dal tolik práce s tím, aby některý narážky v textu uvedl do kontextu a vysvětlil je. To pro mě bylo dost příjemný osvěžení a čtení to jen zvelebilo. Knížka samotná - mám za sebou pár Barronových povídek, takže jsem tušil do čeho půjdu... ale zase mě odzbrojil Barronův perfektní jazyk. Cynismus, dialogy... jako kdyby Barron chodil na whisky s Hammettem a Chandlerem, kteří mu ukazovali, jak na to. Coleridge je pak dokonalej prototyp (anti)hrdiny drsný školy - žádnej elegán, ale chlápek s jizvama na duši, krví na rukách a láskou ke spravedlnosti a mytologii v srdci. Tahle knížka pak víc než detektivka je mytologickej příběh. Mytologickej příběh o zrozeni novýho parního válce(lečníka). Představte si Ramba hranýho Rockem hozenýho místo válečnýho filmu do žánru noirový detektivky a máte to. Příběh s tímhle vazounem příjemně odsýpá (byť by to mohlo být ve výsledku o něco kratší) a baví. Léto sice už pomalu odchází, ale tahle knížka se dá v klídku vychutnávat i na podzim. Tak ji nepropásněte. Jestli máte rádi věci jako Sin City, Skalpy, SoA, noir a drsnou školu, tady se budete tetelit blahem. Tohle je drsná škola drsná jak šmirgl papír... jako vypadlá z doby před sto - sto dvaceti lety, kdy tenhle žánr pomalu oblíkal první balení plínek. PS. pointa je naprosto skvělá

25.08.2019


Píseň oceliPíseň oceliMichaela Merglová

Wow wow wow... ale vezměme to popořádku. Tahle knížka trochu mate anotací, podle který jsem ji pokládal za román. Jenže když jsem nakoukl dovnitř, zjistil jsem, že je to spíš sbírka povídek... která je ovšem napsaná naprosto precizně. Jako fakt. Bomba. A obrovská. Najednou mi bylo zase náct a já poprvý četl Conana. A Geralta... Sice je to první knížka, ale Merglová ukazuje, že má naprosto skvělej a vybroušenej styl, na první stránce nahodí udici a prostě nepustí. a vy chcete číst a číst. A číst. Napsala fantasy ve stylu meč a magie jak řemen, ze kterýho se určitě v literárním nebi radujou Howard s Gemmellem, protože dostali v Michaele Merglový skvělou nástupkyni. Pomáhá k tom nejen ten styl, ale taky dvojka hrdinů, která to celý táhne. Na jedný straně mrzoutskej ale čestnej horal (když v poslední povídce pronesl větu: "Všechny je pobijeme" věřil jsem mu to) a na druhý straně bard, co má dost šikovnej jazyk. A taky velkej talent na maléry, což vede k řadě docela velkejch trablů. Ostatně díky tomu se dá dohromady se svým společníkem. A trochu to trably končí...a oba hrdinové mají svoje démony minulosti. A co musím vyzdvihnout je úžasný propojení drsných příběhů a jakési... možná snad pohádkovosti. Prostě slast. Jestli se vám líbí autoři jako Gemmell, Howard, Červenák, Žamboch, Sapkowski, byla by velká škoda minout v knihkupectví Píseň oceli. Jakmile tahle autorka rozehraje strunu loutny a začne vyprávět u ohně svůj příběh, nechcete, aby skončila. Od Michaely Merglový chci určitě číst všechno, co napíše. A nejlíp s touhle dvojkou hrdinů

25.01.2020


Spící městoSpící městoMartin Vopěnka

Martin Vopěnka v týhle knížce splnil sen asi všem dětem, který občas štvou rodiče prudící s úkoly a povinnostmi. Prostě je nechal usnout. Což je na první pohled myšlenka docela sympatická. Bejt dítě bez dozoru, co si může jíst čokoládu a do noci koukat na telku nebo pařit hry je přece fajn... jenže když si domyslíte do detailu, tak z toho mrazí. Dojde k výpadku elektřiny, vody, dochází jídlo v lednici... a navíc situaci přebírají dospělý, který nemají ani trochu dobrý úmysly. Naopak. Celá společnost se najednou ocitá mimo svůj zaběhnutej jízdní řád - hodně mi to v tomhle ohledu připomnělo nejen Neffovu Tmu, ale taky situaci, kterou jsme nedávno zažili všichni před pár týdny. Vopěnka si navíc za vypravěče vybral čtyři děti, sourozence a ačkoliv obvykle není asi úplně jednoduchý psát z dětský perspektivy, tak se s tím popasoval nadmíru dobře. Děti jsou sympatický a během četby vám nelezou na nervy a umí táhnout za jeden provaz, což se ukáže ve chvíli, kdy se jim ztratí nejmladší bráška a oni ho musí hledat - což je ve výsledku hlavní motiv knížky. A k mýmu překvapení se Vopěnka nebojí ani docela drsnejch scén a místama jsem měl pocit, že čtu něco, co spolu dávali dohromady Steven King a Steven Spielberg. Spící město má skvělou atmosféru, rychle ubíhající příběh, který kazí jenom trochu větší počet stran a hlavně dobrej nápad.

06.07.2020


Devátá oběťDevátá oběťDana Stabenow

S Danou Stabenow máme docela zajímavý vztah. Před rokem jsem četl její první detektivku jménem Chladný den pro vraždu. Ta mi přišla celkem fajn, ale nic co by mě vytrhlo ze židle. Prostě žádný Gone, baby, gone, Dvanáctá oběť atd. prostě fajn čtivo, který bylo trochu jiný než zbytek detektivní produkce, ale nedonutilo mě v sérii s Kate Shugakovou pokračovat... až se rok s rokem sešel a do knihkupectví dorazil díl třetí Pod hladinou, jehož obálka mě nalákala ke čtení... inu ale můj problém je ten, že jak se jedná o série, tak to rád čtu popořadě... takže bylo prostě nutné sáhnout po dvojce, tedy Deváté oběti... a musím říct, že tohle mi teda fakt vyrazilo dech a bez problémů to v mým topu řadím právě vedle vedle Dvanáctý oběti, Gone, baby gone a taky Údolí mrtvých a dalších srdcových detektivek, protože tohle je fakt šleha. Možná je to tím, že autorka si tady obula ty pomyslný boty podruhý, už to nebyla prvotina a byla si víc jistá v kramflecích. A tady je to prostě vidět na každý stránce. Stabenow hned na začátku pořádně dupne na plyn v podobě obyčejný ranní rutiny hlavní hrdiny, která se střídá s rutinou chlapa, z kterýho se během krátký chvíle vyklube vrah, kterej sejme devět lidí. Že je to jasné jako facka říkáte si? Omyl. Celé to totiž padá se devátou obětí, kterou nejspíš zabil někdo jiný. A tak se rozjíždí vyšetřování, během kterýho Kate obchází lidi v rezervaci, vyslýchá je a při tom se brodí krásnou a nemilosrdnou aljašskou přírodou. A musím říct, že na týhle knížce je super úplně všechno. Hlavní hrdina je drsná policajtka (představoval jsem si celou dobu Emily Blunt), která v jednu chvíli seká dříví, krotí hárající fenu se sympaticky znějícím jménem Obluda... a v další chvíli zase hledá vraha. A to na co autoři dneska potřebují 500 stran, to Stabenow zvládne na prostoru 200. Jsou to vlastně takový drsnější Vraždy v Midsomeru akorát hozený do rezervace (milovníci Aaronových Skalpů si přijdou na svý) a z každý stránky je vidět, že autorka tohle prostředí fakt zná, protože atmosféra dýchá z každý stránky a všechno vidíte krásně před očima jako film. A vůbec nevadí, že vedlejší postavy jsou spíš načrtnutý, protože jejich motivy jsou lidský a pochopitelný. Takže jestli milujete detektivky, dobrodružný romány a Jacka Londona (a Danielse nebo kafe jako nápoj k četbě), jste tu na správný adrese. Tahle detektivka nezklame a já co nejdřív sáhnu po jejím pokračování.

14.11.2020


AsfaltAsfaltŠtěpán Kopřiva

"Nářez", jak by řekl Cirhóza. Vím. Trochu ohraná hláška, kterou jsem použil už u Zabíjení. Ale nemůžu si pomoct. Asfalt se po vás rozlije a nezmizí, dokud se společně se sympatickými hrdiny (Tucet špinavců patří k historii)neprostřílíte na poslední stránku, protože: 1) ta kniha má skvěle propracované postavy a Štěpánova praxe scénáristy se na tom velmi podepisuje 2) je tam vidět obrovský posun a taky to, že se Štěpán od Zabíjení velmi vypracoval 3) akce je vypiplaná 4) humor černější než nejčernější černoch (to není projev rasismu 5) si myslím, že Štěpán v této knize absolutně trumfl šíleně nepovedené Stroncium mistra akční školy Jiřího Kulhánka a lehce mu v ní naznačil, že by se měl začít bát o tenhle titul. ______V kostce: pulpový příběh (to není urážka) s kvalitní brakovou obálkou (to opět není urážka)příhodně vytištěný na hrubém papíru, který voní střelným prachem a sírou, kde teče krev a mozky. Přesně tak se dá charakterizovat Asfalt - druhá kniha Štěpána Kopřivy, která skýtá to nejlepší, co pulpová literatura může v současné době nabídnout.

02.01.2011


1 ...