Set123 komentáře u knih

Já vám nevím. Musím říct, že jsem od knihy čekal maličko více, celkem jsem se na ní těšil. A nakonec jsem z ní celkem rozpačitý.

Upřímně musím říci, že text samotný se mi nečetl dobře. Možná za to mohla edice, která se snažila vměstnat příliš textu do příliš malých stránek, možná samo dělení do odstavců, kterými bylo zbytečně šetřeno. Nebo mi možná prostě nesedí sloh panem Hrabalem užívaný. Každopádně se mi kniha nečetla lehce a měl jsem chuť text přeskakovat, nebo knihu prostě odkládat.

Tok textu tomu také zrovna nepřidával. Nic proti občasnému vracení se do minulosti, ale mohlo by se to snad dělat poněkud více elegantně, plynule, ne? Příběh sám nebyl špatný. Jenom byl maličko nepoutavě vyprávěn.

V čem musím pana Hrabala velice ocenit, to je schopnost famózního popisu citů, nebo extrémně citlivých scén. Minimálně dvě takové kratší epizodky (z nichž jedna je závěrem knihy), jsou napsané tak, že se vám vryjí pod kůži. Ale celou knihu to pro mě nezachraňuje, prostě jsem si to neužil.

Následuje malé vyzrazení děje.

V jedné učebnici jsem četl srovnání knihy Na západní frontě klid, od pana Ericha Remarqua s Ostře sledovanými vlaky. Cituji: „Budeme-li pozorně číst knihu Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, najdeme v ní scénu, jež je dosti podobná předchozí ukázce. A rozhodneme-li se obě literární ztvárnění porovnat, musíme konstatovat, že Hrabalův text je sugestivnější a literárně náleží do vyšší kategorie.“ Onou „předchozí ukázkou“, byla scéna, ve které se hlavní hrdina knihy ocitá v jámě s francouzským nepřítelem, který umírá – jeho rukou. Jedná se o scénu jakéhosi uvědomění, či humanizace nepřítele. Na konci Ostře sledovaných vlaků, je sice velice podobná scéna a možná je realističtější, či lépe opravdu sugestivnější, ale myslím, že se nedá tak úplně srovnávat. A upřímně se mi Remarquovo podání líbilo více. Umění není – podle mě - nutně tolik o zachycení skutečnosti, jako spíše o vyjádření myšlenky, filosofie, názoru a tak dále, nebo o vytvoření velice specifické atmosféry. A to se podle mě povedlo více panu Remarquovi.

A málem bych zapomněl na sexualitu celého díla. Nevím, nevím. Nemám nic proti erotičnosti, či přímo sexuálním scénám, ale budovat na tom tak velkou část knihy, jako to učinil pan Hrabal, se mi zdá býti poněkud levné. Pravda, hlavní hrdina byl na tomto prakticky postaven, takže se tomu nebylo lze vyhnout, ale nyní tedy vyvstává otázka, zda bylo nutné postavit hlavního hrdinu takto...

Předem uvádím, že jsem všechny povídky komentoval zvláště, chcete-li se dovědět více, doporučuji se podívat tam.

Všechny povídky se snaží nést se ve výrazně humorné atmosféře, ale otázka je, zda se jim to daří. Podle mě se to daří povídce Šťáva ve vodě. Ostatním nikoliv tolik.

Důležitá je jedna informace. Ve škole mi říkali, že se jedná o filosofické humorné dílo, které bravurně ukazuje rozdíly mezi muži a ženami. Ne. Fakt ne. Nebo ono to možná rozdíly ukazuje, ale vážně je tohle něco co potřebujeme? Vážně je na světě někdo, kdo si to neuvědomil i bez potřeby číst jakési podivné povídky de facto bez děje? Jako opravdu bylo tak důležité napsat povídku o tom, že staří lidé mají jiné problémy, nežli lidé mladší? Já vám nevím… Jako dětem na prvním stupni základní školy by se to číst mohlo, aby si uvědomily některé věci rychleji, ale jinak? Nevím, nevím…

Ovšem, budete-li na tuto věc hledět čistě jako na komedii, to je něco jiného. Obzvláště potom povídka Šťáva ve vodě je vcelku dobrá komedie.

Nevidím důvod, proč bych měl tuto knihu někdy znovu číst, ale asi je dobré, že jsem si tuto „klasiku“ přečetl, ač pochybuji o její hodnotě. A jsem si celkem jist, že pan Šabach se do literárního kánonu nikdy nedostane.

Jsem přesvědčen, že pan Gaunt byl mnohem hloupější, nežli by se na první pohled soudilo. Nepochopil, že jeho místo je v politice, nikoliv v nějakém lokálním maloobchodu. Sakra, tomu by to tam šlo! Konec konců, komu je co do duší? Dnes se hlavně hlasy cení, že ano, pane Kryle?

Ale teď vážně. Následující část bude téměř jistě obsahovat vyzrazení děje.

Upřímně jsem knihou trošičku zklamán. Ne proto, že by byla špatná, to ne. Já na ni byl hrozně, ale opravdu strašně natěšený. Opravdu jsem od knihy čekal snad mnohem více, nežli mi mohla nabídnout. A to rozhodně není vinou knihy, ale vinou mou. Tak nějak mě na knihu hrozně natěšilo Prokletí Salemu a odkazy v popkultuře to jenom završily. To byla chyba.

Nutno zmínit, že se kniha jazykově, strukturou, či popisy nikterak výrazněji neliší od čehokoliv jiného, co jsem od Kinga četl. A to se mi u již čtrnácté knih zdá býti jistou chybou. Možná jediná knihy, která se zatím stylisticky odlišovala, byla Geraldova hra. Ale úplně špatně to zase není, on totiž tuto strukturu King prostě umí. Myšlenkové pochody postav, propojování vztahů a tak dále a tak dále. Jazyk nemá smysl popisovat, to bych mlel pořád to samé dokola jak o v mých jiných komentářích.

Připouštím, že těch postav bylo v této knize opravdu maličko moc. Je pravda, že si je člověk nemusel nutně zapamatovat, ony se vždy samy připomněly, ale moc jich opravdu bylo. Nakonec opravdu důležitý byl akorát Alan, Norris, Poly, Keeton a Gaunt, ale člověk má takovou instinktivní tendenci zapamatovat si všechny postavy a tahle knihy mu to opravdu neulehčuje.

Musím ovšem ocenit eleganci, se kterou pan King rukou pana Gaunta postavy propojoval. Čekal jsem, že začneme opravdu nějakými drobnými lumpárnami, což byla možná pravda, pokud bahno v prostěradlech považujete za drobnou lumpárnu, ale obecně bych řekl, že se to až moc rychle rozjelo do extrémních rozměrů, což jsem osobně neocenil, ale vztahy fungovaly dobře.

Co mě relativně dost trápilo, byl chaos, který nastal v druhé polovině „Výprodeje století“ a táhl se až do úplného konce. Nemám rád chaos, ale v této knize to byl naprosto neodvratný. Nu a myslím, že i chaos se Kingovy povedl velice pěkně, takže jsem u toho nakonec ani tak moc nesténal.

Závěrem si nemohu odpustit okomentovat závěr. Mnoha lidem se nelíbil. Mě ano, mě se upřímně dost líbil, i když davové scény nemá rád. Proč se mi líbil? Protože to byla krásná alegorie na Zjevení Janovo. Konec konců, co jiného, nežli toto, byl pan Gaunt?: „I vyšel kůň, ryzí: i sedícímu na něm dáno jest, aby pokoj vyzdvih z země, a aby se lidé ve spolek mordovali: a dán jemu meč veliký.“ Celé závěrečné zúčtování poněkud připomínalo Apokalypsu. Jak ostatně říkal pan Gaunt, prostředky zůstávají stejné, jenom jejich forma se mění. A co sejde na tom, jestli to je meč veliký, nebo puška automatická, že?

Dlouho, opravdu dlouho jsem se této knihy bál. Mělo to tři důvody.

Prvním byla Tonička. Bylo mi známo, že hlavním protagonistou příběhu, bude devítileté děvče. Rozumějte dítě. A já děti nemám rad. A už vůbec nemám rád děti v knihách, které čtu. Očekával jsem otravného spratka, nebo prostě něco podobného jako byla Esk v Čaroprávnosti. Ale nakonec jsem byl velice příjemně překvapen. Jako rozmazlený parchant se Marie Antoaneta – a řekněte, že to není prostě to nejlepší možné jméno! – chovala snad jenom dvakrát.

Druhým předmětem mých obav byli Nac mac Fíglové. Kdysi jsem viděl rozhovor, či přednášku pana Kantůrka, kde o nich hovořil. Když jsem se s nimi potkal v Carpe Jugullum, bral jsem je jenom jako kraťoučkou komediální vložku. Tak to měl i pan Kantůrek, předpokládaje, že už se s nimi nikdy nesetkáme. Kantůrek jim tak vytvořil opravdu unikátní jazyk. Inu, co budu povídat, jak on, tak já jsme byli překvapení Svobodným národem, kde se távají hlavním motivem. Kupodivu to však nebylo tak otravné, jak jsem si myslel. Čekal jsem, že po prvních padesáti prosmátých stránkách, začnu trpět. A ne. Kupodivu jsem si je docela oblíbil. A když mi učitelka někdy v budoucnu opět řekne pasgřivče, nevím, jestli se dokážu nerozplakat smíchy.

Třetím důvod vlastně ani nebyl důvod. Byl to pocit. Nepříjemný pocit, že s novou Zeměplošskou sérií, přijde také změna. A tato jediná obava se naplnila. Ta kniha je opravdu jiná. Pan Pratchett byl už maličko jiný. Vážnější. A rozumějte, Zeměplocha už dříve nesla různá poselství a řešila vážná témata, ale v této knize to bylo tak nějak… více cítit. Je ale důležité zmínit, že kvůli tomu kniha neztrácí na vtipnosti, vtipných scén je tam přehršel, v tomto se více méně nic nezměnilo. Ale je tam jakýsi stín…

No ale vzato kolem a kolem se opět jedná o vynikající knihu, která mě samozřejmě vábí k pozorování dalších Toniččiných osudů, líčených v následujících knihách. A tak hurá na Klobouk s oblohou.

Kristusmaríja!

Upřímně jsem vždy měl z pana Jiráska maličko strach. Nevěděl jsem jak s ním začít, když jsem však narazil na Lucernu, bylo jasno. Relativně krátké drama, pohádková atmosféra a tak dále a tak dále. Vzal jsem tedy knížečku do ruky a!... a byl jsem lehce zklamán.

Děj se mi zdál poněkud plytký, ztrácel jsem se v postavách (což se mi nestává často), většina charakterů mi vadila a neshledával jsem je zajímavými. Problémy ve skutečnosti nebyly nikterak problematické, řešily se de facto banality a hlouposti banálními a hloupými způsoby.

Ale! Ale je důležité slovíčko, že? Poté jsem měl možnost shlédnout divadelní inscenaci v Mahenově divadle v Brně. Hra byla v režii Štěpána Pácla a byla naprosto geniální. Opravdu se jednalo o naprosto geniální hru, která dokonale vystihla jak kouzelnou atmosféru dramatu, tak veškeré komediální aspekty, kterých byla hra zaplněna hlavně stran Michala a snad ještě více Ivana, dvou geniálních vodníků. Ivanova bolest z příchodu lidí byla tak nádherná, že jsem se málem rozplakal. Smíchy. Ale vlastně do značné míry i soucitem.

Celá hra se na scéně krásně poskládala, pospojovala a stal se z ní krásný obraz. Obraz kouzelný, roztomilý a veselý. A tak jsem musel uznat, že ta Lucerna sama o sobě asi nebude tak špatná hra, pouze text se mi zdá – a trvám si na tom dodnes – poněkud zmatečný.

Člověk by řekl – hloupá hra! Nic zajímavého, tlachání o ničem, situační komedie víc než cokoliv jiného. Ale není tomu tak. Je to hra o samé lidské slabosti, hlouposti - zakořeněném zlu.

Nemohu tvrdit, že bych u této satiry plakal smíchem, že bych nebyl schopen dočíst jednotlivé repliky a válel se po zemi s bolestí na hrudníku. Celé čtení jsem měl spíše nasazený poněkud cynický úsměv. Takový ten úsměv, který hlásá „Já ti to říkal.“ Elegance se kterou Gogol vyprávěl o všem tom špatném a směšném byla fascinující, a řekl bych skoro okouzlující. Ale nelíčil nic neznámého, nic nového. Pouze s umem mistra zdůrazňoval to, co je jinak skryté v lidském charakteru.

Upřímně mi hra v mnohém připomínala epizodu seriálu „Jistě, pane premiére“. Úřednický šlendrián je šílený a na komunální úrovni tak šílený, že se mu i státní správa směje. To jasně ukazuje, že nejen Rusko mělo s tímto problémem… no problémy, ale tématika díla se týká všech.

Revizora jsem četl spolu s „Jeho excelencí Eugenem Reugonem“, od Zoly, To je kniha o moci, moci a zase jenom moci. A tady zase. Zajímavé na Gogolově hře je ovšem to, že v ní ve skutečnosti nikdo moc nemá. A tak nám ukazuje, že i pouhé zdání moci, v povrchní a slepé společnosti, může fungovat jako bič. A taktéž nám ukazuje, že moc nemusí ani být skutečná, má-li citát „All power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutly.“ dojít naplnění.

Po jistém zklamání, které jsem prožil u Zabijáka, jsem se rozhodl, že dám Zolovi druhou šanci. A tak jsem sáhl po knize, jejíž téma je mému srdci bližší, nežli námět Zabijáka.

Očekával jsem knihu ve stylu seriálu „House of Cards“ a myslel jsem, že Eugene Reugon bude takový francouzský Francis Underwood, či Urquhart (dle výběru). A měl jsem pravdu. Trošičku. Nakonec jsem asi maličko zklamán, ale špatné to rozhodně nebylo.

Je to kniha o moci. Ale na rozdíl od HoC nedrží hlavní postava moc, ale je mocí ovládána. V době francouzského císařství bylo pravda asi těžší nakumulovat moc pouze sobě k vůli. Vlastně toho byl schopen jenom císař, to jsem věděl, ale stejně jsem byl zklamán. Proč? Protože jak Reugon, tak druhý hlavní charakter, který se snažil nakumulovat moc – Clorinda, byli idioti. Přesně ten druh idiotů, kterým by se nikdy moc neměla dostat do rukou. Protože pro ovládání moci musí mít člověk také mozek. Ano, oba byli v něčem dobří. Reugon v prezentaci své síly – sice hrubé, ale stejně a Clorinda v intrikách a podvodech. To z nich ale nedělá dobré mocnáře. A tak vlastně jediná opravdu mocná postava na scéně, byl císař Napoleon III., který jako Damoklův meč visel nad jejich hlavami.

A i díky tomu se ze čtení vlastně stala taková horská dráha, na které se moc zvedala jenom proto, aby zase upadla a zase vstoupla a zase poklesla.

Za Reugonovu neschopnost do značné míry mohli jeho přátelé. To je veliké poselství této knihy. Když necháte hromadu parazitů, aby vás vysávali a hráli si na vaše přátele, zákonitě padnete. Jedna nechutná postavička vedle druhé, nikdo není lepší, než kdokoliv jiný. Nu a celou knihu tak vlastně doufáte, že všichni skončí na popravišti. A ne. Konec je pouze pokračováním horské dráhy. Nic nekončí, nic nezačíná, jedeme další kolo.

Knihu jsem si v zásadě užil. Některé pasáže pro mne byly až moc popisné. Na druhou stranu jsem si strašlivě užíval všechny politické debaty – kterých bylo ve skutečnosti poskromnu – a reálie, které se střetávaly s mou znalostí období Druhého císařství. Obecně si u mě pan Zola poněkud zlepšil statut.

Já vám nevím, ale asi musím být neuvěřitelně omezený tupec, protože v knize (kterou jsem, ano, celou přečetl, žádných dvacet stránek, jak bych mohl být některými zde přítomnými osočen) jsem tak nějak nenašel ten některými opěvovaný rozhled a hluboké znalosti Adolfa Hitlera. To už bych se spíše klonil k tomu, že byl tento největší vrah v historii světa omezenec, bez většího intelektu, neschopen ničeho než neustále žvanit o vyfabulovaných „faktech“, nezaložených na ničem. To, že literární talent měl ten člověk na úrovni desetiletého dítěte ani nemá smyls dále komentovat.

Adolf Hitler patřil k lidem s jednou ohromnou vadou (tedy krom jiného). Tím myslím lidi, kteří si myslí, že je svět, politika, ekonomie a historie látkou jednoduchou a přímočarou. Navíc, že každý z těchto oborů je separován od ostatních a vzájemně se neovlivňují. Zároveň operoval s myšlenkou, že pokrok ve formě například sekulárního humanismu není ničím jiným, než formou té největší slabosti. Na tomto základě se stavěl do role spasitele, vysněného mesiáše německého národa, který jediný prozřel, ve svých pětatřiceti letech, co do chápání všeho. A nikdo jiný! Nikdo krom něj, žádný z německých a rakouských státníků nikdy nepochopil, jak funguje ten či onen národ, respektive jaké jsou mezi nimi vztahy. Nikdo!
Takovýto způsob myšlení se mi zdá být nad jiné sebestředný.

Nerad bych se zde na rozdíl od mnohých snažil tvořit psychologický profil Adolfa Hitlera, tím spíše bych jej pak nechtěl k nikomu přirovnávat. Jedno si ale dovolím. Ten člověk byl zjevně sociopat, na rozdíl od mnohých však ještě k tomu hlupák. To je nebezpečná kombinace. Nerad bych zde vyvracel některé kladné stránky Hitlerova charakteru – objektivně je třeba si přiznat, že takové měl. Ale dovoluji si tvrdit, že většina z nich mohla do značné míry pramenit v jeho šílenství.

Co do hlubokých myšlenek Adolfa Hitlera… Inu, moc se omlouvám, ale kde se ve vydání Mein Kampfu, který vlastním ztratily?

Nebudu zde rozebírat vše, snad bych se zmínil pouze o otázce židů, protože jsem na antisemitismus obzvláště alergický.

Kapitola „Národ a rasa“, je z tak šedesáti procent pouze o židech. Hitler si myslí, že chápe historický vývoj jejich rasy a její kulturní, i mentální aspekty. Tvrdí, že rasa to je bez ideálů, bez kultury, bez solidarity a tak dál. A dokazuje to na… No na ničem. Adolf Hitler opravdu nechápal, o čem kultura a spiritualita tohoto náboženství jsou, jak hluboko sahají a jak významné byly ve formování světa.

U oné výše zmíněné kapitoly jsem pochopil, proč by někteří mohli Mein Kampf považovat bez mála za Bibli. Stejně jako Bible je tato kniha plná protimluvů, nesmyslů a vzájemně se vyvracejících tvrzení. Akorát že v Bibli se toto vyskytuje na platformě dvou tisíc stran, kdežto Hitlerovi k tomu stačila jedna kapitola. Jeden příklad za všechny. Adolf Hitler tvrdil, že se židé snaží snad nejvíce ze všech národů udržet rasovou čistotu ve své krvi. V kapitole „Národ a rasa“ však píše, že například takový židovský mladík číhá po árijských dívkách, aby je znečistil a poskvrnil tak jejích rasu. Ale neposkvrnil by tak čistou náhodou onen mladík i rasu svou? Jenom tak se ptám…

Nemá smysl se zde dále vztekat. Hitlerovy myšlenky patří k intelektuálnímu odpadu a dovoluji si prohlásit – sic nerad – že lidé, kteří jsou schopni brát je vážně, musí být idioti, bez schopnosti zapojit do svého jednání i rozum. Po přečtení tohoto si budu muset jít přečíst nějakou lepší knihu. Třeba Korán. Protože i ten je semeništěm hlubších a milejších myšlenek, nežli Mein Kampf.

11 11.10.2020

Fascinující kniha, jen co je pravda. Když jsem si četl, o čem vlastně má být, vybudoval jsem si o ní nějakou představu a počítal s tím, že tato bude naplněna. To se však rozhodně nestalo. Upřímně jsem čekal něco úplně jiného. A jsem zklamán, nebo potěšen? Bylo to lepší, nebo horší, nežli má představa?

Inu, ani jedno. Bylo to naprosto jiné. Ale dobré, jenom v jiných věcech. Mysticismus, jímž je kniha prolnutá, mě velice bavil a krásně vykresloval atmosféru Prahy, jakožto města, ve kterém je nesmazatelně otisknuta podoba Rudolfa II.

Filosofie díla je… no… myslím, že povrchnost a jakési lenost myšlenek, které byly v knize debatovány, byla zcela účelně napsána tak, aby dokreslovala podivnou atmosféru celého díla.

Sám Golem představoval cosi, co nejsem schopen zcela popsat, mám však několik nápadů. Každopádně tajemno, které se točilo kolem Golema, dodávalo knize téměř hororový nádech. Tajemno, které se točilo kolem mistra Pernatha zase posilovalo mystičnost celé knihy.

Mnozí zde v komentářích hovoří o zmatenosti knihy. Je pravda, že jednotlivé kapitoly navazují poněkud podivně a na první pohled chaoticky, postavy se ztrácejí a objevují a tak dále, ale v zásadě se mi zdálo, že po prvních třech kapitolkách bylo lehké si na styl zvyknout a orientace se stala celkem jednoduchou.

Nejedná se o nejlepší knihu, jakou jsem letos četl, ani o jednu z nejlepších, ale i tak si zasluhuje velikou pozornost a jsem rád, že jsem si toto nadmíru atmosférické dílo přečetl.

Jsem mimořádně ohromen. Musím se vší upřímností přiznat, že toto jsem nečekal.

Už název samotný jistým způsobem nutí srovnávat. Kupodivu je však srovnání s Romeem a Julií méně trefné, než srovnání s Rollandovým Petrem a Lucií. A dovoluji si zde tvrdit, s veškerou úctou k panu Rollandovi, že Otčenášek je v každém směru lepší.

Plastičnost, s jakou se mu podařilo vykreslit tmu, je naprosto úžasná a počas celého čtení mě fascinovala. Od začátku knihy, do jejího konce jsem nebyl ve svém pokoji, ale v temné komůrce, za jejímiž zdmi hrozí nebezpečí, usilující o holý život. A tma je v ní nekonečná. Ano, ustupuje, když příjde Pavel. Tehdy přebírají vládu nad strachem, smutkem a nejistotou – tmou – pocity štěstí, lásky a něžnosti – světlo -, ale tma se nikdy nevzdává. Nikdy. A vždy se vrací a vystavuje Ester boji podobnému tomu Reovu s Apopem.

A konec tohoto boje nastává až s koncem světa.

Kniha mi byla o to bližší, že mi Ester hrozivě připomínala jednu slečnu, která je mi blízká a příběh jsem tak prožíval ještě citlivěji. Postava Pavla je mi také velice příjemná, stejně jako postava jeho „táty“ a tovaryše Čepka. A když má dojít ke střetu s postavou zápornou, stává se i nenávist stejně plastickou, jako láska k výše zmíněným.

Konec byl strašlivý. Nikoliv neočekávaně, ale stejně jsem celou dobu doufal v jiný konec. Doufal jsem ve světlo. A nepřišlo. Přišla jenom ukázka Otčenáškova mistrovského umu. V jednom bodě se mi dialogy zdály být poněkud nemotorné, ale tento pocit se objevil jenom v jedné kapitole a nepřetrval více než dvě stránky, takže pro knihu nemám vlastně nic jiného, než chválu.

Celý rok jsem odkládal tuto sbírku básní a to i přes to, že jsem věděl, že se mi nejspíše bude Kainarův styl líbit. Když jsem totiž slyšel z úst Miroslava Kováříka báseň Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969, musel jsem si ji zamilovat a následně naučit zpaměti. Nu a nyní přišla řada i na Lazara.

A jaký z toho mám pocit? Velice příjemný. Nebo nepříjemný, ale příjemně. Existencionalismus jeho díla je tak hluboký a temný, stejně jako sarkasmus, kterým jej předvádí, že se mi to prostě a jednoduše líbit muselo. Všechny básně sbírky se mi samozřejmě nelíbily, ale ani jedna se mi neošklivila a některé byly tak silné, že jsem si je zamiloval.

Konkrétně titulní báseň „Lazar a píseň“, je vynikající. Pan Lazar chodí po městě, v klopy má chryzantému a mě z toho mrazí. Lazar představuje jakýsi souhrn lidských špatností, jejich ztělesnění a myslící manifestaci. Tak si pan Lazar chodí po městě, s úsměvem, který by vykostil býka a lidé ho vlastně mají rádi. Protože je jejich nedělitelnou a nutnou součástí, až do konce světa.

Vedle pana Lazara mě zaujala báseň „Dveře“. Báseň společenského odcizení, rozvázání vztahů a stesku myslím nejen po mládí. „Ten starý dědek, to jsem já.“ Hluboce zoufalý verš, který podle mě jednoho dne napadne každého a to nejen starého člověka.

A poslední, co zde zmíním je „Černá voda“. Nevím vlastně ani proč, ale tato báseň mi připomínala Kytici. Jakási temná, nepopsatelná atmosféra, vycházející z nitra člověka a působící na jeho nejniternější cítění.

Sbírku velice doporučuji, zvláště těm, kteří mají rádi poněkud pochmurnější atmosféru. Číst radím v tichu a klidu, bez lidí v nejbližším okolí.

Toto kniha pro mě byla velikým překvapením. Proč? Hrozně se hnala. Ne, opravdu, já jsem neměl tušení, že dokáže Dostojevskyj psát takto rychle. Ne, že by tu nebyly dlouhé popisy, vnitřní monology a tak podobně, ale děj? Možná, protože hlavního hrdinu nutně každý potřeboval mít u sebe doma, musel Dostojevskyj opravdu spěchat. „A hle, popovídám si s Nelly, hele, už jsem u Maslobojova a jéje, kníže se mnou chce mluvit. Jé, ahoj Natašo!“ A takhle celých tři sta a padesát stran.

Mám-li však být upřímný, jsem příjemně překvapen. Nemyslel jsem si, že by mě kniha s milostným… pentagonem?, mohla bavit. Ale nakonec to byla záležitost všehovšudy tří večerů. A ne tedy, že by mě ten románek pěkně s prominutím nesral, ale stejně mě to jaksi bavilo.

Dovolím si – jak už to tak dělávám – zkritizovat charaktery některých postav. Konec konců, o charakterech je většina realistické tvorby. Aleša. Náš drahý Sašenka. Co k němu říct, než že je to ubožák a zakrnělý rozmazlenec s poruchou na autistickém spektru. Tím nechci urážet lidi s poruchou na autistickém spektru, jenom Alešu. Takového přecitlivělého parchanta jsem snad ještě neviděl. A tak přecitlivělého. Upřímně se divím, že ho „Váňa“, tatíček, nebo Nataša neprofackovali jak malého smrada.

Druhý, koho je třeba zmínit, je Váňa. Nejsem si jist, jak přesně funguje jeho charakter. Buď v něm všichni viděli mesiáše, nebo byl tak bezvýznamný, že jim nevadilo, aby byl u každého stupidního rozhodnutí, které kdy učinili. Ptáte se kdo? Všichni. Každý nutně potřeboval řešit věci v jeho přítomnosti a já to vážně nechápu.

Jinak jsem si hlavního hrdinu celkem oblíbil, stejně jako manžele Ichmeněnovi a další. Helenu jsem si kupodivu také celkem oblíbil, to však neznamená, že to taky nebyl celkem smrad. Linka s Nelly, s odpouštěním starého Ichmeněva, i s odhalováním charakteru knížete, byly fajn a celkem pěkně se proplétaly, navazovaly a pomáhaly si být zajímavé.
Atmosféra byla opět naprosto nechutná, i když na Zločin a trest to nemá. Nu a vlastně vzato kolem a kolem musím knihu pochválit a doporučit. Tedy pokud jste schopni přežít přecitlivělého Alešu a neméně přecitlivělou Natašu. Jo a přecitlivělou Kateřinu. A taky Ichmeněva. A Nelly. No vlastně skoro všechny.

P.s.
Vydání od Omegy má nedobrý překlad a korektura stála taky za starou bačkoru. Vyzkoušejte jiné vydání. Překlepů a strukturšlních chyb je tam až nechutné množství.

Excelentní! Musím říct, že toto je excelentní. Myslím, že toto mysterium by mohlo sloužit bez obtíží jako doslov Ztraceného ráje. Když jsem četl úvod a poznal, jakým jazykem je báseň napsána, pobledl jsem a začal jsem se pana Byrona bát. Konec konců čeština z 1895. roku, je maličko odlišná od té naší. Naštěstí redakce zasáhla a jazyk nám přizpůsobila tak, jak tomu jenom bylo možno. A co z toho vzniklo? Naprosto vynikající báseň, která se dá přečíst v pár hodinách, která neobsahuje jediné slovo navíc, která zcela převrací pohled na genesi, která vede filosofickou polemiku na téma, které je mě osobně blízké; prostě a jednoduše, která je bezchybná!

Úvodem jsme svědky sporu Adama, Evy a Ábela, s Kainem. Kainovy se vina rodičů zdá na jednu stranu hrozně nicotná, na druhou stranu jim vyčítá, že nedokončili, co začali. Kain pochybuje o nekonečné dobrotě boha. A tehdy vystupuje na scénu Lucifer. A Lucifer, stejně jako Kain zde není prezentován jako absolutní antagonista. Had to stále je, ale rozhodně to není démon, kterého by bylo třeba vymítat. Spíše je to takový ten člověk, který vám buší do dveří a nedá pokoj, dokud mu neotevřete, nacož se ho nebudete moci zbavit. Takhle se Lucifer nakvartýroval Kainovy do hlavy. Kain z pochyb přechází v nenávist a všichni víme, jak tenhle příběh končí. To ale není důležité.

Ti dva spolu vedou dialog, neuvěřitelně rychlý a trefný dialog. O smrti, nesmrtelnosti, dobrotě Jehovy… Lucifer ukazuje Kainovy Hádes – Peklo a vysvětluje mu, co jim nevysvětlil bůh. Co je smrt.

Dovedlo mě to k otázce, zda byl Kain vlastně svým jednáním vinen. Zda si od boha zasloužil trest. Myslím, že ne. Lucifer Kainovy naznačil, co je to smrt. Ale ani Kain, ani ostatní nemohli tento pojem chápat, dokud se s ním nesetkali. Kain netušil, co značí smrt, co značí zabití. Učinil tak něco, co muselo ke smrti vést, on však nevěděl jednak, že to k ní povede a už vůbec netušil, jaké má smrt následky. Podle mě nebyl vinen.

To že Jehova je pouze bestiální, pomstychtivý démon, to už jsem věděl dávno, to mě nepřekvapilo, stejně tak jako to, že Satan není koncentrovaným zlem, ale jakýmsi protipólem boha. (Jsem ateista, teď hovořím o příběhu Bible braném de facto jako fantasy.)
Už jenom jedna poznámka. Ve světle toho, že byl Byron obviněn ze sodomie, ale hlavně z incestu, nevyhlíží část, kde Ada obhajuje lásku mezi sourozenci úplně Ok. Ale budiž, nebudu soudit. Jenom říkám, že to bylo trošičku zvláštní…

P.s. Dělám to jenom výjimečně, ale zde si to nemohu odpustit:

Lucifer: Tě lituji, že miluješ, co hyne.
Kain: Já tebe zas, že nemiluješ nic.

2 17.09.2020

Upřímně? Toto dílko je dokonalé. Medvěd má tak málo obsahu, že v něm Čechov nestihl napsat nic, čím by tu prostou komedii pokazil.

V truchlení nám Popovová může připomenout Shakespearovu Olivii z Večeru tříkrálového, Smirnov zase jakéhokoliv pravého bohéma. Děj utíká rychle – dvacet minut – a přes to obsahuje několik poměrně dlouhých monologů, které jsou neuvěřitelně skutečné a vtipné.
Ani já se zde nevyhnu chvále inscenace s panem Werichem a paní Zázvorkovou. Oba jsou ve svých rolích dokonalí a hra je s nimi ještě o maličko zábavnější.

Závěrem jenom dodávám, že je krásné, jakým způsobem pan Smirnov hleděl na feminizaci. Ano, to byl požitek. (Samozřejmě z hlediska komediálního. Nepodporuji střílení do jednotlivých, ani skupin žen.)

9 16.09.2020

Po ohromení Mistrem a Markétkou jsem cítil potřebu co nejdříve vyzkoušet další Bulgakovovo dílo. Bylo mi jasné, že lepší než Mistr a Markétka to být nemůže. A dokonce jsem počítal, že kvůli vysoko nasazené laťce budu zklamaný. Ale ne. Opravdu toto dílo ani zdaleka nedosahuje kvality i té nejhorší části Mistra a Markétky, ale pořád je to sakra dobré drama.

Děj, i forma mi tak trošičku připomínaly Čapka – dobře spíš hodně, než trošičku – a konkrétně potom Bílou nemoc. Bílá nemoc to sice není, Čapek byl prostě až moc geniální dramatik, ale člověk se u toho určitě s potěšením zabaví.

V době autorova života vládl v matičce Rusi těžký komunismus a napsat tak slovní spojení „Zatracený komunismus!“, bylo sakra odvážné. A to je jenom jeden ždibec kritiky komunismu, jakou lze v knize najít. To chtělo s prominutím „koule“.

Maličký spoiler!

Postavy jsou velice zajímavé. Citlivá Eva, oddaný, fanatický teoretik komunismu Adam, oddaný, fanatický praktik komunismu Daragan, pacifistický mudrc, zjevně nejprotagonističtější postava dramatu Jefrosimov – sakra odvážné! – a další. Peripetie šesti lidí v kolonii naprosto nádherně ztvárňují společnost s mnoha jejími problémy; boří ideály.

Větší spoiler

A konec? No, dneska bych se já bál vydat knihu, na jejímž konci se nachází cosi jako Deus ex machina, v podobě „všesvětové vlády“. To by to dneska ten Bulgakov schytal od „moudrých“ uživatelů internetu… Do té míry je vlastně dobře, že je toto drama tak neznámé…

2 15.09.2020

Já nevím. Připadám mi až nepatřičné si to vůbec myslet, natož psát, ale tato kniha je naprosto hrozná. Ne vážně, myslím, že se člověk musí snažit, aby něco napsal tak… špatně. A to jsem se na Zlodějku velice těšil, koncept smrti – vypravěčky se mi zdál na papíře (haha) hrozně zajímavý a nakonec? Zusak zmršil, co jenom mohl. Upřímně jsem dostal na straně 170 chuť to jednoduše zavřít a dělat, že kniha neexistuje.

Kdo nechce, aby mu byl vyzrazen děj, ať zbytek komentáře nečte. Je možné, že mi něco ujede.

Začněme od začátku. Vypravěčský styl. Hrozný. Užívání vět vhodných pro šestileté, co se právě učí číst, se mi k tématu Druhé světové nezdálo ideální. Sekání na kapitoly? Horší, než u Tolstého. Co stránka, to nová kapitola, která je zase stejně bez obsahu, jako ta předchozí. Vyznačená moudra smrti, která dosahovala filosofie mého já v deseti letech, byla doslova ubohá. A to myslím vážně. Já ve třinácti byl cyničtější než Smrt z této knihy. (A ano, chápu, že příběh měl být tak dojemný, že i smrt se nad ním pozastavila, jenže není.) O tom, že Zusak ví, že normálně plynoucím dějem by si diváky neudržel, proto že prostě neumí psát, a musí tak používat spoilery na konci každého blbého odstavce, snad nemusím ani hovořit.

Děj? Jaký prosím? Ne, zcela upřímně k nějakému, alespoň drobnému posunu děje tam dochází jednou za šedesát stran. A tento drobňoulinký krůček vždy popisuje dalších šedesát stran. Každý motiv děje byl navíc tak předvídatelný, že další dvě šedesátistránkové série jsem si vlastně mohl odříkat i bez čtení. Toto je kniha, u které by opravdu Obsah stačil pro seznámení s celým příběhem, přečtete-li si alespoň prvních padesát stránek.

Atmosféra Německa druhé světové války? Nijaká. A objevení toho nekonečného moudra, že válka je hrozná, je také opravdu úchvatné. Pardon, ale existuje dílo pana Remarqua! Sakra, i ten Churchill ve své sérii o Druhé světové válce, která předkládá suchá fakta, umí lépe ukázat atmosféru a hrůzu Druhé světové.

Hlavní „hrdinka“ je tak trochu zaostalé děvče, které je sympatické právě jenom tou zaostalostí – nebo to není sympatie, ale lítost? O ostatních postavách nemá smysl hovořit. Jsou zbytečné. Vlastně jako tato kniha.

Opravdu se snažím přijít na něco, co se mi na knize líbilo, abych mohl dát alespoň dvě hvězdy. Líbí se mi provedení knihy od Arga, ale to se obsahu nijak netýká. Text se čte rychle, ale to je v zásadě jako rychle si přejíždět šmirglem po řitním otvoru. Takže nevím, pokud si vzpomenu, doplním.

Jsem opravdu překvapen a zklamán tím, že Zlodějku knih musím označit za nejhorší knihu, co jsem letos četl. Ano, dokonce i Diderotova Jeptiška byla příjemnější zážitek; nebyla alespoň tak natahovaná. Ba dokonce ji musím označit za jednu z nejhorších knih, co jsem vůbec četl. Ne-li nejhorší. Možná jsem ke čtení zvolil špatné rozpoložení, či dobu, ale to na věci v tuto chvíli nic nemění.

10 14.09.2020

Je třeba si něco otevřeně přiznat. Howard Phillips Lovecraft nebyl velkým básníkem. Jeho prozaické texty jsou geniální, jeho poesie je průměrná. Možná skoro podprůměrná. Tím ovšem hovořím o struktuře veršů a o rýmech. Nikoliv o atmosféře, kterou vzbuzují. Právě jejich kostrbatost, nedokonalost, někdy až nepřirozenost možná umocňuje sílu Lovecraftovy veliké imaginace, která zasahuje téměř veškerou popkulturu fantasy a hororu dneška.

Jeho sonety nejsou známé, právě proto, že nejsou excelentně zpracované, jsou však skvělé. Do Lovecraftova díla přinášejí další stupeň poznání. Většina sonetů velice rychle odezní. Ale jiné? Hned první tři, které slouží jako jakýsi úvod jsou velice temné a napínavé. Nyarlathotep? Geniální. Maják prastarých? Příběhově velice zajímavé.

Četl jsem vydání od Strak na vrbě, kde má překlad na svědomí Tomáš Kratochvíl. A je to skvělý překlad. Není ani zdaleka doslovný, což zaručuje prostor pro vytvoření jazykové kompatibility, která není v doslovném překladu možná.

Toto dílo je jedním ze základních stavebních kamenů dnešní „demokracie“, komunismu a vlastně smýšlení o státním zřízení vůbec.

Rousseau je staromódní myslitel, který psal svým velice svérázným stylem. Dlouze opisoval každou svou myšlenku, tu a tam ji nakousl, přešel k ní z jiné strany a zase užibnul. Nakonec to dělal tak dlouho, až vyždibal monument komplexního státního zřízení. Nejenže nám popisuje několik různých forem státního zřízení, dokonce nám ukazuje jak správně zvolit, jaké orgány by mělo obsahovat a tak dále a tak dále.

Nejedná se o čtivou knihu. Je to filosoficko- právní text, navazující na Platóna a Aristotela. Jeho komplexita a obsažnost je zřejmá už proto, že na něm stavějí – jak jsem již zmínil – jak liberální demokraté, tak komunisté. První veliký komunista, to byl Rousseau! A opravdu ano. Ve Společenské smlouvě najdeme mnoho z fundamentálních myšlenek komunismu, Osobně bych budoval spíše demokratickou cestičku, ale proti gustu…

Ne ve všem lze s Rousseauem souhlasit. Konec konců když se jedná o takto komplexní dílo, které se každého bezprostředně týká, je jasné, že se narazí na nesouhlas. Ale minimálně vzbuzuje otázky, které je dobré si pokládat.

Pojetí demokracie v Rousseauově díle, je dosti idealistické, to co máme u nás v republice je podle něj spíše cosi jako volená aristokracie. A je to dobře. Tento velký myslitel nám alespoň uložil cestu, po které je nutno jít a cíl, který je nutné sledovat.

P.S.

Po čase stráveném podrobnějším studiem práva, státu a filosofie, rozhodl jsem se vrátit zpět ke Společenské smlouvě. Tomu metafyzickému jádru společnosti, duši státu. Jedná se o víru, kterou jsme nahradili náboženství. Světský stát, nikoliv však stát pouze materiální. Že se jedná o smlouvu není překvapením, tuto myšlenku vytvořili a prosadili právníci.

Pokud nic jiného, vděčíme Rousseauovi za rozvoj myšlenky společenské smlouvy a její hlubší zpracování. Tento autor tak právě jako jeho předchůdce Montesquieu ovlivnil státněprávní myšlení až po dnešní dny (kdy pozorujeme postupný rozpad byť jen iluze společenské smlouvy).

Jinak je jeho dílo, jak jsem napsal již výše, poněkud problematické. Byl velkým propagátorem svobody, ale nechal se zlákat myšlenkami komunistickými. (Ty tu máme již od časů Platónových.) Na straně jedné tak vyzýval ke svobodě a přímému působení jedince na státní těleso, druhým dechem dodával, že daně jsou sice krádež, robota je však v pořádku. Jeho princip dělby moci byl posléze komunisty využit (včetně delegace orgánů) a zneužit.

V tomto kontextu (a mnohých jiných) je to dílo silně paradoxní.
Platí však, že je to dílo historické, dílo své doby. Může posloužit i dnes jako kritický filtr (viz výše napsaná poznámka o dnešní demokracii coby volené aristokracii), většinu hodnoty však přes století ztratilo. Většinu myšlenek se stalo jednoduchým vyvrátit (tedy například hodnocení formy státu na základě natality – vyšší natalita lepší stát, nižší natalita, špatný stát).

To nic nemění na celkovém přínosu díla, ani na tom, že nám poskytlo skvělé hlášky. „Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech.“ „Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky.“…

A propos, starší komentář jsem nerevidoval, ač s ním v něčem mohu nesouhlasit. Pouze jsem odstranil poslední slovo "dokonalost".

Upřímně si nejsem jist, jak tuto knihu okomentovat. Respektive, mohu napsat, že byla naprosto geniální, že jsem si ji neuvěřitelně užil a je mi líto, že už skončila, ale co dál? Upřímně si teď připadám jako při komentování „Tak pravil Zarathustra“. Ač tyto knihy nemají nic moc společného, jedna věc je pro mě spojuje. Jejich obsah je tak mnohovrstvý, tak široký, spletitý a obtížný na vyložení, že je z toho člověku až úzko.

Ano, jedná se o černou komedii, potažmo o karikaturu ruské společnosti, ale to není všechno. Ta věc filosofuje, odkazuje, rozebírá a zase skládá mnohé myšlenky, velice dobře zamaskované pod onu komedii a kritiku. Ale nemohu tvrdit, že bych z knihy vyšel s nějakou ucelenou myšlenkou, či filosofickým postojem, které jsem v ní našel. To ne. Upřímně pro mě čtení Mistra a Markétky bylo něco jako pozorování delfínů. „Hele, hele! Támhle je! / Kde? / Už se zase ztratil… Nenene, počkej, to je on! A sakra, zase je fuč…“ Stejně tak myšlenky v knize obsažené. V jeden okamžik jsem ji našel, chytil jsem ji, šel po její stopě a! Nic. Ztratila se a našel jsem ji až o sto stran dál.

Nejzajímavější pro mě byla – na rozdíl od mnohých zde komentujících – linka pátého prokurátora Judeje, jezdce Piláta Pontského. Tato reinterpretace evangelií pro mě byla neuvěřitelně úchvatným čtením. Ze samotných evangelií nejčastěji přicházím – z důvodů raději neuvedených – do kontaktu s Markem XV., Lukášem XXIII a snad nejčastěji Janem XVIII. a XIX, kde je rozebírán Ježíšův soud před Pontiem Pilatem. Nutno podotknout, že podání v Mistru a Markétce dává mnohem větší smysl, bere skutečně v potaz reálie tehdejšího Jeruzaléma a Ježíš se v knize chová mnohem lidštěji a uvěřitelněji, nežli v evangeliích. Upřímně by pan Bulgakov měl mnohem větší šanci udělat ze mě křesťana, než evangelisté. Ježíše totiž prezentuje do značné míry sekulárně, prostě jako člověka, nikoliv jako nelogického aroganta, který si vysloveně koledoval o to, aby byl ukřižován. (Ano, chápu, že do jisté míry bylo jeho ukřižování důvodem jeho existence, tuto debatu si nechme jinam.) Ale to je vedlejší. Obecně mě bavila postava Piláta Pontského a prostředí Jeruzaléma. Vždy jsem se těšil na další kapitolku tohoto příběhu a byl jsem smutný, když končil. Tím bych ovšem nerad snižoval kvalitu zbytku. Protože skupinu Woland a spol. jsem si užíval neméně. Občas mě dokonce dohnala k pláči z neřízeného veselí.

Měl bych mnoho co říct o této knize, která se neuvěřitelně krásně čte, pobaví, donutí přemýšlet a má absolutně famózní konec, ale nechce se mi zbytečně zabírat ještě více místa tady v komentářích. Knihu doporučuji, za mě je to druhá nejlepší kniha, jakou jsem letos četl – zatím –, po Židovce z Toleda, která má pro mě osobně zatím maličko navrch. Ale i tak je to sakra úspěch a Mistra a Markétku řadím mezi knihy, které mě bavily obecně nejvíce.

P.s.
Dočetl jsem knihu podruhé, tentokrát v novám vydání s překladem paní Morávkové a ilustracemi Iwana Kulika. Ilustrace - kvaše - se svým stylem ke knize dokonale hodí a knihu příjemně oživují. Vůbec musím uznat, že nové vydání knihy od Rybka publishing, je krásné. Dlouze jsem přemýšlel, který překlad se mi četl lépe a musím uznat, že to byl ten od pana Dvořáka. Nejlepší je podle mne mít doma oba dva, ale pokud vám jde o vizáž knihy, doporučuji nové vydání od rybky, pokud jste na decentnější provedení a jde vám o lepší čtenářský zážitek, musím doporučit vydání od Odeonu.

O smrti je třeba hovořit s pokorou a smířením. To je můj názor. Pokora nás nutí držet si ji od těla a dík smíření se s ní nakonec dokážeme setkat beze strachu, nemusíme celý život prchat a ohlížet se. Když o ní někdo hovoří s obdivem, ba dokonce s láskou, je zřejmé, že se jedná o psychopata. Pan Kopfrkingl je psychopat nejčistšího ražení.

Komentář obsahuje vyzrazení děje, dále tedy případně nečtěte.

Pan Kopfrkingl je velice hodný člověk, dobrák, který si o každém myslí to nejlepší a každému se snaží učiniti něco k dobru. Ale je to zároveň psychopat a hlupák. Když se hloupý, psychopatický dobrák setká s nebezpečnou, zlou a klamavou ideologií a když mu někdo tuto ideologii tluče do hlavy téměř metodou norimberských trychtýřů, musí to zákonitě dopadnout katastrofálně.

Celou knihou se dá sledovat to, jak pan Kopfrkingl o smrti hovoří s čím dál tím větší láskou, bere ji jako vysvobození od bolesti světa a tedy za nejskvělejší událost v životě lidském. Když pak vidí svou ženu smutnou… či když popatří na otázku utlačovaných židů… Inu, jeho čest a to nejlepší co v něm je, velí zasáhnout!

Jedna učitelka mi kdysi sdělila, že dívky tuto knihu nerady čtou, prý se jim z toho dělá nevolno. Úplně se nedivím. Může za to asi i sloh, který pan Fuks užívá. Označil bych ho za dokonalý. Ani slovo v knize není přebytečné, všechno má svůj smysl a motiv. Opakující se motivy zdůrazňují postup Kopfrkinglova šílenství. Motivy zůstávají stejné, ale zároveň se mění. Chápu, že to leckomu může připadat poněkud únavné, neprofesionální a otravné. Ale ani jeden z těchto vlastností není pravdivá.

Celá kniha je jaksi nepřirozeně vlídná, sluníčková a miloučká. Ale člověk zůstává neklidný. Za tou vlídností lze cítit něco špatného. Něco, co by mělo být jinak, Něco… nebezpečného.

Spalovač mrtvol asi nebude mnou nejoblíbenější knihou, ale musím uznat, že o ní budu asi dlouho přemítat a téměř jistě si ji někdy přečtu znovu. Memento, homo, quis pulvis es et in pulverem reverteris!